Energetická trojnožka

Veřejný prostor je plný úvah o cenách energií, ale z úplně toho nejběžnějšího sedláckého pohledu si člověk může položit tu úplně nejjednodušší otázku: „Jak to, že elektřinu vyrábíme tak lacino, jak málokdo v Evropě, a přitom ji prodáváme tak draho, jako málokdo v Evropě? Jedna strana rovnice je evidentní, značná část národa, a také mnoho firem chudne, ale kdo vlastně bohatne? Kde končí všechny ty energetické zisky? Ale pojďme se podívat na základní rysy celé situace.

Energetika je jako trojnožka, která je stabilní, jen pokud má všechny tři nohy stejně dlouhé. Energetici této situaci někdy říkají energetické trilema (dilema jsou dvě možnosti, trilema tři). První nohou je energetická bezpečnost. Ta je dvojího typu: abychom energii dokázali vyrobit, a abychom ji dokázali zaplatit. První podmínka je splněná velmi dobře, protože vyvážíme asi 15 % své produkce, a většina takto vyrobené elektřiny pochází ze spalování hnědého uhlí na strojích se spíš nižší energetickou účinností. Pokud bychom omezili vývoz této energie, tak se citelně posuneme k nízkoemisní energetice, a v podstatě „skoro“ nic dalšího nemusíme dělat. Pro mnoho lidí, a zejména energeticky náročné provozy, je klíčový druhý aspekt energetické bezpečnosti, což je cena. Když bude příliš vysoká, tak se zavřou třeba sklárny, lidé se rozprchnou a provozy nikdo neobnoví. Lidé pak budou mít tendenci volit více radikální politická uzpůsobení a radost nepřidá ani čilý exekutor.

Druhou nohou trojnožky jsou emise a obecně záležitosti týkající životního prostředí. Můžeme ji tedy nazvat ekologickou nohou. Vyjděme z toho, že klimatické a environmentální změny jsou skutečné a že nás situace jednou, nejspíš brzy, donutí se jim věnovat. Tzv. zelený úděl (Green Deal) původně vznikl jako investiční nástroj v prostředí velkých bank někdy kolem roku 2017. Banky si uvědomily, že mnoho investic je ohroženo buď tím, že třeba pro velká centra nemají dost vody či energie (typicky v Indii), nebo že veřejné mínění si skrze politiky vymůže zastavení některých projektů. Přestaly tedy půjčovat na špinavé environmentální projekty. Z tohoto veskrze racionálního nástroje se v prostředí EU stal určitý druh ideologie, takže „ekologická noha“ energetické trojnožky povyrostla a destabilizovala celou soustavu.

Máloco je tak populární, jako nadávat na zelený úděl. Shodnou se v tom běžní lidé, ekonomové a většinou i politici. Zpozorněte, kdo nadává a proč. Část nářků na zelenou politiku EU je ve skutečnosti kouřovou clonou, která má zdůvodnit, proč je u nás energie tak drahá. Souvisí s tím i další, ještě víc znepokojivý efekt. Češi se již roky schází, aby si zanadávali, popovídali si, či se pohádali. Jsou aktivní verbálně, ale jinak nedělají skoro nic. Vášnivá interpelace v parlamentu nevyrobí ani kilowatthodinu energie. Kolega, zemědělský prodejce, který napůl žije v Polsku, nad námi kroutí hlavou: „Tady se tváříme, že se nás to netýká, ale Poláci se aktivně připravují na rok 2030, kdy v EU začnou platit přísnější emisní pravidla. Ví, že si nějaké velké výjimky nevymůžou a že je tedy lepší plavat po proudu a že to bude i proud dotační.“

Třetí nohou energetické trojnožky je sociální smír. To je tak velká hodnota, že bychom jí měli začínat, tedy postavit energetickou politiku na tom, aby lidé a firmy byli pokud možno v klidu, a teprve v rámci alespoň částečného smíru hledat energetické úspory. Významná přitom není úplně nízká cena, ale její stabilita. Úspory se v našem případě nabízejí v možnosti omezit export energie vyráběné z uhlí.

Jak by mohl vypadat budoucí energetický mix? Základem by měla být jaderná energetika, jejíž výkon by zejména v zimních měsících měl být doplňován z elektráren na plyn i uhlí. Těžbu uhlí bychom sice měli snížit, ale ne ji úplně zastavit, protože se jedná o významný domácí zdroj, na kterém může záviset bezpečnost kritické infrastruktury. Vyloženě potřebujeme mnoho malých, domácích a komunitních zdrojů. Ty jsou schopné zásobovat rodinné domky, školy, úřady či firmy zhruba 8 měsíců do roka. Problémem jsou až zimní měsíce, kdy nesvítí a nefouká. Velké větrné elektrárny u nás nemají velký smysl, protože jejich využitelnost je kolem 12% provozní doby. Když fouká u nás, tak mnohem víc fouká v Německu, a tehdy mají větrné farmy tak velké přebytky, že i platí za odběr elektřiny. Něco podobného se týká i velkých solárních projektů – dodávají elektřinu právě jen v době, když jí je na evropském trhu dost.