Klima versus klimatizace Bruselu

Pobavení a škodolibost vyvolala informace z přehřátého Bruselu, kde se v hlavní administrativní budově kvůli technickým problémům odstavovala chladící jednotka. Odstávka se ovšem týkala jen pater 1 až 7, nikoli pater 8 až 13. V nižších patrech sídlí nižší úředníci Evropské unie, v těch vyšších pak eurokomisaři – a v nejvyšším patře předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Stěžovat si veřejně na vypnutou klimatizaci a poukazovat na nerovné zacházení nedovolil nižším eurobyrokratům strach. Anonymně si ovšem jeden z upečených nešťastníků postěžoval pro server Politco na feudalismus.

Obecně se má za to, že je to právě osobní zkušenost, která vede lidi k racionálnímu jednání. Zážitek s přehřátými kancelářemi by přirozeně měl inspirovat osazenstvo Bruselu k úvahám o dostupné, účinné a levné klimatizaci evropských obydlí. Brusel skutečně klimatizaci řeší, jenomže zcela jinak, než bychom při zdravém rozumu čekali. Na stole jsou nová evropská nařízení týkající se látek, které prý poškozují ozonovou vrstvu. V roce 2027 zmizí stará chladiva z prodávaných čerpadel, v roce 2029 i z klimatizací. Nové klimatizace budou konstrukčně složitější, čili poruchovější. Kvůli ekologičtějším chladivům budou méně účinná, čili horší. Za to ale budou dražší.

Tato klimaticky klimatizační aktualita z Bruselu vypadá jako vtip. Brusel ovšem takto vtipkuje opakovaně a u opakovaných vtipů platí, že nepobaví. Můžeme se domnívat, že válku klimatizacím vymysleli nižší evropští úředníci z 1. až 7. patra, a dostihl je za to zasloužený trest. Také je ale možné, že čím vyšší patro, tím větší klimatická úzkost. Evropští papaláši z osmého až třináctého patra to mají blíže k ozónové vrstvě. A také se říká že ryba smrdí od hlavy.

Sklon Bruselu k regulaci všeho, co mu přijde do cesty, nelze svalovat na letní vedra. Brusel je posedlý regulací, i když mrzne. Má to několik vysvětlení. Předně vidíme, že regulace posiluje integraci a skrze integraci se utužuje moc. Jednotně vynucované předpisy, normy a nařízení omezují autonomii jednotlivých členských států, ale také zužují svobodný prostor jednotlivce.

Regulace sama o sobě problém není. Stává se problémem tehdy, když jí nepředchází demokratická diskuse, když není plodem konsenzu, když nepanuje shoda, že je potřebná a užitečná. Averzi Evropanů na evropské instituce způsobují regulace zaváděné násilně, regulace, které lidem neslouží, ale naopak je omezují, aniž by panovala shoda, že mají smysl.

V Evropské unii je synonymem regulace šikana. Evropští byrokraté prosazují regulace s odkazem na společenskou odpovědnost, zaštiťují se evropskými hodnotami, jsou samá solidarita, ale jedná se o prázdné floskule, slovní prefabrikáty maskující obyčejnou aroganci. Příklad? Když je vedro, přijdou s regulací, jak kvůli klimatu zkomplikovat klimatizaci. Unijní šikana samozřejmě není smyslem unijní regulace. Nereguluje se proto, aby se lidé naštvali. Cokoli se v EU reguluje, děje se tak kvůli někomu, kdo na tom vydělá, a šikanován je ten, kdo si regulaci odskáče.

Jen zcela naivní lidé věří v moudrost, nezištnost a dobré úmysly Evropské komise, Evropského parlamentu a armády evropských úředníků. Jediné, co je zajímá, jsou peníze. Peníze jsou tím, co nižší evropské úředníky drží v 1. až 7. neklimatizovaném patře, i vyšší evropská zvířata v patře 8 až 13. Na otázku, jak dlouho bude Evropská unie škodit Evropanům, je jednoduchá odpověď. Bude to trvat tak dlouho, dokud je za to budeme platit.