Když na něco v televizi dělají reklamu, a vy to máte v lednici, hned to vyhoďte

Martina: Jarmilo, mají lidé šanci rozeznat, že v určitém okamžiku jdou naproti tomu, že se stávají pacienty navždy? Možná ne chronicky nemocní, ale chronicky léčeni. Jaké jsou další exemplární příklady civilizačních chorob, na které jsme nasedli, a máme na ně mnoho, mnoho spolehlivých léků, které je potřeba brát do konce života?

Jarmila Klímová: Kardiovaskulární nemoci se dlouho držely na nejvyšší příčce tohoto žebříčku.

Martina: Ale ty mohou být opravdu nebezpečné. Jak to rozeznat?

Jarmila Klímová: Ale můžou, jenomže my si je způsobujeme právě těmi zánětlivými procesy, které se v našem těle rozlézají, na základě třeba doporučených potravin, nebo doporučených léků. To znamená, že vedlejšími účinky potom jsou řekněme nějaké chronické disrytmie kardiovaskulárního systému, a podobně.

Ty říkáš, že můžou být nebezpečné. Ano, jenomže systémem, jakým jsou – pardon za slovo – léčeny, tuto nebezpečnost rozhodně nesnižují. Ne nadarmo má medicína roztomilý termín, že má nemoc pod kontrolou. To znamená, že kontroluje, že nemoc probíhá dál a že se průběh nemoci neodchyluje od toho, jak to předpověděli: „Pane Novák, teď to bude takhle, a za pár let to bude takhle.“

A když daná nemoc, řekněme, respektuje linii předpokladu, jak se bude zhoršovat, tak máme nemoc pod kontrolou, takže je to v pořádku. A kdyby se něco jako výrazně zvrtlo, a šlo to mimo predikce, tak to už je trochu něco jiného.

Diabetes je smrtelná choroba, ale léčíme ho tak, že slinivku jen dále ničíme

Martina: A jak tedy postupovat?

Jarmila Klímová: Ale podívej se, my tady máme nemoci jako třeba diabetes mellitus. Teď nechám první typ samostatně, protože tam jsou nějaké autoimunní komponenty. Diabetes mellitus druhého typu je smrtelná choroba.

A jak je léčen? Je léčen způsobem, který v podstatě v dlouhodobém kontextu jenom devastuje a rozvrací symbiotické tendence, nebo symbiotické funkce slinivky břišní v produkci dalších hormonů, které se spolupodílejí na regulaci inzulínu v krevním oběhu, a které se i spolupodílejí na tom, jestli je inzulín dostatečně zdatně vybaven k tomu, aby pomohl glukózu zabudovávat do buněk.

Pankreas je opravdu specifická žláza, má zevně sekretorickou funkci – to jsou enzymy, které jdou do tenkého střeva, a pomáhají trávit potravu. A pak má vnitřní sekretorickou, endokrinní funkci, a tam kromě inzulínu, tedy hormonu, je ještě pankreatin sekretin, a ve zbytkovém množství gastrin, a tyto tři hormony spolu samozřejmě spolupracují.

A když vytrhneme jeden z těch hormonů, a na ostatní vůbec nebereme zřetel, a začneme regulovat jenom jednu hladinu, navíc ryze syntetickým substituentem, tak se rozvrátí celá endokrinní spolupráce pankreatu, a on už nikdy nemůže přirozeným způsobem naplnit poslání, které původně měl.

Martina: To není úplně do rozhlasu…

Jarmila Klímová: V žádném případě. Ale musíme si uvědomit, že jsme tady říkali, že rakovina je metabolické selhání, metabolická porucha. Já jsem říkala, že systémová, protože v tom jede celý organismus. A diabetes je ve svém prapůvodu porucha hormonální – tedy systémová.

A když bych měla odpovědět krátkým způsobem – který samozřejmě nevysvětluje celou složitou kaskádu jevů, které se na endokrinní komponentě podílejí – tak bych řekla, že bychom měli zasáhnout tak, abychom udrželi hormonální rovnováhu celého organismu. Protože je to o hormonální rovnováze. A druhá věc je, že bychom měli jíst potraviny, které jsou skutečnými potravinami, a ne toxické náhražky, na které potom pankreas reaguje patologicky.

Nakupujme jen prvopotraviny – co najdeme na louce nebo v lese, ne v regálech s průmyslově zpracovaným zbožím

Martina: Můžeme tady být konkrétní? Nebo radši taky ne?

Jarmila Klímová: Můžeme.

Martina: Pud sebezáchovy je dobrý pud.

Jarmila Klímová: Když takhle vezmeme nákupní vozík, a jedeme mezi regály hitlermarketu, tak jsou regály, do kterých vůbec nezamíříme, a to jsou regály s potravinami, které jsou průmyslově zpracovány. Prostě vůbec.

Nakupujeme zásadně prvopotraviny, to znamená něco – návrat k přírodě – co můžu najít, kdybych s nákupním vozíkem přijela na louku, nebo do lesa, a co na louce můžu buď utrhnout, nebo vykopat, nebo zastřelit, nebo ulovit, nebo já nevím co ještě, a neprošlo to žádným chemickotechnologickým procesem, než se mi to dostalo do vozíku.

Protože podíl toxinů ve stravě zásadním způsobem rozvrací symbiózu metabolických procesů celého těla, a tedy i symbiózu orgánových funkcí. Taková játra musí být ve své funkci navázána symbioticky například na funkci ledvin, a zároveň musí harmonizovat s funkcí pankreatu. Ledviny jsou navázány na kardiovaskulární systém. Lymfatický oběh je navázán jak na kardiovaskulární systém, tak na filtrační kapacitu ledvin.

A když je tělo zahlceno toxiny, tak se přirozené informační, komunikační kanály postupně jakoby uzavřou, a dojde k něčemu, čemu potom i medicína říká „multiorgánové selhání“, „multiorgánový buněčný rozvrat“. Každý orgán si pak ještě chvíli jedou po svém – játra si jedou po svém, ledviny si jedou po svém, ale bez komunikační symbiotické strategie organismus prostě není možné držet pohromadě, a dojde k multiorgánovému selhání.

A začíná to u toho – nechci říkat značku žádných sušenek – co v přírodě na louce opravdu nenajdeš. A podívejte se, jak tím krmíme děti, ještě je na to reklama v televizi. A já říkám: „Prosím vás, jestli je na něco reklama v televizi, a náhodou to máte v lednici, tak to okamžitě vyhoďte ven.“

Martina: Až tak jednoduché to může být?

Jarmila Klímová: Až tak jednoduché. Ano.

Martina: Přemýšlím, jak Martin Luther – hlavní postava protestantské reformace, který žil na konci 15. století – řekl: „Medicína dělá lidi nemocnými, matematika smutnými, a teologie hříšnými.“

Jarmila Klímová: Ježíš, to je hezký. To jsem úplně zapomněla.

Lidé touží po pilulkách, protože je to jednoduché – a těžko se odolává slibům nekonečné výkonnosti

Martina: Ale když si to před chvílí vyprávěla, tak jsi říkala: „Já se začínám rozčilovat.“ A chtěla jsem se zeptat: Dáš si Neurol? A tím se dostávám k poměrně zásadnímu tématu, který je tvým domácím polem, protože jsi původní specializací psychiatr. Čím to je, že množství psychofarmak roste raketovou řadou? Je to proto, že jsme rozkolísanější, máme nemocnou duši? Nebo je to proto, že se to teď tak dělá?

Jarmila Klímová: Tam nemůžeme najít jednu kauzalitu. Protože tuto práci dělám tak dlouho, jak ji dělám, tak jsem byla účastníkem zájezdu, když antidepresiva právě začala stoupat.

Martina: Ty ses vzdělávala?

Jarmila Klímová: Já jsem se vzdělávala, dokonce jsem ve své mladické nerozvážnosti dělala asi dvě farmaceutické studie na prospěšnost psychofarmak, a bylo mi divný, jak se ty formuláře vyplňují, a proč jsme tohoto pacienta vyřadili. A je tedy fakt, že jsem to nakonec asi nějak vyplnila správně, takže jsem tenkrát za odměnu vyjela na farmaceutický kongres do Londýna.

A v té době si právě dovolím tvrdit, že nárůst psychofarmak byl na čele celého pelotonu nárůstu všech dalších léků. A bylo to tak, řekněme, dobře komunikováno, dobře prodejné, protože se lidem slíbilo, že díky této další zázračné pilulce všechno zvládnou.

A to šlo ruku v ruce s tím, že se i v celosvětovém dění výrazně šláplo na plyn ohledně výkonnosti, růstu, zmnožení statků, a tak dále. A každý, kdo nebyl tak úplně výkonný, tak netrvalo dlouho, a stál opodál. A kdo by to chtěl?

A pilulka začala nabízet možnost, že výkonnost poroste donekonečna, že nebudeme mít špatnou náladu, že všechno budeme hravě snášet, a pokud jsme náhodou smutní, tak to nesmíme dávat najevo. Takže lup, a zvýšíme si dávku. A už to jelo.

Zase, každý by chtěl být neviditelný, nebo nesmrtelný, tak každý by chtěl být vysoce odolný. A bylo taky moc hezký, jak se potom rozšiřovala škála indikačních kritérií, kdy na začátku právě antidepresiva třetí generace byla určena jenom pro depresivní poruchy.

A pak se zjistilo, že prodeje nejsou tak velké, takže se udělaly super studie, že se to může podávat i na úzkostné poruchy, a pak že to budou úzkostně depresivní poruchy, pak to budou obsedantně kompulzivní poruchy, a takhle bychom mohli pokračovat dál, tedy, že věk podávání bude od jednadvaceti let, pak od šestnácti let, a pak už to bude dvanáct let.

Antidepresiva u dětí způsobují plíživou psychopatizaci – vznikají bioroboti bez skutečných emocí

Martina: Dnes berou antidepresiva a léky proti úzkosti děti na základních školách.

Jarmila Klímová: Léky proti úzkosti, ano.

Martina: Co jim to může způsobovat?

Jarmila Klímová: Strašný věci. Strašný věci.

Martina: Co o psychofarmakách nevíme? A nevíme to o nich třeba i cíleně.

Jarmila Klímová: Co já o nich nevím?

Martina: Co o nich nevíme my, běžná populace.

Jarmila Klímová: To že to je všechno otázka především dlouhodobého podávání. Farmaka jsou postavena na principu chemické buněčné interakce – to čemu říkáme neuromediátory, tedy serotonin, dopamin, noradrenalin, a mohla bych pokračovat – a teď se do toho zasáhne takhle zevně nějakou chemickou, průmyslově nastrukturovanou náhražkou přirozeného neuromediátoru, což je zase hormon, takže se postupně začne vychylovat hormonální rovnováha nejenom v rámci centrálního nervového systému, ale začne se to samozřejmě propisovat i do periferního nervového systému, začne se to propisovat i do dalších hormonálních kaskád. Například třeba do pohlavních hormonů – abych byla decentní.

To je jedna věc, která se odehrává na biochemicko-metabolické bázi. A teď paralelně s tím se odehrává druhý proces, který je na vývojové, psychicko-osobnostní bázi – když hovoříme především o dětech.

A při dlouhodobém podávání těchto chemických struktur vidíme, že to začne modelovat osobnost. Co si pod tím má běžný laik představit? Je to lehounká, plíživá psychopatizace s oploštěním emoční plasticity, s oploštěním celé škály přirozených emocionálních struktur.

Martina: A projevů.

Jarmila Klímová: A jejich následných projevů. Nejdřív prožitků, pak i projevů. Takže jsou to tak trošičku bioroboti. Sice odolní, ale bez šťavnaté člověčiny uvnitř.

Generace na lécích a umělých potravinách mají oříznuté emoční amplitudy – vrchní i spodní

Martina: Proto se také v souvislosti s civilizačními chorobami mluví o změně povahy lidstva. To znamená, že generace, které už vyrůstají třeba na těchto farmakách, vyrůstají na těchto lákadlech v podobě zpracovaných potravin, tak vlastně mají problém s prožíváním věcí naplno. I u veselí, smutku, v lásce i ve zklamání, mají jakoby oříznuté vršky…

Jarmila Klímová: I vrchní i spodní amplitudy.

Martina: I spodní.

Jarmila Klímová: Ano. Ale vždyť to je něco jako životní pojištění – je to bezpečné. Nepropadnete do tenat neopětované lásky, nepropadnete do zoufalého básnického vytržení, prostě jste v bezpečí.

Martina: Ničeho.

Jarmila Klímová: Ano. V jakémsi bezpečí emocionálního vakua opravdu neohrožujícího prostředí.

A navíc právě odtržení od podstaty lidství vedlo k považování patologie za normu. Co je míněno patologií? Umělé potraviny, umělé léky, běžnost nemocnosti lidstva. Najít dneska úplně zdravého člověka je vlastně už minoritní záležitost. Lidé nemocnost považují za normu – aniž by si to uvědomili.

Je to novodobá norma. Přeci: „Já ta antidepresiva beru dvacet let, tak už je to dneska normální. Ne?“ Oni se i takhle vyjadřují, oni to v těchto slovech prezentují, a nepozastavují se nad tím, že původní lidství už je dneska jenom jakýsi nostalgicky vnímaný okrajový jev této společnosti. Strašný.

Válka a rakovina mají nejlepší PR – proto se jich dvacetiletí bojí nejvíc

Martina: V tomto smyslu slova jsou slova skutečně velkou magií, která dokáže měnit naše myšlení. Je normální, že se lidé rozvádí, je normální, že lidé berou psychofarmaka, je normální, že po padesátce jsem nemocný. Já nezapomenu, jak mi jeden číšník, když jsme si spolu povídali, než mě obsloužil v restauraci, a když jsem se ho ptala, jak se má, říkal: „Tak děti jsou zabezpečené. Dům jsem dostavěl. Když to řeknu úplně otevřeně, tak teď už i ty nemoci můžou přijít.“

Jarmila Klímová: Ano.

Martina: To je asi magické. A když budu velmi osobní, tak jsem nedávno při nějaké příležitosti mluvila se skupinou mladých lidí a zjistila jsem, že když jsem se jich ptala, z čeho mají v současné době obavu, co je ve veřejném prostoru leká, tak to byly dvě věci, které z toho můžu vypíchnout: Válka a rakovina. A přestože to byli lidé, kterým bylo kolem dvaceti let, tak mi říkali, že se pravidelně prohlíží, že se pravidelně prohmatávají, a pravidelně kontrolují, jestli jim někde nenaskakují třeba nějaké bouličky. Je toto zdravá prevence? Nebo je to pokyn pro organismus?

Jarmila Klímová: Ano. Takto má být položena otázka: Kde je míra? Kde je míra na jedné straně mezi přirozenou, zdravou sebereflexí, že o sebe pečuju, že si myju ruce a čistím si zuby, že se občas ráno proběhnu bosa ranní rosou – já jenom v půlce srpna, pak už mám zase kozačky – že jdu na sluníčko, ale ne, že se tam jdu ugrilovat, a na druhé straně mezi hysterickou karikaturou panické prevence proti devadesáti procentům jevů, které patrně ani nenastanou?

Jestliže fokus uvažování otočím tímto směrem, tak – nerada bych, aby to znělo jako nějaké ezo kecy – tak si to nejspíš, s největší pravděpodobností, vyrobím. Protože tělo a mysl, a v podstatě součinnost mých myšlenek a mého sebevnímání dospěje do takového stádia, že si někde tu bouli prostě vyrobím.

Martina: Babičky říkaly: „Čeho se člověk bojí, to přivolává.“

Jarmila Klímová: Přivolává, je to tak. A uvědomme si, že válka a rakovina mají v současné době nejlepší PR, tak je jasné, že dvacetiletí mlaďoši budou tyto dvě velmi úspěšně obchodované komodity pojmenovávat jako první.

Jeden workshop v Dobřanech mi ukázal, že nemoci jsou bytostně spjaty s životním příběhem člověka

Martina: Vzpomeneš si na okamžik, kdy sis poprvé uvědomila, že musíš ty, sama osobně, začít k medicíně přistupovat jinak? Že musíš být bdělá v důvěře v to, co se ti předkládá? Že medicína není vždy vedena bezelstnou snahou o uzdravení, ale že jsou v ní velké zájmy, velké peníze, zájmy mocných – jak jsme si tady o tom dnes povídaly. Mělo to, že jsi vykročila proti proudu, nějaký konkrétní spouštěč? Nebo to byl také proces?

Jarmila Klímová: Každý by rád řekl, že toho a toho dne, toho a toho roku se mi rozbřesklo v hlavě, a od té doby jsem osvícen. Tak to opravdu nehrozí. Ale vlastně můžu, protože v době, kdy se ke mně vesmírem propasírovala jakási úplně jiná úroveň chápání nemocí, jsem pracovala jako řadový sekundář v psychiatrické léčebně v Dobřanech. Dobřany jsou ještě větší blázinec než Bohnice. Dneska už se nesmí říkat blázinec, protože kdybychom zastřešili Českou republiku, tak je to psychiatrická nemocnice.

A myslím, že každý psychiatr, který by chtěl někdy dělat nějakou svou ambulantní praxi, by rozhodně měl takovýmto zařízením projít, aby na vlastní oči viděl, jak to také může skončit, do jakých hrůz se nemoc, ta psychická devastace může propracovat. Takže tím jsem tam procházela, a přihodilo se něco zcela neobvyklého, a dodneška vůbec nechápu, jak se to podařilo: Přijela tam na seminář dvojice terapeutů, pan doktor Chvála a paní doktorka Trapková z Liberce, kteří nám během jednoho sobotního odpoledne předvedli na workshopu teorii časové osy.

Ukázali, jak v časové korelaci určitých životních – ani to nemusejí být závažná traumata – okolností, se k tomu v časové souslednosti přiřazují konkrétní syndromy, symptomy, nemoci, jevy na těle. A že v podstatě to, jak člověk žije, a jak přemýšlí, a co se mu děje v životě, je bytostně spjato s tím, jestli se objeví, nebo neobjeví nějaká nemoc. A tehdy mi to poprvé celé dalo smysl. Já jsem byla tak chtivá, že jsem se tam tenkrát přihlásila jako figurant, takže Láďa Chvála tu časovou osu ukazoval na mně. Ale to jsem nevěděla, do čeho jdu.

Je to tak strašlivý šok, když se najednou podíváte na perspektivu, na historii svého života, o kterém si něco doposavad myslíte, a myšlenková linie je celkem konzistentní, a pak vám někdo během dvou hodin do toho hodí takový vidle tak, že se z toho vzpamatováváte několik týdnů. A možná že díky tomu, že to pro mě byla tak šokující – v dobrém slova smyslu – šokující zkušenost, která mně otevřela úplně nové nazírání, jsem si říkala, že toto jediné má smysl.

Martina: Nové nazírání na tvou představu o tvém životě?

Jarmila Klímová: Ne. Nazírání na lidské nemoci jako takové. Na nezpochybnitelnou souvztažnost s lidským příběhem, se strukturou lidského myšlení, a se vším, co dělá člověka člověkem v jeho individuálním životním příběhu. Takže netrvalo dlouho, a já jsem se přihlásila do pětiletého výcviku psychosomatiky v Liberci. My jsme byli tenkrát první, my jsme byli nejstarší potomci – a pak už to jelo.

To máš asi tak, že když si jednou koupíš barevnou televizi, tak už se na černobílou nechceš dívat, protože už ti to chybí. Stejně tak, jako když film poprvé zazpíval a promluvil, tak už jsme nechtěli němé filmy s titulky. A pro mě to mělo tento rozměr: Film života promluvil a zazpíval. Předtím jsem se brodila černobílým němým filmem s titulky, a teď najednou barevná plazma, skoro 3D. To už se prostě nemůžeš vrátit, i kdybys hodně chtěla, i kdyby ti nabízeli vysoký post.

Jednou mi ho nabízeli, na tu dobu hodně vysoký, kdy 100 000 byl astronomický plat, a já jsem s velkou úctou poděkovala a řekla: „Hele, já jako si toho od vás budu do smrti, pane XY, vážit, protože to beru jako velké ocenění mých schopností. Opravdu na vaši nabídku nikdy nezapomenu, ale já už nemůžu, já už se nemůžu vrátit.“

Horizonty poznání jsou nekonečné – a skutečné pravdy nikdy nebudou přijímány většinově

Martina: Teď jsem se tě ptala na jeden z prvních impulsů, a náš rozhovor bych zakončila tím, kdy přišel jeden z posledních? Protože možná se ve spoustě věcí, které teď říkám, mýlím, a asi jenom hlupák nemění svůj názor, když zjišťuje nové informace, přicházejí mu do cesty nové příklady a indicie. Vybavíš si, kdy jsi naposledy změnila názor na něco opravdu zásadního? A nemusí se to týkat jen našeho tématu, a tvé lékařské praxe.

Jarmila Klímová: To je hodně těžká otázka, a myslím, že bych potřebovala – abych byla hluboce autentická – možná tak týden na rozmyšlenou.

Ale možná, že to nebude jedna věc, a že to spíš bude jakási provázanost několika jevů. Ono to nikdy není v nějaké krystalicky čisté podobě. Pokusím se to říct srozumitelně.

A to je, že jsem si připustila, že – ač to bylo mnohokrát filozofy a básníky nějakým způsobem zmíněno – že poznání nemá opravdu konec. Že vždycky, když se dostaneme na nějaký horizont, který jsme si vytyčili, jako že to je kóta, ke které potřebujeme dojít, tak zjistíme, že je před námi pět dalších horizontů. A když pokračujeme, a dostaneme se na třetí z těch pěti, tak vidíme, že je jich tam dalších šestatřicet. A když stojíme na dvacátém z šestatřiceti, tak už se to v podstatě nedá spočítat.

A že to je něco, co by nás ale nemělo vést k malomyslnosti, ale spíš by se to mělo stát hnacím motorem pro další a další poznávání, které by mohlo být, když se správně uchopí, jakýmsi antidotem, tedy protijedem vůči dogmatismům, které jsou nám předkládány jako hotové, správné, konečné, nezpochybnitelné pravdy.

Vždycky, když bylo něco nezpochybnitelnou pravdou, tak to trvalo pár let a zjistilo se, že to přetluče jiná nezpochybnitelná pravda. Takže to je jedna věc, skutečně nekončící horizonty poznání, což možná, jako jeden z mála jevů našeho konečného smrtelného života, dává smysl. Protože když něco nekončí, tak je naší povinností, smyslem našeho bytí, předat štafetu dál. Protože já doběhnu jenom někam, a v pokoře k nekonečnosti musím předávat štafetu, ve víře, že ji opravdu uchopí někdo, kdo s ní bude zacházet pokorně a láskyplně.

Dalo by se říct, že teď druhý jev, který možná zmíním, je protichůdný – ale není. Já ho protichůdně nechápu. Tedy, že skutečné poznání, ve všech svých opravdu hlubokých pravdách, nikdy nebude přijímáno většinově. Vždycky tady zůstane jenom pro určité procento lidí, které je ochotno jít trnitou cestou napříč světem, a jsou věrni pravdivému poznávacímu spirituálnímu procesu, tedy procesu poznávání, který dává smysl. Spiritualita nám hluboce dává smysl.

A stejně tak, jako nesmíme propadnout smutku a malomyslnosti ve smyslu, že tento proces je nekončící a že nikdy nedoběhneme na jeho konec, tak stejně nemáme propadnout malomyslnosti z toho, že to nikdy nebude zavnímáno většinou. Protože si uvědomíme, že to vlastně nevadí a že jenom důležité, že tady tento proces existuje a že máme šanci se touto cestou vydat. Čímž, prosím vás, si trošičku říkám o to, že možná budu obviněná z nějakého elitářství. Ale proč ne, ať si někdo obviňuje, já jsem zvyklá na ledacos. Ono je to elitářství, ale ve smyslu, že je to menšinový jev. Takhle to, prosím pěkně, vnímejme.

A ve chvíli, kdy si spojíme tyto dvě myšlenky, tak můžeme přehodnotit i postoj, protože nás to nebude rmoutit, že nás to nebude paralyzovat v odhodlanosti tomuto postupu, že to jenom přijmeme jako…

Martina: Jako status quo.

Jarmila Klímová: Jako boží vůli? Status quo? Protože všechno koneckonců nemá být poznáno. Viděli jsme ten masakr, kdy jablko jednou spadlo na zem, a co se okolo toho dělo. Takže je dobré být v poznání, řekněme, uctivým a skromným. Já si myslím, že to je věc, která pokud mě bude provázet dál, tak myslím, že mám šanci celkem spokojeně žít.

Martina: Jarmilo Klímová, já ti moc děkuji za celý náš dlouhý rozhovor. Děkuji ti za připomenutí, že ty nemáš nikdy hotovo. Je to velmi inspirativní pro to, abychom si uvědomili, že bychom nikdo nikdy neměli mít hotovo.

Jarmila Klímová: A něco pro to dělejme.

Martina: Moc ti děkuju.

Jarmila Klímová: Já děkuju. Já děkuju za krásnou linii, kterou jsme mohli spolu projít, protože jsme se neuchýlily k žádným lacinostem, které jsou dnes a denně propírány v širokých médiích, a že mi dnešní rozhovor opět dal hluboce smysl. Takže děkuju.

Celý čtyřdílný rozhovor s Jarmilou Klímovou o medicíně a civilizačních chorobách, psychofarmakách a jejich vlivu na lidskou osobnost a o cestě k poznání, které nikdy nekončí, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.