Zpět
Petr Robejšek Díl 3/3

Je potřeba jít od globálního k lokálnímu. A rovněž od zrychlování ke zpomalování

Text 26.9.202132 min Přehrát

„Princip politiky založené na důvěře, že vláda chce mé dobro, který byl základem společenské smlouvy, se již zcela vytratil,“ upozornil v předchozím díle našeho rozhovoru politolog a ekonom Petr Robejšek, i s odkazem na průzkumy, které dokládají, že to, co si většina lidí nejvíce přeje, má nejmenší šanci, aby bylo uvedeno do praxe. Přestože se v současnosti podle našeho hosta vlády věnují hlavně politice vlastního udržení u moci, existuje cesta, jak se vymanit z bludného kruhu špatných rozhodnutí: Začíná na úrovni každodenních rozhodování a jednání každého z nás. „Moc politiků a elit je jen domnělá, je to moc, kterou jim my dáváme svou bezmyšlenkovitostí. Začněme myslet, a oni svou moc ztratí,“ zdůraznil Petr Robejšek, který zevrubně popsal potřebu velkého přerodu prostřednictvím drobných krůčků, o nichž si budeme povídat i nyní.

Martina: Velice ráda tady vzpomínám výrok profesora Kašparů, že na morální díry dáváme technické záplaty.

Petr Robejšek: Pěkné.

Martina: Uvedli jsme některé plány na velký přerod, vaši vizi. Povězte mi, jak dlouho by trvalo toho dosáhnout? Toto by znamenalo kolosální přerod, zejména ve vnímání lidí sebe sama, hodnot, společnosti, vztahů, vědy, důležitosti, a také pojmenování toho všeho. Jak říká Mark Twain: „Existují dva nejdůležitější dny v životě člověka – když se narodí, a když pochopí proč,“ a tohle, to je velká práce. Je to o slepičí krok. Povězte mi, co s tím? Jaká je cesta?

Petr Robejšek: Agendu témat, která jste teď nastínila, si přivlastním a deleguji ji na mé kolegy, na vás. Nevnucuji ji lidem nám podobným, kteří myslí jako my, ale nechtějí se tím zabývat, nebaví je to, mají něco lepšího na práci, protože studovali jiný obor. Je úplně jedno, z jakého důvodu. Oni to vůbec nemusí dělat. Stačí, že se zorientují ve svém životě, při svém rozhodování podle pravidel, která změní jejich posunování, a v jejich aktivitu v tom či onom oboru podle poměrně velmi jednoduchých kroků. A ten první je: Pomalu je lepší než rychleji. A každý si pod tím může představit cokoli. Zastřešující hodnotou je: Žij v dnešní den, jako by byl poslední den tvého života. Ne jako překážku k pozítřku. Tedy žít tak, že skutečnost, tento den, zažívám jako něco, co je dnes a tady. Co můžu ovlivnit, co můžu kontrolovat? Co bylo včera, můžu jenom litovat. Můžu vzpomínat. To, co bude zítra, nevím, ale dneska můžu dělat věci.

A když si řekneme, že rychlejší je horší než pomalé, tak zpomalujte, odpovídejte svým způsobem jednání. Toto pravidlo popisuji zejména na způsobu, jak nakupovat. Můžu kupovat něco, co je levné, protože to je levné, i kdy vím, že za rok už to nebude k potřebě, nebo můžu koupit něco, co je trochu dražší, a co mi vydrží mnohem déle.

Nekupuj proto, že ses špatně vyspal a potřebuješ se trochu utěšit, nebo že ti nabídky říkají „Sale.“ Kup jenom to, co opravdu potřebuješ.

Martina: Což je dneska už mnohem těžší najít.

Petr Robejšek: Ale dá se. A když to bude trh požadovat, a my jsme trh, tak takové produkty zase budou. Samozřejmě dneska přežívají na trhu ti, co jsou nejlevnější. Ale nejenom oni. Také tací, kteří nabízejí kvalitu, kteří nabízejí ruční práce, a tak dále. To vše je dražší, ale zároveň to zpomaluje. A nejenom zpomaluje, ono to zpomaluje sem k nám zpátky, protože to, co je dražší, umíme udělat s našimi lidmi, našima rukama, a k tomu nepotřebujeme globalizaci, tím spíše, že končí. To znamená, že zpomalování má univerzální vliv na ekonomickou organizaci: Nekupuj proto, že ses dneska zrovna špatně vyspal a potřebuješ se trochu utěšit. Nekupuj proto, že ti nabídky říkají: „Sale.“ Kup jenom proto, když to opravdu potřebuješ. Není to tak, to nepřeceňuji, ale je to trend, kterému se říká „minimalismus“, což jsou lidé, kteří si to uvědomují, přišli k tomu třeba úplně po jiných cestách, ale říkají přesně toto. Teď nemluvím o paní Kondo, Japonce, která nás učí vyházet věci ze skříně. Teď to beru čistě jako postoj, co všechno opravdu potřebuji, jestli to, co právě kupuji, je jenom pro okamžik tohoto nákupu, nebo jestli je to něco, co budu mít zítra.

Martina: Má kolegyně, kdykoliv jde nakupovat, říká: „Jdu plašit smrt.“

Petr Robejšek: Ano, to je velmi upřímné.

Jsme jen součástky hodinového strojku, který se stále zrychluje. Maily, SMS a telefony nám kradou čas a táhnou nás do technodiktatury. Odmítněme to, zpomalme, stýkejme se face to face.

Martina: Berlička.

Petr Robejšek: Přesně, je to berlička, a zpomalení si může každý interpretovat sám podle svého, aby to bylo dobře srozumitelné. Dneska urychlujeme naše vzájemné vztahy tím, že si píšeme maily, SMS, a v nejlepším případě telefonujeme. Kdybych řekl, jsem fundamentalista, a můžu si to dovolit, tak řeknu, že každý, kdo chce se mnou mluvit, musí přijít za mnou, aby mě měl face to face. Samozřejmě to si nemůže dovolit každý. Chci jenom vysvětlit, že zrychlování vede k namnožení kontaktů, které stejně nezvládáme, které nejsou skutečnými kontakty, které nás odvádějí, kradou nám čas, který bychom mohli použít na jiné věci, a zároveň nás připevňují na internetovou mašinu, na veverku v bubnu, která musí neustále šlapat.

To znamená, říct si tuhle tu suverenitu: „Na tenhle mail reagovat nebudu,“ nemůže každý, ale s některými to může udělat každý. Tlak na urychlování na nás všechny v textu popisuju jako rolexky, které perfektně fungují, protože všechny součástky do sebe výborně zapadají, ale které mají jeden nedostatek, že se neustále zrychlují. A toto zrychlování nás ničí, táhne nás do technodiktatury. A tomu zrychlování se můžeme vzepřít, ani si toho nemusí každý všimnout, což je velká výhoda těchto pravidel. My operujeme jako partyzáni, a vůbec ne násilnicky, nýbrž mírumilovně: Prostě se jenom chováme podle jiných kritérií. Klasické kritérium je: Rychle, rychle, včera bylo pozdě. Zatímco kritérium, které nabízím, nebo doporučuju já, je: Zpomal, odlož. Jsi dost inteligentní, abys vědět, co můžeš odložit, a co ne.“

Martina: Ano, máte pravdu, toto je mnohdy o vnitřním uvědomění si, že to navenek ani nemusí být vidět, a přesto je člověk mnohem víc pánem sama sebe.

Petr Robejšek: A vytváří tu atmosféru společnosti, která právě to zpomalování v sobě má. Člověk musí mít jenom dost fantazie představit si, že tisíce, desetitisíce lidí, začne zpomaleně odpovídat na maily, a na některé vůbec nebudou reagovat. Že se bude snažit se s lidmi setkávat osobně, když s nimi chce něco prohovořit.

Takzvaná informační společnost nám neposkytuje informace, ale reklamní a politické slogany, lži, nesmysly a hluk

Martina: Ano, to je další pravidlo, které říkáte: Face to face je lepší než interface.

Petr Robejšek: To je hodně rozsáhlé pravidlo. Týká se toho, že se setkáváme tváří v tvář, ale převážně se toho, že to, co konkrétně zažívám, je bohužel v dnešní době a společnosti, která se paradoxně nazývá informační společnost, vlastně jediný nástroj, jak poznat, co je pravda. Ta informační společnost, která na nás neustále drnčí reklamní a politické slogany, která nás zahlcuje nesmysly, a místy i lžemi, nám poskytuje jenom hluk. Jenom rušivý hluk.

A když chceme, a to vlastně každý chce, obstát v životě, to znamená: dám si cíl, a tohoto cíle chci dosáhnout, tak se musím na ty informace spolehnout, protože s nimi pracuji. Ale jak se na ně můžu spolehnout, když vláda je chce spíše použít, abych byl pohodlný občan, že podnikatelé jenom chtějí, abych nakupoval, a že ostatní se o mne vůbec nestarají, a jenom potřebují sami mluvit, aby byli slyšeni. Když si tohle uvědomí, tak se spolehnou jenom na to, co zažívám přímo ve svém blízkém, bezprostředním okolí. A když jsem v bezprostředním okolí, můžu najít i pravdu, a to je to face to face, a interface. To znamená nedůvěra k informačním zdrojům, a důvěra k vlastnímu kritickému myšlení, a pravidlo, že rozšířené lokální je lepší, než globální. Lokální mohu přehlédnout, tam můžu smysluplně operovat. Proč se budu starat o to, co se děje kdesi ve světě, když neříkají pravdu, často jsou to omyly? Neříkám, že všichni lžou. Prostě člověk je omylný, a informace, které informační společnost chrlí, jsou z větší části spíše hlouposti, omyly, – to není zle myšleno – a pro mne to není žádná informace. To, co mi říkají, můžeš zapomenout, a nemusím se o to starat, protože nemůžu ani ovlivnit, co se děje ve velkém světě. O to víc se mám, a musím starat, co se děje u mě.

Je potřeba jít od globálního k lokálnímu. Od internetizované společnosti ke skutečnému setkávání. Od zrychlování ke zpomalování.

Martina: Já jsem tento váš pokyn, nebo radu „lokální je lepší než globální“ pochopila spíše tím, že budeme raději jíst to, co máme tady. Budeme raději využívat produkty našich řemeslníků, a tak dále.

Petr Robejšek: Nejen tak. To k tomu jistě patří. Hlavně tato čtyři pravidla jsou jenom návrh, a každý si je může interpretovat, jak chce. Já si je představuju jako mnohaproudovou dálnici, která vede jedním směrem od globálního k lokálnímu, a každý si může vybrat tu stopu, která odpovídá jeho současné situaci, jeho vůli dělat něco navíc, dělat něco jinak. Ale důležité je, že to jde směrem od toho globálního k lokálnímu, od internetizované společnosti k té společnosti face to face. Od superrychlé společnosti ke společnosti, která spíše zpomaluje. A v tomto případě lokální, ne globální, to znamená: Hledej si své přátelé ne na Facebooku – hledej si je tam, kde bydlíš. To jsou lidi, které máš možnost častěji vidět, které můžeš poznat, na které se nakonec můžeš i častěji spíš spolehnout – a kteří nebudou dělat nějaký lajk nebo dislajk, a kteří tě, když na to přijde, tak tě podšprajcnou -, protože to jsou tví známí, tví přátelé. Tam je hledej, s nimi komunikuj, to jsou ti, kteří jsou lokální nejenom v ekonomickém, ale také v sociálním slova smyslu.

Martina: Ten první příklad mi pořád vrtá hlavou: Starej se, co se děje kolem tebe. Ano, člověk by se měl nejvíc starat, co se děje v jeho vesnici, městě a rodině především, ale to by mohlo vést k ještě větší individualizaci. A vy jste příklad toho, kdo se opravdu stará o to, co se děje ve světě. Už jen proto, že co se teď děje v Americe, k nám většinou s jistým zpožděním dorazilo také, a tak je dobré vědět, na co je dobré se připravit.

Petr Robejšek: Takových bláznů jako já je málo. Asi jsou potřeba, já si to myslím, jinak bych to nedělal. Ale já se obracím na lidi, kteří mají důležitější věci, než přemýšlet o tom, co politika, a nabízet jiným nějaká řešení. Kteří mají své životy, svou rodinu, malé řemeslo, kteří žijí obyčejné životy, a ke kterým mám velkou úctu. Mnohem větší, než k životům B a C hvězdiček, pseudocelebrit, které naplňují první stránky novin.

Martina: Oni jsou solí země.     

Petr Robejšek: Pseudocelebrit. Oni jsou příkladem toho, jak se dá prakticky žít, a já je chci posílit. Jenom říkám: To nemá smysl jenom pro vás. Má to smysl pro celou společnost. Vy tím, že se budete vědoměji zabývat myšlenkou, že lokální je důležitější než globální, pomůžete celé společnosti.

Po zveřejnění této trilogie jsem dostal neobyčejné množství pošty, kde lidé píší: „Já to teď vlastně žiju. Ale do dneška jsem nevěděla/nevěděl, že je to v kontextu nějaké myšlenkové doktríny, nějakého plánu, že to může dávat smysl a že se to může napojovat mezi sebou, a tím pádem se to může navzájem posilovat. Děkuji vám za to.“

Martina: Individuální pud sebezáchovy.

Petr Robejšek: Oni k tomu přišli, protože jsou chytří, nebo mají individuální pud sebezáchovy, nebo dělají něco praktického, nebo se nenechají oblbnout tím, co do nich hučí veřejnoprávní média. Já jsem se jim pokusil dát něco jako rámec. Kolikrát čtu kolegy, kteří jsou hodně kriticky nastavení vůči tomu, co se v současnosti děje, a čtu tam rozumné věci, jako třeba o bitvě o veřejnoprávní média. Už dlouho říkám, že zprávy si už rok nepouštím. V televizi, v rádiu, ani české, ani německé, ani zahraniční, hledám si informace jinak. Ale toto: Nepouštějte si média k tělu – to je jenom doporučení. Ale to, co tady nabízím, je kontext, koncepce. Když to budete dělat všichni ve všech oblastech, tak se to velmi rychle projeví. To je právě ono, systém, který momentálně vládne, to jsou ty rolexky, které jsou odkázané na dokonalé fungování každé částečky. My jsme ty částečky. Když částečky najednou začnou fungovat trochu jinak, pomaleji, tak jsou to špatné rolexky, protože se začnou zpomalovat. V těch rolexkách je každá součást klíčová, a když jedna nefunguje, tak je to problém pro celý systém.

Veřejnoprávní média nejsou místem pro tříbení názorů. Skupinka aktivistů si z nich dělá prostor pro ideologickou propagandu.

Martina: U lidí se tomu dřív říkalo „vlastní názor“.

Petr Robejšek: Máme šanci, když se začneme chovat jako malinká zrnka písku, pak můžeme velmi rychle systém změnit. My jsme k němu přispěli tím, že jsme nakupovali jako blázni, a zajímali nás jen věci. A můžeme systém rychle změnit, když odejdeme z prkna nad propastí, a půjdeme do jiné, vedlejší společnosti.

Martina: Trochu, odbočím, už dávno říkáte, že by se veřejnoprávní média měla zrušit. To mě zaujalo, protože se kolem nich točím, a pořád vidím cestu spíše v tom, když by konečně začala plnit svou veřejnoprávní službu, kdyby se konečně stala diskusním náměstím, prostorem k tříbením všech možných názorů a argumentů. Nebylo by to lepší?

Petr Robejšek: Já jsem nikde nenapsal, že by se měla zrušit.

Martina: Aha. Měla jsem takový dojem.

Petr Robejšek: Ne. Neposlouchej je. Nevěnuj jim pozornost, protože ony neplní funkci agory, náměstí, na kterém se může volně diskutovat. Kdyby ji plnili, tak jsem jejich velkým přívržencem. To je jejich úloha, a ta privátní to nemohou dokonale udělat. Teď máme privátní a veřejnoprávní víceméně na stejné vlně, v programovém rozměru jsou jenom minimální nuance. To znamená, že samozřejmě, když by se podařilo, aby veřejnoprávní média byla opravdu veřejnoprávní, a nebyla to jen ideologicky zakotvená skupinka těch, kteří si z nich dělají vlastní ideologickou platformu, aby tak mohli aktivisticky provádět svou propagandu, tak jsem velký přítel veřejnoprávních médií.

Nadnárodní vládci a elity chtějí smazat naše individuality, svobodnou vůli, touhy a naděje, a vytvořit šedivou masu žijící v ošklivém orwellovském snu

Martina: Nesmíme zapomenout na poslední ze čtyř pravidel: Vlastní je lepší než cizí. Jak jste myslel tuto radu?

Petr Robejšek: Metafora mnohoproudé dálnice je docela dobrá. Každé z těhle pravidel má několik rozměrů, které si může každý z nás, podle vlastní situace a vůle, upravit podle svého. A „vlastní lepší, než cizí“ je pro mne v první řadě odmítnutí internacionalismu a supernacionalismu. Toho, že národ ztrácí smysl, oprávnění, a že není schopen řešit problémy, a všechny podobné hloupé teze, které po léta slyšíme. A to „vlastní“ je to, co je mi blízké, místo, kde žiju, kde jsem se narodil, k čemu mám vztah, kde mohu věci ovlivnit, kde mohu i změřit, jestli jsem je ovlivnil. Kde mám možnost hmatatelně zanechat nějakou stopu v tom, k čemu se vztahuji. To znamená, že je to i tradice této země, vzpomínky, to, co tato země prodělala, a já vlastně v souslednosti generací to prodělávám společně. A je to také moje odpovědnost, aby tahle země přežila jako samostatná země Čechů a Moravanů, a byla to země, která se odlišuje od jiných.

A proto, a teď se odstávám k tomu odlišnějšímu, i polyekonomickému: Jenom odlišnost slouží kreativitě. Stejnost těl, které mají být k dispozici špičce, která námi vládne, o které jsme hovořili už několikrát, ta žádnou kreativitu nevytváří. Proto také přívrženci nadnárodních konstelací přesně toto chtějí. Oni chtějí smazat individualitu, naši svobodnou vůli, naše snažení, cíle a naděje i omyly. To všechno chtějí smazat, a chtějí z toho udělat šedivou masu těch, kteří šlapou na orwellovském ošklivém snu, nebo alfa, beta, gama Huxleyho knížce Brave New World. A proti tomu se staví, že: Vlastní je lepší, než cizí. A do toho se odráží i to, že i doma můžu a mám věci ovlivňovat.

Martina: A přesto si myslím, že si mnohý posluchač, který žije na vesnici, a buď chodí do zaměstnání, nebo pracuje v korporátu, případně má svoji firmičku, to už je jedno, tak si říká: „Jakou já mám šanci něco změnit?“

Petr Robejšek: A možná jich známe spoustu. Ale pro zobecnění, a nechci jim ublížit, ten argument má své oprávnění., odpovídám takto: Do jaké míry je to lenost, výmluva, že vlastně nechci měnit svůj svět, do jak míry je to zbabělost, protože já vlastně rád jedu s proudem, do jaké míry je to nedostatek kritického rozumu. Do jaké míry je to naučená, protože tu schopnost máme vrozenou a časem se jí odnaučíme, naučená neschopnost rozpoznat, co je pro mne dobré, co je pro mě špatné. Já mám pocit, že většina lidí vnímá informační společnost jako jakýsi tlampač, který vysílá rozkazy, příkazy a informace, a vlastně se většina podle nich většinou slepě řídí.

Ty hlavní dva důvody jsou lenost a zbabělost: Proč bych se měl starat o lokální politiku? Stejně si to tam udělají nějak jinak, ale ve skutečnosti mi jde o to, abych mohl častěji odpoledne grilovat, a pak ještě mohl jít na fotbal. Prostě neobětovat ten čas proto, že se budu s někým zlobit, hádat, co je lepší v mojí vsi, protože je pro mě momentálně důležitější užívat si svého života, ale dlouhodobě je to škodlivé. Lenost a potom i zbabělost jsou věci, které hrají určitou roli. Myslím, že to je jenom funkce bolesti, a v tu chvíli, kdy to ty lidi opravdu začne bolet, že se nepodílejí, a podílet se začnou, tak už může být pozdě. A proto upozorňuji: Věnujte se tomu, tam můžete zažít úspěchy, pocity úspěchu a zážitky úspěchu. Tam můžete skutečně změnit věci k lepšímu.

A zase, ty reakce na moje tři díly tohle dokumentovaly. Lidé, kteří toto dělají, mi psali: My tady děláme svou vlastní politiku, snažíme se řídit naši ves, mám perfektní starostku, a tak dále. To jsou věci, které existují, a těch by si měli lidé všímat, a neříkat jen: „Co já zmůžu.“

Martina: Připomenu výrok britského politika Burkeho, který říká: „Zlo může zvítězit, když dobří lidé nedělají nic.“

Petr Robejšek: Přesně tak. V krásné ulici Mostecká, která vede ke Karlovu mostu, je v jednom zkrachovaném obchodě citát od Burkeho, který používám na konci toho mého textu, kde říkám: Největší chybou je myslet si, že já můžu způsobit jen málo, a proto radši neudělám nic. A to je přesně ono, tisíce malých krůčků změní svět, tak se do toho dejme.

V konfliktu a rozporu různých cest se nachází pravda. Můžeme odmítnout to, co se nepovedlo, a přijmout to, co bylo dobré.

Martina: Vím, že se těmto otázkám věnujete dlouho, vím, že na ně dlouho hledáte odpověď. Ale přesto, teď jste to formuloval velmi razantně a vlastně rozčileně. Přišel nějaký spouštěč? Ve smyslu, že už je za minutu 12, nebo přišlo něco ve společnosti, co vás vyděsilo? Nebo zkušenost z lockdownu, jak rychle jsme se „zovčanili“? Mělo to konkrétní spouštěč?

Petr Robejšek: Kdysi dávno jsme spolu dělali rozhovor, kde jsme si povídali o tom, jak nebezpečná je technika. Už je to hodně dlouho, možná se to dá najít v archivu.

Martina: 2015.

Petr Robejšek: A to je doba, kdy jsem se tím intenzivně zabýval, a postupně to zrálo, jako spousta dalších myšlenkových linií, kterým se věnuji. Pro mne nepochybně bylo impulsem k napsání této trilogie jednak toto: Ty celý život děláš prognózy a analýzy. Často se strefíš, jsi v tom docela OK. Prima, teď je ale potřeba říct lidem, co konkrétně můžete udělat, protože situace je taková, že je nutné, aby to nebylo jenom konzumováno jako chytré, a dobře napsané, nýbrž aby to byl opravdu nástroj, jak změnit společnost.

Tyto impulzy byly dva: Chtěná nechtěná bezmocnost vůči koronaviru. Myslím, že politikům přišlo velmi vhod, a to, jak jsme „zovčili“. Je to zoufalství, když vidím lidi, jak bezmyšlenkovitě dělají to, co je jim řečeno. A že když budou jenom trochu přemýšlet, tak zjistí, že něco z toho, co je jim řečeno, jim dokonce škodí.

Martina: Kdybyste nedoufal v účinnost tohoto vašeho návodu, tak byste ho asi nepsal. Ale možná vznikl jenom proto, že vy sám jste si řekl podle toho motta Edmunda Burkeho, že jste povinen udělat to, co umíte a vidíte. Ale řekněte mi, věříte ještě ve zvrat?

Petr Robejšek: Stoprocentně.

Martina: Myslíte, že se do toho dáme? Věříte v každého jednoho člověka?

Petr Robejšek: Stoprocentně. Jednak, kdybych nevěřil, tak bych to neudělal. Za druhé sám dělám všechno proto, aby se to lidé dozvěděli. Funkce účinnosti myšlenky je otázka, kolik lidí ji převezme. Když mám málo platforem pro to, abych tuto myšlenku rozšiřoval, a když proti tomu stojí koncentrovaný blábol těch, kteří ovládají pódia, tak moje šance není veliká, ale mám ji, a chci ji využít, chci proto udělat všechno, co je v mých silách, protože tomu věřím, protože jde o můj život, jde o život lidí, kteří jsou mi blízko. Chci tyto věci dělat, protože mi jde o tuto zemi, protože si myslím, že to můžeme zvládnout. Stejně tak, jako jsme se do tohoto průšvihu sami dostali, se z něho můžeme sami dostat ven. Tak to udělejme.

Martina: Teď můžeme mluvit o této zemi. Můžeme uskutečnit tento převratný plán uprostřed Evropy, a zůstat třeba opuštění?

Petr Robejšek: Zeptejte se třeba Švédů. Ti zacházeli s koronou úplně jinak, a s výsledky, které jsou srovnatelné s ostatními zeměmi. Přičemž nechci se koncentrovat jenom na koronu, ale je to case study.

Martina: Protože v jiných postupech Švédové nejsou moc následováníhodní.

Petr Robejšek: Přesně o to jde. Každý hledá svou cestu, a v konfliktu a rozporu různých cest se nachází pravda. V tomto to udělali dobře, pokud jde o migraci, tak totálně selhali. Ale proč se nepoučit z toho, co udělali dobře, a neodmítnout to, co udělali špatně?

Martina: Určitě. Jenom si zkouším představit ostrůvek svobody uprostřed celoevropského pracovního tábora, jak jste to nastínil.

Petr Robejšek: Ano, ale pak nemusíme dělat vůbec nic. To je Burke, který kritizuje představy, že jsme moc malí, abychom něco zvládli. To je chyba, to je špatně, protože to znamená, že nedůvěřujeme sami sobě, že si sami ani nestojíme za to, abychom něco udělali, a že nemáme obětavost udělat něco, co je s rizikem, ale zároveň se šancí, že nejdeme najisto do pracovního tábora světových rozměrů. Příjemnou zábavu.

Martina: Petře Robejšku, když vám nyní říkám: „Děkuji,“ tak to vezměte skutečně jako velké díky, protože se velmi nestává, abychom společně nehledali jenom odpovědi na otázku „proč“, ale také na to „jak“. Díky moc.

Petr Robejšek: Já vám děkuju.

Všechny příspěvky s Petr Robejšek

Diskuze:

  1. pro HM. Jen troubové dělají podobné závěry jako děláte vy, o lidech, o kterých vědí leda velké enóno. Jo, a mimochodem, máte ho malýho a smrdí vám nohy.

  2. Technici/přírodovědci jsou obvykle fachidioti a tak ochotně slouží systému, systém je obvykle poměrně slušně odměňuje a tak proti systému nevystupují, někteří dokonce věří, že lepší systém není, někteří dokonce věří, že lepší systém ani nemůže být, humanisti/sociální vědci jsou obvykle fachidioti, systém je obvykle nijak štědře neodměňuje a tak ochotně bojují proti systému, obvykle samozřejmě pouze verbálně, do té doby, než je systém něčím odmění, jenže to se týká jen nepatrného procenta humanistů/sociálních vědců, těch, kteří systému mají co nabídnout. Konkurence je veliká, převeliká a stále roste. Proto každému mladému radím, aby se stal inženýrem či ajťákem, bude sice obvykle optimalizovat něco, co je úplně k ničemu, nebo dokonce něco, co vůbec nemělo být vynalezeno, protože to jednoznačně škodí, ale bude mít v podstatě klid na práci a přijde si více méně na své. A vůbec nejlepší je stát se zubařem, naši velcí přátelé a vzorové ve všem demokratickém a kapitalistickém ve Spojených státech, tento prostý fakt pochopili už dávno.

  3. To: René

    Ale vůbec ne. Humanitní a přírodovědné/technické vzdělání dlouhá léta na Západě koexistovaly ku prospěchu obou i celé západní civilizace.
    Z toho humanitního se bohužel v posledních pár desetiletích stalo monstrum, dusící celou společnost – kdo např. myslíte, že v EU prosazuje různé Green dealy a další podobná zvěrstva? Kdo pro to zvedá ruce? Lidé, ovládající fyziku a matematiku nejspíš ne…


    Vidím to ve společnosti, pro kterou pracuju. Humanitně vzdělaná pracovnice HR (~personální odd.) dokáže mnohdy při shánění nedostatkových kolegů, odborníků zázraky. Určitě bych ji na té pozici nechtěl měnit za technika….
    Dělejme to co umíme a pro co máme předpoklady. Nestrkejme nos do věcí, o kterých nic nevíme.

  4. Zdá se, že tu převládá jistá žalostně komická představa o technicích, kteří mají správné vzdělání, ze kterého pramení správné představy a přesvědčení, a humanistech, které mají nesprávné vzdělání, ze kterého pramení nesprávné představy a přesvědčení. Jenže takhle jednoduché to zdaleka není, dá se dokonce prohlásit, že tento rádoby koncept je totální zhovadilost.

  5. souhlas s Honza 26.9.2021 (13:49):

    technika je jen nůž v ruce, bud Vám tím mamka namaže doma chleba, nebo stejně tak vírou zmanipulovaný islamista uřízne hlavu. Tím stejným nástrojem.

    Bohužel, ty negativní možnosti si vzali do ruky humanistické obory, a skrze na školách velmi pěstované formy manipulace, používají současnou techniku jako ten islamista. A nikdo z nich se nevykecá z toho, že je toto využití ani nenapadlo.

    Ale pravda také je, že i lidi (samozřejmě ne všichni) kteří vyvíjejí obecně techniku a věda, jen kvůli vlastnímu komfortu a obživě taky pracují vědomě pro firmy a na projektech, které prostě jsou jen přípravou pro následný výkon podobný tomu islam fanatikovi.

    Neudělá to přímo ten technik, většinu by toho nezmanipulovali, ale na to „uříznutí hlavy“ skrze techniku si už systém najde jiné lidi, kteří už to ze stejných důvodů obživy prostě zvládnout zrealizovat.

  6. ´Díky za práci a také úsilí o poznávání.
    Chtěl bych tu, ood skvělé otevřené úvahy Pana Robejška připomenout jeden totéž jen jinak zmiňující zde tu k nalezení starší rozhovor. S Jardou Duškem. 30. 1. 2018… s předjímavým názvem „Myšlení je tím drakem z pohádek“.
    —-
    A kdo já jsem? že si tak dovoluji?
    Radit, když mi dávno bylo padesát?
    Možná že i indiánem. Také kočkou. To ano, fakt ostrým introvertem, vůbec gaučíkovým „Micíkem“.
    A tak tedy „plesk“:
    Zdravím tudy (kromě dalších) Soniu Máriu Sophii, nobles dámu d velkým D.
    Možná to je ta, která dělá… než já jinší věc. Do molekul. (Kdyby Vám učený kocourek Micík nic neřek.
    No vidíme. Blázen, dědek, zahradník. Na všecko tady to papíry, úřední glejty a pak ty vlastnosti .. na nichž těch na g. není…
    Občas si s Máriou mezi lesy, nebo na zahradě, nebo pod hvězdami, prostě jak pravíte pod nebesy, to Vám v klidu pravím zarandim. Bavíme se spolu. Ale rádi (fakty nejraději) bez řečí, přenosem obrazovým. O lidičkách, o kytičkách, o lasičkách, hranostajích. Také o cdestičkách kudy tyhle pozvat na hryzce, na ty hryzce kteří se nám „zdá se“ vskutku přemnožili v prapůvodně pěkné rajské zahradě.
    Slůvka z hymny že?
    —-
    A tak vlastně „dlabem“ na lidi kteří už co je ráj zapoměli… A, nevím jak Mária, k tomu jsme se ještě spolu na 100% nedostali, o tom jak vstáváme z minulosti a běžně se „couráme“ mnohými budoucnostmi. Víte kolik verzí budoucností ne že bude nýbrž je?
    No jo, těch i těch.
    Uf uf, tak už zase zmiznu abych tady kam se zaměřují ne jen oči zase něco nevyved. 😉
    Vy ale, míněno Příčetní čtenáři tady!
    Vraťte se po Panu Robejškovi ještě zpátky „tokem času“ k tomu Jardovi. K onomu Duškovi co pravil tehdy: Myšlení je tím drakem z pohádek.
    A také jak všechno umí co Bubacínek!
    … A umí být zvědem a také určitým prazvláštním způsobem navijákem. … A tu nejen pro techniky, jeřábníky, rybáře položím Vám otázku:
    JE NAVIJÁK NĚČÍ VRAH?
    Jako blázen si to mohu dovolit… Že si tu sám odpovím.
    NE.
    A plóč?
    Že, a tu „hle“, kdo se zvládá, může brouzdat po vesmíru, naučí se „chodit“ interhnedtem tomu to jde mediálně a i různě jinak „podprahově“ namluvit… a když zkusí někdo udělati na něj Velké mocné strašné bubu… odpoví mu … a v tu ránu smích.
    Ps:
    Duše(K)
    PŘEJIZDAR!
    😉
    Má to? Nemá?
    Dělá to? Nedělá?
    A je to ten nebo ta?
    A co „Boží“ přirozenost prostota? Její kouzlo. Všeho podstata.
    To ona snadsídlí někde mimo, v „CHINA“, „USA“, čssd-„sociálnu“ … nebo to je přecjenom jináč-ňák?
    Podpis.. čitelný i nečitelný… prostě Klikyhák

  7. To: Martin

    Těžko stanovíte hranici nadužívání techniky každý ji má jinde.
    Problém je podle mě dnes jinde: pasivita uživatelů.

    Váš osobní počítač nebo mobilní telefon vůbec nemusí být fízl, pokud bezmyšlenkovitě nepřijmete vše, co vám systém podstrčí.

    Zajímejte se o to, jak věci fungují a pokud toho nejste schopni, nechte si poradit. Kolem vás je spousta techniků, nespokojených se současným stavem, kteří vědí, jak na to. Software celé řady mobilních telefonů lze ihned po zakoupení buď nahradit otevřeným operačním systémem bez fízlování nebo alespoň upravit tak, že prostě lze smazat závadné služby a aplikace, které tam běží. Vyhýbejte se značkám, které tomu aktivně brání…
    Totéž v případě vašeho osobního počítače – tam je to ještě snazší.
    Nemusíte takové úpravy dělat jen vy osobně. Je to věc poptávky a nabídky. Váš zájem a aktivita může napomoci vzniku celé řady malých lokálních firem, poskytujících takovou službu. Takové malé společnosti, které vám nabídnou PC nebo telefon od začátku koncipovaný s ohledem na vaše soukromí existují již dnes. Sice ne tady v ČR, ale zařízení můžete objednat přes Internet. Nesmíte však dbát pouze o nízkou cenu…

    Vyhýbejte se na Internetu lákavým službám „zdarma“, nebuďte líní, přemýšlejte, buďte otevření radám a doporučením lidí, kteří o tom něco vědí. Je jich kolem vás, stejně zhnusených tím, co se děje, jako vy celá řada. Jen o nich nevíte.

    Je to na vás „moc složité“ , „moc pracné“, máte pocit, že “ nepůjdete s dobou a s většinou?
    Pak se dnes ničemu nedivte…

  8. Promiňte, ale uniká Vám jeden detail. Pan Robejšek, netvrdí že technika a její tvůrci je něco špatného. On říká že technika nám musí sloužit když ji potřebujeme, ale nesmí nás zotročovat a řídit styl našich životů. A to zotročování technikou si děláme my sami tím, že ji nekriticky nadužívame i v momentech kdy bychom měli dělat něco pro život podstatnějšího. Nedokážeme se ovládat a sami propadáme pocitu opojení z techniky a tím vycházíme vstříc šíbrům kteří si uvědomili jak námi mohou s její pomocí manipulovat. To je asi tak, jak to, co říká pan Robejšek, vnímám já.

  9. To: Honza

    Už jsem to naznačil i pod minulým dílem – já panu Robejškovi rozumím a do značné míry i souhlasím. Ale na druhou stranu si myslím, že i v jeho případě je jistá řekněme nenávist k technice dána, stejně jako u jiných humanitních vzdělanců, prostě tím, že z povahy svého zaměření techniku prostě nechápe a je pro něj jakousi černou magií a hračkou „bláznů“.
    Paradoxem je, že i tito lidé výsledky práce těch „bláznů“ denně využívají aniž by si to uvědomovali.

    V očích pana Robejška technici pracují hlavně pro firmy, vyvíjející dnešní spotřební oblbováky, přičemž mu ale uniká, že on sám je velmi závislý na práci těch, kteří řeší skutečné problémy.

    Ono skoro nic zpravidla není tak jednoduché, jak to může z povrchního pohledu vypadat. Řekněme takový Internet (příklad snad trochu blízký každému kdo to tady teď čte). Skvělá idea a sen uvedený do praxe. Kromě toho, že dnes skvěle slouží svému původnímu účelu jsme také svědky jeho neuvěřitelného zneužití sotva několika desítkami duševně nezralých psychopatů, obývajících aktuálně zpravidla Silicon Valley a …. probouzející se chuti politiků se na tom podílet.
    Mám snad Internet a všechnu práci skvělých mozků kolem něj proto zatratit?
    Ne! Zbavme se těch psychopatů. Bojkotujme služby jejich společností, překonejte svoji lenost a touhu exhibovat…. Internet si ponechme, je to skvělý nástroj.

    Pane Robejšku, jako volič již neexistujících Realistů provedu takové přátelské pošťouchnutí: Bez dnešní techniky se neobejdete, vrátit se k vymoženostem 19. století nechcete ani vy. Více respektu k těm, kteří ji pro vás dělají, by rozhodně nebylo od věci.

  10. Pana Robejška sleduju a jeho závěry jsou mi sympatické, jen mám dojem že příliš nasazuje psí hlavu technikům. Technika sice dokáže leccos vyrobit, ale pokyn k výrobě dávají obchodníci a marketéři, ne technici. A celý kolotoč pomáhají roztáčet převážně humanitní „vzdělanci“, média, „umělci“, sociologové a psychologové pracující v reklamě, nejrůznější „influenceři“ a aktivisti co údajně „chrání planetu či zdraví“ tím že žvaní do technických norem aniž by měli šajn o čem mluví a mnohdy jsou hrdí na to že neznají trojčlenku… Nebýt těchto šašků vyrábělo by se mnohem míň módních nesmyslů i tun zbytečných plastových obalů.

  11. Připomenulo mi to Knihu George Orwella 1984, Kde hlavní hrdina také dospěl k rozhodnutí, že nezbývá nic jiného než individuální, osobní, takný a soukromý odpor vůči všeobjímající totalitě, která ovládá a kontroluje celou společnost.

Napsat komentář k „HMZrušit odpověď