Epidemie je něco, co žijeme teď, ale pochopíme až po letech

První zážitek se týkal vstupu do jihočeské venkovské hospody, kdy hospodská říká, že od státu nic nedostali, že jsou závislí na zákaznících – a že koronavirus stejně neexistuje. Náhodný příchozí pohlédne na pípu: „Vždycky jsem si to myslel, ta věc prostě není. Obelhali nás.“ Působilo to na mě velmi sympaticky a málem bych jim uvěřil, protože i mně by se líbilo, kdyby koronavirus neexistoval.

Druhý zážitek se dostavil při čtení americké sociologické studie, která ukazovala, že před několika týdny na koronavirus nevěřila asi čtvrtina (24 %) Američanů, ale nyní, když počet případů dramaticky stoupl, jej popírá skoro třetina (30 %) lidí! Znamená to, že čím je věc viditelnější a hrozivější, tím větší máme tendenci ji odmítnout. Nejedná se přitom o tuto jednu studii, ale svého času socioložka M. Norgaardová zkoumala jednu norskou komunitu a zjistila, že když se v zimním středisku začaly objevovat teplé zimy, a tím úbytek turistů, tak na změny klimatu věřilo méně lidí, než před několika lety, když se jednalo jenom o teoretickou možnost. V USA někdy mladí lidé pořádají koronavirové párty. U někoho je prokázána nemoc, ale on tomu nevěří, tak sezve další lidi a oslaví to. Kolektivně se ujistí, že věc neexistuje. Na jednom takovém setkání se nakazila mladá žena, která později v nemocnici zemřela. Jedna z jejích posledních vět byla překvapená otázka: „Tak to nebyl hoax?“

Výzkumy ukázaly, že popírání zjevných vědeckých výsledků je častější u vzdělaných lidí. Jsou mnohem schopnější vymyslet důvěryhodné zdůvodnění svého postoje. Ty víc přejímáme od svého okolí, než z médií. Dokonce se ukazují tři sociální okruhy, ze kterých čerpáme. Jsou to nejenom lidé nám blízcí, ale také jejich přátelé, a dokonce kamarádi kamarádů. Pokud v tomto poměrně širokém okruhu lidí máte tři, čtyři popírače nějakého poměrně zjevného faktu, tak se jejich názor zkříží a zesílí – a světem se mohou šířit sice příjemné, ale velké a nebezpečné bludy. Snažím se neříkat, že bychom proti nim měli bojovat, protože to vede k polarizaci názorů, a z pochybovačů se často stávají zastánci dezinformace, která v tomto případě mohla vzniknout samovolně bez nějakých zločinných úmyslů. Rozumnější je říct si, že popírání je přirozenou součástí naší povahy.

V roce 1951 psycholog Solomon Asch prováděl ve Swarthmore College sérii testů, při kterých skupina lidí srovnávala délku nakreslených čar. Ve skupině bylo několik herců, kteří vědomě zastávali chybný názor, který však vypadal jako většinové stanovisko. Tomuto názoru se přizpůsobilo asi 25 % respondentů a celkem kolem 40 % účastníků jím bylo do jisté míry ovlivněno. Od té doby bylo více studiemi potvrzeno, že ve společnosti může zjevně chybné postoje zaujímat nejméně 20 % lidí. Velmi často to jsou vysokoškoláci. To je mimochodem tak vysoké číslo, že volebním stratégům stojí za to vymýšlet způsoby, jak změnit naše názory. Ani to není důvod ke kritice hloupého lidstva, ale k poznání, že nejzranitelnější vůči bludům jsme my sami.

Pro pochybovače bych snad ještě dodal, že koronavirus si nevymyslel ani Bill Gates, ani Anthony Fauci. I když vlastně: „Kdo ví?“