Protislovanské texty píší lidé, kteří jen potřebují vyplivnout něco protiruského

Martina: Když jsem si pročítala vaši knihu Zapomenutý ostrov, která je hlubokým ponorem do toho, jak se ke slovanství a k československo-ruským, česko-ruským vztahům a rusko-evropským vztahům vyjadřují nejenom vědci, sociologové, ale také média, tak člověk nabude dojmu, že na zdiskreditování pojmu „Slovan“ se poměrně soustředěně a pilně pracuje. Já jsem si vybrala jenom jeden velmi jemný příklad. Jde o odstavec článku Petra Holuba, který říká: „Postupný úpadek slovanské vzájemnosti v Česku není ideálním prostředím pro pokus probudit slavjanofily, a využít je jako pátou kolonu v Evropské unii k udržení vlivu Ruska na Ukrajině. Může se minout svým cílem, zdiskreditovat nadstandardní vztahy Čechů k Rusům, a způsobit tak definitivní vyhasnutí staletého ideálu slovanské jednoty.“ Co to udělá s člověkem, který toto čte jen tak, mezi spoustou jiných informací, to si umíme představit. Ale jak se na takovýto text dívá odborník?

Michal Téra: Že to je neuvěřitelná patlanina, protože on tam patlá pojmy, kterým evidentně nerozumí. Je to v podstatě text, který má mít nějaké ideologické pozadí, je to propagandistický text, který má k něčemu vyzývat, měnit strukturu veřejného mínění, veřejného prostoru, a používá k tomu v podstatě formulace, kterým evidentně nerozumí. Protože za prvé: To, že někdo budí slavjanofily – tak tento člověk neví, kdo byli slavjanofilové. To bylo konkrétní hnutí v Rusku v první polovině 19. století, které se snažilo vracet k hodnotám předpetrovské Rusi. Nevím, kdyby se dnes vzbudili, co by tady s námi, a s tímto, dělali. Je to velmi úzce vymezené, řekněme, filozoficko-náboženské hnutí, které vlastně svým způsobem odpovídá v té době vznikajícímu západoevropskému konzervatismu, což byl třeba Edmund Burke, a tito lidé, a tam to byl Chomjakov, a podobní. To je jedna věc.

Druhá věc je, že když mluví o slovanské vzájemnosti, tak znovu musíme říct, že to není ideologie, to je prostě potenciál, to je potence, kterou něčím můžeme naplnit, nebo nemusíme. Ale je to – jak jsem říkal – je to psychologický moment.

Martina: Pojďme spolupracovat.

Michal Téra: Ano, například. Protože ze své izolace, nebo z takzvaného provincionalismu, se nejlépe můžeme dostat prostřednictvím jazyka. To znamená, pokud chceme vystoupit ze své uzavřené ulity, tak je nejlepší vystoupit nejprve vůči těm, kterým jsou nám jazykově nejbližší, a to je třeba možnost využití slovanské vzájemnosti. Takže vlastně nevím, proč v ní vidět problém. To je další věc.

A třetí věc, tam byla idea slovanské jednoty. Ale takováto idea, to byly marginální případy z počátku národního obrození, které s tímto pracovaly, jakási ještě romantická idea lidí, jako byl třeba Kollár.

Martina: Přimknout se k dubisku.

Michal Téra: Nešlo ani o přimknutí k dubisku, jako o to, že se mluvilo o tom, že Slované tvoří jedno etnikum. Nešlo ani o politické sjednocení, jako o to, že jsme jedno etnikum. Což zase nebylo tak úplně mimo racionální úvahy, protože v té době bylo rozbité Německo nebo Itálie, a rozdíly mezi Němci v různých oblastech byly často podobně veliké, jako mezi jednotlivými slovanskými národy. Ani oni si ve všem nerozuměli, měli různé dialekty, měli úplně jinou historii, jiné konfese, a přesto se z toho potom stal jednotný stát.

Tak když tam byla takováto idea, tak proč ne z nás, ze Slovanů, vždyť se taky můžeme nějak spojit. Ale že by někdo ve 20. století, nebo v dnešní době, hlásal nějakou jednotu, nebo to někde viděl, tak to je možná pár bláznů na internetu, ale to je všechno. S tímto nikdo nikdy politicky ani nepracoval.

Tam šlo o to, že se to třeba využívalo, když byl společný nepřítel. Velkým otcem slovanské vzájemnosti ve 20. století byl Adolf Hitler, který se ke všem Slovanům, nebo k velké části z nich, choval stejným způsobem, takže slovanské národy k sobě začaly hledat cestu, protože měly společného nepřítele a šla proti nim jedna společná ideologie.

Takže toto je snaha jednak člověka, který tomu nerozumí a který potřebuje vyplivnout něco protiruského, ve smyslu: „Hlavně, proboha, abychom k Rusku neměli nějaký hezký vztah. To by byla největší katastrofa, která by se nám mohla stát.“ Takže se to potom zamotává do těchto šroubovaných vět, ve kterých se – podle mě – ani sám autor pořádně nevyzná.

Novodobý slavismus se zrodil ze strachu z Turků a obránce Slovanů v něm určil chorvatský jezuita

Martina: Michale Téro, vy na svých přednáškách používáte pojem: „Politický slavismus“. Co si pod tím představit?

Michal Téra: Je to snaha terminologicky nahradit výrazy, jako je „panslavismus“, protože panslavismus považuji za jednu z větví politického slavismu. Politický slavismus je právě to, že ze slovanské vzájemnosti může za určitých okolností vycházet idea politické spolupráce mezi slovanskými národy a že tato politická spolupráce je svým způsobem předurčena stejným původem, a stejným jazykem slovanských národů, a že tyto národy jsou bratrské a měly by si pomáhat.

Politický slavismus se objevuje po velkou část dějin slovanských národů, a využívá se různým způsobem. Může se využívat partikulárně, to znamená, že se tyto národy dovolávají třeba jenom svých nejbližších sousedů. A může se využívat univerzálně, to znamená, že se hledá nějaká univerzální idea, která by tyto národy politicky sjednotila, většinou pro nějaký projekt, nebo proti nějakému nepříteli.

Novověký politický slavismus můžeme najít už ve středověku. Přemysl Otakar II., když bojoval proti Habsburkům, se hned dovolával slovanství, protože potřeboval spojenectví polských knížat. Hned volal: „My, Slované, máme společného nepřítele.“ Texty tohoto typu máme dochovány.

Martina: A velmi často se mu ho nedostalo.

Michal Téra: Ano. Karel IV. píše caru Štěpánu Dušanovi, srbskému panovníkovi, který se nechal korunovat východním císařem, že je rád, že když se korunoval, tak je císařský titul v rukou dvou panovníků slovanského jazyka, a zval sem slovanské mnichy. Takže se to sem tam využívalo, a často to využívaly dynastie kvůli tomu, aby si vytvořily nějaký mocenský prostor.

Ale v 15., hlavně v 16. a 17. století – v období končící renesance, humanismu a počínajícího baroka – se z toho stane jakási idea, a to v oblasti Dalmácie, Chorvatska, kde se rodí v podstatě to, čemu se později říká „barokový“ nebo „barokní slavismus“.

A tam se objevují první projekty toho, že se začnou konstruovat společné dějiny – často fantastické dějiny – Slovanů. Protože slovanští autoři z Dalmácie, kteří byli součástí Benátské republiky, měli vůči italskému prostředí často komplex méněcennosti, a vůči Italům, kteří jimi často pohrdali, takže se snažili vytvořit srovnatelně slavné dějiny. Takže vytvářeli takovéto chiméry, že Alexandr Makedonský byl Slovan, a Slované byli na Rýně atd. To je jedna věc.

A druhá věc je ovšem to, že tomu začali postupně dávat politický nádech, tedy tomu, že by se slovanské národy měly spojit. A často to dubisko tehdy neviděli v Rusku, v Moskevské Rusi, která tehdy ještě byla dost daleko, ale v Rzeczpospolitě, protože Rzeczpospolita bojovala proti těm, kteří byli společným nepřítelem všech balkánských Slovanů, a to byli Turci. Takže novodobý politický slavismus se rodí v podstatě díky osmanské expanzi na Balkán a do východní Evropy, která ohrožuje slovanské národy v tomto prostředí. A v prostředí chorvatských a dalmatských učenců, a v jejich textech, se postupně rodí myšlenka propojení Slovanů.

První, kdo označil za zastánce slovanského světa Rusko, respektive Moskevskou Rus, byl chorvatský učenec, jezuita, vychovanec Ilirského semináře v Římě, Juraj Križanić, který byl první z těchto chorvatských a dalmatských učenců, který označil za obránce slovanstva nikoli Polsko, nikoli Rzeczpospolitu, ale Moskevskou Rus. A byl tam ještě jeden projekt, který se pak dostává až do 19. století. On ve slovanské vzájemnosti – a v tom, že by se vytvořil nějaký všeobecně slovanský jazyk, všeobecně slovanská gramatika, a že by se moskevský car stal patronem všech Slovanů – viděl šanci překonat náboženský rozkol.

A to je počátek takzvaného „katolického slavismu“, kdy katolický slavismus má za to, že Slované, protože jsou si blízcí, by mohli překonat rozkol mezi východní a západní církví. On to viděl tak, že by Rusy převedl na katolictví. I toto mělo být myšlenkou slavismu, vzájemnosti. Takže se za tím skrýval projekt: Sjednotit slovanskou vzájemností rozdělené církve. A to byl projekt, o kterém slyšíme ještě v 19. století, a k tomu se odvolává ještě Jan Pavel II., když mluví o dvou plících křesťanstva.

Bez kořenů člověk neroste a vykořeněné obyvatelstvo se snadno mění v ovladatelný dav

Martina: Vy jste předestřel, že slovanství je mnohovrstevnatá záležitost, má mnoho podob, mnoho tváří, a že v průběhu staletí se vnímání toho, co slovanství je, a jakým způsobem může fungovat jako politická a mocenská síla, proměňovalo. Dnes jsme dospěli až do hrubého zjednodušení, které už jsem tady předestřela, kdy v okamžiku, kdy vyslovíte pojem „slovanství“, a pokud za to ještě dodáte „vlastenectví“, tak se to rovná nacionalista, „prokremelský šváb“. Kam může toto zjednodušení vést? Dostane nás to ještě výrazněji do postavení okrajové provincie?

Michal Téra: Jednak je to příznakem klesající úrovně vzdělání. To je jedna věc. Když dnes řeknete „slovanství“, tak lidé často ani nevědí, o čem mluvíte. Když řeknu, že jsem slavista, tak řada lidí neví, co jsem, a má pocit, že jsem fanouškem nějakého fotbalového klubu. To znamená, že už se ani neví, co to je. To je jedna věc.

Druhá věc je zamlžování vlastní identity. Zamlžování vlastní identity v obyvatelstvu. Protože identita tady není jenom od toho, že se nějak cítíme, identita je tady od toho, abychom se dokázali ve světě orientovat. To znamená, že víme, kam patříme, jaké jsou naše parametry, jaké máme vztahy, s kým můžeme komunikovat, s kým je to horší a tak dále. A ve chvíli, kdy tuto identitu zamlžíte, tak jsou lidé v tomto lépe manipulovatelní, a můžete je jednodušeji zfanatizovat. Lidé, kteří jsou postupně vykořeňováni ze své identity, se v podstatě mění v dav, a dav můžete nějakým způsobem fanatizovat. Jsou prázdní, takže je můžete něčím naplňovat. Identita je něco, co vás naplňuje. Jsou to vrstvy. Není to jenom tak, že jsem Slovan, že jsem Čech, to jsou jednotlivé vrstvy v mém vědomí a v mých sociálních vztazích.

A ve chvíli, kdy toto lidem vezmete, tak jim vezmete kořeny, protože slovanství hovoří o našich kořenech, a to je strašně důležité, protože člověk, který nemá kořeny, není schopen dále růst, není schopen vytvářet normální vztahy, není schopen se racionálně rozhodnout, protože se správně neorientuje v politickém ani ve společenském životě. To znamená, že když se budeme odřezávat od slovanské identity, tak budeme ztrácet sami sebe, a nebudeme se schopni orientovat ve světě, a každý nás potom utáhne na vařené nudli.

Martina: Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1916 napsal studii o roli malého národa, v níž vyzvedl význam svébytných národních kultur v okolním kontextu. Zvláštní je, že tuto studii napsal v Moskvě. Ale my neustále citujeme tatíčka Masaryka, ale vlastně si vybíráme jen myšlenky, které se nám hodí, a celý kontext, který Masaryk vytvořil, opomíjíme. Myslíte, že záměrně?

Michal Téra: Myslím, že v tom nemusí být vždycky záměr, protože to je přirozená lidská vlastnost, že si vyhledáváte to, co vám konvenuje, a pak se na to odvoláváte. Takže v tom vždy nemusí být záměr. Pochopitelně lidé, kteří chtějí vytvářet nějaké naladění veřejného prostoru, to dělají záměrně, to tak bývá.

Ale u Masaryka je zajímavé to, co se týče malých národů. Masaryk nikdy nepochyboval o tom – o čem třeba já sám pochybuji – tedy, že jsme součástí Západu. A zároveň – a v tom je zvláštní, a podle mě je v tom pro řadu lidí dnes těžko čitelný – vůbec nepopírá naše slovanství, a vztahy ke slovanským národům. Tato generace totiž, meziválečná generace, která ještě vyrůstá z racionalismu, ke kterému se hlásil Masaryk, tyto dva typy identity v sobě dokázala spojit, a i on sám byl takto rozkročen. V podstatě ve své osobnosti, i ve svém životě, sjednotil tyto vlivy, tedy vztah k Západu i vztah ke slovanství. Jim to nepřekáželo, a je zvláštní, že to překáží nám.

Jim to nepřekáželo už kvůli tomu, že se museli vyrovnat s tím, že když budovali stát, nebo se ještě za Rakouska pohybovali v našem prostředí, tak se museli vyrovnat s tím, že tady byli Němci. A pokud tady máte tři miliony Němců, a za hranicemi dalších 80 milionů, a pokud se chcete udržet jako identita, tak si nemůžete dovolit slovanství škrtnout. Svým způsobem ho tady teď můžeme často škrtat a odmítat s tím, že tady vedle sebe nemáme nějakou otevřeně reálnou hrozbu, a proto si s tím může hrát.

Nás je tři sta tisíc, ale s Rusy sto milionů – tak léčili Černohorci komplex malého národa

Martina: Přesto se zeptám, a je to možná tenký led: Je možné – ve světle toho, co jste právě řekl o odlišnostech – u takto odlišných kulturních entit, jako jsou, řekněme, slovanská a germánská, a můžeme zmínit i románskou – dlouhodobé soužití? Po druhé světové válce se ukázalo, že po určitou dobu vlastně ano. Ale není to přeci jenom pořád tak, že někteří jsou si v tomto seskupení rovnější?

Michal Téra: Tam jde o to, že slovanská identita je opravdu identitou nějakých kořenů, a nějakých potencí a exkluzivních vztahů mezi těmito národy. A toto není tolik prožíváno v germánském prostředí. Slovanské prostředí je v tomto trochu jiné.

Martina: Protože jsou sebevědomější.

Michal Téra: A protože každý z nich má něco svého. Germánská vzájemnost – já jsem v životě o žádné germánské vzájemnosti neslyšel, protože proč by Angličané chtěli mít nějakou vzájemnost třeba s Němci? Oni to nepotřebovali, a Němci si vystačili sami o sobě. A románská je taková, že to někdy vytahují, dělají si exkluzivní vztahy, ale není to nikdy tak silné, a nikdy to nehrálo takovou roli, jako u Slovanů. A nehrálo to takovou roli proto, že tyto národy nikdy nebyly tak ohroženy ve své národní existenci, jako byly slovanské národy. Žádná etnická skupina v Evropě nebyla – když nebudeme počítat třeba Balty, nebo Ugrofiny – během staletí tak ohrožena, jako většina slovanských národů.

A to nebylo jenom tak, že to bylo ze strany Západu. Tam byli Turci, vždyť některé z těchto národů žily 500 let v Osmanské říši, a je zázrak, že vůbec dodnes existují. Byli tam Italové, což byl další velmi silný kulturní vliv, kteří také přinášeli své protislovanské stereotypy. Bylo tam asijské, východní nebezpečí, a byly tam pochopitelně i tendence mezi slovanskými národy, třeba rusifikace některých národů, a tak dále.

Takže tato skupina byla v podstatě ve svém historickém vývoji v Evropě neustále něčím ohrožována, a proto se také vytvářel tento typ myšlení. Tedy, že jako Češi, Slovinci, nebo Slováci, jsme malí, ale když si řekneme, že jsme Slované, tak je nás najednou víc. Černohorci měli v 18. století, když bojovali proti Turkům, přísloví, které říkali Turkům, se kterými bojovali: „Nás je 300 tisíc a s Rusy nás je 100 milionů.“ Černohorců a Rusů je dohromady 100 milionů. Takže si i tímto léčili tento komplex, že se odvolávají na to, že mají velké zázemí.

Hurá slovanství i jeho popírání mají stejný kořen – komplex méněcennosti, kterého se musíme zbavit

Martina: Každý má pocit, že ví, co je to Muchova Slovanská epopej, každý má pocit, že se v tom orientuje, ale musím říct, že teprve když se člověk položí hlouběji do filozofie této velké epopeje, tak pochopí hloubku, se kterou toto dílo Mucha tvořil, a že to nejsou žádné obrázky a obrazy, ale že je to velká historická a filozofická freska. Když se podíváme na současnost, jak tedy zdravě přistupovat ke svým kořenům, ke své historii, aby člověk nepopíral to, odkud vzešel, ale zároveň, aby se z toho nestal ten opačný extrém, tedy jakési hurá slovanství?

Michal Téra: Hurá slovanství, i popírání slovanství má stejný kořen, a to je komplex méněcennosti. To znamená, že to, čeho se musíme zbavit, je komplex méněcennosti. To je totiž cílem, a bylo vždy cílem toho, čemu říkáme národní obrození.

Národní obrození je o tom, že se v podstatě tyto národy snaží postavit na vlastní nohy, a mít takovou kulturu i politické chování, aby mohly říct, že s ostatními jednají jako rovný s rovným. Cílem národního obrození bylo právě zbavit se komplexu méněcennosti, a zbavíme se ho tím, že budeme mít vzdělání, svůj vlastní jazyk, vlastní literaturu, vlastní politické koncepce, a že se budeme chovat sebevědomě. To je cílem národního obrození. To znamená, že to, čemu se často lidé vysmívají – obrozencům, a tak dále – je snahou zbavit se komplexu méněcennosti.

Třeba české národní obrození, nebo bulharské, slovinské, slovenské, vycházelo z toho, že tady byl někdo, kdo je v podstatě válcoval, a že jejich vlastní lidé, Češi, Slovinci, Slováci proto, aby se cítili lepšími, se snažili přijímat jinou kulturu a jiný jazyk, protože přijímali optiku těchto silnějších partnerů, kteří v nich viděli méněcennou masu, méněcennou kulturu. A oni tuto optiku přijímali, a kvůli tomu se v Čechách poněmčilo velmi mnoho lidí. Velká část českých Němců ve 20. století byla potomky těchto poněmčených Čechů, protože mnoho z nich mělo za to, že česká kultura je něco venkovského, a že pokud chceme být ve velkém světě, tak musíme přijímat jinou identitu, jiný jazyk, jinou kulturu.

A toto je největší problém. My se musíme zbavit komplexu méněcennosti, a musíme se přestat na sebe dívat očima někoho jiného.

Martina: Čeká nás nějaká nová podoba národního obrození?

Michal Téra: To nevím, jestli nás čeká, ale bylo by to vhodné.

Celý rozhovor s historikem a slavistou Michalem Térou o politickém slavismu, slovanské identitě a komplexu méněcennosti malých národů si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.