EU nás dotacemi vrací do stejné beznaděje, v jaké držel ekonomiku komunistický systém

Václav Klaus: Dobrý den. Jen jste mě vylekala, že jste to vzala tisíc let dozadu, to jste tedy sáhla daleko.

Martina: Je to starý výrok, Vox populi, vox Dei. A mě tento výrok inspiroval k tomu, abych si dohledávala, jak asi právě teď zní ten evropský vox populi. A našla jsem průzkum mezi více než 26 tisíci lidmi v 25 evropských zemích, šlo o studii EuroPulse 2026. Je to londýnský neziskový think-tank, což samo o sobě je mínus mínus, které ani matematicky nedá plus, ale ty výsledky jsou přinejmenším zajímavé. Evropané se nebojí ani války, ani masové migrace, ale podle tohoto průzkumu se bojí rostoucích životních nákladů. Jak vy jako ekonom, a také politik, vnímáte tyto obavy? Sdílíte je?

Václav Klaus: Já žití v průzkumech veřejného mínění neuznávám, neberu ho vážně. Já samozřejmě jako zásadní demokrat, který založil skutečně lidovou stranu ODS – protože ODS byla v tu chvíli lidová strana, ODS byla opravdu občanská demokratická strana –, tak já na tohle mám silné názory. Ale nevěřím průzkumům veřejného mínění: Kdo je dělá, s jakým záměrem, jak klade otázky, jak si vybírá respondenty? Když je to najednou otázka na Evropu, a odpoví tisíc pět set lidí, tak já tomu nevěřím. Spíš přemýšlejme o tom sami, co tak vidíme, čím se zabýváme.

Myslím, že nepřekonatelný je samozřejmě bývalý francouzský prezident de Gaulle, který prohlásil, že když se chce dozvědět, co si o té či oné věci myslí Francouzi, tak se podívá do zrcadla. To je samozřejmě slavný de Gaullův výrok, ten nechci karikovat, ale těmhle průzkumům moc nevěřím. Nevěřím, že to je zásadní téma, opravdu nevěřím.

Věřím, že daleko větším tématem je dnes válka, která se k nám nebezpečně přibližuje. A to je to, co slyším, co mi lidé říkají, já úplně vidím ty nejisté tváře. Když mě zastaví paní na ulici: Prosím vás, pane prezidente, bude válka? To je něco, co by před desetiletím nikoho nenapadlo, teď je to téma dnešní doby. Takže ti soudruzi v Londýně – já si myslím, že Londýn je už horší než Brusel, takže to s těmi soudruhy je docela na místě –, tak já fakt nevím. To je jedno, mluvme raději o tématu.

Martina: Průzkumy, průzkumy, dobrá. V každém případě, vy jste řekl, co říkal prezident de Gaulle. Takže když se vy podíváte teď do zrcadla, abyste se dozvěděl, co si myslí Čech, tak pro vás je to také tato válečná hrozba? Anebo si myslíte, že je to nafukované, že nás neustále jenom živí obavami, protože lidem, kteří se bojí, se poněkud lépe vládne?

Václav Klaus: Ne, já se tedy do zrcadla na sebe radši nedívám, ale opravdu o tom jsem plně přesvědčen. Nechápu, že to pořád ještě někoho nechává chladným. A myslím, že to, co se děje kolem Ukrajiny na straně jedné, a to, co se děje dnes právě na Blízkém východě – a teď se zdráhám říci kolem Íránu, spíš bych řekl kolem Izraele –, to je pro mě druhá zásadní věc, které se zásadním způsobem obávám.

A četl jsem v jednom švýcarském časopise moc pěkný rozhovor se srbským prezidentem Vučićem. A oni se ho také ptali: Bojíte se této situace? A on mě překvapil velmi rezolutním a velmi radikálním výrokem: Já nejenže se toho bojím, ale čekám výraznou eskalaci války kolem Ukrajiny. Prostě on argumentoval tím, že tahle válka nemůže skončit, aniž by vyhrála jedna strana. Žádná druhá strana jiný výsledek nepřijme. A proto očekává teď s blížícím se podzimem prudkou eskalaci této války. Četl jsem to ve švýcarském týdeníku, který čtu každý týden, a podtrhával jsem si ten rozhovor včera večer doma.

Nejvíce mě děsí Německo pod Merzem, Francie jen dožívá s Macronem a v Londýně se nezměnilo nic

Martina: Když se podíváme na to, že Londýn dovolí společnosti MBDA předat Kyjevu dosud tajné informace o britských součástech střel Storm Shadow a SCALP, což otevře cestu k lokální výrobě… Francie a Ukrajina také pokračují v přípravě výrobních a montážních linek přímo na ukrajinském území. Zajímavý je časový údaj, že Paříž už v červenci schválila licenční výrobu střel a že se s ní má začít nejpozději do konce letošního roku – což by ovšem znamenalo, řekněme, prosinec. To znamená: Udržujte požár, přijedeme za hodinu.

Václav Klaus: Vy jste jmenovala dvě země, ale ještě jste nejmenovala tu třetí, která mě děsí, a to je Německo pod panem Merzem. Takže tady ano, co dělají, je překvapivé. Že se ve Velké Británii nic nezměnilo změnou předsedy vlády, zdá se, že to pokračuje úplně stejně. A Francie je zoufalá se zoufalým dožívajícím Macronem. No a aktivní Merz – toho se opravdu obávám. Takže spíš jsem reagoval na to, že jsem náhodou četl ten úplně dramatický rozhovor s Vučićem, který říkal: Já asi ze všech dnešních evropských politiků jsem skoro jediný, kdo válku autenticky prošel. Jemu je dnes necelých padesát, takže on ta 90. léta prožil jako dvacetiletý, nebo ani ne. To mě to zaujalo.

Martina: Vy jste řekl, že jsem nezmínila Německo. Německo schválilo investice v následujících letech do raket dlouhého dosahu. Mezi nimi budou potom figurovat i levnější střely s plochou dráhou letu, a také slavné americké tomahawky. A to vše s cílem zastrašit Rusko. Myslíte si, že to zastrašování bude mít někdy konec? A když ano, tak jaký?

Václav Klaus: To se právě skoro blížím k názoru, který zdůraznil, alespoň v mém včerejším čtení, ten Vučić. Prostě že se obává, že dojde k výrazné eskalaci válečných akcí na Ukrajině. A ony už nejsou pouze na Ukrajině, jsou i na území Ruska. Já si nedovedu představit, že by to Rusové Putinovi prominuli, že se tam bombarduje nešetrně, že jsou bombardovány rafinérie, a já nevím co. Nedovedu si představit, že by se s tím Rusové smiřovali. Čili obávám se spolu s Vučićem válečné eskalace, která bude tragédií, zesílí dnešní tragédie, zesílí počet obětí – a Evropu to dále posune k tomu, že bude nebezpečným a neklidným místem.

Martina: Myslíte si, že může něco změnit současná, podle všech nečekaná návštěva? Vy jste říkal, že Moskva je neustále ostřelovaná – teď není. Moskva a Petrohrad, protože Američané požádali Ukrajinu, aby neostřelovala tyto cíle, protože Moskvu navštívil ředitel Ústřední zpravodajské služby, CIA, John Ratcliffe.

Václav Klaus: Vy to opravdu všechno takhle sledujete?

Rubio vytlačuje Vance a s ním se do americké politiky vrací mentalita emigranta z komunistické Kuby

Martina: Když jdu za vámi, tak se alespoň snažím předstírat, že jsem utrpěla vzdělání. Ale v každém případě, my budeme náš rozhovor vysílat za pár dní, možná už v té době budeme vědět, o čem jednali. Řekněte mi ale, máte nějakou svoji teorii, proč tam Ratcliffe jel a co se může dít?

Václav Klaus: Teorie opravdu nemám, nemohu mít, nerozumím dnešní nevyvážené americké politice a postojům. Prostě tam je evidentní, že Trump to nemá v ruce, a já vidím jako hlavní problém proměnu relativní síly druhého a třetího nejvýznamnějšího amerického politika – Vance na straně jedné jako viceprezidenta, a ministra zahraničí Rubia. Takže došlo k obrovskému posunu, kdy po fázi, kdy dominoval Vance, začíná víc a víc dominovat Rubio.

A já to beru jako věc nesmírně negativní. Rubio má takovou tu mentalitu emigranta z komunistické Kuby, ten se na to nedívá neutrálníma očima. Z toho já mám strach a myslím, že všechno to, co se děje, včetně války v Íránu, je projektem, projevem tohoto posunu. Kdyby nedošlo k posílení tohoto rubiovského křídla, tak mám pocit, že by možná dokázali říct Netanjahuovi: Vy ne.

Martina: Vy jste řekl, že zahraniční politika Spojených států je nevyvážená, a teď jste zdůraznil, že je to tím, že se mužem číslo dvě stává Marco Rubio. Řekněte mi, proč si myslíte, že se váha přiklonila od dříve velmi protežovaného Vance na stranu Rubia?

Václav Klaus: Do duše Trumpovi člověk nevidí, a brát jeho jednotlivé výroky za bernou minci je taky sporné. Já jsem byl letos na jedné akci v Davosu. Ne že by mě pozvali na fórum, ale v tom týdnu, kdy se fórum koná, se tam koná celá řada vedlejších konferencí. Já jsem na jedné byl v Davosu, druhá byla kvůli nedostatku místa a příliš vysokým cenám v Curychu. A tam nezapomenu na večeři, kde bylo asi sto lidí a kde se prostě diskutovalo, včetně mě. A nakonec tam dostal slovo jeden špičkový představitel republikánů z Kongresu, a bylo naprosto fascinující, že tento člověk říká: Já jsem tady radši dlouhou dobu ani nemluvil, když jsem poslouchal, co tady všechno říkáte a co pořád chcete vědět, co má Trump za lubem a podobně. A on vyslovil jeden zásadní závěr. On řekl: Já si myslím, že ty jednotlivé Trumpovy výroky berete příliš vážně.

Martina: On podle mě hodí mezi novináře nějaký názorový dělbuch, vytvoří kouřovou clonu, všichni se vrhnou tím směrem.

Václav Klaus: To říkal tenhle vlivný americký kongresman. Ale já nevím, jestli to je pravda, a nevím, jestli to je vhodné pro nejmocnějšího muže planety. Prostě to asi není ta správná pozice. Myslím, že ten vývoj, to, co se děje na Ukrajině, je najednou zase dnes úplně jinak, než jak to Trump domlouval někdy před rokem.

Martina: Podle svého výroku měl přece válku zastavit za týden.

Václav Klaus: Když se podíváme na zmatení kolem Blízkého východu a podivnou válku s Íránem, která je nepochopitelná, všimněte si: Slyšíme občasné výroky, slyšíme nějaké slovo o Hormuzském průlivu, ale už jsme neslyšeli slovo o tom, jak ta válka tedy probíhá. Už řadu týdnů o tom vůbec žádná zpráva nebyla. Buď že jsou naše média hloupá a o ničem takovém neinformují, což je vysoce pravděpodobné, nebo se tam vůbec nic neděje – a to je podivná válka.

Zelenskyj není řešením problému, on je ten problém, a evropští lídři mu všechno tolerují

Martina: My spoustu věcí nedoříkáváme. Také můžeme asi s úspěchem pochybovat o tom, jak jsme globálně, objektivně informováni třeba o tom, co se děje jenom na Ukrajině. O událostech v Rusku nás média hlavního proudu informují velmi ochotně, zatímco když se v Kyjevě konají masové demonstrace proti prezidentu Zelenskému, tak jsou na slovo skoupá. Řekněte mi, myslíte si, že ještě v tuto chvíli je Volodymyr Zelenskyj řešením problému?

Václav Klaus: Tak já myslím, že Zelenskyj je ten problém, a ne řešení problému. Takže nevím, jestli jste mi chtěla nahrát k téhle snadné odpovědi, ale on vybruslí ze všeho. Když všichni chtějí volby, tak řekne, že by volby rozpoltily národ – to řekl někdy počátkem tohoto týdne.

Martina: To tak volby dělávají.

Václav Klaus: Ale ten národ na Ukrajině je přece totálně rozpolcený. Takže myšlenka, že by volby vytvořily to rozpolcení, které je… nevím. Zelenskyj je problém. Problémem samozřejmě je, jak to, že mu to stále prochází. Já myslím, že mu to prochází jedině proto, že všichni evropští, proevropští lídři mu to tolerují, no a do jisté míry i dnešní Amerika. Doma nevím, jak to má. Já nevím, jestli jsme informováni o Rusku, myslím, že my o Rusku nevíme vůbec nic, já tedy nevím vůbec nic. Nesleduju žádné tajuplné podcasty, možná dělám chybu, tam bych se to mohl dozvědět, ale já jsem žádný podcast ještě nikdy neposlouchal.

Martina: Ani sebe u nás?

Václav Klaus: Ne, určitě sebe ne, sebe bych si vůbec netroufal poslouchat. To bych byl zděšený, co říkám a jak to říkám. Ne, takže já o Rusku nevím vůbec nic. A dokonce si ani nevybavuji, kdybych měl příležitost slyšet ruštinu nebo promluvit rusky, nebo dříve ještě existovalo něco takového. Ale teď je totálně omezený počet jakýchkoliv návštěv. Tak já jsem v nějaké hospodě narazil na někoho, kdo řekl, že je z Ruska. Tak jsem s ním tak tři minuty mluvil, a to jsem si myslel, jak umím dobře rusky. Myslím, že pět let už člověk neřekl ani jedno jediné slovo. Už to taky není ono.

Nikdo si už válku nedovede představit a vědomé vynulování dějin nás zavádí na beznadějné scestí

Martina: Pane prezidente, vy jste tady zmiňoval srbského prezidenta Vučiće, a mně se nechce věřit, že je to v Evropě jediná hlava státu, která by si nepřála válku už jenom skrze svoji osobní zkušenost. Řekněte mi, kde se bere najednou ta ochota k válce? Vždycky se vědělo, že Německo nesmí zbrojit. V okamžiku, kdy Německo začne zbrojit, tak to vždy končí jedním jediným způsobem. Máme za sebou zkušenost španělské občanské války, která ukázala, jak to vypadá, když je země na dva díly rozpolcená.

Václav Klaus: Teď zrovna bylo výročí, takže najednou se objevila spousta fotografií a historek.

Martina: Řekněte mi, když se člověk podívá na Čapkovu Matku, tak tam se vlastně v mnohém odkazuje na španělskou občanskou válku, a samozřejmě nastupující nacismus a druhou světovou válku. Řekněte mi, jak to, že se najednou tento přirozený obranný pud vytratil, a všichni mají pocit, že válka vyřeší veškeré krize a potíže?

Václav Klaus: Já jsem z toho absolutně zděšen. Já jsem z toho absolutně zděšen a nevím, čím si to vysvětlovat. Minulost je zapomínána víc a víc. Nikdo si už válku opravdu nedovede představit. Pro mou generaci, která se narodila ve válce, ta válka byla… I když jsem byl malý, tak tím, že jsme v noci běhali z pátého patra do krytu při poplachu, při bombardování v Praze na Tylově náměstí, tak pořád člověk něco z té války v sobě má schováno.

Já mám hrůzu z toho, že dnešní další generace už vůbec nic takového netuší. A takže to zapomínání a vědomé odepisování dějin, vynulovávání dějin, vynulovávání výuky historie, přepisování historie – to jsou prostě hrozné věci, které nás zavádějí na beznadějné scestí. A já se toho opravdu bojím, protože já jako ekonom bych měl mluvit o rostoucích životních nákladech, čímž jste tedy dnes začala, ale já jako ekonom nad tímhle mávám rukou, protože to považuji proti tomu, co se jiného děje, za prkotinu.

Česká ekonomika kopíruje německou stagnaci, protože obě dvě závisí především na světovém hospodářství

Martina: Možná že ale právě v těch ekonomických faktorech můžeme vidět kořeny i těchto válečných problémů, protože před druhou světovou válkou některé firmy měnily svůj program. A já se teď dostanu k hospodářským otázkám, protože jsem sledovala porovnávání naší a německé ekonomiky, která je s tou naší svázaná nejvíce. A vy jste na stránkách vašeho institutu rozebíral v příspěvku podobnosti a odlišnosti české a německé ekonomiky – analýzu německého profesora Dirka Meyera z týdeníku Junge Freiheit. A vy tam docházíte k tomu, že dominantním vlivem je vývoj světové ekonomiky, ne to, že jsme na Německu závislí. Ale, a teď se dostávám k jádru problému, my můžeme vidět, že to, co se v Německu děje, na nás má dopad. Konkrétně teď v tom, co se děje kolem největší evropské automobilky, která má vážné problémy. A vzhledem k tomu, že Škodovka patří do koncernu VW, tak je jasné, že problémy bude mít i ona. A veřejným tajemstvím je, že německá matka vyvádí peníze ze své jediné úspěšné dcery, a hasí jimi problémy doma. To je velký problém, když má největší evropská automobilka takto fatální potíže, že se diskutuje o tom, že ji koupí Čína, a dokonce se diskutuje i o tom, že ji možná nekoupí, ale jenom převezme. Řekněte mi, jak dlouho to může takto vydržet? Co to může napáchat?

Václav Klaus: K té vazbě na Německo: Ten článek, který jsem napsal s jedním naším mladým kolegou, ten se chytil opravdu tohoto německého článku, kde byla nakreslená dynamika německé ekonomiky od roku 2002 do roku 2025. Což už je docela dlouhá doba, byl tam krásný graf, a já jsem říkal, že to mi strašně připomíná vývoj české ekonomiky. Tak jsme zakreslili do stejného grafu čísla za ekonomiku českou, to jste možná viděla, a ten vývoj je v té krátkodobé dynamice, má dva velké pády, jeden kolem krize roku 2008 a 2009, a druhý kolem covidu, takže ty grafy vypadají úplně podobně.

Česká ekonomika rostla v té první dekádě, mluvíme o tom od roku 2002, rostla výrazně rychleji než německá, to bylo ještě doznívání naší transformační euforie a našeho transformačního vzestupu, ale pak už se to přiblížilo. Takže ten německý článek říkal „stagnace německé ekonomiky“, a já si to slovo dovoluji používat i o ekonomice naší. Že krátkodobě je vliv Německa velmi nenulový, to je naprosto jasné, ale já jsem tím chtěl říci, že i Německo strašně závisí na světové ekonomice a prostě není vůbec odlišné od nás.

Kuponová privatizace je jedna z velkých mystifikací, zprivatizovala sotva čtvrtinu naší ekonomiky

Martina: Trošku je to pro nás horší, že my jsme závislí také na celosvětové ekonomice, a kromě toho ještě na té německé. Takže to je závislost na druhou. Ale pojďme se teď vrátit k tomu Volkswagenu. Jak dlouho si myslíte, že tento stav, který nastal, bude udržitelný, co to může přinést?

Václav Klaus: Tak já nevím, pokud se nezvrátí zrůdnosti takzvaného Green Dealu, no tak se prostě v německé ekonomice, a tím pádem ani v naší ekonomice, nic zásadního změnit nemůže. Naše nová vláda má opravdu jiný postoj ke Green Dealu, než měla vláda Fialova a než má náš dnešní prezident. Já jsem poslouchal minulý týden naživo, ne v médiích, projev premiéra v Českých Budějovicích na Zemi živitelce. Ten opakovaně a jednoznačně mluvil o nepřijatelnosti Green Dealu pro nás. Takže najednou se odhodláváme říkat něco jiného, než je přikazováno z Bruselu, ale nakolik se nám podaří zbavit se toho diktátu a nedělat věci, které nám z Bruselu přikazují, to bude ovšem druhá věc. Rétorika nové vlády se výrazně změnila, ale jde o to, aby se změnilo i chování.

Martina: Já se ke konkrétním krokům ohledně Green Dealu za chvíli dostanu, ale možná nemůžeme úplně všechno svádět jenom na bruselský diktát. A znova, když zavítám do mladoboleslavské Škodovky, tak její prodej byl dodnes, do těchto dní považován za jeden z nejúspěšnějších projektů české privatizace a počátku ekonomické transformace v devadesátých letech. Vláda Petra Pitharta v prosinci 1990 rozhodla o přímém prodeji německému Volkswagenu, zatímco vy jste tehdy prosazoval i v tomto případě kupónovou privatizaci. Pamatuji si to správně?

Václav Klaus: Tak přece kupónová privatizace, to je jedna z velkých mystifikací, provedla zprivatizování zhruba jedné třetiny naší ekonomiky. Takže představa, že tehdy bylo všechno kupónová privatizace, je fatální omyl, který se šíří našimi médii a našimi povrchními hodnoceními – zhruba čtvrtina, aby bylo naprosto jasno. Existovala celá řada dalších forem privatizace, mezi nimi přímé prodeje, takže to vůbec neklaďme do soutěže s kupónovou privatizací.

Tehdy téma bylo jiné, a já si myslím, že jsem to rozhodnutí zásadním způsobem ovlivňoval, protože jsem byl tehdy velmi mocný ministr financí. Takže nakonec úvaha, jestli prodat Škodovku Renaultu, nebo Volkswagenu, byla na mém stole. A teď byly takhle veliké – posluchači neuvidí, co ukazuji – tolik centimetrů nad stůl ukazuji, prostě studie různých dobře placených poradenských firem, jestli to máme dát tomu, nebo onomu. A já jsem říkal: Ne, tyhle studie já ani nebudu číst, protože Francouzi umí dělat dobře sýry, ale Němci auta, tak prostě Volkswagen. Myslím, že jsem k tomu zásadně přispěl, a já říkám: Děkujeme, děkujeme. To se dneska někdo snaží připisovat sobě. Takže to je otázka. Já myslím, že v tom jsme udělali dobře. Že se Německo tak zásadně zvrtlo od té doby, to je věc jiná.

Martina: Řekněte mi, byly vůbec nějaké jiné možnosti, které by z dnešního pohledu viděno, čistě teoreticky, mohly zabránit tomu, aby zahraniční vlastník nevyváděl v tak obrovských objemech prostředky k řešení svých domácích problémů? Protože to je to, kam směřovala má otázka především. A já jenom připomínám, že se to netýká jenom Škodovky, ale že ročně odteče z naší země do zahraničí přes 600 miliard korun. Mně se to zdá skoro dost.

Václav Klaus: To se samozřejmě zdá dost. My jsme prostě prohrávali v těchto soutěžích, a buď jsme mohli nechat ekonomiku uzavřenou a řešit si to nějakým podivným způsobem po svém, anebo jsme sem museli pustit zahraniční firmy. Tady bylo prostě heslo tehdejší doby, celého světa – zahraniční investice jsou dobro. Já jsem byl známý tím, že jsem s tímhle názorem polemizoval. Já jsem velmi bojoval s tím, abychom nedávali žádná zvýhodnění pro zahraniční investory. Tím jsem se střetával s většinou naší politické scény. Takže prostě my jsme v tomhle prohráli a mě to velmi mrzí.

Akcelerační zóny umožňují prosadit investice bez jakéhokoli základního ekonomického uvažování

Martina: Vy jste zmínil, že se Německo velmi zvrtlo a vydalo se cestou, která asi pro většinu mých spoluobčanů nebyla až tak predikovatelná. Ještě pořád jsme si mysleli, že Angela Merkelová ruší jádro kvůli špatné zkušenosti ve Fukušimě, a nedocházelo nám, že jenom potřebuje vyhrát volby v Meklenbursku, kde proti ní vystupovala velmi silná zelená politická strana, strana Zelených. Tak jsme se vydali s Německem do Green Dealu. Řekněte mi, jaké věci si myslíte, že u nás teď z toho Green Dealu přetrvávají, a které vás ruší? A myslíte si, že by je současná vláda měla razantně opustit? Třeba tím způsobem jako Donald Trump, když podepisoval ty výnosy a házel propisky?

Václav Klaus: My bychom měli opravdu přestat hrát si s cenami a hrát si s cenami povolenek a podobně, protože sahat na ceny je smrtící pro každou ekonomiku, a zejména je smrtící sahat do cen, které jsou pro ekonomiku klíčové. Takže téměř na úrovni komunistického plánování jsou zásahy do ekonomiky, které jsou spojeny s Green Dealem a celou zelenou ideologií, prostě tragický omyl dnešní Evropy. A Merkelová je jednou ze součástí tohoto stavu, ale to tehdy milovalo celé Německo. Merkelová nebyla vůbec žádnou výjimkou, to bych na ni nesváděl. Ona dělala přesně to, co si Německo jako celek přálo.

Martina: Myslíte si, že na to současná vláda má? Musíme počítat s tím, že hraje partii, kterou započala minulá vláda, což se výrazně týká OZE, obnovitelných zdrojů energie, nebo spíše občasných zdrojů energie. A těch jedenáct akceleračních oblastí, na které omezila současná vláda výstavbu větrných elektráren – tady si dovolím v otázce hodnotící stanovisko – mi nepřijde jako výhra, ale jako beranidlo. Jak to vnímáte?

Václav Klaus: Já to považuji za prohru, samozřejmě za prohru. A oni se teď bijí v prsa, i Turek, i Macinka, že akcelerační zóny – což je slovo, které jsem snad ještě nikdy nepoužil, protože to je nesmysl, co se akceleruje.

Martina: Akceleruje se možnost občanů akceleračně mlčet.

Václav Klaus: Tak akceleruje se možnost prosazovat investice jistého typu bez jakýchkoliv nejenom občanských protestů, to je menší problém, ale bez základního ekonomického uvažování, to je zásadní problém. Oni si myslí, že zmenšili jejich plochu. Já říkám: Vy se tragicky mýlíte, vy jste sice zmenšili tu plochu, ale vaše vláda, vy budete stejně v budoucnosti spojováni s tím, že vy jste tady masivně začali stavět tyhle OZE, nebo jak to přesně máme nazývat, prostě ty větrníky, jak já tomu říkám. S tím budete spojeni, vaše jména tam budou. Ne, my jsme to brzdili – ano, brzdili, ale zavedli. A podobně. Takže to je tragédie, a názory Motoristů v tuto chvíli totálně převálcoval premiér, a myslím, že neméně vicepremiér.

Martina: Řekněte mi, máte vysvětlení pro to, že se tato vláda neodhodlala udělat krok, kdyby následovala odbornou stránku věci? To je, že v našich zeměpisných šířkách, kdy na sluneční elektrárny jsme moc na severu a na větrné elektrárny moc na jihu, je výstavba těchto větrných elektráren ekonomické, energetické, a hlavně i ekologické šílenství.

Václav Klaus: Já myslím, že je správně, že říkáte ekologické, protože mě popuzují – máloco mě tak popuzuje, jako vidět ty větrníky, když přijíždím k Vídni nebo k Berlínu.

Martina: No, a to jsou ještě menší. Ty, co tady budou u nás stát, mají mít 250 metrů až 270, to je pět Nuselských mostů na sobě.

Václav Klaus: Tak nesmíte volit tuhle vládu, to se nic nedá dělat. Já vím, že ta minulá by byla ještě horší, ale je to důkaz totálního selhání našeho politického systému. Absence vážných politických stran, kterým jde o zásadní ideové věci. Absence vůbec stran, aby to nebyly skupinky kolem několika výraznějších lídrů, prostě politické strany v tom původním slova smyslu. Já myslím, že tahle vládní koalice je přesně tím, proti čemu já jsem bojoval celá desetiletí. Prostě to nejsou skutečné politické strany. To jsou kluby, party a tak dále. Tam chybí to, co kdysi za mě v 90. letech.

Zdánlivě jsem byl velmi mocným mužem té éry, ale myšlenka, že bych neměl každé úterý ráno takzvané užší grémium, to znamená vedení strany, a každý čtvrtek nebo pátek širší grémium, to znamená vedení strany i za účasti ministrů – každý týden dvakrát, každý týden bez výjimky, kde se každá věc prodiskutovávala –, nic takového dneska neexistuje. Všechny strany nemají základnu, která by umožňovala vygenerovat vůbec někoho, kdo by měl názor na tuhle věc. Takže to je pro mě prohra ne téhle vlády, to je prohra našeho politického systému.

Evropská unie nás dotacemi vrací do stejné beznaděje, jakou byla komunistická ekonomika

Martina: Ne této vlády, politického systému. Tento politický systém umožňuje dělat této vládě velmi špatná rozhodnutí v případě větrných elektráren. Řekněte mi, myslíte si ale, že vlastně měli jinou šanci? Já teď jenom vzpomínám na to, jak vy sám víte, jak obtížné je vzdorovat tlaku evropských institucí. Když se podepisovala Lisabonská smlouva, tak jste byl poslední hlavou státu ze všech členských zemí Evropské unie, která ji svým podpisem ratifikovala v listopadu 2009, až poté, co jste vyčerpal všechny možnosti, jak tento proces legálně pozdržet. Teď už to vypadá, že vám jdu přímo na ruku, ale toto je pravda, toto je fakt. A vy jste tehdy řekl, že Česká republika tímto okamžikem ztrácí svou suverenitu. Měl tedy premiér i místopředseda vlastně šanci hodit propiskou?

Václav Klaus: Já myslím, že se musí bojovat. Oni mají pocit, že bojují do jisté míry, ale já myslím, že nedostatečně. Prostě tam je hrůza evropských dotací. Komunismus byl definován dotacemi. Že ceny byly nesmyslné, tak musely být dotace, které vyrovnávaly totální odlišnost cen od nákladů a podobně. Čili definice komunismu – to je teď můj přechod na mou ekonomickou argumentaci – byla hlavní zrůdností komunistické ekonomiky, vynecháme-li vlastnické vztahy. Evropská unie nás přece vrací, zejména v energetické politice, do stejné beznaděje, že dotace jsou dominantní prvek. A oni těmi dotacemi z Bruselu financují vlády, které by se snažily protestovat: Tak my vám nedáme tohle. Vždyť celá debata o těch našich bláznivých větrnících, jak vy říkáte 250 metrů vysokých, je prostě debatou o tom, že to sice je hrozné, ale nedostali bychom deset miliard, nebo já nevím, kolik miliard, nebo dvacet, a to Babiš nikdy nedovolí. Tak o tom se vede debata. Čili i racionalita…

Martina: Ta koalice, která to takzvaně spískala, by byla první, kdo by jim toto vyčítal, že rozhazují miliardy. Ale vy jste na to teď vlastně upozornil. Tuším, že to byl výrok prezidenta Reagana: Když se to hýbe, tak to zreguluj, a když se to přestane hýbat, tak to zadotuj. A Donald Trump udělal jednoduchou věc, že řekl, že se tyto projekty dotovat nebudou. A je to.

Václav Klaus: Ale my nemáme prezidentský systém, my nejsme v Americe, my nemáme americký systém většinových voleb, my prostě máme úplně jinak založený systém, a tam to tak nejde. Tam neexistuje opravdu vůdce národa a země, který by měl takovou moc, jako má Trump. Prostě nikdo takový ve světě neexistuje, proto on dělá věci, a jak vidíte, každou chvíli nějaký soud v Americe rozhodne, že tohle rozhodnutí bylo špatné, neústavní. Nic takového u nás není možné, bohužel.

Martina: Pane prezidente, vy jste teď řekl „bohužel“…

Václav Klaus: Já jsem řekl, bohužel, ale z toho by nemělo plynout, že bych si přál, aby vznikl prezidentský systém, aby měl prezident takovou moc, jako má Trump v Americe. Proboha, nikdy u nás ne. My jsme parlamentní demokracie a nedopusťme, abychom pomalu směřovali k nějakému prezidentskému nebo poloprezidentskému systému, což je, zdá se, hlavní úsilí dnešního našeho prezidenta.

Martina: Pokud vím, tak se vyjádřil i v tom smyslu, že by se nebránil ani konstituční monarchii.

Václav Klaus: To už za něj nechci vykládat, jestli to myslel vážně, nebo ne. Nevím. Tím chtěl naznačit, že by se mohl stát králem? Ne, to bych mu nepodsouval.

Martina: Vy jste řekl, že u nás je tradiční parlamentní systém. Bohužel parlamentními prostředky se nepodařilo dosáhnout ani toho, aby vláda reagovala na více než 30 tisíc stížností občanů a starostů, co se právě týká těch akceleračních oblastí. Ale vy jste mi řekl před chvílí, že si za to tak trochu můžeme sami, když si volíme, koho si volíme. Ovšem příliš mnoho variant se v současné době nenabízí. Ptali se Démosthena, proč si on, tak veliký, vzal tak malou ženu, a on řekl: Vybral jsem si menší zlo. Jak se díváte na tendence snižovat věk voličů na 16 let? Těší se to podpoře napříč politickým spektrem.

Václav Klaus: Napříč politickým spektrem se těšila podpoře myšlenka, že má být přímá volba prezidenta. Byla to tragédie, tragický omyl naší země. A jednotlivé politické strany, zejména ODS a Nečas tehdy, se bály, že nemají koho postavit, nemají koho propagovat a že to bude na ně, na předsedu strany, že zvolily blbě a vyhrál volby někdo jiný. Proto řekly: Tak ať si to zvolí občané. Já jsem se mohl tenkrát zbláznit, samozřejmě. Takže to, že si někteří lidi myslí, že se má dát volební právo mladším, já považuji za tragický omyl. Nedělejme věci, respektujme tradice, respektujme zvyklosti, které tady jsou, a podobně.

Martina: Já se až stydím položit vám otázku o návrhu investora Václava Dejčmara, který přišel s progresivním návrhem, že stejně jako vylučujeme jednu skupinu lidí, a to jsou mladí lidé do 18 let, tak by posledních 18 let lidé také neměli volit. Přičemž těch 18 let odpočítává od průměrného věku dožití, takže podle této jeho analýzy by muži nevolili už od 77,5 roku a ženy by mohly volit do 83,2 let.

Václav Klaus: Nevím, ten člověk je blázen, nebo kdo to je?

Martina: Investor.

Václav Klaus: To není žádná kvalifikace k debatám o ústavnosti České republiky, to je antikvalifikace pro tuto věc. Takže ne, to neberu vážně, to nemá smysl.

Martina: Já jsem vás jenom chtěla trošku rozveselit. Pojďme se podívat na možnosti spolupráce v našem středoevropském prostoru. Visegrádská skupina, tedy Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko – ukázalo se, že třeba na příkladu migračních kvót toto spojení alespoň dočasně mohlo vzdorovat, protože dohromady vytvořily alespoň sílu jedné velké západoevropské země. Pak Rakušanova vláda podepsala migrační pakt, takže jsme se rozešli domů všichni. Ale když jsem natáčela rozhovor s profesorem Petrem Drulákem, tak jsme se bavili o konceptu takzvaného Trojmoří, případně Dvojmoří, které pan Drulák upřednostňuje. A mě by zajímalo, jaké varianty ideální evropské spolupráce vnímáte vy.

Václav Klaus: Drulák doporučuje Dvojmoří, nebo Trojmoří? Ano? Protože jsem ho doteď bral jako rozumného člověka. Takže tohle mě mate. Podívejte, já s velkou opatrností, kdykoliv jezdím do Polska – a já tam každou chvíli jsem na nějaké akci –, tak zjišťuji to jejich nadšení pro myšlenku Trojmoří. Prostě to není žádný pokus o dobro v Evropě, to je pokus o zvětšení moci Polska a udělat z něj regionální mocnost, tam v tom není nic jiného. Oni podle mě pošilhávají do minulosti. On jim dřív patřil kus Ukrajiny a kus toho a kus toho, takže oni jsou smutní z toho, že to tak není.

Martina: Ano, to je to Trojmoří – Baltské, Jaderské a Černé moře. A teď mám možnost ve vašich očích rehabilitovat profesora Druláka s tou jeho myšlenkou, protože on Trojmoří odmítá právě kvůli Polsku, které vyčnívá svojí velikostí a také tím, že se snaží prosazovat především svoji vlastní politiku, což jste teď zmínil, a jednak transatlantická vazba na Spojené státy. Patří podle vás Polsko do střední Evropy? A teď se ptám nikoli geograficky, ale politicky. Protože jste ve své předchozí odpovědi jaksi připustil, že Polsko je příliš velký solitér.

Václav Klaus: Tak Polsko je za prvé velké, a za druhé velké ve smyslu, že taky patří částečně do střední Evropy a částečně nepatří do střední Evropy. To znamená, když jste ve Wrocławi nebo v Krakově, tak máte pocit, že to je neoddělitelné od Mnichova a Vídně, nebo od čeho. Ale když jdete kousek dál na východ a na sever, tak už je to jinak. Takže Polsko je dvojaké a vždycky historicky bylo.

Martina: A jaké formy spolupráce, a s kým, byste přisuzoval České republice jako dobrou volbu?

Václav Klaus: Já hlavně myslím, že spolupráce musí být založena na názorovém základě. Musí mít ty země stejný zájem. A jak jste správně připomněla, tak najednou v roce 2015 proti merkelovskému „wir schaffen das“ – kolik migrantů přijde, tak sem všechny vezmeme – najednou vystoupila čtveřice těchto zemí a sehrála v jednu chvíli historickou roli v Evropě. Dlouho to nevydrželo, ale jistou roli tady hrála. Já myslím, že dokud se nenalezne jiné téma, sjednocující, tak nemá smysl se koukat na mapu a říkat, že by se k sobě hodily tyhle dvě nebo tyhle tři země. Tak se na to, myslím, většina lidí dívá, a to je špatně.

Martina: Sjednocující téma. Co by podle vás mělo být v tuto chvíli sjednocujícím tématem vyjma masové nelegální migrace? Protiválečná cesta?

Václav Klaus: Nevím, jestli protiválečna, jestli najdeme stejné argumenty protiválečné. My jsme přece dlouho žili v něčem podobném, takže nám zůstal jistý prožitek z komunismu. To tyhle země sjednocovalo, a proto se chovaly v určitém smyslu podobně. To jsme zažili na začátku 90. let, kdy jsme vytvořili CEFTU, středoevropskou zónu volného obchodu, ve snaze zvýšit ekonomické kontakty mezi těmi čtyřmi zeměmi, když vypadlo Rusko, a nechtěly s námi obchodovat západoevropské země. Tak jsme vytvořili CEFTU – přirozený nápad. Já myslím, že jsme za těch 20–30 let nic jiného než CEFTU a v roce 2015 protimerkelovskou politiku neudělali, jinak ta čtveřice zemí nic velkého společného nedělala.

Příčinou migrace je sociální politika, a když jsem to řekl na Evropské radě, omdlívali všichni přítomní

Martina: Nedávno jsem dělala rozhovor s právničkou Klárou Samkovou, a ona se zmínila, že nežijeme v právním státě, že žijeme v právní mytologii. A že například se velmi dobře daří neustále obhajovat existenci Evropské unie tvrzením: Vždyť teď můžete cestovat. A ona jenom zdůrazňuje, že přece cestovat můžeme kvůli Schengenu. A mě by teď vlastně zajímalo, když jste zmínil migraci… Vaše vyjádření k tomu, co se dělo v Ceutě, je známé, vyjadřoval jste se k tomu už v několika médiích, podpořil jste výrok pana premiéra. Ale řekněte mi, myslíte si, že je varianta, abychom mohli nechat v rámci evropského prostoru otevřené hranice, ale přitom nedopustili, aby k nám masově nelegálně přicházeli lidé? Anebo je to zkrátka tímto způsobem neřešitelné?

Václav Klaus: Já myslím, že jedna věc je ta hraniční otázka, myslím kontrola nebo nedostatečná kontrola hranic, a druhou otázkou, klíčovou, je sociální politika. Prostě když budeme platit každého migranta, no tak sem budou lézt buď povoleně, nebo nepovoleně, utíkat přes moře nebo přes velké hory, ale pořád se sem budou dostávat. Čili než skončíme s naší sociální politikou vyplácení podpor, jak tady vidíme, všem Ukrajincům, kterým se tady díky tomu velmi daří, tak tady budeme mít nepřetržité migranty, nepřetržité migrantství. A myšlenka, že to uhlídáme na hranicích, se mi zdá málo realistická, čili tato politika je příčinou. A to jsem jednou říkal na Evropské radě a mohli se všichni prezidenti a premiéři EU zbláznit, že jsem něco takového říkal – že příčinou migrace je sociální politika. A omdlívali všichni přítomní.

Martina: Když se podíváme do literatury, tak víme, že existují prognózy toho, co se může odehrát v Evropě, ať už je to Houellebecqovo Podvolení, nebo Raspailův Tábor svatých, nebo když sáhnu mezi naše autory, tak Kronika zániku Evropy Vlastimila Vondrušky. Není toto možná palčivější problém, když se bavíme o válečném konfliktu? Protože když jste teď řekl, že masová nelegální migrace je projevem špatné sociální politiky, tak se může velmi záhy, pokud v tomto budeme setrvávat – jakože Británie nemění svůj přístup, Francie vlastně také ne –, tak se může velmi záhy stát, že křehký sociální smír pomine. Je toto věc, které se bojíte podobně jako válečného konfliktu, který zatím vnímáme z povzdálí?

Václav Klaus: Určitě. Vždyť já o migraci píšu, vydávám knížky, přednáším ve světě, jsem nemilosrdně antimigrační člověk. Já prostě pořád hlásám větu, kdy v sále všichni zašumí, když řeknu: Normální je nemigrovat. Migrovat je nenormálnost. A to sály v celé Evropě zírají a neví, co tím přesně myslím. Ano, normální je nemigrovat. Jedna věc je výlet, a druhá věc je krátkodobá práce někde, ale migrace, vytrhnout se ze svých kořenů a žít v Tramtárii, to není normální věc, to je naprosto nenormální. Proto jsem nikdy neemigroval, a taky bych nikdy neemigroval.

Multikulturalismus, globalismus a zelená ideologie se Evropanům vtloukají do hlavy od mateřské školky

Martina: Řekněte mi, kde se vzala ta ochota Evropy podřezávat si v mnoha směrech větev, a kdy se vlastně stalo to, že Evropská komise přestala dávat, řekněme, doporučení a změnilo se to na direktivy, což třeba migrační pakt jednoznačně je? Kdy se to stalo?

Václav Klaus: Tak direktivy je slovo, které Evropská komise používala vždycky. My jsme to nechtěli brát, protože nám to připomínalo komunismus, ale slovo direktiva, to Evropská komise, Evropská unie v sobě měla zabudováno vždycky. Myslím ten obrat, to použití toho slova direktivy. Takže to bych nepovažoval za dominantní. Ale prostě my jsme podlehli několika ideologiím, a tady je další, tak říkajíc, moje doména, kterou bych zdůrazňoval. My jsme prostě propadli idejím multikulturalismu, my jsme propadli idejím globalismu, my jsme propadli idejím environmentalismu neboli zelené ideologie, a přidal bych genderismus. Určitě jsem něco zapomněl. Takže tohle jsou ideové neboli světonázorové postoje, které se výukou, školou, vnucováním názorů od mateřské školky prostě nasadily Evropanům do hlavy. A to už tady s námi je, a proto se musí začít právě tímhle způsobem. To školství je naprosto dominantní, a tady se zdá, že tahle vláda nedělá nic jiného, než ty vlády předchozí, od paní Valachové, nebo já nevím koho. Ale v Plagovi dělá největší tragédii, která vůbec u nás ve školství vzniká. Takže to jsme doufali, že to nová vláda radikálně odmítne. A myslím, že obě menší strany pochopily, že přes oblibu pana Plagy v očích premiéra Babiše s tím nemůžou nic dělat, tak rezignovaly, a tím se na to vykašlaly.

Martina: Takže pokračujeme dál slovy vašeho kolegy Ivo Strejčka.

Václav Klaus: Já jsem chtěl zmínit jeho jméno. Všechno čtete, opravdu, to je neuvěřitelné.

Martina: Ivo Strejček vznáší v tom článku sugestivní otázku: Opravdu si nejsme schopni přiznat pravdu o tom, že pokles úrovně našich žáků je nejen hmatatelný, ale už i měřitelný? Myslíte si, že volbou ministra Plagy odpovídáme na tuto otázku – ne, nejsme si to schopni přiznat?

Václav Klaus: Ano, volbou Plagy říkáme, že to vůbec nebereme vážně a nebereme na vědomí. A to je pro mě jedno z největších selhání téhle vlády. Prostě dva ministři, myslím, že jsou absolutně mimo tuhle vládu.

Martina: Budu hádat: zdravotnictví.

Václav Klaus: To jste trefila – zdravotnictví a školství.

Martina: Na to člověk nemusí být moc bystrý.

Václav Klaus: Musí být moc bystrý.

Martina: Když jsem si před časem povídala s profesorem Pavlem Kalvachem, významným neurologem, tak on velmi otevřeně hovořil o tom – už má také svůj věk, tak říkal, že je mu to už jedno –, hovořil o tom, že pokud nebudeme ve školách vyžadovat poměrně značné intelektuální úsilí, kterého ne každý musí být schopen, tak nás čeká jasný pokles vzdělanosti, který už je podle něj v současné chvíli i měřitelný. A vyslovil velmi odvážnou tezi, že lepší úrovně vzdělávání dosahují mladí lidé ve společnostech, které zdaleka nejsou tak otevřené a demokratické jako ta naše, typicky v některých asijských zemích. Myslíte si, že ještě máme šanci, když ne držet krok, tak aspoň neztratit stopu?

Václav Klaus: Ne, to si nejsem jist, protože jste správně porovnala nesvobodné společnosti a vzdělanost. Je to naprosto paradoxní a absurdní. I při tom hrozném komunismu nebylo vzdělání nikdy tak potlačeno, jako je potlačeno dneska. Takže my jsme byli vzdělaní lidé. Já vím, že v komunismu, když jsem se dostával do kontaktu s kýmkoliv ze západní Evropy a z Ameriky, tak já jsem s nimi ve všem mohl mít pocit, že jsme na stejné rovině. Naopak – my jsme se zabývali mnohem více věcmi. Já vždycky říkám: No počkejte, vy jste jací frajeři, ti Švýcaři tady, ale znáte vůbec jméno nějakého našeho spisovatele nebo něco takového? Jestli chcete, já vám tady řeknu pět švýcarských, které znám. A tak vždycky zírali, a tak dále. Takže to je hrůzné, strašné, to je smutný závěr, že nesvobodné společnosti víc umožňovaly, aby se proti nim bojovalo vzděláním.

Martina: To je paradox. A zároveň u nás, protežováním takzvaných měkkých oborů, ta potřeba jakéhosi informačního, vzdělanostního fundamentu klesá. Moji posluchači vědí, že velmi ráda vzpomínám témata některých diplomových prací, za které se dávají diplomy. A mé oblíbené jsou „Genderové stereotypy v knize Ondřeje Sekory Ferda Mravenec“. A pak mám ještě také moc ráda bakalářskou práci na téma „souvislost mezi osobností majitele a behaviorálním profilem jeho kočky“. S tím se elektrárna postavit nedá, ta atomová.

Václav Klaus: Samozřejmě. Prosím vás, já jsem nejednou ve vědecké radě protestoval proti drtivé většině návrhů nových oborů a nových výzkumných směrů, a tak dále. Protože to je přesně to, co vy říkáte.

Transformaci školství a kultury jsme nikdy nezačali, po Sarajevu už na ni nebyl čas

Martina: Vy jste v rozhovoru na XTV řekl, že se zkrátka nezvládla transformace školství. Od začátku se nezvládla? Od devadesátých let? Protože řekla bych, že se školství nezvládlo velmi podobně, jako se nezvládla transformace kultury.

Václav Klaus: Tak to je podobné, že ani v kultuře, ani ve školství jsme nedělali žádnou transformaci. Tam nebyli žádní nositelé této transformace, žádný ministr školství a kultury tehdy nebyl nositelem transformace, tam se normálně začalo vládnout postaru, v těchto oborech, a tím to zůstalo dále. A my jsme taky mysleli, že to není ta největší priorita v první chvíli, že v první chvíli musíme samozřejmě udělat něco úplně jiného. Největší revoluce byla politická, o tom není nejmenšího sporu, a hned za ní ekonomická. No, a my jsme mysleli, že na ně dojde. Já si myslím, že my jsme to už v závěru těch 90. let cítili a věděli. A kdyby tenkrát nedošlo k tomu, čemu se říká sarajevský atentát, a neskončila naše vláda, tak já myslím, že už jsme se začali dostávat do dalších oborů. Školství, zdravotnictví, důchodový systém jako penzijní reforma – už jsme k tomu měli nakročeno.

Martina: Opravdu by na to došlo?

Václav Klaus: Já můžu snít, že by se aspoň něco v tom začínalo hýbat a dělat. A tím to bylo zase ještě postrčeno dozadu.

Martina: Protože změnit školství, vzdělat celé generace, nebo dovzdělat, řekněme, to je práce na desítky let.

Václav Klaus: A to je špatně?

Martina: Když se začne, není. Ale i tak je ten výhled…

Václav Klaus: Co s tím? Tak já bych řekl, že tím bychom se mohli blížit ke konci. Co s tím, to je pro mě zásadní otázka, nebo doplněk ke každé té otázce: Myslíte v jakém časovém horizontu? My, ekonomové, od začátku dělíme celou svou ekonomii na krátké období, na střední a na dlouhé. In the short run, in the medium run, in the long run. Platí tohle v krátkém období, platí to ve středním, platí v dlouhém? Takhle my od začátku uvažujeme. Já rezolutně říkám na otázku, co se s tím dá udělat: V krátkém období nic, nalijme si čistého vína. Ve středním období je možné o tom začít mluvit, začít dělat první přípravné práce, a jakákoliv změna je potom v tom období dlouhém. Ekonomie neříká, kolik je to desítek let, ale prostě smiřme se s tím, že krátkodobě nic z toho řešitelné není. A jedině se můžeme chytit toho, že třeba z jakýchkoliv důvodů vypadne Plaga, a přijde tam někdo o kousek lepší. To je samozřejmě možné a samozřejmě i v rámci té existující situace máme tisíce mezikroků, které by byly užitečné, a mohlo by se všechno organizovat a vládnout lépe. Ale myšlenka, že změníme podstatu, to v představitelné budoucnosti není možné.

Martina: To mě znepokojuje, zejména když se mi říká…

Václav Klaus: Když jste mladá dáma, tak vás to nemusí znepokojovat, ale mně už je jasné, že já už se ničeho takového nedožiji.

Martina: Mně se spíš vybavil citát: „Na velikých hodinách času je jen jediné slůvko – Nyní. Po ulici Potom dojdete k domu Nikdy“. Pane prezidente, teď jste hovořil o dlouhodobém výhledu, ale do toho může vstoupit mnoho, mnoho proměnných. Jakožto hlava státu jste povinen mít naději. V čem ji spatřujete?

Václav Klaus: Prosím vás, naději a jistý prazáklad optimismu je správné mít. Ale je zase správné být realistou a vědět, že nějaké změny jsou možné v nějakých časových dimenzích.

Já jsem hned, když jste přišla ke mně natáčet tenhle pořad, tak jsem odpovídal – nebudu prozrazovat jakému serveru, nebo jak se to dneska jmenuje, normálně bych řekl novinám. A oni chtěli se mnou natočit rozhovor k politické situaci ve vazbě na komunální volby. Já jsem odpovídal: Nezlobte se, já o komunálních volbách nic nevím, vědět nechci, ani se nesnažím, prostě to není v mém obzoru. Jestli přijdete jindy s nápadem bavit se o něčem jiném, tak já vám rád budu odpovídat, ale co se týče komunálních voleb, myslím, že se k tomu nic smysluplného říci nedá.

Martina: Přece nám nemůžete, pane prezidente, na závěr říct, že vaše naděje spočívá ve svého druhu ignoranci.

Václav Klaus: Ne, ne, ne, ale v realističnosti, a klaďme si realizovatelné cíle, abychom přesně věděli, co je změnitelné v krátkém období, co v tom středním a co v tom dlouhém. Ale mě zajímá a trápí to školství. Máme deset vnoučat, a tak to vidím, jak a kam to zase vede, všechno to školství, a jsem z toho zkrátka smutný.

Martina: Pane prezidente, pochopila jsem, že optimismus z vás dnes nevymáčknu, zkusíme to příště.

Václav Klaus: Já jsem nikdy nezapomněl, jak jsem v raných devadesátých letech mluvil na nějaké pěkné akci ve Vídni, a oni tam ještě pozvali slavného německého profesora, takového tehdy nejslavnějšího ekonoma, aby řekl nějaký závěr po mém projevu. A myslím si, že jsem v tom roce devadesát čtyři, nebo kolik, byl ještě velmi optimistický. A vím, že on říkal, jak shrnoval tu odpolední debatu, že cítí z mých slov takový určitý pesimismus. Mě to velmi překvapilo. A on formuloval větu, respektive existuje německé přísloví, které už jsem od té doby nezapomněl: Optimismus ist Pflicht. Optimismus je povinností. Kvůli téhle větě si já toho pana profesora od té doby pamatuji.

Martina: Pane prezidente, já vám velmi děkuji za rozhovor. Děkuji vám za to, jak bedlivě pozorujete stále život v naší zemi, a v Evropě jako takové, jak své postřehy pasírujete přes své dlouholeté zkušenosti a s jakou odvahou se o ně dělíte. Vážím si toho a děkuji.

Václav Klaus: Já také děkuji za hezký rozhovor.

Celý rozhovor s bývalým prezidentem republiky Václavem Klausem o hrozbě války v Evropě, o Green Dealu a dotacích z Bruselu, o nezvládnuté transformaci školství a o tom, proč je podle něj normální nemigrovat, si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.