Zpět
Mirek Díl 3/3

Vše, co si zavařím, si musím sníst sám. Všichni máme, co si zasloužíme

Text 2.6.202333 min Přehrát

I podmínky života pro bezdomovce se u nás mění, protože dříve byly jedním z hlavních zdrojů jídla kontejnery za supermarkety, dnes to přebraly potravinové banky charit, které chtějí po bezdomovcích potvrzení, že jsou na ulici. Náš host, bezdomovec Mirek, který žije na ulici již přes dvacet let, to komentoval slovy: „Není to dobré, jde to dolů. Mně to přijde, jako by chtěli nahnat všechny do nějaké rezervace, nebo jako v Haiti, do nějaké ubytovny, a podobně. Chtěli by mít všechno pod kontrolou.“ Jen díky přivýdělkům si může občas dovolit i nakupovat. Jednou z jeho příležitostných prací je dělání průvodce po bezdomovecké Praze, protože tu většina lidí nezná a nevnímá. Přestože jde o trochu paralelní, oddělený svět, sleduje Mirek události, a zajímá se i o politiku, a pro někoho

Martina: Politika vás zajímá. Máte víru?

Mirek: Jo, mám. Věřím.

Martina: V Boha?

Mirek: V Boha. Přesně.

Martina: Jakože jste křesťan? Katolík?

Mirek: Jsem katolík.

Martina: A chodíte do kostela?

Mirek: Moc ne.

Modlit se? To ne. Spíš dodržuju zásady, abych se za sebe nemusel stydět. Vědět, kde je moje místo, a nebejt na obtíž.

Martina: Když je těžko, úzko? Nechodíte si někdy pokleknout v tom tichu?

Mirek: Jo, zajdu. Už jsem dlouho nebyl. V Karlíně jsem byl naposled. Ale modlit? To ne. Spíš dodržuju zásady.

Martina: Jaké?

Mirek: No, abych se za sebe nemusel stydět.

Martina: Na jakých hodnotách tyto zásady stavíte? Co je pro vás důležité, abyste si sám sebe vážil?

Mirek: Přesně. Je důležitý, nevím, jak to říct, vědět, kde je moje místo, a nebejt na obtíž. Prostě, co si zavařím, to si musím sníst – to je moje. Nebudu to na nikoho svalovat, přenášet, nebo tím zatěžovat. Tak prostě takový zásady.

Martina: Nebýt na obtíž. To jste řekl jako jednu z prvních věcí. Většinou mají lidé tendenci svoje neúspěchy svalovat na něco, na někoho.

Mirek: Přesně tak. To poslouchám denně.

Martina: A co byste k tomu přidal vy? Kdo za to může? Kdo? Jenom vy?

Mirek: Jen já. Všichni máme to, co si zasloužíme.

Martina: Věříte na osud?

Mirek: Jo, asi jo.

Martina: A proč si myslíte, že si pro vás osud přichystal, co přichystal? Co jste potřeboval?

Mirek: Já jsem o něm přesvědčenej. Nevím úplně, ale cítím to tak.

Život mám rád, ale někdy je to peklo. Ale nechci ho zkracovat, jako spousta mejch kamarádů.

Martina: Máte rád život?

Mirek: Jo, mám. I když někdy to je peklo. Ale říkám si: „Nebudu to zkracovat, jako spousta mejch kamarádů, kteří už tady nejsou.“

Martina: Zkrátili si to dobrovolně?

Mirek: Někteří dobrovolně, ale některý prostě – drogy, a tak.

Martina: To jsou věci, které vy odmítáte?

Mirek: Ne, já neodmítám nic. Ale musí v tom bejt taky určitej systém. Já prostě si umím říct ne. Už jsem si to dokázal. Takže teď už mám sílu odmítnout.

Martina: Když se podívám na váš život, tak na čem jste vlastně závislý? Teď jste řekl: „Drogy, alkohol, to si umím říct ne. Asi nějaké kouření, ale to taky jenom to, k čemu se dostanete.“ Na čem v životě jste závislý?

Mirek: Na rádiu.

Martina: To ráda slyším. Máte svoje rádio? Nějakou krystalku?

Mirek: Ne. Už asi několikátý. Ale našel jsem jedno takový, ale šly mi tam jenom dvě stanice, Český rozhlas Plus, a ještě Country rádio. A já poslouchal Plus, to bylo ještě odpoledne, a od tý doby jsem to nepřeladil.

Jsem závislý na tom, abych si mohl svůj život žít po svém

Martina: A když jsem se ptala, na čem jste závislý, je to třeba tak, že jste závislý na svobodě? Že musíte svůj život žít po svém?

Mirek: Jo, tak si život řídím. Asi jo.

Martina: A kdyby vám teď někdo nabídl nějaké zaměstnání, něco, co by se vám i líbilo, a řekl, ať si vyberete, co chcete dělat, ale budete tam chodit každý den osm hodin, budete mít někde pěkný pokojíček, řekněme na ubytovně, nebo něco podobného. Co byste mu odpověděl?

Mirek: Přemejšlel bych o tom. Já práci neodmítám. Když už do ní chodím, tak chodím včas. To je takový můj zlozvyk, chodit všude včas.

Martina: To je pravda, tady jste byl dokonce dřív.

Mirek: No, jsem nevěděl, jak se sem dostat. Ale tak je to všude. Prostě čekám, pokaždý jsem ten, kdo čeká. I když přijdu včas, tak lidi nechoděj.

Martina: Nechodí včas?

Mirek: Z mojí vrstvy ne. Tam hodina nic neznamená.

Martina: To není jenom ve vaší partě. Tomu věřte. Ale, když jste na to narazil, jak se k sobě chovají lidé bez domova? Lidé, kteří různými způsoby tráví život na ulici? Protože mezi sebou asi máte, řekněme, různé kasty?

Mirek: Jo, jo. Je tam dost těch, co se na někoho pověsej, a snažej se někoho vošéfovat, asi využívat, a to maskujou agresivitou, třeba. Jsou agresivní. Ale vzadu je to, že jsou to nýmandi, a nic neuměj. A neumí se ani o sebe postarat.

Martina: A znamená, že tam vlastně také platí hierarchie? Takže se člověk na ulici snadno může stát součástí nějaké struktury?

Mirek: Jo, to platí.

Martina: Ale vy v ní nejste?

Mirek: No, já jsem samostatná jednotka.

Martina: Je na ulici více lidí, pro které je to dobrovolná volba? Nebo je čím dál tím víc lidí, kterým nic jiného nezbylo?

Mirek: Spíš těch, co nezbylo. Ale víc je tam těch dobrovolných. To jako jo. Ty už jsou tam taky léta, znají jeden druhýho. Ti už by se ani nikdy do normálu – ti už by nic jinýho nechtěli. Už jsou na svý zvyklí. Tak teď jsem potkal jednoho, a on mi říkal, že už ho nic nezajímá, že už si jen tak vyžebrá na ten krabicák, a jde spát.

Martina: Jo, a nějak to prostě doklepe.

Mirek: A není starej. Je to mladej kluk. Nebo mladej. O něco mladší než já. Už to má takhle hozený.

Na ulici jsou nebezpečný partičky mladejch týnejdžrů, co si chtěj dokázat, kdo kopne víc. Takhle jsem přišel o zuby, a málem to nepřežil.

Martina: A mládnete na ulici? Myslím tím, jestli je tam stále více mladších, nebo spíše seniorů, kteří fakt teď nemají na to, aby zaplatili energii a podobně? Těch prý hodně přibylo.

Mirek: To jsem si nevšim. Ale jo, senioři to jsou. Ale jestli jsou noví, nebo od kdy tam jsou, to nevím. A mladší? Většinou ne. To žijou s rodinami, ňák se ještě snaží zachránit. Ale z dětskejch domovů, třeba, ty jsou tam taky. Ti mladší.

Martina: Já jsem četla, že před dvěma lety bylo v České republice 23 830 lidí bez domova. A z toho 2 600 dětí. To mi přišlo jako docela drsné číslo.

Mirek: To jo. Tak já děti neznám. Na ulici nepoznám dítě. Teď jsem viděl v metru Rumuny. Ty jsou tady zase, a ti mají děti. No, nevím. O tomhle nevím.

Martina: Řekněte mi, co je pro vás na ulici nejnebezpečnější? Z čeho máte fakt respekt, až strach? Čemu se vyhýbáte jako čert kříži?

Mirek: Nebezpečný jsou partičky mladejch týnejdžrů, co si chtěl něco dokázat – kdo kopne víc, nebo tak. To jsem potkal takovou a přišel o zuby, a málem jsem to nepřežil. No, nebáli se mě nakopnout.

Martina: Takhle vás zřídili?

Mirek: Jo jasně. Bylo jich asi sedum.

Martina: A najdete zastání, třeba na policii?

Mirek: Policie je teďka docela v pohodě, dá se říct. Když jsme bydleli na nějakým baráku, přijeli, museli jsme všichni ven, řekli: My vás zapíšem, a až odjedem, tak si tam zase vlezte. Tak já si myslím, že jsou rádi, když mají všechny na jednom místě, než kdyby se jim to rozlezlo po městě.

Martina: Zažijete, Mirku, na ulici taky legraci? Člověk se potřebuje uvolnit, nějak se bavit.

Mirek: To je většinou …To se smějeme.

Martina: Jak se bavíte?

Mirek: Jak? Prostě mezi sebou. Srandy, no. Vyvádíme něco legračního. Ono by to neznělo moc legračně, když to vyprávím., ale mají různý příhody. To se někdo opije, a pak se mu přihodí něco, čemu se pak zasmějete. Radši to nebudu vyprávět, protože to bysme museli všechno vypípnout.

Martina: Tak dobře. Když jsem se ptala, jak se udržujete v kondici, tak třeba cvičíte?

Mirek: Ne, ani ne. To ne. Ale chodim. Hodně toho nachodim. To je vlastně nejzdravější pohyb. Takže, hodně toho nachodim. Když jste na ulici, tak si musíte věci furt nosit s sebou, když tedy nemáte místo, kde to necháte.

Martina: Ale to je spousta věcí.

Mirek: To je.

Martina: Jak to děláte?

Mirek: Tak já už nemám věci. Já jsem je nechal před tím barákem, a ty mi pomalu rozkradli. Musím se zabydlit, a najít nový.

V boudě, kde přespávám, mám kočku Lízu, kterou krmím, a mazlím se s ní

Martina: To znamená, že jste přišel o svou, dá se říct, dosavadní domácnost?

Mirek: Jo. Knihy a takový věci, ty jsem tam musel nechat. Kam bych je dal?

Martina: Ale co si ohlídáte tak, že vám nikdo nikdy nesmí vzít? Že to prostě budete mít s sebou, i když se půjdete koupat do řeky?

Mirek: To nemám.

Martina: Spacák? Ne?

Mirek: Spacák ten mám taky někde schovanej. Spím na dvou místech, teď vlastně v tý boudě, kam přijdu krmit kočku, nebo tam přespávám. A tam mám spacák. A jinak tady mám jenom deku. To stačí. Tam je sice taky zima, protože tam jsou malinký kamna a veliká stodola. Ale je to, jak říkám, v závětří.

Martina: Vy se staráte o kočku?

Mirek: No, mám kočku. Samozřejmě.

Martina: Samozřejmě: Jasně. Jak se jmenuje?

Mirek: Líza. Měl jsem jinou, a teď mám Lízu.

Martina: Líza. A tím pádem musíte i pro ni opatřit jídlo.

Mirek: Samozřejmě, v tom mi dost pomáhá přítelkyně. A teďko jsem ji nestihl kastrovat, takže zase budu mít koťata. Ona teda.

Martina: Co s nimi uděláte?

Mirek: No, už jsem je vlastně rozdal. Ještě nejsou na světě, a už jsou rozdaný.

Martina: Tak to je dobrá zpráva.

Mirek: To jo.

Martina: Kamarádi si vezmou kočky?

Mirek: Ty si vezmou jednou. To už jsem naplnil. Ale jo, jedna známá. A kočka, to je samostatný zvíře – než pes. Teď jí tam mám, jednou za den tam přijdu, nebo ob den, nakrmit, pomazlit. To musí bejt. To už tam na mě čeká. Prostě je to milý, to zvíře. S ní si povídám nejvíc.

Martina: S Lízou?

Mirek: S Lízou.

Z člověka na ulici se stane asociál, má to trošku posunutý. Ale snažím se nevypadat na první pohled jako bezdomovec, takže sbírám vajgly decentně. Musím hrát divadlo.

Martina: Miroslave, ocitnu se v těžké situaci, skončím na ulici, a budu od vás potřebovat rady. Řekněte mi, jaké mi dáte rady hned na první den? Budu tam stát nešťastná, vytřesená, bez ničeho, v ruce nějaké zásadní věci, základní věci osobní potřeby, co mi poradíte?

Mirek: Tak jsem pár lidí znal, a nechal bydlet poblíž, třeba ve stanu se mnou. Teďko jsem byl na Vypichu, a tam jsem potkal taky – hadí žena, najednou se úplně zmuchlala. Do krabičky. Tak tam pár tejdnů, nebo dní, nevím už, jak to bylo, bydlela s náma. Pak se vrátila do života.

Martina: Vrátila se?

Mirek: No jasně. Když byste zůstala na ulici, byla rozhodnutá, že to tak chcete, tak bych vám ukázal nějaký věci: Kam jít. Kde se vykoupat. Kde si dojít pro vodu. Co se dá s tím dělat. Kde se prostě oblíknout.

Martina: A přemlouval byste mě spíše, ať se vrátím?

Mirek: Asi jako jo, že je to lepší.

Martina: Když teď budu přemoudřelá, tak jsem v odborné literatuře našla, že jako zlomové období se uvádí jeden až dva roky, během kterých se člověk adaptuje na bezdomovecký způsob života, a osvojí si potřebné strategie přežití. Takže pokud už je člověk na ulici třeba dva roky, tak návrat už je potom těžší, protože si člověk prostě zvykl?

Mirek: Stane se z něj asociál. Máte to trošku posunutý. Ale snažím se nevypadat jako bezdomovec. Na první pohled, že jo. Vajgly sbírat decentně – musím především hrát divadlo.

Martina: Mluvil jste o kočičce. Ale já spíš znám z ulice klečící žebráky se psy. Děláte to někdy také?

Mirek: Ne. Já nechodím žebrat. Zatím nemusím.

Martina: To je mezi vámi něco, u čeho si prostě říkáte: Tak takhle hluboko ne?

Mirek: No, není to zrovna oblíbený. A je to ponižující. Žebrat se dá na sto jinejch způsobů. Tohle je jednoduchý – dojímat s pejskem.

V létě se na ulici nemůžete moc pohybovat, abyste se nezpotili, a v zimě musíte bejt v pohybu, abyste nenastydli

Martina: S kočičkou. Ta by se nedala. Vzpomínám si, že jsem byla svého času na dovolené, je to už taky asi patnáct let, a byla to dovolená – měsíc pod širákem. A já jsem si myslela, jak se budu cítit skvěle, volně, a úplně osvobozeně, ale několik dní jsem měla to, čemu se říká fobie z volného prostoru. Měl jste to také? Nebo, máte to ještě někdy? Protože mně vadilo, že když je strašně vedro, tak se nemám kam jít schovat. Když potřebuju na toaletu, tak musím do muzea. Ale to ve tři ráno nechcete. A spousta těchto věcí. Tak jsem byla první týden ze své vytoužené dovolené rozsypaná.

Mirek: Jo. Stačí si ten prostor zmenšit. Někde udělám kout a plachtu, nebo něco. To musí člověk mít, to jinak nejde. Já bych nemoh bydlet někde, nebo přespávat někde, kde se ráno vzbudíte, a choděj vám nohy okolo hlavy. To prostě ne. Já musím bejt někde vzadu, schovanej, nebo decentně bokem. Ne prostě. Velkej prostor si umenšuju. Taky to není nic moc příjemnýho, v létě – nějakej stín. V létě se nemůžete moc pohybovat, abyste se nezpotili, a v zimě musíte bejt v pohybu, abyste nenastydli.

Martina: Kdybyste potřeboval pomoct, protože se necítíte dobře, někdo vás úplně okrade, jakože na kost, nebo nemoc – na koho se můžete obrátit?

Mirek: No, na parťáky. Mám pár osvědčenejch známejch – tak tam. Zakouřit, přespat, nebo mně daj hadry, nebo takový věci. To jo, takovouhle pomoc.

Martina: Takže žádné neziskovky?

Mirek: Taky se tam dá dojít. Ale to bych nechtěl. Co oni mi pomůžou? To bych si musel v Naději zařizovat průkazku, a pak chodit. Tam jsou výdejní dny na oblečení, a je to složitý. Je to komplikace. To mám rychlejší, když vím, kam za kým zajít.

Destero přežití na ulici? Bejt fér, rovnej, pomoct, když někdo požádá a mám tu možnost. Držet se stranou, zvažovat, s kým se zapletete. Nevymejšlet vymyšlený. Bejt vodevřená hlava.

Martina: Miroslave, řekněte mi desatero přežití na ulici. Když byste to měl sesumírovat.

Mirek: Člověk musí bejt fér. Oni to lidi věděj. Prostě na ně nemůžete hrát, nevočůráte nikoho. Takže se snažím bejt rovnej, pomoct, když chce, nebo požádá, nebo když mám tu možnost. Radši se držet stranou, zvažovat, s kým se člověk zaplete. Protože pár lidí, který znám už třeba dvacet let, tyto věci neznali. Vím, že byste si natáhli do života infekci. Prostě nevymejšlet vymyšlený. Bejt vodevřená hlava. Asi tak.

Martina: Páni. Já jsem myslela desatero přežití, jakože mi řeknete teplé spodky, a vy jste na prvním místě uvedl „fér“, být fér. To znamená, že člověk bez morálky na ulici jde poznat?

Mirek: Jo. Těch je taky hodně. To jsou ti, jak jsem říkal, jak se většinou pověsej na někerý jiný, a snaží se jim šéfovat. A ti brzo skončej, nebo umřou na usnutí. Nebo jsou většinou zavřený. Skončej v kriminálech.

Martina: Vzpomenete si, kdy jste měl fakt hezký den? Kdy jste byl šťastný, a řekl jste si: „Mirku, tento den bych rád pozdržel.“

Mirek: Jo, jsou takový dny. To prostě vstanete, a hned se vám daří – potkáte lidi, který jste potřeboval. Já mám takový, takový stavy se mi dějou, že si na někoho vzpomenu – a třeba jsem ho hodně dlouho neviděl – a druhej den jdu, a potkám ho. Jo, to se mi stává hodně. Prostě to je nečekaný. A to poznáte už ráno, když vstanete, že to je tak.

Martina: Že to je ten den.

Mirek: Jo. Nedávno se mi jeden takovej přihodil. Vlastně se nestalo nic moc pamětihodnýho, ale už jenom ta nálada.

Martina: Vy jste teď řekl, „Na někoho jsem nenarazil několik let, vzpomenu si, a odpoledne ho třeba někde potkám.“ Myslíte, že i toto je důležité – pěstovat si intuici?

Mirek: Jo. Rozhodně.

Martina: Toto vás taky naučila?

Mirek: Nevím, jak jsem k tomuhle přišel. Ale asi jo.

Za deset let? To asi budu mít pevný místo na hřbitově. Ale ne. Chtěl bych najít nějaký útočiště, bezpečný místo v nějaký chatce, nebo v kontejneru.

Martina: Co byste v životě chtěl? Když člověk dělá pohovor v zaměstnání, tak se ho většinou komise ptají: Kde se vidíte za deset let? Kde se vidíte vy, Miroslave, za deset let? Kde byste chtěl být? Kam kráčíte?

Mirek: No, za deset let. To budu asi mít místo, pevný místo, někde na hřbitově. Ale ne, myslím, že – nebo chtěl bych – najít nějaký útočiště, nějaký bezpečný místo.

Martina: A bezpečné místo ve stanu, nebo bez stanu? Bezpečné místo na ulici, když to tak řeknu, nebo bezpečné místo už přece jenom v klasických společenských strukturách?

Mirek: Záleží na výhře ve Sportce. Nebo tak. Ale tak bych se z toho světa vyřadil. Ale ne, já budu asi na ulici dál. Teď jen přesedlám: Přemýšlel jsem, najít si něco, nějakou chatku, nebo buňku, mít takovýhle místo. To je základ. A odtamtud můžete občas chodit i do práce, nebo kamkoliv, cokoliv, že jo. Můžete tam mít věci, a dá se říct, že domov. To bych chtěl. Ale ne takový věci, který bych neudržel finančně. To bych musel platit elektriku, a tohle, a to bych moh mít maximálně pár měsíců. Něco trvalýho. Třeba chatku. A už se to pár kamarádům stalo, že jsou tam jakoby hlídači, nebo že lidé jsou rádi, že tam bydlí, a přestaly se jim tam vykrádat chaty. Tak něco takovýho.

Martina: Takže kdybyste teď šel do kostela a řekl: „Bože, dlouho jsem nic nechtěl, ale teď prosím…“ Tak to je největší přání ve vašem životě?

Mirek: Asi jo. Ale víte, jak to je? Bůh trestá i úplně jiný přání.

Martina: Takže vy se bojíte si něco přát, abyste… My jsme cirka stejně staří, Miroslave, a zarazilo mě, že jste říkal, že za deset let už se vidíte na krchově.

Mirek: Tak z mejch kámošů už tady není skoro nikdo. Umřeli. Měli to sice rychlý, ale…

Martina: Je to životosprávou?

Mirek: Asi jo. Životospráva, drogy, už ani nevím. Mohli to přežít, ale už nechtěli bojovat.

Martina: Ztratili smysl života. Co ho dává vám?

Mirek: Ty jo, to nevím. Asi vědět, jak to dopadne.

Martina: Řekněte mi, jaká bývá poslední myšlenka, než usnete? Na co myslíte?

Mirek: To je těžký. Asi na nic, protože jak začnu přemýšlet, tak se začnu převalovat, a je konec se spaním. Tak asi na druhej den.

Nevím, co bych z minulosti změnil. Asi nic. Došel jsem třeba ke stejnýmu cíli, ke kterýmu jsem mohl dojít dřív, ale vzal jsem to oklikou. To bych pak ztratil smysl, výsledek.

Martina: To není špatná myšlenka. Řekněte mi, je něco v životě, co byste udělal jinak? Nebo se to všechno dělo tak, jak se mělo?

Mirek: Jo, všechno šlo samo, a tak, jak jsem si to zasloužil. Jsem třeba došel ke stejnýmu cíli, ke kterýmu jsem mohl dojít dřív, ale vzal jsem to oklikou. Ale nevím, co bych změnil. Asi nic. To bych pak ztratil smysl, výsledek.

Martina: Miroslave, když se teď tak na mě díváte při tom, jaké kladu otázky, jak myslím – tak máme všichni šanci přežít na ulici? Nebo už to poznáte člověku na očích, a mrknete na mě, a řeknete: „Milá zlatá, ty si o sobě myslíš, že seš tvrdá. Ale seš zpovykaná a zchloustivělá.“ Poznáte to?

Mirek: Tak cítím, že to je póza, že se vrátí zase k mamince.

Martina: Když někdo přijde na ulici, tak jakože trucuje, chlapeček, nebo děvče, a zase se vrátí?

Mirek: A nebo si najde nějakou stravitelnou práci, kde se zapíše, bude tam chodit, a dostane takovouto lekci z ulice. Nebo přijde, a chodí po charitách, a tak různě, a oni ho někam doporučujou – no to je těžký. Ale takových je dost, co se vrátili k systému, zaplatěj si tydlencty pojištění, a já nevím co, sociálku, zdravotní, to všechno doplatí. Ale to trvá.

Martina: Je to cesta.

Mirek: Nebo si někoho najdou a nastěhujou se k němu. Jsou takoví.

Martina: Ale to není vaše cesta?

Mirek: To asi ne.

Martina: Miroslave, co budete dělat zítra? Víte to už teď?

Mirek: Co je zítra?

Martina: Zítra je pátek.

Mirek: Pátek. No, to ještě netušim. Tak asi budu něco dělat v altiku, krmit kočku, zajedu ještě za tím kámošem, musim domluvit stan, a tak… To je všechno na náhodě. Nemá telefon, takže ho buď někde odchytnu v místech, kde se pohybuje, spíš než… No, a ten taky dostal chatku. Nějakej chlapík říká: „Hele, mě už to nebaví, já sem jezdím každej tejden, dycky chatka vykradená. Nechceš jí.“ Tu chatku? Má to někde na Rajský zahradě.

Martina: Páni.

Mirek: Tak já si tam u něj na zahradě postavim stan.

Martina: Takže tohle je vaše přání? Takhle by se vám to líbilo?

Mirek: Takhle kdyby to šlo. No.

Martina: Tak já se také přimluvím, až budu někdy v kostele. A přeji, aby se vám, Miroslave, plnila vaše přání. Myslím, že jich nemáte mnoho a že nejsou až tak nesplnitelná. Takže, jako tady v pořadu vždycky říkáme: „Mějte se hezky, a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za vás neudělá“, tak i vám přeji. Ale také to, aby vám přece jenom někdy v životě něco spadlo do klína. Díky.

Mirek: Jo, děkuju vám moc. Nashledanou.

Všechny příspěvky s Mirek

Diskuze:

  1. Každý sice za vše může sám, ale to neplatí úplně. Pro věřící může být k pochopení četba Joba. Že to tak úplně není pravda.

Napsat komentář