Spalte ty knihy!

Pokud letos v srpnu nebyli Němci právě na dovolených, diskutovali o Vinnetouovi. Přesněji řečeno o knize Mladý náčelník Vinnetou, která měla vyjít u příležitosti uvedení stejnojmenného filmu do kin. Nakladatelství se však nakonec rozhodlo knihu stáhnout. Na základě mnoha negativních reakcí dospělo k závěru, že kniha obsahuje zraňující rasové stereotypy. Předchozí rozhodnutí vydat označilo za chybu, z níž se poučilo. Také se ukázalo, že první veřejnoprávní kanál ARD už nehodlá v budoucnu vysílat i u nás známé filmy vycházející z příběhů Karla Maye.

Veřejnost včetně některých prominentních politiků reagovala s rozhořčením. Nešlo ani tak o samotnou knihu, kterou nikdo neznal, či o nezájem ARD, ostatní stanice s Vinnetouem a Old Shatterhandem počítají. Němci se prostě lekli, že z Ameriky dovezená kultura rušení (cancel culture) dostihla už i Mayovo dílo, na němž podobně jako u nás vyrostly generace čtenářů i diváků. Koneckonců veřejnoprávní dvojka ZDF si morálně kompenzovala další vysílání Vinnetoua tím, že na Facebooku varovala před stereotypním používáním slova indián.

Jak reagovali progresivisté, kteří to celé spustili? Karel May jim leží dlouhodobě v žaludku. Jeho dílem opovrhují jako kýčem a nemohou se vyrovnat s jeho nadčasovou oblibou. Svůj útok opřeli o údajný Mayův rasismus, a to i přesto, že indiány líčil veskrze pozitivně. Vysvětlili, že i pozitivní stereotyp je rasistický, neboť přisuzuje jednotlivci esencializující skupinový obraz, čímž ho zraňuje, neboť mu upírá svobodu být sám sebou. Zranění je o to větší, že na indiánech byla spáchána genocida, kterou ti nejodvážnější dokonce srovnávají s nacistickým vyhlazováním Židů (například pedagog a specialista na PR Mirko Lange na https://scompler.com/winnetou/). I když to May mohl myslet dobře, byl rasista…

Progresivisté už nedořeknou, že o rasismus se jedná pouze v případě bělošských představ o jiných rasách. Stereotypy nebělošské jsou buď kulturním dědictvím nebo, pokud jsou namířeny proti bílým, spravedlivým pokračováním boje proti kolonialismu. Asi jim nevadí, že jejich argumentace je hluboce rasistická.

Jak se ale progresivisté vyrovnávají se zakazováním nežádoucích děl a osob? Když se v květnu 1968 progresivismus vstupoval do ulic demonstracemi proti každé autoritě, neneslo se Paříží heslo „zakázáno zakazovat“? Však také děti osvícenství nikdy nezakazují, ony přesvědčují a spoléhají na rozumnost. Koneckonců ani za minulého režimu nebyli žádní zakázaní autoři či zakázané filmy. Pouze se někteří autoři nevydávali a některé filmy neuváděly, což bylo samozřejmě v přetlaku děl pochopitelné. Ještě že byli odborníci, kteří dokázali zhodnotit všechny okolnosti a učinit optimální rozhodnutí o knize či filmu. Podobně tomu letos v srpnu bylo i s knihou o mladém náčelníkovi. Nakladatelství učinilo rozhodnutí vydat, ale nevzalo v potaz všechny okolnosti, a tudíž se zmýlilo. Naštěstí bylo upozorněno a mohlo včas chybu napravit, vše dobře dopadlo.

Progresivisté proto vylučují, že by někdo snad zakazoval Karla Maye. Ale nezastaral trochu? Neměl by být doprovozen aktualizujícím výkladem? Není přesto trochu riskantní ho vydávat, když může zranit tolikeré city? Nebude lepší dát šanci současným autorům, kteří jistě dokáží psát dobrodružné knihy pro mládež bez zraňujících stereotypů? Ovšem ti by se pak měli ve veřejném vystupování lépe hlídat. Neměl by se opakovat případ Rowlingová, kdy se autorka politicky zcela korektního Harryho Pottera velmi nešetrně vyjádřila o transgenderu, což vrhlo neblahý stín na celou čarodějnickou ságu. Každopádně do vydávání Karla Maye nelze nikoho nutit.

Vlastně se ani nelze divit, pokud se do toho leckomu nebude chtít, neboť vydavateli, který nedokáže zohlednit, jak zraňující mohou být některá díla, hrozí bojkot, který postihne i díla, jejichž korektnost ani největší progresivista nezpochybňuje. Jedná se o aplikaci principu viny skrze kontakt (guilt by association), kdy k odsouzení někoho či něčeho stačí to, že se kontaminovali pouhým kontaktem s něčím, co bylo odsouzeno. Odsuzování se pak šíří jako virová epidemie. Všechny tyto mechanismy známe z minulého režimu. Podivné je však to, že dnes k nám přicházejí ze zemí, které jsme považovali za vzory svobody a demokracie.

Dovolte vlastní zkušenost. Před rokem jsem začal dávat dohromady kolektivní česko-slovenskou knihu obhajující princip národní svrchovanosti. Poněvadž jsem k dílu přizval výrazné nekonformní osobnosti zprava i zleva (např. Ilona Švihlíková, Ján Čarnogurský, Jan Keller, Michal Semín či Petr Hampl), bylo zřejmé, že kniha se srazí s globalizačním a protinárodním kánonem vládnoucí politické korektnosti. Přesto se našel vydavatel, za nímž stála řada odvážných a intelektuálně podnětných počinů.

Náhle se však někteří autoři stali zakázanými. Autorsky hotová kniha měla jít do sazby v týdnu, kdy Rusko vpadlo na Ukrajinu, a někteří z autorů veřejně vystupovali méně protirusky a méně proukrajinsky, než předepisovala oficiální linie. Obsahu knihy se to sice nijak netýkalo, neboť tam nepsali ani o Rusku, ani o Ukrajině, ale samotná jejich jména se stala natolik kontroverzními, že nakladatel žádal jejich vyřazení. Mohu vyřadit kapitolu pro její nedostatečnost, ale nikoliv kvůli autorovi. Tuším za tím mechanismy totalitní moci. Chápu však nakladatele, kterému může hrozit krach. Každopádně kniha o něho přišla. Nakonec se jí ujalo nakladatelství Dauphin a vydalo ji pod názvem Svrchovanost zleva i zprava.

Ovšem vydání spustilo další mechanismus ideové ochrany – zamlčování. Vlastně to začalo slibně, když mi zavolali z Českého rozhlasu s nabídkou stručného rozhovoru o knize. Ve smluvený den však byl rozhovor zrušen údajně proto, že jsem v témže dni už v rozhlase jednou vystupoval. Redaktorka se však nedala odradit a domluvili jsme si další termín. Nový termín přinesl nové zrušení; tentokrát pouze s nejasným odkazem, že se toho onen den hodně děje. Dodatečně mi sdělili, že omylem prezentovali jinou knihu. Současně se prý změnila koncepce pořadu, do níž kniha o svrchovanosti už nezapadá, a tudíž žádný rozhovor nebude. Rozhovor nejspíše neprošel přes ideovou kontrolu, jíž je veřejnoprávní rozhlas proslulý.

Přiznám se, že cítím určitou nostalgii po veřejném pálení knih. V obecném povědomí se jedná o projev totalitárního barbarství, od vynálezu knihtisku však jde spíše o zoufalé gesto zastavit oběh myšlenek, které je od počátku odsouzeno k nezdaru. Ve dvacátém století plameny ony odsouzené knihy spíše popularizovaly než ničily. Především se však objevily mnohem účinnější způsoby potlačování myšlenek: komunistický a liberální.

Komunistická moc občas musela přistoupit k pálení knih, ale dělala to neveřejně, neboť se jednalo o selhání systému. Její mechanismy totální společenské kontroly totiž měly nebezpečné myšlenky předem filtrovat. Pokud fungovalo vše, jak mělo, potom nebyla žádná režimu nebezpečná kniha ani vydána. Občas docházelo k drobným nehodám, přehlédnutím či drobným sabotážím. Občas i k nehodám větším, když se mocenská vertikála začala štěpit, jako u nás v druhé polovině šedesátých let, a přestávalo být jasné, co se ještě může, a co už ne. To také odkazuje k hlavní slabině systému – příliš závisel na mocenské vertikále komunistické strany. S tou se to má, jako s válečnou ekonomikou, krátkodobě účinná, dlouhodobě neudržitelná.

Tuto slabinu překonává progresivistický liberalismus. Jeho mechanismy filtrování nebezpečných myšlenek jsou stejně všudypřítomné, ale lépe maskované než ty komunistické. Navíc fungují horizontálně, nezávisí na jediném mocenském centru, nýbrž působí decentralizovaně napříč společností. Za zdánlivou svobodou se skrývá tvrdá sociální kontrola a manipulace. Roli dirigenta určujícího, co se ještě může, a co už ne, plní hlavní média, veřejná i soukromá. Jejich řídící linie vzniká praktickou syntézou zájmů velkých vlastníků a částí státního aparátu s přesahem do nadnárodních struktur, ideologicky kotví v neoliberalismu a progresivismu. Linie sice uniká jakékoliv demokratické kontrole i požadavkům na názorovou pluralitu, ale současně se dokáže lépe přizpůsobovat měnícím se okolnostem než rigidní autoritářství předchozích systémů. O to tížeji se s ní bojuje.

Pokud by dnes začali snášet „májovky“ na hranici, dalo by se to brát jako dobrá reklama mezi mladými čtenáři. Pokud by se staly předmětem státních zákazů, dočasně by utrpěly, ale otevíralo by jim to budoucnost. Ale když vlastně nejsou pronásledovány, nýbrž uváděny na pravou míru, tuším, že vyhlídky jsou špatné.