Humor se patří dělat i ze smrti – možná právě z věcí, ze kterých máme strach

Martina: Já jsem našla jeden váš rozhovor z roku 2006, a tam vám redaktor…

Petr Jablonský: To jsem byl ještě mladý.

Martina: To jste stále. A váš hlas je rozhodně stále tak zvonivý, jak je potřeba. Nechci vám – jak se říká – podkuřovat, ale všichni to slyšíme. A tam mě vlastně rozesmutnila otázka – v roce 2006 – protože se vás redaktor zeptal: „Dnes můžete prakticky imitovat, koho chcete, a s libovolnou dávkou humoru. Umíte si představit, že byste měl být imitátorem před 20 lety a mít tedy ruce, respektive hlasivky, svázané cenzurou?“ A mně z té otázky bylo špatně, protože si říkám: To nám to ale rychle uteklo.

Petr Jablonský: Je to tak. Já bych řekl, že ještě na hranici milénia, nebo ještě v roce 2006, byl svět trošku víc v pořádku a trošku se nám to samozřejmě proměnilo. Já bych nechtěl říkat, že nemáme svobodu slova, ale říkám, že je nám malinko oklešťována, což je možná škoda, protože když děláte humor, tak si většinou z někoho děláte legraci. A dneska je to problém – vždyť byste mohl někoho urazit.

Všechny vtipy vždycky byly o policajtech, o blondýnkách, o doktorech, i nositelé jednotlivých profesí by se mohli urazit, že si z nich děláte legraci. Konec konců groteska – smějeme se někomu jinému, že se mu stalo něco ošklivého. Takže na tom je prakticky humor založen. Když si nebudeme moct dělat legraci z někoho jiného, tak humor nebude, co si budeme povídat.

A teď on může někoho urazit. Takže problém je dneska v tom, že se musíte držet v mantinelech. Takže svobodu slova máme, ale v mantinelech.

Humor je založen na tom, že si děláme legraci z chyb nebo stereotypů někoho jiného i vlastních

Martina: Ostatně, když si vzpomenu na většinu vtipů mého mládí, tak začínaly: „Sejde se Němec, Rus a Čech. Sejde se Američan…“

Petr Jablonský: To už by mohlo být xenofobní.

Martina: A hlavně se ozve: „A prosím vás, to si myslíte, že ten národ je celý takový? To jsou přece jednotlivci.“

Petr Jablonský: Já tvrdím, že stereotyp je stereotyp, ale většinou platí, a proto tento stereotyp vznikl, proto se uchytil. Ano, nejsme všichni stejní, ale jsou určité věci, které nám stereotyp ukazuje v globálu. Tak to funguje.

A když třeba někdo je uražen proto, že si z něj někdo udělá legraci, nebo… Víte co, já si třeba vzpomínám, že jsem tenkrát – ještě když jsem byl kluk, to jsem byl ještě v pubertě, v devadesátých letech – ve zprávách viděl, nebo nevím, jestli mi to někdo říkal, že na hranicích Němci měli na svých obchodech napsáno: „Češi, prosíme, nekraďte.“

Já bych se jako Čech měl urazit, ale proč by to tam psali, kdybychom tam zřejmě nekradli? Češi si do pohraničí jezdili rozkrádat, a já jsem se v tu chvíli za tyto Čechy styděl, já jsem se za nás styděl, protože kdyby to tak nebylo – tento stereotyp – tak by to tam Němci přece nevěšeli. Ale oni tam speciálně psali: „Češi, prosíme, nekraďte.“ Takže si myslím, že každý by se měl trošku zamyslet, jestli třeba sranda není někdy na místě.

Martina: Ona může být výchovná – v dobrém smyslu slova.

Petr Jablonský: Přesně to jsem chtěl říct.

Martina: Byť zase řekněme, a vzpomeňme, že Němci nás po vstupu do Evropské unie vyčlenili z možnosti v Německu pracovat, takže bych řekla, že i tenhle německý pořádek je možná také trochu charakterizuje, a možná, že by se nad tím měli zamyslet. Ale nemůžeme se nad tím zamyslet, když máme svázané ruce, a není možné říct vtip, který by někoho neurazil.

Petr Jablonský: Potom to bude jalové, sranda bude jalová: Budete si dělat legraci ze stolu? Nebo ze židle? Ta se neurazí.

Martina: A co výrobci? Já bych se nepouštěla na tenký led.

Petr Jablonský: Ano. A když jste mluvila o roce 2006, potažmo, teď mluvím o roce deset nebo jedenáct, teď nevím, kdy se vysílal můj oblíbený seriál Teorie velkého třesku, kde je spousta narážek, které by dneska absolutně nemohly projít, ale tenkrát to ještě prošlo, a je to hrozně fajn. Mně přijde škoda, že k tomu najednou, v průběhu těch deseti let, začalo přistupovat úplně hystericky. Je to škoda.

Martina: Ostatně, když vzpomínáte Teorii velkého třesku, tak se stačí podívat na všechny ty Belmondovky, jaké tam mají politicky nekorektní poznámky – a je to osvobozující, když to člověk slyší.

Své by o tom možná mohla vyprávět třeba asi nejznámější spisovatelka na světě, Joanne Rowlingová, nebo John Cleese z Monty Pythonu, který přímo říká, že woke kultura má katastrofální dopad na komedii a humor. Je to nová ideologie, ničitelka komedie, humoru, satyry. Narážíte na to i u nás? Protože k nám tyto věci dochází samozřejmě trošku se zpožděním, ale mám pocit, že se snažíme v tomto smyslu slova svět dohnat jako diví.

Petr Jablonský: Samozřejmě. Jak říkám, pokud děláme něco na sítě, tak si musíme dávat pozor, abychom to mohli vůbec tam nahrát. A samozřejmě třeba televize a větší média se trošku toho, co dělám, bojí, takže mě příliš nezvou.

A když už, tak do talk show, protože moderátor si sám vybere cestu, kterou hosta vede. Případně je člověk instruován: „Nebylo by dobrý dělat politiky“, a takhle. A já řeknu: „Dobrá, tak když ne.“ Horší je tam politiky dělat, a pak se to všechno vystříhalo. A kdyby mi řekli: „Tak je dělejte, ale neříkejte nic škodlivého“, tak to je lepší se na to úplně vykašlat.

Ale vesměs se dá říct, že v televizi jednak už příliš humoru moc není – humoru jako takového – natož satiry. Velká televize a velká média se toho bojí, takže vám ani nabídku na práci nedají.

Martina: Když vzpomenu slova Mr. Beana, tak Rowan Atkinson tehdy říkal: „Musíme mít právo urážet.“

Petr Jablonský: Ano, já jsem četl jeho citáty, co se týče humoru, a přesně jsem si na něj vzpomněl, že se k tomu vyjadřoval tak, že bez urážek nebude humor. Co si budeme povídat. Takže ano, naprosto souhlasím s panem Atkinsonem.

Trapné scénky mají statisíce zhlédnutí a děsí mě, že to lidi baví

Martina: Oni nám samozřejmě vždycky vysvětlí, že přeci existují knihy jako Betty McDonaldové, nebo Zdeňka Jirotky, které nikoho neurážejí. Ale něco jiného je krátká skeč, satira, která musí mít pointu.

Petr Jablonský: Jde o to, že humor se dá samozřejmě dělat různým způsobem. Ale kdo nám má říkat, že zrovna tenhle ten způsob je přípustný a ten druhý už je nepřípustný? Samozřejmě je to taky otázka vkusu lidí.

Je pravda, že když si dneska občas podívám na sociální sítě – já je prakticky nepoužívám, naprosto minimálně, když chci třeba někoho pozvat někam na představení, nebo si tam odložím nějakou fotku z natáčení, teď už dlouho ne – tak když vidím, co se mi tam roluje za videa, když jsem si je scrolloval jedno za druhým, tak si říkám, že to jsou kolikrát kraviny. A kolikrát to má statisíce zhlédnutí.

Takže se nám vkus pro humor, nebo na humor, tak nějak jako vytrácí. A děsí mě, že to lidi baví – protože mě to už ani nepřijde vůbec vtipný – a že jim to stačí, protože chytrý humor, dobrý humor, se kolikrát ani tak nechytne, jako úplně trapná nějaká scénka, která mi přijde, že by to snad nemělo uspět ani u dítěte ze základní školy.

Martina: Začíná tedy platit, že když umělec sníží svou laťku, tak to divák náležitě ocení?

Petr Jablonský: Ano, to je krásný citát, a je čím dál tím pravdivější. Ano.

Martina: Já jsem tady avizovala váš rok 1999, kdy jste byl angažován do pořadu „Šance“ a do silvestrovské Parády z Kavčích hor. A tam mě zaujalo, že jste na adresu téhle spolupráce tehdy řekl: „Tam jsem ještě zažil, jak se zábava dělá poctivě, jak se pracovalo za stara.“ A to by mě zajímalo, jak jste to tehdy vnímal, že jste pochopil, že stojíte u něčeho, co má fundament.

Petr Jablonský: Ano. Já jsem si to už začínal trošku uvědomovat, protože už se někdy začaly objevovat v humoru takové věci, že mi přišlo, že cesta, nebo způsob humoru, který nám nabízí televize, a nabídka humoru, už byla vulgárnější a lascivnější. Ale tohle bylo skutečně poctivý, byla to poctivá práce – s Františkem Polákem – byla to velká škola.

A je to i o tom, co lidem média nabízí, čím je krmí, protože si zvyknete. František Polák už je v důchodu, už nepracuje, ale ani nechce, protože by se nechtěl zúčastňovat dnešních natáčení, kdy je to: „Rychle, rychle. Tady si stoupni. Světlo na tebe. Dobrý. Udělej něco támhle. Udělej takových pět, deset minut, tohle, a my to pak nějak vystříháme.“

Je to taky o tom, že když vás neustále krmí touto potravou, tak vám to za chvilku přijde jako norma, že sranda je o tomto. A já na toto přistoupit nechci. A když se přistihnu, že občas – jak jsem mluvil o tom, jak si pouštím videa – když na mě něco vyjede na sociálních sítích, a že už je to třetí nebo čtvrté video, a že konzumuji a konzumuji strašnou blbost, tak si říkám: „Okamžitě to vypni.“ Nechci riskovat, že se mi to snad ještě začne líbit. Ale to snad ne.

Martina: Lidé, kteří musí rozdávat energii a přetavovat ji ve smích a veselí, a strhávat sebou publikum, tak občas přijdou domů a jsou velmi zádumčiví. Když vy máte někdy zádumčivou, uděláte někdy třeba to, že byste se postavil před zrcadlo a mluvil na sebe třeba jako Bolek Polívka, nebo Václav Havel, a říkal si: „Petře, to dáš.“

Petr Jablonský: Nechte mě přemýšlet: Ne.

Martina: Jak by to vypadalo? Koho byste si vybral, aby vám z vašeho repertoáru promluvil do duše?

Petr Jablonský: To je otázka. Vidíte, tak to mi ještě nikdy nikdo nepoložil. Václav Havel – „Možná by to byl někdo intelektuální, že, kdo by měl intelektuální přístup, a v podstatě by vždycky věřil, že pravda a láska zvítězí. Ale já se obávám, že Jablonský už tomu příliš nevěří, že. To bych mu mohl říkat stokrát.“

Martina: Miroslav Horníček nesnášel slovo „bavič“.

Petr Jablonský: Tak je to ošklivý slovo. To je pravda.

Na dnešním humoru mi často chybí pointa, někdy čekám až do konce úplně zbytečně

Martina: A taky tvrdil, že humor je vážná věc, a komično nespočívá v pitvoření, nýbrž v moudrosti. Souhlasíte s ním, že v humoru musí být vždycky nějaký vzkaz? Nebo to, prosím, může být někdy jenom moje mrkev, jenom – dovolím si použít to slovo – milá blbina?

Petr Jablonský: Já bych si tady dovolil s panem Horníčkem nesouhlasit. Já si myslím, že svoje místo má všechen humor, ale měl by to být dobrý humor. Ale dobrý humor může být cokoliv.

Když jsem začínal, tak jsem měl nesmírně rozmanité vzory: pana Horníčka, Wericha, a tak dále. A pak úplně jiný styl humoru: Oldřich Kaiser, Jiří Lábus, Felix Holzmann. A pak tady máme Bolka Polívku, a to je zase úplně jiný humor. Nebo Petr Čtvrtníček. Takže škála byla velká, a myslím, že to je dobře.

Mě baví od každého humoru čas od času kousek, a myslím, že všechno je to kvalitní humor, a přesto si nemyslím, že humor musí být vždycky intelektuální. To netvrdím. Já osobně mám rád intelektuální humor, když je také trošku blbej a trošku intelektuální.

A teď naprosto bez urážky, já miluji Cimrmany, ale já bych to přesně tak řekl. Cimrmani jsou úžasně blboučký, v dobrém, na principu něčeho totálně intelektuálního. Konec konců Šimek, Grossmann třeba, to je vlastně strašně – abych teď použil to správné slovo, teď mi vypadlo. Poraďte.

Martina: Budeme ho hledat.

Petr Jablonský: Úplně dětinský humor.

Martina: Naivní…

Petr Jablonský: Je ještě lepší slovo. Teď mi vypadlo, ale tak řekněme…

Martina: Bezelstný, nebo…?

Petr Jablonský: Tato slova se třeba dají použít, ale určitě si posluchači, kteří nás poslouchají, říkají: „To je blbec, že si nevzpomene.“ Teď nám nějak vypadlo, ale víme, co myslíme.

Takže já naprosto adoruji jak Šimka s Grossmannem, tak Cimrmany, ale věřím, že nejenom vy, ale i posluchači pochopí, co jsem tím chtěl říct. Že se to dá propojit, že základ může být buď totálně blbej, a vy z toho uděláte něco intelektuálního. Nebo naopak z intelektuálního základu uděláte úplnou, jak říkáte, blbinku. A když je to roztomilé a má to nápad – nápad je nejvíc.

Třeba já nepovažuji za intelektuální scénku Felixe Holzmanna: „V sobotu večer, v neděli ráno“. To je geniální nápad.

Martina: Aspoň kousek…

Petr Jablonský: Felix Holzmann – „Tak prosím vás pěkně, tak já bych si vzal lístek na sobotu, na pátek ne, to už bych nestihl, víte, ale, co dáváte v sobotu?“

Martina: V sobotu večer, a v neděli ráno – říká Janžurová.

Petr Jablonský: Felix Holzmann – „Tak já nevím, jestli jsem blbej já, nebo ona.“ Ale tuto scénku posluchači samozřejmě znají, a je to vynikající, vynikající nápad.

A třeba Felix Holzmann zrovna dělal humor, který byl přístupný pro naprosto všechny sociální i věkové skupiny, každý to pochopil, a přitom to bylo nesmírně propracovaný. Každý vtip, to bylo skoro co věta, to pointa, fór.

Zvláště pointy mi v poslední době v humoru hodně chybí. Někdy to naprosto nechápu a čekám, co bude dál, pořád čekám, kdy scénka skončí, ale ono to nejde dál, takže jsem čekal zbytečně. Takže abych to uzavřel, podle mě humor, když je dobrý, má své místo.

Když dělám satiru, nikoho cíleně neurážím – pouze parafrázuji a upozorňuji na něco

Martina: Vy jste tady před chvílí zmínil, že jste obdivoval Jana Wericha, toho máte také v repertoáru?

Petr Jablonský: Jan Werich – „Taky jsem ho dělal. To víte, paní Kociánová, není to jednoduchý, nejenom kvůli hlasu, ale on měl i myšlenky, rozumíte, tam aby člověk vymejšlel pořád něco chytrého a podobně. Ale od toho intelektuálna jste tady vy, paní Kociánová, já vám fandím.“

Martina: Děkuji, Jene. Tak mě napadlo, že jsem si neuměla představit, že máte ve svém repertoáru i Chantal Poullain. Tak by mě docela bavilo, kdyby vám teď Chantal Poullain zavolala a řekla vám, že letošní Silvestr, nebo příští – ať to stihneme – v roce 2026, budete mít velké vystoupení v pařížské Olympii.

Petr Jablonský: Chantal Poullain – „Jakože já bych mu zavolala, že má vystoupení v pařížské Olympii? A jako vy chcete slyšet, jak by to vypadalo?“

Martina: Tak.

Petr Jablonský: Tak já volám. (Co je kurzívou, říká Chantal) – „Tůůů. Prosím. Tady Chantal. Dobrý den, Chantal. Pane Jablonský, já bych vám ráda řekla, že příští Silvestr bych ráda, abyste vy vystoupil v pařížské Olympia. Paní Chantal, to je úžasný, tak to vám děkuju. Neděkuji. Vím, že my se známe dlouhý čas a že máš dobrý humor. A pozvu tě na pravý francouzský žabíjačka, jo? Moc se těším, Chantal.“

Martina: Žabíjačka. Tak jsem vám chtěla pogratulovat k tomu angažmá. Když jsme se bavili o tom, že humor musí být dobrý, a pak je ne vždy důležité, jestli je to vysoce intelektuální humor, nebo je to věc, která lidi uvolní. Vy přicházíte na představení, máte tam sám svůj prostor. Stává se vám, že do lidí takzvaně hrnete energii a ono se nám to nevrací?

Petr Jablonský: Stane se to. A hlavně atmosféru zachytíte, nebo si respektive myslím, že já ji zachytím hned. Hned to je poznat. Přijdete na to jeviště, tušíte, řeknete první fór, něco uděláte – a už víte.

A někdy lidi, kteří jsou, řekněme, trošku studenější, potom rozproudíte. Já se snažím napojit na náladu, ale nemá to smysl za každou cenu. Musíte zkusit je nějakým způsobem trošku rozehřát, ale není to vždycky jasná výhra, když se je snažíte rozehřívat za každou cenu nějakými rádoby lechtivými vtipy.

Musíte zvolit text podle toho, když vystupujete tu pro manažery, tu pro nějaké horníky. Záleží na tom, pro koho to děláte a jaká je atmosféra v sále. Je docela na místě to prověřit a podle toho to taky trošku přizpůsobit. V tu chvíli jste tam proto, abyste jim udělala radost, aby se pobavili, tak proč byste do nich hrnula něco, co vidíte, že nefunguje. Snažím se to vždycky trošku přizpůsobit, protože mi samozřejmě jde o to, aby se bavili.

Ale někdy jste skutečně pozvána třeba – nebo já furt externalizuji, jak by to řekli psychologové – tedy já přijdu někam, a je to večírek nějaké firmy. Lidé se tam jdou najíst, napít, popřípadě si popovídat u skleničky. A teď tam přijde někdo, kdo tam dělá humor, a oni někdy nemají zájem se zúčastňovat nějaké taškařice. A to potom musí člověk přežít, to se nedá nic dělat. Samozřejmě, snažíte se je logicky nějakým způsobem upoutat, ale někdy to nejde.

Martina: Urazil jste někdy někoho tak, že se třeba obrátili na soud? Nebo to většinou skončí u toho, že se obrátí na toho, kdo dovolil, abyste to vysílal třeba v rádiu?

Petr Jablonský: Mě osobně nikdo nežaloval. Nejsem si vědom. Myslím, že jednou jsme se museli omlouvat z rádia, že jsme tenkrát udělali nějaký telefonát, který nám dokonce poradil někdo z příbuzných oběti, které jsme volali. A ta oběť se potom hrozně rozčilovala, že to byl nemístný humor. Ale já jsem u toho nebyl, to proběhlo mezi vedením Frekvence 1 – jestli můžu říct stanici – a dotčeným člověkem.

Ale samozřejmě, když vytvářím srandu, cíleně nikoho neurážím, ale nepovažuji to za autocenzuru v tomto případě. Když dělám satiru, tak pouze nějak parafrázuju daného člověka, upozorňuju třeba na něco, ale záměrně ho neurážím. Takže oni prakticky vzato, kdyby mě chtěli žalovat, tak nemají žádné páky, jak to vyhrát. To ještě že máme ten právní stát.

Martina: Pustí si Nedělní partii a zjistí, že to opravdu říkali.

Petr Jablonský: Ale tady pozor, tohle zákon neošetřuje. Není žádný zákon na ochranu hlasu, nebo něco takového, takže nedělám nic protizákonného. Takže to se mi osobně nikdy nestalo, že by mě někdo žaloval. Maximálně byl někdo občas nespokojen, ale to bylo asi tak jediné, co s tím mohl dělat.

Humor se patří dělat i ze smrti – možná právě z věcí, ze kterých máme strach

Martina: Říkám si také, že pro vás musí být velmi vyčerpávající, že musíte pořád lavírovat na hraně. Když to bude málo, tak se to nechytne, a když to bude moc, tak se nechytnete vy.

Petr Jablonský: Já takhle moc neuvažuji. Já uvažuji v první řadě o tom, jestli to baví mě, když si řeknu, že to je dobrý fór. A pokud to opravdu není přes čáru, tak proč to neudělat?

A potom se vrátím k tomu, co jsem říkal: „Dobrý humor, povolený humor.“ Já jsem toho názoru, že humor se patří dělat i z vážných věcí. I ze smrti. Možná zvlášť ze smrti a z věcí, ze kterých máme strach. Z těch si máme dělat legraci. Ale samozřejmě musí to mít určité hranice. Je to tenký led.

A když si třeba někdo nějakým způsobem nemístně utahuje z vážně nemocného člověka, tak to je potom samozřejmě smutné – to není humor. Musí to být veselé. Ale to je jiná věc.

Martina: A taky přijde na to, jestli si z dané věci utahuje oběť, nebo útočník.

Petr Jablonský: Já si teď vzpomínám, a vlastně to na sebe prásknu, protože to médii tak nějak profrčelo. Přiznám se, že před lety jsem hrozně naštval Ivanu Gottovou, potažmo pana Gotta, protože samozřejmě, když se naštve paní Ivana, tak se naštval i pan Karel. A o tom byla i ta scénka.

Byla to televizní scénka, která navazovala na bulvární noviny, které ukázaly – mimochodem i fotografii, jak paní Gottová po premiéře v muzikálu, kde hrála lehkou děvu, a ještě byla na závěr zkrvavená – šla na luxusní raut ve finální úpravě toho kostýmu, takže to opravdu bylo něco hrůzostrašného. A chodila tam a fotila se s lidmi, a i tisk poukázal, že to nebylo úplně vhodné. Tak o tom byla ta scénka, že pan Gott domlouvá Ivance.

Martina: A šlo by kousek? Já myslím, že Karel by se tomu hodně zasmál.

Petr Jablonský: Karel Gott – „Ivanko, to nemůžeš, měla by ses jít převlíknout.“ Ivanka Gottová – „Tak víš co, budeš bez večeře.“ Ivanka – tenkrát ji hrála Sandra Nováková – reagovala tímhle způsobem.

Je to už hodně let, ale pamatuju si, že tenkrát skutečně směrem z Bertramky nepřišly veselé odezvy – ba naopak. A mě to právě trošku mrzelo, že vlastně i pan Gott to bral jako útok na sebe. Ale já si myslím, že on už v tu dobu byl nemocný, a opravdu už dal na to, co Ivanka řekla, to bylo svaté, a že když se Ivanka naštvala, tak se automaticky naštval i pan Gott.

Martina: A vy muži máte tendenci to mnohdy odkývat, jenom ať máte svatý klid.

Petr Jablonský: Tak něco na tom bude. Ale já zase jsem v tomto paličatý. Já si myslím, že jak jste už citovala rozhovor z roku 2006, kde byla otázka: „Co byste dělal před dvaceti lety, kdybyste měl hlas svázaný cenzurou, a nemohl dělat?“, tak já bych řekl, že bych byl zavřený.

Protože když mě někdo vyprovokuje k akci, potažmo k nějaké reakci, tak si servítky neberu. Já si servítky beru do té míry, že jsem nějakým způsobem, si myslím, slušně vychovaný a není to sprostý. Ale pokud ucítím, že je něco špatně, že je nějaká nespravedlnost, na kterou je potřeba reagovat i třeba rázným způsobem – a to nemusí být vulgární způsob, ale musí to být způsob, že člověk, který by danou scénku slyšel nebo viděl, by se měl sám zastydět – tak to udělám bez ohledu na to, že mi to přinese třeba nějaké problémy a nějaký postih. Takže si řeknu: „Je to správný, to je správná věc, a proto to udělám.“

Hlasy nebo spíš jednotlivé postavy si vybírám. Buď mě to musí bavit a musím ji uznávat, možná adorovat. Nebo mě baví jako terč humoru.

Martina: Která scénka vám utkvěla jako poslední, kdy jste si říkal: Zase běžíš, Petře, hlavou proti zdi.

Petr Jablonský: To je těžká otázka. Oni politici už jsou trošku splachovací, takže já vám neřeknu. Viděla jste nějakou, na kterou byste se třeba konkrétně zeptala? Možná zrovna dnes.

Martina: Ano?

Petr Jablonský: Dneska jsme natáčeli.

Martina: A až to naši posluchači budou poslouchat, už ji můžou znát, protože si ji pustí.

Petr Jablonský: Přesně tak. Ta scénka byla s Petrem Pavlem, a je to aktuálně zrovna v době, kdy herci Ivan Trojan a pan Jiří Dvořák odjeli na Ukrajinu. A my jsme tam zakomponovali, že Petr Pavel je určitě příští rok ocení, že budou vyznamenáni, a že tedy zejména oceňuje, že pan Dvořák a pan Trojan přemluvili i pana režiséra Jiřího Stracha, který za nimi na Ukrajinu přijel natočit třetí díl Anděla Páně, čili „Ánhel gospódny try“.

A že to bude o tom, že Petronel a Uriáš budou pomáhat ukrajinským vojákům v zákopech, a na závěr unesou, nebo odnesou Putina do pekla. Tak myslím, že to může pro někoho být hadr. Protože někdy se skutečně stane, že vám napíšou: „Vy si děláte legraci z války.“ Toto ale není legrace z války.

To je stejné, jako jsme měli velký problém, když byl pan Zeman v nemocnici, a teď tam byly ty tlaky, že jestli na něj použít paragraf o odstavení – už nevím, jaký to byl paragraf – že z důvodu, že není schopen vykonávat funkci, tak aby se podnikly nějaké kroky. Víte, co myslím?

Martina: Ano, vzpomínám si na to.

Petr Jablonský: A teď my jsme si dělali legraci z toho, jak ti lidé vycítili příležitost.

Martina: Slítávali se.

Petr Jablonský: Slítávali se, slítávali se jako supi a takhle. A kolik lidí psalo: „No co jste si to vůbec dovolili takhle si z pana Zemana a z jeho zdraví dělat legraci?“ To vůbec ne. Lidé ten fór nepochopili. Takže ani toto není humor o tom, že bychom si dělali legraci z války, nebo z válečných obětí, a tak dále. O tom to přece vůbec není. Tam jde jenom o to pochopit ten vtip.

Martina: Když jste říkal, že jste to natáčel dnes ráno, tak mohla bych ještě poprosit o kousíček projevu Petra Pavla, a Anděla Páně, protože to je ikonická pohádka Vánoc. Tak abychom se podívali na to, jak by trojku natočil Petr Jablonský.

Petr Jablonský: Petr Pavel – „Tak já samozřejmě musím říci, že jsem rád, že tito herci přemluvili pana Stracha, aby odjel s nimi na Ukrajinu, a aby tam nejen pomáhali ukrajinským vojákům, ale zároveň, aby natočili tedy další díl Anděla Páně s panem Jiřím Strachem Ánhel gospódny try. A doufám, že budu moci ocenit, a zejména ocením právě tento film a jeho pointu, která bude právě v tom, že Uriáš potom odnese Putina do pekla. Takže já se na to velmi těším, a doufám, že budu pozván na premiéru, protože myslím, že toto by mohlo být velmi kulturní film z válečného prostředí. Samozřejmě já jsem voják, takže já mám takové filmy rád.“

Martina: Petře, je nějaký hlas – protože my se pořád bavíme o těch hodně frekventovaných – který jsme nezmínili – vy jich umíte přes stovku, a který nemáte možnost používat, ale rád byste.

Petr Jablonský: Já mám možnost používat vlastně všechny, je to jenom na mě. Ale spíše je to o tom, že některé osobnosti jsou skutečně zapomenutější. Je jich spoustu právě, jak jsem mluvil o tom, že spousta lidí si ty osobnosti pamatuje, takže je můžu pořád opakovat.

Ale třeba ukázka – pozor, jestli to někdo pozná: Vladko Dobrovodský – „Ne, tak jako já přece, tady vůbec nemusím bejt. Já prostě můžu odejít, a prostě tady nebudu, jako v téhle místnosti. Vůbec tady prostě, jako nemusím bejt.“ Tak poznáte?

Martina: Zatím se nechytám.

Petr Jablonský: Já věřím, že mnoho posluchačů taky ne. Takže pozor.

Martina: Ano?

Petr Jablonský: Vladko Dobrovodský z Vyvolených. Kdo si pamatuje Vladka Dobrovodského z Vyvolených?

Martina: To jsou léta, to jsou léta. On, myslím, Vyvolené vyhrál.

Petr Jablonský: On vyhrál Vyvolené – a kde je mu konec. Vidíte to. Mě vůbec zajímalo, jak… My jsme se zrovna dneska setkali den po finále televizních Zrádců, a všude je teď zrádkyně Mia. A teď jsem šel z natáčení, a zase jsem potkal Miu – já jí říkám zmija. A jsem zvědav, jestli si ještě kolem Silvestra, až budeme vysílat, na ni někdo vzpomene. Uvidíme.

Martina: A pak se to učíte vlastně…

Petr Jablonský: Právě. Já bych se ji třeba i naučil, ale za chvilku tam nebude.

Martina: A je někdo, koho jste se odmítl naučit? Protože, jak říkáte, vždycky musíte do postavy svým způsobem vstoupit, stát se na určitou dobu tou postavou, abyste ji dokázal nejenom vystihnout, ale také zkarikovat. Byl tedy někdo, do koho jste se odmítl vtělit?

Petr Jablonský: To ne. Já si spíš opravdu jednotlivé postavy vybírám. Buď mě to musí bavit a musím ji uznávat, a řekněme, nějakým způsobem adorovat. Nebo je to naopak, který mě baví jako terč humoru.

Takže v podstatě jediný, co mě může omezit, je moje vlastní kapacita, řekněme hlasivek, a procesu, protože já nechci vyjít ven s něčím, o čem si nebudu myslet, že za to stojí, a že moje provedení je opravdu věrné.

Protože lidé mě znají jako imitátora, a neodpustí mi. Když to není ono, tak si řeknou: „Tak to není. To se ještě nauč.“ Často se mi stávalo, že se lidé ptali: „Děláš někoho nového?“ A já říkám: „Teď zrovna nacvičuju.“ „Tak zkus.“ A já říkám: „Ještě to není hotové.“ „Ne, ne, zkus to.“ A už jsou připravený a mají připravenou pusu od ucha k uchu.

A když začnu ještě v půlce procesu, tak najednou vidíte, jak jim jdou koutky dolů: „Aha. Tak to se ještě naučíš.“ Protože i v imitaci každá jednotlivost, každá malinkatá finesa, kterou do toho vnesete a vložíte, tak může fungovat, a funguje. Čím více se vám podaří dát do dané osobnosti, tím je to věrnější, a tím lépe dokážu ošálit ucho posluchače.

A pokud se mi to nepodaří dostatečně, tak si řeknu: „Hele, vždycky se nevyhrává“, a odsunu to. Ale naštěstí se to nestává úplně často – musím se přiznat. Ale, jak jsem už říkal, teď mě čeká originál paní Bohdalová, a je otázka, jestli hlasivky přežijí tento Silvestr.

Vlasta Burian byl absolutní obětí systému – soudruzi si na něm vyzkoušeli exemplární proces, zasloužil by si biografický film

Martina: Brzy si ji znovu poslechneme od vás – s dovolením – tady u nás ve studiu. Ale já jsem naznačovala, že vás už někdy imitování ne, že nebaví, ale že je vám tato škatulka těsná. A vy teď děláte na filmu, který bych od vás vůbec nečekala. Protože vás imitátorů není u nás opravdu moc, myslím, že jste tady takoví výrazní byli tři, nebo jste tady tři.

A když vy umíte Petru Buzkovou, tak ti dva vám už jí neberou, protože jste ji zvládl dokonale. A vy jste zase panu Faltusovi nechal Vlastu Buriana, protože to zase byla jeho špecialita. A teď jste začal točit film o Vlastu Burianovi.

Petr Jablonský: Pozor.

Martina: To je překvápko?

Petr Jablonský: Nezačal jsem ho točit.

Martina: Pardon – psát.

Petr Jablonský: Já jsem právě dokončil scénář k celovečernímu filmu o Vlastu Burianovi. To už můžu říct, protože už je to jako v chodu a v stavu. Mě nadchnul jeho příběh.

Vlasta Burian byl jednou z prvních osobností, se kterou jsem se setkal jako dítě – pamatuju si, že to byl film Přednosta stanice, krásný film – a když jsem se po dlouhých letech dostal k nějakému útržku z jeho života, tak mě to začalo zajímat.

A začátkem letošního roku jsem si pořídil knížku o Vlastu Burianovi – nevím, která byla první – myslím, že to byla knížka od Ondřeje Suchého – a natolik mě to zaujalo, jeho příběh, story, že jsem si potom zakoupil další knížky od pana Vladimíra Justa, od pana Tausiga, a tak dále, a sehnal jsem i antikvariátní výtisky knížek ze 60. let a tak dále.

Takže jsem měl poměrně komplexní soubor informací o jeho životě, a zjistil jsem, že spousta lidí, kteří Vlastu Buriana mají rádi, kteří ho milují jako herce, vůbec neví, jaký měl příběh. Oni tuší, že byl po válce obviněn z kolaborace a odsouzen – a to je všechno.

Martina: Že dělal provozního, nebo nějakého podržtašku na horské chatě.

Petr Jablonský: Už to je silný příběh. Ale nejsilnější na tom je, že tento člověk byl absolutní obětí systému, nebo systémů, protože on byl – a to opravdu málo kdo ví – kromě toho, že se ho v roce 1994 podařilo rehabilitovat, a plně rehabilitoval ve smyslu, že proces, ve kterém byl odsouzen – byl to celkově třetí proces, a první dva vyhrál, a to prakticky zcela jednoznačně – na něj soudruzi nasadili těžší kalibr, protože ho potřebovali odsoudit jako exemplární příklad nejen tedy jako nejslavnějšího komika, herce, ale hlavně jako baťovského podnikatele. On byl představitel úspěšného divadelního podnikatele.

Martina: Bohatého, s vilou.

Petr Jablonský: Ano, bohatého – přesně tak. Takže soudruzi si na něm vyzkoušeli takový…

Martina: Exemplární.

Petr Jablonský: Proces. Tyto procesy později fungovaly v padesátých letech. Takže tento jeho příběh je neuvěřitelně zajímavý, a já jsem se rozhodl, že zkusím tento příběh zpracovat ve filmu.

Mám jeden jediný problém, a to, že k vyprávění je toho strašně moc, a už teď jsem musel spoustu věcí krátit, protože film snese jenom omezenou stopáž. Ale myslím si, že to stojí za to, a hlavně, že si Vlasta Burian zaslouží, aby o něm vznikl film. Takže teď doufám, že ženeme, nebo já natrefím na nějakého producenta, nebo režiséra, který se toho ujme, a že tento film někdy vznikne.

Martina: Velice hezky tady o vás v rozhovoru mluvil Tomáš Vorel. Kdo ví, třeba může vzniknout spolupráce. Vidíte se jako představitel hlavní role?

Petr Jablonský: Ne, to v žádném případě.

Martina: Já si myslela, že vím, že máte herecké ambice.

Petr Jablonský: Toto myslím, že je úkol pro někoho mladšího, talentovanějšího, úžasnějšího, protože tahle role bude vyžadovat veliký um, jak pohybový, mimický, herecký, aby dokázal zahrát drama i komedii. To bude opravdu náročný úkol, pokud se dostaneme až sem.

Svěřil jsem se nedávno kolegovi Pavlu Novému, že dělám tento scénář, a on se úplně leknul: „Ježišmarja, kdo ti bude hrát Buriana?“ Já říkám: „No, to nevím. A ty bys ho nechtěl hrát?“ „Já nikdy. To bych si tedy netroufl vzít.“ Takže ano, bude to boj, ale kéž bychom se dostali aspoň tam.

Martina: Já se budu těšit na to, že až se tady setkáme příště, brzy, a budete mi říkat, že už máte za sebou první klapku.

Petr Jablonský: Děkuju moc.

Martina: Petře Jablonský, já jsem moc ráda, že jste přišel. Jsem moc ráda, že tady pořád živíte humor, a nutíte nás všechny, abychom se nebrali příliš vážně, abychom se dokázali na věci podívat s nadhledem. Je to velice záslužná činnost.

A poprosím vás, vyberte si kohokoliv, kdo by prostřednictvím vás popřál posluchačům Rádia Universum něco hezkého do Nového roku. Ostatně i nám všem.

Petr Jablonský: Luďek Sobota – „Já bych šel veselou cestou. Vážení přátelé, dovolte mi, abych vám popřál všecko nejlepší v Novém roce 2026. Aby se vám všechno splnilo, abyste si splnili všechny ty přání, a hlavně, přátelé, abyste se smáli, protože humor, přátelé, i kdyby na chleba nebylo, tak humor musí bejt, i kdybyste byli na hřbitově, kdekoliv, musí bejt humor. Jó, když se vám třeba stane, jako se stalo mně, že jsem takhle šel na hřbitově a paní mi říká: Pane Sobota, nevíte náhodou, hledám hrob 207. Já říkám, prosím vás paní to já nevím, kde je hrob 207, ale proč vylejzáte, když potom netrefíte zpátky, člověče? Takže hlavně tu srandu. Děkuju vám a na shledanou.“

Martina: Petře, já vám moc děkuji, a všem, které jste nám představil, přivedl s sebou. Díky moc.

Petr Jablonský: Taky děkuju za pozvání. A krásný Nový rok.

Martina: Požehnaný Nový rok.

Celý rozhovor s Petrem Jablonským o svobodě slova, smyslu pro humor a připravovaném filmu o Vlastu Burianovi si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.