Politici si kupují umělce, ale umělec pod státní penzí je směšná myšlenka

Martina: Vy jste v souvislosti s uměleckými školami použil, že jsou aktivistické. Umělecké školy – my můžeme vidět ty, které jsou v Praze – jsou vždycky jedny z prvních, kde se objeví ty které vlajky, podle toho, co se zrovna ve světě děje, a daná škola jako jeden muž zaujímá jeden postoj. Myslíte si, že toto je problém umění, že se v tu chvíli studenti stávají jakýmisi agenty propagandy?

Milan Knížák: To je problém. Dřív by je ze školy vyhodili, a dneska je to skoro zákon, že takové školy jsou avantgardní, v uvozovkách, aktivistické. To myslím, že je velký problém. Umění si zvyklo být v nějaké opozici, zvyklo si být trochu násilnické, trošku bojovné, a dneska se z toho udělala móda. Dneska už nebojují proti ničemu než sami proti sobě. Dneska předstírají boj, předstírají zájem, a ani to třeba sami nevědí.

Já jsem patřil k nejavantgardnějším umělcům v České republice, patřil mezi světovou avantgardu, a když jsem přišel na Akademii, tak jsem zavedl klasické ateliéry. Nejdřív jsem tam zavedl nová média, a na druhé straně staré techniky, aby si lidé mohli sami zvolit cestu. Tam byl systém, který jsem vytvořil, že každý semestr mohl člověk změnit ateliér – pokud ho tedy přijmou, samozřejmě. To znamená, že si mohl vybrat svou cestu, mohl poznat různé oblasti a najít tu, která byla pro něj jasná, svobodná.

Dneska už nejsou. Skoro všechno jsou intermediální ateliéry, kde se dělá všechno. Opět vidím omezení, jak se člověk musí v něčem omezit, a musí to cítit. Já jsem se učil třeba techniky – protože mám docela úctu k technikám, technologiím – ale bylo to hrozně obtížné, protože vždycky, když jsem se o to opravdu snažil, tak mě vyhodili ze školy, protože nechtěli, aby se to člověk opravdu naučil. Oni chtěli, aby člověk přijal povrchní machu. Nechtěli po vás, abyste zkoumal, proč se to učíte, jaký to má směr dál do absolutna, abyste si to odkryl. To ne. Chtěli vás naučit nějakou machu, a tu pak budete vyrábět.

Martina: Pane profesore, tyto otázky z mé strany samozřejmě zavání paušalizací, protože se nedá hovořit jenom o jednom umění, ale stovkách, tisících, statisících umělců jednotlivců. Ale existuje ještě třeba národní umění, když se podíváme na Evropu? Nebo už opravdu vzniklo evropské umění, které – ať už je tvoří umělec v Irsku, nebo v Paříži – pořád má v sobě něco instantního? Ale jak říkám, je to trochu paušalizace.

Milan Knížák: Je to tak. To je asi tak, že moderní doba v Evropě, nebo Evropa, je pořád nejcivilizovanější část světa. Je tady nejméně prostoru, kde nic není, skoro žádný. A samozřejmě to, co vznikalo v Paříži nebo v Londýně, to není tak daleko, aby se to nedostalo třeba do Prahy, nebo do Švédska, nebo kamkoli jinam. Čili vzniklo evropské umění, a vždycky bylo obohaceno nějakými lokálními prvky.

Dneska se v umění přijalo, že se malují evropské obrazy, skládá evropská hudba. Když přijedete do Číny nebo do Japonska, tak tam nehrají japonskou hudbu – to máme za folklór – ale hudbu jako takovou, hrají evropské autory, nebo jako evropské autory. Což je velmi zvláštní, protože svět se tím unifikuje. A to začalo samozřejmě v devatenáctém století, když přišly modernistické snahy se osvobodit. A ty vznikaly vždycky na nějakém místě, a pak se rozšířily, protože byly hrozně chytlavé, hrozně lákavé.

Vezměte si v hudbě Satieho ve Francii, který vnesl do hudby kavárenské prvky, nebo John Cage v Americe, který přišel s minimalismem, a tak dále. A pak se to rozšířilo všude po světě, ale vždycky to mělo nějakou příchuť. Třeba umělecké akce v Čechách jsou sociálnější a trochu lyričtější než třeba německé, takže tu věc rozšiřují. A čím víc se tyto prostředky aktivizují a unifikují, tím je umění plošší a plošší. Třeba v Číně za deset let zopakovali celé dějiny moderního umění, protože tam do osmdesátých let dělali čínské umění socialistické, a pak stop – a dali se na modernu, a prošli rychle všemi směry, které existovaly, a to s čínskou úporností a bohatostí. To je strašně zajímavé.

Umělec pod státní penzí je směšná myšlenka, politici kupují kulturní frontu za granty a hlasy

Martina: Vy jste řekl, že nejhorší umění je to, které se nechá podporovat státem. Už jsme o to trochu ťukli. Ale dneska je to vlastně velká móda, a umělci dokonce dostali zákonem stanovený, oficiální statut umělce…

Milan Knížák: Ano, kulturníka.

Martina: Ano, „kulturník“, to je ale moc hezký novotvar. Řekněte mi, co může z těchto kulturníků vzejít? Může to být snaha umělce, kteří opravdu tvoří něco, co není komerční, podpořit v tom, aby tvořili svou jedinečnost a neumřeli hladem? Nebo si stejně myslíte, že to povede ke zglajchšaltování?

Milan Knížák: Mají dělat něco jiného, aby neumřeli hladem. Ať jdou pracovat něco jiného, nemusí dělat umění, když mají hlad. Nebo ať dělají umění a mají hlad. Umělec pod penzí, to je pro mě směšná myšlenka. Já si myslím, že současní politici se chtějí zachránit, a chtějí ukázat, jak jsou kulturní, tak jim dávají granty. Nebo taky chtějí, aby je zvolili – to je armáda lidí. Já jsem proti, zásadně proti všem podporám takzvaného živého umění.

Martina: Divadlům byste nedal, galeriím byste nedal, prostě nikomu?

Milan Knížák: Ano, dal bych Národní galerii, která plní roli uchovatele, někoho, kdo schraňuje a studuje české umění, nebo světové umění v návaznosti na české, zkrátka zachovává nějakou paměť. Tomu rozumím, to je povinnost státu starat se o svou minulost. Ale rozhodně bych nepodporoval žádné soukromé, nebo malé živé galerie. Ať jsou a uživí se, nebo ne. Divadlo, když jsou to ochotníci, tak hrají ochotně, zadarmo – jsou to ochotníci, dělají to z lásky, a ne proto, že se tím chtějí bavit a vydělat nějaké peníze. Protože dneska lidé dělají jen – pokud něco dělají – jen když za to mají zaplaceno. A to je špatně. Chybí tam láska a vášeň.

V Národní galerii se nedozvíte nic a autorské divadlo je z devadesáti procent naprostá blbost

Martina: Vy jste teď mluvil o uchovávání českého umění. Uchovává si naše zem svou paměť? Pracuje na tom, aby děti znaly své staré umění, dějiny? Nebo si myslíte, že zapomenout je součást instantizace Evropy?

Milan Knížák: Jděte se podívat do Národní galerie, co tam je. Tam byly expozice, které nás učily o českém umění, které se rozvíjelo v kontaktu s evropským uměním. Dneska se tam nedozvíte nic. Jsou tam spíš aktuální výstavy.

Já si myslím, že třeba Národní divadlo má hrát tradiční hry, aby tady byl aspoň jeden stánek, kde budou hrát neaktualizované divadelní hry. Protože dneska je všude autorské divadlo, a já v takovém divadle nemůžu vydržet. Autorské divadlo je z 90 procent naprostá blbost. To není proto, že autorské divadlo je blbost, ale proto, že jsou slabí ti, kteří ho dělají. Typ autorského divadla je naprosto v pořádku, ale dneska je všechno autorské – to je ten problém.

Když je něčeho moc, tak je toho příliš. A my jsme obklopeni vším, tolik věcí nás zasypává. Nikdy v životě lidé neměli tolik věcí jako teď. Nikdy. A věci přestávají mít cenu. Knihy dneska nemají žádnou cenu. Jsou knihovny, kde jsou desetitisíce, statisíce svazků, a najednou jsou úplně k ničemu. A antikvariáty jsou plné nesmyslných knih, které vám dávají zadarmo, nebo za korunu.

Martina: Ale nejen. Já mám několik oblíbených antikvariátů…

Milan Knížák: Ano, najdete tam občas dobrou knihu. Ale lidí, kteří sbírají knihy, je strašně málo. Mladá generace nečte, což je hrozný problém. Já mám knihy strašně rád.

Martina: Co myslíte, že udělá s mladou generací to – jak jste to teď řekl – že valná většina nečte?

Milan Knížák: Oni zkratkovitě píšou do mobilu.

Martina: Ale to se musí podepsat na myšlení.

Milan Knížák: Nejenom na myšlení – ale na myšlení zásadně. A z toho třeba vznikne špatná čeština. Nepředáme vzdělanost v běžných oblastech, které existují v životě. Oni žijí zprostředkovaně, se světem se stýkají skrze internet. Čili já tady vidím, jak lidé chodí po ulici, koukají se do internetu.

A to myslím, že je problém, že oni nemají žádnou – dokonce mám pocit, že přestává bavit, existovat sexuální atraktivita. Když se lidé svlékají, protože mají pocit, že tím něco dělají, že si něco dokazují, že něco objevují. Ale to samozřejmě není nic. Vidět kus nohy, když jsem byl kluk, to byl zázrak, to jsem tím byl posedlý.

Martina: To se rozjely představy.

Milan Knížák: Ano, dneska tady můžou chodit zástupy nahých lidí, a nikoho to nevzrušuje. Takže to je velký problém. Furt se musím vracet k tomu základnímu: Určitá skromnost, odpovědnost, ne život, který má nároky, ale život, který přijme zodpovědnost.

Život, který přestane chtít luxus a spokojí se s tím, co ho uživí, a tak dále. To jsou samozřejmě lidé, kteří něčemu věnují svůj život, kteří něco sbírají, něco vytvářejí. Ano, pokud si od společnosti nenárokují žádné bonusy, tak ať existují, to je pro společnost jenom dobře. Ale všechno musí mít svou míru. Já, který jsem všechny míry bořil, jsem přišel na to, že musí existovat limity, hranice, míry, že si musíme být vědomi své malosti.

Skutečný rebel má vizi nového tvaru, dnešní rebelství se stalo pouhou módou

Martina: I rebel musí mít své hranice? I rebel?

Milan Knížák: Já bych řekl, že rebel má své hranice víc než jiní. Rebelem není proto, že boří hranice, ale že chce jiný tvar. Rebel má skoro vždycky myšlenku, představu toho, co by mělo přijít – třeba nepřesnou, ale má ji, a v rámci toho, co by mělo přijít, rebeluje. A rebelovat je krásné. Dneska máme rebely jako módu. Dneska máme jako módu být tranďák, módou jsou už věci, které dříve byly za mírou únosnosti – dnes jsou módou. To je velký problém.

Martina: Hodí se na to titul jednoho slavného filmu Rebel bez příčiny.

Milan Knížák: Ano, já ho znám.

Slovo kreativita bylo v ateliéru zakázáno, její vynucování je projevem slabosti

Martina: Pane profesore, vy jste také vždy rebeloval proti kýči, a už před mnoha lety jste řekl: „Kýčem je skoro veškeré umění, a možná že nejen umění, ale i způsob života společnosti. Mám pocit, že se kýč dostává i do oblasti vzdělávání, poněvadž zaklínadlem se stává kreativita, a nikoli naslouchání a souvislá práce.“

Milan Knížák: V mém ateliéru bylo slovo „kreativita“ zakázáno.

Martina: Přitom kreativec je už dneska povolání.

Milan Knížák: Ano, kreativec. Kreativita je vlastnost, kterou buď máte, nebo nemáte. Nedávno jsem napsal: „Potřeba kreativity je projev slabosti.“ Poněvadž my musíme být tam a tam, abychom mohli být kreativní, a musíme být inspirováni tím a tím, nebo se chovat tak a tak – a to je slabost. Tak buď máte nějakou kreativitu, protože víte, proč to děláte, nebo o tom ani nemusíte přemýšlet, anebo kreativitu nemáte. Ale umělé vycucávání a hledání kreativity je hloupost, podle mě.

Martina: Originalita za každou cenu.

Milan Knížák: Ano. A ono to pak už vůbec není originální. A co se života týče, tak jsem to použil v souvislosti s Václavem Havlem. Měl jsem pocit, že konec jeho života, jeho prezidentování, byl život v kýči, poněvadž on řekl, že dovede národ k svobodným volbám, a pak že se bude věnovat dramatům. Jak nemám jeho hry rád, tak jsem si říkal, že to je geniální myšlenka, to by zůstal světcem, kdyby to udělal. Ale takhle se stal směšnou figurkou na Hradě. Což je škoda.

Martina: Pane profesore, když ještě zůstanu u kýčů, tak existuje něco jako dobrý kýč? Jak říká hrdinka v jednom známém filmu: „Celý život hledám ten správný kýč. Když venku sněží a já zdobím vánoční stromeček, když muž poklekne a požádá vás o ruku, to jsou kýče, které beru.“

Milan Knížák: Ano, pokud v tom je nějaký… Já třeba mám rád trpaslíky. Trpaslíci mi třeba vůbec nevadí, jsou historickým artefaktem, a já jsem je používal i ve své práci. Takže si myslím, že kýč – ne každý – ale může být znakem doby, a jako znak doby ho můžete použít, poněvadž vám něco připomíná, něco ve vás vyvolává. Takže kýč, který je prosycen kýčovostí, může být někdy užitečný. To je hrozný problém, mnozí říkají: „Je toto kýč? Není to kýč?“ Já si myslím, že to má řadu spekter, která je nutno použít, když se na to díváme.

Martina: Pane profesore, já jsem původně měla v plánu dělat s vámi rozhovor hlavně o politice. Ale mně přijde, že skrze váš obor, skrze umění, se politice a světu a životu kolem nás věnujeme víc než dost. Vy jste jednou řekl, že umění je nejkrásnějším hříchem člověka.

Milan Knížák: To jsem řekl, ale v jiné souvislosti. To jsem měl výstavu…

Martina: V galerii Sin.

Milan Knížák: Galerie Sin. Tato galerie má jméno podle majitele, který se jmenuje Šín, a oni dali pryč interpunkci a udělali z toho Sin. A neuvědomili si, Šín si neuvědomil, že anglické slovo „sin“ znamená „hřích“. Já jsem si toho okamžitě všiml, poněvadž jsem bydlel v Americe, tak pořád uvažuju parciálně americky. Tak jsem říkal, že to je „hřích“, a myslel jsem to napůl v žertu. Hřích je něco, co má v sobě určitou dávku rozkoše, takže možná, že umění je hřích.

Umění učí člověka žít, ale současný svět nás místo citlivosti učí sledovat vraždy v televizi

Martina: Pokud je tam vášeň, tak ano. Pane profesore, v mládí jste si kladl mnoho otázek, teď jsme se bavili o tom, že současné umění může člověka vést na scestí. A vy jste se v šedesátých letech na jedné své přednášce ptal sám sebe, zda umění učí člověka žít. Našel jste odpověď? Učí?

Milan Knížák: Já si myslím, že ano. Myslím, že umění učí člověka žít. Ale musí být pro to vyspělý jak autor, tak divák. K tomu, aby nám umění mohlo sloužit, nebo s námi mohlo existovat, musíme být nějakým způsobem vzděláni.

Toto vzdělání není vzdělání ve školách, to je citlivost naší bytosti, která je vyvolána všemi aspekty. Někam jsme přišli, žili jsme v nějaké společnosti, výchovou, historií, a tak dále. A pokud se zcitlivíte dost na to, aby k vám mohlo umění přistoupit, tak vám to určitě pomůže.

Ale abychom byli citliví, musíme pro to něco dělat. Současný svět nás odnaučuje citlivosti. Vezměte si jenom těch vražd v televizi. To se pak nedivte, že dítě, které se na to začne dívat, pak udělá nějakou blbost, někoho praští tak, že člověka zmrzačí, protože dítě nepozná, že je to nebezpečné. Já jsem se v poslední době trochu díval na televizi, a tam jsou samé vraždy. Nic jiného tam není.

Martina: Buď jsou tam detektivky, nebo se vaří.

Milan Knížák: Žere se a zabíjí.

Martina: Pane profesore, na jednu stranu se o dnešní době a o některých z posledních generací říká, že jsou přecitlivělí, téměř neschopní vnímat realitu života, a přitom vy říkáte, že jsme necitliví.

Milan Knížák: To není přecitlivělost, to je psychopatie. Problém je v tom, že si neumíme poradit se světem. To je trauma, a trauma není přecitlivělost. Já si myslím, že ztrácíme citlivost a zodpovědnost vůči životu, zodpovědnost za život nejenom náš, ale celého světa.

Na jedné straně se propojujeme s celým světem komunikací, to se umíme spojit s čímkoliv, jakkoliv, a na druhé straně přestáváme mít o svět zájem. Když někdo řekne třeba „Čína“, tak okamžitě víme, jak Čína vypadá, i když jsme tam nikdy nebyli. To znamená, že najednou máme jakoby celý svět k dispozici, ale zároveň si vůbec nevíme rady sami se sebou. A obrovský rozdíl mezi velkým světem, který známe, a je to náš svět, a mezi tím, jak zůstáváme sami v sobě se svým životem, to je obrovská otázka, řekl bych nářez, který člověk nemůže unést.

Budoucnost si nedovedu představit, a válka je to nejhorší, co může lidstvo potkat

Martina: Pane profesore, co vám dává naději? Defilovaly vám před očima desítky let, měnily se režimy, měnili se lidé, asi jste získával iluze, posléze je ztrácel, teď víte mnohé, mnohé jste zažil. Tak co vám dává naději?

Milan Knížák: Bohužel, asi nic. Nejhorší pro mě je, že si nedovedu představit budoucnost všeho, čehokoliv: člověka, národa, zeměkoule. Já si nedovedu představit, jak bude třeba vypadat život za padesát let – bude-li. Vždycky jsem měl představu, vždycky jsem si nějakým způsobem dovedl představit, jak to bude vypadat. Teď nemám, a to mně hrozně vadí. Nevím, co s tím.

Bojím se, nedovedu si představit, co se může stát dál. Dneska straší válkou. Já jsem ještě zažil druhou světovou válku, její konec, a ten byl drastický. To se bombardovalo, to bylo hrozné. Dodneška se bojím, když někde hučí letadlo. Všechno je lepší než válka. Všechno. I když vás někdo zradí, všechno, co se stane. Válka je hnusná. Tam se zabíjí hlavně ti, kteří za nic nemůžou.

Já jsem k Vánocům napsal glosu, kde jsem říkal, ať se jdou politici poprat třeba na Rudé náměstí, nebo na Václavák, nebo na Trafalgar do Londýna. Ať se poperou, ať se pomlátí, a nechají ostatní lidi žít, podvádět, pracovat, dřít, spát, dělat zkrátka život.

Martina: Pane profesore, já vám moc děkuji za tato slova a za to, že jste stále tak vnímavým a bedlivým pozorovatelem toho, co se děje kolem nás, ale také toho, co se děje ve vás. Díky moc.

Milan Knížák: Děkuju. Když je už člověk starý, tak se víc soustřeďuje na sebe. Ale mě pořád zajímá – hloupě – osud nejenom mě jako takového, ale místa, kde jsem se narodil, země, ve které žiji. Já jsem – dneska už toto slovo skoro neexistuje – vlastenec, a nestydím se za to. Mluvím česky, protože miluju češtinu, a tak dále. Čili, díky za všechno.

Martina: Já vám také moc děkuju.

Celý rozhovor s profesorem Milanem Knížákem o stavu současného umění, aktivistických uměleckých školách, státní podpoře kultury a naději pro budoucnost si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.