Válka s jadernou velmocí nemá vítěze, jakékoli vítězství by znamenalo konec

Martina: Vy jste zmínil, že jste zažil nějaké urážky, možná i redukci uměleckého působení, o čemž jste řekl, že bylo i přeshraniční, a zaznamenal jste také odliv některých kamarádů. A já jsem se právě chtěla zeptat, jestli jste přece jen nebyl postaven před dilema, zda změnit své veřejné vystupování – protože mám rodinu a jako choreograf nemohu pracovat bez kamenných domů. Mnozí rebelové zkrotli, když si uvědomili, že by si v branži už takzvaně neškrtli, a to ne proto, že by byli zbabělí, ale proto, že najednou byli postaveni před toto dilema, jako tomu bylo kdysi dávno – tedy jestli na tu kotelnu mají náturu.

Petr Zuska: Pochopitelně jsem si to uvědomoval a byly i momenty, kdy jsem opravdu – ne že bych měl strach, to ne, ale – obavy měl. Je to moje obživa a mám dvě skvělé děti. A to je vlastně jeden z důvodů, proč bych to v životě nevrátil zpátky, ani centimetr bych nezměnil na těch pěti letech, i když vím, že mi to rozhodně něco ubralo a možná bude ubírat i dál, uvidíme. Ale prostě, jak jsem řekl před chvílí, v určitých věcech pro mě kompromis neexistuje.

A to je jedna z nejpodstatnějších věcí, proč to vůbec dělám. Není to jen kvůli sobě, že bych si budoval nějaké ego, ani jen o tom, že nesnáším faleš, není to ani o mně – je to z nějakého vnitřního přesvědčení, ale hlavně je to o tom, že jsem viděl vyrůstat svoje dvě děti, úžasného kluka a holku. Řekl jsem si, že musím dělat maximum pro to, aby měly šanci vyrůstat a žít v nějaké relativně normální a relativně svobodné společnosti. A to je jedna z mých největších motivací.

Možná že kdybych neměl děti, tak radikální nejsem, a vlastně bych si řekl: „Dobrý, je mi – tehdy bylo 53, dnes je mi 57 – tak už to nějak dožiješ, nějak ten systém očůráš.“ Ale já to dělám proto, že jsem začal s dětmi trochu později, než je obvyklé, až ve čtyřiceti, a o to víc si uvědomuji, že je v lidském životě strašně podstatné tady něco nechat. A pro mě je představa, k čemu toto může vést, naprosto šílená. Takže to je jeden z hlavních důvodů, proč jsem to celé dělal. A znovu říkám, i kdyby mě to stálo víc, myslím, že bych nic nezměnil.

Pochopitelně to není stejné, jako to bylo třeba za fašismu nebo protektorátu, kdy vás odvlekli na gestapo a začali vás tam mučit – to už je úplně jiný příběh a člověk neví, jak by se zachoval. Ale jak říkám, dnešní metody jsou sofistikované, a můžou být stejně nebezpečné.

Martina: Odvaha asi není „nebát se“, ale odvaha je strach překonat. Možná jste měl strach, možná ne, ale když jsem vás viděla na Václavském náměstí, jak zpíváte protestsong 2023, říkala jsem si: „Ten chlap má kuráž.“ Nebál jste se, že tím na sebe upozorníte úplně všechny – nejen demonstrující, ale i média, která se na jakýchkoli shromážděních (ne proti Fialově vládě, ale proti chudobě, jak to bylo pojmenováno, ač šlo o totéž) snažila referovat co nejvíce dehonestujícím způsobem ke všem zúčastněným? Neměl jste někdy nahnáno?

Petr Zuska: Ne, na těchto demonstracích člověk nahnáno nemá. Tehdy to bylo tak – byl rok 2023 –, že to byla moje druhá písnička, ale první vyloženě protestsong. A když máte před sebou osmdesát tisíc lidí, kdy byl Václavák plný až skoro k Můstku…

Martina: To se pletete, bylo tam pár stovek proruských…

Petr Zuska: Jo, jen nižší desítky dezolátů. Tak to je obrovská energie, kterou vám lidé dají zpátky, a navíc jsem říkal to, co cítím. A myslím, že ta písnička nebyla úplně špatná, dokonce mě za ni Jarek Nohavica moc pochválil, a to už i za tu první. Ale měl jsem hlavně nervy z toho, že jsem poprvé v životě složil text i hudbu a moje první publikum bylo osmdesát tisíc lidí.

Martina: Kdo to má, přátelé?

Petr Zuska: Takže jsem měl pochopitelně trému – za prvé, abych nezapomněl text, a za druhé, abych to zahrál, protože vyloženě profík na kytaru nejsem. Ale když zahrajete pár akordů, po první sloce to úplně odplyne. Že bych ale měl strach z toho, že za to budu dehonestován, to ne. Stejně tak, když jsem dělal rozhovory, psal něco na facebook nebo jsem někde mluvil, vůbec jsem to takto nevnímal.

Covid ze mě sňal iluze o umělcích – buď jsou zaplacení, naivní, nebo si léčí ego

Martina: Americký básník Lawrence Ferlinghetti řekl: „Jen mrtví se neangažují.“ Ono to může platit pro plus i mínus – angažovat se lze nejrůznějšími směry. Jak se díváte na aktivity vašich kolegů z umělecké branže, kteří třeba právě teď vystupují na demonstracích proti dnešní vládě a mluví o hodnotovém ohrožení?

Petr Zuska: Je mi to líto. Na začátek ještě musím říct, že tohle všechno vnímám od dob covidismu, kdy jsem prožil obrovskou deziluzi, co se týče umělců. Pro mě to byla obrovská deziluze. Možná jsem byl trochu naivní v tom, že jsem si myslel, že umělci mají koule. Nemají. Je to deziluze i o tom, že vidím, jací lidé dokážou být, jak je v lidech zakořeněná většinová stádnost. Každý člověk má hodnoty a je individualitou, ale faktor stádnosti je ze společnosti strašně cítit. Takže dvě deziluze: jedna ze společnosti jako takové, a jedna konkrétně z umělců, z mých kolegů.

A jak se na to dívám? Myslím, že tam jsou tři hlavní faktory. Buď jsou za to – a řeknu to natvrdo – zaplaceni, nebo za to mají něco slíbeno. To je jedna věc, která tam figuruje, nebo může figurovat. Druhá věc je totální nevědomost a totální naivita. To není o tom, že když je někdo špičkový herec – nechci jmenovat –, je na téže úrovni povědomí o tom, co se ve světě skutečně děje. A pak je tam pochopitelně i nějaké ego v tom smyslu, že teď je dobré se nějak ukázat, protože tito lidé cítí, že je to může nějak zviditelnit. A i když jsou to vyjádření proti současné vládě, pořád je to na straně mainstreamu, na straně „pravdy“ v uvozovkách a daleko „lepšího světa“ v uvozovkách, který jsme si přáli.

Martina: A může tam být také strach z toho, že bude z této skupiny lidí, kteří to s ostatními myslí dobře, exkomunikován?

Petr Zuska: Já už jsem se s tím u pár lidí z mé branže setkal. Řekli mi, že mě obdivují za to, co si dovoluji, a že to vidí podobně – nebo ne úplně stejně, na něčem jsme se třeba neshodli, ale třeba na 60–70 procentech ano – a říkali: „My bychom to nedali. To je neuvěřitelné, co děláš.“ A myslím, že zrovna Ivan Vyskočil se vyjadřoval o tom, že mu mnoho herců také říká, že s ním naprosto souhlasí, ale že si to nemůžou dovolit, protože potřebují točit.

Martina: A někteří mě pak ještě prosí, abych jim třeba na facebooku jejich příspěvek nelajkovala, protože by si toho někdo mohl všimnout.

Petr Zuska: Jasně.

Martina: Vy jste řekl: „Prostě jsem bývalý umělec, který se dostal na scestí.“ A to ještě máte štěstí, že jste muž.

Petr Zuska: Na scestí mám štěstí.

Martina: Protože když mě chtějí opoziční názorové proudy nějak dehonestovat, hlavní argument, proč jsem se já dostala na scestí, je, že jsem stará.

Petr Zuska: Aha.

Martina: Oni si myslí, že na ženy toto funguje víc.

Petr Zuska: Takhle se hodně lidí urazí. To je taková lehká cesta k urážce.

Martina: Už ne.

Petr Zuska: To záleží také na tom, na koho je taková urážka směrována.

Veřejnoprávní média hloubí příkopy mezi lidmi a na obyčejnou slušnost slyšet nechtějí

Martina: Když se podíváme na to, jakým způsobem lze být informován a zda lze odolat určitému mediálnímu tlaku, můžeme si vzít jeden příklad za všechny. Když už jsme zmiňovali Václavské náměstí a demonstrace Česko proti bídě, tehdy se média skutečně předháněla, kdo víc zesměšní účastníky. Zatímco nedávnou Letnou, kterou organizoval Milion chvilek pro demokracii, i veřejnoprávní televize přenášela v přímém přenosu. Otázka je jednoduchá: o čem to svědčí? A co myslíte, že se s tím dá udělat, nebo by se mělo udělat?

Petr Zuska: Toto pochopitelně není nic nového. A svědčí to o tom, že Česká televize – a nejenom ona, ale Česká televize jako veřejnoprávní médium především – v posledních letech naprosto selhala v objektivitě informací. Úplně kardinálně. A to není selhání toho druhu, že by se jim to nepovedlo – je to vlastně hlásná trouba propagandy určitého směru myšlení a, ne-li přímo likvidace, tak co největší dehonestace všech protivníků. Takže mluvit o České televizi jako o veřejnoprávním médiu na pozadí toho, co tato televize posledních pět let vytváří, je úplně mimo mísu. A není to jenom Česká televize, ale i spousta mainstreamových médií, jejich drtivá většina. Takže tam není žádná objektivita.

Myslím si, že neselhali jenom umělci – během covidu selhala i strašná spousta lékařů. To musíme taky říct, že medicína trochu selhala.

Martina: Vědci, věda jako taková.

Petr Zuska: Věda pochopitelně taky, a to z podobných důvodů. A je to obrovské selhání médií, protože jestli někdo nese vinu na obrovském rozdělení společnosti, na příkopech a zdech, které se mezi lidmi stavějí, jsou to především média. Jsou to především média, která tyto příkopy hloubí. Takže co se s tím má dělat? Já nevím. Teď se vede nějaké tažení za zrušení takzvaných koncesionářských poplatků za rozhlas a televizi, aby byly placeny ze státního rozpočtu. Nejsem úplně legislativec, nevím, jestli je to cesta. Osobně si myslím, že je potřeba nějaká zásadní změna ve společnosti, a potom budou i média fungovat jinak. Nebo pak nezbývá nic jiného, než jim vyloženě na sílu zatnout tipec – protože oni s druhou stranou také nezacházejí v rukavičkách. Už začínám mít pocit – ač jsem vždycky chtěl být slušný, a myslím, že slušný jsem –, že už začíná platit: „Na hrubý pytel hrubá záplata, protože slušnost nikam nevede.“

Není to o tom, že budete respektovat nějaký názor, někdo vás označí za dezoláta, konspirátora a dezinformátora, a vy mu řeknete: „To je tvůj názor, pojďme o tom diskutovat.“ Proč bych já měl být nějaký dezolát nebo konspirátor, když nazývám věci pravými jmény a mám normální selský rozum, na rozdíl od toho člověka? Takže boj vůči současné podobě médií je na místě, protože ona bojují naprosto nehoráznými prostředky.

Ale jakým způsobem nastavit financování, nebo zda ho zrušit? Výborný nápad je, ať jsou koncesionářské poplatky dobrovolné – ať jim ten, kdo si myslí, že je to veřejná služba, klidně pošle milion ročně. Ale proč mají platit ti, kteří se na televizi ani nedívají, nebo ji ani nemají a vlastní jen mobilní telefon? Vidíme, že už je to uzurpování lidí, kteří musí platit za informace, které polovina národa vlastně slyšet nechce, protože to považuje za totální lež.

Martina: Případně se to dá používat jako lakmusový papírek toho, o čem se nemluví.

Petr Zuska: Ano.

Martina: Protože já se ze zpráv velice často dozvím, co nemám vědět.

Petr Zuska: Ano.

Martina: Zaregistroval jste alespoň u některé ze jmenovaných skupin, nebo u některých lidí a dílčích oblastí našeho veřejného života, že by přece jen po těch letech od covidu dospěli k určité reflexi, sebereflexi, nebo dokonce k a posteriornímu poznání?

Petr Zuska: Ne, vlastně takový případ neznám ani jeden. Musím říct, že je to spíš naopak – i když, jak jsem mluvil o krakatici s dlouhými chapadly, už začíná určitá eroze, něco už začíná praskat a vylézat na povrch. A to ať už ohledně covidu, nebo Ukrajiny. Najednou i ve veřejném prostoru, určitě v tom evropském – tato země si furt drží jednu lajnu – začínají normálně prosakovat věci, které před dvěma lety ještě nikdo nemohl vyslovit, a teď už jsou běžně v mediálním prostoru.

Ale je tam i takový efekt, že se lidé ještě utvrzují v tom, že to tak není, jako by to vůbec neslyšeli. Oni to nechtějí vnímat. A o tom je právě citát, který je s malou změnou použit v estonském představení Arvo Pärta: „Je daleko snazší lidi oklamat, než je přesvědčit, že byli oklamáni.“

Martina: Mark Twain.

Petr Zuska: Mark Twain.

Martina: Když citujete klasiky, tak já sestoupím do nižších pater. Brumbál v Harry Potterovi říká větu: „Je těžké postavit se svým nepřátelům, ale někdy je ještě těžší postavit se svým přátelům.“ Jste tomu vystavován často?

Petr Zuska: Ne, úplně ne. Přátel mi dost ubylo, ale zase jsem získal jiné. Já jsem nechápal, že tito lidé nevidí pravdu, a měl jsem naivní tendenci je přesvědčovat, dávat jim argumenty a vysvětlovat, že to opravdu není tak, jak jim říkají v televizi – a pochopil jsem, že to vůbec nemá smysl. Je to jako s vírou v Boha: jako kdyby nějaký vědec hluboce věřícímu člověku z vědeckého hlediska vysvětloval – já nejsem vyloženě religiózní, ale jsem duchovní člověk, umělec –, že boží existence je chiméra.

Martina: Jasně, o tom trojčlenkou nepřesvědčíte.

Petr Zuska: To prostě nemá šanci. A myslím si, že tady zdravý rozum a logické uvažování selhávají. Je tu nějaké přesvědčení, které si člověk vytvořil – a vytvořil si ho proto, že už třeba někde v podvědomí ví, že se tehdy mýlil. Ale přiznat si, že celou dobu věřil něčemu, co se ukázalo jako omyl, je pro některé lidi strašně bolestné. Já třeba nemám problém přiznat si nějaký svůj omyl, ale toto jsou tak hluboká přesvědčení, že si dovedu představit, že s tím někdo má velký problém.

Vláda couvá tam, kde měla být razantní, a zelenou ideologii nechává ležet na stole

Martina: Vy jste už zmínil, že některé pevné představy o covidu, migraci, Ukrajině se už trochu drolí a ve veřejném prostoru se ocitají informace a fakta, která tam dříve nebyla. U nás částečně zamíchaly karty veřejného života loňské volby. Ke slovu se dostalo vedle dominantního hnutí ANO také hnutí Motoristé sobě a konglomerát postavený na základech SPD s účastí Svobodných, Trikolory a PRO. Když už se nám blíží, nebo už uplynulo oněch pomyslných sto dnů hájení, jak byste hodnotil kroky nové vlády a to, jakým způsobem umožnila proměnu veřejné atmosféry?

Petr Zuska: Musím říct, že pochopitelně došlo naprosto jednoznačně k pozitivním změnám. To vidíme na mnoha aspektech. Ale mrzí mě, že čím dál víc mám pocit, že ač programové prohlášení nové vlády vypadalo velice razantně – a měl jsem pocit, že všechny podstatné aspekty, nebo většina z nich, jsou v něm zakotveny –, potom se to začalo malinko rozmělňovat a tak trochu couvat.

Když půjdu do dnešních dnů, vidíme, že ministr kultury teď skutečně šlápnul do médií, Petr Macinka se staví velmi kriticky k prezidentovi i k zahraniční politice – to všechno kvituji, to je dobré. A to, že Ukrajina není pro českou vládu prioritou, je naprosto legitimní názor; prioritou je pochopitelně Česká republika, a ne Ukrajina. Nebo přehodnocování ETS2 – to jsou pozitivní věci. Negativní je, že mám pocit, že se vláda zásadních věcí prostě bojí.

Martina: Co jsou podle vás zásadní věci?

Petr Zuska: Zásadní věc je například to, že teď se budeme bavit o ETS2. A proč se nebavíme o ETS1? A proč se nebavíme o Green Dealu jako takovém? Celá zelená ideologie je jedna velká lež, která má být okamžitě shozena ze stolu.

Martina: Filip Turek je zmocněnec pro Green Deal a šlape do toho.

Petr Zuska: Šlape do toho, ale Filip Turek není přímo ve vládě. Vím, že politika je festival kompromisů a že nejde všechno najednou – a zase zmiňuju tu krakatici s chapadly – musí se k tomu přistupovat pozvolna a s rozumem. Ale co mi vyloženě hodně vadilo už na začátku, bylo to, že vláda měla v programovém prohlášení, že nebude pokračovat v muniční iniciativě – a najednou: „Ano, budeme pokračovat, ale nebudeme tam dávat peníze.“

To je pro mě kompromis, kterému říkám: „Jsem oblečená, nebo neoblečená?“ Bylo jasně řečeno, že muniční iniciativa nebude pokračovat, ale ona pokračuje, akorát do toho Česká republika nedává peníze. Myslím, že vládě chybějí koule. Chybí opravdu přesvědčení a ráznost. Měla by být v rámci vyhrocení situace daleko razantnější. Ač, jak jsem řekl, spousta věcí se děje, vím, že to není jednoduché a věci zaberou čas – nejde všechno řešit ze dne na den. Ale trochu z toho mám pocit polovičatosti.

Adorace Zelenského je zhoubná a svět si po osmdesáti letech zadělává na další válku

Martina: Zmiňujete muniční iniciativu proto, že máte obavu, kterou pro mě nedávno na jedné přednášce formuloval jeden mluvčí, když říkal: „Nenechte se nadchnout pro zbrojení. Zbrojení nikdy nevede k míru. Kdykoliv zbrojíte, tak v určitém okamžiku se těchto zbraní potřebujete zbavit.“

Petr Zuska: To je docela logická záležitost, souhlasím. Muniční iniciativa je něco, co vede naprosto přirozeně a jednoznačně k nějaké válečné eskalaci. To víme. A co se týče Zelenského a jeho režimu, jak se tento člověk projevuje, a vzhledem k tomu, co se na Ukrajině ve skutečnosti děje a jaké má tento konflikt skutečné kořeny – vůbec nechápu adoraci Zelenského většinou evropských politiků. To je něco naprosto zhoubného.

Pochopitelně vím, že zbrojení zachraňuje ekonomiku, ale teď bylo osmdesáté výročí konce druhé světové války, a když se na to podíváte, máte pocit, že se lidé úplně zbláznili. Říkal to už kdysi o světových vůdcích John Lennon: „The world leaders, look at them, they must be insane,“ že musí být šílení. Ale paměť lidstva se zdá velice sklerotická, takže se už po osmdesáti letech od skončení jedné z největších hrůz v dějinách lidstva zadělává na další. A zadělává se na ni sakra poctivě.

Martina: Docela chápu ty, kteří v tom mají obrovské peníze a řeknou si, že válka je nejlepší byznys. Je to výrok ze Schindlerova seznamu, kde Oskar Schindler své ženě říká: „Já jsem vždycky měl dobré myšlenky, ale chyběla mi v tom jedna proměnná: válka.“ To bylo ještě v době, kdy se domníval, že na válce zásadním způsobem vydělá. Ale abych pravdu řekla, nechápu válečné nadšení a chřestění zbraněmi ze strany občanů.

Petr Zuska: Co se týče Íránu, to je trochu dál od nás, myslím, že tam nejsou názory úplně vyhraněné. Ale co se týká Ukrajiny, ta byla lidem od začátku cpána do hlavy tak, že se na Ukrajině bojuje za nás, že se tam bojuje za demokracii, a všechny tyto narativy. To byla „vymejvárna“. Bylo to úplně stejné jako s covidem – ukrajinismus a covidismus. 24. února 2022 zmizel covid, protože přišel Putin. Takže to byla velká masáž, lidé jsou tím válcovaní a převálcovaní.

A navíc je v této zemi do určité míry oprávněně, do určité míry neoprávněně, jistá rezervovanost, ba až někdy odpor k Sovětskému svazu, potažmo k Rusům. Tento odpor je jasný a je ze srpna 1968. Ale na druhou stranu rok 1945 zase mluví jinak.

Martina: A také osmatřicátý.

Petr Zuska: A také rok 1938, když se dostaneme do Mnichova, což je zase něco úplně jiného. Ale že je to rozporuplné, to chápu. Pro mnoho lidí, kteří zažili rok 1945, byl rok 1968 obrovskou deziluzí, což naprosto chápu a nelze tomu nerozumět.

Ale ta hysterie a šílená rusofobie, která se tady po vojenské operaci a po agresi na Ukrajině objevila, prostě nemá vůbec obdoby, to je přes všechny čáry. Víme, proč tento konflikt vznikl, a víme, co se v této oblasti dlouhodobě řeší, ale tady to bylo předkládáno tak, že Putinovy tanky přijedou na Smíchov, když něco neuděláme. A spousta lidí věří tomu, že válka s Putinem je nevyhnutelná a že Putin chce opravdu dojít až do Portugalska. Nevím, co si myslí.

Tahle válka nemá vítěze – politici si na písku hrají jako děti s lopatkami a kyblíčky

Martina: Zaujal mě průzkum Michala Smetany z Fakulty sociálních věd, který se vyjadřuje k jaderným konfliktům a vůbec k Severoatlantické alianci. Řekl, že podle průzkumů je jaderný konflikt mnohem přijatelnější pro občany než pro politiky.

Petr Zuska: Aha. Jó?

Martina: Vlastně jsme to začali relativizovat: „Když ta bomba nebude mít Bůh ví kolik kilotun, tak to zase takovou paseku nenadělá.“

Petr Zuska: To je neuvěřitelné. V podstatě mám někdy pocit, že když někdo říká: „A Putina musíme porazit,“ tak já říkám: „A jak ho chcete porazit?“ Tato válka nemá vítěze. Jestli k něčemu dojde, tak je to totální konec. A oni říkají, že Putina musíme porazit.

Martina: Jadernou velmoc.

Petr Zuska: Jadernou velmoc. Mám někdy pocit, že to nejsou dospělí lidé, ale děti, které si hrají s kyblíčky a lopatkami na písečku, stavějí si tam hrady a házejí si navzájem písek do očí. Neuvěřitelné.

Celý rozhovor s tanečníkem a choreografem Petrem Zuskou o selhání veřejnoprávních médií, deziluzi z umělců a nebezpečí válečné eskalace si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.