Střelbou ze střech začaly nepokoje v Sýrii i na Majdanu, stejný scénář se v dalších konfliktech opakuje krvavěji

Martina: Vždycky je velká chyba, když moderátor pokládá delší otázku, než je odpověď respondenta. A já si vzpomínám, že jsem si tuto svou chybu velmi užila – a vlastně jsem ji použila jako upoutávku – protože jsem dávala otázku paní velvyslankyni Evě Filipi a ptala jsem se jí: „Paní velvyslankyně, byli a jsme dobře informováni o tom, co se odehrávalo v Sýrii za vlády Bašára Asada, a to nejenom za války, ale i po ní?“

Ladislav Větvička: A ona řekla: „Ne.“ Četl jsem to.

Martina: „Ne.“ A to je kouzelná upoutávka. A jelikož vím, že ty se opravdu, jak jsi zmínil, na Ukrajinu vracíš stále a vracíš se tam i v době, kdy tam je válka, tak bych ti položila podobnou otázku jako tehdy paní Evě Filipi. Co bys mi odpověděl?

Ladislav Větvička: Shodou okolností jsem v Sýrii byl. To byla dokonce jedna z mých prvních zemí, o kterých jsem potom psal na blogu, tenkrát ještě na iDNES, než zjistili, že devítinásobný bloger roku není vhodný pro to, aby tam psal. Tak to byla opravdu první země. A byl jsem z té země velice příjemně překvapen, protože to byl naprosto jednoznačně totalitní socialistický režim.

Ale totalitní socialistický režim má pro cestovatele tu výhodu, že tam je relativně bezpečno, protože si policie dává pozor, aby o nich náhodou nějaký turista nenapsal něco špatného, nebo řekněme, že režim si dává pozor a policisté jsou instruováni. Takže já jsem se třeba zrovna v Sýrii cítil naprosto perfektně. Strávil jsem tam asi jenom 10 dnů a projel jsem asi 1 000 kilometrů, takže to nestačí na to, aby se člověk dostal místním lidem pod kůži a k informacím o nich.

Nicméně byla to velice zajímavá zkušenost, protože když potom o rok později začaly nepokoje právě v Sýrii, tak jsem si říkal: „Jak je to možné? Kde se tam vzali lidé se zbraněmi?“ To byl typický socialistický režim, jako za Husáka v osmdesátých letech. Také to bylo vedeno jejich socialistickou stranou Baas, jestli se nepletu. A bylo naprosto jednoznačné, že tam někdo ze zahraničí připravuje převrat nebo nepokoje, kdy tam najednou někdo ze střech domů střílí do demonstrantů.

Martina: Vyzbrojený, vycvičený.

Ladislav Větvička: Vyzbrojený, přesně. Jak se to tam dostalo? A pak, když se člověk podívá na mapu, tak jediná volná hranice je na severu s Tureckem, protože s Izraelem byla zcela uzavřena, a potom na východě s Irákem, kde ovšem byly americké jednotky. Tak jakpak se tam asi ty zbraně dostaly? A když se potom něco podobného začalo dít o tři roky později na Majdanu v Kyjevě, tak jsem se na to díval a říkal si: „Tak ze kterépak střechy asi kluci začnete střílet?“ A oni o dva měsíce později opravdu začali a bylo to z vedlejšího hotelu a z dalších střech.

Takže tento princip, jak rozeštvat a zlikvidovat, je neustále používán. Už nestačí jeden agent Zifčák, který 17. listopadu leží někde přikrytý vlajkou, to už dneska nikoho do varu nedostane. Dneska potřebuješ postřílet, bohužel, mnohem více lidí. A to se ukázalo jak v Sýrii, tak potom na Ukrajině. A čím to jde dál a dál, tím je to krvavější. Nicméně já jsem ti teď asi utekl z otázky. Že ano?

Martina: Ne, to bylo velké kouzlo nechtěného, protože já jsem ti položila stejnou otázku jako Evě Filipi, ale…

Ladislav Větvička: Já jsem trochu delší, ano.

Reportéři, kteří jezdí do terénu, u nás vymřeli a o válce za humny slyšíme jen jednostranně

Martina: Ne, ale myslela jsem ji na Ukrajinu a netušila jsem, že mi poskytneš takovouto analýzu i k Sýrii. Tak já bych tedy tu otázku položila takto: Jsme informováni o tom, co se opravdu na Ukrajině děje? Když se vrátíš, je zpravodajství, které tady máme k dispozici – a nemáme jenom Českou televizi – objektivní? Snaží se alespoň trochu mapovat náladu lidí? To, jak se třeba proměňuje nálada lidí s postupujícími léty konfliktu?

Ladislav Větvička: Nejsme o tom informováni. Nikdo o tom neinformuje, protože zaprvé nemáme novináře. U nás nejsou novináři. Novináři vymřeli někdy před 30 lety. Novináři jsou podle mě lidé, kteří přijedou do dané země a opravdu na místě dělají reportáže a mluví s místními lidmi. To my nemáme. Česká televize to taky nemá. A pokud je má, tak říká jenom režimní – jak to říkají ti liptardi – narativy. Něco mají přikázáno a přesně v tomto ohledu informují.

Já jsem letos byl na Ukrajině čtyřikrát – samozřejmě už nejezdím dál na východ, protože tam už to není bezpečné – a jezdívám tak 100–150 kilometrů od slovenské a maďarské hranice. V našich médiích jsem nikdy neslyšel, že by kterékoli z nich reflektovalo situaci, jaká opravdu je, co si myslí lidé a co říkají na válku, která je 1 300 kilometrů od nich. Je to smutné. Systém informování o tom, co se děje nejenom někde daleko, ale ve vedlejších zemích – Ukrajina je prakticky náš soused – je zkreslený, je to režimní propaganda. Válka, která probíhá na Ukrajině, je bohužel popisována naprosto jednostranně.

Martina: Máš tam kontakty, které tě informují o tom, co se tam děje právě teď? Jestli tam probíhají skutečně demonstrace proti Volodymyru Zelenskému, nebo jestli jsou to dezinformace?

Ladislav Větvička: Mám tam kontakty. Mám kontakty od Užhorodu přes Kyjev až po místa, která jsou dnes pod jurisdikcí Ruské federace. Ale tam prakticky žádné demonstrace neprobíhají, protože v této zemi je stanné právo a za cokoliv, za každou hloupost, může člověk jít okamžitě sedět. Takže rozhodně já, i když jsem byl, jak říkám, na Ukrajině letos asi čtyřikrát, tak jsem nikde nebyl svědkem jakéhokoliv protestu nebo jakékoliv občanské nerozvážnosti. To by totiž byla nerozvážnost, protože dotyční lidé by to velice rychle odskákali. Je tam prostě výjimečný stav a lidé si dávají pozor na to, co říkají na ulicích.

Nehledě k tomu, že na ulicích dnes vidíš z osmdesáti procent ženy, protože chlapi jsou buďto schovaní, nebo jsou v „Československu“, nebo na frontě, nebo jsou už dávno někde zahrabaní. Bohužel.

Martina: Jaká je tvoje prognóza? Velmi často se tvé predikce – dříve či později – naplnily.

Ladislav Větvička: Z čehož nemám radost, bohužel. Prognóza je velice jednoduchá: Pokud toho nenecháme a pokud budeme neustále financovat režim, který tam je, tak to nakonec dopadne tak, že si Rus vezme celý jih země až po Podněstří.

Martina: Když ses před chvílí zmiňoval o Sýrii, tak jsi řekl, že tam byl totalitní socialistický režim, který v tobě vzbuzoval dojem tvého osobního bezpečí a pořádku, což vlastně bývá, řekněme v uvozovkách, nebo i bez uvozovek, přidaná hodnota autoritativních režimů. A když se vrátím na území postsovětských republik, tak ty ses tady zmiňoval o problémech, které byly v Gruzii, o velkých přesunech v Arménii. Řekni mi, čím myslíš, že to je? Když se podíváme do minulosti, do existence SSSR, tak můj kolega, který jezdil do těchto postsovětských republik už za Gorbačova v půlce 80. let – což samozřejmě byla trochu jiná doba – tvrdil, že tam až na výjimky byla, a teď ho cituji: „Velice příjemná atmosféra, přátelské přijetí od místních, tolerantní vztahy, a to často i navzdory různým náboženstvím a kulturám.“ A třeba islám tam podle něj „nebyl nikdy tak vypjatý jako třeba v severní Africe.“ Řekni mi, je tvůj postřeh stejný, samozřejmě pokud jsi tam jezdil třeba už v dobách před geopolitickými změnami. A čím myslíš, že to je, pokud je obraz, který předestřel můj kolega, poměrně reálný? Je to důsledek právě jakéhosi autoritativního režimu? Nebo jak si to vysvětluješ? Je to dlouhá otázka, takže teď musíš dlouho odpovídat, aby to bylo proporční.

Ladislav Větvička: To není problém, já umím odpovídat dlouho. Myslím, že totalitní režim na to nemá vliv. U nás, v době Husákova socialismu v 80. letech bylo také relativní bezpečí a na ulicích se turista mohl pohybovat naprosto bez problémů. A myslím, že policie také měla instrukce, aby nevznikala nějaká nedorozumění. V Sýrii to bylo úplně stejné, socialistický režim si dával pozor na to, aby se turista cítil bezpečně.

Řeknu možná zajímavou historku: Do Damašku jsem přijel asi ve dvě ráno, protože než se člověk dostal z letiště přes pasovou kontrolu, tak v centru jsem byl někdy ve dvě ráno. A samozřejmě hotel, kde jsem měl rezervaci, spal, nikdo neotvíral. Klepal jsem na dveře, nikdo neotvíral. Tak jsem si řekl: „Co teď?“ A šel jsem po cestě, viděl jsem tam další dva hotely s recepcí, tak jsem si řekl, že půjdu tam.

A cestou jsem potkal policejní auto, kde byl tlustý důstojník, a ten se mě ptal, co tam dělám. Tak jsem mu to vysvětlil, a on říkal: „Jak nepustili? Ty tam máš rezervaci, a oni tě nepustili do hotelu?“ Říkám: „No tak, je pozdě.“ A on říká: „Jak pozdě? Pojď sem, ukaž mi, kde ten hotel je.“ Až jsem se cítil trapně.

A on přišel a s ním šel nějaký vojáček s kalašnikovem. Nejdříve zabouchal na vrata dotyčného hotelu, a když nikdo neotvíral, tak začal pažbou samopalu třískat do dveří, což byl ve dvě ráno samozřejmě obrovský humbuk. Pak otevřel nějaký člověk a já nevím, co mu říkal, protože arabsky neumím, ale nic pěkného to nebylo. A to je ten totalitní přístup, kde turista musí mít vše, na co si vzpomene, aby o tom potom mohl doma hezky vyprávět.

Ale to, myslím, nemá nic společného s tím, jak se potom chovají lidé mezi sebou, protože Sýrie je arabský národ, stejně jako Maroko, řekněme, ale na rozdíl od Maroka, kde se člověk necítí příliš příjemně, se Syřané chovali naprosto špičkově. Íránci, to je nádherný národ, ale to už jsou Peršané, to už nejsou Arabové.

Když se vrátím k tvojí otázce, tak v postsovětských národech jsou jak slovanské národy, tak árijské národy, jako Arméni nebo Gruzíni, a nemá to nic společného se Slovany, a přesto se tam člověk cítí velice příjemně. Jsou tam turkické národy, jako Ázerbájdžánci, Uzbeci nebo Tádžikové. Takže je to spíš dáno tím, že kultura, která jim je vštěpována od mala, je taková, že host je bůh. „Host do domu, Bůh do domu.“ Oni prostě vědí, že se o hosty musí postarat, a není to dáno tím, že by byli v sovětském režimu, nebo že by to bylo nějak národnostně dáno. Je to něčím, co jim je prostě dáno.

Nepokoje v postsovětských zemích jsou z velké části zaplacené zvenčí a často mířené proti Rusku

Martina: Teď se na to ale díváš optikou člověka, který tam přichází jako návštěvník. Já jsem spíše svou otázku směřovala k tomu, čím to je, že napětí – které pak probublalo na povrch masovými migracemi, jako třeba Arménie, Ázerbájdžán, nepokoji v Gruzii, snahou ustavit v Čečensku chalífát – neprobublalo v dobách Sovětského svazu. Bylo to tím, že byly pod krkem drženy tvrdou botou, takže nemohly probublat? Nebo jsme se o nich třeba pouze nedozvěděli? Jaká je tvoje zkušenost, pokud ji máš?

Ladislav Větvička: Řekněme si, že v 80 procentech jsou tyto problémy dány zvenčí, zásahem zvenčí. Jsou zaplaceny. Jsou to cílené nepokoje, které někomu vyhovují, protože problém, který tam vytvoří, je třeba namířen proti Rusku, když jsme teď zrovna v této oblasti, nebo vůči někomu jinému, koho potřebujete trochu poškádlit. To je část problému.

Druhá část problému je, že to bylo pod těžkou botou kontrolováno z centra, ať už přes státní tajnou bezpečnost, nebo přes obyčejnou policii. Třeba když vezmeme problém Náhorního Karabachu, tak tento problém tam byl, doutnal pod povrchem. V Náhorním Karabachu byli Arméni pod jurisdikcí Ázerbájdžánu, nelíbilo se jim to a chtěli, aby mohli své děti více učit o vlastní historii, a Ázeři to moc nechtěli. A tak dále. Takže je to kombinace těchto dvou vlivů, kdy je to částečně financováno ze zahraničí, jako třeba čečenský problém, a částečně je to tím, že za posledních sto let nebyla možnost, aby se tito lidé svobodně vyjádřili.

Když vezmeme Abcházii nebo Jižní Osetii, tak jak Osetinci, tak Abcházci jsou dva naprosto specifické národy se svým jazykem a se svou kulturou. A ač mám Gruzínce rád, tak prostě oni se k nim taky nechovali úplně hezky, a Abcházci a Osetinci měli své důvody k tomu, aby protestovali a aby si udělali něco jako autonomii. A že to potom, bohužel, dospělo až k otevřeným válkám, jako v Abcházii, nebo potom v Jižní Osetii, to je další věc, která zase někomu vyhovovala. A je teď jedno, jestli straníme Americe, nebo Rusku, ale prostě obě tyto mocnosti mají své máslo na hlavě, a bohužel toho také často zneužívají.

Útlak si pamatují, a přesto v bývalých svazových republikách vzpomínají na společný trh s nostalgií

Martina: Jak se lidé v zemích, které jsme tady jmenovali – že je navštěvuješ, navštěvoval jsi a navštěvuješ je opakovaně – staví k minulosti, kdy byli jednou ze svazových republik?

Ladislav Větvička: Je to zvláštní, ale kolik bylo v Sovětském svazu svazových republik? Sedmnáct, řekněme, plus minus patnáct? Tak jestli jsem jich navštívil, řekněme, dvanáct, třináct, tak nikde, ale v žádné zemi, jsem nenarazil na člověka, který by neměl jakousi nostalgii po době Sovětského svazu.

A samozřejmě, že oni úplně reálně vidí tehdejší politický útlak a ekonomické problémy, které tam byly. Ale dnes, po dvaceti, třiceti letech, dokážou ocenit, že v rámci tohoto velkého celku mohli obchodovat, měli jednotnou měnu, mohli fungovat a jednotlivé země dokázaly dodávat do druhých zemí to, co bylo potřeba. Třeba Gruzíni svůj koňak, Arméni své ovoce a moruše, baltské republiky zase technické věci a tak dále. Takže na to všichni vzpomínají s jistou formou nostalgie.

Martina: Pro jistotu jsem dohledala, abychom to upřesnili, že před rokem 1991, tedy před rozpadem, bylo 15 svazových republik. Já teď tento prostor opustím, protože ty se velmi často vydáváš a vydával ses do zemí bývalé Jugoslávie: Chorvatsko, Makedonie, Srbsko, Bosna, Černá hora, Kosovo. Pověz mi, vidíš třeba i v Jugoslávii souvislost s tím, o čem jsme se bavili před chvílí?

Ladislav Větvička: Stoprocentně. Je to možná rok, dva zpátky, co jsem četl vzpomínky jakési tajné americké agentky, která byla v létě roku 1990 v Lublani, monitorovala tam situaci a psala o tom. A bylo naprosto jasné, že někdo zneužívá situaci, která v Jugoslávii byla, tedy ekonomické problémy, které tam nastaly, a pnutí mezi republikami. Protože Slovinci si, jako jedna z bohatších zemí, stěžovali na to, že peníze, které chodí do Bělehradu, jsou potom využívány na chudý jih, na Kosovo a na další země, na další místa.

Martina: Takové potíže byly i v Sovětském svazu.

Ladislav Větvička: Ano, rozhodně. Takže se tam přiznala k tomu, že třeba v Lublani opravdu není moc co na práci, protože je to zaprvé národnostně jednolitá země, nebyly tam menšiny typu Srbů nebo Chorvatů.

A potom se přesunula do Chorvatska, kde možnost k vyštengrování situace byla podstatně větší, protože samozřejmě v okamžiku, kdy máte na jednom území dva různé kmeny – jak říkával kdysi dávno Miroslav Macek – tak je jenom otázka času, než dojde k nějakému bodu zlomu a životaschopnější kmen vystěhuje, vysídlí, vybije chlapy druhého kmene, a nakonec to skončí zase nějakou velikou čistkou. Takže jsem přesvědčen, že Jugoslávie byla zneužita podobným způsobem, jako se o to potom pokoušeli v různých postsovětských zemích.

Martina: A vzpomínky uvedené agentky spadají asi tak do jakého období?

Ladislav Větvička: Bylo to léto roku 1990, kdy to psala.

Balkánská nenávist nevznikla včera, její kořeny sahají ke staletím útěků před osmanským tlakem

Martina: Myslíš si, že ten rozkol, tragédie té země, která se potáhne staletí a staletí, protože těmito lidmi prorostla nenávist, takže to bude dlouhou dobu otevřená rána – vznikl opravdu jenom proto, aby z toho někdo profitoval? Třeba právě Kosovo, které bývá svým způsobem považováno za jakési Západem přenesené kukaččí vejce?

Ladislav Větvička: Tak tento problém je tam už starý, 150, 200, 300 let starý, a vznikl tím, že Turci – nebo chceme-li, islám – se tlačili na sever a před islámem a před náboženským i národnostním útlakem utíkali nejrůznější minority na sever, a to jak Chorvati, tak Srbové, a usídlovali se v nejrůznějších údolích. Proto to bylo třeba v Bosně takto národnostně smíšené a nejvíce uprchlíků potom končilo na území Rakouska-Uherska, to znamená na území dnešní Krajiny, tedy Chorvatska, kde paradoxně po dlouhé desítky let chránili hranice Rakouska-Uherska jako hraničáři, protože viděli a měli své zkušenosti s tím, jaký je osmanský, islámský vliv příšerný. A paradoxně potom, někdy v roce 1995, byli právě tito lidé Chorvaty vyhnáni z Krajiny a skončili zase v Srbsku a v těch částech Bosny, které jsou dnes pod jurisdikcí Republiky srbské. A teď jsem zapomněl otázku.

Martina: Byla řeč o Kosovu.

Ladislav Větvička: O Kosovu. A co s Kosovem?

Martina: Ptala jsem se tě, jestli Kosovo bylo třeba jednou ze zemí bývalé Jugoslávie, o kterou byl zájem? Většinou se to dává – nechci tady dávat návodné otázky – do souvislosti s tím, že vzápětí na to tam vznikla vojenská základna Camp Bondsteel.

Ladislav Větvička: Myslím, že je to největší americká základna hned po Ramsteinu.

Martina: Druhá největší.

Ladislav Větvička: Ano, já si myslím, že tato země, která je v podstatě hromadou kamení a hor, ale má krásné vnitrozemí, třeba na kosovsko-černohorské hranici, kde jsou nádherné lesy – nemá pro nikoho žádný význam. Nic tam nemá – kromě dálnice, která vede od severu na jih, dolů na Skopje – žádný strategický význam. Nemá moře, nemá vůbec nic. Takže tam se to opravdu někomu hodilo, možná jako základna, ale jinak to nemělo žádný valnější smysl.

Kdo chce rozumět světu, musí otevřít padesát zdrojů, a v Česku se k mnoha z nich dostane jen přes VPN

Martina: Láďo Větvičko, když se podíváme na tematický rozptyl tvých mediálních příspěvků, tak ty dokážeš obsáhnout českou domácí politiku, kde neznáš bratra, a kobercovým náletem srovnáváš opozici i koalici. Vystavíš výborná geopolitická témata. Zhodnotíš postavení naší země v mezinárodním kontextu. Přineseš zprávy z cest, a tím pádem třeba i o aktuálních vojenských nebo občanských konfliktech. Jak to zvládáš? Dej nám radu, jak pracovat s informacemi. Jaké je tvoje know-how?

Ladislav Větvička: To není tak složité, tak, jak to dělala paní Spencerová, nebo tak, jak to dělal Míra Macek. Prostě je třeba se dívat na nejrůznější zdroje. Když píšu Větvičky pro Rádio Universum, tak to jsou 3–4 hodiny práce, kdy se mi automaticky otevře na počítači 50 zdrojů, protože když se chci podívat na to, co se děje v Íránu, tak musíš samozřejmě vědět i to, co píše Jerusalem Post, nebo to, co píše New York Times. Když chceš něco z Ukrajiny, tak musíš mít otevřené i Izvestija.

Mimochodem, my v tomto ohledu patříme mezi jedny z nejtotalitnějších zemí, protože kdekoliv jsem byl – v Uzbekistánu, v Tádžikistánu, ve všech zemích – se ti otevřou všechny zdroje okamžitě, ale tady v Česku ne. Prostě Izvestija si neotevřeš. Tady se ti neotevřou nejrůznější stránky, které jsou u nás nějakým způsobem snad ne zakázané, ale prostě neotevřou se ti, takže musím jít přes VPN, přes virtuální síť, kdy si síť myslí, že jsem v jiné zemi, a najednou se to otevře, najednou to funguje.

Takže to, co je tady, je trochu komplikovanější, ale je to asi jediná možnost, jak být informovaný z různých úhlů pohledu o tématech, která mě zajímají. Ale bohužel je to hrozně časově náročné. Nedoporučuji to nikomu. Ať si raději čtou Rádio Universum.

Arméni se v Karabachu chystali na tankovou válku z roku 1991, a pak jim nad hlavami začaly létat drony

Martina: Je pravda, že to, co popisuješ, je hezky česky řečeno full-time job, kdy tomu člověk věnuje hodiny a hodiny, nejenom načítání, ale pak nějaké analýzy. Řekni mi, v čem ses mýlil? Vytvořil sis někdy nějaký myšlenkový konstrukt, a pak se ukázalo, že si s tebou pohrála nejrůznější média a jejich loutkovodiči?

Ladislav Větvička: Víš, že nevím? Shodou okolností teď vyšla moje knížka „Chibičky české propagandy“ a tam jsou mé texty z roku 2015. A já jsem se k tomu dostal někdy před půl rokem, a když jsem to četl, tak jsem zjistil, že není co opravovat, že to je opravdu aktuální a že předpovědi odpovídaly tomu, kam potom situace směřovala. Nevím, jestli můžu uvést něco, v čem bych se sekl.

Překvapil mě třeba Náhorní Karabach, kdy jsem nevěřil tomu, že by to Arméni vzdali a že by se sebrali a utekli ze země pryč. A to proto, že jsem v té zemi byl snad desetkrát a pohyboval jsem se po různých vesnicích. V každé z nich, když mě vzali domů, vytáhli nějaký starý zarezlý kvér a chlubili se: „Tak když sem přijdou Turci“ – protože Ázerům říkají Turci – „tak nejdříve vystřílíme je a pak sami sebe, kdyby už to jinak nešlo.“ Takže jsem věřil, že budou odolávat déle.

Nicméně Arméni udělali tu chybu, kterou dělají všechny státy světa, a to, že se připravovali na válku, která už byla. Oni se připravovali na válku, jak si ji pamatovali z roku 1991, a mysleli si, že zase přijedou nějaké tanky a bude nějaká pevná fronta. Ale nepočítali s tím, že jim nad hlavami začnou lítat drony a že kluci – kteří jsou v zákopech, když jim v noci spadne na hlavu granát – s tím neudělají vůbec nic.

A postup tureckých či ázerbájdžánských jednotek byl tenkrát asi kilometr za den, takže oni opravdu postupovali po desítkách, stovkách metrů – a s tím Arméni nepočítali. Takže v tomto jsem třeba věřil, že to udrží, že to vydrží déle, a ne, že království, kde žili po staletí, prostě opustí a zmizí odtamtud.

My dnes nevíme, co se tam děje, nevíme, jak dopadly křesťanské památky, jestli tam zůstaly. Já jsem někdy před čtyřmi lety byl s arménským ombudsmanem, který mi tenkrát po první válce – to bylo, myslím, v roce 2020 – ukazoval a dal mi záběry a záznamy toho, jak se Ázerbájdžánci chovají k hřbitovům, k památkám – a je to příšerná podívaná.

Takže se obávám, že dnes toto proběhlo na celém území Náhorního Karabachu, včetně likvidace starých klášterů a památek, které tam byly stovky let. To jsem třeba neodhadl. Ale jinak mě nenapadá nic, co by opravdu neodpovídalo tomu, co jsem předpovídal, a to třeba i o Česku, což mě bohužel mrzí. Tady bych si spoustu věcí dokázal představit, že by to mohlo být lepší, než to je. Jsem skeptický.

Martina: Jeden svůj příspěvek na webu jsi uvedl tezí: „Učit hlupáka je jako léčit mrtvého.“ Řekni mi, jak poznáš hlupáka?

Ladislav Větvička: To je dobrá otázka. Když sedíš v hospodě a s někým se bavíš, tak to poznáš velice rychle. Když ho posloucháš v televizi, tak to jde poznat taky docela rychle. Bohužel naši politici se odkopou tak rychle, že to je docela jednoduché, a navíc se koncentrují do některých specifických stran. Ale jinak – na ulicích to nepoznáš. Vypadají jako normální lidé, jako ty a já, a když s nimi potom přijdeš do styku, tak zjistíš, že to jsou pitomci.

Milí posluchači, celý rozhovor s cestovatelem, blogerem a spisovatelem Ladislavem Větvičkou, ve kterém jsme se vydali přes Gruzii, Arménii a kyjevský Majdan až k Sýrii, rozpadu Jugoslávie a nostalgii po Sovětském svazu, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Náš host také prozradil, proč kvůli jednomu textu otevírá desítky zahraničních zdrojů. Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme — díky vám můžeme klást otázky, na které se jiní neptají.
Martina Kociánová se na vás těší zase příště. Zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.