Co vám AI neřekne

Povídala mi tuhle kamarádka dobrou historku. Šéf přišel na poradu projektového týmu a říkal, že v následujícím roce je třeba analyzovat tyhle datové sady, napsat o tom dva papery, nachystat infografiku, připravit dvě tiskové zprávy a napsat pár populárních sdělení, to víte, povinná publicita projektu. A hned začalo velké brblání, jak je kdo přepracovanej, co kdo nestíhá, jak není čas, no jako vždycky. A tak šéf říká: „Tak se tedy dívejte“ – a rozjel svoji čerstvě koupenou licenci poslední verze jednoho jazykového modelu… a za dvě hodiny bylo vše, co měli členové týmu udělat za rok, hotovo. Navíc to bylo všechno mnohem lepší, než kdyby to dělali sami.

Současný akademický svět se dělí na ty, kteří nějakou formou takového iniciačního obřadu už prošli, a ty, které to teprve čeká. Jestli na to máte nervy, zajděte do kanceláře k profesoru, doktoru, docentovi, který posledních 30 let píše články, které nikdo nečte, založil na tom celou svoji kariéru a od svého h-indexu odvozuje smysl svého života. Půjčte si od něj draft jeho posledního rozepsaného textu, nacpěte to do Fable a řekněte jí (Bůh je taky žena), ať z toho udělá článek pro daný časopis ve stylu, kterým váš kolega píše. O dalšího frustrovaného pěšáka tím rozšíříte armádu těch, kteří už dlouho uvažují, jestli má vůbec nějaká činnost na akademické půdě ještě jakýkoli smysl.

Psát články, které nikdo nečte? AI to umí mnohem líp: Na počkání, ve všech jazycích a bez chyb. Psát grantové přihlášky? AI to umí mnohem líp, dokonce se v tom bruselském newspeaku vyžívá, protože je ho plný internet. Psát posudky na granty, články a diplomky? AI to umí mnohem líp, na rozdíl od vás najde všechny chyby a napíše perfektní posudek. Vy pak můžete podepsat, že jste nepoužili žádný AI model… Vysvětlovat něco studentům? AI to umí mnohem líp, je k dispozici 24/7, mluví všemi jazyky, nikdy jí nedojde ani trpělivost, ani zajímavé úlohy, zná mnohem víc souvislostí a přesahů než vy. Zadávat nebo opravovat domácí úkoly, seminární práce, … Ale prosím vás. Programovat? Nenechte se vysmát.

Většina lidí na univerzitách bude předstírat, že se nic nestalo, a budou dělat to, co dělali včera. Koneckonců mnoho českých akademiků takto zazdilo i nástup Wikipedie a dodnes studentům prostě promítají z powerpointu na zeď „fakta“, akorát o dost hůř, než jsou napsána na Wikipedii. Mnozí propadnou deziluzi a depresi a začnou se těšit do důchodu. Jiným se zablýskne v očích a začnou plnit výkazy stovkami článků, které nikdo nečte, a podají (nebo spíše pod AI) přihlášku do všech grantových soutěží, které se otevřou.

A pak jsem tu já – státem uznaný dezinformátor – který bude dělat něco úplně jiného. Bude pěstovat ostrůvky myšlení proti vědeckému konsensu. Postavte se do libovolného okamžiku dějin naší civilizace a podívejte se, jak tehdy vypadal vědecký konsensus: Ve většině otázek se mýlil. Je tedy více než pravděpodobné, že dnes je tomu taky tak: Vědecký konsensus se v mnoha podstatných otázkách mýlí. Jak to ale má chudák Astra vědět? Ona četla celý internet, takže vědecký konsensus zná zpaměti. Ale jak má vědět, že existují studie, které vyšly, jak neměly, takže nebyly ani poslány do časopisu? Jak má vědět, co bylo napsáno v článku, který byl stažen, protože „might support vaccine hesitancy“? Jak má vědět, co bylo ve studii, kterou gatekeepers (dříve známí jako oponenti) nepustili do žádného žurnálu? Jak má vědět, na co přišel profesor, kterému jeho kolegové zařídili vyhazov, protože nesdílel vědecký konsensus? Jak má vědět, že olomoucké nanoparticles nejsou „air stable“, protože ta experimentální data kluci z Holice zfalšovali?

Ve skutečném světě je „pravda“ to, co je ve shodě s měřením různých aspektů skutečného světa pomocí přístrojů. Ve světě internetu (a olomouckých rektorů) je „pravda“ to, čeho je víc na internetu. Možná si Astra skutečně myslí, že „pravda“ je to, co se píše na webu. Ona totiž o reálném světě ví jen to, co si o něm přečetla na internetu. Nemá k němu – na rozdíl od nás – žádný přímý přístup. Astra je na tom s reálným světem stejně jako moje teta s peklem: Pořád o něm čte a přemýšlí, a tak trochu na jeho existenci i věří.

Ale skutečné poznání – tedy pravda – nežije uvnitř vědeckého konsensu. Vědecké revoluce probíhají tak, že si někdo troufne část vědeckého konsensu zpochybnit. Eter neexistuje. Zákon zachování hmoty neplatí. Člověk se vyvinul z opice. Slunce neobíhá kolem Země. Nic z výše uvedeného nešlo svého času vybádat uvnitř vědeckého konsensu a kdyby už tehdy existovala Astra, nic z toho by vám neřekla. Stejně tak podstatný pokrok v současnosti neproběhne tak, že budeme klást jen otázky v rámci vědeckého konsensu povolené.

Takže já se budu věnovat tématům, ve kterých se vědecký konsensus – a tedy i jazykové modely – mýlí. Jakákoliv jiná činnost na akademické půdě totiž najednou ztratila veškerý smysl. Zábavným nedopatřením se nám ji podařilo automatizovat. Zbývá jen plavba mezi ostrůvky kontrariárního myšlení. Pozůstalé po akademickém světě, jež byl zahuben jazykovými modely, rád uvítám na tomto souostroví. Zatím jsem tam skoro sám, ale už se tam trochu vyznám. Je tam mnohem větší zábava než na stránkách impaktovaných žurnálů a vědeckých kongresů. Jsou tam i ostrovy, na které ještě lidská noha nevstoupila. Na Googlemaps je nehledejte…