Demokratické panoptikum

Zemí, kde je prezident generál hvězdou zábavních festivalů, a tleská se mu ve stoje, nebude mnoho. Jedná se o politickou anomálii a kulturní tragikomedii v jednom. Ohlédneme-li se ale do nedávné historie, dalo se to u nás čekat. Od státem řízené kultury ke kultuře zpolitizované není daleko. Jedná se vlastně o dva různé projevy stejného mentálního nastavení.

Kulturní politika za minulého režimu fungovala jako servis pro umělce i jako dozor nad umělci, kteří se řídili zásadou „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Vedle oficiální kultury, která byla loajální ke státní ideologii a poplatná dobovému vkusu, ale existovala i kultura neoficiální. Obecně lze říct, že underground žil vlastním životem: Jednalo se o kulturu paralelní, nikoli o kulturní opozici. Oficiální a neoficiální kultura se nestřetávaly, nýbrž míjely.

Underground, autentický ve své nezávislosti, byl reakcí na kulturní politiku státu, který si umělce najímal, aby bavili pracující lid, povznesli ho na duchu, anebo vhodně zkrášlili veřejný prostor.

Kdykoli se kultura zaplete s politikou, riskuje svoji kulturnost. A je vcelku jedno, jak se to „zapletení“ přihodí. Když oficiální umělci podepisovali antichartu, nesouhlas s manifestem, který nečetli, bylo to servilní, nedůstojné. Když pak oficiální umělci sehráli roli sametových revolucionářů, byl to v jejich podání kýč. A když se nyní seriálové herečky či aktivističtí pěvci politicky angažují na podporu chudáka pana prezidenta, je to směšné a pitomé.

Jen vzácně se v historii umělci osvědčují jako avantgarda, ohlašující novou dobu, většinou po staru reprezentují tu stávající. S kulturností zpolitizovaného publika je to podobné, davová psychóza už z principu nemůže být noblesní. Opravdová kultura, coby projev nespoutané tvořivosti, hledání a oslava krásy, toho nikdy nepotřebovala mnoho k životu. Pro svobodnou kulturu je stát spíše koulí u nohy než nezbytným sponzorem. Mocní jsou poučeni, že lidu je třeba dát chléb a hry, neboť jak známo, kdo si hraje, nezlobí.

Chceme-li pochopit dnešek, nebude na škodu ho porovnat s minulostí. Představa, že by za minulého režimu prezident Gustáv Husák obrážel hudební festivaly, je naprosto absurdní. Neměl to zapotřebí a neměl na to čas. Stejně tak je absurdní představa, že by prezidenta Husáka poptávalo festivalové publikum. Nejspíše by ho strpělo, protože vypískat prezidenta by nikoho nenapadlo, ale bylo by to celé divné.

Když se změnil režim, z politiků se staly celebrity s fankluby podporovatelů. Okouzlení z politiků se vytratilo, jakmile došlo na politický boj. Společnost se rozštěpila, politici ztratili prestiž a vznikla na ně selektivní averze.

Mezitím ovšem dorostla generace nezatížená historickou pamětí, chatrně vzdělaná a postrádající životní zkušenost. Je-li tato cílová skupina konfrontována s produktem profesionálního politického marketingu, sličným prezidentem motorkářem, co trousí triviální moudra a je ho plná televize, je z toho láska na první pohled. Festivalové publikum má logicky slabost pro prezidenta, který je v jedné osobě lídrem opozice, rebelem bez příčiny, vrchním v liberálně demokratické pražské kavárně a reprezentantem módní strany války. Přesně takový prezident má potenciál stát se idolem křepčících militantů na palubě Titaniku.

K politizaci kultury nedošlo náhodně. Komedianti se osmělili kibicovat do politiky poté, co úpadek politické kultury učinil z politiky pokleslé divadlo, tedy jeviště, na kterém jsou doma. Vše do sebe najednou zapadlo: Zpolitizovaná festivalová sešlost, umělci, co se rozmarně dali na politiku, a voják, co jakýmsi omylem zabrousil do politiky a skončil na Hradě. Výsledkem je demokratické panoptikum, ve kterém jsou kultura i politika k vidění jako kuriozity.