Kultura je v této zemi Popelkou, která čeká na to, jestli pro ni ze stolu upadnou zbytky

Martina: Vy se ve svých praktických politických úvahách věnujete velmi do důsledku tomu, čemu jste se věnoval celý život, tedy kultuře, umění. A já teď přemýšlím, jestli poté, co jsme si to řekli, má ještě cenu začít se bavit o kultuře a umění?

Petr Zuska: Já si myslím, že ano, protože jsem koneckonců během těch pěti let dělal nejrůznější aktivity, které nebyly uměleckého rázu, a jak říkám, nelituji toho, ale donutily mě k tomu okolnosti. To není o tom, že někde ve mně dřímá něco, co by mě provokovalo k tomu, abych jednou začal mluvit k lidem ne třeba úplně jako politik, ale o nějakých politických záležitostech – to vůbec ne. Já jsem prostě k tomu byl donucen okolnostmi. A co se týče umění, tak si pořád myslím, že to, co dělám na jevišti jako choreograf a režisér, je to nejsilnější, čeho jsem schopen, protože to je moje profese, kterou, myslím, dobře umím, mám s ní obrovskou zkušenost, a snad mám i nějaký talent, a něco jsem za život udělal.

Do mých věcí se poslední dobou velice nenásilně, stylizovaně a metaforicky promítají některé věci, které se dějí okolo nás, protože si myslím, že umění – a speciálně divadlo – by mělo být do jisté míry autentické. A pokud to trochu jde, pokud to daný titul umožňuje, tak tam občas už teď něco dávám. Pochopitelně to není film, takže sledovanost je daleko menší, ale vidíte v divadle těch pět set, nebo tisíc lidí, kterým něco předáte, a oni to vnímají úplně jinými kanály. A často je pro lidi mnohem silnější vnímat message skrze emoci, než když jim to někdo říká na nějaké tribuně, nebo když to čtou v novinách, nebo v mobilu. A v tom si myslím, že je obrovská síla umění, protože mluví k lidem jinými kanály, které mají šanci zasáhnout duši ještě daleko hloub.

Takže si myslím, že o umění a kultuře bychom měli mluvit, protože současný stav společnosti je určitým důsledkem upozadění kultury a umění v posledních letech, nebo nejen v posledních pěti letech, ale v posledních desetiletích v této zemi. Tady se říká: „Co Čech, to muzikant,“ a tato země má obrovský historický umělecký kredit, a přitom zrovna kultura a umění jsou na chvostu společnosti. A myslím, že společnost je v takovém stádiu a v takové situaci, ve které je, i díky tomu, že kultura není něco, čemu by se věnovala pozornost a energie.

Martina: Petře, než se budeme věnovat kulturní politice státu, tak já si vás ještě zařadím politicky. Protože vy tady vystupujete jako člověk, který si pěstuje kritické myšlení, nelení shánět informace, mluví o zdravém selském rozumu, ale pojďme se na to podívat stranicky. Věčně vnímáme antagonismus mezi pravicovým a levicovým pohledem na svět – přestože i tyto hranice už jsou trochu rozostřené – tak se podívejme na konzervativní pohled, který stojí na pojmech: „Malý, levný stát. Pokud možno co nejvíce svobod a co nejvíce zodpovědnosti každého jednoho člověka.“

A pak tady máme opačný tábor, který obvykle patřil levicovým stranám, socialistům – i když dnes paradoxně patří možná ještě více stranám, které se deklarují jako pravicové. A tato levicová část razí větší státní zásahy do života občanů, větší míru diktátu, rozhodování shora. Když to budeme vnímat takto jednoduše, tak kde jste mezi těmito pohledy na společnost, občanskou společnost, politiku?

Petr Zuska: Já jsem samozřejmě na konzervativní straně, pochopitelně. Vy jste mluvila o pravici a levici, o typických odvěkých politických protikladech evropské, nebo vůbec západní civilizace.

Martina: Bývávalo to tak.

Petr Zuska: Myslím, že to už je dávno passé, protože pravo-levé dělení se přelévá do nějakých jiných věcí. Myslím, že je dneska daleko trefnější používat „globalisté“ a „suverenisté,“ nebo „konzervativci“ a „progresivisté,“ a já jsem rozhodně konzervativec a suverenista.

Post ministra kultury se obsazuje vždycky jako úplně poslední

Martina: Máte pravdu v tom, že hranice mezi pravicí a levicí jsou už nejasné, někdy téměř neviditelné, a možná do budoucna bude politika v Evropě i ve světě potřebovat zcela nové kategorie. Ale v této souvislosti, když mluvíme o pravici a levici, mi přišlo pikantní, že když jsem se dívala na zoubek kulturní politice státu, tak poslední důkladný materiál na toto téma schválila vláda Jiřího Paroubka někdy před 20 lety. Není to absurdní?

Petr Zuska: Jakože se za vlády Jiřího Paroubka nějakým způsobem…

Martina: Řešila se kultura.

Petr Zuska: Byla ošetřena kultura.

Martina: A že už je to 20 let.

Petr Zuska: Jo, je to smutné. Jak říkám, není to záležitost posledních pěti let, je to záležitost několika desetiletí, přesně tak, jak říkáte. Stačí se podívat jenom na to, jak je tento rezort vážený, v uvozovkách, tedy že se post ministra kultury vždy obsazuje až jako úplně poslední, jako kdo zbude. Kultura je v této zemi Popelkou, která čeká na to, jestli pro ni ze stolu upadnou nějaké zbytky. A mám pocit, že tato země, tento národ, a tím pádem i stát, si pošlapává něco, co je jedním z jeho největších – historických i současných – kreditů.

Musíme vzít v potaz, že kultura není jenom nějaké strávení volného času, nebo že zaměstnává x lidí, ale má to přesahy do ekonomiky v rámci různých aspektů – turistického ruchu, služeb a tak dále. Má to sekundární efekty, které přímo ovlivňují ekonomickou prosperitu státu, takže pozornost a investice věnované kultuře nelze vnímat jako nějakou dotaci, ale je to naopak velice lukrativní státní investice.

A to už nemluvím o tom, že kultura není jenom nějaký kulturní zážitek, nebo umělecký produkt, ale promítá se pochopitelně i do mezilidských vztahů, do úrovně komunikace mezi lidmi. A když jsem předtím mluvil o tom, že to, v jakém morálním srabu se společnost nachází, je způsobeno tím, že kultura je takto upozaděna, tak to uzavřu tím, že kultura je duše společnosti. A to vůbec není nadnesené, protože vidíme, jak je ta duše strašně nemocná.

Martina: Petře Zusko, já jsem si našla analýzu, kterou jste…

Petr Zuska: Může být jenom Petře?

Martina: Ano, ale je to rádio, a když člověk poslouchá, tak dává logiku, když občas řeknu celé jméno. V televizi je to nesmysl, ale v rozhlase to určitý smysl má.

Petr Zuska: Jasně. Dobře.

Kultura potřebuje jedno procento rozpočtu jako mandatorní výdaj, ne částku, na kterou se každý rok čeká

Martina: Ale dobře, Petře, já jsem si našla analýzu, kterou jste zpracovával na téma, co s naší kulturou, co s naší kulturní politikou státu. A zatímco se většina ministrů kultury v minulosti snažila dosáhnout vrcholného horizontu jednoho procenta ze státního rozpočtu na kulturu – asi nejhlasitější byl v tom smyslu Pavel Dostál, ale ani jemu se to nepovedlo – tak vy jste řekl: „Já chci na kulturu jedno a půl procenta.“ Jak myslíte, že by se to v této době rozrušené ekonomiky podařilo?

Petr Zuska: Těžko.

Martina: Je to jenom ideál?

Petr Zuska: Já jsem to potom trochu poupravoval, protože opravdu jedno a půl procenta je ideál. Ale kultura by okamžitě potřebovala jedno procento, protože to nikdy neměla. Tady v Evropě, i v postkomunistické, jsou státy, které mají jedna a půl, nebo jedna celá tři desetiny, nebo aspoň jedno. Některé mají dokonce přes dvě procenta. Pochopitelně to nejde úplně srovnávat, protože legislativa je v každém státě trochu jiná. Ale já jsem řekl, a to je důležité, jedno procento ze státního rozpočtu, ale jako každoroční mandatorní výdaj. Protože takhle kultura vždycky čeká, jestli dostane tolik desítek miliard, nebo jestli dostane o 8 miliard méně, nebo o 12 víc. To je důležitá věc, že to musí být jedno procento. Pochopitelně, že není vždycky peněz stejně, ale jedno procento jako mandatorní výdaj. To znamená, že s tím souvisí třeba i nějaký zákon o kultuře, který by byl docela nutný. To je jedna věc.

A druhá věc je, že často, když tohle řeknete, tak slyšíte: „Ale kde tam to jedno procento je?“ Ono se to pořád pohybuje 0,5 až 0,7. „Vždyť tam to jedno procento je.“ Samozřejmě, že tam je, jenomže část těchto peněz, které jdou přímo z ministerstva financí, proteče ministerstvem kultury jako do kapitoly kultury, ale kultura z toho nemá nic, protože jenom protečou, a jsou to peníze alokované na majetkové vyrovnání s církvemi. Takže vlastně na kulturu jde procento, ale do kultury se dostane třeba 0,7 nebo 0,6. Takže to je další velice podstatná věc, tyto věci od sebe striktně oddělit. To vůbec neznamená, že bych chtěl bojovat proti církvím, ale toto musí být odděleno. Samozřejmě, že duchovní svět má s uměním a umělci něco společného, ale toto jsou opravdu dvě naprosto rozdílné záležitosti.

Bral bych jako Jánošík bohatým a dával chudým, jenže každý obor umění potřebuje něco úplně jiného

Martina: Další rozdílné záležitosti jsou, když se podíváme na nepoměr mezi zřizovanou a nezávislou sférou, protože zřizovaná sféra má z logiky věci z mandatorních výdajů nepoměrně vyšší finance. Ale jak byste chtěl tento nepoměr odstranit? Protože to je ve vašem návrhu, ve vaší analýze, také.

Petr Zuska: Já bych byl jako Jánošík: bohatým bych bral a chudým dával.

Martina: Proto chcete do financování kultury zapojit soukromý sektor, což je také jeden z bodů?

Petr Zuska: Podívejte se, já vím o nůžkách, které jsou mezi zřizovanou sférou a tou nezřizovanou, takzvanou…

Martina: Nezávislou.

Petr Zuska: Nezávislou, ano. Takže tyto nůžky tam jsou. A stejně takové nůžky jsou mezi živým uměním a neživým, takzvaným paměťovým uměním, což jsou zámky, opravy budov. Kde myslíte, že je víc finančních prostředků? Nepoměrně víc? Samozřejmě, že v neživém umění. Ale tam je potřeba udělat strašně moc analýz. Já se nechystám na to, že od září budu ministrem kultury, ani se vůbec nechystám, že bych byl ministrem kultury. Kultura má v této zemi dva základní problémy. Za prvé finance. A za druhé, což je stejně podstatné, je to legislativa.

Protože to není o tom, že přidáte na jedno procento, a všechno bude sluncem zalité. Legislativa, to znamená spousta zákonů a direktiv, nebo věcí, které se musí od základu změnit a přehodnotit, protože je tam spousta právních překážek, které uměleckou tvorbu, a vůbec celou kulturní sféru, brzdí. Pochopitelně, kultura je hrozně mnohovrstevnatá, takže něco jiného jsou už zmíněné památky, a něco úplně jiného je divadlo, něco úplně jiného je hudba, něco úplně jiného je film, něco úplně jiného je výtvarné umění. Každý z těchto světů má svá specifika, která někdy mají protichůdné potřeby.

Třeba velice výhodný přechod divadel z takzvané státní příspěvkové organizace na VKI, to znamená na veřejnou kulturní instituci. To je pro divadla naprosto skvělé, ale třeba muzeím to vůbec nevyhovuje, protože mají úplně jiné aspekty fungování. Je to strašně složitý organismus a v tuto chvíli opravdu po mně nemůžete chtít, abych tady sázel řešení detailně na stůl. To opravdu není možné.

Ministerstvo nemá diktovat témata, ale adorace LGBT i všeho z Ukrajiny dělá společnost nemocnou

Martina: Já jsem si jenom dohledala vaši analýzu, takže se jí držím. Ministr kultury Oto Klempíř nedávno vystoupil proti dotování nějakého krátkometrážního animovaného filmu o hledání si místa v životě ukrajinské lesby, a vzápětí na to se samozřejmě rozjela obrovská diskuse a velká kritika ze strany LGBTQ, a byl obviněn, že chce politicky ovlivňovat, jaká umělecká tvorba má, nebo nemá být podporovaná ze strany státu. Myslíte si, že z této kvadratury kruhu vede nějaká cesta?

Petr Zuska: Nevím. Je to těžké. Samozřejmě direktivně umělcům z nějakého ministerstva určovat, co má, a co nemá být podporováno, je ze své podstaty nesmysl. Na druhou stranu, kdo jiný se má starat o duši společnosti, než ministerstvo kultury? Jestli se bavíme o tom, že je nějaký projekt o Ukrajince – já vůbec nevím, o co jde – která je lesba, a ještě k tomu třeba miluje chodit v roušce, a ještě k tomu jezdí elektromobilem, a po nocích ničí benzinová auta na silnicích.

Martina: To nelze nepodpořit.

Petr Zuska: Tak to je pro mě precedens toho, co podle mě v tuto chvíli dělá společnost nemocnou a vyhraněnou. LGBT je hnutí, které je evidentně proti zdravému rozumu, to je naprosto jasné. A co se týče adorace všeho z Ukrajiny, to je také přes čáru. Takže na jednu stranu by ministerstvo nemělo diktovat, jaká témata se mají, nebo nemají dělat, ale…

Martina: A podporovat ze státních peněz.

Petr Zuska: Podporovat ze státních peněz. Protože mu to nepřísluší, umělecká tvorba musí být pochopitelně svobodná. Ale pokud se do popředí derou takové věci, které jsou v současné době mimo mísu, a mají evidentně strašnou podporu médií a neziskovek – mimochodem o takzvaných neziskovkách jsme se ještě nebavili, což je také obrovská část současného moru, protože to jsou ziskovky až na půdu, a je to něco, co otravuje společnost zevnitř – tak si myslím, že v takových případech je nějaký názor ministerstva potřeba.

Protože ministerstvo kultury by mělo být ministerstvem duše společnosti, pokud považujeme kulturu za duši společnosti. A já si myslím, že v předneseném slova smyslu to tak je. Takže na to nemůžu odpovědět absolutně jednoznačně, jestli má Oto Klempíř pravdu, nebo nemá pravdu. Myslím, že to je dvojsečné a že to chce mezi tím najít nějaký balanc. A také neznám úplně všechny detaily.

Grantový systém prorostl klientelismus až do nejzazších koutů a schopní lidé do komisí nepůjdou

Martina: Když už se bavíme o podpoře umění ze strany státu, a když do toho zahrneme ještě třeba i grantové a dotační systémy, tak tento systém získal pověst sponzora neúspěšných a nenavštěvovaných projektů, nicméně ideologicky správně zakotvených, protože ty je potřeba podpořit: „Když skutečnému umění, vy ignoranti, nerozumíte a nechodíte na to.“ Grantový systém zase podléhá podezření z nejrůznějšího nepotismu, kamarádíčkování a provizí, klasickému „já na bráchismu.“ Myslíte si, že z toho lze najít v současné době cestu? A že na to třeba současné ministerstvo kultury bude mít nejenom odvahu, ale také prostor, a svým způsobem i peníze? Protože když se chřestí zbraněmi, tak múzy mlčí?

Petr Zuska: Myslím, že grantový systém, klientelismus, je hodně rozvinutý. A líbil se mi ten název „já na bráchismus,“ to je dobré. To je přesně ten moment, kdy je příběh lesby zajímavější než příběh něčeho jiného, co teď není „správně“ aktuální. To je samozřejmě špatně. V tuto chvíli je dobré srovnat to do nějaké lajny. A co se týče toho, jestli klientelismus a silné lobby, které jsou v grantových komisích, jde v tuto chvíli změnit, a jestli na to Oto Klempíř bude mít koule, nebo jestli vůbec bude mít koule do toho jít, to je otázka.

Já si myslím, že určitě dlouhodobě ano, a je nutné do toho jít, ale nemyslím, že by se to stalo třeba během roku nebo dvou. Tento systém je prorostlý do nejzazších koutů. A ani teď úplně přesně nevím detaily toho celého. To si opravdu zaslouží nějaké analýzy, a doufám, že Oto Klempíř už je třeba má, a na základě toho teprve uvidíte, jakým způsobem je to prorostlé a co s tím dělat.

A něco s tím udělat mi přijde hrozně těžké, protože je složité dostat do grantových komisí kvalitní lidi, i morálně kvalitní, nebo vzdělané, kteří by do toho mohli mluvit, protože ti většinou mají úplně jinou práci a do grantových komisí prostě nepůjdou. A to je často problém celkově třeba i školství, nebo politiky. Lidé, kteří jsou schopní a opravdu třeba i moudří – aby to neznělo nadneseně – a féroví, většinou mají nějaký svůj vlastní úspěšný život, který je mimo politiku, a do politiky se jim nechce.

Bylo by třeba fajn, kdyby ministerstvo začalo být partnerem kulturních institucí, a ne někým, kdo pořád určuje nějaká pravidla, jak tomu v posledních letech bylo. Ale to by vyžadovalo, aby na ministerstvu seděli lidé, kteří jsou skutečně erudovaní, kteří o kultuře něco vědí a mají zkušenosti – ale tyto lidi tam nedostanete, protože prostě dělají jiné věci. Je vlastně strašně těžké s tímto něco udělat, protože idea a myšlenka je jasná, dá se formulovat, ale přenesení do reality a uskutečnění toho, to už je úplně jiná věc.

Kulturu je třeba vrátit do genetické výbavy národa a konečně ji propojit s odvětvím školství

Martina: Trochu bych možná parafrázovala výrok hlavního hrdiny z filmu „Good Bye, Lenin“: „Tak jsem vytvořil svět, ve kterém bych jednou sám rád žil.“ Asi musíme jít každý sám k sobě, protože jak jste teď naznačil, měnit věci systémově trvá dlouho, dojezd je mnoho, možná mnoho let. Vy svou analýzu završujete tezí o tom, že kulturu je třeba vrátit do genetické výbavy společnosti. Tak teď poraďte, co má každý jeden z nás udělat. Co děláte vy? Můžete klidně pozvat na svou nejnovější produkci. Nebo poraďte, jak ke kultuře přistupovat, a jak si v tom obrovském množství postmodernismu, kultury, umění vybrat?

Petr Zuska: Ještě, než řeknu něco o umění samotném, tak jde o to dostat zpátky do genetické výbavy společnosti kulturu, která kdysi v českém národě byla, a to je hrozně odvislé od důležitosti a nutnosti propojit kulturu s odvětvím školství, protože lidé přestávají být vzděláváni k umění, ke kultuře, k rodinnému stříbru, a tím pádem, když přestávají být vzděláváni tímto směrem, jsou v tomto ohledu nevzdělaní. Já si myslím, že to je jedna z věcí, které dlouhodobě pomůžou nejen ve vnímání kultury, ale že se to vrátí do genetické výbavy společnosti, a pak se zároveň změní i atmosféra ve společnosti.

A co se týče toho, kam chodit? Myslím, že každý má jiný vkus, ale je dobré vybírat si věci, které nejsou úplně vykřičené do světa, často propagované, protože existuje mnoho skutečně velkého umění, které se děje trochu ve stínu. Často jsou dávány na odiv věci, které jsou nějakým způsobem – jak jsme se tady bavili o ideologickém pláštíku – logicky v pořádku, a potom jsou nějaké věci, které se tak na povrch nedostávají.

Myslím, že cesta k tomu, aby si to člověk našel, je v tom, že je u nás v rámci kultury a umění k vidění pořád dost kvalitních věcí a že i když není kultuře věnována dostatečná pozornost, tak národ je velice talentovaný a projevuje to. Takže je tady spousta velice kvalitních věcí, ať už se to týká jakéhokoliv odvětví v umění. Možnost volby je široká a je na každém člověku, co preferuje. Fakt nevím, jestli lidi někam poslat ve smyslu: „Tamhle do toho divadla. Tam radši nechoďte, jděte radši sem,“ takhle se to asi nedá úplně říct.

Martina: Vy jste tak skromný, že když jsem vám řekla, ať pozvete na vaši nejnovější produkci, tak jste to neudělal. Tak směle do toho.

Petr Zuska: Tak 24. dubna jsem měl premiéru dělanou pro činoherní soubor v Mladé Boleslavi, to je nádherné secesní divadlo. Když jsme se tady bavili o tom, kam se vydat za kulturou, tak když přijdete na moje představení na činohru mladoboleslavského divadla, můžete obdivovat i překrásnou secesní budovu, a zabijete dvě mouchy jednou ranou. To je velice specifická záležitost, a to hlavně v tom, že ač je většinou těžištěm mé práce balet a taneční divadlo, tak jsem několikrát pracoval i na operách, nebo režíroval herce – že to je moje prvotina v tom smyslu, že jsem udělal svou první činoherní dramatizaci románu.

A jedná se o román Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock, což je velice temná, absurdní, až surrealistická záležitost. Odehrává se v Praze na přelomu let 1941–1942, to znamená v dobách protektorátu, a je to o Židovi, který čeká na předvolánku do koncentráku. A jeho vnitřní hrůza, dlouhodobá hrůza z utrpení a ze smrti, ho nakonec vybičuje k čistě racionálnímu útěku do naprosté iracionality, takže se na ten koncentrační tábor začne připravovat.

Je to neskutečná věc, navíc velice introvertní, takže udělat z toho dramatizaci a dát to na divadlo není legrace. Přesto si myslím, že se mi to nějak povedlo a že jsme z toho udělali velice plnokrevné divadlo, které samozřejmě využívá nejenom té temnoty a bezvýchodnosti, ale i toho, co je pro Ladislava Fukse velice typické – mystiky, tedy tragikomiky a velice svérázného, až černého smyslu pro humor. Takže toto všechno tam je, a myslím, že je to věc, která není zajímavá jen tímto tématem a způsobem zpracování, ale i tím, jak je dneska neskutečně, až nebezpečně aktuální.

Martina: Petře Zusko, jsem ráda, že naši posluchači a vaši fanoušci dostali jeden zaručený tip. Vám jsem chtěla poděkovat za neobyčejně otevřený rozhovor a za to, že se stejnou vervou, s jakou jste cvičil tanec, se teď pouštíte i do veřejných témat. Díky vám za to.

Celý rozhovor s choreografem a režisérem Petrem Zuskou o kulturní politice státu, financování umění a roli kultury jako duše společnosti si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.