Ženy pro chlapy i sebe vytvářejí ženské peklo. Byla tak potlačena energie mateřství a tím i schopnost orgasmu

Martina: Slyšela jsem obavy odborníků, že i kdybychom předaly kompetence umělé inteligenci ve spoustě věcí, tak to, co nás zničí, bude nečinnost, absence práce a nepotřebnost.

Helena Máslová: A samozřejmě tvořivosti. Absence tvořivosti. To je problematické, protože to je lidská přirozenost: Být tvořivý, něco tvořit. Ale je možné, že budeme tvořit něco nového. Je možné, že uvolněná pozornost a energie nás přivede k tomu, že nás napadne třeba něco jiného, co můžeme tvořit.

Martina: Vy jste teď tak moc pozitivní, že se vás zeptám: Četla jsem od vás v rozhovoru výraz „ženské peklo“: A říkala jsem si: Co to je „ženské peklo“ v chápání doktorky Heleny Máslové?

Helena Máslová: Kdysi jsem udělala přednášku, která se jmenovala „Ženské peklo“. A pointa této přednášky byla v tom, že společnost je bezohledná a málo empatická, a tím pádem vlastně potlačující přírodu, potlačující ženská element, ženskou empatii. A to z toho důvodu, že ze společnosti vymizel oxytocin. A oxytocin vymizel ze společnosti proto, že ustoupila energie mateřství. A v momentě, kdy devalvovala mateřská energie… To jsem já zažila ještě v 90. letech, když jsem se stala maminkou, a ocitla se v propadlišti společenského žebříčku. Prostě tam jsem najednou toto velmi výrazně zažila jako matka malých dětí. Můj muž pořád dostával nějaké pozvánky na různé společenské akce, a mě nikdy nikdo nepozval.

Martina: Jak říká Bolek Polívka: „Řeklo se – bez bab“!

Helena Máslová: V té době byla mateřská energie něco tak samozřejmého, a něco tak naprosto bezhodnotného, že mě začalo zajímat, co to je mateřská energie. A došla jsem k závěru, že mateřská energie je hormonálně především hormon oxytocin. To je hormon, který mají nejvíc vyplaven matky malých dětí, protože potřebují cítit, co jejich dítě chce, aniž by bylo toto dítě schopno jim napsat textovku: „Mám hlad“, nebo „Potřebuji přebalit“. A tím, že v té době radikálně poklesl počet matek v této společnosti – v té době jsme měli porodnost 1,0, což je historicky úplně nejnižší – tak se společnost výrazně proměnila: Pokles oxytocinu znamenal obrovský nárůst určité bezohlednosti. A důsledkem toho bylo, že ženy, které vždy přirozeně chtěly obstát i v této společnosti, se začaly mateřské role jakoby bát, a začaly se před ní chránit i antikoncepcí. A tohle pro mě bylo „ženské peklo“, že ženy se jako by vzdaly svého oxytocinu, protože na antikoncepci se oxytocin nevyplavuje v takové míře, jako bez antikoncepce. Ztratily vlastně i schopnost trochu orgasmického prožívání, protože víme, že na antikoncepci je menší procento žen s orgasmem při sexu. A toto jsem nazvala „ženské peklo“.

A název „ženské peklo“ se vžil, protože pak někoho napadlo, že bychom na to mohli udělat divadelní představení „Ženské peklo“, protože podob ženského pekla je mnoho. A ono to zpětně ovlivňuje i muže, protože když ženy mají nižší hladiny oxytocinu, tak jsou pro muže méně empatické. Takže tehdy můj syn správně poznamenal: „Ženské peklo, to je to peklo, který dělají chlapům.“ Ano, je. I tohle je peklo. Je to prostě to, že žena, když přestane svět prožívat oxytocinově, začne být tvrdá, chladná, a tím pádem může být úspěšná.

Zrovna jsem měla přednášku pro trenéry sportovkyň, pro trenéry dospívajících žen, ale pak i dospělých žen, to znamená dorostu a žen ve vrcholovém sportu. A tato přednáška se jmenovala: „Žena a výkon“, kdy mým úkolem bylo trenérům vysvětlit, jak fungují hormony, menstruační cyklus, a co to znamená, když je žena přetrénovaná, strhne se, a přestane u ní fungovat hormonální systém. Protože ve sportu, zejména v kolektivním sportu, je velmi mnoho žen, které nemenstruují, a trenéři se diví, proč tyto ženy jednak nechodí s kluky, to znamená, že velmi mnoho jejich svěřenkyň nemá kluka, a co víc, nakonec se stávají lesbami. A já jsem jim vysvětlovala, že to je hormonální, protože je to logický důsledek toho, že se estrogen mění na testosteron, a progesteron na kortizol. A že kvůli tomu, že mají obrovskou zátěž, tak se hormonálně změní fungování celého těla, a tím pádem se změní i chování. A to nejenom chování sexuální, ale pak i chování, které je pak více vhodné pro sportování. Takže to, že podávají skvělý, špičkový výkon, s sebou nese tuto daň.

A bavili jsme se o tom, jestli je etické, aby tyto ženy věděly, že se jim toto může stát a že vrcholový sportovní výkon s sebou nese i tuto daň. A tohle je exaltovaný, nebo excentrický příklad, nebo podoba ženského pekla. A to se děje v menším, v rafinovanější, jemnější podobě, i jiným ženám.

Homosexuál se nerodí jako homosexuál. Neexistuje genetický podklad pro homosexualitu. Ale existuje epigenetická ovlivnitelnost sexuální preference.

Martina: Protože to může velmi podobně působit, když žena jede na výkon nejenom fyzický, ale mentální, třeba šéfuje oddělení, a tak dále.

Helena Máslová: Ano. To je přesné.

Martina: Ale to, co jste teď řekla, paní doktorko, že nakonec přetrénované, přetažené dívky nemenstruují, nemají zájem o kluky, a stanou se lesbami, by znamenalo, že ony se k tomu opravdu dopracovaly? Protože obvykle slýcháme, že homosexuálem se člověk rodí.

Helena Máslová: Ne. Ať jsme přesné: Začátek tohoto příběhu už může být v těhotenství. Určitě člověk, budoucí homosexuál, není zrozen jako homosexuál. To znamená, neexistuje genetický podklad pro homosexualitu. Dlouho se věřilo, že je to genetické, ale to se nepotvrdilo – gen homosexuality se nikdy nenašel. Ale to, co vidíme, je to, že tam je určitá epigenetická ovlivnitelnost sexuální preference. To znamená, když dojde k početí, tak – a zase se dostáváme k tomu, o čem jsme už mluvily, tedy, že když je biologický rozdíl mezi párem, který počne dítě, velký, tak je pravděpodobné, že spolu tito dva, echt muž a echt žena, zplodí, jsou schopni zplodit dítě, které bude mít výraznou sexuální polaritu.

Ale největší, zásadní rozdíl nastává tehdy, když je žena těhotná v 8. až 10. týdnu těhotenství, kdy se zakládají pohlavní lišty, kdy Müllerovy vývody začínají tvořit pohlavní orgány. V tomto období je žena vystavena svým vlastním hormonům, a také hormonálním disruptorům. A pak porodí dítě, které je geneticky chlapec nebo děvče. Tam není žádný mezistupeň, prostě je to buď XX nebo XY, a nazdar. Prostě může mít nějakou poruchu, nějakou mozaiku, nebo změnu na pohlavních hormonech, ale to jsou jasné vývojové vady, které jsou lehce vyšetřitelné a rozpoznatelné. Ale pokud je to dítě chromozomálně normální, má takzvaně normální karyotyp, to znamená XX holčička, nebo XY chlapeček.

A potom je dalším kritickým momentem puberta, kdy se začíná hormonálně měnit fenotyp. To znamená, že z holčičky se stává ženský fenotyp – to, jak vypadá, což znamená, že se dělají sekundární pohlavní znaky, nebo se začne vylupovat muž. Takže jsou tam tyto dva momenty, to znamená těhotenství, a pak puberta. A pak ještě trochu, částečně, má vliv postnatální období, to znamená doba, kdy se dítě narodilo, a je kojeno, protože někdy bývají hormonální disruptory přítomny i v mateřském mléce. A také nějakou roli hraje i výchova, protože víme, že u homosexuálních párů je vždycky nějakým způsobem konflikt s tím rodičem, který je stejného pohlaví. To znamená u gayů je to konflikt s otcem, a u leseb je to konflikt s matkou.

Martina: Paní doktorko, teď jste mi ale poskytla vysvětlení a odpověď na otázku, kterou tak často slýcháme: Čím to je, že je stále více gayů, leseb, nebo těch, kteří přesně nevědí kým, čím jsou. Může to být opravdu proto, že jsme takto masivně intoxikovaní hormonálními disruptory?

Helena Máslová: Ano. Ale není to samozřejmě jediný faktor, jde vždycky o skládačku všech vlivů. Ale určitě je toto jednou ze součástí těchto vlivů.

Žena může být silná, a přitom si zachovat ženskost, křehkost a jemnost

Martina: Pojďme se ještě vrátit k ženě. Vždycky platilo, že žena je ochránkyní rodinného krbu. Ale dnes je to už všechno trošku jinak. Je to opravdu součást vývoje? Po ženě se chce, aby byla silná, a chtělo se to po ní vždycky. Chce se to po ní znovu, i když mnohdy v jiných směrech, než tomu bylo dřív. Řekněte mi: Máte nějaký recept, jak si udržet ženskost navzdory tomu, že musím být, nebo jsem emancipovaná. Navzdory tomu, že občas je potřeba šéfovat celé fabrice. Navzdory tomu, že je to vysoká, velká sportovkyně, nebo něco podobného. Jak si uchovat elementární ženskost? A jak ji v sobě pěstovat?

Helena Máslová: Vždycky se nějakým způsobem osud přizpůsobuje tomu, o čem jsme přesvědčeni. Tedy když jsem přesvědčena: „Já vím, že to je takhle, jsem přesvědčena, že jsem taková,“ tak taková většinou opravdu už jsem, nebo se takovou stanu. To znamená, když je žena přesvědčena o tom, že si nemůže dovolit nějaké projevy, tak si je většinou nedovolí. A naopak zase, když žena nějakým způsobem ví, že může být silná, respektive dostatečně silná, ať už to znamená cokoliv, a při tom si může zachovat ženské projevy chování, a nemusí manipulovat nějakým pro ni nesympatickým ženským způsobem, tak se jí to podaří. Tak si může zachovat určitou křehkost svého bytí, a jemnost, která k ženskosti patří.

Většinou tam velkou roli hraje maminka, která buď používala takovou formu ženskosti, která nám v pubertě nebyla sympatická. A pod tím si můžeme představit cokoliv: Maminka, která fňuká a lituje se. Maminka, která, jak už jsem zmínila, manipuluje ženským způsobem, kdy nedokáže nic říct přímo, ale po žensku různě tak trošku ošetřuje situace takovýmto divným způsobem. Může to být maminka, která uvěřila, že je slabá, a pak se nechává šikanovat despotickým otcem. Může to být matka, která díky své submisivitě třeba skončila špatně, dcery na to pak reagují tak, že si toto v žádném případě nemohou dovolit, nebo je to pro ně zavržené. A někdy se kyvadlo v averzi dostane do protitlaku. Ale vždycky, když jsme v protitlaku proti něčemu, tak jsme v napětí, nebo v nějaké nezdravé podobě. Nejzdravěji a nejuvolněněji jsme tehdy, když jsme uvolněné, když se cítíme svobodné: „Já si můžu dělat, co chci. A když se mi bude chtít fňukat, tak budu fňukat. A když se mi bude chtít brečet, tak budu brečet. Když budu potřebovat křičet, tak budu křičet. A když budu potřebovat, co já vím, být silná, tak budu silná.“

V této uvolněné podobě vždycky tělo funguje na nejmenší energetický výkon, a zároveň máme vysokou schopnost adaptace na cokoliv. Vždycky, když tam je: „Musím, musím to vydržet.“ nebo “Nesmím brečet.“ nebo „Nesmím si to nechat líbit.“ Nebo je tam ještě nějaké silné „must“, tak nás to dostává do stavu napětí a energetické náročnosti. Takže silná žena je podle mě žena uvolněná. Žena uvolněná, která…

Martina: Teď ji vidím naproti sobě. Důležitou radou pro ženy také bývá, většinou, nestavět se do role oběti. Je to také hodně časté, nebo už jsme se z této role jaksi plošně vymanily?

Helena Máslová: To jsme se určitě nevymanily. Ale navážu na předchozí: Nesmím být oběť. V momentě, kdy „nesmím být oběť“, tak se velmi snadno stanu ženou, která není v pravém vyladění, protože „nesmím být oběť“ znamená, že jsem někdy zbytečně bojovná, zbytečně opatrná, zbytečně v postoji: „No to tedy ne. To tedy ne, to si nenechám líbit.“ A někdy to je možná úplně zbytečné vytváření konfliktu tam, kde není.

To znamená, že já bych tam mnohem víc, místo toho „nesmím být oběť“, dala: „Žena bdělá“, která je pozorná. A to znamená nenechat se rozptylovat rozptylovači. Ale je bdělá a vědomá si toho, že ne vždycky jsou věci, které se kolem ní dějí, v její prospěch. A v momentě, kdy je člověk bdělý, tak má nejlepší vycentrování v tom, aby se nestal obětí.

To mě naučil Jarda Dušek. Líbí se mi Jardovo ponaučení, které mi jednou dal, a to: „Když si nejsi jistá, jestli to s tebou někdo, nebo něco, myslí dobře, tak hoď do toho křoví kámen“. A když jsem pak na to dávala pozor, tak on to dělá pořád, pořád háže kameny do křoví. To znamená, že člověk dá nějakou otázku, nebo něco řekne, a z reakce z křoví pozná, jestli je ve křoví had, který by ho mohl uštknout. A pak tam nejde, a křoví se prostě vyhne.

Martina: Je to hezká rada, zní moc pěkně. Ale vždycky nevím, jak zvolit dobrý šutr, a dobré křoví.

Helena Máslová: Jo, to se trénuje. To není jen tak. Já také nejsem úplně světoborný házeč, ale vidím, že to jde, že se to dá naučit. A když něčemu nedůvěřujeme, nebo máme o něčem nějaký pochybnosti, tak je možné to tam prostě cvičně dát: „Aha, aha. Jó? Dobře. Aha…“

Ženy dříve bez muže nemohly být, ale dnes už je nepotřebují. Ale přece jen je ještě může spojovat láska.

Martina: Stále častěji kolem sebe slýchám od nejrůznějších žen až mantru: „Já vlastně chlapa nepotřebuji. Všechno to zvládnu. Potřebuji chlapa jenom na to, abych měla děti, ale pak už si se vším vystačím sama.“ Řekněte mi, je to důsledek právě této doby? Nebo jak tento poměrně četný stav ve společnosti vznikl? Nebo, jakým způsobem jsme ho k sobě pustily?

Helena Máslová: Vznikl úplně jednoduše, a to, že jsme skutečně muže přestaly potřebovat. To je úplně jednoduché. Já, jak jsem teď byla na chatičce bez elektřiny, tak jsme tam musely topit dřevem, protože byla velká zima. Když jsme tam přijely, byla kosa, a bylo potřeba zatopit. A naštěstí tam bylo nasekané dříví, takže jsme jenom elegantně nasbíraly polínka, a topily jsme celý víkend. Ale důležité je, že jsme to dříví nenasekaly. My ne. My jsme tam nepřitáhly polena, klády – to tam přitáhl muž. My bychom to tam vůbec bez muže nezvládly. Muž to tam udělal předtím, a my jsme to měly připravené jako princezny. Takže tato situace jasně ukázala, že ženy dříve bez muže prostě nemohly být.

My bychom asi taky s vypětím všech sil přitáhly z lesa nějaké to poleno, ale už bychom třeba neporazily soušku, nebo možná bychom ji porazily, nevím. To je ta mužská síla, nebo fyzická zdatnost toho muže, která byla v minulosti nepostradatelná.

Já sama mám v rodě jeden kořen – matka mého otce je ze Šumavy, a její matka, moje babička Anička, byla z osmi dětí. A její tatínek zemřel na španělskou chřipku, když se vracel z italské fronty z 1. světové války, a zůstala po něm vdova s osmi dětmi. Měli chalupu 1070 metrů nad mořem, to znamená průměrná teplota čtyři stupně, a tato vdova s osmi nedospělými dětmi tam málem umřela hlady, takže moje babička měla křivici z podvýživy. Není to tak dávno, kdy někdo málem umřel hlady. A myslím, že mou babičku by nikdy nenapadlo říct dědovi: „Já tě nepotřebuji.“ To prostě… Tenhle zážitek pro ni byl tak determinující, že i kdyby děda dělal, nevím co, tak prostě přes to nejel vlak.

Martina: Takže k této přezíravosti k druhému pohlaví nás dostalo pohodlí a dostatek.

Helena Máslová: Ano. Já bych ani neřekla, že přezíravost. Technické vymoženosti, a nastavení každodennosti je takové, že nás nic nelepí dohromady. To znamená jediné, co nás lepí dohromady, je pud sociální, který si dokážeme uspokojit někde jinde a nějak jinak, a pak samozřejmě pud rozmnožovací, který, jak jsme si řekly, slábne a slábne.

Martina: Ale teď jsme z mužů udělaly jakási děladla, která jsou nepostradatelná, když je zima, nebo je potřeba ulovit srnu. Ale co myslíte, že čeká společnost, která by si dál pěstovala tuto ostentativní nepotřebnost?

Helena Máslová: Pořád tu je láska. Na tu jsme zapomněli. Pořád existuje velký tmel mezi mužem a ženou, a to je zamilování a láska. Prostě jsou stále lidé, kteří dokážou prožívat takovou velikou lásku, která je drží ve dvojici. Pořád existuje. A že se to vytratilo? To bych nepoužila. Dneska ráno jsem si přišla dát do kavárny kávu, a zaslechla jsem tam, jak při dělání kávy jedna servírka vyprávěla druhé, jak se bude vdávat, a mluvila o tom opravdu tak něžně, romanticky, a tak vroucně, že jsem viděla, že pořád ještě existuje to, že se někdo strašně těší na svatbu, že se vůbec vdává a že to považuje za velké dobrodiní.

Martina: To je hezká představa. Je to takový onen nadějeplný konec v Čapkově R.U.R., kdy Helena zjistí, že miluje. Já bych se ještě úplně pragmaticky podívala na to, co si myslíte o současném ideologickém trendu procpat všude až násilně v jakékoliv práci, v jakékoliv oblasti našeho života, povinné kvóty žen?

Helena Máslová: Firmám, které tato kvóty zavedou, často poklesnou akcie.

Martina: To nás budou posluchačky milovat.

Helena Máslová: Já mám za sebou období, kdy jsem byla nadšená feministka, takže chápu perfektně, proč to je. Feministické úsilí bylo opravdu velmi potřebné. Celé 20. století bylo věkem prostě nespravedlnosti, kdy ženy musely chodit do práce, a k tomu musely vychovávat děti. Měly takzvaně dvě směny. A do toho měly nižší platy za úplně stejnou práci. To bylo prostě neudržitelné. Takže já respektuji všechny feministické emancipační snahy, které se snažily toto bezpráví a nespravedlnosti napravit. A asi by nám teď ženy, které se ještě pořád věnují feministickým otázkám, řekly, že dílo není dokonáno.

Síla myšlenek, imaginace, je obrovská. Sníme svou realitu, jsme to, v co věříme. A to, o čem je člověk přesvědčen, se odrazí i v jeho zdraví.

Martina: To jsem se vás právě chtěla zeptat, jestli si myslíte, že je ještě pořád třeba to tak tlačit?

Helena Máslová: No, nevím. Tady musím říct, že nevím. Z principu mám raději, když jsou věci svobodné a neregulované. A obecně mám radši, když je v různých proudech určitá přirozenost a neregulovanost. Obecně jsem spíše zastáncem neregulovanosti, jsem liberálního nastavení. Ale nepřipadá mi to asi až tak důležité. Pokud má někdo pocit, že to musí politicky regulovat, tak ať to reguluje. Nevím. Pro mě to není palčivé.

Martina: Paní doktorko, ještě poslední otázka, ve které bychom to shrnuly: Co můžeme my, ženy, udělat pro to, aby se do našeho života vrátily radost, zdraví a sebeúcta? Nebo aby neopustily náš život. Co radíte? Už jsme to v mnoha odpovědích nakously.

Helena Máslová: Řeknu to na příkladu: Dneska dopoledne jsem měla klientku, a dělaly jsme imaginaci. Byla to klientka po padesátce, a dělaly jsme imaginaci o tom, že byla v nějakém pokoji, který dobře znala, který byl dobře osvětlen, a znala tam každý šuplíček, každý kout. Tento pokoj se jí líbil, a byl to její pokoj, a bylo to tam pro ni perfektní, protože si to tam tak vytvořila. A prošla padesátiletými dveřmi do jiného pokoje, kde bylo zatím ještě úplně šero, není vidět, co v tom pokoji je. A zjistily jsme, že to, co vidí v pokoji po padesátce, jsou hnusné věci. Jsou tam nemoci, nemocnice, infuze, chemoterapie, staří lidé, bolest, nemohoucnost, důchody, hřbitovy, krematoria, a podobné věci.

Martina: Prostě pokojíček jako malovaný.

Helena Máslová: Pokojíček jako malovaný. Ano. A toto je síla vědomí. Když jsme nějakým způsobem takto nastaveni, tak kvantová biologie nás učí, že takto se to stane. Síla imaginace je nesmírně silná.

Martina: Hlídat si myšlenky?

Helena Máslová: Kdyby tady byl Honza Rak, tak by nám řekl, že jste tvůrci všeho. Že se to tady všechno nějakým způsobem takto tvoří. Sníme takto svou realitu. A já vnímám v této úrovni zdraví – je to opravdu velká korelace. To znamená, že to, o čem je daný člověk přesvědčen, že to takhle je, se pak odrazí v biologii. To znamená pak ve vyšetřeních, a podobně. To znamená, myslím pro ženu, že dneska se stalo to, jako kdyby v tom pokoji někdo rozsvítil, a nějakým způsobem jí to tam ukázal. A bylo tam velmi důležité, jak to vzniklo, proč na to myslí. A tam jsme našly důvod, proč si to myslí. A toto, když se vyčistí, a zjistí se, že to není moje, že to takto nemusí být, že tam v pohodě může být 60letá žena, která si sbírá mušličky na pláži, nebo staví hrad z písku, a baví ji to, je úplně svobodná a dělá si, co chce. A je tam dostatek a radost ze života. Tedy že i takto může po padesátce pokojíček vypadat. Tak tímto příměrem bych to zakončila. Jsou to naše přesvědčení, naše víra v to, co si myslím. A tak jsem to, v co věřím. Tak to je. To se děje.

Martina: Albín Polášek, slavný sochař, zanechal na Valašsku sochu, kde je muž, který se vytesává ze skály a která se jmenuje: „Strůjce svého osudu“. A to asi platí i o myšlenkách. Paní doktorko, moc vám děkuji za mnoho dobrých rad, a za připomenutí, že být ženou, skutečnou ženou, je obrovská moc, síla, a výhoda i pro muže. Díky moc.

Helena Máslová: Děkuji za pozvání.