Politika proměnila Havla z pacifisty v militaristu, z idealisty v pragmatika

Martina: Já znovu ráda našim posluchačům připomenu, že kolega Ivan Hoffman byl jedním z výrazných disidentů z éry před listopadem 1989, a je právem pyšný na to, že dokázal v samizdatu vydávat časopis Fragment K. Po revoluci pracoval například ve Svobodné Evropě, Lidových novinách, byl komentátorem Deníku, Českého rozhlasu. Je držitelem několika novinářských cen, ceny Ferdinanda Peroutky, ceny Krameriovy, a v loňském roce získal cenu za ochranu svobody slova.

Tak to vše o Ivanovi, a teď už se pojďme podívat na jinou bytost, které si hned na začátku všímáme. Já jsem se, Ivane, dívala, že je to asi patnáct let, co jsme se šířeji seznámili s Andrejem Babišem. Začalo to v nějaké televizní show, kde začal horovat proti korupci, a říkal, že nechce do politiky. V roce 2011 založil Hnutí ANO, a pak už začala jízda na drakovi. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 bylo ANO na druhé příčce, v lednu 2014 byl ministrem financí, o čtyři roky později bylo ANO zcela dominantní a Andrej Babiš se stal premiérem. Pak tedy pokukoval i po prezidentském křesle, ale pak se objevilo mnoho kauz, ať už skutečných, nebo mediálních. A když už se zdálo, že mu bude vykopán politický hrob, tak ANO s přehledem vyhrálo loňské volby. Můžeme se divit, můžeme nad tím kroutit hlavou, ale to je tak všechno, co můžeme, protože jak říkal Elvis Presley, o úspěchu se nediskutuje. Jak vnímáš ty, Ivane, kroky Andreje Babiše za poslední měsíce jeho nové vlády? Padouch, nebo hrdina?

Ivan Hoffman: Všichni jedna rodina, říkám. Vláda je i se svým předsedou terčem dvojí kritiky, opozičním táborem je kritizována za všechno, co dělá, ať dělá cokoli, svými voliči za to, co nedělá, respektive dělá nedůsledně, polovičatě a pomalu. No a vzhledem k tomu, že většina lidí politikou nežije, a jejich postoje nejsou racionální, ale emocionální, tak se dá říct, že opozici vláda na svou stranu získat nemůže, aniž by se rozkrájela. Vlastní voliče ovšem může znechutit, pokud se bude snažit o kompromisy s opozicí a sleví ze slibů, díky kterým vyhrála volby.

A teď se dostanu k Andreji Babišovi. On se často chová spíše jako moderátor konfliktů mezi svými koaličními partnery a opozicí, než jako lídr vlády, která svádí boj s opoziční smečkou poražených politiků, novinářů, neziskářských lobbistů, takže tou odpovědí na otázku, zda Andrej Babiš je lišák, který už toho předvedl za patnáct let opravdu hodně, anebo zbabělec, tak to podle mě budou skutky. Hodně se toho namluví, ale podle skutků to zjistíme.

Martina: Já vím, že po ovoci poznáte je, ale přece jen tak osobní sázka?

Ivan Hoffman: Já si myslím, že je spíš zbabělec než lišák, ale ani sám se sebou neumím zcela souhlasit, že to tak je.

Babišovo dilema u mediálního zákona zní: zklamat vlastní voliče, nebo naštvat Brusel

Martina: Tak opravdu uvidíme. V každém případě, premiér Andrej Babiš chová naději, že se ještě do letošních Vánoc podaří vládní koalici zrušit měsíční poplatky České televizi a Českému rozhlasu. Tak, jak s tím počítá návrh ministra kultury Oto Klempíře. Čím jasněji si vláda trvá na svém, že Klempířův návrh projedná po polovině června, tak tím více zaléhají na matrace, slovy Maria Puza v knize Kmotr, stoupenci Mikuláše Mináře, předsedy spolku Milióny chvilek pro demokracii. Nyní nesmíme mlčet, říká Minář. A Babiš zase kontruje, že nyní musíme jednat. Kdo myslíš, že bude nakonec tahat za delší konec provazu? Vláda, která je v tomto punktu nejednotná, anebo opoziční poslanci, kteří chtějí přijetí tohoto zákona co nejvíce brzdit?

Ivan Hoffman: Ministr kultury, Ota Klempíř, předložil návrh zákona o médiích veřejné služby, a k radosti protivládních novinářů se k němu kriticky vyjádřilo ministerstvo financí, a ministryně Alena Schillerová kolegu Klempíře nabádá, aby zákon přepsal. Vidíme, že opozice doufá, že se vláda kvůli poplatkům rozhádá, stát se může cokoli, ale myslím, že pravděpodobnější je, že ministr Klempíř zákon, který předložil jako stručnou, jednoduchou, transparentní a čitelnou normu, doplní na základě připomínek ministerstev, profesních komor, odborů, státních úřadů, to ale neznamená, že z toho mráčku pršet nebude. Protože bez ohledu na to, jak bude mediální zákon sepsán, tak je jasné, že opozice se s ním nesmíří.

A je třeba si uvědomit, že Česká televize a Český rozhlas jsou české jenom podle názvu. V praxi jsou to bruselská média. Unijní hlásné trouby. A Brusel nepochybně přispěchá na pomoc demokracii šířené jejími propagandisty, takže opozice v Bruselu má své lidi, ti vůči České republice rádi vymyslí sankce, pokuty, takže Babišovo dilema je, zda zklamat své voliče, anebo naštvat Brusel. No a pravděpodobně se stane obojí. Vláda vymyslí kompromis, kterým zklame své voliče, a naštve Brusel.

Martina: Ale ta situace se zdá opravdu zapeklitá. To, že profesionální aktivista Minář představil novou petiční výzvu „Oto zabal to“, a dodal, že Klempíř musí skončit, tak to je jedna věc. Ovšem problémem by mohlo být to, co ty jsi zmínil. Nejednotný názor v samotné koalici. Ty ses vyjádřil k výhradám ministerstva financí, protože koalice plánuje nahradit koncesionářské poplatky financováním České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu. No a Alena Schillerová upozorňuje, že mimo jiné návrh zákona neobsahuje informaci, z jaké kapitoly státního rozpočtu má být ten příspěvek poskytován, jakým způsobem, a který orgán státu stanoví jeho výši. Těch výhrad je tam zkrátka více. A teď babo raď. A nemyslím tím ministryni Schillerovou.

Ivan Hoffman: To ani nemůže jít, nemyslím si, že to je baba. Na ty věcné připomínky, tak na ty je třeba brát zřetel, zatímco připomínky typu, jak si chudáci v televizi a rádiu poradí s pokráceným rozpočtem, tak ty je potřeba ignorovat. Smyslem toho zákona je napravit nenormální stav, kdy se za televizi musí platit, a musí platit i ten, kdo ji nesleduje, protože se na ni nedá dívat. To že by byla ráda ministryně Schillerová, kdyby rovnou ten návrh byl v paragrafovaném znění, úplně dokonalý, tak to je v pořádku, no ale on takový nebyl. To je skutečně návrh a ten se musí dopracovat.

Hrozba větrníků za humny probouzí lidi z letargie a rodí občanskou společnost zdola

Martina: Já myslím, že za tu dobu, co my tady o tom diskutujeme, už Česká televize stihla, jako veřejnoprávní službu, natočit další detektivní seriál. Uvidíme, jak se nám to bude vyvíjet dále s poplatky. Ale pojďme se podívat na další velký rozpočet, nebo jak bych řekla hezky česky, budget. Já už jsem v několika rozhovorech o energetice vzpomínala na pohádku o Měsíčníku, Slunečníku a Větrníku, Slunečníky už jsme všichni zaplatili, a ještě dlouho platit budeme, mám na mysli ony barony, a teď je na řadě Větrník. Zdá se, že jediný, kdo nás zatím nezkasíroval, je Měsíčník. Jaká je tedy podle tebe Větrníkova strategie? V Česku by mělo vzniknout až 80 akceleračních zón pro výstavbu větrných elektráren, a objevují se titulky, větrné elektrárny míří k vašim chalupám. A tak není divu, že lidé se nejen obávají, ale místy i revoltují. Jak ovanuly větrníky tebe?

Ivan Hoffman: Tak větrné elektrárny jsou vděčným námětem jak provládních médií, tak těch nezávislých, ale důvody jsou různé. Protivládní média mohou na vládu útočit proto, aby lidé ohroženi monstrózními obludami spílali Babišovi. Protože pokud na něj nadávají, tak je to samozřejmě dobře. Pokud by se ty obludy ale nepostavily, tak by kritizovala mainstreamová média Babiše za nevyčerpané evropské dotace.

Pokud jde o ta nezávislá média, tak ta si všímají, že Babišovo ministerstvo pro místní rozvoj si nakonec osvojilo ten paskvil Fialovy vlády přijatý na poslední chvíli s akceleračními zónami, kdy si pro stranu těchto neekonomických a neekologických monster vyčlenila orná půda a v blízkosti lidských obydlí, nikoli půda devastovaná těžbou. To je důležitý detail. U kauzy větrných elektráren se ukazuje, že v politice jde dnes na prvním místě o peníze, a lidé nejsou prioritou.

Vlády se mění, ale ČEZ zůstává. No a to, že se vláda alibisticky vymlouvá na závazky svých předchůdců vůči Evropské unii, tak to je pouze polovina skandálu. Tou druhou polovinou je neochota stavět větrníky na zdevastovaných parcelách, protože s nimi již mají developeři jiné plány. Energetický odborník Beran k tomu jízlivě poznamenal, že energetická mafie, ve spojení s ekoteroristy, si udělá v průmyslových zónách rezervace, a v rezervacích průmyslové zóny. To je prostě dokonalá věta. Tak v zemi, kde ve státní firmě vyrábějí elektřinu za 30 haléřů a prodávají jí lidem za 12 korun, na tom podle Hynka Berana není nic divného. Ty důvody, proč jde vláda ČEZu na ruku, nebudou politické, ani geopolitické, ani ekologické, a už vůbec ne ekonomické, nýbrž obyčejně zištné. Pokud je na příběhu větrných elektráren, které se spekulanti s větrem snaží vecpat do české krajiny, něco zvláštního, nebo překvapivého, tak podle mě je to zrození autentické občanské společnosti.

Ta hrozba větrníků za humny, či na obzoru probouzí lidi z letargie, spojují se proti společnému nepříteli, kterým je developer, který si chce s požehnáním státu namastit kapsu. No a ti lidé, kteří se spontánně dávají dohromady na obranu své přírody a svého životního prostředí, tak jsou občanskou společností, která se formuje zdola. No a jde o vítanou konkurenci fiktivní občanské společnosti, která je reprezentována nevládkami financovanými korporacemi a Bruselem, no a myslím si, že pro politiky je takovýto autenticky aktivní občan, který se tady vynořil, velkým překvapením.

Martina: Já bych se nerada připojila k mudrlantům, kteří rozumí všemu, a tak musím položit otázku, zda ale lze stavět ony větrníky tam, kde na ně máme místo po bývalé těžbě? Ta monstra se zkrátka musí stavět tam, kde prostě fouká. A to ne vždy na těch brownfieldech je.

Ivan Hoffman: První strana toho problému je, že větrné elektrárny neřeší problém s energií, jsou naopak energetickým problémem. No a podvod kolem větrných elektráren se už provalil, je odhaleno a popsáno korupční schéma, jak na těch obludách několik spekulantů vydělá, takže já bych neřešil, že fouká, prostě nestavět je vůbec.

Martina: To je asi dobrá poznámka, ostatně myslím, že to byl právě Hynek Beran, který při rozhovoru, který měl tady v Rádiu Universum, řekl, že větrná elektrárna si za celý svůj život na sebe nevydělá. To znamená, že nevyrobí tolik energie, kolik je spotřebováno na výrobu toho větrníku. Ale co já vím, jakýpak já jsem energetik.

Ivan Hoffman: No určitě lepší, než ti, kteří jsou tam v práci.

Zdržení se hlasování o klimatu byla rebelie, která nás ochránila před nařčením ze stádního chování

Martina: To by bylo opravdu, ale opravdu smutné. My jsme tedy tak spolu trošičku spekulovali o tom, jestli je naše vláda dostatečně odvážná, a já tedy ráda připomenu, že Česká republika se pustila do revolty v OSN, 20. května se tam hlasovalo o rezoluci Valného shromáždění OSN o ochraně klimatu, a my jsme se, považte, zařadili mezi 27 států, které se hlasování zdržely. Ve známé pohádce by o nás tedy řekl Petr Nárožný: Je to rebel! Jak to vnímáš ty?

Ivan Hoffman: No, to ještě tuším asi 8 států, které byly proti té rezoluci.

Martina: Ano, ano.

Ivan Hoffman: Ale já bych řekl, že dokud jsme formálně suverénním státem, s právem na vlastní názor, tak je dobré se občas vyčlenit z houfu. Ta rezoluce o ochraně klimatu byla dobrou příležitostí pro symbolickou rebelii v mezích zákona. Jednak proto, že klimatickou změnu nelze odvrátit, lze se na ni pouze připravovat, učit se s ní žít, ale také proto, že v Evropské unii bují nezdravá konformita. Jsme-li jedinou zemí EU, která nepodpořila rezoluci, no tak jsme zachránili EU před nařčením ze stádního chování.

Martina: Ty, když jsi říkal, že bylo osm států, které měly kuráž nesouhlasit, tak si říkám, že na nás nesmíš až tak spěchat. Ono už jenom zdržet se hlasování chtělo možná kuráž. Navíc, když nás může brzy potkat, že nás nařknou z toho, že když jsme laxní ohledně ochrany klimatu, tak porušujeme mezinárodní právo, a to může vést i k odpovědnosti za vzniklé škody. Mě by tedy dost zajímalo, kdo a jak ty škody vyčíslí, když doposud v Evropské unii neexistuje, pokud vím, žádná komplexní dopadová studie, která by komponovala do svých výsledků důsledky Green Dealu. Ale věřím, že když by šlo o postih neposlušných, tak se chytré hlavy dají dohromady. Myslíš, že nám ta rozhodnost alespoň zdržet se hlasování vydrží?

Ivan Hoffman: Tak těžko říct. Kdyby při tom hlasování šlo o peníze, které bychom za trest nedostali, anebo dokonce za zdržení se hrozila pokuta, tak naše vláda by rezoluci o povinnosti chránit klimatický systém podle mě podpořila. Pokud se zdržela, rozumím tomu, že finanční újma nehrozí.

Martina: Ty si o nás neděláš moc iluze, viď?

Ivan Hoffman: Ne, Martino.

Když WHO potřebuje peníze, vymyslí si pandemii, jenže veřejnost už je vůči strašení imunní

Martina: Tak schválně, jak jsi na tom s vírou v dalším tématu. Jak jsi se vyrovnal s tím, že nám po moři i ze vzduchu doručují nebezpečné patogeny, viry? Já už jsem se pokusila s tímto tématem vyrovnat v „Proč? Martiny Kociánové“ – cestovní kancelář Pandemie, ale jak jsi zavnímal ty, jak se z lodě, na které na hantavirus umřel člověk, ztratilo několik desítek lidí a dodnes nevíme, zda se na ostrově Svaté Heleny zkrátka rozprchli ze strachu před izolací, nebo jestli s nimi třeba nakrmili ryby, protože byli nemocní, jak jsi se vyrovnal s tím, že americký občan z Konga, kde vypukla epidemie eboly, přistál v Praze na Bulovce, a také ještě v Berlíně, protože Amerika si přece takové nebezpečí do země nepustí?

Ivan Hoffman: No, existují podle mě dobré důvody předpokládat, že ta mediální kampaň kvůli hantaviru, a nouzový stav vyhlášený kvůli ebole, souvisejí se Světovým zdravotnickým shromážděním, no a s pandemickou dohodou, tedy právním rámcem, kterým by WHO přiznala právo vyhlašovat globální nouzové stavy přes hlavy jednotlivých vlád, obcházet národní parlamenty a koordinovat reakci na epidemie. Když jde o globální zdravotnický business, no tak se náhody moc nedějí.

Náhoda v podobě miliardových kšeftů přeje připraveným, v případě eboly se připraveným nelíbil Gates. Jeho vakcinační společnost převedla v lednu 26,7 miliónů dolarů Moderně a Oxfordské univerzitě na vývoj vakcíny proti vzácnému kmenu eboly, který se nyní, jako na zavolanou, náhle objevil. Kdybych to měl říct úplně jednoduše, tak když WHO potřebuje peníze, tak vymyslí nějakou pandemii. Podobně jako opakovaný vtip není vtipem, tak není ani opakovaná epidemie epidemií. Ta prestiž a důvěryhodnost WHO byla těžce poškozena covidem, a vůči strašení další epidemií je dnes veřejnost docela imunní. To vidíme na tom, že proti covidu se u nás už chodí očkovat jenom nějakých 7 % populace. A ostatní už pochopili, že to je nesmysl. A kdo chce dnes lidi vyděsit, tak na to musí podle mě jinak.

Martina: Což by ovšem ve výsledku mohlo být velmi nebezpečné. Každý z generace, kdo ještě četl Rychlé šípy, tak si pamatuje díl, kdy si na plovárně dělají hoši, tak se jim vždy říkalo, legraci z toho, že každou chvíli někdo křičí o pomoc, plácá kolem sebe, že se topí. A pak se tam nějaký člověk opravdu utopí a nikdo se ho nevšímá, protože si všichni myslí, že jde zase o nějakou legrácku. Mirek Dušín říká jednomu z nich, za jeho smrt můžete i vy, plantážníci. A my najednou také můžeme v budoucnu nějakou skutečnou pandemii třeba podcenit.

Ivan Hoffman: Nějaká pandemie může přijít. Ale já si myslím, že WHO není v pravém smyslu zdravotnickou organizací. Je to globální politická neziskovka, která lobuje za svoje akcionáře, respektive za jejich zdravotnický business. No a pokud se někdo topí, tak je potřeba zkoumat, jestli v tom WHO nemá prsty.

Martina: Mně se s tou ebolou vybavil takový černý vtip, který se říkal už za minulého režimu, jak je na tom infekčním oddělení člověk se vzácným virem, a novinář se ptá, co mu tak dáváte k jídlu? Oni říkají, no tak, lívance, bramborové placky, omelety. A on říká, to jako pomáhá? A oni, ne, my mu to podstrkáváme pod dveřmi.

Ivan Hoffman: To jsem neslyšel.

Tajné služby přiznaly, že obvinění Ruska z dezinformací o biolaboratořích bylo samo dezinformací

Martina: Zkoušel sis to na Bulovce představit? Tak pojďme se podívat na úplně jiné laboratoře. Americké biolaboratoře. To bylo velké zapovězené téma z říše konspirací, a každý, kdo se o nich před pár lety zmínil, byl dozajista placen z Ruska. V květnu letošního roku byla ovšem učiněna přítrž dohadům a spekulacím. Co tebe na kauze tajemných laboratoří zaujalo?

Ivan Hoffman: Tak připomeňme, že deník New York Post uveřejnil v minulých dnech pozoruhodný rozhovor s ředitelkou národního zpravodajství Tulsi Gabbardovou. Ta v americké vládě koordinuje zpravodajské služby, a její úřad vyšetřuje přes 120 biologických laboratoří v zahraničí, financovaných desítky let z peněz amerických daňových poplatníků. No a účelem toho vyšetřování je ukončit potenciálně nebezpečné experimenty s viry, které podle Gabbardové ohrožují zdraví a blahobyt amerického lidu a světa. Na prvním místě ten americký lid, svět, ten už je tak jako přidružený k tomu. Tak jedná se o vědecké výzkumy, ve kterých se z patogenů vytváří odolnější, nakažlivější a smrtelnější mutace. New York Post jako příklad uvádí Američany financovaný výzkum na netopýřích koronavirech ve virologickém institutu ve Wuhanu, no a tam byl smrtící patogen nejen úspěšně vyšlechtěn, ale rovněž úspěšně vypuštěn na lidi. Jak to tedy tvrdí CIA. Nemusíme jim věřit, ale oni si to myslí.

Gabbardová také zmiňuje čtyřicet biolaboratoří na Ukrajině, no a když jejich existenci před časem kritizovalo Rusko, tak Bidenova vláda prohlásila, že se žádný nebezpečný výzkum nedělá, a vše je pouze ruská propaganda. No a dnes od vyhlášení bidenovců se úřad Gabbardové distancuje, a diplomaticky vysvětlují, že, a teď cituji: „Unáhlené popírání bylo součástí strategie informační odolnosti, jejímž cílem bylo formovat veřejný narativ, s cílem zmírnit a čelit zahraničnímu škodlivému vlivu, a zároveň zlehčovat vazby USA na výzkum.“ Tak přeloženo do normální řeči, Američané lhali. To tvrzení, že Rusové šíří dezinformaci, bylo americkou dezinformací. Takže řekl bych, že pravda to v dnešním světě nemá opravdu lehké.

Martina: Ale aby to bylo pikantnější, tak já tě ještě doplním, že krátce po vystoupení a zveřejnění Gabbardové, tak ona oznámila rezignaci ze své funkce kvůli vážné nemoci v rodině.

Ivan Hoffman: Já tě také doplním, spekuluje se, že pravým důvodem této rezignace je nesouhlas Tulsi Gabbardové s prezidentem ohledně války v Íránu. Donald Trump je alergický, nesmírně alergický na své oponenty.

Martina: Ne že bych potřebovala mít poslední slovo, ale já tě ještě doplním, že ty zdravotní důvody u kohokoliv vždycky bývají trošičku nejisté a možná matoucí, je to taková nejčastější obezlička.

Ivan Hoffman: Je to tak.

Trump v Číně nic nedosáhl, ale ani nic nezkazil – a to je dnes vlastně pozitivní zpráva

Martina: Tak se podívejme na Donalda Trumpa, o kterém jsi řekl, že je alergický na oponenty, přesto uskutečnil první návštěvu hlavy amerického státu v Číně za bezmála deset let. Těžko říci, zda to byl malý, či velký krok pro Donalda Trumpa, pro Ameriku, či Čínu, či lidstvo, v každém případě se o tomto setkání diskutovalo před i po setkání, nejen celý květen. Co vyplynulo ze schůzky pro tebe?

Ivan Hoffman: Tak ta návštěva amerického prezidenta v Číně doopravdy byla asi nejsledovanější událostí května, těch důvodů je více, ale ty nejdůležitější jsou dva. Napjaté vztahy mezi Čínou a USA, kvůli rostoucímu vlivu Číny, která už ohrožuje americkou dominanci, tak to je jeden důvod, a pak Trumpova nevyzpytatelnost.

Donald Trump byl nakonec přijat okázale, obě strany označily setkání za úspěšné, i když k zásadním konkrétním dohodám nedošlo. Zajímavý je americký komentář na téma, čeho prezident Trump cestou do Číny dosáhl, a ten říká, vyhnul se jakýmkoliv katastrofám. Nezesměšnil se. Nevyslovil hrozby, které by Spojené státy nedokázaly splnit. Nic nedosáhl, ale ani nic nezkazil. Což je v dnešní době jasně pozitivní zpráva. Spojené státy se dostávají do stále větších problémů, ale Donald Trump během návštěvy Číny nenapáchal žádné škody.

Martina: Haleluja, chvalte Pána. Mě zaujalo, když jsi podle čínských státních médií zmínil, že prezident Trump chce učinit Ameriku opět skvělou, a jejich je odhodlán vést čínský lid k uskutečnění velkého oživení čínského národa. To, co jsi řekl, je jinými slovy to, co řekl Donald Trump, může to být velmi mnohoznačné, mohou to být také vzkazy jeho vlastním lidem, a na samotné jednání to nemusí mít až takový vliv, ale jaká témata tedy především zaujala tebe?

Ivan Hoffman: Máš pravdu, oba ti prezidenti hovořili k vlastnímu publiku, především. Pro Čínu byla zásadní otázka Tchajwanu, pro USA konflikt s Íránem. Pro obě strany pak vzájemný obchod.

Z toho jednání nevzešlo společné komuniké, každá strana zveřejnila zprávu, která slouží jejím politickým potřebám, a posiluje její vyjednávací pozici. Čína chtěla, aby Si viděl, jak Čína vydává přísná varování ohledně Tchajwanu, Washington chtěl, aby svět viděl, že Čína souhlasí s tím, že Írán nikdy nesmí mít jaderné zbraně a že se staví proti íránskému režimu. Američané však to čínské varování ohledně Tchajwanu nezmiňují, a pro změnu Čína odbyla debatu o Íránu konstatováním, že o něm šla řeč.

Takže k žádným konkrétním dohodám nedošlo, pokud jde o přístup amerických firem na čínský trh, dovoz zemědělských produktů, nevyřešil se fentanil, a není jasné, zda prominentní miliardáři, které Trump dovezl do Číny, představovali obchodní delegaci, anebo absolvovali poznávací zájezd. Protože i tak to trochu vypadalo.

Martina: Ty v souvislosti s návštěvou prezidenta Trumpa mluvíš o Thúkydidově pasti. Co si pod tím můžeme představit?

Ivan Hoffman: O Thúkydidově pasti se hovoří díky politologovi Grahamu Allisonovi, který upozornil na antického historika Thúkydida a jeho popis Peloponéské války. Tu rozpoutala Sparta, když se obávala rostoucího vlivu Atén. Allison sestavil seznam případů z dávné historie, ve kterých se tento scénář opakuje, a ten, kdo ztrácí dominanci, zaútočí. Čínský prezident vyjádřil naději, že v soupeření USA a Číny tato Thúkydidova past nesklapne, nepřímo řekl, že by USA mohly vojensky napadnout Čínu, protože jde o velmoc, která ztrácí půdu pod nohama.

No a vlastně Trumpovi tak trochu vyhrožoval, když řekl, že tchajwanská otázka je nejdůležitějším tématem v čínsko-amerických vztazích. Pokud bude řešena správně, budou bilaterální vztahy vždy celkově stabilní. V opačném případě dojde mezi oběma zeměmi ke střetům, a dokonce ke konfliktům, což celé vztahy vystaví velkému nebezpečí. To, že si Američané a Číňané nevěří, ukázal jeden detail, kdy členové americké delegace před nástupem do prezidentského letadla museli vyhodit do koše všechny dárky, které od Číňanů obdrželi. Hlavně samozřejmě elektroniku. A ten koš u schůdků do letadla byl nepřehlédnutelný, a stal se symbolickou tečkou za tím skvělým historickým setkáním.

Martina: Musím říct, že tento diplomatický počin určitě musel prolomit ledy a zanechat hluboký dojem.

Ivan Hoffman: Určitě. Určitě.

Martina: Za Američany. Krátce po Donaldu Trumpovi přijel na oficiální návštěvu Číny Vladimir Putin, asi aby byla zachována polarita, jaké jsi vysledoval rozdíly v těchto dvou návštěvách?

Ivan Hoffman: Ony byly drobné, na pohled, tedy proti tomu, jak byl přijat Trump, ale vzhledem k pečlivosti čínského diplomatického protokolu významné. Zatímco Trumpa přivítal viceprezident, který je spíše ceremoniálním politikem, Putina vítal ministr zahraničí, no a ten je členem politbyra, a patří k nejbližším důvěrníkům prezidenta. Si Ťin-pching oslovoval Putina jako starého přítele, což je vnímáno jako projev nejužší vzájemné důvěry. No, Putinovo přijetí nakonec rozptýlilo spekulace, že se po setkání s Trumpem Si Ťin-pching odkloní od Ruska a přikloní k USA. Nic takového doopravdy nehrozí.

Rusko a Čína uzavřely desítky konkrétních dohod pokrývajících energetiku, zemědělství, finance, kosmický výzkum, jadernou energetiku, dopravu, stavebnictví. Řekl bych, že z politického hlediska nejdůležitějším výsledkem je jejich společná deklarace Ruska a Číny o utváření multipolárního světa a mezinárodních vztahů nového typu. Odmítají hegemonii v mezinárodních otázkách, volají po nové bezpečnostní architektuře bez blokové konfrontace, a civilizační rovnosti. Pokusy některých států jednostranně řídit globální záležitosti a vnucovat své zájmy celému světu v duchu koloniální éry podle dokumentu selhaly. Zjednodušeně řečeno, Rusko s Čínou počítají s ekonomickou i vojenskou konfrontací s Američany, bude-li o ni ze Západu zájem. No, a při odletu ruské delegace chyběl u schůdků do letadla ten koš na čínské dárky.

Martina: Koš na čínské dárky. To ti Rusové možná vstoupili na tenký led, když si to s sebou vzali.

Ivan Hoffman: Přesně tak.

Sjezd sudetských Němců v Brně otevírá podezření na pokus prolomit Benešovy dekrety

Martina: Mnoho měsíců se u nás diskutovalo ani ne tak o návštěvě Donalda Trumpa, nebo Vladimira Putina v Číně, ale o prvním sudetoněmeckém setkání v naší republice. A jak řekl bývalý prezident Václav Klaus, neříkejme tomu setkání v České republice, ale v Brně. Potřeboval jsi toto zažít, aby jsi byl takový více smířený?

Ivan Hoffman: Tak zaregistroval jsem to také, potomci vysídlených Němců byli hlavním lákadlem letošního festivalu Meeting Brno, ten se už koná více let, který svojí autoritou zaštítil i předseda Senátu i prezident republiky, proti kterému se postavila vláda. Už to prostě je důležité. Ten festival byl příležitostí oživit si pozapomenutou historii, no, a přání organizátorů bylo samozřejmě smíření. Upřímný dialog a orientace na budoucí spolupráci, nejlépe v nových pounijních Spojených státech evropských. K načasování této akce nám třeba říct, že lidé, kteří pamatovali nacistická zvěrstva, jsou po smrti a mohou se už na protest jenom obracet v hrobě.

Martina: Znamená to, že jsi tady vnímal jakýsi spodní vír této akce? Protože, zmínil jsi, vláda, která vyhrála volby, se vyjádřila, aby pořadatelé akci zrušili. Ti to poté ignorovali. A tak se všichni smiřovali. Přesto, že jsem tedy žila v domnění, že na oficiální úrovni jsme se smířili dávno. Česko-německá deklarace, kterou Václav Klaus podepsal s Helmutem Kohlem v roce 1997 byla poměrně výmluvná. Je dnešní Německo natolik jiné, a tak hlavní otázka zní, bylo cílem další smiřování, nebo další zpochybňování?

Ivan Hoffman: Návštěva sudetských Němců, respektive jejich potomků, podle mě logicky vybízí k podezření, že předznamenává pokus o prolomení Benešových dekretů a následné majetkové nároky. Ta okázalá lítost a smiřování totiž jinak nedávají velký smysl. Tady u nás není tendence činit potomky vysídlených Němců odpovědnými za zločiny, kterých se nezúčastnili.

Stejně tak ale nyní my, potomci těch, kteří Němce z dobrých důvodů vyhnali, nemáme důvod omlouvat se za odsun, kterého jsme se nezúčastnili. Podstatné je to, co jsi zmínila, že se k minulosti Češi a Němci již vrátili, a to právě v té Česko-německé deklaraci v roce 1997, velkou zásluhu na jejím vytvoření měl tehdejší ministr kultury Pavel Tigrid. Těm potomkům vysídlených Němců se ale tato deklarace zjevně nelíbí. Nejspíše ji považují za málo ambiciózní, za poraženeckou, a asi se nevzdávají naděje, že by prohranou válku mohli dodatečně vyhrát. To odškodnění za odsun, to by byla významná satisfakce, a v tomto smyslu byl ten sjezd v Brně vlastně příležitostí navázat družbu s místními kolaboranty.

Kdybych to tedy měl říct úplně na rovinu. Tím oficiálním smyslem akce bylo sdílení příběhů a historických zkušeností. Tak logicky využili jenom příběhy ukřivděných vyhnanců. Vzpomínalo se i na popravy českých vlastenců, na které chodili brněnští Němci jako do kina, anebo na koncentračních tábory, do kterých Němci posílali méněcenné spoluobčany.

No a pokud jde o sdílení historické zkušenosti, tak českoslovenští Němci snili před druhou světovou válkou o návratu do vlasti. No a tento sen se jim splnil hned dvakrát. Poprvé v roce 1938, když v německé vlasti spočinuly i s územím, které většinově obývali, a ze kterých obyvatelé vysídlili Čechy. Podruhé se dostali do německé vlasti v roce 1945 a 1946, když už jako němečtí Němci prohráli válku a byli ze svých domovů vysídleni za původní československo-německou hranici. No ale všechno tohle začalo tím, že 92 % Němců v Československu volilo Henleina.

Knihovna Václava Havla přežije personální cunami, Sedláček chce její odkaz modernizovat a prodávat

Martina: Myslím, že i toto byly názory, které zaznívaly u nás už z úst Milana Calábka, Ladislava Jakla, nebo historika Jaroslava Čvančary. Myslím si, že ve spoustě věci jste narazili na stejná fakta a stejná čísla. Ale pojďme se teď věnovat další kauze. Zatímco v posledních letech o činnosti Knihovny Václava Havla byli informováni především fanoušci a milovníci jeho odkazu, tak o krizi v Knihovně Václava Havla rázem vědí i generace, které si myslí, že to byl stavitel letiště. Jak dopadla podle tebe inventura knihovny, ale i odkazu prvního porevolučního prezidenta?

Ivan Hoffman: Tak já bych předeslal, že především v Americe existuje tradice, že každý prezident má svou knihovnu, tak i Václav Havel svou knihovnu spravující jeho odkaz vzhledem k jeho vlivu zaslouží. Nebylo sice zrovna vkusné, že hlavním sponzorem byl miliardář Zdeněk Bakala, ale jak se říká, peníze nesmrdí, a zaměstnanci knihovny s tím nějak uměli žít.

S čím, anebo s kým žít neuměli, je Tomáš Sedláček, který coby ředitel plánuje učinit Václava Havla marketingovým produktem, zmodernizovat ho, a lépe ho prodávat, a to jak v přeneseném, tak i doslovném slova smyslu. No a s touto vizí se neztotožnili lidé kolem knihovny, a dokonce ani ten finanční predátor Bakala, ten který jistě netrpí na slabý žaludek. Knihovna Václava Havla tu personální cunami, jež spláchne všechny kromě Sedláčka, přežije. Obrodí se do nějaké extravagantní formy, nejspíše, která by ale, podle Havlova smyslu pro absurditu, dávala smysl.

Martina: Ty jsi novinář, byl jsi písničkář, byl jsi disident z okruhu Václava Havla, máš to složitější. Jak vnímáš jeho dnešní odkaz jako dramatika, také jako politika?

Ivan Hoffman: Já jsem odjakživa přesvědčen, že Havlův odkaz samozřejmě zásadně poznamenal jeho prezidentství. Zatímco v politice ho provázala pověst úspěšného literáta, dramatika, veřejného intelektuála, tak jako literáta ho to politické angažmá poškodilo. Už jeho Letní přemítání z roku 1991, knížka, kterou sepsal jako prezident, prostě nestála za nic. Hlavním stěžejním odkazem jsou jeho disidentské eseje. To je prostě to, co po něm zůstává. Jde o jeho takový podmanivý konstrukt nepolitické politiky, zanícení pro lidská práva, vztahování se k absolutnímu horizontu.

Pokud jde o politický odkaz Václava Havla, tak knihovna může na jeho projevech dokumentovat příběh, ve kterém se z pacifisty stává militarista, z idealisty pragmatik, z umělce celebrita, a nakonec ze socialisty kapitalista. Já bych řekl, že lidsky asi tu Havlovu proměnu, způsobenou politikou, nejstručněji vystihl Honza Schneider, který konstatoval jednou, když jsme si o něm povídali, že Václavu Havlovi ztvrdlo srdce. Ale objektivně bych řekl, že vylepšit si obraz politikou, to je mission impossible. Když byl Václav Havel naposledy zmíněn na mezinárodní scéně, tak citoval kanadský premiér v Davosu z jeho eseje Moc bezmocných. To je strhující čtení, bych řekl. No a současně je to artikl, který by měl Tomáš Sedláček prodávat.

Martina: Tak jako obvykle jsme toho mnoho veselého v těch vyšších vrstvách politiky domácí, ani světové neobjevili, a proto tady máme záchrannou misi, zvířátko na konec. A nakonec i veselé. Já už před několika měsíci jsem chtěla toto téma vytáhnout, to když dostala v alabamském hobbymarketu ve městě Kenston výpověď černobílá kočka Mamacat. Místní obyvatele to pobouřilo, a přišli s peticí za její návrat, bylo tam asi 4 000 podpisů, i starostův. Mamacat si totiž vedla v dozoru nad celou provozovnou za zhruba pět let své kariéry velmi dobře a vysloužila si několik funkcí. Jako kontrolorka kvality a jakosti u vedoucí úseku hubení škůdců. Ale ani tato popularita, a zjevně pracovní výsledky, ji neuchránily před tím, že se nebohá micka prostě ocitla na dlažbě. A tak jsem se tě chtěla zeptat, jestli tě tyto zvířecí události také pobouřily?

Ivan Hoffman: Pobouřen jsem asi nebyl, ale překvapen určitě. Protože každému pravidlu sluší výjimka. A zde se nabízelo oblíbenému zvířeti prostě najít židli v marketingu. Já bych řekl, že zrovna do hobbymarketu se takový zvířecí maskot hodí. Já bych pochopil, kdyby dostala padáka v cukrárně za to, že se proplétá mezi zákusky. Ale v tom hobbymarketu měla zůstat.

Martina: V každém případě jsem slíbila, že to bude zvířátko na konec veselé, a hledala jsem, jak to s nebohou kočkou dopadlo, a mám dobré zprávy, že si ji adoptoval jeden ze zaměstnanců obchodu, a tak je nyní Mamacat v předčasném důchodu, daří se jí dobře. Co myslíš, nedal by se tento model uplatnit i na současné propuštěné, případně na důchodce?

Ivan Hoffman: No, pokud máš na mysli žánr Veselý důchodce na konec, tak tam by asi vyhrál příběh z Kodaně, kde se řeší městská příručka o stravování v domovech důchodců. Obsahuje doporučení snížit klimatickou stopu veřejného stravování omezením spotřeby hovězího masa kvůli vysokým emisím oxidu uhličitého. No a doporučuje se držet důchodce na 80 gramech masa týdně. Veselá je pak zlidovělá konspirace, že jde o potrestání důchodců, coby hlavních viníků klimatické krize.

Martina: Tak tuto kauzu veselých důchodců budeme sledovat určitě i v měsíci červnu, Ivane, ty jsi v důchodu, ale kdyby jsi chtěl adoptovat, tak u mě máš dveře vždycky otevřené.

Ivan Hoffman: Děkuji, děkuji, připadám si teď jako ta kočka.

Martina: Ivane, děkuji ti za to, jak bedlivě ses rozhlížel kolem sebe, a čiň tak, prosím, i příští měsíc, abychom se opět mohli slyšet.

Ivan Hoffman: Rád jsem tě slyšel a zdravím i naše posluchače. Ať se daří.

Martina: Zdravím tebe, Ivane, a vás všechny ostatní také. Mějte se hezky, a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.