Manipulací se snaží předělat naši slovanskou identitu, tvrdí se, že jsme jen nějací Evropané

Martina: Ondřeji Kašino, vy jste tady několikrát vzpomínal svého přítele, pana docenta Františka Koukolíka, a ten má velice promyšlenou tezi o „debilizaci společnosti“. Myslíte si, že se na faktickém úpadku tohoto všeho, o čem se bavíme – pak musíme říct taky něco dobrého – podílí tento proces, který nás nečiní chytřejšími? Řekněte mi, z čeho myslíte, že pramení tato „debilizace společnosti“, a kde může mít kořeny?

Ondřej Kašina: Myslím, že „debilizace“ se skládá z několika souběžných faktorů. Jedním z těchto faktorů je dlouhodobý pokles kvality vzdělání. Dalším faktorem je bezuzdné přimknutí se k sociálním médiím a informačním technologiím. A třetí faktor je samozřejmě cílená manipulace, skrývání informací, publikování manipulativních článků, které lidi ohlupují, a stěžují jim vytváření kritického vlastního názoru.

Martina: Teď se chytnu posledního faktoru, tedy, že je to cílené. Kdo ji zacílil?

Ondřej Kašina: Panu doktorovi zvoní v uších. On jednoznačně zmiňoval fakta ekonomická. V současné době je většina mladých novinářů v obtížné ekonomické situaci – hypotéka, leasing na auto – a v podstatě nejsou v postavení, že by si mohli dovolit být nezávislí, takže dostávají své úkoly, které plní s různou měrou odborné zdatnosti. Ale v podstatě je úkolem připravovat lidi na to, aby snáze akceptovali některá kontroverzní rozhodnutí, jako třeba nenavyšování důchodů, zdražování provozu domků, likvidace aut na klasická paliva, a politické linie, kde se vyhazují peníze za zbraně, které pro nás nikdy nebudou užitečné, a tak. Kdo to tam řídí? Do značné míry naše současné politické elity. A samozřejmě to rezonuje i s tím, co se panu Trumpovi trošku, do určité míry, teď podařilo omezit v Americe, s wokeismem, který v Americe vyrostl, a k nám přišel. Je to směs, ale domácí podíl je samozřejmě vyšší než přejímání. A v neposlední řadě Brusel, protože všichni, kdo čtou, snaží se číst a sledovat události, si všimli, že Evropská komise ilegálně použila obrovské částky, které platila tisku, aby manipulativním způsobem zamezovala kritice jejich rozhodnutí.

Martina: Zároveň plynuly obrovské prostředky z USAID do médií, nebo do názorotvorných organizací a neziskovek. Už když tady byl pan František Koukolík, tak jsem zacitovala Alberta Einsteina, který snad před 100 lety řekl: „Potřebujeme podstatně nový způsob myšlení, jestli má lidstvo přežít“. Jste zkušený pozorovatel, byl jste zkušený novinář, diplomat. Jak si představujete, že by mělo vypadat nové myšlení? Co se musí stát? Co se musí změnit?

Ondřej Kašina: Já zůstanu v tomto případě velmi skromným. Určitě jsem člověk slova, a uvědomuji si sílu slov, ať v dobrém, nebo ve špatném. Myslím, že bychom měli začít především úplně minimální úrovní, začít jeden s druhým mluvit s úctou, protože bez toho se nedostaneme vůbec nikam. Když si nebudeme naslouchat, a budeme po sobě házet šipky, tak se nikdy z tohoto srabu, ve kterém jsme, nevyhrabeme. To, že si nenasloucháme, je naprostá tragédie, protože já jsem se teď zamýšlel nad svými poměrně dlouhými zkušenostmi z Latinské Ameriky, což mi nějak naskočilo při sekání trávy, nebo při něčem takovém…

Technika odlidštění nepřítele, ale i oponenta, je strašlivá. A když se to spojí s principem plošné viny, tak už nezbývá nic jiného, než občanská válka.

Martina: Na Azorech to roste.

Ondřej Kašina: To dosekáte, dáte si kafe, a už je to tam znovu. Tak mě napadlo, že technika dehumanizace, odlidštění nejen nepřítele, ale i oponenta, je strašlivá. A když se spojí technika dehumanizace s principem plošné viny, tak už vůbec nezbývá nic než občanská válka. Já jsem si právě vzpomněl na velmi úspěšnou techniku dehumanizace, kterou jsem zažil, když jsem přijel v červnu roku 1990 do Havany, a tam všichni občané, kteří si dovolili projevit, byť i nesměle, nějaký odlišný názor od oficiálního, byli okamžitě nálepkováni nadávkou „gusanos“, červi. A jak správně pravil Nietzsche: „Morálka je z velké části estetické kritérium: Kdo rozdrtí krásného motýla, je zločinec. Kdo zašlápne švába, je hrdina.“ A když oponenta dehumanizujeme, tak zlikvidovat ho, to už je detail. Přesně o deset let později, už jako diplomat, jsem v roce 2000 přijel do Venezuely, a tam to bylo jak přes kopírák. Tam se těm, kteří jevili odlišný názor, říkalo „esquálidos“ což je velmi ošklivé slovo, protože ve venezuelské španělštině to znamená „vychrtlý, odporný“, a s těmi se také nediskutuje. Ale my jsme tam.

Martina: Musím říct, že mi z vaší odpovědi bez nadsázky naskočila husí kůže, protože můžeme sledovat tento proces naprosto v přímém přenosu. A mně to nesmírně připomíná, jakým způsobem se před druhou světovou válkou dehumanizovali Židé, a teď, jak mluvíme velmi často o stepním hmyzu, a podobně…

Ondřej Kašina: Šváby. Ano, Nietzsche je tu s námi.

Martina: Ano. A v okamžiku, kdy ještě, jak jste říkal, se to vztáhne en bloc na celý národ, na celý stát, tak v tu chvíli je pak najednou „pochopitelná“ diskuse ve Wannsee o tom, jakým efektivnějším způsobem ty „vši, krysy a šváby“ zlikvidovat.

Ondřej Kašina: Přesně tak. Tady už jde jenom o složení použitých prostředků.

Martina: Aby to nebylo ekonomicky moc náročné.

Ondřej Kašina: Aby to nebylo moc náročné. Takže abych to vrátil na začátek. Já jsem v rámci nápravy minimalistou, tedy konečně spolu začít mluvit, aniž bychom se kvalifikovali jako dezoláti, nebo liptardi.

Martina: Když už jsme rozebrali toto brutální téma dehumanizace, tak to je proces, který měli v oblibě komunisté, nacisté, a třeba inkvizice. Jak je možné, že naši politici, kteří sami sebe tak rádi označují za demokraty, mohli spadnout do této myšlenkové pasti? Tedy, že když vytváří v národu nenávist, dehumanizují jiný národ, tak že teprve tehdy jsou správnými demokraty, stojí na dobré straně, a jsou tak nějak lepšími lidmi. Jak to vzniká?

Ondřej Kašina: Plejáda toho, co nám současně vládne, tak toto spektrum není úplně homogenní. Bylo by poněkud obtížné jak časově, tak termínově je všechny nějakým způsobem popsat, ale spojuje je to, že se vmanipulovali do situace, kdy porušili většinu svých slibů, a promarnili svůj politický kapitál, a zbylo jim velmi málo prostředků, a „tonoucí se stébla chytá“, takže dehumanizace oponentů je jednou z posledních věcí, která jim – kromě války – zbyla. A válka skončí, a to byla jejich poslední politická karta. Všechny ostatní karty upadly pod stůl, nebo byly prohrány, nebo nějakým způsobem znehodnoceny. A když už má člověk poslední dvě karty, tak se s tím špatně hraje.

Dehumanizace, vyprazdňování významů slov, tvoření floskulí, je záměrný proces, který je prostředkem debilizace širšího obyvatelstva

Martina: Dehumanizace je přímo spojena se slovy, a vy jako diplomat víte, jaká je síla slov v komunikaci, a jak je důležitý jejich přesný význam. Myslím, že momentálně patříme ke generaci, která mění slova, mění význam slov. A není to možná vlastně jenom tato generace, protože už jsem tady vzpomínala, jak jsem narazila na Karla Čapka, který říkal: „Jako myšlenka bývá otcem činu, bývá slovo otcem myšlenky. Kdyby se neříkalo boj o chleba, nýbrž vydělávání chleba, neseděli by lidé v kanceláři, nebo v dílně s pocity tak vzteklými a nepřátelskými“. Myslíte si, že změna významu slov – vyprazdňování slov, tvoření nových a nových floskulí, pod které si každý může dosadit, co ho v jeho momentálním citovém rozpoložení napadne – je záměrný proces, a že je to jedna z karet, o kterých jste mluvil?

Ondřej Kašina: Je to bezesporu prostředek. Je to prostředek debilizace širšího obyvatelstva, a je to prostředek po hříchu velmi účinný. V knize „200 klíčů od Atlantidy“, která teď vychází, píšu – pokusím se citovat: „Někdy mám dojem, že slova vyhnila, a jacísi najatí jupíci do nich injektují rychleschnoucí laciné pěny, které se vyrábějí velmi lacino kdesi za hranicemi. Jenomže slova takto vyspravená touto rychleschnoucí pěnou a vyplněná novým významem už zkrátka neznějí, a většinou se to řeší zvýšenou hlasitostí.“

Martina: Vy jste člověk praktický, jste člověk příkladu. Jaká slova vás napadnou jako první, která jsou buď špatně používána, nebo jsou zneužívána, nebo vyprázdněna?

Ondřej Kašina: Jsou to všechna velká slova. Já jsem si v této knize trochu smlsnul na velkých slovech od pravdy a lásky přes demokracii a spravedlnost. Takže s těmito velkými slovy, protože jsou to velké ráže, se operuje nejčastěji. A abych uvedl praktický příklad, tak zcela zjevný podvod je, když se některé parlamentní strany označují jako demokratické strany.

Martina: To je jako, když o sobě řeknete: „Víte, já jsem dobrý člověk. Já si nemůžu pomoct, ale pořád říkám pravdu“.

Ondřej Kašina: Jak říkal jeden můj kamarád: „Já jsem skromný a nemusel bych.“ Tyto strany troubí na trouby z Jericha na všechny strany, že jsou demokratické. Ale co ty ostatní? Kdyby porušovaly pravidla demokracie, tak musí zasáhnout orgány činné v trestním řízení, a tyto strany by nemohly být parlamentními stranami. Tak toto je praktický příklad. Také samozřejmě slova jako „pokrok“, „progresivní“. To je nádherný příklad. „Progresivismus, progresivní,“ pro Boha svatého, co to je? V nádherné knize spisovatele Zamjatina „My“ – to byl první dystopický román, který předešel jak Huxleyho, tak Orwella, a myslím, že od něj dost opisovali, protože jsem četl všechny tři – Zamjatin krásně líčí totalitní společnost, kde všemu vládne „Velký bratr“, a hlavním úkolem společnosti je, že staví obrovské letadlo, které se jmenuje „Integral“, a v tomto letadle hodlají dovést ty správné hodnoty, a to dobro, které musí být barbarům vnuceno i proti jejich vůli.

Martina: Buď budeš tolerantní, nebo dostaneš po papuli – to se teď říká. Je spousta slov, která vznikla, jejichž užívání má za úkol z nás tahat peníze, a tudíž je to na rozhodnutí každého z nás. Když se dozvíme, že něco silanizuje, tak nikdo neví, co to znamená, nikdo neví, proč by měl toužit po tom, aby bylo něco v jeho životě silanizováno. To je jeden prostředek na prádlo. Ale pak jsou slova z vašeho ranku, která jsou také dnes a denně ve zprávách, a to je slovo „narativ“. A tam taky vůbec nikdo neví, co si pod to přesně dát. Ale bacha, když se správnému narativu vymkneš…

Ondřej Kašina: Já se přiznám, že jsem si s narativem v nové knize pohrál, protože chodby ministerstva, i dokumenty současného ministerstva zahraničí jsou narativu plné. Oficiálně se říká – to si nevymýšlím – ti mladí, kteří to tam teď řídí, říkají, že je třeba mít pevný narativ.

Martina: No zdali. Jaký jiný?

Ondřej Kašina: A aby byl narativ neustále upevňován. Protože mám pořád dobré styky s těmi rozumnými, kteří přežívají ve struktuře naší diplomacie, tak včera jsem dostal krásné krátké video, jak náš pan ministr zahraničí prezentuje publikaci „Jak se bránit dezinformacím“. A tam jasně říká, že je to velmi užitečná publikace, protože se mu díky této publikaci podaří občany odnaučit strachu z jaderné války. Já si myslím, že je to silný kandidát na Darwinovu cenu.

Když se nějaká strana dostane významný počet hlasů, ale je obestavěna účelovým slepencem, který vytvoří protipožární zeď, tak je to konec reprezentativní parlamentní demokracie

Martina: Bavíme se o narativu, což vlastně nikdo neví, co to je, a vy říkáte, že narativ musí být pevný.

Ondřej Kašina: Pevný.

Martina: Tak je moc hezké, že musíte mít pevné – však vy víte, co. To je mnohoslovný překlad tohoto: A vy víte co. Když jsme u slov, tak dalším jevem demokratů v kampani za dehumanizaci je stavění takzvaných požárních zdí. Teď jsme poměrně v tomto stavitelském úsilí pokročili, a požární zdi se staví kolem stran, které jsou ty špatné, mají špatný narativ, a rozhodně by se jejich program neměl dostávat do podvědomí slušných lidí. Co si myslíte, že toto vypovídá o demokracii? A teď mluvím o skutečné demokracii, ne o liberální.

Ondřej Kašina: Já si myslím, že stavění takzvaných protipožárních zdí je de facto konec reprezentativní parlamentní demokracie. Jestliže voliči mají dosud svobodně právo vyjádřit svými hlasy, kterou stranu by chtěli a který program té či oné strany by chtěli, aby byl v jejich zemi uplatněn v rámci zlepšení jejich života, tak je to v pořádku. Ale když se potom stane, že nějaká strana dostane významný počet hlasů, ale je nicméně obestavena účelovým slepencem, který vytvoří protipožární zeď, tak je to de facto konec reprezentativní parlamentní demokracie.

Martina: Když je to konec reprezentativní parlamentní demokracie, tak čeho je to začátek?

Ondřej Kašina: Tak tady mám odpověď už promyšlenou, a to zase ze sekání trávy. Znovu jsem si přečetl knihu Henryho Thoreaua: Občanská neposlušnost.

Martina: Lidé, čtěte. Když se podívám, Ondřeji Kašino, na to, co jste říkal, tak z toho jednoznačně vyplývá nebezpečí, že to lidé, pokud si nepřečtou knihu „Občanská neposlušnost“, vzdají. A vzdají to tím způsobem, že místo k volbám pojedou zazimovat chaty a chalupy, protože proč jít volit, když tuší, že vítěz má napsán projev už před volbami. Co může tato apatie znamenat pro náš další vývoj?

Ondřej Kašina: Teď při návštěvě – když jsem svléknul montérky azorského zahradníka, a stal se zase na chvíli občanem svého rodného města Prahy – občas ťukám do některých lidí: „Co s tím? Jak dál?“ A musím říci, že ve mně budí znepokojení, že nikdo neví, nebo se nikomu nechce nic dělat. My máme nějak tuto inerci v genech, nebo co. Ve své první knize „Ne, pane ministře“ líčím svůj autentický zážitek, kdy jsem jako redaktor ČTK měl v pátek 17. listopadu volno, a byl jsem mimo Prahu, takže jsem neschytal žádnou ránu na Národní třídě.

Martina: To jste snad jediný, kdo tam nebyl.

Ondřej Kašina: Nicméně v sobotu a v neděli jsem měl sobotní a nedělní službu, a bylo nás tam opravdu málo, a řešili jsme, jak naložit se zprávami, a co vlastně udělat se studentem Šmídem. Protože soudruzi už byli připraveni vyprat úspory, a obléci obleky Hugo Boss, nasednout do audi, a začít podnikat. Skutečných fanatiků bylo strašně málo, ale většina byla těchto, takže ti už to vzdávali, a nikdo se nechtěl hlásit k tehdejšímu establishmentu. Já, ještě s pár kolegy, jsme v tu sobotu a v neděli po 17. listopadu byli vystaveni obrovskému stresu s problémem, jak naložit s těmito informacemi, co zveřejnit, nebo nezveřejnit, že to byl podvod. A ze začátku nebylo patrné, že to byl podvod. Ale proč to vyprávím? Protože lidé jsou nyní váhaví jako tehdy, a neměli by být. Tehdy Státní bezpečnost a vedení komunistické strany už všichni chtěli, aby to skončilo, protože měli plán B, ale národ pořád nic. A tak museli zinscenovat tuto šarádu. Takže my nějak, bohužel, máme tuto váhavost a inerci v genech.

Je zde snaha manipulativními nástroji předělat naši slovanskou identitu. Tvrdí se, že jsme se nemuseli jazykově vymezit proti Němcům a vybojovat si vlastní stát, a že jsme jen nějací Evropané.

Martina: Teď se pracuje na tom, abychom už přes hradbu protipožárních zdí nenazřeli vůbec nic, co nemáme, a součástí toho je nejenom ztráta slov – což také popisoval Orwell, že nejprve musíte ovládnout jazyk – ale zároveň s tím jsme teď svědky novodobého přepisování historie. Bylo to tady už mockrát, a je to tady zase. Zaregistroval jste to třeba na svých diplomatických misích, jak se v zemi, do které jste přišel a ve které se třeba změnil režim, najednou začala proměňovat jejich historie, a zásadní milníky jejich novodobé historie? Je to celosvětový jev?

Ondřej Kašina: Historie se přepisuje všude. To už geniálně vyjádřil Milan Kundera, že lidé předstírají, že chtějí ovládat budoucnost, ale ve skutečnosti chtějí ovládnout minulost, protože když můžou přepsat minulost, tak mají jak přítomnost, tak budoucnost pevně v rukou.

Martina: Proto řekl George Santayana: „Budoucnost je jistá, jenom minulost se stále pozměňuje“.

Ondřej Kašina: Toto je tady léta letoucí. Třeba, abych také zabrousil do svých zemí, kterým rozumím často více, než bohužel tomu, co se děje tady, tak konkrétně v Portugalsku je neustále historiky uměle zveličovaná postava Jindřicha Mořeplavce. Jindřich Mořeplavec jel jednou na lodi, udělal strašný malér, všechno prohrál, a pak už na loď nikdy nesedl, a v podstatě byl marginální figurou, protože velké zámořské plavby a objevy šly úplně jinou cestou. Jenomže jeho stvořili britští, angličtí historikové. Jeho matka byla Angličanka, a bylo potřeba najít v historii Portugalska osobu, která byla hodna obdivu, a tak to byl ten, který měl matku Angličanku. Takže historie se manipuluje všude. U nás to v posledních dnech sleduji s velikým zájmem. Jak jsem zmínil, poslední díl trilogie by se měl zabývat konfliktem mezi Edvardem Benešem a našim známým cestovatelem Fričem. A vzhledem k tomu, že mi byl intuitivně sympatický Frič – dlouhý bílý lovec, statečný člověk, rovný, poctivý, odvážný – a Beneš moc sympatií nevzbuzuje – tak už jsem se tak trošku šinul k tomu, že tam z pana Beneše udělám trochu ošklivého člověka. A najednou se tady rozpoutala kampaň, že na jeho pomníky budeme připevňovat destičky, že spáchal hrozné věci, že ublížil Němcům, a otevřel zemi komunistům. To je ten klasický případ, kdy lidé s politickým vlivem s pomocí novinářů uplatňují techniky manipulace a debilizace, protože to nemá gró, nemá to historický základ, nic nového se neobjevilo. Nicméně najednou je série článků založena na prohlášení tří hlavních protagonistů, kde je skutečně tendence udělat z Beneše vyvrhele. Ale nesmírně mě to pobavilo, protože jako bývalý „četkař“ mám rád fakta, a rád si někdy zaryju do historie, tak jsem zjistil, že otcové těch tří nejvýznamnějších pánů, kteří za touto peticí byli ve všech třech případech, byli za komunistického režimu velvyslanci.

Martina: Když se zamýšlíte nad tím, jak se momentálně přepisují některé kapitoly naší historie – a říkal jste, že to se zájmem pozorujete – tak co vám přijde opravdu nehorázné?

Ondřej Kašina: Nehorázné? Nehorázná mi přijde ne jedna věc, ale určitý soubor manipulativních nástrojů, které se snaží nějakým způsobem předělat naši identitu. My jsme, chtě nechtě, přeci jenom Slované, i když geneticky jsme velmi bohatý národ napříč historií, ale celá řada různých manipulativních článků a kampaní směřuje k tomu, vlastně trochu předělat historii. Jakože jsme vůbec nebojovali proti Němcům, že jsme se vlastně nemuseli jazykově vymezit, že jsme si nemuseli vybojovat právo mít vlastní stát. Prostě, že jsme v podstatě nějací Evropané. Ne, my jsme Češi. A museli jsme si to vybojovat.