Neziskovky nepotřebují budovat demokracii, stačí jim tvrdit, že ji budují, a žít z těch peněz

Martina: Když jste dával dohromady fakta, tak jste přesto – ať už v knihách o mafii, nebo možná o Václavu Havlovi a Petru Pavlovi – nepřišel s ničím, co už by nezaznělo ve veřejném prostoru. Necítil jste přesto nikdy tak – když jste fakta poskládal vedle sebe – že vám vzali hračky a že jste nechtěl přijít o všechny iluze?

Gustáv Murín: Ne, to je trochu jinak, protože pochopte, už když vyšly ty mafiánské knihy, tak byli různí chytráci, a někdo na sociální sítě napsal: „Já mám také takový archiv, však to není problém.“ Víte, vyselektovat informace tak, aby šly časově po sobě, v určité postupnosti, a udělat z toho příběh, což je pro čtenáře nejdůležitější, nebo ho aspoň vést po nějaké lince, to je obrovská práce, kterou nikdo – co se týká mafie – dodnes nikdo neudělal, určitě ne na Slovensku, ani v Čechách. A je to zvláštní pocit: Vy s tou knihou žijete roky, a když to konečně vyjde, tak si oddychnete, že od toho máte pokoj, protože vám to téma nedá spát.

Já jsem zažil chvíle, kdy jsem se vzbudil o třetí ráno s tím, že je ještě potřeba někde něco udělat – prostě to je práce, a je to řemeslo, a já mám toto řemeslo rád.

Martina: Říkáte, že s tou knihou žijete roky. Ale když jste měl silný rok, tak jste za rok dokázal vyprodukovat čtyři knihy. To nevypadá na dlouhodobý sběr.

Gustáv Murín: To jde paralelně. Například jedna kniha, na které jsem pracoval 33 let, vznikla v 90. letech jako myšlenka, že bych mohl vyzpovídat několik velkých klaunů, to je Jiří Suchý, Stanislav Štěpka, a Milan Lasica. Štěpka byl fantastický, strašně jsme si rozuměli. S Lasicou to také bylo velmi dobré, protože on byl na začátku nadšený, konečně mohl začít mluvit, takže mluvil rád. Pan Suchý se mi zasekl na 20 let, protože už byl umluvený. Já jsem k němu měl dobrý vztah přes jeho bratra Ondřeje, ale on mi řekl, že už toho má plné zuby, protože se po době mlčení najednou vypovídal.

A potom jsme se setkali za 20 let v dobré společnosti mých přátel, a tehdy jsme dokončili tu část s ním. Víte, nemusíte na tom pracovat denně, ale máte to někde za uchem, tam to tlačí: Bože můj, už abychom se toho zbavili.

Martina: Vy tady hezky srovnáváte českou a slovenskou mentalitu.

Gustáv Murín: Můžu vám něco říct?

Martina: Musíte.

Gustáv Murín: Víte, jak doktor Velimínský – můj drahý vědecký mistr – porovnal Čechy a Slováky? Řekl: „Když se Češi ožerou, zpívají slovenské písničky.“

Martina: Spíš moravské.

Gustáv Murín: Je to anekdota. Tak moravské.

Martina: A možná „Ej, umrela mi žena“.

Gustáv Murín: Nevím, zda jste si všimli, jak folklor charakterizuje národ. Protože v Čechách se zpívá: „Už mou milou odvádějí od oltáře“. A Slovák zpívá: „Zabijem, zabijem, zabijem, koho jsi, lebo se mi ktosi, za frajérkou nosí“.

Břéťa Rychlík ani Bolek Polívka o slovenské kultuře nevědí nic, přesto mají velké řeči

Martina: To by vypovídalo o skutečně velké vášnivosti a temperamentu. Ale přesto říkáte, že diskuze pod články bývají na Slovensku milosrdnější. Budu se na to muset podívat. Když jsem četla diskuze pod mnohými komentáři ohledně vaší knihy: „Od Havla po Pavla“, tak se tam velmi často vyskytovala výtka: „Proč se ten Slovák naváží do našich prezidentů? Myslím, že tam u nich má dost materiálu.“

Gustáv Murín: Ano, a teď se podívejte, nebo si spoluuvědomme, kdo všechno se naváží do Slováků, kdo všechno nám dává rozumy. Však si vezměte Břéťa Rychlík – já ho mám rád jako herce, ale co mu je do toho? On o slovenské kultuře neví vůbec nic, ale bude mít k tomu velké řeči. Pan Bolek Polívka mě fakt zklamal, protože si neumím představit, kde by přišel k tomu, aby rozuměl, co se ve slovenské kultuře děje. Já tomu rozumím. Já jsem v ní půl století. Já vím, jako to funguje, nebo nefunguje.

Martina: Tak umělci mají tyto tendence nabýt dojmu, že mají pouvoir vyjadřovat se od jaderné energetiky až po geopolitické potíže.

Gustáv Murín: Ale Slováci se o českých politicích nevyjadřují.

Martina: Je pravda, že si nemůžu uvědomit, že by někdo ze Slovenska – tak jako Vít Rakušan, který přijel demonstrovat na Slovensko proti vašim představitelům, třeba proti Robertovi Ficovi – kritizoval české politiky. Možná mě posluchači opraví, ale nevybavuji si nic takového.

Gustáv Murín: To, že by nějaká osobnost ze Slovenska rozhodla, že vám bude dávat rady – tak to ani náhodou. Ale máte tam jednoho našeho kolaboranta, a to je Maroš Kramár, kterého znám 40 let. Byl jsem s Marošem, když se seznámil se svou první ženou, což byla fantastická, úžasná osoba. Já jsem byl šéfem Playboye, takže on okolo toho kroužil, a setkávali jsme se na společenských akcích. Já mám pocit, že jsou skvrny na Měsíci, nebo nějaké erupce Slunce, protože to, co Maroš Kramár říká o Slovensku za nesmysly – o likvidaci právního státu – to jsou všechno floskule, které přebírá od progresivců.

Já jsem přece napsal knihu „Slovensko, ráj kajícníků“, kde skládám na základě soudních rozhodnutí, žalob, a takovýchto faktografií a svědectví, co se tu tři a půl roku dělalo za Matoviče – a tehdy bylo ticho. Proč byl Maroš Kramár ticho, když tady zavírali lidi za nic? Dávali je do vazby, aby je tam donutili k něčemu se přiznat, i když neměli k čemu. Jednu soudkyni přivedli do blázince. Oni to hráli dokonce tak, že oni za vámi přišli, a řekli: „Poslouchejte, je to takto. Buď se přiznáte k tomu, co jste sice neudělala, ale my to potřebujeme, nebo vám zavřeme děti, zavřeme vám manžela. A mimochodem, víte o tom, že váš manžel měl těžkou autonehodu? Bojuje o život. Nevyplatilo by se, abyste se na něj šla podívat do nemocnice?“ Samozřejmě, že se manželovi nic nestalo, ale toto oni používali. A tito lidé se dnes vyhýbají trestním řízením, a Maroško Kramár do toho hudruje své hlouposti.

Feldek rozzuřil herce básní, že deklamovat Shakespeara ještě neznamená být chytrý jako on

Martina: Není jediný. U nás se také umělci cítí tak, že jejich výroky jsou jakousi bernou mincí. Jak si to vysvětlujete? Jak si vysvětlujete tento – nechci říct ani přerod – ale to, že nefungují ve smyslu „padni, komu padni“, ale vždy vědí – mnozí z nich, nepaušalizujme – na které straně mají stát, aby byli lepšími lidmi?

Gustáv Murín: To není nic nového. V 80. letech byl velký skandál, který se samozřejmě v komunistické atmosféře ututlal, když básník Lubomír Feldek napsal básničku o hercích, o slovenských hercích, a napsal tam něco v tomto duchu: „Vždyť vy jste reprodukční umělci. Když deklamujete Shakespeara, tak to ještě neznamená, že jste chytří jako Shakespeare“. A to byl obrovský skandál: Ti vřískali, říkali, že nebudou hrát jeho hry, a podobné věci. A Maroš Kramár dokonce oznámil, že je vzdělaný. Tak to bych chtěl vidět jeho vzdělání například v porovnání s mým. Takže oni si myslí, že když deklamují nějaké moudré myšlenky, takže jsou moudří. To je neskutečné.

A pan Huba – my ho u nás máme za velkého barda – prohlásil na jednom vystoupení v Národním divadle, že Shakespeare nás zavazuje k tomu, abychom se vyjadřovali k politice. Poslouchejte, pane Hubo, kde jste vy spadl z koně? Shakespeare byl nejpolitizovanější dramatik své doby. On napsal Richarda III., aby se zalíbil královně Alžbětě, on ve svých hrách deformoval historii, aby byl takzvaně na vlně. Čili když je Shakespeare jejich příkladem, tak mají pravdu. Ano – zpolitizovaní až na dřeň kosti.

Martina: Když si vzpomenu na slavný Shakespearův 66. sonet v překladu Zdeňka Hrona, a začnu někde v půlce: „A úřad umlčí hlas umění, a blbost chytré drze pranýřuje, a sprostý prostou pravdu podcení, a dobrý v poutech zlému posluhuje“. Když si toto řeknu, tak se mi vždycky uleví, protože se tyto věci dějí stále dokola.

Gustáv Murín: Bohužel. Ale zajímavé je a – to je zvláštní věc – že oni počítají s tím, že lidé zapomínají. Když jim připomínáte, že tyto praktiky tady už byly, tak je to jeden z nástrojů, jak to vysvětlit a jak se k tomu postavit, protože nedělají nic nového, papouškují Shakespeara, a ještě si myslí, že jsou Shakespeare. A to už je vážný omyl.

Bittner chtěl v Národní galerii udělat pořádek, propuštěné pijavice se ale tiše vrátily

Martina: U nás je teď mnoho kauz ohledně ministra kultury, a jedna z nich je, že ministr kultury Klempíř zpochybnil milionovou dotaci na kreslený film o sebeobjevování mladé ukrajinské lesby, a o jejím těžkém životě. A tím vyvolal diskuzi o praxi financování, o grantové politice, byť tedy zrovna tato kauza se ještě dostává do roviny LGBTQ. Řekněte mi, co si myslíte o dotační politice, a o financování kultury?

Gustáv Murín: Na to je jednoduchá odpověď. Řeknu vám příklad z Národní galerie a pochopíte to. V Národní galerii…

Martina: Ve Slovenské národní galerii?

Gustáv Murín: Ve Slovenské. Když přišla nová ministryně, tak tam poslali jakožto ředitele jistého pána Bittnera, který přišel ze soukromé sféry a který řídil velké firmy. Přišel tam a zjistil, kdo si tam odsypává bokem. A tak řekl: „Udělejme s tím pořádek a vyčistíme to.“ A přišlo okamžitě ječení, křik, a Maroš Kramár tam přišel, z Národního divadla přišli…

Martina: Tedy ten vám leží v žaludku.

Gustáv Murín: Protože ho znám 40 let, takže pro mě je to samozřejmě trauma. Ne trauma ve smyslu, že bych bez toho nemohl žít, ale prostě je šokující, jak se člověk promění. Takže šli do Národní galerie ječet. Proč? Aby si zachovali své kšeftíky. A potom Šimkovičová pod tlakem pana Bittnera odvolala, a přišel další, a i toho po měsíci odvolala, protože zase ječeli. A nakonec víte, co se stalo? Všech těch 90 lidí, které Bittner propustil, se potichu vrátilo zpět, a dělají tam ty samé kšefty. Všechno je to o tom, že to jsou pijavice na státním rozpočtu.

Martina: Milan Knížák – když už mluvíte o Národní galerii – někdejší ředitel té české, v našem nedávném rozhovoru řekl, že by veškeré dotace do kultury zrušil.

Gustáv Murín: Je to zajímavá myšlenka. Nevím, který jihoamerický prezident řekl, že pokud někdo bere na umění peníze, tak se stává státním úředníkem, a tak se má také chovat. Ale oni se tak nechovají. Oni si zprivatizovali celou grantovou oblast, a dohazují si. Kdybyste viděla – a určitě jste to viděla, nebo posluchači – ty šílenosti, které se jmenují „instalace“. Instalace jsou to, že někdo přeloží dvě cihly, a na to dá třetí cihlu, říká se tomu „instalace“ a stojí to šílené peníze.

Martina: Já vím, občas přijdou uklízečky a uklidí to.

Gustáv Murín: Ano, ony to uklidí. Nebo frajerka Miška Šimečky – to bylo hrozné, co předváděla, to byl tanec sv. Víta, ale vybrala si na to 200 tisíc eur. To jsou strašné peníze. Čili oni se tam za ty tři a půl roky té hrůzovlády usadili, a nechtějí o tyto peníze přijít. Takže proto to ječení, protože jim to berete. A věřte mi, že nepřeji nic zlého ministrovi, ani českému, ani slovenskému, ale jednáte s lidmi, kteří nemají vůbec žádné limity. Oni se za to budou bít shora, zdola, protože je jim to úplně jedno, protože to je pro ně.

Po roce 1989 přišla vlna zahraničních nadací, rozdaly, co chtěly, a zase táhly dál na východ

Martina: Když se bavíme o grantové politice do kultury, tak bral jste vy někdy dotace, nebo granty, na vaše knihy, vaše výzkumy?

Gustáv Murín: To je velmi zajímavé téma, ale musím říct, že se tady po roce 1989 stala jedna zvláštní věc, o které jsme netušili, že existuje: Přišla sem celá vlna nadací, udržely se tady asi 10 let, rozdaly, co potřebovaly, a šly dál, na východ.

Martina: Myslíte nadace, a zároveň neziskovky?

Gustáv Murín: Ne, nadace a fondy, zahraniční fondy. Například my, jako vědci, jsme přišli s převratnou metodikou testů životního prostředí přes divoce rostoucí flóru. A najednou jsme dostali pozvání do Indie. Ale kde bychom na to vzali nějaké peníze? Ale řeknu vám pikošku o grantech, můžeme?

Martina: To jste druhý člověk, který říká slovo „pikoška“. Říká to ještě profesor Staněk. Tak povězte mi tu „pikošku“.

Gustáv Murín: Povím vám neuvěřitelnou „pikošku“. My jsme dostali grant do Indie, a potom jsme dostali pozvání do Malajsie na světovou vědeckou konferenci, a tam jsme se prezentovali, a dostali jsme se do nejvyšší špičky. Přijeli jsme tam s kolegou, a já jsem věděl, že když jsem byl v roce 1995 na spisovatelském stipendiu ve Spojených státech, že tam mám kolegu, malajského profesora literatury. Tak jsem mu napsal: „Drahý kolego, budeme v Malajsii, co kdybychom vás přijeli navštívit?“ A on řekl: „Jasně, přijeďte.“ Ale protože si zlomil nohu, tak ne na univerzitu, ale k nim domů, což bylo asi 100 kilometrů odtamtud, takže rychlovlak, a všechno v pořádku.

A to bylo v období, kdy měli premiéra, který se rozhodl, že v roce 2025 budou světovou mocností, prostě měl takovéto obrovské vize. A do toho přišel Soros, a zdevalvoval jim národní měnu. To bylo neskutečné. My jsme chodívali každé ráno na konferenci, a za výkladem banky bylo vidět, jak jde dolů jejich měna ringgit. Tak jsme dojeli na tu návštěvu, tam nás přivítal on se zlomenou nohou, a jeho žena, která ho obskakovala. Fantastické, bylo to celé úplně úžasné. A najednou mi kolega říká: „Odjíždíme.“ A já řekl: „Proč odcházíme, vždyť se cítíme dobře.“ „Oni nám zavolali taxík.“ „Prosím tě, proč nám volali taxík?“ A on říkal: „Protože, ty osle, on se tě ptal, odkud máme peníze na tuto cestu, a ty jsi řekl, že od Sorose.“ Tak hloupý jsem byl.

Martina: A skutečně Soros sponzoroval tuto cestu, nebo respektive dal grant, nebo jeho nadace?

Gustáv Murín: Nejen nás, samozřejmě i mnohých jiných. Já to říkám právě proto, že když jsem mluvil o Václavu Havlovi na základě faktů, a na základě své osobní zkušenosti, tak tam vidím třetí rozměr – lidský rozměr. A ani Soros nefinancoval jen to špatné.

Martina: Nebyl v mém minulém čase.

Gustáv Murín: Já mluvím o 90. letech. V 90. letech přišli s tím, že doopravdy vědě pomohli, a pomohli i médiím, a tak dále. Tehdy tam byla jistá míra naivity. Ale je celkem možné – já netvrdím, že to tak nemohlo být – že to byl jen jakýsi úvod…

Martina: Možná jsme naivní my.

Gustáv Murín: Takové načechrání peříčka, a že potom přišlo to sorosovské: Teď vám budeme organizovat vaši politiku.

Martina: Že se nadace změnily na politické neziskovky.

Gustáv Murín: Ano. Vždyť když si vezmete, z čeho žijí. Já jsem s těmito lidmi mluvil, znal jsem lidi, kteří byli v těchto politických nevládkách, a to byli lidé, kteří z těchto peněz žili. Oni nepotřebovali vybudovat žádnou demokracii, oni potřebovali tvrdit, že budují demokracii, a tak si zachovat tyto peníze. Mám velmi dobré přátele, a jeden z nich dělal SlovakAid, podle vzoru USAID. I Slovenské ministerstvo zahraničních věcí financovalo nějaké projekty ve Vojvodině, kde jsou Slováci. Výborně. Až se změnil ministr, nastoupily tam nevládky, a všechno to sebraly, ale ne, že by postavily kanalizaci, studnu, školu, to v žádném případě, ale na školení. Oni jsou špičkou ve školení, kde vám budou vykládat o demokracii všechno, co jen chcete slyšet, a sežerou z toho víc peněz, než kdyby postavili školu.

Napětí mezi Čechy a Slováky stupňovali politici, kteří se na rozdělení chtěli svézt

Martina: Když už jsme se přímo-nepřímo dostali k politice, tak otázka, která vpravdě není nikterak originální, ale přesto si ji občas klademe: Myslíte si, že rozchod našich dvou států v roce 1992 byl dobrý krok? A spíše našim zemím prospěl, nebo uškodil?

Gustáv Murín: Řeknu vám dva příklady z dneška, a z posledních dní, kdy se to mělo rozdělit. V metru byla nějaká paní, má tam stolek, a prodává lístky do metra. Nevím, proč, ale dobře. Já jsem tam přišel, a řekl jsem: „Prosím vás pěkně, potřebuji lístek tam a tam.“ A ona se na mě podívala a řekla: „Vždyť vy nás nemáte rádi.“ A já jsem tam stál, a díval se na tu paní, a řekl jsem si: „Pane bože, co se na to dá říct? Na to se nedá říct vůbec nic.“ A dneska jsem si šel koupit lístky domů na vlak, a paní za přihrádkou se mnou tu cestu probrala do detailu: Tuto, takto, takto, takto. Byla úžasně milá. Víte, tenze, která se budovala, hlavně – musím říct – na české straně – když se vykřikovalo: „My doplácíme na Slováky“, a tak dále. Stupňovalo se tady napětí.

Martina: Vy jste pořád chtěli pomlčku.

Gustáv Murín: To je spojovník, to je spojovník.

Martina: Já tyto hodnotící soudy budu – s dovolením – trochu nahlodávat.

Gustáv Murín: Abychom si rozuměli, na Slovensku byl tisk za to, aby se to nějakým způsobem se Slovenskem vyrovnalo, ať jsme tací, nebo onací, ale ať už se to tedy konečně rozhodne. A v Čechách to bylo hlavně zklamání staršího bratra se svým mladším bratrem. A hrůza byla z toho, že tenze a napětí se stupňovaly. Například, v Českých Budějovicích jsme měli kolegy, a jeden kolega napsal o Slovácích něco hrozného do jejich místního vědeckého časopisu. Prostě hrůza. A my jsme tam přijeli na konferenci, a oni nás provázeli laboratořemi, a já jsem se u něj zastavil, a řekl jsem: „Četl jsem váš článek, co vy na to?“ A on na mě vytřeštil oči a vypadl ze dveří, protože nemohu říct nic. To byly prostě emoce. A pozor, já neobviňuji Čechy z emocí, a Slováky z emocí. Já obviňuji a tvrdím, že určití politici měli zájem na tom, aby to tady hicovali, aby se na tom potom mohli svést. To je stará finta.

Martina: Na druhou stranu, teď tady sedíme, povídáme si, a smějeme se tomu.

Gustáv Murín: Dokonce si rozumíme.

Martina: Znamená to, že jsme dokázali možná udělat – a také tehdejší politici – krok, jaký v mnoha zemích světa nemá obdoby.

Gustáv Murín: Nikde na světě.

Martina: S takovouto kultivovaností.

Gustáv Murín: Ale v tomto si myslím – nevím přesně, kdo ze špičkových českých politiků to řekl – že se to málo využilo na prezentaci Čechů a Slováků ve světě, že se to málo zdůrazňovalo. Protože to byl fascinující a fantastický krok. To bylo něco následováníhodného.

Martina: Také to bylo velkorysé.

Gustáv Murín: A nikdo to nenásledoval. To je smůla.

Komunisté chtěli sovětského člověka, Brusel chce Evropana bez kořenů a bez paměti

Martina: Dobře, že o tom mluvíme. Vy se v některých svých seminářích, veřejných vystoupeních zabýváte pojmem „vlastenectví“, a mluvíte o tom. Co si pod ním představujete? Protože pojem „vlastenectví“ dnes nabývá jakýsi pejorativní nádech, a zelenou mají naopak nadnárodní tendence. Jak s tím lavírujete vy?

Gustáv Murín: Historie se opět opakuje. Vzpomeňme si, co se dělo za komunistické vlády. Oni se pokusili vytvořit takzvaného sovětského člověka, a sovětský člověk byl člověk bez domova, který patřil jen komunistické ideologii. Co se děje v Bruselu? Oni chtějí vytvořit Evropana. Evropana, který nemá kořeny, který si nepamatuje, odkud pochází, a má jen poslouchat, co si paní super korupčnice Leyenová vymyslela. Oni v Evropském parlamentu zakázali, aby tam poslanci měli své vlaječky. My máme slavné internetové rádio „Infovojna“ a vždy, když mě pozvou, tak si tam dělám šprťouchlata z hlavního řečníka, a říkám: „Pane Lichtner, vy tady hlásáte vaši pravdu pět dní do týdne už několik let. Už jste postoupili dál?“ Protože já velmi nerad vstupuji do politických debat, a jen reaguji na to, když vidím, že je něco abnormální, a protože europeismus je napodobeninou sovětského člověka, tak se ozvu. Ale že bych někoho nutil, aby mi věřil? Uvěříš, neuvěříš, to je tvoje věc. To je můj přístup. Já se ani nesnažím být nějakým ideologem, ani někoho přesvědčovat, já jen dodávám fakta, které si pamatuji. A myslím, že je velmi nebezpečné – a v Čechách to už nastalo, a jistě to přijde i k nám – juvenilizace voličů. Proč? Protože když je to středoškolák, je to trubka. Co v něm je? Rok 1989 je pro ně středověk.

Oni si nepamatují, a protože si nepamatují, tak jsou potom lépe manipulovatelní. A máte tady jednoho herce, který, začal i režírovat – a chvála bohu, nepamatuji si jeho jméno – a on jednou natočil video, podle kterého by důchodci vůbec neměli volit, protože to jsou darmožrouti, nebo něco takového. A toto je také na Slovensku – šimečkovci. Ono se doopravdy tlačí na to zbavit se tu lidí, kteří si pamatují, možností, aby mohli spolurozhodovat, protože si pamatují, že tyto triky už tady byly. A to je celé, co tvrdím.

Já mám tak úžasný archiv za těch 50 let, že jsem ho musel třídit – tisíce a tisíce výstřižků – a našel jsem tam klenoty. A já vám řeknu jeden klenot. Mám to na „Infovojne“, kde mám link „najdete v archivu Gustáva Murína“, a když se na to klikne, tak najdete tyto klenoty. A jeden klenot skutečně stojí za to. V roce 1975, New York Times, přední strana, fotografie maminky Trumpové. Maminka Trumpa, a za ní stojí Trump. A dole maminka říká: „Ano, je to idiot bez sociálních zručností, ale je to můj syn. Horší by bylo, kdyby se dal na politiku.“ To řekla v roce 1975 Trumpova máma. A já to vím. A toho se oni bojí. Bojí se toho, že jim připomínáte něco, co si pamatujete.

Martina: To je ale trošku krkavčí matka, když řekla toto do novin.

Gustáv Murín: Je velmi upřímná, a velmi pravdivá, podle mě.

Trump prorazil hradbu politické korektnosti, teď ale svého obdivovatele začíná zklamávat

Martina: Na druhou stranu spousta našich veřejných představitelů říká, že by se mnohé věci nepovedly, a vývoj by u nás šel úplně jinudy, kdyby se ve druhém volebním období Trump nedostal do čela Ameriky. Protože jeho podepisování, odstupování od pařížských dohod, a další tyto – možná teatrální – kroky, nicméně velmi rázné, byly pro mnohé inspirativní.

Gustáv Murín: Já jsem byl jeho nadšencem, ale to mě pomalu přechází, protože když někdo kvůli úsilí o Nobelovu cenu nechá bombardovat a zabíjet přední činitele zemí, se kterými se chce dohodnout, tak to je špatně. On se při prvním bombardování, ještě minulý rok, chlubil tím, že vyvraždili celou delegaci, se kterou měli jednat, a se kterou nejednali. Tyto jeho kotrmelce, šoky, kdy nejdřív tvrdí toto, potom tvrdí něco jiného, a potom se zase vrátí k tomu prvnímu, a podobně, to je… Čelit neoliberalismu v té nejsilnější podobě, jaká tady existovala v 90. letech a později, by mohl opravdu jen blázen. Jen blázen, čistý blázen, protože všechno říkalo: „Nedělej to.“

Protože tehdy fungovala politická korektnost, která zlikvidovala každý pokus o nějakou kritiku. A Trump byl ten blázen, který to otevřel. Tedy chvála Bohu, za to je potřeba mu postavit pomník. Protože on to se svou – nevím, možná psychopatií – začal. Pozor, psychopati jsou velmi zajímaví v tom, že umí odčítat to, co lidé chtějí slyšet, a když se nahromadí tolik odporu vůči tomu, co se jim vnucuje, tak jsou samozřejmě pro to, co si lidé myslí. My máme takového Matoviče, to byl podobný případ, akorát nemá takovou moc.

Martina: Na druhou stranu, čelit takovému odporu, když máte velmi rozvinutý cit, je asi téměř nemožné – rozbilo by vás to. A bohužel dnešní politika, politická a mediální kultura tím pádem dosazuje do politiky lidi, kteří mají toto cítění narušené, jak říká náš Jan Hnízdil.

Gustáv Murín: Ano, to je velmi správný pohled. Protože podívejte se, když se vrátíme k těm blogům, tak já vím o citlivých duších, které to pod tlakem těch komentářů prostě vzdaly, vzdaly publikování. A v politice, když si připustíte všechny hejty, je to úplně strašné. Víte, na tom je ještě jedna věc, a to, že je jedno, jaký jste, protože se nakonec vždycky najde někdo, kdo je celý šťastný z toho, že do vás může kopnout, protože jste známější. A jedním z takových příkladů je Peter Pellegrini, náš prezident. To je člověk, který je nejméně konfliktní. On nad tím vším poletuje jako jakýsi andílek, a stále se snaží to udobřovat, a nejde to, a nejde to.

Tomuto člověku bych nevyčítal vůbec nic. A přesto se na Ukrajině našli hejteři, kteří ho označili za fašistu. Tady je problém v tom, co jste řekla, že tady je devalvace pojmů. Úplná. Je jedno, jak vás nazvou.

Z Oravy plné medvědů a tvrdého života se rodí márquezovský román o vlastním rodu

Martina: Gustáve Muríne, máte obrovský archiv, a zjevně tam jsou věci, které naše lidská paměť vytěsnila. Jaké je tedy vaše nejnovější téma? Čím zase hodíte ručník do ringu?

Gustáv Murín: Já si velmi rád oddychuji od tématu k tématu. To znamená, že momentálně je to – a to už mám v poznámkách možná 30–40 let – márquezovský román z Oravy. Orava byla kdysi izolované místo, byl tam velmi tvrdý život. Ještě v 90. letech tam zahynul člověk v závějích, na dohled pomoci, ale pomoc přišla pozdě. To, co tam prožili, co tam dokázali.

Protože celý náš murínovský rod pochází z Oravské Lesné, a náš rod spoluzakládal tuto vesničku před 300 lety, a každému, koho zlákali, aby tam přišel – protože to byla divočina, a nikdo tam nechtěl jít, byly tam jen lesy a medvědi – nalákali na to, že jim dají úžasný lán polí, a to od řeky k říčce, což jsou 3 kilometry na délku, a na šířku 20 kravských řetězů. Já tedy nevím přesně, kolik měl ten řetízek, ale my jsme na té dvacítce.

Martina: Japonci mají tatami, vy máte kravské řetízky.

Gustáv Murín: Já jsem tam byl u babičky a u dědy od věku malého chlapce, a potom jsme tam po roce 1988–1989 koupili chalupu po bratrovi mého dědy, a to, co jsme tam všechno zažili, co jsme si vyslechli, tak bych rád ukázal v tom románu, protože Orava si zaslouží márquezovský princip, kde se mystika mísí s realitou. A musím říct, že jsem na to, abych to napsal, dostal stipendium, takže to teď píšu. Velmi důležité je, že nikdy nemůžete začít psát z ničeho nic. Můžete si dělat poznámky, všechno možné, ale musíte čekat, kdy se to spustí. Já jsem v rozpacích, zabývám se tím měsíc, a pořád nic nešlo, a když se to konečně spustí, když múzy začnou kopat, tak to je úžasný pocit. Takže nakopaly toho dost, doufám, že to dokončím v pravý čas a že zanechám zase nějakou stopu o tom, co Slovensko zažilo.

Martina: Gustáve Muríne, já vám moc děkuji za ochotu vyjadřovat se k současnosti i k minulosti otevřeně tak, jak jste to nastudoval, jak to vnímáte, a jak to cítíte. Díky moc.

Gustáv Murín: Já děkuji. Bylo mi svátkem, národním svátkem – tak nějak se to říká. Děkuji pěkně, bylo mi potěšením.

Martina: Děkuji.

Celý rozhovor s Gustávem Murínem o vztazích Čechů a Slováků, roli umělců v politice, financování kultury i o rozdělení Československa si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.