Slovo Rusák má dnes stejně rasistický náboj jako Židák, jen je celospolečensky tolerováno

Martina: Pane docente Téro, my jsme v prvním díle otevřeli kruciální téma, a to je náš vztah s Ruskem, ať už je viděn v historických souvislostech, a samozřejmě teď ve žhavé a divoké současnosti. Vy už jste mi v prvním díle částečně řekl, že naše touha přimknout se k Západu nás možná učinila méně tolerantními vůči Rusku. Ale čím to, že jsme tedy teď, v tuto chvíli – více než po 35 letech po revoluci – k Rusku mnohem kategoričtější, a mnohem více nesmiřitelní. A nemluvme jenom o ukrajinském konfliktu, protože tento proces je staršího data.

Michal Téra: To určitě, Ukrajina to jenom posílila, a navíc ještě v některých lidech vyvolala v podstatě jakési déjà vu. Třeba ve starší generaci se náhle opět objevily ruské tanky, takže to je pochopitelné. Ale cesta české rusofobie je z historického hlediska v podstatě velmi mladá, v podstatě není v českém prostředí tradiční už z toho důvodu, že jsme s Ruskem během dějin přišli velice málo do styku, a 40 let po druhé světové válce je vlastně historicky velmi krátká doba. A to si ještě uvědomme, že třeba sovětská okupace tady trvala 21 let – a odešli sami mimochodem, nemuseli, když se to tak vezme. Tam jde o to, že se vlastně vytváří, udržují a pěstují stereotypy, a ty jsou základem pro to, aby když se potom v dějinách děje něco konkrétního, nebo na politické scéně, že se tyto stereotypy vzbudí, a stereotypy vyvolávají emoce. Takže místo toho, aby došlo třeba k nějaké analýze situace, nebo k analýze prostředí, které by vedly k racionálním závěrům, jak k daným problémům, nebo dějům přistupovat, tak se vytvoří systém stereotypů, které se stanou součástí mentálního prostoru obyvatelstva, a tyto stereotypy v pravou chvíli, pokud je to nutné, vyvolají správné emoce. A toto je základní proces, který proběhl v českém prostředí ve vztahu k Rusku. Rusko se v podstatě od devadesátých let líčilo nejrůznějším způsobem, třeba jako zhroucená země, nebezpečí, mafie, a tak dále. Ale myslím, že od určité chvíle – a bylo to asi velmi brzy po roce 1990 – se vytvoří uzavřený koncept, že v podstatě chceme patřit na Západ a že historicky patříme na Západ, a vždycky jsme byli součástí Západu. A že s Ruskem nemáme mnoho společného, a všechno, co nás s Ruskem spojuje, je něco, co je nebezpečné, nesmyslné, nebo ideologické.

Střední Evropa se stala periférií a její nové elity si na příklonu k Západu vybudovaly kariéru

Martina: Kdo na tomto obraze systematicky pracoval, pokud se dá říct, že to byla nějaká systematická práce?

Michal Téra: To je právě těžko říct, nakolik jsou tyto věci plánovány, jestli někdo někde sedí, a tajně spřádá nějaké plány, nebo jestli to vyjde nějak živelně. Já si myslím, že to je kombinace více věcí. Jednak tam byli skutečně lidé, kteří tady měli nějaké plány, a střední a jihovýchodní Evropa se stala v podstatě prostorem mocensky vyklizeným, do kterého vstoupila západní mocenská centra, která si tady našla své elity, mohli bychom říct služebné, servisní elity, které tento přístup propagovaly, protože jim přišel nejlepší pro rozvíjení vztahů se Západem. Ale zároveň v tom hrála pochopitelně – bez toho by to nešlo – roli určitá historická zkušenost, a určitá naladěnost obyvatelstva, a hrála v tom roli také nevzdělanost, malý přehled o tomto prostoru, jak skutečně vypadá, jak existuje, jak Rusko myslí. Takže to asi bylo více faktorů. Ale pochopitelně se domnívám, že tento typ se postupně začal stále více pěstovat na politické rovině, ale třeba i v akademické rovině, protože tyto politické plány, které vycházely z mocenských center – jejichž jsme se stali periférií – byly jednoduše takové, že jakékoliv sbližování s Ruskem by bylo proti těmto plánům. A servisní elita, která si na spojení se Západem vytvořila svou kariéru, svou pozici, pochopitelně toto zprostředkovala do tohoto našeho prostoru, ať už byla v prostředí politickém, kulturním, akademickém, a tak podobně.

Martina: To jsem se právě chtěla zeptat: Použil jste termín „služebné, servisní elity“, tak z jakého prostředí se rekrutovaly? Byli to politici, média, historici?

Michal Téra: Určitě všichni. Co se týká uvedeného termínu, aby bylo jasno, to není můj termín, ale je od Jana Kellera, a já ho neustále vykrádám, abych ho mohl citovat.

Martina: Dobře, vím, kdo má copyright, ale…

Michal Téra: Ale je to tak, že v podstatě se opravdu týká celé řady oblastí, a projeví se to potom v politickém životě. Byla tady velmi výrazná postava Václava Havla, který z Hradu, a z okruhu lidí kolem sebe, vytvořil skutečně překvapivě další mocenské centrum, které tyto ideje přenášelo dál. Nepochybně tady působili lidé v nejrůznějších diplomatických službách – vzpomeňte, že třeba v 90. letech v diplomatických službách už pracoval Petr Kolář. Takže se domnívám, že část těchto lidí o tom nebyla pouze přesvědčena, ale měla z toho konkrétní prospěch, dělala to na konkrétní zadání, a mohli pracovat i s nějakými službami. Byli to lidé, kteří se různým způsobem setkávali, potkávali právě v jednotlivých oblastech, nebo řekněme v centrech, společenstvích, a působili v nejrůznějších oblastech – v akademické, umělecké, politické, společenské a mediální – tam všude tyto konkrétní lidi najdete.

Já jsem se je potom snažil vyhmátnout v knížce. Domnívám se, že tito lidé, nebo tento typ myšlení, měl před sebou úrodnou půdu pro snahu úplně převrátit česko-slovenskou společnost, a obrátit ji na Západ. Tedy měl už hezké výchozí pozice v tom, aby se pěstoval tento typ myšlení, protože společnost byla přirozeně protiruská, nebo protisovětská, byla takto naladěna ještě řadu let po roce 1989. Takže tam těchto lidí, kteří takto pracovali, bude asi víc, a někteří o tom byli možná přesvědčeni, že je to správně – a řadu z nich jsem potkal – protože měli opravdu za to, že patříme na Západ a že se Západem musíme mít co nejlepší vztahy a že Rusko je velmi nebezpečné. Když jsem já studoval, tak jsem v 90. letech také lavíroval mezi těmito názory, protože to bylo obecně přijatelné, a byly na to i důkazy, a jak byla tehdy ještě omezena média, často jenom na některé zdroje informací, tak jste se dozvídali o situaci v Rusku třeba jenom od Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové.

Martina: Čečensko.

Michal Téra: Přesně, nebo už vlastně od rozstříleného parlamentu za Jelcina v roce 1993. Stejně tak, jako to bylo u Jitky Obzinové z Bosny, z války, takže tam jste měli omezený prostor. A tehdy se ještě televizi věřilo, po roce 1989 se televizi a rozhlasu věřilo, mělo se za to, že tam pracují poctiví lidé, kteří jsou profesionálové, ale dneska už to člověk vidí jinak. Ale omezenost možností, jak se dostat k informacím, vedla k tomu, že se tento postoj v 90. letech rozšířil, a pak už narůstal, a byl pěstován zcela automaticky.

Sovětskou identitu nesl ruský jazyk – a proto z ní část Rusů dodnes cítí nostalgii po ztraceném státě

Martina: Vy jste tady řekl, že u nás byl jakýsi přirozený protiruský postoj, a pak jste řekl „protisovětský“. Neumím si představit toho smělce, když popisuje situaci v Německu, který by volně zaměňoval termín Německo za nacismus. Přesto je u nás naprosto jasně vžito, že pakt uzavřeli nacisté s Ruskem. Takže se neříká, že to uzavřeli nacisté se Sověty. Řekněte mi, myslíte si, že to je nějaká myšlenková pohodlnost? Nebo je v tom také určitý záměr, protože to vypadá, že druhou světovou válku vůbec nezačalo Německo, ale nějaký stát Nacisistán.

Michal Téra: To jsou dvě věci. První je, že u většiny lidí je to pohodlnost a že dlouho platilo, až do konfliktu na Ukrajině, že všechno, co je na východ od Užhorodu, je Rusko, a že tam žijí Rusáci. „Rusáci“ se říkalo i Gruzínům, nebo Kazachům, a úplně běžně i Ukrajincům. Až teď se náhle začalo rozlišovat mezi Ukrajinci a Rusy. Je to svým způsobem pohodlnost. Další věc je – což je proces, který proběhl spíš po druhé světové válce – že nemalá část ruské společnosti se ztotožnila se sovětskou identitou, a brala ji jako svou, protože sovětská identita byla nesena skutečně ruským jazykem. Proto dneska lidé – kteří jsou mimo Rusko – často nerozumí tomu, jak tam existuje jakási postsovětská nostalgie, protože oni to brali jako svůj stát, a ještě často fungují růžové vzpomínky na to, jak to fungovalo. Takže pro část ruské společnosti, pro nemalou část, včetně asi i dnešního ruského prezidenta, je Sovětský svaz neoddělitelný od ruské identity. Toto tam taky je. Nicméně je to prostě něco jiného. Sovětský svaz byl něco jiného – strukturálně – než bylo carské Rusko, a určitě to bylo něco jiného, než je současné Rusko.

Martina: Ale váš oblíbený polský historik Andrzej Nowak rozlišil mezi Ruskem a sovětským totalitarismem, ale zdůraznil postupné ztotožnění ruské společnosti s novým ideologickým státem, a řekl: „Rusko bylo první obětí formy sovětského totalitarismu, avšak stalo se jí dvojnásobně, když se začalo identifikovat se systémem, který jej znásilňoval“. A mě by zajímalo, jestli tím pádem Rusko skutečně vykazuje určitou predispozici k totalitarismu?

Michal Téra: Andrzej Nowak není moc mým oblíbeným historikem.

Martina: Psal jste vynikající polský…

Michal Téra: Je vynikající, ale není můj oblíbený, protože já s jeho tezemi víceméně nesouhlasím. To je ale v pořádku.

Martina: Dobře, takže ho nemáme rádi, ale přesto ho budeme citovat.

Michal Téra: To je v pořádku. Já tam tu větu uvádím s tím, že se úplně neztotožňuji s tím, co tam píše.

Martina: Proč?

Michal Téra: Protože on vidí v současném Rusku pokračování sovětského impéria – nemůžu si pomoct. Do češtiny je přeložena jeho knížka „Impérium a ti druzí“, což je zajímavá knížka, ale domnívám se, že on to vidí tím způsobem – a to je v polském prostředí rozšířeno už od počátku dvacátých let 20. století – že Rusko je v podstatě impérium, které pouze mění fangličky, nálepky, vlajky, ale je to pořád to samé impérium. A tuto myšlenku se snaží dokázat i pro současné Rusko. To je věta, citát, kde on se snaží dokázat, že Rusové jsou pořád stejně imperiální jako za Sovětského svazu, a jako byli za carského Ruska.

Martina: A nemůže to tak být?

Michal Téra: Mohlo by to tak být, ale domnívám se, že to tak není. Já se zaprvé domnívám, že současné Rusko již impériem není. Nevykazuje znaky impéria: Nemá univerzální ideologii, a nemá ani nějaké univerzální plány.

Rusko má imperiální strukturu, ale chová se jako velmoc bránící vlastní suverenitu, ne jako impérium

Martina: Ale může mít choutky.

Michal Téra: Choutky může mít leckdo. Ale tam jde spíš o to, že charakter ruského státu je dnes takový, že Rusko má imperiální strukturu, to znamená, že to není národní stát. Rusko není ruským národním státem, má imperiální strukturu, ale nemá chování impéria na zahraniční scéně. Má chování velmoci, která se snaží udržet svoji suverenitu. A nemá podle mě ani choutky, protože na to nemá ani prostředky. Dnešní Rusko nemá prostředky na to provádět nějakou imperiální politiku. Je v tomto velmi zdrženlivé. Sovětský svaz byl impériem zvláštního typu. My často chápeme impéria, která jsou postavena na nějakém národě. Bylo britské impérium, francouzské impérium, bylo pochopitelně v 19. století ruské impérium, ale Sovětský svaz byl internacionální impérium. Sovětský svaz byl impériem ideologie, nikoli národa. Takže to bylo zvláštní impérium, a bylo to něco opravdu jiného, než bylo carské Rusko, a rozhodně něco jiného, než je současné Rusko. Současné Rusko nevykazuje rysy – alespoň ve vnější politice – impéria. A to, že někde sem tam na někoho vlítne a něco si zabere, to ještě neznamená, že je impériem, ale většinou to dělá na základě toho, že reaguje na nějakou mezinárodní situaci.

Martina: Michale Téro, když jste zmínil, že v 90. letech byly o Rusku omezené informační zdroje, tak myslíte, že dnešní informování o Rusku se alespoň třeba tváří, že by v nějakých okamžicích bylo nadideologické, že by skutečně v některých případech novináři pojmenovali pouze fakta bez toho, aby to mělo ideologický spodní proud?

Michal Téra: Pokud si vezmeme média, která jsou jednak veřejnoprávní, a jednak jsou považována za součást hlavního proudu, tak ani náhodou. Je to naopak ještě horší než v 90. letech. To je jedna věc. Ale je tady jiná věc, a to, že se vytvořilo celé spektrum alternativních možností, počínaje tím, že existují alternativní zdroje a že existují lidé, kteří sami podávají svou vlastní reflexi toho prostoru. To jednak. A jednak to, že v dnešní době – pokud jste aspoň trochu jazykově vybavená, nebo můžete používat překladače – máte přístup k řadě informací, které díky internetu můžete vyčíst ze zahraničních serverů, včetně ruských. Můžete se dozvědět spoustu věcí, takže to, co se nedozvíte v našem prostředí, už se dozvíte třeba ve slovenském, v polském, nebo v jakémkoliv jiném. To znamená, že máme víc možností, máme víc zdrojů. Ale co se týče médií, která by měla nějakým způsobem pracovat, a pomáhat informovat o tomto prostoru, tak ty pracují naprosto strašně. Myslím, že v dnešní době mám někdy až déjà vu z osmdesátých let, z televizních novin, nebo z komentářů, co si člověk ještě pamatuje z dětství, protože to někdy vypadá až překvapivě podobně s tím, jak se tehdy informovalo o západním světě. Takže slyšíte, že vám tam vyskakují úplně stejná slovní spojení, a takovéto věci. A tato média jsou ideologičtí hochštapleři, a nic jiného.

Slušní lidé musí mít správné názory – a strach z vyloučení drží celou společnost v konformitě

Martina: Jak se smiřujete s tím, že ačkoliv jste na základě vašeho celoživotního vzdělávání dospěl k určitým teoriím, nebo alespoň k určitým otázkám, nebo alespoň k barevnějšímu vidění světa, tak v okamžiku, kdy říkáte to, co říkáte, tak jste pro velkou část naší populace proruským trollem, který obhajuje agresory. I když říkáte pouhá historická fakta.

Michal Téra: „Troll“ mi ještě nikdo neřekl.

Martina: Já vám řeknu, kdy budeme vysílat první díl, a pak budete vědět, jaké to je.

Michal Téra: Jasně, takto to je. Ale už se s tím nějak smiřuji, to zase není takový děs. Knížka „Zapomenutý ostrov“ vznikla z tohoto pocitu – píšu to na konci – jak jsem byl svědkem různých diskuzí, nebo jsem si jich sám účastnil, a začal jsem postupně sledovat, jak je i blízkými lidmi vysouván za hranici přijatelnosti. To je další věc, proč si myslím, že je společnost dneska do značné míry takhle nasycena těmito stereotypy a těmito názory, protože se mnoho lidí velmi bojí vystoupit z komfortní zóny, protože jsou přijímáni společenstvím, ve kterém se pohybují. Protože řada lidí, kteří jsou vzdělaní, jsou to velmi slušní lidé – mají rodiny, starají se o své děti, jsou aktivní ve farnostech, jsou aktivní v různých spolcích, pomáhají si navzájem – se pohybuje v prostoru, ve kterém je pochopitelné, že: „My, slušní a správní lidé, musíme zastávat také správné názory.“ A toto je podle mě tak silný tlak, že si mnoho lidí nechce ani připustit, že by začali myslet jinak, protože ve chvíli, kdy by o těchto názorech začali hovořit, tak už jenom pohledy, které by museli snášet od svých přátel, a sociální skupiny, kde jsou, by říkaly: „Ale tak to asi není. Ty ses zbláznil, jak si to můžeš takhle myslet:“ A to je tak silný tlak, že řada lidí tomu ustoupí, a raději přistoupí na konformitu stereotypů. Takže ta knížka měla vzniknout s tím, že to lidem má pomoct.

Martina: Vzhledem k tomu, že už nepřednášíte na žádné české univerzitě, ale na Univerzitě Komenského na Slovensku, tak je markantní, že tato kniha může mít pro váš život odborníka i jiné konsekvence. Může, nemusí.

Michal Téra: Může, nemusí, to já vlastně ani pořádně nevím, a nikdo mi to nikdy neřekl, takže netuším. Ale pochopitelně, že se o ní asi v určitých kruzích ví, a v určitých kruzích je to asi považováno za ne hezkou knihu.

Martina: Věci, které pojmenováváte z pozice odborníka, jsou mnohdy podrobeny velmi striktní kritice. Ostatně proč ne, ať se diskutuje. Ale ve vaší knize jsem třeba narazila na publikace Martina C. Putny, už z roku 1996: „Rusofobie je správný světonázor“, případně jsem si pak ještě v nějakém dalším článku našla: „Žádný stát není tak nacistický, jako Rusko“, a tyto výroky jsou vlastně považovány obecně za velice přijatelné, moudré, osvícené, a správné.

Michal Téra: Jsou správné podle určitého měřítka určité části společnosti, a proto jsou také považovány za odborné. Ale správnost nevytváří odbornost, ale naopak správnost vytváří odbornost takovýchto textů. Martin Putna se k Rusku chová jako k nepříteli, jako k téměř démonickému nepříteli, se kterým asi bojuje už hodně dlouho, takže se tomu od 90. let věnuje systematicky, a nevynechá žádnou příležitost, jak se k tomuto nějak vyjádřit. Já jsem si ho dlouho i vážil, protože je skvělý stylista, má velký přehled, je to člověk sečtělý, a v jednu dobu byl zajímavý svými nekonformními vystoupeními třeba v rámci katolické církve. Ale bohužel jsem čím dál tím víc zjišťoval, že jeho postoje a názory v podstatě nevycházejí z reálných znalostí a že tam odbornost prostě v řadě věcí kulhá.

Text srovnatelný s nacistickým psaním o Židech prošel sborníkem Filozofické fakulty UK

Martina: Mě velmi zaujaly vaše – když to řeknu ve zkratce – vývody z odborné práce Jana Kobylky, kde vlastně dospívá k tomu, že: „Rusové se považují za panskou rasu.“ Za b) „Podle etiky pravých válečníků o nic neprosí, jen si berou, co chtějí, a také zabíjejí a loupí.“ Za třetí: „Díky hrubosti a vulgaritě bolševiků zhrubl celý národ, nemůže tam být žádný gentleman.“ Abych to nečetla všechno, kromě toho, že je to zdatný piják vodky. A ještě jeden postřeh tohoto etologa: „Rusové se při osobním kontaktu nedívají do očí, protože prý mají v sobě zažraný strach, a nechtějí se dívat do očí. Muset se celou dobu dívat na ty psí oči rektálních alpinistů,“ a tak dále a tak dále. „K tomu všemu Rusové z duše nesnášejí vzdělanost a kritické přemýšlení. Vzdělané, kriticky přemýšlející a pracovité lidi naopak sami Rusové přímo nenávidí.“ Přiznám se osobně, že nevím, kdo je Jan Kobylka…

Michal Téra: Já vlastně taky ne.

Martina: Tak by mi to bylo asi celkem jedno. Ale vy jste tam zmínil, že tento jeho příspěvek vyšel ve sborníku článků z konference pořádané na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. A tam vystoupili, a zaštítili to lidé jako Petr Hlaváček, Václav Bělohradský, Martin Putna, nebo bývalý děkan fakulty Michal Stehlík, či tehdejší děkanka Mirjam Friedová. A myslím, že toto, co jsem se dočetla, je už vlastně na hranici určité xenofobie.

Michal Téra: To není na hranici, to už je daleko za hranicí. Já nevím, kdo tento pán je, a začal jsem to tam potom už dávat spíš pro pobavení, protože to je neuvěřitelný text. Nevím, jestli to na této konferenci přednesl, protože jsem viděl záznam, a myslím, že jeho jsem tam neviděl, takže to asi byl jen text v tomto sborníku. A v záznamu této konference jsou i ty příspěvky trochu odlišné, jak to na takových konferencích bývá. Jedinou analogii, kterou k tomuto textu nacházím, je způsob, jak se psalo v nacistickém Německu o Židech. Protože toto si ten člověk může napsat někam na blog, ale aby mu to takhle publikovali v konferenčním sborníku…?

Martina: Univerzity Karlovy.

Michal Téra: Univerzity, tak to mě dost překvapilo. Takže jsem neodolal, a zařadil jsem to, protože to nějakým způsobem vypovídá. Normálně, ani v nakladatelství, by takovýto text neprošel, protože už je to na hranici kriminálního činu, bych řekl. A vím, že texty se odmítaly pro míň, než pro toto. Ale ono to nevadí, protože to už je v době, kdy je rusofobie, vypjatá rusofobie, už víceméně, jak to říct, rasistická – i když to zní možná z našeho pohledu paradoxně, protože nejsme jiná rasa, než Rusové – ale tento pán to v podstatě tvrdí. Já myslím, že on tvrdí, že Rusové jsou v podstatě jiný živočišný druh. Takhle mi to přišlo.

Nenávist k Rusku je dnes dovolená, a tak si do něj lidé promítají vlastní běsy a démony

Martina: Vy polemizujete, nebo vedete sám se sebou polemiku nad tím, že slovo „Rusák“ je foneticky, ale především významovým zabarvením, srovnatelné se slovem „Židák“. Ale zatímco v tom druhém případě je to pro všechny naprosto nepřijatelné, protože to má urážlivý podtón vůči příslušníkům národa, kteří zažili pogromy, hilsneriádu, holocaust, tak ve druhém případě je to vlastně celospolečensky tolerováno, a vlastně vítáno. A to přesto, že tam jsou uplatňovány principy kolektivní viny, a média tento rasismus vlastně otevřeně živí. Jak to, že to lidem nevadí? Jak to, že to nevadí lidem, kteří jsou veskrze hodní, mnozí dobří, mají slitovnost vůči svému okolí, a najednou je něco vytčeno před závorku, co se smí, a ba co víc, co se doporučuje esenciálně nenávidět?

Michal Téra: Protože se to smí. To je jedna věc, že se vytvořila atmosféra, že toto smí. A za druhé, každý člověk má v sobě nejen světlou, ale také temnou stránku, a pokud s ní nemusí pracovat a může ji ventilovat, tak je to často jednodušší. A když můžete někoho konkrétně nenávidět, vytvářet si opravdu někoho tímto způsobem jako nějakého mentálního nepřítele, tak si do něho projektujete. To už je stará záležitost, kterou věděli církevní otcové, a na kterou potom přišla i jungiánská psychologie, že si na něho můžete projektovat své nejrůznější běsy a démony. A další věc je to, že lidé jsou často vystrašeni, protože žijeme ve společnosti, která má v sobě nějaký mentální prostor, nějakou mentální mapu, a v této mentální mapě se vytvořil postupně a systematicky obraz, ve kterém je Rusko démonický, temný prostor, jakýsi antisvět, který nám neustále hrozí, že nás pohltí. A většinou jsou to lidé, kteří žijí sice jistě komplikované, ale většinou spokojené životy, mají rodiny, práci, zázemí, mají domovy, a tak dále, a Rusko je vlastně prezentováno jako něco, co jim toto vše vezme. Tedy, že sem přijde Rusko, že Rusko je nebezpečné. Takže se vytváří dojem, že Rusové jsou v podstatě nějaká temná horda, která patří spíš do nějakých mýtů, nebo pohádek, která sem jednoduše přijde. A to je ta neustále obava, že sem Rusko přijde.

Martina: To se potencovalo Ukrajinou.

Michal Téra: Tak, pochopitelně. Kteří sem jednoduše přijdou, a o toto všechno nás připraví, a přinese sem svůj temný, rozbitý, strašlivý, démonický antisvět – takhle bychom mohli popsat tuto psychologickou situaci. A díky této mentální mapě to pak lidé – protože mají takovýto strach – jednak takhle ventilují, protože to je strach, emoce, která z vás vyběhne, a nebere si v ničem servítky. A druhá věc je, že toto pomáhá lidem přehlížet reálný stav světa, ve kterém žijí, a reálná nebezpečí, která jim hrozí a která mohou přicházet úplně z jiné světové strany, než kde leží Rusko.

Rusko se nemá stát Západem, ale jeho periférií – tak jako se jí stala střední Evropa

Martina: Smířlivější novináři občas dávají Rusku naději, že v budoucnu ho možná lze vzít na milost, když se stane Západem. Je tato úvaha mimo? Nebo co to vlastně přesně znamená? A je to možné? Nebo je to zase z éry, a z pozice, zbožných přání?

Michal Téra: Tak nemožné to není. Jde o to, co si pod tím představit, co to znamená, aby se Rusko stalo Západem. Že se Rusko má stát Západem, to by bylo pro tento pohled nejlepší, ale to znamená, že se Rusko podřídí západnímu modelu řízení světa, západnímu, globálnímu přístupu k politice a hospodářství. A to znamená reálně jedinou věc: To, co se stalo nám, nebo dalším státům ve střední, východní, a v jihovýchodní Evropě, tedy, že se Rusko podřídí západním centrům. Tedy, že vydá své nerostné bohatství, že se otevře přílivu jak politického, tak hospodářského vlivu, že se víceméně nechá Západem zprivatizovat, a především přestane být velmocí, která by se mohla bránit, nebo konkurovat Západu. To znamená, že se vojensky, hospodářsky, a politicky podřídí Západu, a až poté bude Rusko bráno na milost. A není to, že se Rusko stane Západem, ale že se Rusko stane periférií Západu tak, jak jsme jí stali my. To znamená, že v 90. letech, kdy bylo Rusko hluboce zhrouceno, a proto nebylo Rusko v 90. letech vždycky proklínáno, ještě se chvilku počítalo, že by se mohlo podřídit západnímu modelu světa. A pokud k tomu nedojde – a nedošlo k tomu – tak to znamenalo, že Rusko je nepřítel. Je totiž úplně jedno, jaký v Rusku vládne režim – to se používá pouze jako záminka. Kdyby Putin vlastnoručně vraždil své odpůrce, a jedl je k obědu, tak by to nevadilo, pokud by otevřel nerostné bohatství Ruska pro západní korporace, a Rusko se ve všem podřídilo tomu, co si představoval tehdejší neokonzervativní model politických globálních vztahů.

Martina: Tak jednoduché to je?

Michal Téra: Obávám se, že takhle jednoduché to je. Stát se Západem znamená podřídit se Západu. Nic jiného v tom není.

Martina: Michale Téro, já vám velmi děkuji za zhodnocení česko-ruských vztahů, a za úhel pohledu, kterým se na toto soužití díváte a který není v našich mediálních, ani vědeckých vodách příliš častý a běžný. Díky za to.

Milí posluchači, celý rozhovor s docentem Michalem Térou o slovanství, jeho potlačování, našich komplexech méněcenosti a o tom, co z nich plyne, si můžete poslechnout vcelku a v předstihu na platformě Herohero.
Jinak si počkejte na všechny díly postupně – na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Zároveň děkujeme vám všem, kdo si uvědomujete, že vaše podpora je pro nás klíčová. Náš účet je 1010349016/2700.
Martina Kociánová se na vás těší zase příště. Zatím se mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.