Je v tom, co se děje se společností, nějaký řád, jakási logika? Anebo je společnost unášena chaosem do neznáma? Odpověď by měla nabízet politika, respektive politici. Potíž je v tom, že jejich kompetence nebudí valnou důvěru, a podezřelá je i motivace, se kterou politiku provozují. Lze očekávat nějakou promyšlenou koncepci, chytrý plán, od lidí, kteří se v politice realizují, místo toho, aby realizovali určitou politiku? Po pravdě nikoli. Žijeme v éře, kdy občané ve volbách nemohou zvolit předvídatelnost. Volí mezi zajíci v pytli.
Vedle obyčejné politiky, která by ideálně měla být rutinní správou věcí veřejných, ale existuje ještě geopolitika. Zatímco politiku chápeme jako službu občanovi, servis, který si platí daňový poplatník, geopolitika představuje vyšší level. Definuje dlouhodobé zájmy a cíle velkých hráčů, velmocí. Pokud jako jednotlivci neumíme ovlivnit politiku svého státu, pak trpasličí státy, jako je ten náš, obdobně nesvedou ovlivnit geopolitiku. Otázka ale je, zda ji proto můžeme ignorovat.
Geopolitické souvislosti jsou důležité pro pochopení současných konfliktů, krizí, protože tyto jsou důsledkem velmocenské rivality. Je třeba vědět, o co jde Americe, Číně, Rusku, ale také Indii, Africe, a zda existuje něco, o co jde Evropě. Bez takového povědomí nelze odhadovat budoucnost a dělat rozumnou zahraniční politiku.
Věc se má tak, že jsme si zvolili politiky, kteří mají o geopolitice povědomí nulové. Co přijde, netuší, a zahraniční politiku za sebe nechávají dělat Brusel, který za sebe nechává dělat geopolitiku Američany. Přesto není na škodu sledovat geopolitiku alespoň pro zajímavost, z pilnosti, aby, jak se říká: „Člověk nezemřel blbý“.
U studia geopolitiky je důležité nepodléhat iluzím, dát pozor na přání, co jsou otcem myšlenky, a mít stále na mysli, že nic se neděje bez příčiny, všechno že je čehosi důsledkem. Geopolitika je z jedné strany ovlivněna ekonomickými či mocenskými ambicemi, z druhé strany historickou pamětí a zkušeností. Čína nezapomíná na století ponížení. Rusko nezapomíná na intervence kolektivního Západu, vedeného Napoleonem a Hitlerem. Američané setrvale věří, že jsou Bohem předurčeni řídit zeměkouli.
Historie zkrátka nezačala včera. Dnešní události mají kořeny v minulosti, a co dnes sklízíme, jsou plody rozhodnutí, učiněných chytře, anebo hloupě našimi předky. A protože geopolitika zrychluje, sklízíme už i plody rozhodnutí vlastních. Na první pohled o nic nejde. Jsme součástí Západu, který diktuje světu svá, přesněji americká pravidla hry, vezeme se na vlně, která s přehledem válcuje všechno, co se jí postaví do cesty. Jsme, pravda, poněkud méně rovní mezi rovnými, ale i drobty z bohatého stolu se počítají.
Zda to tak zůstane, čili zda svět bude respektovat vůdčí roli USA, už ale není jisté. Přibývá zemí, které si na Američany dovolují, testují, co jim projde, anebo proti Američanům hledají spojence v Číně a Rusku. Zpomaluje globalizace, kterou už nelze chápat jako westernizaci, a Západu roste silná nezápadní konkurence. Chtějí-li si Američané udržet globální dominanci, budou tak muset učinit silou, protože vyhrožování Číně a Rusku už nefunguje, a škodolibě to evidují Arabové, Afrika i Jižní Amerika. K tomu všichni vidí, že Američané mají problém i sami se sebou.
Geopolitické dilema Evropy je zřejmé. Držet se Američanů až do hořkého konce, čili vydat se s Američany do křížové výpravy proti nezápadnímu zbytku světa? Vzepřít se Američanům a udělat se pro sebe, hledat konsenzus místo konfrontace? Anebo dokonce změnit stranu a přeběhnout k americkým nepřátelům? Ze všech těchto možností je nejpravděpodobnější ta čtvrtá: Že Evropa neudělá nic.
O své budoucnosti budeme rozhodovat za situace, kdy nás v Evropě nikdo příliš nepotřebuje a kdy už toho nemáme moc co nabídnout. Důležité bude, do jaké míry se nám podaří obnovit někdejší soběstačnost a najít něco, kvůli čemu stojí za to lpět na státnosti a národní identitě. Obojí je nepovinné, ale současně nezbytné, pokud se nechceme rozplynout v chaosu, na periferii budoucnosti, která už se obejde bez nás.
Všechny příspěvky s Ivan Hoffman
Příspěvky pana Hoffmana v téhle rubrice se začínají skládat do hutného celku a tvořit dílo, které ve své ucelenosti přesahuje rámec platformy, tedy Rádia Universum. A to s plným respektem k Rádiu Universum, které ostatně pravidelně sleduji a jsem za jeho vysílání vděčný. Jednou z věcí, která se mi líbí je, jak pan Hoffman dokáže propojit obecnou úvahu takřka teoretické platnosti s konkrétní a aktuální situací. A pan Hoffman do toho buší. Je to často pravda až drastická ve své nahotě. Co jiného je např. zmínka o historických zkušenostech Ruska s agresí kolektivního Západu pod vedením Napoleona nebo Hitlera? Toto tvrzení domyšlené do důsledku je silný tabák, ale pravdivý. Kdo sleduje p. Hoffmana delší dobu, nemůže nevidět, že přitvrdil. Ještě před 2 lety takhle kategoricky nepsal, ani za kovidu ne. Myslím, že to přinesla vypjatá situace kolem Ukrajiny ale možná i to, že pan Hoffman už nemá co ztratit, Zita Senková ho už stejně nezve 🙂 A možná si říká, v téhle své životní etapě si neudělám ostudu tím, že nevyjádřím to, co cítím. Tak nějak to cítím já. ___________________________________________________________________________________Řada jeho úvah z řady Politikos by si zasloužila dát dohromady a zveřejnit i nějak jinak. Doplněna o komentáře o dobové situaci by vytvořila zajímavý dokument o téhle době, kterou prožíváme s časovým přesahem.
SMRŤ Terryho Pratcchetta ve skutečnosti neexistuje.
Mimo zeměplochu nejednají kontinenty, státy, organizace, spolky, ani rodiny. Vždy jedná jeden konkrétní člověk – já, Vy, on. Nikdy nejednáme my, vy, oni.
Takže správně položení otázka zní:
Co chci já jako evropský volič?
Co chce Věra Jourová, jako evropská politička?
PS abych sám sebe maličko popřel. Jednáme, jak i myslíme, že bychom jednat měli podle paradigmatu, ve kterém žijeme. A různé paradigma na různých místech různě ovlivňuje chování. Čemuž nakonec říkáme „Evropa se rozhodla.“ Takže ano, měňme paradigma.
Pan IVAN HOFFMAN sa úporne snaží zachovať si dokonalú neutralitu vo svojich názoroch. Vzhľadom ne dnešnú realitu je problém byť NEUTRÁLNY v globálnych názoroch, ale neutralita dáva pocit bezpečia, a v dnešnej dobe väčšina ľudí volí bezpečie. Kritizovať vládu, kritizovať USA a euroUhniju je riziko.
Alebo (???) sa pan IVAN HOFFMAN pripravuje nahradiť pani Kocianovú, ktorá už
„dozrela“ do stavu politickej NEkorektnosti, hlavne vďaka diskusiam so zjavne nekorektnými hosťami.
Ivane Hoffmane, ráda čtu vaše úvahy či komentáře. Potíž všech současných analýz a rozborů toho, co se děje a kam vše směřuje, je v tom, že úspěch predikce i pokusu o prognózu je dán především zahrnutím vlivu všech činitelů. To, co všem současným pokusům, vedených tímto směrem, chybí, je vyloučení činitele nejdůležitějšího a nejmocnějšího, jímž je duchovní rozměr. Přitom ten je zásadní a je úspěšně ignorován všemi, kteří se o analýzu pokouší. Hybatelem v pozadí tohoto viditelně více či méně uspořádaného světa je svět neviditelný, duchovní. Tím, že v něho nevěříme, je chybou, a nedostatek porozumění je následek této chyby. Vývoj událostí nabývá na intenzitě jak v projevech přírody a jejích kataklyzmat, tak v oblasti geopolitické – v hroutící se stávající rovnováze geopolitických sil a formování nové rovnováhy. Spíše lze hovořit o vytváření zcela nové silové a politické hierarchie, založené na úzké skupině činitelů vládnoucí nad světem mocí mamonu a z toho plynoucího pohledu na vlastní výlučnost a vyvolenost. Tento svět se nezadržitelně řítí do zkázy a podstata je duchovní. Je lhostejno, zda tomu lidé, odborníci, myslitelé, věří či nikoli. Ten, kdo svět táhne směrem ke globálnímu ovládnutí, svůj záměr naplní, protože se svět ocitá v samém závěru lidské vlády, lidského věku, který je mu vyměřen z místa skutečné Vlády. Tím, že člověk, jakkoli vzdělaný a inteligentní, nevěří v objektivně dané duchovní zákony, tím právě a zejména proto, není schopen porozumět, co se to děje, proč se to děje, kam to spěje a jak to skončí. Platí univerzální zákon : Cokoli by člověk zasel, bude i sklízet. Jak v rozměru osobním, tak i celosvětovém.