Poučená generace hudebních kritiků odešla

Martina: Dane, já jsem se snažila alespoň trošku zachytit tvou širokou rozkročenost: lingvistika, rock, texty, kapely, knihy. Co vystihuje Daniela Šustra teď?

Dan Šustr: Myslím, že pořád to samé. Já bych k tomu řekl, že když se na to podíváme z hlediska mého vzdělání, tak jsem po absolutoriu jazykové školy, to znamená školy s rozšířenou výukou jazyků v Ostrovní ulici, což byla vyhlášená škola – Vojtěšská, a potom se šlo na Ostrovní – pokračoval na střední škole na Gymnáziu Jana Nerudy v pražské Hellichovce, kde jsme byli humanitní třída, a byli jsme poslední ročník, který měl to štěstí, že jsme měli výuku latiny, i když nějaké zbytky tam jsou. A jsem rád, že jsem to absolvoval, protože si musíme přiznat, že latina, klasická lingvistika, klasické vzdělání – tím je protknuta celá naše západní kultura celých 2000 let. A to i jednotlivé jazyky, ať už je to angličtina, francouzština, němčina, potažmo čeština, které přejaly mnoho odkazů, nebo původně latinských slov. Čili díky tomu mám určitý obecný základ. A po maturitě na Gymnáziu Jana Nerudy jsem pokračoval na filozofické fakultě, kde jsem studoval bohemistiku, neboli češtinu, a germanistiku, neboli němčinu, to znamená, studoval jsem jazyky a literaturu. Čili, abych to zkrátil, jsem vyučen v oboru slova, psaní a literatury.

Martina: A to je právě otázka, kterou si pokládám: Kdy se z lingvisty stane rocker? Nebo, jestli se z rockera stal lingvista? Jak se to propojilo?

Dan Šustr: Já osobně si myslím, že to je známá věc, že každý člověk, když, řekněme, nastoupí nějakou svou životní profesionální dráhu, nebo profesní dráhu, tak v ní v podstatě zpravidla postupuje podle postupů, jaké se naučil během studia. Čili pokud někdo například vystudoval nějaký matematický, nebo logický obor, tak je vysoký předpoklad, že třeba jeho způsob literárního uvažování bude přísně logický, nebo mnohem logičtější, než u jiných oborů. A tady máme jako krásný příklad Mariana Kechlibara, který je studovaný matematik, ale Láďa Větvička je také vystudovaný matematik, čili jejich přemýšlení je velmi logické a pregnantní.

Martina: A jejich literární vyjadřování je nadobyčejně skvělé.

Dan Šustr: Tady se musíme dostat k tomu – já se dostanu k tomu – jak se ze mě stal hudebník.

Martina: Teď mluvíš spíš jako profesor než jako rocker.

Dan Šustr: Čili oni vystudovali matematiku, takže mají logické myšlení, a oba mají dar, který dostali, ted, že umí krásně pracovat s jazykem. Přestože studovali matematiku, tak vládnou krásně jazykem.

Martina: A jenom pro posluchače, kdyby se náhodou nechytali, tak Láďa Větvička má u nás na Rádiu Universum svůj blog: Větva na větvi. A u Mariana Kechlibara doporučuji – a už byl také několikrát naším hostem – jeho sérii knih Zapomenuté příběhy.

Dan Šustr: Ano, samozřejmě. Já jsem mu říkal, když jsem byl na křtu – teď nevím, jestli prvního, nebo druhého dílu Zapomenutých příběhů – že mi to připomíná Zweigovy Hvězdné hodiny lidstva. A samozřejmě tím, že není vystudovaný germanista, a nemá literaturu, tak na mě trochu koukal, a úplně nevěděl, co mám na mysli. Ale tomu, kdo zná Zweigovy Hvězdné hodiny lidstva, tak Zapomenuté příběhy mohu velmi doporučit. Jsou to velmi podobné příběhy, čili důležité události v lidské historii, v lidských dějinách. A abych se dostal k tomu, za co se považuji já, tak já se opravdu považuji spíš za člověka slova a psaní, ale zjistil jsem, že mi byla dána schopnost vyjadřovat se hudebně, přestože nemám hudební vzdělání. A to je to samé, co mají Láďa s Marianem, kteří zase mají dar slova. Takže si myslím, že jsem dostal dar hudby, a je mou životní odpovědností tuto hřivnu nepromarnit, a snažím se ji nějakým způsobem zúročovat a rozvíjet. A pro mě, coby vyučeného ve slovech, je psaní textu k tomu už jenom mnohem snazší část. Čili hudba je něco, s čím se trošičku víc namáhám, i když samozřejmě dostávám odněkud – nevím odkud to přichází – ale se slovy umím trochu lépe pracovat.

Nástroj vezmu do ruky a za chvíli mi to jde, přesto jsem se v životě nadřel úplně se vším

Martina: Dobře, básnictví, nebo textařině se tak úplně vyučit nedá. I když umíš báječně jazyk, tak jak zpívá Jarek Nohavica: „Slova k slovům v písni vkládat, to zvládnou nemnozí.“ A tvoje texty, jak určitě posluchači znají z Tiché dohody, i z tvé sólové desky Old Shootterhand, jsou promyšlené. Zmínil jsi tvou naprosto sakrální hudební stránku, a říkáš, že nemáš hudební vzdělání. Ale ty jsi multiinstrumentalista. Bylo toto třeba trochu vydřené? Tedy, že ti něco šlo lehčeji, ale třeba kytara, nebo další nástroje, které bravurně zvládáš, tak…?

Dan Šustr: Nemyslím, že bych cokoliv bravurně zvládal, já si na to dokážu prostě zahrát, co potřebuji, co si vymyslím. Ale u ostatních nástrojů – flétna, foukací harmonika, banjo, mandolína, což jsou zase strunné nástroje, na klavír jsem chodil jako dítě, ale moc mě to nebavilo, moc jsem se tam toho nenaučil, ale nějaký základ tam mám, a když potřebuji, tak si to prostě na klavíru, nebo na klávesách najdu – prostě mám to štěstí, nebo jsem ten typ, který vezme do ruky nějaké nástroje, a za chvíli mu to jde, nebo si na tom aspoň dokážu něco vytvořit a zahrát, co potřebuji.

Martina: Vypadá to, že tě tyto věci potkávají s určitou lehkostí. S čím ses v životě nadřel?

Dan Šustr: Se vším. Úplně se vším. Ale vždycky se to nakonec podaří, protože já mám dobrou víru v dobré konce. Teď se mi stalo, že mi to osvětlil Petr Žantovský, který mi v Praze na křtu mé nové knihy, když už jsme potom seděli a povídali jsme si, říkal – s tím, že to má od Josefa Banáše, slovenského spisovatele, který přijel odněkud z Indie a který odtamtud přivezl krásný bonmot: „Všechno vždycky dobře dopadne. A pokud to dopadlo špatně, tak to ještě neskončilo.“ To je prostě naprostá pecka. A já si tak nějak myslím, že takhle to v životě je, že všechny karamboly se nakonec vyřešily, a všechno dopadlo dobře.

Martina: Dokonce si nejsem jistá, jestli autorem tohoto výroku není John Lennon.

Dan Šustr: Takhle, autorem není ani Josef Banáš, ale on to odtamtud přivezl.

Kdo se dostal na anglistiku, mířil do diplomacie, němčinu jsem si přinesl z domova od maminky

Martina: Ano. Když se podívám na tvé směřování, to znamená rock, a ty jsi, co se týká soundu rockové hudby, skutečně pravověrný retro – 60. a 70. léta, kytara, a kláves jen tak, aby to zahustilo muziku – tak by člověk čekal, že půjdeš studovat angličtinu. Notabene, když jsi šel studovat v době, kdy to vypadalo, že se nepodíváš ani do Německa – což se ti nakonec povedlo – ale rozhodně určitě ne do Británie, nebo do Spojených států. Tak proč ses vlastně rozhodl pro němčinu?

Dan Šustr: Zaprvé je potřeba si uvědomit, že v minulém režimu byly na obory jasné návaznosti, jako třeba zaměstnání, a případné výjezdy. To znamená, pokud jste studovali angličtinu, tak už jste byli jednou nohou v nějakém mezinárodním obchodě, nebo v nějakém kontaktu s anglofonní částí světa, což byl ale tehdy zlý kapitalismus. To znamená, kdo se dostal na anglistiku, tak se automaticky počítalo s tím, že může jít do diplomatických služeb, do obchodů, nebo že třeba bude aspoň překládat z angličtiny, nebo bude dělat nějakého zahraničního zpravodaje v Anglii, nebo v Americe. Takže tam se samozřejmě dostávali jenom někteří. To je jedna věc.

A druhá věc je, že tady je to rodinná tradice, protože moje maminka byla překladatelka, redaktorka právě z němčiny, dokonce potom v závěru svého života pracovala ve vydavatelství na učebnicích, prostě dělala učebnici českého jazyka, a právě také byla vystudovaná germanistka, takže to bylo lehce její přání. A druhá věc je, že já jsem úplně přesně nevěděl co, ale chtěl jsem studovat literaturu, bavila mě čeština, tak jsem si k tomu vzal němčinu, protože jsme to měli z domova.

Já s tím nemám žádný problém, a byl jsem velmi rád, protože si musíme uvědomit, že český prostor je téměř celou svou historii propojen s německým prostorem. Vidíme to právě teď třeba s dozvuky druhé světové války, co se týká prostě odsunu sudetských Němců.

Martina: To nejsou dozvuky – sjezd Landsmanšaftu byl…

Dan Šustr: Nebo ozvěny. Ale máme tady právě spoustu zajímavých věcí, třeba Pražský kruh, pražská židovská literatura mezi válkami – Kafka, Meyrink, Brod, a tak dále. Čili německá kultura je, nebo německý jazyk měl velký vliv na český jazyk. Také Jungmann, když vypracovával Slovník jazyka českého, nebo Dobrovský, spousta původních obrozeneckých buditelů, intelektuálů, psala ještě v němčině.

Martina: Když jsi s tímto nastavením přišel mezi rockery – a já mám k rockové scéně úctu, a také jsem mezi nimi strávila nějaký ten rok – tak nebyl jsi pro ně trošku jako: „Spadla z oblakov?“ Protože ty opravdu hovoříš tak, jako kdybys trochu přednášel.

Dan Šustr: Ano, bylo to tak nějak oboustranné překvapení, řekl bych, že oboustranné neporozumění. Já jsem tedy byl v menšině, takže jsem se dostal do pozice bílé vrány, nebo černé ovce – prostě se to úplně nepotkalo. A velice kvituji, že jsi správně řekla, že jsme retro 60. a 70. léta, protože se nám neustále předhazuje, že jsme devadesátková hudební skupina. Ano, my jsme v té době z určitých důvodů, o nichž se můžeme pobavit, prostě byli nejvíce vidět, slyšet, ale nejsme devadesátková kapela. My jsme prostě šedesátková.

Poučená generace hudebních novinářů odešla a Jiří Černý Tichou dohodu nikdy nepochopil

Martina: Vznikli jste v roce 1986?

Dan Šustr: Ano, ale myslím stylově. A pokud někdo přijme toto mé vysvětlení, a poslechne si tímto prizmatem naši tvorbu, tak mu to všechno začne fungovat: Proč tam jsou chvílemi akustické kytary, foukací harmoniky, různé housle, a tak dále. Ale taková už je naše hudební novinařina, že bohužel poučená generace – kde je možná posledním mohykánem Petr Žantovský, který ještě pamatuje právě 80. léta – už, bohužel, víceméně odešla, jako Vojta Lindaur, Jiří Černý, a další legendy. I když Jiří Černý, musím tady říct, nás absolutně nepochopil.

Martina: Tichou dohodu?

Dan Šustr: Hm, vůbec. Já jsem to pochopil tehdy, když on někdy v roce 1995 objevil U2 při nějakém televizním přenosu.

Martina: Ale U2 stálo – dá se říct – u zrodu vašeho stylu.

Dan Šustr: Ano, s tím se váže docela krásná historka. Pamětníci si vzpomenou, že se tady dřív běžně neprodávaly zahraniční desky LPíčka, a existovala takzvaná burza.

Martina: Černá.

Dan Šustr: Černá burza, a na tuto burzu se chodilo, a tam se buď kupovaly, nebo vyměňovaly desky. A já jsem na jednu burzu přišel, a měl jsem, myslím, snad jenom 200 korun, prostě jsem neměl moc peněz, a říkal jsem si: „Ježíš, já si dneska nic neodnesu. Já si nic nekoupím.“ A stál tam nějaký člověk a říkal: „Hele, nechce tady někdo tuhle desku za dvě kila? On to nikdo nechce.“ A já jsem si říkal: „Tak to zkusím.“ A byla to deska U2 October.

Martina: Iniciační.

Dan Šustr: Iniciační.

Po měsíci a půl v Berlíně jsem začal přemýšlet německy a našel punkovou skupinu Dead Ulbrichts

Martina: Ty jsi měl ještě štěstí. Já tě potřebuji dostat ze tvé bohemistiky, tak řeknu, že jsi dokonce strávil semestr na Humboldtově univerzitě v Německu, pokud jsem to správně nastudovala. Bylo to pro tebe přelomové? Za minulého režimu to musel být skutečný zážitek.

Dan Šustr: Takhle, je potřeba si uvědomit, že Humboldtova univerzita se nacházela v tehdejším východním Berlíně, čili tam byly hranice otevřeny, a já tam samozřejmě nechtěl jet, protože to bylo v roce 1987, a už v roce 1986 existovala a hrála Tichá dohoda, takže jsme s tím měli docela velký problém, a také jsme si po mém návratu trošku neporozuměli, a proto se ta první formace rozešla. Čili mělo to negativní dopad. Půl roku ve 23, nebo ve 22 letech je strašně dlouhá doba, a bohužel to mělo tento negativní dopad na fungování Tiché dohody. Takže mě tam poslali trošičku proti mé vůli, snažil jsem se, ale nevyhnul jsem se tomu.

Nicméně jsem za to velmi rád, protože jsem si uvědomil dvě věci. Zaprvé to, že zhruba po měsíci a půl jsem šel takhle po ulici, a najednou jsem si uvědomil, že přemýšlím německy. To znamená, že ve chvíli, kdy vám přeskočí jakýkoliv cizí jazyk do toho, že v něm začnete přemýšlet, tak jste ho opravdu přijali, a máte ho jako druhý jazyk, protože už v něm přemýšlíte. Myslím, že takhle to funguje. Aspoň jsem to takhle zažil, a tak mi to připadá, tak to beru.

To je první věc. A druhá věc je, že jsem se tam snažil pohybovat, nebo se dostat do hudební scény, a měl jsem štěstí. Jednou jsem šel po ulici, a proti mně šel jakýsi ježatý kluk, nebo na ježka ostříhaný kluk v kožené bundě, s kytarou v koženkovém obalu – které se tenkrát používaly – pod paží. Tak jsem ho oslovil s tím, kde se tam hraje nějaká hudba, a on říká: „Pojď se mnou.“

A tak jsme šli, šli, a za chvilku jsme přišli k Humboldtově univerzitě, ale obešli jsme ji zezadu, a tam byla moderní přístavba, prostě hranatá krabicovitá budova s velkými okny, a my jsme prošli dovnitř, vyšli jsme do prvního patra, a tam byl počítačový sál – ale to byly sálové počítače, almary s pásky, a na každé straně jich bylo třeba deset – a my jsme mezi nimi prošli, a na konci byly velké prosklené dveře, a my jsme vešli dovnitř místnosti za sklem, a to byla místnost techniků, kde se opravovaly nějaké součástky, ještě snad elektronky.

A tam už čekali nějací další kluci a dvě děvčata. A on řekl: „Hele, tady ten kluk je z Prahy, a chce poslouchat nějakou muziku.“ A já jsem koukal, co se bude dít. A oni začali z plechových šedivých skříněk, jaké bývaly v továrnách, nebo ještě potom ve školách, vytahovat nástroje a zesilovače, postavili to tam, a začali hrát. A to byla punková skupina Dead Ulbrichts. Jako byly Dead Kennedys, tak tohle byly Dead Ulbrichts.

A já jsem tam potom s nimi strávil tři zbývající měsíce, což tedy na studijní výsledky nemělo nejlepší dopad, ale samozřejmě naprosto perfektně jsem se naučil německy, včetně berlínského dialektu, což je taky důležité. A oni mě protáhli nočním životem. Já jsem tehdy nevěřil, co tam bylo za noční život, nebo kluby mladých. Po Praze byly tři, čtyři, a tam to bylo na každém rohu, a krásně to tam žilo, a byl to úplně jiný svět.

Martina: Já jsem se jednou dostala do východního Německa na výměnný pionýrský tábor, což bylo také asi tak pět roků před revolucí. A proto jsem se tě ptala, jestli to pro tebe bylo v něčem trošku život měnící, protože přeci jen východní Německo mělo za zdí v té době velkého bráchu, takže fungovalo jinak. Fungovalo jinak, a atmosféra, jak ji popisuješ, tam byla jiná. Mělo na tebe nějaký vliv, třeba to, že jsi zjistil, že se němčina hodí pro rockovou hudbu?

Dan Šustr: Takhle bych to úplně neřekl, ale spíš jsem si opravdu uvědomil, a dodnes si to myslím, a je to vidět i po sjednocení, že jsme měli s bývalými takzvanými východními Němci – NDRáci, jak se říkalo – něco společného. Tedy, že jsme věděli, že jsme ve společném světě, řekněme v socialistickém, když to řeknu nehanlivě, a že jsme ve stejném průšvihu, takže jsme byli jako mládež na jedné lodi, a bylo to super. Ti kluci i s děvčaty byli za mnou několikrát v Praze, a dokonce jsme založili fiktivní skupinu – a na to se těším – protože máme skvělou fotku, přestože tato skupina nikdy nehrála. A k tomu se myslím dostanu, protože se teď chystám sepsat paměti. Takže to je další věc.

Martina: Třetí kniha?

Dan Šustr: Paměti. Ale ještě musím vymyslet, jak.

Komerční rádia Marionetu omlela do bezvědomí a z koncertů nám kvůli ní odcházeli lidé

Martina: Ke knihám se hned dostaneme. Ale ještě by mě zajímalo, jak jsi popisoval tu tvou hudební minulost: Tichá dohoda, ano, osmdesátý šestý, nejvíc o vás bylo slyšet v devadesátkách, před vaší Marionetou se nedalo utéct, byla všude. A pak v některých rozhovorech popisuješ svůj zvláštní smutek, nebo lítost, že vás najednou nechtěla vydávat žádná hudební vydavatelství. A tak si říkám: Kdy jsi měl své hudební zlaté časy? Pokud tě ovšem teprve nečekají.

Dan Šustr: Já mám zlaté hudební časy pořád. Ale takhle, pojďme se dostat k tomu, co se vlastně stalo, pojďme začít Marionetou. Já jsem k tomu natočil asi desetiminutový dokument – je to k vidění na YouTube – kde vysvětluji, že Marioneta je netypická píseň, a vlastně vůbec Tichou dohodu nevystihuje. To znamená – když to trošičku zironizuji, když budu trošičku pichlavý – tak řeknu, že to je dezinformace o Tiché dohodě. Také nejčastější komentář, když lezeme z pódia, je – teď budu mluvit hovorově, lidově: „Ty vole, to jsem netušil, že je to takový nářez.“ To je opravdu velice častý komentář po koncertě Tiché dohody.

A tam došlo k tomu, že jsme v roce 1993 natočili – tehdy jsme se svezli po módní vlně unpluggedů, to znamená, že jsme natočili – unplugged, a z toho se vytáhla tato Marioneta, přestože už rok předtím byla natočena na albu Underpop. A důvod byl v tom, že vydavatelé chtěli dopředu vědět, co bude singlovou písní. A my, protože jsme ještě nic z toho nehráli akusticky, jsme vzali Marionetu, nebo doporučili Marionetu, protože jsme věděli, že když už jsme ji natočili akusticky na album, tak když ji natočíme znovu – protože už jsme ji hráli i na koncertech akusticky – tak na ní nemáme co zkazit. Prostě měli jsme jistotu. Takhle to vzniklo.

Proč říkám dezinformace? Komerční rádia se toho chytila, a omílala to do bezvědomí, takže jsme potom opravdu zažívali, že jsme přijeli hrát někam do kulturního domu – nebudu jmenovat – a v tom kulturáku bylo plno, a my jsme začali hrát náš rock, a během třetí písničky ty řady začaly řídnout, a lidé odcházeli, protože vůbec nechápali, co to tam na ně…

Martina: Čekali Underpop.

Dan Šustr: Ne, čekali Marionetu.

Martina: Ano.

Dan Šustr: A když jsme potom hráli Marionetu, tak se nám začali vracet do sálu. A my jsme to docela řešili na hotelích, a nakonec jsme se rozhodli, že ji tedy na protest nebudeme hrát, takže ji hrajeme jenom výjimečně, když je nějaké výročí, nebo něco takového. Takže my se za ní samozřejmě nestydíme, je to krásná písnička, ale nepředstavuje Tichou dohodu takovou, jaká je.

Martina: Ale byla chytlavá, zafungovala.

Dan Šustr: Ale říkám – nic proti tomu.

Když vás velká gramofonová firma vylistovala, přestali jste ze dne na den existovat

Martina: Ano. A ty jsi svého času vlastnil – nebo možná ještě vlastníš – doménu popdissident.com. To tě vystihuje? Cítil ses jako disident?

Dan Šustr: Ano. Takže, abychom se dostali k tomu, proč Tichá dohoda, jako za…

Martina: Sepiš ty paměti.

Dan Šustr: Sepíšu. Proč Tichá dohoda přestala být koncem 90. let vidět. Zase se musíme vrátit mediálně a technologicky do konce 90. let, to znamená, nebyl internet, nebo byl v plenkách. Od roku 1992 tady byly nějaké první stránky na ČVUT, nebo na ekonomce, ale prostě internet byl ještě v plenkách. To znamená, nějaké sociální sítě, mobily, a podobně, v podstatě přišly až v roce 1997. Mě rozesmálo, když asi před rokem přišel komentář na nějaké naše video z roku 1994, že to je hrozná kvalita, a proč jsme si to nenatočili na mobil? V roce 1994. Takže jenom abychom si to ujasnili.

Zhruba v 90. letech distribuci, a mediální viditelnost, slyšitelnost v tomto zábavním oboru, jako je hudba, zajišťovaly velké gramofonové firmy. Ty měly distribuci, výrobu, a měly komunikační kanály přes novináře, nejrůznější hudební časopisy, a přes komerční rádia. Dneska bychom to mohli přirovnat k potravinovým hypermarketům, takže kdo byl takzvaný „signed“, neboli měl podepsanou mezinárodní smlouvu – jak se říkalo v mezinárodní terminologii – tak to automaticky znamenalo, že s ním pracovali, vydávali mu desky, distribuovali je do prodejních řetězců, a zajišťovali nějaké PR.

A ve chvíli, kdy se rozhodli, že ne, tak jste z těchto všech řetězců vypadli, a v tu chvíli jste přestali existovat. Možná bychom dneska mohli říct, že je to jako když vám smažou účet na Facebooku, na této úrovni to bylo. Kdybych to přirovnal k těm potravinovým řetězcům, tak dneska se tomu říká zalistování produktů, a když vás vylistují, tak prostě na regálech nejste. A to se přesně stalo Tiché dohodě, protože oni si vymysleli, nebo dospěli k názoru, že všechno v Tiché dohodě dělá zpěvačka a že všichni chodí na zpěvačku, takže dál bude pokračovat jenom zpěvačka.

Martina: Takže si vytáhli Blanku Šrůmovou, a pokusili se s ní natočit sólové album, což natočili, ale asi nebylo – navzdory tomu, že ona je velmi zajímavá – příliš komerčně úspěšné. A jak to tak bývá, tak pak od vás dají ruce pryč, když to nefunguje samospádem.

Dan Šustr: Tak, přesně.

Martina: A kde se tedy Dan Šustr hledal?

Dan Šustr: Ne, počkej, počkej. A teď se dostaneme k tomu popdissidentovi. Já jsem si právě teď četl nějaký článek, a tam někdo psal, myslím, že to byl Jiří Macháček v nějaké úplně jiné souvislosti – my jsme přece disidenta měli vždycky spojeného s disentem, s Chartou, s Václavem Havlem, a s těmito našimi chartisty, tedy, že to jsou disidenti – který tam najednou použil slovo „disident“ v nějaké úplně jiné souvislosti. A mě to cvrnklo do nosu jako ten oříšek, a říkal jsem si: „Ježíš, no jo vlastně.“ A říkal jsem si: „Hele, popdissident, to je docela dobrý.“ A můžu ti říct, že už jsem dostal několik nabídek, že tuto doménu ode mě chtěli koupit. Ale já ji neprodám.

Martina: Myslíš, že ji ještě užiješ? Bylo by dobře, kdyby ne.

Dan Šustr: To je fantazijní značka, tak proč ji nepoužívat.

To není prokrastinace, ale dlouhá meditace, nápad na text nosím v hlavě klidně rok a půl

Martina: Ale Tichá dohoda hraje dodnes. A ty jsi pak ještě vydal i sólové album, protože některé věci se ti nehodily pro zpěvačku, a pravděpodobně i tvůrčí přetlak. V jaké hudební epoše, etapě se tedy teď nacházíte?

Dan Šustr: Úplně teď přesně nechápu, kam touto otázkou míříš?

Martina: Jestli když teď Tichá dohoda hraje, tak zda má vyprodáno. Jestli Dan Šustr má pořád důvod a chuť skládat, a dělat další nové věci pro Tichou dohodu, nebo jestli jste se přeci jen spíše dostali do role popdissidentů? Což se mi tedy nezdá.

Dan Šustr: Nevím úplně přesně odpověď na některé části těchto otázek. Ale co se týče mé chuti skládat, tak moje veškerá hudební činnost, nebo tvůrčí činnost, je dána touhou, nebo puzením tvořit. To znamená, že toto u mne nepřestává. Já už mám samozřejmě připravené nějaké další věci, něco jsme natáčeli, něco připravujeme, protože letos je to 40 let od založení této skupiny, protože ta byla založena v roce 1986. A já připravuji něco na podzim.

Ale já absolutně žiju mimo kategorii, jestli se mi chce, nebo nechce. Prostě tvorba – a určitě mi to spousta tvůrčích osobností potvrdí – ono se hovoří o takzvané prokrastinaci, tedy, že spousta umělců prokrastinuje, a pak něco udělá. Podle mého názoru to není přesné. To není prokrastinace, podle mého, je to meditace, dlouhá meditace. Protože se mi nezřídka stává, že nosím v hlavě nápad na nějaký text třeba rok a půl, a tento rok a půl v hlavě zraje.

To se mi stalo teď naposled se skladbou Volební blues, tedy pro Shootterhanda, což je zase anekdota, nebo epigram. Mně se strašně líbí Dylanova Maggie’s Farm, protože to je opravdu vtipný blues, vtipný protestsong, a já jsem si říkal, že bych to chtěl nějak dostat do češtiny.

A já se vždycky, když dělám nějakou adaptaci písně, snažím v textu zachovat i původní smysl. A my jsme ve studiu natáčeli v září, a já jsem to chtěl natočit, ale neměl jsem hotový text, prostě jsem k tomu neměl pořádný český text. A druhý den jsem jel autem do studia, a jak jsem si tam pouštěl hudbu, tak tam skočilo Maggie’s Farm, a v tu chvíli, okamžitě, během jízdy mě napadl text.

Martina: Na první dobrou.

Dan Šustr: Na první dobrou. A takových věcí jsem zažil strašně moc, takže já to beru jako hřivnu, kterou jsem dostal, a kterou je potřeba rozvíjet.

A co se týče toho, jestli máme hodně koncertů, nebo jestli na nás chodí hodně lidí, jestli za to máme hodně peněz, tak to přece vůbec není důležité, pokud ti jde o tvorbu. Protože pro mě byla vždycky hlavní tvorba. Já jsem vždycky říkal: „Já nejsem koncertní hráč.“ Ne že by mě koncerty nebavily, ne že bych hrál nerad, ale je to, řekněme, něco jako posilovna, když chcete dělat nějaký sport, který vás baví, baví vás utkat se na sportovišti. Ale dřív musíte dřít v posilovně, musíte trénovat. A to je něco jako jít před lidi, musíte dokazovat, že existujete, fungujete, musíte mít PR, a tak dále, ale to je pro mě nutné zlo. Já bych byl nejšťastnější, kdybych mohl jenom sedět, skládat a psát.

Celý rozhovor se skladatelem a textařem Danem Šustrem o cestě od lingvistiky k rocku, o čtyřiceti letech skupiny Tichá dohoda a o knize Fahrenheit 20-84 si můžete poslechnout v pořadu Rada starších na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.