Bez vlastní literární tvorby žádný národ nemá historické povědomí

Vlastimil Vondruška: Dobrý den. Já se tedy jenom musím zamyslet nad tím, zda vůbec patřím do kategorie Rady starších. Protože jsem byl minulý týden v Aténách, a tam je naproti Akropoli kamenný kopeček, kterému se říká Aeropág, na kterém se scházeli staří a moudří z aténské vlády. Tak jsem si samozřejmě na tento kopeček vylezl, sedl jsem si, a tak jsem si přemýšlel, jestli do mě něco proudí, a zdálo se mi, že ne. Tak jsem si říkal: „Jsi asi ještě mladej, musíš si ještě počkat.“

Martina: Vlastimile, já jsem si stanovila, ale sama to někdy porušuji, že do Rady starších smí každý nad padesát. Tak to už jsme se vešli.

Vlastimil Vondruška: To jsme se vešli. Tak to jste tolerantnější než veřejná městská doprava.

Martina: To je pravda, ale…

Vlastimil Vondruška: Já jsem uražen, protože už tedy mám ve veřejné městské dopravě nárok cestovat zdarma, a říkám si: „Tak snad vypadám dostatečně zchátrale, tak v pohodě.“ A představte si, on nikdo nikdy po mně občanku nechce, všichni se na mě podívají a říkají si: „Jo, ten už je starej.“

Martina: Já si myslím, že vás spíš poznávají. Ale pravdou je, že když mého tatínka poprvé pustili v autobuse sednout, tak zůstal smutně stát, a říká: „Toho jsem se celý život bál. A je to tady.“

Vlastimil Vondruška: Mám stejný zážitek.

Martina: Vlastimile Vondruško, já jsem tady vyjmenovávala knihy, které jste napsal, ne všechny, ale jenom zástupce kategorií, a říkám si, jestli je pro vás možné stanovit, kterou, nebo které, máte nejraději? Protože jste se k nim třeba probolel, nebo vám naopak vysloveně spadly z nebe. Nebo proto, že jste musel trávit měsíce v archivu, a proto vám utkvěly?

Vlastimil Vondruška: Já, protože píšu imaginativně, a příběhy vlastně prožívám s hrdiny, tak k nim mám stejný vztah, jako ke svým dětem. A která matka řekne: „Tohle dítě mám radši, a tohle radši nemám?“ To prostě ani nejde. Je pravda, že vím, že některé se mi psaly hůře, některé lépe, ale v principu nejsem schopen říci, že tahle je ta top a že si ji po sobě ještě přečtu. Je ale pravda, že teď jsem začal psát novou řadu, jejíž hrdinou je…

Martina: Žena?

Vlastimil Vondruška: Žena, Afrodita Rosová, a k tomuto příběhu mám z různých osobních důvodů hodně blízko – teď jsem tedy napsal první díl – a uvidím, jestli budu mít i v budoucnu, protože je to trochu něco jiného. Většinu příběhů – vlastně všechny – situuji do minulosti, nicméně, tady jsem se přenesl téměř do současnosti. Odehrává se to na začátku devadesátých let minulého století, ale je to psáno tak, že hlavní hrdinka, vynikající lingvistka, překládá deník Viléma z Lipé, a paralelně je vždycky jedna kapitola ze současnosti, a jedna z minulosti, a to co on prožívá podle toho svého deníku, ona téměř stejně prožívá v současnosti. A pro mě je to blízké proto, že devadesátá léta člověk prožil, takže se znova pohybuji po Praze, a znovu jsem tam vrátil reálie, které už dneska neexistují, jako lahůdkářství U Bumbrlíčka, na rohu U pastýřky, a podobně.

Martina: Takže vy se touto knihou nepouštíte jenom do historie – v tomto případě templářů – ale pouštíte se i do své vlastní?

Vlastimil Vondruška: Tak do mé vlastní ne. Procházím reáliemi, které mně jsou vlastní, ale příběh je takový – protože tento příběh je detektivka ze současnosti – že se v jeho rámci řeší dědictví templářů. Ale čím je člověk starší, tak je na své mládí samozřejmě nostalgičtější, takže kdykoliv se v románu vracím do těchto časů, tak mě to hrozně baví, protože jak jsem říkal, píšu imaginativně. Takže opravdu s Afrou procházím Prahou devadesátých let, a hrozně mě to baví.

Baví mě do literatury přivádět chytré, emancipované ženy, ideál ženy, ke kterému chce dnes společnost dospět hloupými zákony

Martina: Já si říkám, proč jste vlastně potřeboval novou hrdinku a novou dobu? Jestli už vám v době Oldřicha z Chlumu, nebo Adama z Dobronína bylo těsno?

Vlastimil Vondruška: A to ne. To ne. Protože ty já píši dál, a dokonce intenzivněji než dříve. Spíše doplňuji vakuum po Epopejích. Protože jsem napsal Lucemburskou, Přemyslovskou, Husitskou, Křišťálový klíč je v podstatě barokní sága…

Martina: Zloděj ostatků.

Vlastimil Vondruška: Zloděj ostatků je také poměrně velká sága.

Martina: Je to trilogie o čtyřech dílech.

Vlastimil Vondruška: Ano, trilogie o čtyřech dílech, neboť život spisovatele umí být velice zvláštní. A protože už mám věk, kdy se mi do nějaké velké epopeje, další mnohadílné epopeje nechce, protože je to dost obtížné – nesrovnatelně obtížnější, než když píšete historické detektivky – z hlediska heuristiky, a i vcítění se do dané doby, tak jsem si říkal, tak tohle vakuum vyplním něčím, čím si udělám radost. Takže jsem si udělal radost Afroditou.

Martina: Proč žena?

Vlastimil Vondruška: A proč ne? Proč ne? Já nevím proč, ale s výjimkou Oldřicha, a těchto postav, mně ženský jdou nějak líp, já jim nějak víc rozumím. Navíc mě strašně baví, pokud do literatury mohu přivádět ženy chytré, emancipované, samostatné, prostě ideál ženy, ke kterému chce současná společnost dospět prostřednictvím hloupých zákonů. Protože k tomu se dá dospět jedině tak, že ženy prostě takové jsou, a umí se o to samy postarat. Ve chvíli, kdy to začnete dávat na stříbrném tácu, tak je to nebaví, a nakonec to ani nemůže fungovat, protože žádným zákonem nedáte ženě rovnoprávné postavení s mužem. Ona si je musí vybojovat, stejně jako si je musí vybojovat ve společnosti. Nám taky, když jsme děti, a dospíváme, starší nedají nic zadarmo. Prostě, v životě si každý musí všechno vybojovat. A tyhle ženy já mám hrozně rád, takže proto jsem to napsal.

Martina: Promiňte, jenom mě napadlo, že vlastně, když jste už měl dva hlavní vyšetřovatele, hrdiny, tak podle kvót jste musel udělat ženu.

Vlastimil Vondruška: Tím, že ona není úplně osamělá, má přítele, spolužáka, se kterým studovala, je to odborník na dějiny umění, pracuje u policie, a zabývá se krádežemi uměleckých památek. Takže ona zase není jako – historické přirovnání – kůl v plotě, osamocená. Ale se ženami je to ještě, nebo s Afroditou tak, že ona je vynikající lingvistka. A i když si tedy vážím nás mužů, tak objektivně uznávám, že nejlepší lingvistky byly vždycky ženy, protože nějak mají na jazyky mnohem větší cit, a ona je navíc velice půvabná. A protože se další příběhy budou odehrávat ve Středozemí – a tam má žena tohoto vzhledu dveře otevřené, takže ona tam může pátrat i po takových věcech, které jsou trošku okrajové, takové, které jsou tam, kam vás muzea a strážci památek oficiálně nepustí. Takže ona má literárně spoustu výhod, se kterými se dá pracovat.

Martina: Vy jste řekl, že ženy jsou lepšími lingvistkami. To mi připomnělo, že jste se jako gymnazista pokoušel studovat klínové písmo v Praze u profesora Matouše, což byl přední orientalista a specialista na asyrologii a sumerologii, a že jste z něj byl úplně rozstřelený, protože on vyučoval způsobem, že vysvětloval staroasyrskou gramatiku, a říkal vám: „Víte, to je stejné jako v elamštině.“ A tak si říkám, kdy jste zjistil, že semitohamitské jazyky nejsou nic pro vás?

Vlastimil Vondruška: Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že nejsem žena, a nemám všechen ten talent na jazyky.

Martina: To Matoušek nebyl taky.

Vlastimil Vondruška: To je pravda, ale asi měl lepší lingvistický cit. Já jsem záhy zjistil, že mě více baví historie jako taková, a lingvistika, zvláště tyto mrtvé jazyky, to není jako se učit jazyk živý. Je to opravdu jako když luštíte křížovky, rébusy, a tak dále, a je to někdy trošku tristní v tom, že spousta pojmů se nezná, že spousta frází se nezná, takže člověk vlastně skládá střípky, a přitom ví, že to není úplně dokonalé. A pak další věc je, že k tomu, aby někdo studoval tyhle staré jazyky – jak mi pan profesor vysvětlil – musí samozřejmě umět dobře hebrejsky, ideální je tedy umět pochopitelně starou řečtinu, umět arabštinu…

Martina: I ta elamština se hodí…

Vlastimil Vondruška: Elamština je perlička k tomu. A nakonec jsem si tedy říkal, že nemusím umět všechno.

V životě jsou iracionální pocity, kterými se řídíte, a vlastně to neumíte vysvětlit

Martina: Ale tento váš zájem byl od začátku poměrně patrný: Připomnělo mi to naši rodinnou historku, kdy moji rodiče vzpomínají, jak jsem asi ve třetí třídě – jak jsme ve škole psali, čím bychom chtěli být – jsem tam ještě neohrabaným písmem napsala: „Archeoložka – Dálný východ.“ A vy jste psal: „Archeolog – Blízký východ.“

Vlastimil Vondruška: Ne. Já jsem psal: „Archeolog – egyptolog.“ Já jsem totiž chtěl studovat egyptologii – to byl můj sen.

Martina: Ale v jednom knižním rozhovoru je ovšem Blízký východ.

Vlastimil Vondruška: To jsem si ani nevšiml. Ale protože jsem měl kontakt na profesora Matouše, tak jsem si říkal: No co, Mezopotámie, Egypt, to zase není tak daleko.

Martina: A historie vás přivábila čím?

Vlastimil Vondruška: Těžko říct. Prostě v životě jsou iracionální pocity, kterými se řídíte, a vlastně to neumíte vysvětlit. Protože je pravda, že když jsem byl malý, tak mi maminka, a bratrovi, čítala z populárně naučných knížek právě hodně o Egyptě, o starověkém Řecku, a o Římu, protože jsme chtěli, aby nám četla nahlas, a ona, protože neměla tolik času, tak nám místo pohádek četla to, co bavilo ji, a četla nám to nahlas. Takže já i bratr jsme absolvovali stejné texty, a ze mě se stal historik, a z něho vynikající matematik. Takže je vidět, že tahle průprava tomu jaksi možná trošku přispěla. Ale v každém z nás je zřejmě nějaké nastavení, matrice, nějak postavena, a pak je jenom na nás, abychom pochopili, jakou matrici máme, a mít cit, abychom ji dokázali naplnit správnými fakty a abychom dokázali realizovat to, co máme pocit, že umíme.

Martina: Kdo může říct, že Egyptologii Bohumila Pečírky četl a slyšel poprvé v šesti letech?

Vlastimil Vondruška: Třeba Ztracená pyramida Zakaria Gonéma, to byla tehdy vynikající kniha.

Martina: A to jste dostával na dobrou noc?

Vlastimil Vondruška: Ano, to jsem dostával. Takže když jsem šel do první třídy, tak jsem už samozřejmě spolehlivě věděl, jaký je rozdíl mezi stupňovitými pyramidami a lomenými pyramidami, a tak dále.

Martina: Anebo jste raději rychle usínal.

Vlastimil Vondruška: To ne.

Martina: Tak máte pravdu, že tady je už markantní, že jste už musel mít nějakou predispozici, když vlastně toto to dítě unese. Ale vy jste v jednom rozhovoru zmínil, že ve vašem dalším směřování vás velmi pozitivně ovlivnila základní vojenská služba, protože jste sloužil u silničně stavebního praporu, kde jste místo zbraní vyfasovali krumpáče. A tehdy se tyto jednotky rekrutovaly především, jak jste řekl, z kriminálníků, absolutních debilů a posluchačů filozofické fakulty. A teď by mě zajímalo, jak vás tato pestrá společnost ovlivnila na vaší spisovatelské cestě?

Vlastimil Vondruška: Ono to tedy nebylo ovlivnění psychologické, protože já už jsem v té době věděl, že jsem přijat na filozofickou fakultu na historii. Ale u těchto jednotek, které tedy navazovaly na tradici PTPáků, byl stejný bordel, jaký vládl za Terazkyho. Takový vládl i u nás. A já jsem měl tedy to štěstí, že když jsme stavěli jadernou elektrárnu Dukovany-Dalešice, a se mi podařilo – já jsem tam byl jenom asi 4 měsíce, protože před tím jsem byl v Českém Krumlově – za ty 4, nebo 5 měsíců ani jednou nevkročit na stavbu.

Literární teoretici vám řeknou, jak napsat báseň, ale neexistuje teoretické pojednání o tom, jak napsat detektivku

Martina: Pořádek musí být.

Vlastimil Vondruška: Pořádek musí být. Ano. A utíkal jsem do okolí, do místních archivů – Moravský Krumlov, Jaroměřice, a tak, a v těchto městských archivech jsou strašně zajímavé písemnosti z doby renesance. A já jsem se tam do toho prostě zahloubal, začal jsem to excerpovat, a poprvé jsem tam narazil na staré soudní protokoly, a to mě hrozně zaujalo, a vybudilo to ve mně zájem o středověkou, nebo renesanční spravedlnost, výkon spravedlnosti, typy zločinů, jak se k tomu přistupovalo psychologicky. Takže tady jsem vlastně položil základy k pozdější detektivní tvorbě. A taky proto, že jsem z těchto výpisků – když jsem z vojny odešel do praktického života, a zjistil jsem, jak strašně těžce se v praktickém životě žije, když se o nás nestarají důstojníci – podle těchhle výpisků začal psát sloupky do časopisů. Byly velice jednoduché, ani ne krimihistorky, spíš to byla jaksi komentovaná vyprávění skutečných příběhů zločinů, které se staly.

A s jídlem roste chuť, takže si pak člověk začal říkat: „A co kdybych z toho udělal povídku? A co kdybych z toho udělal román?“ A při té příležitosti jsme samozřejmě s mou ženou vždycky řešili spoustu formálních záležitostí, protože detektivka, jak známo, je žánr pokleslý, komerční, pera literárního kritika v podstatě nehodný. Takže literární teoretici vám řeknou, jak napsat báseň, ale snad do dneška neexistuje teoretické pojednání o tom, jak napsat detektivku. Tedy, jaké jsou formální základy detektivní románové tvorby, natož historické. Takže si člověk toto postupně budoval. Takže podle mě byl začátek právě v časech vojny, když jsem – nemaje co dělat – začal chodit do archivů v okolí Dukovan.

Martina: Vida, vida, k čemu může sloužit budování jaderné elektrárny. On tedy do ruky cihlu nevzal, ale pero ano.

Vlastimil Vondruška: Obyvatelé v okolí Dukovan by měli být rádi, že jsem nevzal cihlu do ruky, protože já nejsem příliš šikovný stavitel.

Martina: Jo, jo, takže jsme vlastně všichni dodnes ve větším bezpečí.

Vlastimil Vondruška: Ano.

Martina: Ale vy jste to tady zmínil, že jste pak vlastně použil to, co jste načetl v archivech z renesančního práva a z renesančních zápisů o nejrůznějších trestných činech, mordech, a všelikých nekalostech. A já jsem našla, že jste to zveřejňoval v časopise Signál, tam jste psal skutečné kriminální příběhy z historie, ale jednoho dne – a to mě velmi zaujalo – po vás šéfredaktor chtěl, abyste zpracoval krevní stopy ve středověku. A vy jste se mu snažil vysvětlit, že na krevní stopy byl středověk opravdu poměrně chudý, a on vám řekl: „To nevadí, soudruhu, ty si s tím už nějak poradíš. Potíže se mají překonávat.“

Vlastimil Vondruška: Tam nešlo o krevní stopy, ale o to, že to mělo být číslo věnované metodám trasologie. Krevní stopy byly, ale analýzy, dnešní kriminalistické postupy, neznali.

Martina: O krevních skupinách toho ve středověku věděli pramalomálo. Ale vy jste si s tím právě pohrál, a pustil jste fantazii z vodítka, napsal jste – a mně tento titul přijde ohromný – Krev na lopuchu. A potom jste pod tímto názvem vydal i povídky, protože se pro vás tento název stal jistým talismanem. Bylo to tehdy opravdu poprvé, kdy jste okusil svobodu, kterou skýtá fantazie?

Vlastimil Vondruška: Tak já jsem samozřejmě s fantazií musel do jisté míry pracovat i před tím, protože ze zápisů člověk interpretoval příběhy, které se staly, takže do toho vždycky musel fantazii vkládat, a to hodně. Protože soudní protokol, tak jak se dochoval, není vyšetřovací protokol. Není tam zapsáno, jak ho hledají, koho vyslechli, a jak ho chytli, ale jsou to pouze zápisy, kde se konstatuje, co provedl a jak bude potrestán. Takže se z toho dalo někdy rekonstruovat, jak ho dostali – protože zločinci byli tehdy dost pitomí, zvlášť z prostředí prostého lidu – ale člověk si musel často domýšlet, jak ho vlastně mohli chytit. Ale ano, Krev na lopuchu je první příběh, který jsem vymyslel od prvního písmene do posledního, a musím říct, že mě to tehdy velice zaujalo, protože jsem zjistil, že se mohu mnohem víc literárně rozmáchnout, protože se nemusím řídit soudními protokoly, a nemusím k nim budovat jenom nadstavbičku, ale že příběh mohu konstruovat celý, samozřejmě se znalostí dobových procedurálních postupů, soudní praxe, a tak dále. A to mě opravdu velice zaujalo. A pak jsem začal zkoušet psát další knihy v tomto duchu, a to vlastně stálo na počátku všeho.

Bez vlastní literární tvorby žádný národ nemá své historické povědomí

Martina: A vlastně to svým způsobem chtělo odvahu, protože vy jste byl historik, jste historik, a psal jste v té době odborné věci, odborné články, a jak jste vy sám zmínil, detektivka je považována za pokleslý žánr, a navíc mezi historiky platí, že každý, jehož knihy se vůbec prodávají, si zaslouží všeobecné opovržení vědeckou obcí. A vy jste musel z tohoto stínu vykročit nejprve alibisticky, tedy pod pseudonymem, ale přesto.

Vlastimil Vondruška: Tak jednak v té době se o nějakých úspěšných knížkách ještě nedalo hovořit. Ale je pravda, že bylo takové obecné povědomí, že bych se neměl prostituovat psaním pro populární časopisy, takže jsem zvolil pseudonym Jan Alenský. Ale to bylo jenom na konci osmdesátých let. A potom, po revoluci jsem pole vědeckého života opustil, protože jsem měl pocit, že je nová doba, a teď všichni zbohatneme, když se dáme do podnikání. Tak jsem se tedy také dal do podnikání, věnoval jsem se sklářství, založil jsem sklárničku, kde jsme dělali kopie historického skla, a nějaký čas jsem s psaním přestal. Ale pak jsem se k tomu v té sklárně vrátil, ale už pod svým poctivým křesťanským jménem. A pak, když se knížky začaly prodávat, tak musím říct, že o zpětné vazby z odborné obce moc nevím. Setkal jsem se s pár přáteli, renomovanými historiky, ale nikdo mi nespílal, a většina mě pochválila. Ale pravda zase, člověk se stýká s těmi, kteří se s vámi setkat chtějí. A ti, co vám nadávají, ti se s vámi opět setkat nechtějí, takže o těch člověk vlastně ani moc neví. A nejsem si úplně jistý, zda to není trochu taky klišé. Já si vzpomínám, že po revoluci krásná scénka, kde jsou Kaiser s Lábusem, intelektuálové, a říkají si, že by se přece nikdy nekoukali na hloupé seriály, které tehdy prezentovala Nova. A potom diskutují o filozofii, a oba se začnou hrozně dívat na hodinky: „Ježíšmarjá, teď začíná“ – nevím co – „ale jdu si to honem pustit tak, aby to nikdo nevěděl.“

Martina: Esmeralda, nebo…

Vlastimil Vondruška: Takže si nemyslím, že by to dneska bylo nějakým cejchem, protože hodně historiků, nebo lidí, kteří historii studovali, se vydalo tímto směrem z jednoho prostého důvodu, a to, že dělat vědecky středověk, a řekněme renesanci, je dneska trošku bezvýchodné, protože rozsah pramenů máte dán. V devadesátých letech, když se otevřely některé diecézní a další archivy, tak to byla doba zlatých žní, kdy přicházely nové prameny, a tak. Ale dneska abyste narazila na nějakou novou převratnou listinu, která něco změní, nebo kroniku, to je nereálné. Samozřejmě, že do hry vstupují některé forenzní techniky, ale těmi spíše můžete studovat dějiny všedního dne, hospodářství, ale vysoké politické dějiny, to co je vlastně krev toho dějepisectví, to už asi nezměníte. Takže vlastně není co dělat. A navíc ještě mladí historici nejsou schopni překládat z latiny, a středověká němčina je pro ně nesrozumitelná, takže oni navíc ještě buď pracují s překlady pramenů, a ještě častěji se jenom přežvýkávají tak, že z třiceti knih se napíše jednatřicátá. Ale nemůže v ní být nic nového, co není v těch třiceti předchozích. Takže proto se velká část mladých historiků začala věnovat této tvorbě. Podívejte se, kolik je dnes jenom historických románů, historických detektivek – původní česká tvorba – na trhu.

Martina: Vychází, ano.

Vlastimil Vondruška: Před třiceti lety, kdy jsem začínal, nebylo nic. A když jsem přišel se svou první historickou detektivkou, a šel do jednoho pražského nakladatelství, tak mi říkali: „Víte, to už je passé. To už český čtenář nebude číst. Česká literatura je mrtvá. Teď budeme překládat Bradfordovou, a podobně.“ Tak překládali a podívejte, kde dneska jsou překlady Bradfordové, a kolik je českých autorů. A je to dobře, že se tahle česká tvorba tak rozkošatěla, protože tam najdete věci dobré, najdete tam věci průměrné, čas ukáže. Ale bez vlastní literární tvorby žádný národ nemá své historické povědomí. Prostě, cizinec nikdy nemůže rozumět české duši. Takže je dobře, že je u nás naopak, ve srovnání s jinými zeměmi – a to si troufnu posoudit – u nás tato tvorba nadprůměrně košatá.

Umění psát se musí člověk naučit četbou klasiků a živou komunikací

Martina: Kdy jste se naučil psát? Protože vaše tvorba je, jak už jsme se zmínili, velmi košatá, máte na svém kontě více než sto knih. A když se člověk podívá na vaše eseje, nebo když se podívá na Kroniku zániku Evropy, na váš dystopický román Neviditelní, tak to je prostě literatura. Chodil jste do nějakého tvůrčího psaní? Nebo jste vysloveně samouk?

Vlastimil Vondruška: Jsem vysloveně samouk. Já jsem vždycky byl nestandardní a nekolektivní typ. Já toto masové vzdělávání, a sezení v kavárnách, kde…

Martina: Na kurzech tvůrčího psaní…

Vlastimil Vondruška: Ale i to, že sejde několik autorů, a teď meditují o smyslu tvorby, a tak dále – na to jsem nikdy nebyl. Takže jsem se k tomu musel propracovat. Takže když jsem třeba na gymnáziu napsal svou první literární kompozici, tak se četla jako odstrašující příklad, jak nemá vypadat práce středoškoláka. Ale já už jsem tehdy byl samorost, takže jsem chtěl kráčet cestami originálními a neotřelými, což se v mezích socialistického středoškolského vzdělávání příliš netrpělo. Takže jsem se k tomu postupně dopracovával. Ale myslím, že základem ke všemu, aby člověk měl jistou kulturu vyjadřování, je číst a číst a číst, ale tedy pokud možno i klasiky, ne komiksy, a stejně tak mluvit s lidmi, a nikoliv si posílat SMSky – prostě živá komunikace. Ta jediná může člověku pomáhat v nějakém rozvoji. A pak jsem měl tedy to štěstí, že jsem si vzal Alenku, která na tom byla stejně, takže jsme si své věci navzájem četli, a říkali jsme si, co by mělo být, a co by nemělo být, a tak dále. Takže to byl můj jediný arbitr a advocatus diaboli, ale jinak jsem si to všechno poctivě vyšlapal sám.

Píši imaginativním způsobem – postavy jednají autonomně a vedou příběh jiným směrem

Martina: Vy přiznáváte, že jste si často, zejména v začátku, vytvořil jakousi osnovu, koncept psaní, charakteristiky postav, a když jste pak začal psát, tak jednotlivé postavy obživly, a začaly jednat jinak. A dokonce se někdy ukázalo, že se rozhodly, že vrahem bude někdo jiný. Řekněte mi, jak jste se s tím sžíval, že na vás vaše literární postavy mluví, ba co víc, že vám diktují?

Vlastimil Vondruška: Toto sice vypadá trošku absurdně, ale co já vím, tak stejně to má spousta spisovatelů. Technicky existují dva protichůdné přístupy k tomu, jak psát. První je technicistní, kdy si uděláte projekt, jako když stavíte dům, takže od začátku do konce tento příběh promyslíte, vytvoříte si strom událostí, a při psaní to už pak jenom oblepujete dialogy. Takhle třeba píše Dan Brown. Jak říkává můj přítel Honza Bauer: „My talentovanější používáme metodu imaginativní.“ To znamená, že si člověk vytvoří v hlavě určitou atmosféru – samozřejmě má dány nějaké hrdiny, definujete si určitý typ zápletky, ať má být milostná, nebo detektivní – a potom vlastně začnete psát. Vstoupíte k hrdinům, kráčíte zhruba směrem, kterým chcete – a oni jednají – a v hlavě se do nich vciťujete tak – a to tedy nemá každý, ale mělo by to být obsahem talentu – že postavy jednají opravdu autonomně. Vy se při psaní vciťujete do postav a říkáte si – ale ani si to neříkáte, prostě to v hlavě je – takže když hovoří purkrabí, tak víte, že má určité hranice, a může dělat jenom něco. A když ty postavy takhle spolu komunikují, tak se najednou dostanete třeba do situace, že ony musí udělat něco jiného z logiky příběhu. A nikdy nedomyslíte všechno až do konce. Takže z logiky příběhu najednou zjistíte, že on tam nemohl jít. A když tam nemohl jít, tak to asi nemohl udělat, takže to buďto musíte ohnout, vrátit se, škrtnout, nebo postavy poslechnout, a jít tedy tím směrem, který vám ukazují. A pak tedy k něčemu musíte dospět. Takhle třeba psal Georges Simenon, Paulo Coelho takhle píše, a tak dále. Takže to není nějaká moje deviace – takhle se často tvoří.