Progresivistickým novinářům na Slovensku říkáme „prestitútky“. Školí je na to, aby vás dostali na dno

Martina: Když se znovu vrátím k tématu, které v Česku velmi rezonovalo, to znamená soubor historických faktů, článků, názorů o dvou prezidentech, tak si říkám, jestli byste tuto knihu psal a dával dohromady, kdybyste vy sám necítil potřebu právě toto téma téměř katalogizovat?

Gustáv Murín: Je to trochu jinak. Tím, že jsem v roce 1995 narazil na téma Václava Havla a že jsem sbíral materiál, tak to je jedno z mnohých mých témat, a nic mě netlačilo do toho, aby to vyšlo, protože se mi zdálo, že je to příliš mnoho námahy na nejistý cíl, protože téma Václava Havla je již vyčpělé – tak nějak jsem si to myslel. Ale potom se stalo, že jsme byli před dvěma lety s mým drahým vydavatelem v jistém baru ve Starém Smokovci, kde jsem byl na pobytu, a on tam bydlí, a začal jsem mu vyprávět o tom, jak byl Václav Havel velmi sofistikovaně financován z PEN. A on řekl, že to je úžasná informace a že by se o tom mělo něco vědět, nebo by se o tom mělo psát. A já říkám, že to je na knihu málo.

Tak jsme potom vymysleli, že v knize „DemoláCIA našej demokracie“ bude celá garnitura postav, které byly nějakým způsobem formovány zvenku – jemně řečeno. S Martinem Šimečkou – otcem současného Šimečky – jsem hrával tenis, a vím, jaká je to trubka, vím, že to je atlet, to je fakt, to je mozkový atlet, tam toho v hlavě moc není, ale je formován zvenku. Dokonce se vytahuje a chválí, jak se kamarádí se Sorosem, a tak dále. Ale já jsem to už měl za sebou, říkal jsem si, že už není důvod dále se Havlem zabývat, i když jsem měl ještě obrovské množství nezpracovaných materiálů. A potom přišla z mého pohledu šťastná epizoda na knižním veletrhu, kde byl na mě spáchán mediální atentát. Něco nevídaného, neslýchaného, proti etickým normám, proti elementární slušnosti, proti GDPR, ale…

Martina: To vzápětí rozebereme – aby posluchači věděli.

Gustáv Murín: Ano, ale já věřím tomu – nevím, zda vy máte takovou zkušenost, nebo posluchači – že mě někdo tam nahoře má rád a že toto dopustil, ten někdo nahoře. Konkrétně si myslím, že je to ženská, protože nikdo by se mnou lépe nevydržel, a že je to panna.

Martina: A myslíte, vysoká politická patra, nebo nad atmosférou?

Gustáv Murín: Myslím právě někde na nebesích. Protože když jsem byl ve Španělsku na dlouhodobém vědeckém pobytu, tak jsem zjistil, že tam existuje kult Panny Marie. A já se domnívám, že když už by měla být zhmotněná ta dobrá bytost, která mi pomáhá, takže to asi je ona. A já jsem potom mluvil s vícero lidmi, kteří mi říkali: „Ty jsi to mohl jednoduše useknout, nemusel jsi odpovídat“, a tak dále. A já tvrdím, že to někdo dopustil, abych mohl tuto knihu dokončit. Protože jsem tím pádem získal víc času. A navíc, proč by se zase mělo psát o Havlovi? Protože ve vydavatelství přišli na geniální myšlenku: Od Havla po Pavla, a tím to se zaktualizovalo. Rozumíte?

Protože, když si představíte tak neskutečný kontrast, že na Hradčanech seděl bojovník proti komunismu, a teď tam sedí komunistický rozvědčík, a ještě navíc to, co se okolo něho děje, celá ta „lžidimitriáda“ vede k tomu, že nedávno byl dělán průzkum na elitních středních školách v Praze, a otázka byla: „Kdo byl největší bojovník proti komunismu?“ Hádejte, kdo je první?

Martina: Obávám se, že té mediální masáži se nedá odolat.

Gustáv Murín: A právě proto to má smysl, protože já nepíšu kvůli tomu, abych na tom vydělal. Nepíšu to kvůli tomu, aby to byl nějaký skandál. Nepíšu kvůli tomu, abych někoho naštval. Já jen chci odevzdat to, co z toho úseku našich dějin vím. A toto byla ta šance. A kdybych neskončil v literárním centru, tak by to nebylo úplně tato kniha, protože tam ještě zůstala krabice výstřižků, do kterého jsem se bál podívat, když jsem si představil, kolik práce to bude všechno to přebrat, excerpovat, vybrat z toho skutečně ty nejdůležitější věci – ale pouze díky tomu, že jsem měl najednou volno, tak jsem se odvážil, otevřel jsem tu krabici a našel jsem tam poklady. A všechny jsou v té knize.

Snaha pročistit zprivatizované Literární centrum spustila přes Šimečky mediální kampaň

Martina: Vy jste zmínil skandál na veletrhu Svět knihy v loňském roce v Praze. Mnozí posluchači, a vaši čtenáři, vás znají z knih, ale mnozí si říkají: „Gustáv Murín, to já znám, toho byly plné noviny?“ Tak abych to uvedla na pravou míru: Šlo o oficiální prezentaci slovenských autorů.

Gustáv Murín: Ne, ne, pozor. To byl právě o to větší paradox, že tam se prezentovala Haškova kniha o Slovensku. To znamená, že my jsme tam demonstrovali česko-slovenskou literární vzájemnost. To bylo to téma. A když tato oficiální část skončila, tak jsem se obrátil na přítomné, zda má někdo nějaké otázky. A tato paní nastoupila na…

Martina: Paní redaktorka z Respektu.

Gustáv Murín: Paní redaktorka z Respektu. Představila se, že je redaktorka z Respektu a že chce se mnou udělat rozhovor. A místo toho, aby slušně řekla: „Tak jsme se dohodli, že mi pošle otázky, nebo se sejdeme, nebo půjdeme stranou,“ tak začala pálit otázky, a hned to nahrávala. Což je proti GDPR a všem pravidlům, proti etice, proti všemu. No, a mě to zaskočilo – i ochranka Roberta Fica zareagovala asi až po minutě po střelbě – protože to nečekáte, kdo by čekal na takovéto akci, že někdo přijde s takovými věcmi? Ale podstata byla v tom, že mě zaskočilo, že byla „nabrífovaná“, a já jsem si to uvědomil dodatečně, že to bylo takto. Já jsem nastoupil do Literárního centra, zjistil jsem, co se tam děje za hrozné věci.

Oni si to už pomalu zprivatizovali, měli tam takzvaného progresivního ředitele, a peníze se tam přelévaly, jak se jim chtělo. A já, protože se v tom vyznám, jsem řekl: „Dost“. A protože jsem to začal řešit, tak oni začali ječet, protože jsem jim bral všechny kšeftíky a kamarády, a bylo jednoduše nevyhnutelné, že se s některými rozloučíme. A na to musíte připravit vůči státní správě – a musíte to vést do určité fáze. A já jsem to rozfázoval. Protože někteří už věděli, že je zle – ti hlavní škodiči – a co udělali? Zavolali Miškovi Šimečkovi, a Miško Šimečka zavolal taťkovi Šimečkovi. A taťka Šimečka byl před lety šéfredaktorem Respektu – nebyl moc úspěšný, ale byl – a ten zavolal do Respektu, a Respekt řekl: Dobře, neboj se, my to uděláme.

Feminismus je stejně totalitní ideologie jako marxismus-leninismus, a stojí to na faktech

Martina: Navzdory tomu, že to bylo věnováno československé literární tradici, kterou jste demonstrovali na Haškovi, tak bylo součástí otázek, které na vás sršely i to, jaký je váš vztah k feminismu? Protože u nás to bylo prezentováno různě, a někde jsem se dočetla…

Gustáv Murín: Víte, v tomto se cítím velice silný v kramflecích, protože jsem napsal studii o feminismu, a jednak jsem napsal knihu o feminismu, a ta je celá založena na skutečnosti a vědeckých základech, dokumentech, a na tomto všem. Čili já jsem otevřený. Vždy jsem říkal, a tvrdím to znova, že feminismus je jako marxismus-leninismus, je to totalitní ideologie, je to velmi nebezpečné, a tak dále. Takže toto tam zaznělo. Já jsem tam říkal: „Však si samozřejmě přečtěte tu knihu, podívejte se na to sama.“ Potom to bylo o Havlovi, a já jsem řekl: „Klidně si přečtěte kapitoly z té knihy.“ To všechno bylo zdokumentováno, ke všemu jsem měl výborný materiál, a tím pádem za sebou mám doopravdy výborný argumentační aparát. Čili tohoto jsem se já nebál. Ale na druhé straně si myslím, že všechno je k něčemu dobré. Podívejte se na reklamu, kterou mi udělali – to bych se za to nedoplatil.

Martina: Já tedy musím k feminismu zmínit, že jsem v červnu v loňském roce měla hosta – naši posluchači si tyto díly najdou v archivu Rádia Universum – vysokoškolského pedagoga, sociologa, publicistu Petra Hlávku, který se věnuje genderové a transgenderové problematice, a ten doslova řekl: „Gender má kořeny v marxismu a bolševickém Sovětském svazu, kde chtěli zničit rodinu a intimitu mezi mužem a ženou.“ Čímž vám nechci jít na ruku, ale chci říct, že tento váš názor má oporu i ve vědeckých kruzích.

Gustáv Murín: Já jsem totiž o feminismu začal psát v okamžiku, když jsem se vrátil ze Spojených států, a mnozí mluvili o překvapivém poznání – že my už tento slovník známe, protože to je komunistický slovník. Oni mají stejně militantní slovník, který používali komunisti. A tak mi to najednou začalo cvakat dohromady a řekl jsem si: „Dobře, tak já si to nastuduji, zjistím“, a z toho vyšla ta kniha. Konec konců dneska je antifeministické hnutí ve Spojených státech, a podobné věci. Ale myslím, že na tom je fascinující jiná věc: Ono to dneska zazní, ale ve skutečnosti to nikoho nezajímá. Víte, možná, že i vy máte takovou zkušenost, nebo posluchači, že lidé jsou velmi povrchní, co se týká sběru informací, nebo čtení vůbec.

Martina: Jsou zahlceni.

Gustáv Murín: Přejde to okolo, proteče to, jako u průtokového ohřívače. Čili i feminismus už přišel o své ostny a privilegia, protože už vyvanul. Čili ta kniha byla jistým způsobem pouze mým splněním povinnosti, protože jsem nikdy netoužil potom, abych rozbíjel nějaké rodiny, nebo dokonce feministické rodiny.

Progresivisté mají problém s fakty, a tak je nahrazují emocemi – a Šimkovičová vešla do jámy lvové

Martina: Jak si vlastně vysvětlujete, že i ministryně kultury Martina Šimkovičová, jak se zdá, vyslyšela mediální požadavek na vaše odstranění, a přitom je to politička, která je známá svými konfrontacemi s progresivistickými aktivisty z novinářské a umělecké scény, a neodolala nátlaku vyhovět právě Respektu, který k ní osobně – a k vaší vládě – tedy rozhodně respekt neprojevuje.

Gustáv Murín: Ale tak tam byly velké absurdity. Vždyť jak si může dovolit nějaký ředitel nějakého Světa knihy psát ministryni. Vždyť to musí mít alespoň nějakou úroveň, aspoň štábní. Ale tam je to o něčem jiném. Tam je to o tom, že naši progresivisté mají základní problém s fakty. Oni měli v Bratislavě odborníka na dopravu, který nevěděl, kudy jezdí tramvaje – to bylo úplně absurdní. Nebo se nějaké progresivistické poslankyně ptali, kdo byl první československý prezident, a ona nevěděla. Oni mají problémy s fakty, a proto to nahrazují silnými emocemi, a kultura a emoce jdou dohromady. A nejslabší částí této vlády je kultura.

A myslím, že Martina Šimkovičová netušila, do čeho jde, neuvědomovala si, že jde do jámy lvové, protože tam jsou oni silní – tedy v emocích a ve vykřikování, skandálech, a tak dále. A oni na ni útočili tak brutálně, ale tak brutálně, že si ani neumíte představit, jaké špinavosti se okolo děly. Čili já si myslím, že ona, když už toho měla nad hlavu, tak si řekla: „Tak proč bych si ještě měla dělat další problém? Tak si od toho Murína oddychnu.“ A nakonec se zjišťuje, že všechnu snahu, kterou jsem měl – ale i v jiných institucích, jako je Národní galerie například – ona vzdala, už se nesnaží, aby se to napravilo, protože už chce mít pokoj a klid. A to je celé.

A já jí to nezazlívám, vždyť já se mám dobře, já se mohu jen radovat z toho, že jsem se zbavil toho břemene, protože jednat s těmito lidmi, to neuvěříte, kolik je tam zloby a nenávisti. Za celý život jsem nezažil tolik podrazů, tolik falše – to si neumíte představit. Představte si, že tam sedím jako ředitel, pracuji, a je po pracovní době, a najednou někdo zaklepe, a strčí tam hlavu ta, která proti mně organizovala podpisy, a řekne: „Pane řediteli, vy ještě pracujete?“ A já říkám, že mám spoustu práce. Přitom nevím, jak tam pronikla, jak přišla na to, že tam jsem, protože sekretářka tam už nebyla. A říká: „Přinesla jsem tu vaši knihu DemoláCIA našej demokracie, kamarádka si ji koupila, a zda byste se jí mohl podepsat.“ Tak já jsem to podepsal, a druhý den zorganizovala petici, že mě tam nechce. Ale to nebyl jediný případ, tam byly neskutečné scény, které jsem s těmito lidmi zažil.

Děkan se kvůli tlaku veřejně distancoval, a za tři roky si pro něj přišla policie

Martina: Vy jste v jednom rozhovoru – tuším, že v šest let starém – řekl, že když jste pracoval jako vědec, tak vás ten vědecký ústav svým způsobem chránil. A řeknu to ve zkratce, říkal jste, že když jste psal proti minulému režimu, tak přišli, ale před vědeckým ústavem se zastavili. A pak říkáte: „Ale kdo se před ním už nezastavil, byli – tuším – dobromluvkovia.“

Gustáv Murín: Ano, to jsou „dobromluvkovia“, nebo se říká sluníčkáři, progresivci, a tak dále. Víte, historie se opakuje. Ona ve skutečnosti běží jako spirála, to znamená, že když se tady stalo něco vlevo, tak proběhne spirála, a o poschodí výš se to opakuje – a v tomto případě se vracely ty komsomolské, bolševické metody. Ale ti staří bolševici už měli v osmdesátých letech aspoň nějaká pravidla, ale tito nemají žádná. Navíc, jsou dobře cvičeni. U nás se to nazývá tak, že tito novináři jsou „prestitútky“, a oni mají školení, podle kterých vás musí dostat úplně na dno. Například, když jsem se ozval, že je podezřelé, co se dělalo okolo „Kuciakyády“ a jak je to možné? Co je za tím?

Oni tvrdili, že je za tím mafie, ale vždyť já jsem expert na mafii, tak vám řeknu, že je to úplná hloupost. Mafie přece nezabíjí v domě, vevnitř, protože tam zanecháte stopy. Nezabíjí ženy. Proč by to dělali? A navíc, když mafie chce, tak nejprve varuje – poprvé, podruhé, a potom ho zbijí, zapálí auto, cokoliv, ale zabití je to poslední. Když jsem na základě svých vlastních znalostí zapochyboval, tak se rozhodli, že na mě budou útočit, ale oni útočili až tak, že potom po vás jdou. Takže telefonovali děkanovi fakulty, a hučeli do něho tak, že on o své vlastní vůli dal prohlášení, že se fakulta ode mě distancuje. Co se ty máš ode mě distancovat? Já si dělám svou práci, a po práci je to moje věc.

A navíc se ještě zastává demokracie a svobody slova. Co ty se vůbec máš ke mně vyjadřovat? A já jsem myslel, že to je celé omyl. Takže asi za dva týdny byla konference, na které byl tento děkan, já jsem přišel, a řekl jsem: „Pane děkane, asi došlo k nedorozumění. Vy jste si mě ani nezavolali, abych vám to vysvětlil.“ „Ne, ne, já vím.“ A viděl jsem mu na očích, že se raduje z toho, že se dostal k té lepší straně. Víte, proč to říkám? Za tři roky ho zabásla policie, protože to byl největší korupčník na fakultě. Karma je zdarma. A věřte mi, když máte v sobě silné vědomí, že jste nikomu neublížil, nikomu jste nechtěl nic zlého, že říkáte to, co si myslíte a co můžete dokázat, tak mi můžou foukat práškový cukr, jak chtějí.

Nálepky jako hoax a dezinformace přišly před deseti lety jako řízená invaze, aby vyřadily nepohodlné z debaty

Martina: Po té kauze, po tom skandálu na veletrhu Svět knihy, se v mnoha článcích mainstreamových médií vyrojily, a neustále se opakovaly výroky, že jste dezinformátor a konspirátor. Liberální novináři v Česku způsobili nadužíváním těchto termínů jejich naprostou inflaci, protože člověk se najednou může stát v jejich očích fašistou ne proto, že má fašistické názory, ale proto, že třeba netřídí odpad. A mě by zajímalo, jak těmto slovům rozumíte vy? A do jaké míry rezonují na Slovensku? Jak moc jsou si tyto scény podobné?

Gustáv Murín: Jsou podobné. Ale musím vám říci jedno – a to je zkušenost z blogování – že v Čechách bývá diskuze zuřivější, ale opravdu zuřivá. Já jsem s tím měl zkušenost, protože jsem psal pro Britské listy, psal jsem pro Neviditelného psa, a tak dále, a opravdu některé portály zrušily debatu, protože tam byli nenávistníci. Tam byli lidé, kteří si v komunistické minulosti vystáli nějakou frontu, a už se těšili, že z toho budou mít nějaké plus, a přišli o to, a oni tuto zlobu, a zlo šíří dál. Na Slovensku to tak dlouho nebylo, ale teď přišlo, že tam máte, řekněme, maximálně 10–12 takovýchto zuřivců, ale jsou to neuvěřitelné psychopatické typy. Jeden z nich – který má ve svém nicku vždycky SSS – za tři roky vyprodukoval 27 tisíc diskusních příspěvků.

Martina: Kde na to berou čas?

Gustáv Murín: Tak se ráno vzbudí, a už střílí na všechny strany. Chápete? Čili toto je jedna stránka věci. A druhá stránka věci je v tom, že si můžeme všimnout, že všechna tato slova: hoax, fake news, dezinformace, a tak dále, přišly do takzvaného veřejného diskurzu asi před deseti lety, a to nebyla náhoda – ti lidé byli nabrífováni, měli školení, a tak tady nastala invaze tohoto nálepkování. A do toho si představte, že přišli politici, jako máme my „Psychopatoviča“, který se jmenuje Matovič, a vulgarizace veřejného prostoru se s tím ještě spojila. Čili oni postupují přesně tak, jak říkáte, protože vás potřebují vyřadit z diskuze, protože by jinak prohráli. Pojďte se se mnou bavit o Havlovi, pojďte. Uvidíme, kdo z koho. Já vám budu citovat ne sebe, ale budu citovat takové jako Standa Milota, a podobní. Tak aby k tomu nedošlo, aby to neprohráli, tak vás potřebují vyřadit z diskuse. A jak vás z toho vyřadí? Tak, že vás onálepkují, vytvoří okolo vás smrad, a tím pádem se ani nedostanete ke slovu. No, ještě, že jsem tady. Děkuji vám pěkně.

Martina: Když vzpomínáte diskuze, tak rozumím tomu správně, že vám to přijde tak, že české diskuze jsou vyhraněnější, než slovenské?

Gustáv Murín: Určitě byly. Já už to tak nesleduji, ale určitě v devadesátých letech, a pak až do roku 2011, kdy jsem to ještě sledoval, to skutečně bylo až brutální. U Britských listů pak dokonce Honza Čulík vypnul diskusi právě proto, že tam chodili takovíto otravové. My jsme vždycky za vámi trošku pozadu, jsme takoví konzervativnější, čili až teď na Slovensku přichází vlna zuřivců a hejtrů. Ale naštěstí jich není mnoho. A potom, já považuji za nejdůležitější, aby se vás zastali jiní, když napíšete článek, a někdo na vás utočí. Ota Ulč, slavný, fantastický Ota Ulč, se kterým jsem se výborně znal, mi v dobrém radil: „Nepiš tam. Nediskutuj s nimi.“ Ale já blbec jsem to samozřejmě dělal, takže mám své zkušenosti. Ale když to chvilku necháte, tak se přece jen někdo ozve, v někom se vzbouří žluč a svědomí, a prostě je usměrní, nebo umravní. Na to já spoléhám. A když ne, nic se nestane.

Čeští komunisté vyhnali elitu do světa, a tak mělo Česko po roce 1989 spojence – Slovensko nemělo nikoho

Martina: Říkáte, že jste vlastně konzervativnější, tak to možná bude ještě trošku v něčem jiném, protože když se člověk podívá i na okolnosti a atmosféru v minulém režimu – alespoň viděno takto z dálky – tak to byl přece prezident Husák, který dal řízení výstavby strategického vodního díla Gabčíkovo do rukou Ivana Čarnogurského, přestože bylo obecně známo, že jeho bratr je známý disident. Tak si říkám, jestli máte vysvětlení pro to, že na Slovensku byla – a svým způsobem je – uvolněnější atmosféra?

Gustáv Murín: Má to své velice přesné a historické vysvětlení. Ocitoval bych Ilju Erenburga. Ilja Erenburg byl slavný sovětský novinář, který přišel před druhou světovou válkou na Slovensko, a napsal: „V životě jsem nikde neviděl takový třídní boj. Ráno si Novomeský – to byl komunista – s Machem – to byl lidovec – dají do zubů v místních novinách, a večer jim cigáni hrají do ouška u jednoho stolu“. Beneš napsal: „U Slováků to všechno skončí borovičkou, a pak se všechno zapomene.“ Ale to všechno bylo z jisté nouze, protože vzájemná solidarita vycházela pouze z toho, že když jsme Slováci, tak držme pohromadě. Toto fungovalo ještě do konce druhé světové války, a potom přišli komunisti.

A je pravda, že ten komunistický režim nebyl na Slovensku tak brutální, jako v Čechách. Ale vznikla z toho jedna zajímavá věc: Všimněte si, že v Čechách se tehdejším komunistům podařilo vyštvat špičky umění a vědy, a všeho možného, do světa. To znamená, že když přišel rok 1989–1990, tak vy jste měli obrovskou výhodu, protože jste měli všude po světě skvělé lidi, kteří sympatizovali s českým národem. My jsme nikoho nevyhnali, ale též jsme nikoho v roce 1989 neměli. Všechno je za něco.

V osmdesátých letech žila Praha kulturou každý den

Martina: Vy jste jakožto spisovatel často cestoval do naší republiky, do Česka, a mezi vaše přátele patřily mnohé osobnosti, které v běhu času začaly patřit spíše ke kritikům porevolučního vývoje, porevoluční atmosféry, potažmo i ke kritikům Václava Havla. Za všechny bych možná zmínila Alexe Koenigsmarka a jeho manželku překladatelku Viktorii Hradskou. Vy jste vystupoval na jejich literárních seminářích, a tehdy se – pravděpodobně, tak si to představuji – začala rodit jakási spontánní intelektuální opozice vůči některým rysům nového zřízení. Co vás do těch kruhů přivedlo? Jak jste se tam vlastně dostal?

Gustáv Murín: To bychom si měli říct, že například Bratislava absorbovala někoho, kdo přijel zvenku, okamžitě. Když přijela krásná dívka z Brna, tak se do měsíce se všemi seznámila, protože se většinou všichni setkali na diskotékách a koncertech. A Praha také. Já jsem v osmdesátých letech zažil to samé, a věřte mi, že historické budovy v Praze byly stále stejné, a nebyla tady tlačenice turistů, a nebyla tak velká. Takže na Malé Straně jste potkali Malostraňáky, a ještě jste se s nimi mohli popovídat.

Čili okruh intelektuálů, kteří založili Salon kritického myšlení, tedy intelektuálů, kteří měli kritické myšlení, nebyl tak velký, takže když jste se dostali k jednomu, dostali jste se i k druhému, a tak se to postupně rozšiřovalo, a já jsem byl za takovou společnost nesmírně vděčný. Například jedním z takových úžasných chlapů byl Pavel Werner, nebo Jarda Holoubek, kterého jsem vyzpovídal, a od té doby jsme se vždycky na takovýchto společenských událostech vítali a setkávali. Takže musím říci, že tu byla velmi příjemná atmosféra. A navíc ještě musím říct kurióznější věc, že když jsem sem přijel, tak jsem sem přijel za láskou. Měl jsem tady krásnou Aničku, a myslel jsem si, jak si tady vybuduji budoucnost.

Ale nějak to nedopadlo, a já jsem měl najednou horu času, a zjistil jsem, že Praha tehdy v osmdesátých letech žila fantasticky kulturou. Tady byly každý den dvě, nebo tři události za den, a já jsem se na to vrhl, a utratil celé své stipendium, a potom jsem chodil na Václavák na klobásu a na deset chlebů. Ale kulturní podhoubí, které tehdy Praha měla, bylo fantastické, úžasné.

Celý trojdílný rozhovor se slovenským spisovatelem Gustávem Murínem o jeho knize DemoláCIA našej demokracie, o mediálním ataku na pražském veletrhu Svět knihy, o feminismu jako totalitní ideologii a o rozdílech mezi českou a slovenskou veřejnou debatou si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.