Zpět

Nenávist – duševní rakovina a hrozba demokracii

Text 25.3.2023

Občas se scházíme ve čtyřech a vedeme řeči. Kněz, historik, psychiatr a novinář, všichni inklinující k dobrému portskému. Nahodíme téma, občas se chytne hned, jindy až druhý, třetí, pátý návrh… Včera se ujal už ten první. A z plánovaného hodinového olizování Royal Oporto byla bezmála pětihodinová debata. O nenávisti.

Adorace vážné nemoci

Je nenávist něco jako nemoc? Není „něco jako“, ona je nemoc. Má horší následky než jakákoli fyzická choroba. Současně je to jediná vážná choroba, kterou si postižení lidé hýčkají, opatrují ji a chlubí se s ní. Pokud má člověk duši přikloněnou k nenávisti, pak se může stát nejen chloubou, ale předmětem uctívání, až zbožňování. Běda všem, žijícím v okolí takové osoby, neboť adorovat nenávist je znakem chorobné posedlosti. A posedlý člověk i prostou obranu před nenávistí, již chrlí, považuje za útok na sebe sama, na svého boha.

Nenávist je zárukou, že čehokoli se dotkne, všechno to zhorší. Nikdy v dějinách nenávist nic neposunula k lepšímu, vždy neomylně všechno zhoršila. Nevyřešila žádný problém, ale často proměnila problém na katastrofu.

Odmítat vyléčit se z nenávisti je neomylným znamením vážného poškození duše. Neboť pro duši je nenávist totéž, co pro tělo rakovina. Trhá, rozežírá a postupně rozkládá vše, co je v lidské duši ještě dobré.

Dokáže se také vychytrale maskovat. Má mnoho vnějších podob. Nemusí z člověka zuřivě stříkat, jako z Hitlera nebo Goebbelse. Kdepak. Dokáže se přizpůsobit povaze nositele a vysněnému veřejnému obrazu, který si většina lidí pečlivě pěstuje, tedy představě o sobě samých, jak chtějí vypadat na veřejnosti.

Strach z nenávisti

Běžné jsou i tiché, temné, hluboké nenávisti, na povrchu jen málo patrné. V činech se však projeví vždy, neboť „podle ovoce poznáte je“. Chraň Bože společnost, kde takový nenávistný člověk má možnost řídit cokoli jiného než tříkolku na opuštěné polní cestě.

V současné éře nástupu nových ideologií, projevujících se stále extrémněji, jsou nejčastějším předmětem nenávistných útoků názory na dění, politická stanoviska, odlišná od stanovisek nenávistí postižených jedinců a skupin. Což je zlé, neboť slepá nenávist nutká k činům, a výsledkem je agresivita vůči lidem s odlišnými názory, projevující se třeba ve snaze o ztížení, či rovnou likvidaci jejich možností se vyjadřovat, tedy o kriminalizaci všech postojů kromě těch, jež zaujímá nenávidějící člověk, případně skupina.

Proto také přibývá lidí, stahujících se z veřejné diskuse – nejen na sociálních sítích – neboť míra nenávisti, ovládající diskutující, jim je odporná.

Podle nedávného průzkumu veřejného mínění se už více než polovina lidí bojí veřejně prezentovat své názory na nejožehavější témata dneška. Strašné číslo. Většina z nich uvádí jako důvod obavy z výpovědi nebo z kárné diskriminace v práci, což patří ke zjištěním, z nichž jde více než tři dekády po pádu komunistické totality mráz po zádech. Jen necelá třetina dotázaných (31,3 %) nemá pocit, že se do našich životů vrací cenzura a omezování svobody projevu.

Slepí, hluší, vyděšení?

Ano, máme demokratické volby, ale atmosféra v naší zemi se už od demokracie odklání. Skutečná demokracie není jen vhození hlasovacího lístku do volební urny, to dělali lidé i v komunistické totalitě, dokonce povinně. Samotný volební akt je jen technickým završením procesu, jehož nejdůležitějším principem je tříbení názorů na základě svobodné a rovné veřejné diskuse, bez jakéhokoli strachu. Neboť v zajetí strachu nelze mluvit o svobodném tříbení názorů. A bez svobodného tříbení názorů nemůže být demokracie nikdy skutečná, je pak jen iluzí.

Proto by z těchto zjištění průzkumu veřejného mínění měla politikům naskákat husí kůže jako struhadlo – tedy pokud je jejich příklon k demokracii opravdový. Což nyní povážlivě zpochybňují svým mlčením k těmto hrozivým zjištěním.

Nemají výmluvu, že jim nevěří. Pakliže by jen nevěřili tak alarmujícím zveřejněným datům, měli by neprodleně iniciovat právě v zájmu obrany demokracie další výzkumy, které by tato data vyvrátily. Jenže nic se neděje. Buď jsou tedy politici slepí a hluší, zabývající se pouze hrátkami v rámci své úzké bubliny, nebo jsou vyděšeni, že by se ona zmíněná data mohla potvrdit. Také je možné, že jsou natolik ohromeni, že se zatím nevzmohli na slovo.

Pokud ovšem neplatí žádná z těchto tří uvedených variant, pak asi máme důvod bát se my všichni. Protože to by ukazovalo na čtvrtou, tu nejhorší možnost, tedy že politici mají s demokracií nekalé úmysly.

Všechny příspěvky s Ladislav Henek

Diskuze:

  1. Před drahnou dobou byl na Kose článek pojednávající o „zadrátovaných myslích“. Prizmatem toho došlo v lidské komunitě k neprůchodnosti mezi centem logiky a centrem emocí v našich mozcích. Centrum logiky (rozumu) už nedokáže ovlivňovat – korigovat emoce. Láska a nenávist se tak stává nejvýše postavenou charakteristikou lidského chování. Bez lásky, způsobující mnohdy až slepotu bychom možná ani nebyli počati :), ale oslepeni nenávistí , je náš život chudý a nenaplněný 🙁 …..

    1. Ano, přesně tak se situace dnes jeví. Přesto zůstávám optimistou alespoň v tom ohledu, že neprůchodnost mezi logikou a emocemi je sice hodně zlá, ale u drtivé většiny lidí je stále v jejich moci. Že tu moc nevyužívají, to je jiná věc a bylo by to asi na hodně dlouhou debatu. Nicméně my lidé máme ten klíč od dveří, kterými mohou tato centra – jak píšete – spolu komunikovat. A mám dojem, že tou bariérou je právě nenávist. Pokud si ji člověk připustí k tělu, tak ho dříve nebo později ovládne. Pak jsou dveře zabouchnuté a člověk má intenzivní dojem, že od nich nemůže najít klíč. Většinou to hledání dříve nebo později vzdá a nenávisti se poddá. Z lenosti, přebujelého sebevědomí, sebestřednosti, pýchy… Jsem však přesvědčen, že v každé chvíli života se může člověk vzepřít a bariéru nenávisti odstranit a obnovit tak komunikaci mezi rozumem a emocemi…

  2. Vazeny pane Henek (-u ?)
    Dekuji moc za Vas komentar. Jsme zrejme stejna nazorova skupina. Moc Vam rozumim, co pisete. Diky za odvahu a …obavam se ctvrteho scenaria … ze politici mají s demokracií nekalé úmysly. Urcite ne vsichni, ale spicky urcite, pac jim byla nejspis slibena nesmrtelnost ci dozivotni urad, ktery znamena moc! A tito prevalcji vsechny ty jeste nedopecene. Proc? Protoze vedi, ze mohou…dostali k tomu tu moc !!! 🙁 !

    1. Děkuji Vám, mám podobnou obavu. K těmto zlým variantám společnost směřuje skutečně dost rychle. Ale stále si uchovávám víru, že po tak drastických zkušenostech z minulého století se snad ještě dokážeme vzpamatovat a zahnout do lepšího směru. Nevím, jestli se to podaří, prostě jen věřím a zkouším mluvit s lidmi, abychom se pokusili otočit volantem ještě včas. Protože ještě stále to je na nás. Pokud zatočíme kilometr před nárazem do zdi, nebo půl metru od ní, ale vyhneme se, pak to bude dobré. Ale pokud ne, už to mít v rukou na nějaký neodhadnutelně dlouhý čas mít asi nebudeme…

  3. Jak jste napsal, ve svobodné debatě dochází k tříbení názorů a tak často vyjde najevo pravda.
    To znamená, že ten kdo se snaží pravdu zakrýt, nebo vyloženě lže, si svobodnou debatu nemůže dovolit. Ostatně, není ani tady. Nejde zdaleka jen o politiky. Hlavní média, která by měla informovat v tom jedou s nimi, ze stejných důvodů. Dozvíte se z nich co si myslet o projevu nějakého státníka, ale samotný projev většinou chybí. Je ovšem naprosto neetické, hanět něco, co před lidmi tají, ovšem u nás to má dlouhou tradici.
    Píše se nyní hodně o čínském mírovém plánu pro Ukrajinu, ovšem samotný plán v češtině těžko najdete. Těžko si tak o něm můžete udělat své mínění, nebo o něm diskutovat. Přitom internet nabízí skvělou možnost dát odkaz na zdroj. Ale kliknout můžete tak akorát na reklamu. Lidé tomu oprávněně říkají Mediální žumpa. Naprosto chápu, že těch pár novinářů, co se snaží dělat svou práci dobře to štve, ale je jich příliš málo aby celkové hodnocení dokázali výrazně ovlivnit.
    Můžete propadnout, i když jste dostali jednou jedničku, která se ztratila v záplavě čtyřek a pětek.

    1. Souhlasím, novinařina se zásadně změnila. Vždy byla do nějaké míry názorová, ale většina novinářů se alespoň snažila rozlišovat mezi zprávou a komentářem. Pak se ale postupně tato hranice rozpadala a to paradoxně nejrychleji u těch, kteří neustále hýřili slovy o „objektivitě“.
      Dnes už je názorové prakticky všechno. Jen s tím rozdílem, že tam, kde je to jasné a přiznané, se daří ještě někdy nacházet nějaké různé pohledy na věc. Ale většinou už převládá postoj nepřiznat nic názorového a naopak sebestředně hlásat: „já jsem objektivní pravda sama a především jsem jedinou míra samotné pravdivosti“. Což je zlé, protože to už nemá nic společného s novinařinou, naopak to splňuje snad všechny kritéria definice propagandy.
      Změnit to v této atmosféře nejde, protože je stále hodně lidí, kteří nechtějí informace, o nichž by bylo nutné přemýšlet, nýbrž přímo vyžadují propagandu. A dokud jich bude dost, tak i poptávka po mediálních nosičích propagandy bude značná a propagandisté se uživí.
      Cesta z toho je jen ta, že bude dostatek lidí dostatečně silně podporovat ty zdroje, které aspoň nějakým způsobem ukazují snahu o hledání různých pohledů na věc, nikoli jen o šíření „jediné správné“ propagandy.

  4. Velmi dobrá úvaha pane Henku, ale co s tím. V devadesátých letech jsem byl aktivní v politice a snažil jsem se ze všech svých sil spolu s kolegy zasít do politického systému semínka demokracie. Nebylo to pro mě nijak nepřirozené. Vyrůstal jsem v harmonické rodině, pracovní témata jsem řešil převážně v tvůrčích týmech …. do mého života vstoupila náhle politika….. boje o moc, majetek, existenční zajištění, ideologická dogmata … pro mě, považující za nejvyšší hodnotu tvůrčí osobní svobodu obtížně pochopitelné …. časem se ale stala nenávist tím nejúspěšnějším politickým programem …. s politikou jsem po zralé úvaze skončil … ano naši politiku prostupuje rakovina a obávám se, že jde o její nevyléčitelnou formu ….

    1. Bohužel, je mi z toho dost smutno, ale vidím to podobně. Politika – a asi bych dodal, že i společnost – je prostoupena rakovinou a to v nevyléčitelné formě. Na politickém jevišti kdysi řádil jen jeden nenávistný člověk – Sládek. Některým lidem se zdálo, že to jen hrál, ale naživo bylo vidět, že to sice byla do nějakém míry póza, ale naplněná skutečnou nenávistí. Pak se vyskytlo jen několik ojedinělých nenávistníků. Teď se bohužel poměr prakticky otočil ☹
      Rád bych se mýlil, ale nenávist je už zjevně v tak velké části politiky a společnosti natolik silná, že doslova zabíjí mnoho dobrých věcí. A oživovat mrtvé neumíme. Žijeme v době, kdy nenávist (na prvním místě nenávist ke svobodě) začíná na jedné straně paralyzovat chod společnosti (přívaly zákazů, rozkazů, regulací, omezení, zpřísňování trestů až do absurdna) a na druhé straně společnost žene do varu. Nikdy a nikde na světě v historii tato kombinace nezpůsobila nic sebeméně dobrého, vždy následovala katastrofa, násilí, totalita, bohužel i krveprolití.
      A co s tím? Těžko říct. Jediným jsem si poměrně dost jistý: když se budou lidé osobně setkávat, spojovat, mluvit spolu a myslet, a to samozřejmě s vyloučením jakékoli nenávisti, naopak s touhou hledat pravdu a ne si jen vyměňovat názory, pak tak to může pohnout s něčím k lepšímu. Nevím jak rychle. A proto samozřejmě neutuším, kolik to do té doby bude stát lidí nervy, práci, existenci, spokojenost, a taky bohužel i život. Ale je to jediné spolehlivé, co kdy fungovalo.

Napsat komentář