Až nebude co jíst, přijde náprava. Dokud jsou nákupní košíky plné, vůli nenajdeme

Martina: Když jste zmínila svou cestu do africké Rwandy, tak já jsem ve vašem portfoliu výprav narazila na další a další destinace, které nebývají často turistickými cíli, jako třeba Irák, Afghánistán.

Klára Samková: Írán.

Martina: Írán. Řekněte mi, byly to pro vás život měnící cesty? Co jste si jela ověřit do těchto zemí? Když jste si řekla, že si potřebujete ty věci ujasnit?

Klára Samková: Tak začnu tím, že jsem velkým odpůrcem islámu v Evropě, myslím, že tady nemá co dělat. A to, že pod záminkou islámu – záminkou islámu, prosím pěkně – tady dochází k rozkladu našeho vlastního evropského právního řádu, to považuji za evropskou sebevraždu. A skoro bych řekla, že islám za to nemůže.

Martina: Když se podíváme na slavnou knihu Michela Houellebecqa Podvolení, tak tato prognostická kniha popisuje průnik cizorodých kultur do tradiční Evropy, která se tomu zkrátka nebrání, podvolí se. Když máte tyto zkušenosti z cest, zároveň když se na to podíváme ještě i právně a pak když se na to podíváme kulturně, máte nějaké vysvětlení pro tento evropský přístup a postoj? Můžeme se podívat i na Raspailovu knihu Tábor svatých – to jsou všechno popsané jevy, které Evropa zvláštním způsobem vzala jako návod.

Klára Samková: A ještě bychom tam doplnili Orwella.

Martina: Ano, kniha 1984 není manuál.

Klára Samková: Abychom měli sice ne kompletní, ale ucelenější soubor. Víte, pro mě je to velmi obtížné a mohu říkat jenom to, jak to cítím a co se domnívám já. A začnu zase od starého Říma. Ve starém Římě platila zásada, že žádný zločin nemůže být vyvážen předchozími zásluhami, a předcházející zásluhy mohou být maximálně přijaty jako určitá polehčující okolnost. To znamená, že jestliže se třeba vojevůdce dopustil nějakého zásadního zločinu, zrady, a předtím vedl Římany k vítězství, tak předchozí vítězství ho nevyviňovala z následujícího trestného činu velezrady.

A platí to i naopak – minulý zločin nemůže být vyvážen žádným následným, sebelepším konáním dobra. Kolonialismus a zločiny kolonialismu nemohou nikdy být vyváženy tím, že teď dovolíme tyto zločiny páchat na nás. Existuje jedna úplně zásadní právnická knížka, napsal ji americký profesor Dworkin, která se jmenuje Když se práva berou vážně. A ten tam přesně popisuje tento postup a upozorňuje na to, že tento způsob jakýchsi kompenzací je ve své podstatě destrukcí právního řádu. Není jeho napravením, je destrukcí.

Protože nemáte jenom kolonialismus, máte také otrokářství a otroctví, zejména v Americe, a když najednou přestaneme diskriminovat a začneme protěžovat, tak zase diskriminujeme. Diskriminujeme v pozitivním – v našich očích – slova smyslu. Ale pokusme se na diskriminaci podívat bez hodnotících soudů, bez plusu a mínusu, a představte si, že by někomu, komu zavraždili celou rodinu, bylo dovoleno vraždit – a tím by se to jakoby vyrovnalo. Ale dostáváme se přesně do této pozice.

Rozvracíme vlastní právní řád v domnění, že pácháme dobro, a před cizinci tím ztrácíme tvář

Martina: S pocitem, že pácháme dobro.

Klára Samková: S pocitem, že pácháme dobro, a přitom destruujeme náš vlastní právní řád. A přitom ještě navíc pákistánské gangy v Anglii, které se nezabývají těmito hlubokomyslnými teoreticko-právními úvahami, které jsem se tady s vaší pomocí snažila nějakým způsobem nastínit – řeknou: „Ti běloši jsou úplní dementi a zaslouží si, abychom je podřízli. Protože kdyby si to nezasloužili a kdyby měli v hlavě mozky, tak by tohle nikdy nedopustili.“ My se v jejich očích degradujeme tím, že nedodržujeme kodexy naší vlastní civilizace a našeho vlastního právního řádu.

Martina: Tomu se říká: Ztratit tvář.

Klára Samková: Tak proč by je dodržovali oni? Chápete to? Jinak „ztráta tváře“ je moc krásný pojem, mně se hrozně líbí, mám ho moc ráda a vůbec jsem v tomto velkým zastáncem čínské civilizace, a mimochodem i čínského pojetí demokracie v historickém slova smyslu. To vám ještě řeknu: V Číně vládli císaři – vládnou tam dodneška. Neboť, jak říkají mí Číny znalí přátelé: „Dívat se na Čínu jinak než tak, že Číně vládne zvolený císař s radou konfuciánských mudrců, je nesprávné, protože tak to je.“ A takhle to tam mají už nějakých čtyři tisíce let.

A císař a jeho dynastie, jeho rod, měl právo vládnout s mandátem nebes do té doby, dokud se zemi a lidu dařilo dobře. A když se zemi a lidu nedařilo dobře, tak to byla vina císaře a byl to důvod pro jeho svrhnutí a nahrazení jiným císařem a jinou dynastií. A to se tak zhruba, plus minus autobus, stalo každých čtyři sta let.

Martina: Nedávno o tom tady vyprávěl sinolog Vít Vojta.

Klára Samková: A byl stejného názoru?

Martina Kociánová: Ano.

Klára Samková: Ano. Takový mandát je tak trochu prodlouženější a čtyřleté volební období se tam v tom tak trochu ztrácí. Ale tu kontinuitu si uvědomíte, když přijdete v Pekingu do tamějšího nejstaršího konfuciánského chrámu, a tam jsou nějakých tisíc, nebo tisíc pět set let staré kamenné stély – které přežily i komunisty a Mao Ce-tunga – a tam jsou zapsána jména vždy těch nejlepších, kteří udělají státní zkoušky.

Takže dostane pětkrát dva centimetry velký nápis na kamenné stéle, a těch tam takhle stojí řady a řady a řady. A na těch nejstarších jsou už ty nápisy samozřejmě úplně nečitelné, až do roku 1904, nebo tak nějak, a pak to zrušili. Ale tomu říkám kontinuita a svým způsobem transparentní demokracie. „Mandát nebes skončil, sorry jako.“

Západ dodnes žije z protestantské rovnice, že kdo má peníze, má pravdu i Boží požehnání

Martina: Kláro Samková, v minulých dílech jste zmínila, že Evropa sama svým způsobem popírá svůj kulturní odkaz a k tomu patří relativizace prakticky všeho – a s tím se pak velmi dobře pracuje – relativizace tradic, rituálů, to vše už můžeme v mnoha případech brát jako program, tedy relativizovat všechno, relativizovat i pravdu. A my jsme se spolu už dříve bavily, že relativizace – na to jste mě upozornila – je i v definování osobní budoucnosti. To, že jste pracovitý, chytrý, studujete, neznamená nic, neznamená to, že bude následovat to, co dříve bývalo zvykem.

Klára Samková: Zasloužená odměna.

Martina: Ano, to znamená přirozený, postupný, kariérní růst. Ne, může to být z hodiny na hodinu jinak. Někdo přijde a řekne: „Nová doba. Host vyhazuje vrchního.“ A veškeré vaše zkušenosti, dosavadní výsledky – to všechno je pryč a jste zase na startu, kariérně, finančně, jen pořád starší. Řekněte mi, jak se s tím dá pracovat? A co to znamená pro naši společnost?

Klára Samková: Blbě se s tím dá pracovat, to je celkem evidentní. Vy jste také v jednom našem setkání zmínila, že naše evropská civilizace je postavena na křesťanství, antice a judaismu. Já bych tam přidala ještě jednu věc, nebo trochu upřesnila jednu věc: Naše civilizace stojí na dvou křesťanstvích, a to na katolickém a protestantském. Co se týká pravoslaví, tak do toho taky nebudeme zabrušovat, to bychom se dostali k teorii Moskvy jako třetího Říma, která je do značné míry, podle mého názoru, pravdivá.

Martina: Teď už brousíte.

Klára Samková: Jo, brousím, brousím. Ale to, co skutečně dělá Evropu Evropou – a teď myslím Evropu, kterou si dovolím trochu protáhnout – Evropa nekončí u Větrného Jeníkova, jak tvrdí mnozí Pražáci, ale dejme tomu, že končí u Mukačeva, no ještě Chust, dobrý, a na březích Černého moře někde Moldávií, ale to se dostáváme na divoká pole, a to bychom také možná zabrušovali.

Jinak: Můj dědeček byl botanik a měl mnoho přátel z Podkarpatské Rusi, význačných lesníků, kteří za námi jezdili, a já jsem mezi nimi i vyrůstala, byla to součást mého dětství. A oni říkali, že ta čára vede v podstatě tamtudy, kam se dostaly římské legie. A v podstatě to platí. Kam se dostaly římské legie? Tak trochu bych tam ještě přicmrndla sever, Švédsko, Norsko, ale co se týče východu, tak tam je linie úplně jednoznačná.

A Západ je poznamenán protestantstvím a jednou z jeho zásadních, úhelných idejí je, že úspěch – a to vyjádřeno i materiálně – je důkazem Božího požehnání. To znamená: Daří se ti, jsi v souladu s Bohem. Nedaří se ti, tak chlapče, to jsi asi něco udělal špatně a toho nahoře jsi naštval. A z toho také plyne hodnocení, že ten, kdo má peníze, má finanční prostředky, tím získává pečeť pravdy a oprávněnosti.

A všimněte si, že toto vnímání v nás pořád je: „Máš prachy, tak máš pravdu.“ Tento způsob nazírání světa v nás pořád je, a zároveň v nás pořád je, že prachy – a tím také Boží požehnání – můžeme získat vlastní prací. A tím se teď dostávám k vaší otázce. A dneska už tomu tak není. A to je na dnešní evropské zkušenosti tak strašně deprimující.

Kdo v devadesátkách nezprivatizoval, ten nemá, a ani sebelepší vzdělání to už nespraví

Martina: Je to demotivující, pokud člověk zjišťuje, že mu byla odebrána budoucnost.

Klára Samková: Ano. Já miluji konkrétní příklady, tak dám další konkrétní příklad. Kdo v devadesátkách nezprivatizoval, ten nemá. Podnikatelská éra je v podstatě zakončena, velká část podnikatelských nik je zaplněna. A začít dneska podnikat, to vyžaduje velkou odvahu a neporovnatelně větší rizika než v devadesátých letech. Ale úplně neporovnatelně.

Martina: Stanislav Bernard říká, že dnes už by nebyl nikdy schopen vybudovat pivovar.

Klára Samková: No jistě. A samozřejmě je to strašně demotivující a je to demotivující i pro vzdělání, protože ani sebelepší vzdělání vám nezaručí grandiózní sociální vzestup. Jediné, co vám může zaručit sociální vzestup, je dědictví po generaci, která zprivatizovala nebo vybudovala v devadesátých letech. Aspoň v České republice.

Martina: Ještě taky může člověk krást, tunelovat. To jsou asi ještě také cesty.

Klára Samková: Jo, tam ještě nějaké možnosti jsou. Samozřejmě státní zakázky a různé dotace jsou v podstatě neomezenými možnostmi. A tím se dostáváme opět k mému oblíbenému názvu: gulášový kapitalismus.

Martina: Můžeme se ale na to podívat i v Británii, kde je letitý rozpor a antagonismus mezi baby boomery a mileniály, protože jedni obviňují druhé, že zatímco oni si ještě měli možnost nakoupit byty a teď jim je pronajímají, tak oni už jsou vytčeni před závorku.

Klára Samková: Mají pravdu.

Martina: A co s tím u nás? Co to způsobuje ve společnosti? Myslím, že u vás v kanceláři se to potkává.

Klára Samková: Samozřejmě je to jeden ze zdrojů rozvratu společnosti, kdy se – kromě jiných klínů a jiných rozvírajících se nůžek – rozevírá i generační propast. A já se těm mladým lidem nedivím, že jsou naštvaní, protože tato pravidla jsme zavedli my, a vůbec se jim nedivím, že se snaží urvat z různých dotací, grantů a kdečeho všeho možného, co mohou, protože moc jiných možností nemají. A vůbec se jim nedivím, že jsou naštvaní na nás, když jim potom říkáme: „Vy jste ale nemorální.“ A oni můžou říct: „Ale na základě pravidel, která jste nastavili vy. Vy jste řekli, co se stane, když se zhasne.“ A pamatuji se na prvního místopředsedu čerstvě vzniklé ODS, jak létal po chodbách Federálního shromáždění – on byl poslanec České národní rady –, když se projednával zákon o velké privatizaci, rozhazoval rukama a vykřikoval: „Největší přerozdělování majetku od dob Bílé hory je tady.“ Já jsem na ně koukala jak blázen. A v podstatě jediný, kdo skutečně pochopil, o co se jedná, byl Josef Lux.

Martina: Teď si uvědomuji, nebyl to Petr Čermák?

Klára Samková: Petr Čermák, ano, já se omlouvám. Petr Čermák prostě létal po chodbách Federálního shromáždění a vykřikoval: „Největší dělení majetku od doby Bílé hory.“

Spory o dědictví rozbíjejí sourozenecké vazby a nepřímo srážejí i porodnost v celé zemi

Martina: Trochu mi to připomíná výrok mého kamaráda v devadesátkách, který zpětně řekl: „Ano, všichni jsme měli stejnou startovní čáru, ale jenom někteří věděli, kde je.“ A my jsme zaseli vítr a teď sklízíme bouři. A co vědomí, mnohdy mladých, že jediný způsob, jakým si můžou zajistit určitý sociální status, je to, že teď ty majetky zase podědí. Co to dělá s rodinami? Co to dělá se vztahy mladí – staří? Jak říkám, u vás se pravděpodobně potkávají tito lidé nejen při rozvodech, ale také při dědických řízeních.

Klára Samková: Průšvihů spojených s dědickými řízeními přibývá naprosto markantně. Ale musím také říct, že to není jenom český, případně evropský problém. To, že k sociálnímu posunu může dojít v podstatě jen na základě zděděných majetkových hodnot, je celosvětový fenomén, velmi dobře zdokumentovaný, například i výzkumy Světové banky, kdy je situace taková, že v podstatě – i když máte vystudovaný Harvard nebo Yale nebo cokoliv takového – tak vám to dá skvělý příjem, ale nedá vám to sociální status.

Tyto spory o dědictví, které se rozmáhají jak houby po dešti, samozřejmě ničí rodinnou soudržnost po horizontální linii na úrovni sourozenců. A má to zase další dopad, protože všechno je spojeno se vším, takže to má třeba i nepřímé dopady na porodnost. Protože když víte, že vám ségra děti nepohlídá, protože jste se porvali o barák už při maminčině pohřbu – mám na mysli konkrétní situace – tak si prostě děti nepořídíte, protože víte, že na to budete úplně sama, a v momentě, kdy vás opustí partner – což nikdy nemůžete vyloučit – tak jste úplně v loji.

Martina: Důvod, proč to lidé často zvažují, je také vize, že třeba nikdy nebudou mít vlastní bydlení, pokud nedědili. Jsou to spojené nádoby.

Klára Samková: Samozřejmě. Ale to je dominový efekt. Když se tady hovoří o nějakých opatřeních na zvýšení porodnosti, tak stát vůbec nebere v úvahu, jaká je provázanost těchto jevů. A na to navazuje indoktrinace ve školách, která je pro mnoho rodičů úplně nepřijatelná. Výsledkem inkluze je totální exkluze, kdy ten, kdo má jen trochu nějaké prachy, dává děti do soukromých škol, aby je této státní indoktrinace ušetřil. A to jsou navazující témata, kterých vůbec není konec.

A když dovolíte, v jednom z našich setkání jsem řekla, že za největší problém považuji nedostatek svobody slova. A nedostatek svobody slova má jeden důsledek, a to je nedostatek pravdivé zpětné vazby, takže se systém neustále odklání od reality, protože dostává falešná vstupní data. A jestliže dostáváte falešná vstupní data, tak je samozřejmě i výstup exponenciálně falešný. A tento výstup je opět vstupním datem pro něco dalšího, takže se během velmi krátké doby dostanete do úplného rozporu s realitou. A to je to, co se tady děje. A jestliže naše média nezprostředkovávají tuto zpětnou vazbu jako pravdivou, tak vlastně vytvářejí jinou realitu, která ale nemá souvislost s žitou realitou, která ale nepřestane existovat kvůli tomu, že existuje nějaká smyšlená nebo ideologicky chtěná realita.

Martina: A je to pak společenská schizofrenie.

Klára Samková: A potom vzniká společenská schizofrenie, které jsme dneska svědky.

Martina: Kláro Samková, řekněte mi, vy nepůsobíte tak, že byste se do budoucna dívala s velkým optimismem.

Klára Samková: To tedy opravdu ne.

Generace gulášových komunistů musí vymřít a mladí se musí naštvat a převzít odpovědnost

Martina: Řekněte mi, co nám tedy predikujete? Tady, uprostřed Evropy, s rozlohou, kterou máme, s vládou, kterou jsme měli a kterou máme teď, s médii, která pracují, jak pracují.

Klára Samková: Víte, především musím říct, že generace těch gulášových komunistů, kteří se posléze přerodili do gulášových kapitalistů, musí vymřít. Říkám to s jistou lítostí, protože do této generace v podstatě patřím i já, i když dejme tomu k mladším ročníkům, ale stejně. To je jedna věc. Věc druhá – ty mladé to musí naštvat a oni musí být ochotní za to přejímat odpovědnost. Určitě jste v posledních týdnech zaregistrovala vzrůstající fenomén jménem „Tomáš Paukner“?

Martina: Thomas.

Klára Samková: Thomas, ano, Paukner – nikdo neví, kdo to je, co to je – který uveřejňuje jeden za druhým články s naprosto zdrcujícími, oficiálními, dohledatelnými materiály o bezbřehé korupci. Zejména začal hnutím STAN, Starostové a nezávislí. To, co on tam předvádí, je do nebe volající ve smyslu obsahu, tedy toho, o čem píše. A samozřejmě je otázka, zda to je pravda, nebo to není pravda, ale on tam velmi pečlivě uvádí zdroje. A jen na základě těchto jednotlivých facebookových článků by policie a státní zastupitelství měly začít okamžitě konat.

Martina: Já myslím, že konat by mohly už třeba v případě Oganesjanova gangu.

Klára Samková: To by mohly začít konat před deseti lety, a to i v mnoha dalších případech, jako třeba privatizace vodovodů a kanalizací a podobné radovánky.

Martina: Kdy jsme zprivatizovali zisk a ponechali si náklady?

Klára Samková: Ano. Kapitalizace zisků a socializace ztrát, to je obvyklý proces…

Martina: Kláro Samková, to východisko?

Klára Samková: To musí převzít nová generace a pseudorealita, kterou tady vybudovala – musím to bohužel říct – moje generace a generace našich dětí, úzká smetánka, úzká vrstvička, které to gulášoví socialisté, gulášoví kapitalisté předali – musí zmizet. Tato pseudorealita musí skončit a musí dojít k nápravě zpětné vazby. Ale zatím k tomu není vůle, protože nákupní košíky v Lidlu jsou pořád plné.

Martina: Takže až v okamžiku, kdy zjistíme, že se máme stále a stále hůře…

Klára Samková: Ne, až v momentě, kdy nebude co jíst.

Martina: Já z vás ten optimismus zkrátka nevytluču.

Klára Samková: Ne, to se vám nepodaří. Ale to není pesimismus, to je realita.

Martina: Kláro Samková, já vám moc děkuji za to, jak neustále projevujete tendenci přijít věcem na kloub, a hlavně o tom pak otevřeně mluvit. Vážím si toho.

Klára Samková: Děkuji mockrát, nežije se s tím jednoduše.

Martina: Díky, že jste přišla.

Klára Samková: Děkuji ještě jednou za pozvání.

Celý rozhovor s Klárou Samkovou o rozpadu práva, a o tom, proč odmítá Západ jako mocenskou realitu, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme — i díky vám můžeme klást otázky, na které se jiní neptají.
Martina Kociánová se na vás těší zase příště. Zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.