Krize a klid v Evropě

V Africe to trvalo tři měsíce než počet nakažených koronavirem dosáhl sto tisíc případů a dalších 18 dní než překročil 200 tisíc případů. Britská ekonomika se v březnu propadla o víc jak 20 %. V USA počet nakažených překročil dva miliony a počet mrtvých 110 tisíc. Předpoklad přitom je, že v září může dosáhnout kolem 200 tisíc mrtvých. Je to víc, než byly americké ztráty na bojištích první světové války. Nechci šířit špatné zprávy, i tak jich je až dost, ale upozornit, že současná krize bude běh na dlouhou trať – v Americe určitě. Ukazuje se, že část aktivistů protirasistických bouří byli aktivisté ekonomických protestů „Occupy Wall Street“. Týká se nás to vůbec? Asi ano, protože protesty jsou nakažlivé a přelévají se z jedné doby do druhé, z kontinentu na kontinent. Pandemie neskončí tak, že by virus zmizel.

Teď zrovna je v Evropě poměrně klid, takže máme čas se zamyslet nad tím, jak si udržet kus vnitřní harmonie, i kdyby patálie s koronavirem a jeho sociálními dopady měla trvat další tři roky. Vzpomínáte si, že i první světová válka měla trvat sotva pár měsíců? Jaké jsou ty nejjednodušší a nejběžnější postupy, jak si dál od těla udržet posttraumatickou poruchu?

Dr. Denise Sloan z amerického Národní centra pro posttraumatické poruchy říká, že většina lidí si s tím poradí sama bez větších rad a bez psychologů. Důležité je držet si trochu dál od těla špatné zprávy. U většiny lidí i ty nejhorší stavy bezmoci pominou, aniž by bylo nutné brát prášky a provádět zvláštní aktivity. Prostě odezní jako nachlazení. Pomáhá, když si lidé všímají všeho dobrého, co je obklopuje – že mají, co jíst, z čeho se občas zaradovat. Je to jako sklenice, do které lijete čistou vodu a ta ředí a nahrazuje špinavý obsah. Další naprosto samozřejmou „technikou“ je obyčejný empatický rozhovor a nemusí to ani být nějací zvlášť blízcí lidé. Klinické výzkumy jasně ukázaly, že když máte pocit propojenosti s ostatními lidmi, tak snižujete riziko postraumatických poruch.

Žijeme v době, kdy si sami na sebe pleteme biče větší a ještě větší výkonnosti, a když je nezvládneme, tak máme pocit viny. Přitom základní ozdravující pocit je trpělivost a soucit se sebou samým. Tyto postupy byly vyzkoušeny na veteránech z Iráku a Afghánistánu a ukázalo se, že jsme zdravější, když se na sebe díváme s porozuměním a ne s dalšími požadavky.

Další problém bývá ten, že lidé myslí příliš mnoho. Nejhorší je, když se neustále vrací otázky typu: Jak tohle dopadne? Co se mnou bude? Ukazuje se, že si je nelze zakázat, ale dají se napsat, nakreslit, vybubnovat, tedy zbavit se jich nějakou činností. Experimenty ukázaly, že nejjednodušší je se z těchto obav vypsat. Moc totiž nepomůže, když potlačíme negativní emoce, potřebujeme je nasměrovat jinam asi jako když někdo jde k propasti a my ho sice necháme jít, ale zavedeme jej na jinou cestu.

A když je úplně nejhůř, tak chvíli počkáme a pak si na kus papíru uděláme pár bodů, na čem nám v životě skutečně záleží. To nás vrátí k centru bytosti, kde panuje stabilita.