Absolutní nedůvěra

Má-li nějaký systém fungovat, musí fungovat elementární vzájemná důvěra těch, kteří na systému participují. Je tedy naivní věřit, že svět zůstane takový, jak ho známe a jak jsme mu uvykli, jestliže došlo k bezprecedentní situaci, kdy nikdo nikomu nevěří.

Úvodem zběžná inventura: Ve válkách si pochopitelně nemohou věřit Rusové a Ukrajinci, ani Íránci s Američany a Izraelci. Věřit si ovšem nemohou ani Číňané s Američany, a když Američané nedůvěřují Evropanům, platí to i opačně. Evropě nemůže věřit Rusko, a Rusku nevěří Evropa. Nedůvěra zatěžuje vztahy Evropy s Čínou, ale třeba i vztahy Číny s Indií. V troskách je důvěra zemí Perského zálivu ve Spojené státy americké, které místo aby garantovaly jejich bezpečnost, učinily je íránským terčem. Tradičně nedůvěřiví jsou Číňané s Japonci, Indové s Pákistánci. Indové si pak nevěří s USA ani s Čínou, a nejsou důvěryhodní ani pro Rusko.

Nedůvěra může mít různou intenzitu. Může jít o opatrnost, podezíravost, o důvodné podezření, o negativní reference anebo o reálnou negativní zkušenost. Ztratit důvěryhodnost je snazší, než ji získat, a s důvěrou logicky nemůže počítat ten, kdo o ni nestojí. Tím se dostáváme k odpovědi na zásadní otázku těchto dní: Co z pravidel, kterými se dosud řídily mezinárodní vztahy ještě platí, jestliže zde máme hegemona, který otevřeně prohlašuje, že pro něj pravidla neplatí, a vyhrazuje si právo smět cokoli a nemuset nic?

Možností, jak s touto mrzutostí naložit, je několik. Lze si říct, že co nedodržují všichni, nemusí dodržovat nikdo. Výsledkem by byl chaos, kolaps mezinárodních institucí a nezbytnost nahradit kolektivní dohody dohodami dvoustrannými, kdy každý vyjednává sám za sebe. Řeč je o globální anarchii, kdy se vypovědí, respektive ignorují mnohostranné politické dohody, zřítí se dodavatelské řetězce- a najednou se ukáže, že málokdo je natolik soběstačný, aby přežil.

Pak je zde možnost vzepřít se hegemonovi a na dodržování pravidel trvat. Toho zřejmě budeme svědky v přechodném období adaptace na důsledky systémové krize. Svět se bude bránit těm, kteří se ignorováním pravidel vyčlení z kolektivu. Největší potížista, Trumpova Amerika, vnucuje svým vazalům (Evropě, Austrálii, Japonsku, Kanadě…) emancipaci a své nepřátele (Čínu a Rusko) nutí spolupracovat. Svět, který žil v představě, že Američany potřebuje, si už klade otázku, zda je musí trpět. Anebo jak eliminací USA „udělat svět opět skvělým“.

Svět, ve kterém nikdo nikomu nemůže věřit, tady ale nevznikl bez příčiny. Je důsledkem globalizace, která umožnila americkou hegemonii a od které se Američané odvracejí až poté, co z ní začíná profitovat Čína. Už dnes se při pohledu do křišťálové koule vynořují pochybnosti, zda svět bude „great again“, když se světovou rezervní měnou místo zhrouceného dolaru stane jüan. To podstatné mají dolar s jüanem společné: jsou to peníze. A je nepravděpodobné, že současnou absolutní nedůvěru rozptýlí účetní triky, kterým vděčíme za krizi, v níž se nacházíme.

Tlak na dodržování pravidel dává smysl pouze jako provizorní řešení, protože svět, ve kterém by důvěra nebyla synonymem naivity a blbosti, vyžaduje nikoli pouhé dodržování pravidel, nýbrž jejich zásadní změnu. Nic se nezmění k lepšímu, dokud nebudou ze hry, a ze slušné společnosti, vyloučení finanční spekulanti. Svět se nestal temným místem vinou dlužníků. Ďáblovi jdou na ruku věřitelé. Neexistuje špatnost, kterou by banky nezafinancovaly, pokud na ní lze vydělat. Na válku bankéři půjčí vždycky.

Svět ovládají věřitelé zadlužených států, jejichž představitelé ovládají zadlužené občany, kterým zpravidla nedochází, která bije. Mezinárodní politika, kterou s napětím sledujeme, nebere naše zájmy v úvahu. Dodržování či nedodržování stávajících pravidel vyjde nastejno. V obou případech profitují spekulanti, a prodělávají, případně umírají, dlužníci čili občané. Možná je čas na kacířskou otázku, zda ta absolutní nedůvěra, která ovládla mezinárodní politiku, není předzvěstí osvobozujícího kolapsu věřitelů. Třeba by šlo ten kolaps lichvářů, spekulantů, bankéřů a podobných parazitů nějak urychlit.