(Ne)podat ruku zlu

Představa, kterou má o sobě západní civilizace, je samozřejmě představou západní civilizace. To, jak se vidíme v zrcadle, nic nevypovídá o tom, jak nás vidí civilizace jiné, nezápadní. Existují důvody, proč by nás to mělo zajímat? Anebo jinak: Můžeme si dovolit ignorovat, jak na nás nezápadní svět pohlíží? Zatímco si Západ myslí, že je lídrem civilizace, vzorem, příkladem barbarům, a také donorem nuzných domorodců, „Nezápad“ vidí povýšené kolonizátory a řeší, jak s nimi, s „bílým zlem“, po pětisetleté zkušenosti pronásledování, zotročování, vyvražďování, hladovění a bombardování vycházet.

V bílé západní představě nesní otrok o svobodě, sní o tom mít vlastního otroka. A je-li ponechán bez vedení a dozoru, zcela se spustí a zkrachuje. Západ si nepřipouští, že by se nezápadní svět mohl bez Západu obejít. Na kolonizaci pohlíží jako na laskavost, kterou divochům prokázal v minulosti a na kterou budou odkázaní i do budoucna. Za to, že je naučil jíst příborem, inkasoval pouze nějaké ty naturálie, plodiny, anebo třeba zlato, diamanty, uran či ropu. A nechápe, proč by se na tom mělo něco měnit.

Kolonie se ovšem emancipují a mnohé z toho, na co byl Západ zvyklý, je najednou nesamozřejmé. Západní imperialismus mění strategii, jak udržet svou dominanci, a tam, kde nesvede sjednat poslušnost klackem, předstírá zájem sjednat partnerství. S partnerstvím Západu je to jako s tou nabídkou mafiána, kterou nelze odmítnout. Anebo lze? Nezápadní svět zvědavě hledí k Íránu, kde to právě Západu nevyšlo s klackem a dochází na předstírání zájmu o partnerství, založeném na dohodě.

Historická zkušenost říká, že se Západem lze uzavřít pouze dohodu fiktivní. Věřit Západu je naivní, při první příležitosti vrátit se ke klacku zapomene, co podepsal. Má tedy smysl se Západem vyjednávat? Není to chyba? Předně se ukazuje, že vyjednávání legitimizuje vyjednávajícího partnera. Íránci logicky váhají, zda dojednávat koexistenci s někým, kdo „v západní Asii nemá co dělat, a je tam jen proto, že má zbraně, aby tam mohl být“. V tomto smyslu Íránci chápou, že vyjednávaní není prostředkem k dosažení výsledku, ale je výsledkem: podpisem čehokoli ztratí to, na čem záleželo. Stručně řečeno, dilematem Íránců je, zda „podat ruku zlu a slibovat si od toho, že je zlo bude respektovat jako rovnocenného partnera“. Určitě nebude.

Nezápadní, anebo také třetí svět, začíná na tradiční západní despekt reagovat symetricky. Nejde jen o to, že Západu nevěří. Rovněž si ho neváží. Pohrdá Západem stejně, jako Západ pohrdá třetím, „nevyvinutým“, „zaostalým“ světem. Když se nevyjednává férově a opakovaně se zjišťuje, že vyjednávání je jenom rafinovaná past, nalíčená lhářem, důsledkem všeobecné nedůvěry je nikdy nekončící konflikt. Vyjednávání nemá ambici konflikt ukončit, vyjednávání je součástí konfliktu. Chybějící víra ve fair play vede svět do bludného kruhu, ve kterém si nakonec zlo podává ruku se zlem.

Otázka je, zda Západ svou důvěryhodnost prohospodařil, anebo ji nikdy neměl. Geopolitiku není zvykem poměřovat morálními, a už vůbec ne duchovními kritérii. Což je osudová chyba: Duchovně vzato si Západ v geopolitice počíná bezbožně, nekřesťansky. Je to z hlediska moci pragmatické, neboť, řečeno s Dostojevským, „není-li Bůh, vše je dovoleno“. Když to ale domyslíme, obohacení se Západu imperiální a koloniální expanzí neprovázelo Boží požehnání, a svůj dnešní úpadek Západ může vnímat jako Boží trest. Všechno začalo tím, že Západ zištně podal ruku zlu, a končí to tak, že za podání ruky Západ nikomu nestojí. Že si to Západ nepřiznává, na věci nic nemění.