Prezident Havel se svou amnestií stal křestním otcem slovenské i české mafie

Gustáv Murín: Děkuji za pozvání a musím říci, že se vždy těším do Prahy, protože Prahu jsem zažil i jako vědec. Dvakrát jsem tady byl na půlročním pobytu, a setkal jsem se s mnoha kamarády a kolegy, literáty a básníky.

Martina: Řekněte mi, proč se vědecký pracovník, který má na kontě několik knih, ale také televizní relace, začne věnovat tématům z oboru organizovaného zločinu?

Gustáv Murín: Je to právě naopak. Začalo to tím, že otec učil na univerzitě v Bagdádu, takže jsme od roku 1967 až 1970 strávili tři roky v Iráku. Naše máma se nikdy výrazně nezajímala o to, co z nás bude, ale tam nějak přišla na to, že mi jdou dobře slohy a že by bylo dobré, kdybych něco napsal, nebo psal. A otec si myslel, že se mě zbaví tím – my jsme jezdili autem z Bagdádu do Bratislavy – umíte si představit, co to v těch časech bylo, protože to ještě Orient byl Orientem – že jsem měl tuto cestu popsat. To se nedařilo, tak mi potom řekl, ať napíšu nějaký článek, nějakou reportáž. Podstatné na tom je, že tehdy už jsem nějakým způsobem pochopil, že mám být spisovatelem, a všechno k tomu směřovalo.

Martina: Já jenom doplním, že v roce 1985 jste se stal zakladatelem Klubu mladých dramatiků, a v roce 1986 Kruhu mladých autorů. V 90. letech jste pak byl dvakrát předsedou Slovenského PEN centra.

Gustáv Murín: Třikrát.

Martina: Dokonce třikrát.

Gustáv Murín: Ano, já jsem rekordman, protože to tam nikdo nevydrží, je to zoologická zahrada. PEN klub je jedna z odnoží zoologické zahrady, která se jmenuje „literární scéna“. A když si představíte, že každý má v sobě ego, tak tam se to všechno sčítá, a je to neuvěřitelné. Ale abychom se vrátili: Směroval jsem k tomu, že půjdu na vysokou školu, buď na žurnalistiku, nebo na scénáristiku, jenže tomu stály v cestě dvě věci. První, že oba moji rodiče byli vyškrtnuti ze strany, a druhá, že moje vzácná starší kolegyně na gymnáziu mě pozvala za jejím otcem, který mi poradí. A já jsem myslel, že to bude tlačenka. Nevím, jestli si pamatujete slovo „tlačenka“.

Martina: „Tlačenka“, ale to byl výrazný disident.

Gustáv Murín: „Tlačenka“ ve smyslu, že vás někdo protlačí do dané školy. A on mi řekl, že studoval žurnalistiku je naprostý nesmysl, protože se nic nenaučím. A naopak, že moje psaní je tak ostré, že určitě budu mít problémy. A já jsem řekl: „Ale co mám dělat?“ A on řekl: „Každý novinář se musí specializovat. Tak co vás baví?“ A já říkám: „Životní prostředí.“ „Tak běžte na biologii.“ Takže tak vzniklo, že jsem se z nouze stal biologem, ale nadchlo mě to tak, že jsem v tom pokračoval až do penzijního věku – a při tom jsem psal.

Z amerického stipendia rovnou do první mafiánské války – a rozhodl se ji zaznamenat jako vědec

Martina: Moje otázka byla vlastně směřována také k tomu, proč jste si vybíral takováto témata? Protože vy máte za sebou i beletristické práce, eseje. Ale u nás se investigativní žurnalistice, která je pak korunována knihami, věnuje třeba Jaroslav Kmenta, nebo Josef Klíma, kteří ale opravdu většinou psali o věcech, které dopředu investigovali.

Gustáv Murín: Tomu se říká autopsie, to znamená, vlastní zážitky. Ale v mém případě to bylo úplně jinak, protože celé téma mafie vzniklo náhodou, a to tím, že jsem byl pozván v roce 1995 na stipendium americké vlády, na nejprestižnější světové literární stipendium, které trvalo tři měsíce, a bylo to fascinující šance, a byl to vstup do světa. Od té doby mám všude po světě kolegy a kolegyně. Ale všiml jsem si tam – a to se mě nesmírně dotklo – brutálního násilí v médiích. V médiích bylo všude a vždy nějaké násilí, a to se mi hnusilo.

Tak jsem si řekl, že se v Americe nebudu dívat na televizi, nebudu poslouchat rádio, a nebudu číst noviny. Jenže jsem se v roce 1995 vrátil do první mafiánské války na Slovensku, kdy každý třetí den byla nějaká vražda, a každý pátek, když jsem si koupil týdeník, kde bylo popsáno, co, kdo, kdy, provedl, a tak dále. A já jsem pochopil, že to je dějinná událost, která bude trvat nějakých deset, patnáct let, jak jsem odhadl. Sicilská mafie fungovala tři sta let, americká padesát, tak jsem toto odhadoval na patnáct, a nakonec to bylo dvacet.

A věděl jsem, že to je období, které by se mělo historicky zaznamenat, ale jinak než Kmenta s Klímou, protože já jsem to bral jako vědec. My jsme ve vědě zodpovědní za to, co tvrdíme, a všechno musí být odzdrojováno, a proto jsem od roku 1995 do roku 2008 sbíral všemožné materiály, všemožné výstřižky, co se dalo, o mafii. Až přišel ten kritický okamžik, kdy už toho máte tak hodně, že se musíte rozhodnout, že buď to ještě zvládnete, nebo toho musíte nechat. A tehdy přišla myšlenka, že jsem přišel na to, jak se na to dívat.

A tato hlavní myšlenka byla o tom, že – víte, mafiáni byli tehdy obdivováni, byli bohatí, měli velká auta, měli vily, a měli kolem sebe krásné ženy – že jsem to začal psát s myšlenkou, že do ráje nevede žádná zkratka a že po nich zůstává pouze neštěstí, a to i vlastní rodiny.

Martina: Když začnou novináři, spisovatelé, psát o takovýchto ožehavých tématech, tak buď dopadnou, jako třeba Udo Ulfkotte, to znamená, že než vydají druhý díl, tak už nejsou…

Gustáv Murín: U nás zmizel novinář Pavol Rýpal.

Martina: Nebo se netrefili, a v tom případě to pak mafiánům tolik nevadí, nebo už jsou tak zabezpečení, že už jim to nestojí za to. Vy jste tady naproti mně, tak jak myslíte, že se vám podařilo tato témata přežít?

Gustáv Murín: Nebylo to tím, že bych si dopředu představoval, jak se to dá zpracovat, ale tím, že jsem následoval vědecký mustr, tak když vyšla první kniha, tak měla obrovský úspěch. To, co se tehdy na Slovensku dělo, tak to nebylo člověka, aby nevěděl, že tato kniha vyšla, i když to vydavatel vydal v malém nákladu, podcenil náklad. Když se na Slovensku prodá tři tisíce výtisků za rok, tak je to bestseller, toto se prodalo za týden. A tím, že vznikla mezera, kdy nebyly k dosahu nové výtisky, tak se začalo šířit, že autor a vydavatel jsou na útěku, a o to více lidí se domáhalo tuto knihu získat.

A já jsem vydavateli řekl, že rozhodující věta, která byla hned první v tomto bestselleru, byla: „Tady se nedovíte nic nového“. To byl můj vklad, protože už bylo z historie, z minulosti, nasbíráno tolik materiálu, že se z toho daly vytvořit kompletní příběhy.

Kolega, který šel mezi mafiány, přišel o život – bezpečnější bylo skládat mozaiku z veřejných zdrojů

Martina: Promiňte, vy jste tady zmínil kolegu Rýpala, který zmizel. Čemu se věnoval on?

Gustáv Murín: Přesně tomuto. On si myslel, že když se dostane mezi takzvané „mafoše“, mafiány – já je nazývám „mafoši“ – tak že z nich vybere, vytáhne něco zajímavého, a tak dále. Byla to ambice, kde šlo doopravdy o život, a on o život doopravdy přišel. Ještě pozor, když vyšla ta první kniha, a měla obrovský úspěch, tak se začaly objevovat různé nabídky – asi mě testoval – že mi někdo řekne něco neuvěřitelného o tom, co se děje v podsvětí – prostřelená kolena, a takovéto věci.

Všechno jsem odmítl a ke všemu jsem řekl: „Podívejte se, já dávám do kupy knihu jako mozaiku z veřejných zdrojů. Napište to, opublikujte to, podepište se pod to, a já to odcituji“. Protože pointa, která mě zachránila – i před mnohými soudními spory, a tak dále – byla taková, že tam bylo vždy napsáno: „V této knize se netvrdí, že se to tak stalo, ale tak se o tom psalo. Je to mediální zrcadlo doby.“

Martina: To znamená, že to byla vlastně jakási kompilační práce?

Gustáv Murín: Ano, skládačka.

Martina: „Nedozvíte se nic nového“ – to je chytrá věta na to, aby si autor zachoval možná, řekněme, holý život, nebo možnost pracovat dál. Ale změnilo se na Slovensku po vašich knihách něco? Změnily tyto knihy něco, a zasáhly do veřejného, mafiánského života, nebo ne?

Gustáv Murín: To je těžké. Jako autor to těžko mohu posuzovat. Můžu posuzovat jen to, že to mělo obrovský ohlas. Ale bylo na tom velmi milé a pikantní, že mi psaly maminky, a to například: „Náš syn nepřečetl žádnou knihu, ale když se mu dostala do ruky vaše kniha o mafii, tak čte dál.“ Takže tento vklad, to se mi určitě podařilo. Ale nakonec to bylo dvacet knih, a dokonce z toho byl i velmi úspěšný televizní seriál. A podstata je v tom, že i když tam byla ta věta: „Tady se nedovíte nic nového“, tak ve skutečnosti lidé jsou, co se týká sběru informací, poměrně povrchní, takže si to přečtou, a zapomenou.

A i při mých předchozích knihách, hlavně o zdraví, a o takových věcech, jako je biologie, mi potom říkali: „Ale vždyť já jsem o tom četl.“ Čili to znamená, že se zpětně verifikovalo, že si uvědomili: „Ano, tomuto se dá věřit.“ A to byl asi největší vklad.

Martina: Vy jste v loňském roce vydal knihu „Od Havla po Pavla“, kde se do těchto prezidentů, lidově řečeno, navážíte. Je to v řadě už 12. kniha literatury faktů, jestli správně počítám.

Gustáv Murín: Myslím, že jich je asi víc.

Martina: I víc, dobře.

Gustáv Murín: Jen těch mafiánských je dvacet.

Martina: Aha, tak v tom případě ano.

Gustáv Murín: Takže kromě dvaceti mafiánských je to možná ještě dalších 12 knih.

Do revolucí oslabené země se naočkovaly tisíce propuštěných zločinců a do ulic museli vyrazit vojáci

Martina: Podle čeho si vybíráte témata? O mafii jsme si už tak řekli, ale ty ostatní?

Gustáv Murín: Podívejte se, to je jednoduché: Téma si vás najde – to je jedna ze základních věcí, a musíte být zvědaví, to je důležitá věc jak ve vědě, tak i v literatuře. Ale tady to bylo jednoznačné. Jen si představte, že jsem psal o slovenské mafii, a nemohl jsem minout Václava Havla, protože Václav Havel je křestním otcem slovenské a české mafie.

Martina: Já tušila, že to bude průšvih.

Gustáv Murín: Ale já to říkám s plnou vážností, protože on tou absurdní, bizarní amnestií propustil všechny mafiány na Slovensku, kteří se potom chytili. To byl takový šok – nevím, jestli si to pamatujete – že československá vláda poslala do ulic vojáky se samopaly.

Martina: To si tedy nepamatuji.

Gustáv Murín: Tak to já si pamatuji absolutně perfektně, protože to byl šok. Představte si, že do revolucí oslabeného organismu naočkujete takovou masívní invazi virů zla. Vždyť oni jich propustili asi 20 tisíc. Vždyť Slovenská národní rada – a to cituji v této knize – dokonce do dvou, nebo tří týdnů připravila přehled o tom, jak masivně stoupla kriminalita, a jak hrozné věci se děly. Dokonce tito propuštění vězni přišli do Levic, a tam vystříleli celou rodinu, nebo vyvraždili celou rodinu. To byl velmi brutální vstup do demokracie, a první krok byl prezidenta Havla jakožto absurdního dramatika.

Martina: Dohromady bylo propuštěno přibližně 12 600 odsouzených.

Gustáv Murín: Může být. Ale dohromady to bylo asi 23 000.

Martina: Když vás tak poslouchám, tak se vlastně nedivím tomu, jaká pověst vás předchází. Vy jste si v průběhu své literární aktivity dokázal udělat nepřátele ve všech škálách politického, či ideologického spektra. Řekněte mi: Je to váš úmysl trochu provokovat?

Gustáv Murín: Ne, ale vůbec ne. Já nemám rád konflikty. Ale nedávno jsem hovořil s jedním velmi moudrým člověkem, který mi řekl: „Gusto, ty máš základní charakteristiku, že jsi nečitelný z hlediska politiky, protože ty nejsi ani tam, ani tam.“ Víte, já už jsem ve stádiu, kdy už nepotřebuji bestsellery. Já už za sebou bestsellery mám, a už na tom ani nepotřebuji vydělávat. Ale považuji za svou povinnost, že když mám tu schopnost, tak zadokumentovat moderní dějiny Slovenska.

Před touto knihou to byla „DemoláCIA našej demokracie“, kde byl Havel první kapitolou, a potom tam byli další, a skončilo to klanem Šimečkovců, které znám osobně. A nešlo o nic jiného, jen o to, zdokumentovat a předložit čtenáři: „Podívejte se, tady máte všechna fakta, která o tom existují“. Ke knize „Od Havla po Pavla, Život ve lži“, jsem materiály sbíral 30 let, a je tam úplně všechno. Tam jsou věci, které zazněly, které byly prezentovány na veřejnosti, ale nebyly dány do souvislosti a do celku.

Nikdy nevyvozujte závěry, jen předkládejte fakta a nechte čtenáře, ať si vybere sám

Martina: A když jste se u některých knih – kterých je opravdu nepřeberné množství – zpětně díval na svou práci, našel jste něco, v čem se třeba někdy mýlil, že jste udělal nějaký vývod, analýzu nesprávným směrem? Nebo se vám vaše úvahy vesměs potvrzují?

Gustáv Murín: Tam je třeba říci jasnou věc, že já nikdy vývody nedělám. Já se nikdy nesnažím čtenáře přemluvit na tu, nebo jinou stranu. Já říkám: „Podívejte se, tady máte fakta taková a taková, a vyberte si.“ Ale můžu vám říci, když už jsme při tom, jednu pikanterii – ale to už říkal Josef Heller – že když má autor úspěch, tak už s ním nikdo nepolemizuje. A při první knize – to byla „Mafia v Bratislavě“ – mě ještě opatrně orientoval v tom smyslu, že je potřeba dávat si pozor na jistého Borise Kollára, protože ten byl opravdu nebezpečný.

Ale při druhé knize už o tom nikdo moc nediskutoval – a to byla nejprodávanější kniha v tom roce. A právě se stalo, že jsem si po křtu knihy vzal mou knížku, a při čtení jsem se zpotil hrůzou, co všechno jsem tam dal, protože mě už nikdo nelimitoval. Já už jsem tam dával doopravdy všechno, co se o těch lidech vědělo.

A protože v tom byli namočeni lidé, jako Pavol Rusko, zakladatel Markízy, a podobní, Kočner, tak jsem najednou zjistil: „Pane Bože, vždyť mluvím o takovýchto lidech.“ Ale při křtu první knihy se ptali jednoho novináře, co si o to myslí, a on říkal: „Nemusíte se obávat, politici mají velmi hrubou kůži. Hroší kůži“. Takže já jsem ani z této strany nezažil žádné námitky, ani kritiku, ani nic takového.

Martina: Zjevně nemáte silně vyvinutou autocenzuru, protože v případě, že jste se pouštěl do témat „Od Havla po Pavla“, tak jste musel vědět, že se zejména v případě Václava Havla pouštíte na horkou půdu, když se budete neuctivě vyjadřovat o této pro mnohé národní ikoně. Zvažoval jste to nějakou dobu?

Gustáv Murín: Tam není o čem uvažovat, protože já jsem se o něm neuctivě nevyjadřoval. A to jednoduše proto, že jsem se o něm nevyjadřoval. Tato kniha je složena z výpovědí, a svědků, kterých je asi 297. A to jsou lidé, kteří byli přímo s ním, a jejich odsudky jsou velmi silné, ale já je pouze cituji. Já to nekomentuji.

Martina: Já jsem našla, že tato kniha vznikla na základě vzpomínek 223 pamětníků – ale vy to asi musíte vědět líp, toto je jen to, co jsem našla v médiích – komentátorů, a na základě dalších 35 knih, a 340 článků a studií. Jak jste věděl, po kterých jít?

Gustáv Murín: Ne, já nikdy neselektuji. Podstata je v tom, že moje metoda, která se mi osvědčila, je v tom, že když mám téma, tak si na toto téma celé roky sbírám všechno, cokoliv. Já nerozlišuji, já to ani nečtu. Já si prostě jen sbírám materiál. A v tom je jedna úžasná výhoda – to už kdysi dávno řekl Orwell – že v tomto našem světě, v takzvané demokracii, funguje ohlušení informacemi. Komunisti informace schovávali, a proto byly atraktivní.

Ale tady je kopec hlušiny, a základní otázka je: „Jak se chcete orientovat v tomto mediálním světě, kdy je tu tolik různých dezinformací, nebo zbytečných, balastních informací?“ A moje odpověď na to je, že správná zpráva se opakuje. To znamená, že když se mi tam opakovaně objevil alkoholismus Václava Havla – tak co jiného? Vždyť Milotu přece pozval Havel na Hrad jako kritika, a první, co mu řekl, bylo: „Podívejte se, nemůžete se přece jakožto delegace v letadle ožrat tak, jak jste se ožrali“. Takže s ním Havel skončil. Čili to jsou citace jiných. Ale když už mluvíme o alkoholu, tak víte o tom, že já jsem se s Václavem Havlem setkal v roce 1988 osobně?

V roce 1988 si v prázdném baru připil s Václavem Havlem, kterého se ostatní báli i jen pozdravit

Martina: Dočetla jsem se to, ale naši posluchači ne, takže sem s tím.

Gustáv Murín: Je to kuriózní situace, protože já jsem v té době byl v Praze na vědecké stáži, a měl jsem začátkem dubna narozeniny.

Martina: Devátého.

Gustáv Murín: Devátého, a měl jsem tady výbornou partu, a řekl jsem, že to jdeme oslavit. A vynikající redaktorka, paní Jana Hamanová, řekla: „Ale pojďme nejdřív na kulturu“, protože Přemysl Rut měl v Železničářském klubu na Engelsově náměstí premiéru. Takže pojďme na tu premiéru, a že si potom půjdeme sednout. A my jsme šli do toho klubu, a tam bylo tak natřískáno, že jsme se už nevešli na sedadla, ale byly tam podél stěny stoly, a tak jsme seděli na těch stolech.

A já jsem částečně viděl na hlediště a na jeviště, a viděl jsem, že je tam Václav Havel s jeho ženou, a Přemysl Rut, a samozřejmě tam běžely takové věci: „Co jsi dělal včera?“ „Ale bolely mě zuby, tak jsem šel za disidentistem.“ A v tomto duchu to tam běželo. A teď si představte, že mně bylo řečeno, že tam je hned vedle bar a že je tam hned po premiéře oslava. Tak samozřejmě, když to skončilo, lidé se hrnuli ven, a já jsem šel do toho baru. Vešel jsem do baru, a tam nebyl vůbec nikdo, byl jsem tam úplně sám.

A za chvilku přišel Václav Havel s jeho ženou, a ti se s údivem podívali, jak je tam prázdno, když má být oslava. A viděl jsem, že je to ta šance, tak jsem se k němu otočil a říkal: „My se neznáme, ale dneska mám narozeniny, a rád bych si s někým připil. Mohl bych si s vámi připít?“ A on říká: „Dyť jo.“ Potom byl problém sehnat číšníka, který se schovával pod pultem, protože se bál, že bude viděn, jak nalévá Václavu Havlovi. Ťukli jsme si – nikdo nepřišel – a on řekl, že se nedá nic dělat, a odešli. A vzápětí se nahrnuli všichni lidé. A to jsem pochopil, že všechno je něco za něco.

A ta privilegia, která Václav Havel měl: Znám to z PEN klubu, jak byl v osmdesátých letech financován, když si koupil první Mercedes – jako jediný v Praze. Všechno je něco za něco. To znamená, že tam byla samota. A pro mě to byl velmi silný dojem, velmi silná emoce, když jsem si uvědomil, že i když vám pomáhají všichni svatí, tak i tak se můžete dostat do situace, že jste osamělí uprostřed davu. A toto byl můj zážitek s Václavem Havlem.

Martina: Proč si myslíte, že už tehdy byl osamělý? Protože přeci jen ta gloriola, aureola, která ho provázela jakožto hlavní tvář sametové revoluce, je vlastně živá do dnes.

Gustáv Murín: Ale já mluvím o roce 1988. V roce 1988 byl v uzavřeném kruhu takových dvaceti rodin. Někdo o tom napsal studii. Byli tam Dienstbierovci, a tak dále, a to byla uzavřená partička, která žila sama sebou. A já jsem byl svědkem toho, že se lidé bojí být s ním viděni. To mě na tom zarazilo, že dokonce i číšník se bál. Ale to byl Václav Havel.

Martina: Protože v 1988 to ještě znamenalo, že na vás ulpí stín disidenta.

Gustáv Murín: A právě o tom mluvím, protože on si také musel prožít určité martyrium. Není to jen samé hogo-fogo – i když teda měl obrovskou podporu, byl neskutečným způsobem financován přes PEN klub – takže toto byl lidský rozměr tohoto.

Závazek StB podepsal v osmnácti pod nátlakem a nikdy ho nenaplnil, přesto z něj udělali estébáka

Martina: Vy říkáte, že zajímavé informace jsou ty, které se opakují, protože to dává tušit, že pokud má více lidí stejnou zkušenost, tak by na tom mohlo něco být. Vy jste vycházel z výroků, které zazněly třeba od Jána Budaje a Pavla Žáčka v dokumentu, a od mnohých dalších. Vyhledával jste tyto respondenty i aktivně?

Gustáv Murín: Ne, nikdy. Zásadou mojí metodiky bylo, že – dokonce už když jsem psal třetí, čtvrtou knihu o mafii – jsem se zásadně nescházel s mafiány, i když byly nějaké náznaky, že si chtějí o něčem povídat. Já jsem říkal: „Vážení, pokud si chcete o něčem povídat, zveřejníte to, a já to ocituji.“ To je absolutní zásada, aby člověk nebyl nějakým způsobem dotyčnou osobou ovlivněn. Ale co se týká Jána Budaje, tak toho jsem poznal v 80. letech, vídali jsme se poměrně často, a měli jsme fantastické debaty. Je to velmi chytrý chlap, který zle dopadl.

Myslím to, co se mu stalo, a za co může pan Havel, když se ho potřebovali zbavit. Ján Budaj udělal jedinou chybu, že někde na nějaké recepci řekl: „Co se týká samostatného Slovenska, možná to bude téma,“ nic víc, on nepohnul prstem. Ale samozřejmě, že na Hradčanech na to byla obrovská alergická reakce. A oni ho nespravedlivě a zákeřně odrovnali s pomocí pomocníků, které jsem také osobně znal – Zajaca jsem znal, samozřejmě Jána Langoše jsem znal osobně, se všemi jsem si tykal, s Flamikem, a s ostatními, s Bútorom.

Já jsem byl jeden z nich, ale nešel jsem tou cestou jako oni, protože oni se rozhodli mezi Jánkom… Do té doby to byl Jánko, všichni ho milovali, všichni ho objímali, a když Havel zavelel a řekl: „Tohoto se zbavíte“, tak se ho zbavili. A tak zákeřně, že se vždycky ozvu – a dodnes to dělám i když si myslím, že Jano Budaj udělal potom mnoho chyb – když se do něho naváží, že byl estébák. Byla to čistá lež. On podepsal závazek StB jako osmnáctiletý, protože ho chytili na hranicích, a dali mu dvě možnosti: „Půjdeš na soud, nebo do vězení, nebo podepíšeš.“ On to podepsal, ale nikdy to nenaplnil.

A oni ho jako kandidáta tajné spolupráce drželi asi rok, a potom přišla kontrola z Prahy a zjistili, že je to podvod, tak ho škrtli, a dali ho mezi nepřátele. Takže to všechno byl podvod. Ale bohužel si myslím, že většina svědectví mluví o tom, že Václav Havel se často v těchto svých rozhodnutích mýlil. A co se týká Dubčeka, tak to bylo naprosto podobné.

Kniha o dvou prezidentech vyšla na Slovensku, ale česky – protože většina svědků mluvila česky

Martina: Kniha o dvojici prezidentů Václavu Havlovi a Petru Pavlovi vyšla sice ve slovenském nakladatelství, ale je psána česky. U nás vzbudila velký rozruch. Jak je to na Slovensku?

Gustáv Murín: No musím vám říci, že je zajímavé, jak osud vždycky něco přivane, a to i v tomto případě. Než jsem sem přišel, tak jsme potkali náhodou nějakou paní, která se mi představila jako čtenářka, a řekla mi: „Pán Murín, však ja som až v polovině knihy zjistila, že je to v češtině“. A to je skutečně pravda. My, hlavně naše generace, čte česky bez jakýchkoli problémů. Ale naopak to neexistuje, když český vydavatel vydá nějakou knihu, tak třetinu nákladu prodá bez problémů na Slovensku, ale slovenská kniha se v Čechách neprodá ani jedna. To jsou konotace z historie, a není to třeba rozebírat.

Ale podstatné je, proč je tato kniha v češtině. Protože drtivá většina textů jsou citace, a jsou to české citace. Z asi devadesáti procent respondentů jsou osobnosti z Čech, kteří byli chartisty, a tak dále. A z mého pohledu bylo zbytečné překládat to do slovenštiny, protože jde i o autenticitu, o to, jaký ten citát je. Musím si dávat pozor. Jako vědec si musím dávat pozor na to, aby byl daný citát přesný. No, a když je citát v češtině, tak proč by měly být spojováky ve slovenštině? Takže takhle to vzniklo.

Martina: Teď trochu odbočím do lingvistického koutku. Máte pravdu, že zejména mladé generace se už ve slovenštině příliš neorientují, a mnoha slovům, která jsou odlišná, jako je cencúľ, ceruzka, a ťava, nerozumí.

Gustáv Murín: A to jde až do absurdity, protože já si pamatuji, že nějaká paní domácí se ptala nějaké mé známé – to bylo asi ještě v 80. letech – co je to Veliká noc? A přitom jsou to Velikonoce. Rozumíte? Všechno je to trošku i o sluchu. Dokonce se stalo, že když jsem na svém blogu uveřejnil ukázku z této knihy v češtině, tak mi nějaká paní v diskuzi napsala: „Pane Murín, dejte si pozor. Ta vaše bratislavčina.“ Ona si myslela, že to je bratislavčina. Podívejte, to je jednoduchá věc, jednoduché vysvětlení: Do češtiny se vždy překládalo z celého světa více knih než na Slovensku.

My nemáme přeloženého Czeslawa Milosze, nositele Nobelovy ceny, čeština ho má, a tak dále. Čili celkem logicky byli to, kteří se zajímali o světovou literaturu, nebo vůbec o literaturu, číst česky. A já myslím, že je to dobře.

Martina: Na druhou stranu zase musím říct, že možná nám čtení ve slovenštině příliš nejde. Já si vzpomínám, že jsem četla…

Gustáv Murín: Ani mně to nejde. Proto, když jsem vystupoval ve světě, i doma, tak zásadně nečtu, protože čtení vás vede k tomu, že si začnete dávat pozor na výslovnost, a tak dále, a unikne vám to. Takže já dělám takzvaný storytelling, to znamená, že mluvím k lidem, a mohu vás ubezpečit, že je to fascinující zážitek, takže mám zkušenost, jakou mají herci, když se na nás v potemnělém sále rozzáří oči. Já jsem to párkrát viděl, a je to velmi silný zážitek.

Celý rozhovor se slovenským spisovatelem Gustávem Murínem o slovenské mafii, knize Od Havla po Pavla a kontroverzním odkazu Václava Havla si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.