iDNES: Prezident Petr Pavel se vrátil z dovolené v Maroku. Do Prahy po kritice tentokrát nepřiletěl soukromým tryskáčem, ale linkou nízkonákladové společnosti Ryanair.
Ty vole, tak to už je šaškarna nejhrubšiho zrna. Takže on leti tryskačem s partyju a zaplati za to statisice (OK, pry se synci podělili). Pak zebere jiny tryskač, bo mu loutkovodič přikazal, že se musí objevit na volbach a na otočku za další statisice zaplati jiny tryskač, aby odvolil v Černoučku v naprosto zbytečnych volbach v ďuře, kde žije 333 obyvatel. Po navratu na Saharu musel byt asi protivny jak cyp, když s nim ostatní odmitli letět v tryskaču a musel valit zpatky Rajnerem, že?
A ještě nam synku řekni… motorku si věnoval na dobrovolne učely maurske populace, aby se rychleji dopravila na Ceutu? A ta partyja, co s tebu letěla tam, poplave přes gibraltarsku užinu, tajak je u černochu zvykem, nebo leti zas tryskačem a tvoje místo pak zustane prazdne? To tě nebudu mět radi, když se budu muset podělit za tvoje sedadlo. A když teda poplavu přes užinu, tak jejich motorky leti tryskačem bez nich, nebo jak to samy zvladly? A mimochodem, tvoja ochranka v Rajnerovi seděla vedle tebe, anebo dostali zakaz utracat a nizkonakladovka jim určila sedadla samostatně? Ne, nic mi do teho není, ptam se enem pro Helmuta, kereho to zajimalo…
A mimochodem, už zjistila Eva na Kanarach, žes prošustroval statisice za tryskač na volby a ju si nepřibral, když už si letěl kolem a mohla předvest nove šatičky?
Richard Permann:Generál Hlaváč se vzepřel Zůnovi, velitele kybernetických sil ve funkci podržel…
Tohle není ani banánová republika. V těch většinou vládne tvrdou rukou nějaký diktátor a tam by podobné vzepření skončilo potupnou smrtí.
My jsme klasický Kocourkov, kde si kdejaký jouda dělá co chce a dobře tuší, že ho za to nikdo nepotrestá. Co chce, si dělá Metnar, Plaga, Vojtěch, Zůna i další. Generál, by měl být okamžitě suspendován a vykopnut z armády. Generálů máme jak nasráno od psů na Letný, takže pár vyhozených generálů by nikomu nechybělo. Jenže to by Babiš musel mít koule a dodržovat sliby, které dal voličům.
Pavel Šik: Operace Karel aneb vzpoura s plnou důvěrou. Tohle je český příběh, který by si zasloužil filmové zpracování buď jako komedie nebo jako instruktáž jak ztratit civilní kontrolu armády.
Dějství první: Občan má názor a armáda má cvičení. V dubnu 2024 probíhá projekt Karel. Armádní kybernetické síly monitorují informační prostředí a zkoumají výroky představitelů armády, které vyvolávají negativní reakce. Podle jejich vysvětlení to má pomoci zlepšit komunikaci.
Začátkem roku 2025 přichází další „cvičení“, tentokrát Volby 2025. Vojáci si procvičují analýzu informačního prostředí na skutečných datech. Občan nebo politik si na internetu myslí, že píše obyčejný komentář, ale netuší, že možná právě poskytuje výcvikový materiál a stal se objektem armádního zájmu.
Dějství druhé: Generál všechno kategoricky odmítne.
Poslanec Pavel Růžička zveřejňuje části interních dokumentů a tvrdí, že armáda sbírá informace o politicích a občanech. Karel Řehka 28. července 2025 veřejnost uklidňuje, že armáda na nikoho nevede žádné složky a sledování občanů i politických subjektů odmítá.
Vysvětleno, protože když něco generál kategoricky popře, civilista by měl kategoricky přestat obtěžovat.
Dějství třetí: Kdo se ptá, lže.
Na sněmovním výboru 10. září 2025 Řehka prohlásí, že pan poslanec Růžička lže a že své tvrzení, že armáda na nikoho nevede žádné složky, může kdykoli dokázat.
Na stejném jednání se Řehky zastává poslanec STAN Josef Flek. Podle zpráv zazní z jeho strany i obvinění, že pan poslanec Růžička to dělá pro Rusko.
To je na české bezpečnostní debatě krásné, když začnete otázkou, proč vojáci sbírají údaje o domácí politice, tak než dostanete odpověď, už pracujete pro Kreml.
Dějství čtvrté: Armáda sice sbírá informace, ale nejedná se nic trestného, jen závadné jednání. Dokonce i Český rozhlas 8. července popisuje, že součástí jedné z aktivit armády byl sběr a uchovávání osobních údajů lidí komentujících válku na Ukrajině, ministerstvo obrany či představitele armády. Přesto, že to nebyl pan Růžička, ale pan Řehka, který lhal, vojenská policie nezjistí dostatek skutečností pro trestní stíhání a už 28. dubna 2026 předá věc ke kázeňskému projednání kvůli možnému porušení vojenských předpisů. Dozvídáme se, že Řehka odpovědnému důstojníkovi závadné jednání vytkl.
Dějství páté: Ministr zavelí. Dne 14. října Ekonomický je zveřejněna ministrova odpověď na interpelaci. Podřízené útvary prý dostaly pokyn, aby informace o uživatelích sociálních sítí, které podle Řehky nikdy neshromážďovaly, už neshromažďovaly.
Náčelník generálního štábu Miroslav Hlaváč údajně dostal pokyn k odvolání šéfa Kybersil Haratka. Sice zřejmě vybudoval ilegálně bez pověření politiků čtvrtou bezpečnostní službu ve státě, ale vlastně to nebylo tak strašné a tak má být přeložen jinam.
Výborně. Už jsme se dostali od kategorického popírání k zákazu dalšího sběru a personálnímu opatření.
Zlé jazyky ještě tvrdí, že někdo by měl ještě zjistit, jaké údaje se shromažďovaly, jaké svazky a na koho vznikly, komu se předávaly a kde jsou dnes. Ale možná to je pro média a politiky moc náročné, armáda je mocná a tak se alespoň přesune generál.
Dějství šesté: Nepřesune. Dne 15. října přichází další obrat. Haratek zůstává ve funkci a mluvčí armády potvrzuje, že má plnou důvěru náčelníka Generálního štábu Hlaváče. Hlaváč veřejně vyzdvihuje význam kybernetických specialistů a varuje před ruským hybridním působením. Ministr tedy sdělil, že dal pokyn k odvolání a armáda mu odpoví, že dotyčný dál pracuje a má plnou důvěru.
Civilní kontrola armády právě přešla do fáze armádní vzpoury.
Dějství sedmé: Odpovědnost hledá svého velitele. Řehka, který chce nyní do Senátu, stále dluží přesvědčivé vysvětlení svého kategorického popírání a veřejnost má důvod chtít vědět, co o činnosti podřízených věděl, jaké výstupy dostával a co přesně vlastně tak rozhodně popíral. Hlaváč by měl vysvětlit vztah mezi ministrovým pokynem a svou plnou důvěrou. Zůna by měl vysvětlit, jak hodlá svůj oznámený krok dotáhnout a koalice by měla přestat zacházet s celou věcí jako s nepohodlným bodem mezi dvěma tiskovými konferencemi.
A velká média by měla ukázat, co to přesně znamená být hlídacím psem civilní demokracie a ne spojencem vojenské chunty.
IDNES: S dotazem na ministra kultury Klempíře (Motoristé) vystoupil jeho předchůdce v úřadu Martin Baxa (ODS). Ten netradičním dotazem, zda by „Jaroslav Hašek splnil dotační podmínky ministerstva kultury pro podporu na vydání Švejka“, narážel na avizovanou změnu ministerstva, které chce právě podmínky pro využívání kulturních dotací zpřísnit.
Interpelací se zúčastnil také ministr Boris Šťastný, jenž se zodpovídal Jakubovi Krainerovi z hnutí STAN ohledně účasti ruských sportovců na akcích konaných v České republice. „Jde o důležité téma. Nesouhlasím s tím, aby se reprezentanti Ruska a Běloruska se účastnili soutěží pod vlastní vlajkou,“ řekl na úvod Šťastný.
Cosik vam řeknu, synci. Zajimalo by mě, kdo také kokoty zvolil do parlamentu a nasledně do statnich funkci. Proč by kurva měl Švejk dostavat dotace? Hašek by vam pluvnul do gzychtu! Za prve by žádné dotační podmínky nesplnil, bo žadne neexistovaly. Přesto Hašek svoje texty napsal. Což je pro socany asi naprosta záhada. Zazrak! A kdyby se sudruh Baxa dozvěděl, jaky byl Haškuv vztah k Rusku, tak by ho jeblo.
A ten Šťastny? Hňup, kery byl na začatku zakazu kuřeni naprosto všeho naprosto všude, čimž zkurvil kulturni prostředi v českych zemich, fčil bude jako minyster tělocviku zakazovat sportovcum sportovat? To je magor a totalitni šašek. Bohuš by ti řekl – di do řiti, hňupe. Že se nestydiš.
(PS: kouření v barech Slovenska, Bosny, Maďarska, Rakouska, Srbska je normalni. Nechceš-li tam chodit, jdeš jinam.)
Pavel Šik: Po čtyřech a půl letech bychom měli být schopni přečíst si také ruský pohled na válku
Česká média nám pravidelně přinášejí projevy ukrajinských a evropských politiků, zatímco ruské postoje většinou redukují na několik vybraných vět doplněných vysvětlením, co si o nich máme myslet.
Nemusíme s Lavrovem souhlasit. Měli bychom ale vědět, jak Rusko válku vysvětluje, z jakých událostí skládá svou argumentaci a co považuje za podmínky jejího ukončení. Bez znalosti ruského pohledu totiž nemůžeme pochopit ani to, proč válka pokračuje a o čem se má jednat.
Sergej Lavrov vystoupil 23. září na zasedání Rady bezpečnosti OSN, kde se Česká republika chce stát nestálým členem, s projevem, jehož hlavní teze lze shrnout následovně.
Lavrov začal ironickým poděkováním evropským zemím. Podle něj to byla právě Evropa, která svými zásahy postupně připravila Ukrajinu o území, jež dnes požaduje zpět.
Jeho vyprávění začíná rokem 2004, kdy podle něj Brusel přinutil Ukrajince vybrat si mezi Ruskem a Evropou. Stejnou chybu měl zopakovat v roce 2013, když tlačil na podpis asociační dohody s EU, aniž by bral ohled na hospodářské vazby Ukrajiny s Ruskem a Společenstvím nezávislých států.
Klíčovým okamžikem byl podle Lavrova únor 2014. Prezident Janukovyč a opozice tehdy za přítomnosti ministrů Německa, Francie a Polska podepsali dohodu o předčasných volbách, vládě národní jednoty a ukončení násilí. Jenže už následující den opozice převzala vládní budovy a vytvořila, Lavrovovými slovy, nikoli „vládu národní jednoty“, ale „vládu vítězů“.
Evropští politici novou moc okamžitě uznali. Kyjev se následně pokusil zrušit zvláštní postavení ruštiny a proti protestům na Krymu a Donbasu nasadil bezpečnostní síly a později armádu. Z ruského pohledu tedy rozpad Ukrajiny nezačal vstupem ruských vojáků na Krym, ale převratem v Kyjevě, porušením dohody z 21. února a odmítnutím části ruskojazyčného obyvatelstva přijmout novou moc.
První Lavrovova hlavní teze proto zní, kdyby evropské země přinutily opozici dodržet dohodu z února 2014, Ukrajina mohla zůstat v hranicích z roku 1991.
Druhou promarněnou příležitostí byly podle něj Minské dohody z roku 2015, které schválila také Rada bezpečnosti OSN. Donbas měl zůstat součástí Ukrajiny, ale získat zvláštní status, místní samosprávu a právo používat ruštinu.
Kyjev podle Lavrova tyto závazky nikdy nechtěl splnit a Německo s Francií na něj nevytvořily skutečný tlak. Připomněl také pozdější výroky Angely Merkelové, Françoise Hollanda a Petra Porošenka, podle nichž Minsk poskytl Ukrajině čas na vojenské posílení.
Lavrov z toho vyvozuje druhou tezi, kdyby byly Minské dohody splněny, Donbas by zůstal na Ukrajině. Evropa však místo prosazování dohody využila diplomatický proces k získání času a vyzbrojení Kyjeva.
Třetím bodem jsou ruské návrhy bezpečnostních dohod z prosince 2021. Moskva tehdy požadovala především zastavení dalšího rozšiřování NATO a neutrální status Ukrajiny. USA a NATO tyto návrhy odmítly. Lavrov tvrdí, že současně probíhala příprava ukrajinské operace k vojenskému ovládnutí Donbasu, a ruský útok z února 2022 proto popisuje jako vynucený preventivní krok.
Následovala jednání v Bělorusku a Istanbulu. Jejich základem měla být ukrajinská neutralita, bezpečnostní záruky a respektování tehdejší situace na bojišti. Podle Lavrova vznikl text přijatý oběma delegacemi, ale britský premiér Boris Johnson přiměl Ukrajinu od dohody ustoupit a pokračovat ve válce.
To je podle něj třetí promarněná možnost, kdyby byla istanbulská jednání dokončena, Ukrajina by podle Lavrova zůstala téměř v hranicích z roku 1991, pouze bez Krymu a části Donbasu.
Stejný vzorec měl pokračovat i po setkání Putina a Trumpa na Aljašce v srpnu 2025. Putin podle Lavrova přijal americké návrhy obsahující určité kompromisy. Evropští představitelé se však vyděsili možnosti dohody a přesvědčili Washington, aby svou iniciativu opustil. Macron a další politici se pak měli chlubit tím, že „pohřbili Anchorage“.
Lavrov tím Evropu obviňuje, že opakovaně blokuje dohody nikoli proto, že by nabízela lepší řešení, ale protože každé ukončení války založené na kompromisu považuje za ruské vítězství.
Moskva je podle něj stále připravena jednat o trvalém míru, nikoli však o dočasném příměří. Během jednání proto kvůli těmto zkušenostem Rusko bojové operace nepřeruší. Příměří by podle Lavrova Evropa využila pouze k doplnění ukrajinských zbraní a sil, stejně jako podle ruského výkladu využila Minské dohody.
Další část projevu se věnovala právům ruskojazyčných obyvatel a Ukrajinské pravoslavné církve. Lavrov tvrdí, že ukrajinské zákony vytlačují ruštinu ze školství, médií, kultury a veřejného života a že Evropa tato omezení přehlíží, přestože se jinak neustále dovolává lidských práv. Stejně interpretuje i ukrajinskou národní symboliku a uctívání historických osobností spojených s kolaborací s nacistickým Německem.
Podstatou jeho argumentu je, že Ukrajina podle Ruska nehájí univerzální „evropské hodnoty“, ale pouze geopolitické zájmy současného evropského vedení. Proto jí Brusel toleruje jednání, které by u jiné země označil za porušování práv menšin, náboženské svobody nebo glorifikaci nacismu. Zřejmě nejzajímavější byla závěrečná část o územní celistvosti a právu na sebeurčení.
OSN v případě Ukrajiny trvá na územní celistvosti státu a odmítá aplikovat právo na sebeurčení na Krym a Donbas. Když se však začalo hovořit o připojení Grónska ke Spojeným státům, představitelé OSN najednou zmínili vedle územní celistvosti Dánska také právo obyvatel Grónska na sebeurčení.
Lavrov proto ironicky poznamenal, že „Grónsko není Krym ani Donbas“, a položil otázku, jak bude OSN asi jednou posuzovat případné odtržení Skotska, Walesu nebo Severního Irska.
Celý projev tak stojí na jedné hlavní myšlence, evropské země podle Ruska opakovaně odmítly nebo zmařily kompromisy, které mohly zachovat většinu ukrajinského území a zastavit válku. Pokaždé věřily, že dalším tlakem a dalšími zbraněmi dosáhnou lepšího výsledku. Výsledkem však byla pokaždé horší situace pro Ukrajinu.
S některými Lavrovovými tvrzeními lze souhlasit, jiná jsou sporná a další evropský či ukrajinský pohled zcela odmítá. To ale není důvod tento projev ignorovat. Je to ruský výklad konfliktu a současně rámec, z něhož Moskva vychází při formulování svých mírových podmínek.
Můžeme jej poněkolikáté odmítnout, nazvat ho prokremelskou propagandou, ale nemůžeme předstírat, že ruský výklad ohledně příčin války a možného řešení neexistuje. Pokud chce Evropa jednou válku ukončit, nestačí donekonečna poslouchat pouze vlastní argumenty a druhé pro občany zakázat cenzurou. Musíme vědět, co říká druhá strana, abychom se mohli připravit na nějaký kompromis.
Seznam zprávy: Lidé větrníky chtějí. U referend se ale mobilizují odpůrci, říká odborník. Lidé, kteří už nějaké větrné elektrárny v blízkosti svého bydliště mají, si na ně jednak zvyknou, vnímají je jako běžnou součást krajiny a zároveň vnímají právě i pozitivní dopady na lokální rozvoj. Ví, že obec z toho dostala nějaké ekonomické benefity, do něčeho investovala, takže převáží pozitiva.
Ne, kurva! Neni to běžna součast krajiny a je to nehorazne svinstvo. To je zajimave, že když se ma prosadit jakasik prasarna, tak se argumentuje tym, že mame vyjadřeni odbornika. Ještě lepši by třeba bylo vyjadřeni ameryckych vědcu. Každopadně bych chtěl takeho odbornika na zahradce. Mohl by se zakopat do pul těla a plašit krtky, k ničemu jinemu není.
Během „úklidu“ jsem narazil na tento starý text. Nevzpomínám si na rok, kdy jsem jej napsal. Ale je tu, a chtěl bych jej připomenout.
________________________________________
Ještě jednou – přeji nám všem více znalosti historie, historické paměti, tolerance a zdravého rozumu a měně zaslepenosti, ideologických brýlí, fanatismu a nenávisti.
A vzpomeňme si, až budeme hodnotit Rusko, Rusy a komunismus, že:
Komunismus je západní ideologií, myšlenkou Marxe a Engelse, do Ruska ze západu importovanou krajně levicovou frakcí sociální demokracie (opět západního hnutí) ruským exulantem Leninem, a do absurdní krutosti a totality dovedenou Gruzíncem Stalinem.
Rusové jsou první a největší obětí komunismu. Vzdorovali jeho nástupu ve více než tři roky trvající občanské válce. Jejich odpor měl 600 tisíc až 800 tisíc obětí v řadách protikomunistických sil a životy v občanské válce ztratilo přibližně 5 milionů ruských civilistů.
Po občanské válce a nástupu Stalina museli Rusové čelit diktatuře nestvůrných dimenzí, přesný počet jejích obětí nebude nikdy znám, ale odhaduje se až na 30 či více milionů. Není ruské rodiny, která by neztratila někoho v Gulagu.
V dekádách následujících po Stalinově smrti sice jeho následovníci graduálně zmírnili tvrdost represí, ty ale neskončily. Konec systému přišel až s kolapsem jeho ekonomiky v osmdesátých letech. S koncem komunismu přišel i rozpad SSSR na začátku devadesátých let.
Srovnejme si, dříve než začneme plakat nad tím, jak nám Rusové vnutili a přinesli komunismus a jeho represe a zločiny, jak to bylo ve skutečnosti.
Československá exilová vláda kooptovala Komunisty v roce 1945 s spolu s nimi proklamovala v Košickém vládním programu zákaz pravicových stran (zejména pak Agrární strany) a souhlasila se vznikem tzv. Národní fronty, která znamenala faktickou dominanci české politiky Komunistickou stranou Československa. Předsedou vlády se stal bývalý velvyslanec Československé republiky v Moskvě, levicový Sociální demokrat a sovětský agent.
V prvních poválečných volbách v roce 1946 získali komunisté 38 procent hlasů a stali se největší stranou „Národní fronty“.
V roce 1948 se díky chybě nekomunistických ministrů a ústupu starého a nemocného prezidenta Beneše zmocnili vlády na dalších 40 let.
Jejich monopol na moc ve státě byl v roce 1968 ohrožen demokratizačním procesem uvnitř komunistické strany. Ani před rokem 1968 však nešlo o skutečný protikomunistický odboj. Ten nebyl nikdy silný, nebo dokonce organizovaný, jednalo se většinou o statečné jednotlivce, velmi malé skupinky, nebo oběti provokací STB.
Proti okupaci Československa Sovětským svazem roku 1968 nikdy nevznikl po neorganizovaném občanském odporu v prvních dvou týdnech skutečný odboj.
Po roce 1968 se o organizovaném odboji nedá mluvit. Vznikly skupiny jako Charta77, nebo VONS, které se nikdy otevřeně nepostavily socialismu, jejich cílem bylo přimět socialistický stát, aby dodržoval vlastní socialistické zákony. A opět se jednalo o statečné jednotlivce a velmi malé skupinky.
Převrat, zvaný „Sametová revoluce“ rovněž nebyl protisocialistickým, nebo protikomunistickým aktem.
Komunistické Národní shromáždění po něm zvolilo našeho prvního polistopadového prezidenta, první polistopadová vláda měla komunistického předsedu (před nástupem do funkce ze strany vystoupil) a (bývalí) komunisté byli členy všech následujících vlád. Prezident ujišťoval občany, že socialistický charakter státu bude zachován. A tentýž prezident je dodnes předmětem kultu.
Za zmínku stojí i to, že postsovětské Rusko svou Komunistickou stranu zakázalo a ruští komunisté si museli založit novou, na zelené louce, na rozdíl od nás, kde si KSČM podržela svou členskou základnu, svůj název a kromě nemovitostí i značnou část svého majetku a získala tak vůči ostatním, z ničeho začínajícím stranám, velkou výhodu.
Rusové žili pod vládou Komunistické strany tři čtvrtiny století.
Po rozpadu systému rozpustili, bez násilí a bez krve „Říši zla“, jak ji nazval Ronald Reagan a vykročili na pomalou a obtížnou cestu k demokracii.
Vyčítat jim, že pouhých dvacet pět let potom se ještě nestali „standardní demokracií“ je pokrytecký nesmysl.
Neexistuje žádná „standardní demokracie“, demokracie nemá standardy, kromě svobody projevu, svobody shromažďování, svobody pohybu a volebního práva, Politický systém každé demokratické země je jiný, od socialistické republiky až po konzervativní monarchie. Dokonce máme i kombinace těchto systémů, socialistické monarchie.
Volební právo je v každé z nich uplatňováno rozdílně a rozdílné jsou i jejich politické systémy a systémy státní správy. Rozsah a hloubka každého atributu demokracie je v každé demokratické zemi jiný a je často podle místních a politických podmínek proměnlivý.
Vadí nám ruský politický systém, nazýváme jej diktaturou, přesto že jeho představitelé a poslanci jsou voleni ve svobodných volbách.
Nepopiratelným faktem je, že
Nikdy v jejich historii neměli Rusové tolik demokracie jako dnes.
Nikdy v jejich historii neměli Rusové tolik svobody, jako dnes.
A nikdy v jejich historii neměli Rusové tak vysokou životní úroveň jako dnes.
Po rozpadu Sovětského svazu se Rusku nedostalo podpory a pomoci Západu, porovnatelné s poválečným Marshallovým plánem pomoci evropským zemím, včetně těch nacistických a fašistických, se kterými nedlouho před tím USA vedly válku.
Rusko nedostalo nic. A dobrovolně převzalo a zaplatilo dluhy celého Sovětského svazu.
Vadí nám Rusko, jehož demokracie po tisíci letech absolutismu a nejhorší komunistické diktatury za pouhých 25 let po pádu represivního režimu ještě není „standardní demokracií“ (ať už to znamená cokoliv), ale spojujeme se s režimy jako Saúdská Arábie a jinými arabskými státy, kde demokracie neexistuje žádná a kde vládne náboženský fanatismus, intolerance a krutá diskriminace.
Kupodivu nám to u nich nevadí.
S Ruskem nemůžeme navázat přátelské vztahy a jednat s ním jakou s jedním z rodiny evropských států a národů. Jeho předchůdce (asi na rozdíl od předchůdce Ukrajiny a jiných bývalých republik a tehdejších satelitních zemí, Německa, Polska, Maďarska a Bulharska) nás přepadl v roce 1968. Následovala okupace s asi 140 oběťmi na životech.
V protiruském táboře obránců evropské „standardní demokracie“ dominuje země, která nás okupovala pouhých 30 roků před Sovětským svazem a jejíž okupace měla u nás 300 000 obětí včetně téměř celého židovského a romského etnika. Odpustili jsme jim.
Ta země, též přepadla SSSR, způsobila v něm nevypočitatelné škody a po válce, v níž ztratil Sovětský svaz nějakých 20 milionů obětí, dostala na své cestě k demokracii a ekonomické soběstačnosti veškerou pomoc. Dnes je dominantním státem socialistické Evropské Unie, jíž vládne Evropská komise, plná „bývalých“ komunistů, trockistů a Maoistů.
A Evropská unie je největším zastáncem protiruské politiky a tvrdí, že se Rusko nezbavilo své komunistické minulosti.
Můžeme říci, že to, jak se chováme k Rusku a k Rusům, demokracii v jejich očích nepomáhá, ale diskredituje ji.
Děláme vše pro to, aby se „demokracie“ v Rusku stala špinavým slovem.
Pohrdat Rusy, kteří se, na rozdíl od nás, komunismu po léta bránili se zbraní v ruce a proti nepředstavitelné represi, jako „národem bolševiků“, je z naší strany pokrytecké.
Ano, nakonec podlehli. Ale porovnejte si, čemu jsme podlehli my a čemu podlehli oni.
Parlamentní Listy: Sikorski hovoří o hrozbě ruské operace pod falešnou vlajkou, která by omezila možnosti odpovědi NATO. Drulák přitom v rozhovoru pro Parlamentní Listy zmínil, že by právě taková operace mohla přijít naopak z druhé strany. „Já se obávám, že se tady chystá půda pro nějakou operaci, jak se říká, pod falešnou vlajkou. Že v podstatě najednou někde z Pobaltí přijde zpráva o ruském útoku a o nutnosti solidarizovat se s pobaltskými zeměmi a zasáhnout ruské cíle. To si, bohužel, dokážu představit. Tahle rétorika nás na to připravuje, abychom si pak vlastně řekli, že se ani nic jiného nedalo čekat. Když takhle budou veřejné mínění dlouhodobě masírovat, tak člověka nakonec až překvapí, když to Rusko nezaútočí. A v tom je obrovské nebezpečí, tyhle plány tady jsou,“ zhodnotil.
Diskuze: