Když někdo nakope muže do varlat, reaguje rychle. Avšak dnes probíhá kastrace pomalu a nenápadně

Martina: Říkáte, že je faktem, že přibývá umělých oplodnění. Ale co mají tedy ženy dělat, aby se tomu ubránily? Aby nepotřebovaly neustále běhat s manželem do poraden a zkoumat, kdo za to může, čí je to „vina“, a potom se dopracovávat jakousi, pokud možno co nejméně přirozenou cestou, k početí?

Helena Máslová: Myslím, že to není věc obviňování, hledání viníka a přenášení zodpovědnosti na viníka. Nicméně si myslím, že otázka „proč“ je velmi legitimní a žádoucí. A v momentě, kdy je tento jev masový, to znamená, že to není jen pár žen, ale je to trend, tak se musíme ptát: „Proč, a co tedy máme dělat?“, abych přihodila zrníčko na druhou misku vah. A myslím, že úplně a naprosto správné, aby se člověk ptal, a možná i aktivně na individuální úrovni něco dělal ve smyslu: „Proč je stále legální používat hormonální disruptory?“ Z mého pohledu třeba trochu nechápu, zejména u mužů, kteří mají ve své podstatě, v popisu práce trošku bojovnost, proč nejsou nějací muži, kteří by už se dávno naštvali – zdravě naštvali…

Martina: Že je někdo kastruje…

Helena Máslová: Poté co dostali do ruky papír, kde je napsáno, že jejich spermiogram je mizerný. A proč se na příslušných místech nezeptali, proč jsou ve zdrojích pitné vody hormonální disruptory? Proč se v České republice povoluje užívání agrochemie, která je hormonálně disruptivní? Proč nejdou na ministerstvo zemědělství a neptají se, jak je možné, že tady není lépe zajištěno, abychom měli zdravé potraviny?

Martina: Jedna věc je, proč muži, kteří zjistí, že jejich spermie se příliš nehemží, nejdou na ministerstvo zdravotnictví, nebo na ministerstvo zemědělství. Ale hlavně jde o to, proč tyto věci neřeší vláda? Proč neřeší zdraví lidu? Protože je umělé oplodnění dobrý byznys? Pořád slýchám o tom, jak se rozšiřují kliniky, a tak dále.

Helena Máslová: Myslím, že to asi napadne každého. Ono proč je nějakým způsobem křížení zájmů? Vždycky je něčí zájem, a dokud se tyto zájmy dostatečně nezkříží, tak jakmile se na něčem dá vydělat, tak se na tom vydělává – to je zákon ekonomie. A tady je potřeba, aby právě se udělal protitlak, na který nějaký zájem narazí, a zkříží se s ním. A teprve pak je možné, aby nastala nějaká změna. A to, že si to necháváme líbit, vyplývá i z určité poddajnosti české povahy, protože tady u nás se používají látky, které jsou v EU zakázané. Jak je to možné, že proti tomu nikdo neprotestuje? A toto otevřeně říkám už od roku 2018, kdy Česká republika dostala výjimku na užívání toxických látek v agrochemii. A nevšimla jsem si, že by se ke mně ještě někdo přidal, že by na to poukazoval i někdo jiný.

Kdyby před sto lety někdo nakopal muže do varlat tak, že by nemohl mít děti, reakce by byla rychlá a ostrá. Kastrace mužů probíhá i dnes, neustále, ale nenápadně a pomalu.

Martina: To mluvíte třeba i o svých kolezích? Existuje nějaká odborná iniciativa, která by plédovala za to, aby tyto výjimky nebyly možné?

Helena Máslová: My lékaři máme v popisu práce věnovat se těmto postiženým lidem, ale nemáme řešit příčinu. Když vybouchne jaderná elektrárna, lékaři jdou ošetřovat karcinomy štítné žlázy, a neřeší, proč vybouchla jaderná elektrárna. Ale někdo by měl jít po příčině, protože to, že pacient má karcinom štítné žlázy, není chyba pacienta.

Martina: A stále se snižuje věk, jak jste o tom mluvila, kdy lidé už o sobě nemohou říct: „Já jsem zdráv.“

Helena Máslová: Ano. To se netýká jenom plodnosti, ale daleko širšího spektra vývoje člověka. Bohužel to vypadá tak, že mužská bojovnost… Když si představím muže před sto lety, že by ho někdo nakopal do varlat tak, že by pak nemohl mít děti, tak si dovedu představit, že by reakce byla okamžitá, a velmi ostrá. V současné době se to děje, ale je to jako pomalu vařená žába. To znamená, že si toho člověk ani nevšimne, že byl kastrován. Je to nenápadné, a děje se to pravděpodobně už od puberty, takže si nevšimne, že jeho tělo neodpovídá zdravému vývoji, protože erekci má, a heterosexuální zůstal. Ale nějak se stalo, že muž nemůže mít děti. Respektive proto, že ho někdo převedl do beta pozice, což sebou nese to, že beta samec není schopen se ozvat, prosadit se, a udělat něco, aby pomohl třeba těm, kteří ještě mají šanci. Nebo i sobě, protože spermiogram je flexibilní, a spermatogeneze se při dobré změně podmínek může vylepšit. Vidím, že se často zlepší, když muž udělá něco, aby se to zlepšilo. Ale v globálním měřítku muži neudělají nic. Nebo já aspoň o tom nic nevím. Nevím o tom, že by někdo něco udělal.

Martina: Možná proto, že, jak jsme se bavily na začátku, se proměnily ženy. A bavily jsme se o tom, jak se ty ženy proměnily směrem k samostatnosti a emancipaci, takže se pak proměnili také muži. Vy jste použila obrat, když jste mluvila o tom, že je konec patriarchátu: A ještě se to dočišťuje třeba takovým MeToo. My jsme možná muže tak dovychovaly, že oni už vlastně ani nevědí, že by měli bouchnout do stolu, když je někdo možná připravuje o potomstvo.

Helena Máslová: Syndrom hodného chlapce.

Martina: Když chlapec není hodný, tak jde k pedagogicko-psychologické poradkyni.

Helena Máslová: Ano. Takže ano, můžeme si možná… Kdy jsem došla k závěru, že za to můžeme my ženy.

Ženy se až devótně přichylují ke svému ženství, adorují ho, a opájejí se jím

Martina: Já jsem přemýšlela ještě nad jednou věcí: Čím to je, že když se podívám kolem sebe, na reklamy, na módu, tak jsme stále více unisex? A já bych řekla, že to je jenom vnější projev vnitřního světa – my jsme míň ženy, a oni jsou míň chlapi.

Helena Máslová: Já bych řekla, že u žen došlo k revitalizaci ženství. Že tam opravdu byl silný proud, který pořád běží. Ne, že byl, ale pořád je. Kde ženy až oslavují, a až devotně se přichylují k ženství jako kněžky – jsem žena, a podobně. Je to někdy až směšné, jak se ženství někdy až adoruje, a ženy se tím až někdy…

Martina: Opájejí?

Helena Máslová: Opájejí svým ženstvím, a podobně. To znamená, že si ženy začaly svého ženství vážit, ne samozřejmě všechny, a některé se tak až silně přimykají ke své ženské polaritě. Ale tento proces ještě nenastal u mužů. Vznikají sice mužské kruhy – dokonce jsem šla na film: Muži sobě – protože jsem si myslela, že je to o mužském kruhu, že je to parodie na mužské kruhy, a tak jsem si říkala, že to bude něco, co mě pobaví. Moc mě to tedy nepobavilo. A parodie to byla, ale myslím, že špatná. Tento proces podle mě ještě muže čeká.

Martina: Ale kdyby se pustili do tohoto procesu znovuobjevování „muže v sobě“, tak my bychom s nimi pěkně zametly. A to už na úrovni základního školství. Na úrovni toho, že: „Jak se to chováš?“ Nemáte ten pocit?

Helena Máslová: Návrat k patriarchátu, myslím, už nestane. Ale to, co se v současné době tvoří, a je to teprve v procesu vzniku, není hierarchické uspořádání, ale určitá synarchie. To znamená, že se mužsko-ženský svět poskládá nově ve větší spolupráci, anarchické, synaptické podobě. Tedy tak, že to není: Já jsem nad tebou, a ty jsi pode mnou, ale že se svět mužsko-ženský propojí v určité rovnosti. Aspoň myslím, že o toto jde hodně nové, mladé generaci.

Hormonální disruptory způsobují nedokončení puberty: Muži nemají dostatek testosteronu, tělo měkčí, boky zaoblené tukem jako u žen. Holky mají chlapecké postavy, nevyvinutá prsa, rovný pas, úzké boky.

Martina: To by byla hezká představa. Ale řekněte mi, jak do tohoto synergického procesu zapadá to, že stále více dětí podstupuje tranzici? Máme stále větší část mozku obsazenou úvahami nad tím, jestli máme takové, nebo jiné pohlaví. Jak to s tím souvisí? Rozumíte tomu?

Helena Máslová: Rozhodně to souvisí s hormonální disrupcí. Je tam sice určitě nějakým způsobem podíl touhy zbořit nějaké tabu. Současná generace už se nemůže vymezovat vůči předchozí generaci v něčem takovém, jak jsme se my vymezovali vůči komunismu, nebo se před tím vymezovaly generace vůči nějakému jinému útlaku. To je bariéra, která čekala na tuto generaci, aby byla zbořena. Ale určitě tam svou roli hraje biologická podstata. To znamená sexuální preference, tedy buď výrazně mužsko-ženská polarita, a echt muž, a echt žena s výraznou polaritou. To je Carmen, staré archetypy hrdiny s ženskou postavou. Toto se v současné době hodně dostává do středových, málo polarizovaných podob.

Když jsem mluvila o pubertě, tak nedotočená puberta způsobuje, že muž zůstane v určitém nedotažení do krajní testosteronové pozice. A je to vidět i na postavě, že chlapci zůstanou v jakési měkčí podobě, mají někdy i boky – jakoby tuk na ženských partiích těla. A stejně tak holky se nedotočí do toho, že jim pořádně narostou sekundární pohlavní znaky. To znamená, že holky mají někdy chlapecké postavy: Malá prsíčka, rovný pas, úzké boky. A to je věc hormonální. To není věc výchovy, domluvy, nebo rozhodnutí. To je věc biologie. A tady musíme vědět, že hormony ovlivňují chování, prožívání, a i vědomí. A stejně tak zpětně, vědomí ovlivňuje hormonální nastavení. Všechno se navzájem mísí.

Martina: Ale společnost nás vede spíš k tomu, abychom si na to zvykali. A svým způsobem abychom tuto biologickou nevyvinutost oslavovali. Protože když vidím záběry třeba z nějakých světových módních přehlídek, tak mám pocit, že už se šije jen taková móda, kterou předvádějí jenom androgynní cherubíni.

Helena Máslová: Mám jednu klientku, která pracuje pro významnou, velmi rozšířenou módní značku. A ta říkala, že když do této firmy nastoupila, tak to bylo: Jedna třetina muži, mužské oblečení. A více jak 60 procent bylo ženské oblečení. Takže poměr byl takový, že bylo víc ženského oblečení, a méně mužského. A malinký úsek byl unisex. A to se za dobu, kdy tam pracuje, úplně proměnilo tak, že nejvíce oblečení se vyrábí unisex. Říkala, že nejvíc pracovala v ženském oddělení, kde bylo nejvíc designerů – pracuje jako designérka – a že se skoro všichni z toho oddělení přesunuli do oddělení unisex. A to odráží i to, co se děje ve společnosti, že se unisexuje, uniformuje. Je to tak.

Arabský svět si ještě zachovává velkou polaritu mezi mužem a ženou

Martina: A teď otázka, co bylo dříve? Jestli nás opravdu připravují na svět takovýchto mužů a žen, u kterých nerozeznáte, kdo je kdo, ani podle chování, ani pomalu podle druhotných sexuálních, biologických znaků, nebo zda, protože se to děje, nám tak chtějí pomoct, abychom aspoň měli co na sebe.

Helena Máslová: Jo, to určitě je reakce. To není tak, že by to tvořili. Oni perfektně odpovídají na poptávku. A poptávka je prostě taková. Já si jenom kladu otázku, jestli by nás to mělo pohoršovat, nebo jestli je to v pořádku, takže se na to zadaptujeme. Samozřejmě, z pohledu medicíny, čím menší je biologický rozdíl, tak menší je taky napětí mezi dvěma jedinci. Když ona je tak trochu muž, a on je tak trochu žena, nebo má silnou tu vnitřní ženu, tak samozřejmě jsou to daleko snadněji kamarádi, někdy je toto chování až sourozenecké, a tím pádem mezi sebou sice můžou vytvořit bezpečnou dvojici, ale chybí tam napětí.

Martina: A to je to, o čem jste mluvila, že je velmi důležitou ingrediencí pro početí.

Helena Máslová: Ano, přesně tak.

Martina: Takže v tom případě jste si vlastně odpověděla na svou řečnickou otázku. Protože bychom možná rádi zachovali druh, tak by nás to pohoršovat mělo.

Helena Máslová: Zase, planeta je přelidněná. Já nevím, jestli tedy máme za každou cenu lpět na vysoké plodnosti. To je zase jiná otázka.

Martina: Takže myslíte, že vlastně…

Helena Máslová: Ale taky nezapomeňme, že se bavíme o menší části světa. My se tady bavíme o…

Martina: …západní společnosti.

Helena Máslová: Tak. A to je z pohledu celosvětové populace minoritní. Takže tady moc nezáleží na tom, co se tady u nás děje.

Martina: Pravdou je, že rodiny v arabském světě většinou nemají problémy ani s tím, že by nešlo poznat muže od žen, ani s početím, a ani s váháním, jaké jsou pohlavní druhy.

Helena Máslová: Tak mně se letos stalo, že jsem uvízla v Istanbulu na letišti v době, kdy tam bylo zemětřesení. A protože jsem na tom letišti byla mnoho hodin, tak jsem chodila na záchod čůrat. A tam jsem viděla, že tradiční, arabské ženy, které tam byly na nějakém přestupu na jiné arabské země, přicházely na toaletu zahalené, a nikdo nevěděl, jak pod těmi závoji vypadají. Ale na toaletě odmotávaly své závoje, hidžáby, a já jsem úplně žasla, jak jsou pod nimi výrazně žensky namalované. Takhle výrazné make-upy jsem v poslední době už v západní Evropě neviděla, protože to už není tak moderní. Ony měly třeba výrazně rudé rty, linky, a až bych řekla, z našeho pohledu, transvestitní make-upy. A i oblečení pod černými svrchními šaty bylo výrazně ženské. A když po letišti šla nějaká šedá myška, oblečená v nějaké mikině a v unisex oblečení, tak to byla Evropanka. Byl tam opravdu výrazný rozdíl. Arabský svět si tedy tuto vysokou polaritu zachovává.

Líbí se mi představa ženy, která má v sobě důvěru, že všechno jde správným směrem, nepodléhá obavám, nedůvěrám a zpochybňováním, a věří ve schopnost regenerace

Martina: Minule jsme se bavily o tom, že se ženská síla proměňuje, žena se proměňuje, myšlení se proměňuje, vlastně i tělo. Kdybychom dnes, protože vy jste taková naše poradkyně, nás žen, měly definovat ženskou sílu, tak co by teď žena, když se přetváří, měla v sobě hledat? Jakou podobu teď má ženská síla mít?

Helena Máslová: Mně se líbí představa ženy, která má v sobě důvěru. Důvěru, že všechno jde správným směrem. Nepodléhat všem obavám, nedůvěrám a zpochybňování, že všechno jde špatně, a podobně. Věří v určitou schopnost regenerace, že se umí napojit na prazdroj nějaké síly, která vychází ze samotné podstaty země, nebo přírody. A hodně se mi líbí představa země, která, i když požár spálí celý její povrch, tak ve své hloubce má dostatečnou zásobu všeho živého, a znova se zazelená, znova vytvoří ekosystém, a znova tam vzniknou všechny potřebné organismy, hmyz, rostliny, zvířata a tak. A tuto regenerační schopnost máme všichni v sobě, a to je pro mě zdroj síly: Nezlomná víra, že se ze všeho vylížeme. Ze všeho, ať se stane cokoliv, a že síla života je prostě tady, a nezmizí.

Je potřeba si v životě dávat pauzy zvnitřnění, kdy jde člověk sám k sobě. A k tomu musí vzniknout ticho, ve kterém spočine, a navnímá, na čem záleží, a na čem ne.

Martina: Vy jste v nějakém rozhovoru řekla, že ženskou silou je třeba i schopnost uspořádat si život. A na to bych potřebovala v současném chaosu manuál. Co přesně jste tím myslela?

Helena Máslová: Možná umění rozlišovat podstatné od nepodstatného. Protože to já vnímám silně, že tady je inflace podnětů, které chtějí mou pozornost. Nevím, jak to mají ostatní ženy, ale myslím, že to jsme na tom všechny stejně, že příliš mnoho věcí, lidí, zdrojů chce mou pozornost. A uspořádání vidím v určitém selektivním přístupu k tomu, čemu řeknu „Ano“, a čemu řeknu „Ne“. Jak se říká: Když ďábel chce získat duši, tak učiní nabídku, a nabídka je přijata. A já vnímám, cítím, že těchto nabídek je velké množství, pořád se nám něco nabízí, pořád je něco skvělé, nové, úžasné. Něco, něco, něco, něco… A že jsme tak nuceni se tím prohrabovat, a neustále vyhodnocovat, jestli jo, nebo ne, a tak nám snadno unikne to, o co nám opravdu v životě jde.

Takže já sama pro sebe vytvářím uspořádání k tomu, abych pak mohla čistit prostor kolem sebe, a otiskovat se do okolí zdravým způsobem. Takže si potřebuji dávat pauzy v svém životě na určité zvnitřnění. Když člověk jde znovu sám k sobě, tak nejdříve musí vzniknout určité ticho, a to, čemu říkám mezery, nebo pauzy v tom…

Martina: Chyba v Matrixu?

Helena Máslová: Tak. V třesoucím se chaotickém světě. A v těchto mezerách, v tomto zastavení, je dobré si prostě spočinout, a navnímat si, na čem mi záleží, a na čem ne. Je to pořád to, co je nejdůležitější.

Martina: Vy jste tady už hovořila o tom, že když žena skončí školu, tak je před ní najednou oceán, oceán možností, který je skutečně někdy takový, že se až téměř zdá být bezbřehý. Já jsem teď slyšela, že na střední škole mezi čtvrťáky dělali průzkum o tom, jak vidí svůj život po maturitě. Co s nimi bude. A jenom jedna jediná holka napsala, že by chtěla mít velkou rodinu, a hodně dětí, jinak všichni byli v oceánu života kariérní, úspěšní, práce ze zámoří, a podobně. Když se podíváte na sociální sítě, tak je opravdu velmi těžké odolat všem těmto nabídkám, protože ďábel možná dřív dělal nabídku třeba jednou do měsíce, nebo dvakrát za život, ale teď ji dělá každých deset minut. Každou minutu.

Helena Máslová: Ano, je to tak.

Touha, chtění, je nízká emoce, horší než hněv. Přináší neklid, nespokojenost, stres. Je potřeba si jejím ovládnutím zjednodušit život.

Martina: Toto rozeznávání je mnohem těžší. Můj muž odmítá jakékoliv sociální sítě, osobní, soukromé, a kdykoliv mu ukážu třeba fotky našich přátel, jakože teď jsou někde na Mauriciu, nebo něco podobného, tak vždycky říkal: „Sociální sítě slouží jenom k tomu, aby v tobě probouzely chtění.“

Helena Máslová: Touhu, ano. A to je moudrý muž. Ví perfektně, jak to je. Je to přesně tak. To je podstata všech časopisů. Začalo to časopisy. Stačí, když si člověk vezme nějaký časopis s krásně nainstalovaným jídlem, nádherně zařízeným bytem, nějaká nádherně oblečená žena, tak to vzbuzuje touhu. Ale časopis můžeme odhodit, zatímco telefon držíme pořád v ruce, málokdy ho odhazujeme. A touha podle mě bývá někdy i adorovaná. Vzpomeňme si na písničku Touha je zázrak.

Martina: Ano. Musíš chtít víc.

Helena Máslová: Ano, musíš chtít víc. Chtít, chtít od života víc. To je vlastně jakoby pozitivně vnímáno. Ale když se podíváme třeba na úrovně vědomí, tak David Hawkins tam toto udává pěkně nízko, dává ji pod úroveň 200, kde jsou toxické emoce, kdy vznikají nemoci. Touha je dokonce níž než hněv. Když jsem to četla, tak jsem s ním ze začátku nesouhlasila, a říkala jsem si: „Touha? Touha?“, a musela jsem nad tím opravdu chvilku popřemýšlet, a pak jsem dala Davidovi Hawkinsovi za pravdu, ale až po několika měsících. A zjistila jsem, že to rozhodně není emoce, která přináší klid, spokojenost a zdraví, protože jakmile toužíme, tak se dostáváme do stresu, protože najednou z touhy vyplývá nespokojenost. Když tedy toužím po něčem, tak to znamená, že to nemám. A když to nemám, tak to je problém. A když to je problém, tak jak ho vyřeším? A okamžitě vzniká stimulace nadledvinek.

Martina: Snad všechny moudré knihy, a také moudří lidé, radí podobnou věc, kterou jste teď řekla jinými slovy vy. Ale výstup je: Zjednodušte si život. Co v této souvislosti radíte svým klientům, klientkám? Jak si zjednodušit život?

Helena Máslová: Já to vidím tedy kolem sebe, že spousta lidí to umí a dělá, a mě to inspiruje. O sobě nemohu říct, že bych to uměla, ale mám kolem sebe lidi, kteří to opravdu umí a dělají, a vidím, že jim toto zjednodušení přináší určitou úlevu. Třeba minulý týden jsem si odinstalovala Instagram, a bylo to po tom, co jsem strávila nějakou dobu rolováním Instagramem, a pak jsem si dala tu mezeru, takže jsem to zavřela, a řekla si: „Jak se teď cítíš?“. A zjistila jsem, že se necítím dobře. Že mě trochu bolí hlava, trochu jsem naštvaná, a že je odpoledne, je hezky, a já jsem místo toho tady dvě hodiny, nebo hodinu a půl, rolovala nějaký Instagram, a že místo toho jsem mohla být venku. Tak jsem udělala klik, klik, klik, a byl pryč. A odstranila jsem pokušitele. A to je jenom jedna malinká věc, která vede ke zjednodušení.

Martina: Asi důležitá.

Helena Máslová: Jinak zjednodušení je možné od rána až do večera. Každý náš krok je možné zjednodušit – je to možné. Teď nechci vyjmenovávat jednotlivé kroky, ale my si všechno nesmírně komplikujeme. Jenom taková obyčejná věc, jako je uvařit si čaj, znamená, že někde v Číně natrhají nějaké lístky, v nějaké fabrice je zabalí do pytlíčků, pak je kargo lodě převezou, tady je kamion převeze do supermarketu. A já tam dojedu autem, ale předtím musím natankovat benzín, musím mít servisní prohlídku auta, abych tento pytlíček přivezla domů, a tam ho zalila horkou vodou. Ale před tím ještě musím zaplatit elektřinu, koupit si varnou konvici, a pak mám ve výsledku hrnek s čajem. Ale úplně stejný čaj, a daleko možná lepší a kvalitnější, můžu mít, když vyjdu před dům, tam si utrhnu pár bylinek, které mi tam rostou před prahem, a zaleju je horkou vodou.

Martina: Jenom to chce podrobit každý krok našeho konání takovéto analýze. Promyslet si ho. Protože my jsme neustále vystaveni takové nepřirozenosti, že už je těžké to rozeznat, a v mnoha ohledech už vůbec neumíme rozeznat, co to je přirozenost. Věčně se hlásá „návrat k přirozenosti“, ale kde ji najít?

Helena Máslová: Ne každý má šanci otevřít dveře, a natrhat si meduňku, nebo něco takového. My, obyvatelé Prahy, to v tomto máme těžší. A možná, že to bude i tak, že digitalizace a umělá inteligence způsobí, že spousta profesí zanikne. Říká se, že teď to, co probíhá na úrovni umělé inteligence, předčí situaci, když byl vynalezen parní stroj. Tak je možné, že nebude tak dlouho trvat, a nebude potřeba, abychom žili ve městě. Je možné, že teď prožijeme nějakou revoluční dobu, kdy to možná celá evoluce vyřeší za nás.