Nejhorší totalitou je vynucená stejnost. Každý člověk je od přírody trochu jiný

Martina: Tvoje naprosto čerstvá kniha Fahrenheit 20-84 je kniha, která vlastně pokračuje v příbězích knih George Orwella 1984, a 451 stupňů Fahrenheita, kterou napsal Ray Bradbury. Jak jsi přišel s tím nápadem, že se ti tyto dvě knihy spojí a že je budeš dokončovat, že to budeš rozvíjet?

Dan Šustr: Prostě inspirací je současný stav naší počítačové, nebo digitální společnosti. A právě tím popudem je vlastně vývoj nejmladší generace, protože naše nejmladší generace dnes vlastně už vůbec nevyrůstá v tom, co jsme znali my, v tradičním prostředí vzdělání, psaní a čtení, protože rodiče, jak se říká, s nimi nekomunikují. Já jsem třeba opravdu zažil případ, kdy byli v nějakém speciálním logopedickém zařízení s dítětem, kterému matka často strkala do ruky mobil, aby od něj měla pokoj. A ta holčička vlastně skoro mluvila anglicky, přestože to byla Češka, protože se pořád dívala na nějaké jednoduché filmy, které byly v angličtině. Dítě se přirozeně učí.

Druhá věc je, že oni opravdu mají – a teď samozřejmě nemluvím o malých dětech, ale třeba už o dnešních středoškolácích – problémy přečíst text, rozumět mu, číst souvislejší text. Je obrovský výpadek v psaní psacím vázaným písmem, protože to dnes nikde nevidíme, ale dřív se tím psaly dopisy, a dneska se tím asi píše jen ve škole do sešitu, a jinak to běžně nepoužívají, protože na všech zařízeních – mobilech, tabletech, počítačích – všechno píšete přes klávesnici, nebo přes nějaký dotykový displej tiskacími písmeny. A úplně vrcholem všeho je, když máte nějakou ikonku, smajlík nebo appku, čili oni už začínají komunikovat ikonografickým způsobem.

Další věc, která mě naprosto šokovala, když jsem byl na maturitním plese svojí dcery, tak jsme měli po stužkování připraveno, že se dávají drobné na svaťák. My jsme měli ruličky s drobnými, ale oni vzali transparenty s QR kódem, a chodili tam s QR kódem. Oni si vůbec neuvědomují, co odevzdávají opuštěním psaného a čteného, a digitalizací. Já se bojím, že to trochu spěje k tomu, že potřeba čtení a psaní se v podstatě ukáže zbytečná.

A potom jsem byl na jedné přednášce o umělé inteligenci, a tam byl nějaký pán, který pracoval snad pro ČVUT, ale ve spolupráci s Oxfordskou univerzitou, a on právě říkal, že studenti na Oxfordu už vůbec nechtějí tištěné učebnice, protože než se taková učebnice vyrobí, vytiskne, tak je outdated. A to bylo přesně to, co mě inspirovalo. Já jsem říkal: „Ano, ale oni si to takhle odůvodní, že v digitálním online světě je všechno na kliknutí, je to všechno okamžitě online.“ Pardon, teď jsem bouchnul do stolu.

Martina: A můžeš přepisovat historii podle toho, jak se ti to ten den hodí?

Dan Šustr: Ano, a to je to, co vlastně píšu já v anotaci, nebo někde jsem to psal, že vlastně ten – jak se jmenoval – Winston Smith?

Martina: Ano, Winston Smith.

Dan Šustr: Vlastně on seděl v oddělení na Ministerstvu pravdy, a teď si musel vždycky vzít novinový článek, vymazat fotku, nalepit tam novou, dát to do potrubní pošty a poslat. Dneska prostě vyměníte obrázek, dáte klik, a je to na internetu. A víme, že se to děje, že se třeba mění titulky, když se nějaký titulek nelíbí. Víme, že se to už ani nedá dohledat. Dřívější cenzura byla dobrá v tom, že tam buď bylo bílé místo, nebo to bylo začerněné, takže se vědělo, že tam něco nesmělo být.

Lidské povahy se od antiky nezměnily a demokratické volby už jednou vynesly k moci NSDAP

Martina: Dnes se to vzápětí přeskládá. Abych naše posluchače uvedla do děje, tak tvoje kniha Fahrenheit 20-84 dystopicky zachycuje společnost, kdy se po Velké říjnové zelené revoluci, a následném vítězství v demokratických volbách, dostala k vládě protestní strana Antinárodního socialismu (ANASOC) – tady si už samozřejmě hraješ s orwellovskými výrazy – a ta vzápětí, díky parlamentní většině, zrušila demokratické volby i ostatní politické strany, s výjimkou svých spojenců, Zelených pirátů. A tak jsem si říkala: Kdepak jsi asi viděl předobraz?

Dan Šustr: Všude. Takhle, víš, tady vlastně – já to píšu v Kochbuchu – Old Shootterhand tvrdí, že lidi jsou kokoti, a v průběhu staletí se nemění, nemění se lidské charaktery, nemění se lidské povahy. Důkaz toho, že tyto věci neustále platí, máme třeba v antice. Když si vezmeme nějaká antická díla, když si vezmeme třeba antické tragédie, když si vezmeme Shakespeara, a to, kolik staletí už jsou tyto příběhy staré, tak se vlastně lidské povahy nemění.

Proto se my tady v Evropě můžeme smát příběhům žluté rodiny Simpsonů, protože vlastně přesto, že žijí v Americe, že žijí v trochu jiných sociálně kulturních souvislostech, nebo ekonomicky kulturních souvislostech, tak jsou nám pořád projevy jejich lidských povah blízké. Samozřejmě budeme mít trošku problém, když se budeme dívat na japonský, nebo korejský film, kde je trošičku jiná kultura, nebo mezilidské vztahy, ale určitě bychom to taky pochopili. Nicméně proč jsem si tedy půjčoval? Protože ty věci se přece neustále opakují. Kdo byl zvolen v demokratických volbách, a potom zrušil všechny ostatní strany? NSDAP.

Přesně úplně stejně, ve chvíli, kdy byli u moci, tak měli možnost zrušit ostatní politické strany, komunisty, sociální demokracii, a tak dále. Velká říjnová zelená revoluce, tak pamětníci určitě dešifrují odkaz.

Martina: Tvůj zelený pozdrav tam také odkazuje na historické konsekvence.

Dan Šustr: A hlavně se hezky rýmuje, je to úderné.

Přikázaná umělá rovnost je nejhorší totalita, protože každý z nás je přece trochu jiný

Martina: Tvá strana Antinárodního socialismu vytvořila 14 artikulí, kterými se řídí, a svým způsobem si i tady myslím, že jsi měl z čeho čerpat. Jenom namátkou: „Všechna humana jsou si rovna. Je jenom jedno pohlaví – lidské. Sex rozděluje muže a ženy na muže a ženy, a takové rozdělení je zločinem proti rovnosti, proto je sex zakázán. Rodina je společenský konstrukt,“ a tak dále. A mně se u tebe jako u češtináře, bohemisty, líbí, jak sis musel vyhrát s jazykem, kdy jsou vlastně všichni „to“.

Dan Šustr: To je to jedno pohlaví, právě aby nebyla diskriminace. Já osobně zastávám názor, že to glajchšaltování, to znamená přikázaná umělá rovnost, tedy zprůměrování…

Martina: To není rovnost, ale je to stejnost.

Dan Šustr: Stejnost, zprůměrování, je v podstatě absolutně největší strašák, nejhorší možná totalita, jaká nás může potkat, protože my jsme přece každý trošičku jiný. Teď nemluvím o tom, že jsme muži a ženy, nebo že jsou pohlaví, ale že každý muž je jiný, než ten další, každý kluk je jiný, každá holka, a tak dále. Čili – jak jsi říkala – vynucená stejnost je podle mě nejhorší představa totality. Čili já jsem otočil o 360 stupňů teorii o xy pohlavích, a srazil jsem to na to jedno. Já jsem se snažil vytvořit, právě na pozadí toho příběhu, pokud možno absurdní společnost.

Martina: Já jsem se ještě bavila právě tím jazykem, protože ono nás to vrhne do naprosto bizarního jazyka, přestože se s tím už dnes také setkáváme: „Evo tedy vstalo, a šlo ke kávovaru u knihovny. Před chvílí jsem si samo bylo dělat svůj morning shot. Trochu mi zbylo, a ještě je hot, vysvětlovala. Ta new Czech je strašlivá zhovadilost, pomyslelo si Marko, ale navenek nehnulo brvou. Nicméně káva krásně voněla, nebyla to žádná fair trade břečka z VekDonaldu, ale určitě něco z Bonzexu, pomyslelo si Marko.“

Dan Šustr: Půjč mi to, prosím, já jenom tady koukám, jestli ses přeřekla, nebo jestli nám tam ještě zůstala nějaká… „Je to hot, vysvětlovalo?“ Ty jsi přečetla „vysvětlovala“.

Martina: Asi mi to už nešlo. Nechci ani svým očím věřit.

Dan Šustr: My jsme s tím měli opravdu strašnou práci, protože ta shoda podmětu s přísudkem – to bylo prostě peklo. A musím říct, že jsem se přistihl potom. v srpnu loňského roku, kdy jsem to dopisoval – přesně jako v Berlíně, když jsem začal myslet německy – že jsem začal myslet ve středním rodě, a bylo to fakt peklo.

Hrdinové se nepodvolují dobrovolně, každý si hledá skulinku a vydupává si vlastní prostor

Martina: Dane, jsem moc ráda, že jsi přišlo. Ale když se podívám na jiné dystopie, nejenom ty, které jsi následoval, Fahrenheita, 451 stupňů, a Orwellovo 1984, tak se můžeme podívat třeba na Huxleyho. A tam je pointa v tom, že hrdinové, kteří berou drogu soma, podvolení absolvují dobrovolně, protože je to zbavuje racionálního pohledu na svět. Neobáváš se, že vlastně si v tom dostatku, přebytku, v těch klicích, dáváme také somu? A že by mnozí své pohodlí za svobodu v hlavě, za svobodu svého myšlení, svobodu svého konání, nevyměnili?

Dan Šustr: Abych řekl pravdu, já jsem si z Huxleyho vzal jenom lifeborn, to znamená umělou výrobu, nebo řízenou reprodukci dětí. To znamená, je tam zase nějaká odezva, odkaz, na Huxleyho. Tady je svět obrácený v tom, že je zakázáno pít alkohol, je tam prohibice 361 dní v roce, kromě jejich čtyř svátků, kdy mohou zadarmo popíjet jejich pivo. Vlastně jsou povoleny lehké drogy, ale je zakázán tabák, a tak se tam s tím vexluje, protože každá nedostatková ekonomika vytvoří černý trh. Takže toto tam není.

Já si myslím, že naopak se ti hrdinové dobrovolně nepodvolují a že naopak všichni, nebo většina, hledá nějaký únik, nebo skulinku, nebo se snaží vydupat si, vytvořit si v rámci možností svůj soukromý prostor.

Martina: Ale přesto dokážeš překvapit tím, jak i hlavní hrdinové, se kterými se chceš ztotožnit, mají myšlení vlastně v některých okamžicích strašně zmrzačené a nemocné. A zaujala mě ještě další věc, která tam hraje poměrně významnou roli, a zase kousek odcituju: „Mars byl slangový výraz pro důstojný a spravedlivý občanský důchod. Všechny občana do něj odcházela již…“

Dan Šustr: Mělo by tam být „všechna občana“.

Martina: Všechna občana – mně to nejde.

Dan Šustr: Já vím. Pozor na to, my jsme přesně s tímhle měli strašnou práci.

Když nejsme schopni doletět ani na Měsíc, výprava k osídlení Marsu je čiré šarlatánství

Martina: To muselo být opravdu mravenčí. „Všechna občana do něj odcházela již v padesáti letech. Tedy, aby si mohla užít krásnou druhou polovinu života poté, co odevzdala jeho aktivní část ve službě nové společnosti. Ve městě jste proto také nikoho nad padesát nepotkalo. Žádná motající se a překážející důchodca, stará a nemocná humana nad hrobem, belhající se po ulicích, a obtěžující vysedáváním na lavičkách v parcích. To byl rovněž velký společenský pokrok.“ Když se zamyslím nad tím, jak se sobě generace navzájem vzdalují, a jak se tak zvláště podprahově pracuje na tom, abychom ta stará humana vnímali, jakože bychom je možná měli vystřelit na Mars, tak jsem si říkala, jestli i tohle je věc, která se ti hodila do příběhu, nebo jestli je to věc, nad kterou přemýšlíš, která tě takhle…

Dan Šustr: Já ti můžu říct pozadí. Zaprvé si myslím, že dokud nejsme schopni prokazatelně osídlit aspoň nějakou základnu na Měsíci, tak si myslím, že kampaně za nějaké lety kvůli osídlení Marsu jsou šarlatánství. Opravdu jsem o tom naprosto přesvědčen. Pokud nejsme v současné chvíli schopni zajistit si ochranu proti kosmickému záření – to znamená skafandry, abychom to přežili – a nejsme schopni kvůli tomu doletět ani na Měsíc… Teď je problém, že Američané tvrdí, že nejsou schopni takové skafandry vyvinout. Ale vždyť tam přece už byli, tak proč si nevezmou ty, se kterými tam byli, proč je nereplikují?

Martina: Zteřelo to…

Dan Šustr: Dobře, tak je replikují. Tak jednou už tu technologii měli, tak ji zapomněli?

Martina: A máme obrovský vývoj, a vlastně nejsme schopni nějakou věc zopakovat.

Dan Šustr: Nechci do toho zabrušovat. Jsem jenom hloupý kytarista, takže nerozumím kosmickému výzkumu, ale jako Shootterhandovi mi to nedá. Ale dobře. Ale když nejsme schopni doletět na Měsíc, tak jak chceme lítat na Mars? Další věc je to, že pokud jsem správně četl, tak po několika dnech – teď nevím, jestli po dvou, nebo čtyřech dnech – lidský organismus, respektive svaly, v beztížném stavu prostě ztrácejí schopnost pohybu, a proto taky kosmonauty, kteří tam pobývají nějakou další dobu, vynášejí buď na nosítkách, nebo na seslích, protože nejsou schopni bezprostředně po návratu chodit. S tím je spojena strašná spousta různých otázek, kterými by se neměl zabývat nějaký rockový kytarista, ale je to věc prostě, kterou by se měly zabývat opravdu hlavy pomazané. Ale mně to připadá divné. Takže to byla jedna věc v pozadí. To znamená, pokud v té udržitelné společnosti, spravedlivé, posílají někoho na Mars, tak je posílají kamsi …

Martina: Vystřelují je.

Dan Šustr: A druhá věc, která je v pozadí – a to bych poprosil, pokud by někdo z posluchačů věděl, zda by mi dokázal poradit – že jsem četl před dávnou dobou moc krásnou pohádku, byla to nějaká orientální pohádka, a byla o mladém králi, kterého děsil pohled na staré lidi. A on dal rozkaz, že všechny staré lidi musí vystěhovat z královského města pryč. A potom se stalo – už si nevzpomínám, jestli došlo k nějakému problému, který nedokázali vyřešit – že jim poradil až nějaký starý člověk, a ten mladý král přišel na to, že moudrost je u starých lidí, takže se mohli vrátit, a on přišel na to, že udělal chybu. Kdyby někdo tu pohádku znal, moc rád bych ji získal.

Já jsem ji chtěl uvést do té knihy, ale bohužel už nevím, kde jsem k tomu přišel. Ale je to prostě nádherné podobenství, je to lidová pohádka, to znamená, není to žádná fabulace.

Martina: Vsadím se, že naši posluchači mi to napíšou, a já ti ji pak sdělím.

Dan Šustr: Moc děkuji předem. A myslím, že je to orientální pohádka. Určitě je to orientální pohádka, ale myslím, že spíš z arabského světa, než z Číny, nebo tak. Ale možná se pletu, může to být třeba i Korea, nevím.

Z bambusu stavěli letadla a čekali na dodávky, přesně tak dnes média vyrábějí svůj obsah

Martina: Ty jsi teď jen tak nahodil, že je zvláštní, že věci, které už jsme objevili, technické, technologické, najednou třeba nejsme schopni zreplikovat a zopakovat po mnoha desítkách let. Jak je to s kulturou? Ty jsi začínal za minulého režimu, studoval jsi, hodně jsi četl, měl jsi v rodině intelektuální zázemí, a házíš tady tituly knih a autorů, které…

Dan Šustr: Které málokdo zná.

Martina: Které ne každý četl. Řekni mi, umíš si představit, že teď vstupuješ do dospělosti vybaven stejnou touhou po poznávání umění, kultury jako tehdy, dnes? Co by sis v tomhle světě počal? Knihy? Filmy? Zorientuješ se? Najdeš si?

Dan Šustr: Takhle, já jsem se na tuhle otázku vlastně připravil, protože…

Martina: Ale já jsem ti ji neříkala.

Dan Šustr: Já bych tě k ní navedl sám, protože mě překvapilo, že jsem se schválně podíval na internet, jestli k tomu něco najdu, jestli už to někoho nenapadlo. A napadlo, takže já jsem si to tady vypsal a přečtu to. Víš, co je to cargo cult?

Martina: Vím, co je to cargo, vím, co je to kult, ale co je cargo cult dohromady, to nevím.

Dan Šustr: To je nevědomá, nebo neuvědomělá nápodoba, rituální nápodoba nějakých činností, které mají svůj význam, ale musí mít potom nějaký praktický, technický základ. Vysvětlím, kde to vzniklo. Vzniklo to v Melanésii za druhé světové války, kdy na americké vojenské základny přilétala zásobovací letadla, a shazovala jim na padácích nějaké zásoby, nebo tam přistávala, a domorodci z toho něco dostávali od vojáků, nebo něco z toho našli, když to spadlo někam vedle, takže našli třeba bednu, a v tom byly třeba nějaké konzervy, a tak dále.

A když vojáci odešli, tak domorodci chtěli toto zboží dostávat dál, nebo ty dodávky, a tak začali napodobovat, z bambusu stavěli letadla, dávali si na hlavu kokosové ořechy jako sluchátka, a dělali, že vysílají. A tomu se říká „cargo kult“. Vypadá to směšně, ale samozřejmě ti lidé nechápali, viděli jenom vnější znaky, a nechápali, co je za tím, co je tou technickou stránkou. A já jsem si říkal, že když se tak podívám na současnou kulturu, na média – a zase v Kochbuchu Shootterhand mluví o plnění contentu, neboli obsahu, protože všechny televizní kanály, všechna komerční rádia, a tak dále – musí přece neustále vysílat, čili potřebují obsah.

Martina: Média potřebují hezky česky „kontent“.

Dan Šustr: Čili prostě je potřeba neustále něco vyrábět, a něčím to plnit. A to je vlastně přesně to, co dneska, když si pustíš jakýkoliv televizní kanál – pozor, ne jakýkoliv, National Geographic třeba, nebo History Channel, to já beru, tam se dá najít spousta zajímavých dokumentů, a tak dále.

Martina: Ale taky to už musí člověk prohledávat.

Dan Šustr: A hlavně musí už trošičku používat shootterhandovskou břitvu.

Martina: Nevěř tomu, co si nemůžeš ověřit.

Dan Šustr: Když ti bude nějaký kokot v televizi něco tvrdit. Čili oni vytvářejí obsah, kde už jenom napodobují nějaké vnější znaky. Typickým příkladem jsou třeba u nás – a asi možná i ve světě – seriálové hvězdy. Otevřete internet, a skočí vám tam nějaká upoutávka nějakého bulváru, a že nějaká seriálová hvězda nebo hvězda ze seriálu. Vy tento seriál neznáte, nevíte, co to je za člověka, ale je to seriálová hvězda.

Redakce mechanicky kopírují TikTok a politici je následují, jejich chování je nedůstojné

Martina: A pokud možno se vyjadřuje k jaderné energetice.

Dan Šustr: To je jedno, že má nového přítele, nebo že má nemocného pejska, to je prostě jedno. Ale zase, bulvár také potřebuje svůj content, a k tomu potřebuje hvězdy. A teď se nám to všechno takhle krásně cyklí a vrbí. A tak jsem si zadal, co je to cargo cult v kultuře, a představ si, co mi vyskočilo: „V kultuře a masmédiích se cargo cult projevuje jako bezmyšlenkovité kopírování úspěšných formátů, trendů, nebo estetiky bez pochopení toho, proč původní dílo fungovalo.“ Teď pozor: „Projevy v masmédiích a televizi, kopírování formátů. Televize často přebírají úspěšný zahraniční koncept, například reality show, talk show, ale napodobí pouze vizuální kulisy a strukturu, ale selhávají v dramaturgii, castingu nebo dynamice, takže pořad diváky nebaví.“ Určitě si pamatuješ, vždycky byly třeba billboardy, že běží nějaký nový pořad na nějaké televizi, a podobně.

Martina: Nejúspěšnější pořad v Británii.

Dan Šustr: A během půl roku to skončilo: „Clickbaitové titulky a virální trendy. Redakce mechanicky kopírují strukturu úspěšných internetových titulků, nebo styl videí z TikToku bez pochopení psychologie diváka a kvalitního obsahu, dosahují však pouze povrchní krátkodobé pozornosti.“ Tady bych naprosto brutálně vystřelil směrem k našim politikům: To, co dělají na tiktocích je nedůstojné. Je to nedůstojné.

Martina: A nejen na našich.

Dan Šustr: U těch ostatních je to jedno, ale u těch našich mi to vadí, protože jak je známo noblesse oblige, neboli postavení zavazuje. Měli byste se chovat podle toho.

Martina: Dane, ve své knize Fahrenheit 20-84 se hodně věnuješ tomu, jak se lidé nechají zotročit, jak mají čipy v mozku, které jim promítají reklamy, přesný čas, a jak jsou skrze to ovladatelní. Tak daleko ještě, řekněme, plošně nejsme, ačkoliv pokusy tady jsou. Ale jak bys tedy charakterizoval stádium digitální společnosti, do kterého jsme dospěli?

Dan Šustr: Já si myslím, že vynikající věc je – a myslím, že to říkal nedávno snad Jaroslav Dušek, jestli se nemýlím, nebo to možná říkal Stanislav Novotný, jeden z těchto dvou – omlouvám se, pánové, je důležité, že to říkal někdo z vás – je soustředit se…

Martina: Důležité je, že to zaznělo.

Dan Šustr: Důležité, že to zaznělo. Ale opravdu, je to řeč těla. Čili jeden z těchto dvou říkal: „Pusťte si televizi, vypněte zvuk, a chvíli se dívejte.“

Martina: Jarda.

Dan Šustr: Jo, Jarda Dušek. A to je přesně ono. Čili my 85 procent vjemů získáváme vizuálně, čili první věc je řeč těla. Určitě to znáte, všichni jste to zažili: „Mluvil jsem s ním, něco mi říkal, ale bylo to nějaké divné, nebo se mi na tom něco nezdálo.“ A to je právě vjem řeči těla. Udělejte to, pusťte si zprávy, nebo nějakou tiskovou konferenci, a vypněte si zvuk, a podívejte se na ty politiky, co vám říkají. To je jedna věc. Ale druhá věc je – dostaneme se k vizuálnímu vjemu – co je vizuálním fenoménem současné doby sociálních sítí? Jsou to reels. Jak vypadá reel? Jaký má formát?

Martina: Krátká informace.

Dan Šustr: Ale vizuálně je to formát devět na šestnáct. My přeci máme širokoúhlé periferní vidění, které nám pomáhá, vlastně nás informuje o souvislostech v okolí, případně i o nějakém nebezpečí, když se blíží třeba auto, a podobně. A co se týče našich mediálních prostředků, myslím filmových, vizuálních, tak jsme dokonce vyvinuli Cinematic Television, širokoúhlý, krásný formát. To jsou filmy, které když pustí v televizi, tak máte nahoře a dole černý pruh. Proč? Protože vidíte do šíře. V dnešní době – tedy ne my, ale technika – toto vidění otočila, a tyto boky ořízla.

Oříznuté boky videa nám berou souvislosti stejně nenápadně, jako je řeč těla prozrazuje

Martina: A co si myslíš, že tím sleduje?

Dan Šustr: Nic tím nesleduje, to je jenom tupost vynucená formátem mobilu, že oni nejsou schopni to natočit naležato. Ale to omezení postranních souvislostí je pro nás, pro naše vnímání, úplně stejný signál, jako řeč těla. To znamená, že řeč těla nám něco říká, a toto oříznutí postranních souvislostí nám vlastně něco odebírá, nějakou informaci. A to je potřeba si uvědomit. Tady nejde o to, že si někdo natočí video, a něco tam říká, ale tady jde o to, že se do tohoto formátu převádějí třeba i dříve natočené široké formáty. Zamyslete se nad tím.

Martina: Všímejme si zdánlivých maličkostí.

Dan Šustr: Přesně. Jak se říká: „Ďábel je ukryt v detailu,“ a to je přesně to, co zužuje rozhled. To je symbol zúžení rozhledu digitální společnosti. To jsem tě zase nachytřil, viď?

Martina: No. To ty stále.

Dan Šustr: Já bych ještě upozornil, že občas píšu na blog „Litterate“, a tam je rubrika Svět podle Old Shootterhanda. Ale tím, že všechno, co dělám – a to bych ještě rád podtrhnul – se snažím dělat z hlediska věčnosti, to znamená, že žádná z mých věcí není aktuální, ale snažím se, aby měla širší, obecnější a dlouhodobější platnost. Takže příspěvky, které tam jsou a které jsou občasné, je podle mého názoru možné přečíst i s odstupem. Třeba je tam článek o srdci Evropy, proč považuju Prahu, nebo Čechy, za srdce Evropy.

Martina: Ty jsi napsal dvě knihy, kde v jedné všechno pořeší Shootterhand, starý hipík, a druhá je propracovaný dystopický román, takže jsi naplnil onen citát: „Pero je ostřejší než meč.“ A co nás čeká v hudbě? Protože když se podíváme na hudbu, tak není vlastně čas na znovuzrození protestní role? Rock’n’roll vznikl na protest proti salonnímu swingu, o 20 let později přišel punk, taky jako protestní hnutí. Myslíš, že je k tomu dnes u kapel a hudebníků jakýsi puvoir?

Dan Šustr: Víš, já jsem se vznikem rock’n’rollu poměrně zabýval, protože mým velkým idolem je Alan Freed, což nevím, jestli víš, kdo byl?

Martina: Vím to jen proto, že jsem se to dočetla ve tvém rozhovoru, a pak jsem si to všechno dohledala.

Dan Šustr: Jo, takže jsi schopna mi to zopakovat, nebo mám mluvit radši já?

První rock’n’rollové kapely byly černošské a hlavním nástrojem nebyla kytara, ale saxofon

Martina: Povídej.

Dan Šustr: No dobře. Čili Alan Freed byl americký diskžokej, respektive člověk, který pouštěl v rádiích písničky, a byl to on, kdo jako první použil právě spojení slov „rock and roll“, čili on je autorem tohoto názvu. Je potřeba si uvědomit jednu věc, že prvotní a původní rock’n’rollové skupiny byly převážně černošské, a pozor, hlavním nástrojem tam vůbec nebyla kytara, ale saxofon a piáno. Little Richard. Čili tam byl opravdu prvotní rock’n’roll zdivočelý swing, který třeba vycházel z blues, to je, jak se říká, dvanáctka, hrálo se to rychleji, a s kytarou najednou přišel až Chuck Berry.

Co se týče protestu, tak tam už z hlediska znalostí, řekněme, obchodního marketingu, byla jednou z hlavních písní „Rock Around the Clock“ od Billa Haleyho and His Comets. To je píseň, která vyšla – možná mě diváci opraví – plus mínus rok – v roce 1954, ale proslavila se až o rok později v roce 1955, kdy ji použili ve filmu Džungle před tabulí. A vlastně až ve spojení s tímto rebelským filmem o problémové mládeži na střední škole, a tak dále, to dostalo tento punc. Do té doby to prostě bylo bráno spíš jako nový zábavný hudební formát.

Potom bych ještě upozornil na to, že velké problémy tam působila textová složka, protože ty písně se tak nějak dost motaly kolem tématu sexu, nebo aspoň v náznaku. Bohužel tento film dnes není k sehnání v češtině, a jmenoval se V zajetí rytmu, v originálu American Hot Wax, což je vlastně film právě o koncertu, který uspořádal Alan Freed, kde jsou v první části komise, které chtějí zakazovat rock’n’rollové písně právě kvůli textům, protože kazí mravnost mládeže. Ale u rock’n’rollu je opravdu třeba si uvědomit, že prvotní rock’n’rollové skupiny byly bez kytar, se saxofony, a s piánem.

Martina: Ano, tato analýza je zajímavá, a je vidět, že jdeš do těchto věcí po hlavě. Ale odnesla jsem si z toho zkratku, protože se jich také musím dopouštět, že z hudební strany žádnou rebelii čekat nemáme.

Dan Šustr: Ježíš, já nevím. Já nedělám rebelii. Já dělám prostě to – jak jsem říkal – co mi ťukne do nosu. V podstatě ta prokrastinace, ta meditace, jakkoliv tomu říkáme – prostě ve mně se hromadí nějaká lyrika, ve mně se hromadí nějaký dojem, nebo pocit, nebo nějaká intuice, která říká, že se něco děje ve společnosti, nebo v okolním světě, a já se to potom snažím vyjádřit. A může se to týkat třeba i mého soukromého života. Člověk může samozřejmě napsat nějakou milostnou píseň, nebo může napsat nějakou baladu – je to lyrika. To je úplně jiná disciplína, než je ta literatura.

U literatury, u prózy, jsem si lebedil, protože tam vás neomezuje délka slabiky, délka strofy, nebo délka řádku, žádný rytmus, nic, to je prostě úplně, jako když si vyběhnete na prázdnou louku, nebo když sjíždíte odněkud z ledovce na lyžích. Ale něco jiného je, když běžíte ve stopě na běžkách.

Martina: Dane, já ti moc děkuji. Děkuji ti za spoustu krásných textů, které rozněžní, a za spoustu hezké muziky, která roztančí, a za knihy, které nutí přemýšlet. Díky moc.

Dan Šustr: Já taky děkuju za rozhovor. A všechny zdravím, a mějte se krásně. A až vám bude někdo v televizi tvrdit, že je všechno v pohodě, a nehrozí žádné nebezpečí, tak všeho nechte a zdrhejte.

Milí posluchači, Dan Šustr ukázal, že nedůvěra k hotovým pravdám může být tvůrčí silou – a že se varování dá napsat tak, aby vydrželo déle než jeden klik. Náš celý třídílný rozhovor si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube, jak jste zvyklí.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme – bez vás by to nešlo.
Martina Kociánová se na vás těší zase příště. Zatím se mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.