Unie dnes vede Evropu jen do pekel. EU a Evropa jsou dva odlišné pojmy

Petr Zuska: Já děkuji za pozvání, Martino, a myslím, že po tomto dlouhosáhlém úvodu, který jste o mně řekla, se v podstatě už ani nemusíme o ničem bavit, protože jste vyjmenovala téměř všechno.

Martina: Ne, já myslím, že se stále ještě pořád skrývá spousta věcí za oponou. Když přišla revoluce, změna režimu v roce 1989, tak vám bylo 21 let, to znamená, že jste byl velmi mladý, ale přesto už jste určité umělecké zkušenosti měl. Tak by mě zajímalo, jak dopadne srovnání úrovně umění a kultury tehdy – a dnes. Ale hlavně postavení umění ve společnosti.

Petr Zuska: Když to vezmu čistě sám za sebe, z nějakého vnitřního pocitu, tak je pravda, že rok 1989 je pro mě pocitově strašně dávno. Já jsem byl opravdu velice mladý, a navíc, když byla revoluce, tak jsem byl tehdy jako tanečník v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka, a byli jsme na třítýdenním zájezdu v Indii. Takže jsme vlastně odjeli, a tady už tehdy byly různé demonstrace, i zásahy proti nim, takže to nebylo nic nového. A my jsme se v Indii – nebyl internet, nebylo nic – dozvídali, že je zase nějaká demonstrace na Václaváku, a tak dále, ale vůbec nic jsme netušili.

A z Indie, kde jsme projeli mnoho měst, jako Dillí, Madras, Bombaj a mnoho dalších, jsme se vrátili ze čtyřicetistupňového vedra a šedesátiprocentního vlhka do mínus deseti a pěti centimetrů sněhu na pražské Ruzyni, na služebním letišti. A všichni zvonili klíči, a my jsme koukali, jestli se všichni nezbláznili, a vůbec jsme nechápali, o co jde. Takže pro mě to byl tehdy po návratu z Indie docela šok, protože se tady najednou něco zlomilo. Ale to jsem odbočil.

Co se týče kultury, tak já jsem to tehdy moc nevnímal. Já jsem si nějaké velké kulturní hodnoty, v uvozovkách, neuvědomoval, a staral jsem se tehdy o sebe. Dělal jsem práci, kterou jsem miloval. Ale zpětně vnímám, že tehdy kultura a umění stály celospolečensky na vyšší příčce, nebo na vyšších příčkách, než je tomu dneska.

A neberu to jako nějakou obhajobu doby socialismu, ale myslím, že se zrychlením doby, s internetem a se všemi těmito věcmi a lavinami informací, které se na nás valí, umění v tom pravém slova smyslu, ve svých tradičních formách, jakoby ztrácí na důležitosti, a pozornost lidí se rozprostírá do daleko širšího spektra. A lidé díky tomu mají tendenci být povrchnější a nejdou moc hluboko pod povrch, což skutečnému umění a kultuře také neprospívá.

Martina: Petře Zusko, protože jste byl v Indii, tak je velmi osvěžující potkat se možná s jediným umělcem, který nebyl na Národní třídě.

Petr Zuska: Tam jsem opravdu nebyl.

Martina: Když se podívám na váš život, tak vy jste vlastně měl jedinečnou možnost, řekněme čtvrtstoletí, strávit jako světoběžník. Vy byste skutečně mohl být tím, co si tolik přeje Evropská unie, kosmopolitou a nadnárodním Evropanem. Řekněte mi, co vás stále drží doma v tom nejlepším smyslu slova „hrouda nohy víže“? Protože vy velmi často mluvíte o české povaze, českých mindrácích, a zároveň o jedinečné kotlině a jakémsi specifickém hodnotovém žebříčku.

Petr Zuska: Samozřejmě, jak říkáte, není to o tom, že jsem byl nějaký světoběžník proto, že jsem se tak narodil, ale proto, že můj obor je velice kosmopolitní. Fluktuace tanečníků a choreografů po světě, speciálně tím, že je to neverbální divadlo, je vlastně nesrovnatelná se světem opery nebo činohry. U opery ještě ano, ale u činohry vůbec ne. Takže to je i z toho důvodu.

Jinak si myslím, že krev není voda. Já jsem si nějaké to češství začal uvědomovat nejdřív přes hudbu, třeba u českých skladatelů, jako Dvořák, Smetana, Martinů, Janáček, když zmíním top čtyřku. A pochopitelně i u lidí, se kterými jsem se setkal, jejichž věci jsem interpretoval v nějaké širší míře, jako třeba Pavel Šmok nebo Jirka Kilián, Libor Vaculík. Spolupracoval jsem s mnoha českými tvůrci i režiséry, kteří mě hodně ovlivnili. A i v práci lidí, kteří na vás měli nějaký vliv, vidíte určitou muzikalitu nebo výrazové prostředky, které v sobě obsahují slovanství.

Ale že bych byl vyloženě vlastenec v tom smyslu, že bych byl hrdý na to, že jsem Čech, tak ne. Že bych se za to styděl, to ne, ale prostě jsem to bral tak, že jestli je někdo ze Senegalu, nebo z Brazílie, nebo je to Francouz, nebo Rus, tak mi bylo vždycky úplně jedno. To samé barva pleti.

Ale nějaké ještě hlubší uvědomění si země s její historií a všemi lidmi, kteří za to často zaplatili i životem, jsem si začal uvědomovat daleko silněji v posledních pěti letech, kdy dochází vlivem Evropské unie a takzvaného globalismu a liberálního progresivismu k relativizaci všech těchto pojmů, jako je „národní identita“, nebo, vzato spíš z politického hlediska, „státní suverenita“. A toto mi velice vadí, protože si myslím, že Evropa – když jsme mluvili o tom, že někdo je Evropan, ano, je Čech, tak je Evropan – byla historicky vždycky typická tím, že má v sobě zakódované, že je barevnou mozaikou.

Martina: Národních států, uskupení.

Petr Zuska: Ano, přesně tak. A teď vidíme poslední léta snahy Evropské unie, které velice neblaze eskalují, a to je jednoznačná snaha udělat z Evropy jednu nudnou šedivou zeď, a to je také věc, která mi hodně vadí. Myslím, že síla Evropy je přímo úměrná síle jednotlivých národů a kultur, které v ní jsou zakotveny.

Martina: Evropská unie si to nemyslí.

Petr Zuska: Já taky říkám, že Evropská unie a Evropa jsou dva naprosto odlišné pojmy. Můžeme mít rádi Evropu, ale Evropská unie je v současné době, podle mého, instituce, která Evropu vede do pekel.

Za covidu vstal ze židle a dodnes se neposadil, pod vším je eskalace lži povýšené na normu

Martina: Petře, vy otevřeně říkáte, že proti mainstreamu už stojíte právě oněch pět let. A říkáte, že za covidu jste vstal ze židle a dosud se neposadil. Co všechno vás nutí neusednout, nebýt v klidu a jít s kůží na trh? Teď jste řekl evropanství a tendence Evropské unie, ale co dalšího? Co se přimíchává do toho koktejlu, který nechcete pít?

Petr Zuska: Můžeme mluvit o jednotlivostech, které v poslední době eskalují, ale v první řadě je to – a vy jste o tom mluvila na začátku – Exupéryho myšlenka. Ač ten začátek úplně Exupéry není, je to Karel Čapek.

Martina: Vy jste to dával dohromady, a já říkám, že to bylo inspirované Exupérym.

Petr Zuska: Já jsem to zkombinoval z mnoha skvělých lidí, jako je Čapek, Exupéry, Orwell, Hemingway a mnoho dalších. Ale je to eskalace lži, a to, že se stává normou, to je to, co mě totálně hněte. To je základ, který je pod tím vším, co se teď děje, jen to má pokaždé jiný odstín.

Já jsem od malička nesnášel nějakou nespravedlnost – to jsem měl už jako malý. Když jsem viděl nějaký film, kde byl někdo nespravedlivě osočován nebo bit, nebo když jsem viděl bezmocného člověka, který je přes sílu nějakým způsobem k něčemu nucen, tak se mi dělalo úplně fyzicky zle. Nesnáším faleš. Neříkám, že jsem v životě nezalhal, ale je lež, a lež. V zásadních věcech si myslím, že není místo pro kompromis. Je to „ocať, pocať“. A pokud lež začíná být normou, tak v tu chvíli už nic nemá hranice, a může se stát naprosto cokoliv. A bohužel si myslím, že se vlastně už mnoho věcí z tohoto „cokoliv“ v uvozovkách děje.

Martina: Lež se stává normou. Vy jste se zúčastnil několika demonstrací, ať už to bylo právě v době covidu, nebo posléze proti Fialově vládě, respektive proti bídě. Říkáte, že všechny „ismy“ přišly zároveň, nebo v těsném závěsu: ukrajinismus, greendealismus, genderismus, globalismus. Řekněte mi, proč si myslíte, že jsme přišli najednou k takové soupravičce, a to celosvětově?

Petr Zuska: Samozřejmě, že já mluvím o posledních pěti letech jako o výrazné eskalaci tohoto celého. Ale toto má kořeny, které sahají o mnoho dál. To není o tom, že se najednou v roce 2020 něco narodilo, a teď to všichni začali propagovat.

Martina: A v různých zemích to přicházelo v různém časovém sledu.

Petr Zuska: Kořeny tohoto sahají daleko, desetiletí zpátky, a je to různě provázáno. Ale to bychom tady byli hrozně dlouho.

Martina: Můžeme.

Petr Zuska: Můžeme? Teď jsem ale úplně zapomněl nit.

Za vším stojí sofistikovaný plán neviditelných elit směřující k digitálnímu koncentráku

Martina: Jak jsme došli k té soupravičce. Že nám tady přišly tyto „ismy“, a kde zároveň berete tu odvahu je takto pojmenovat.

Petr Zuska: Já jsem hluboce přesvědčen o tom, že to celé je plán, velice sofistikovaný plán světových, v uvozovkách, elit, které ale nejsou vidět, které jsou mimo vlády, mimo prezidenty, a které ve skutečnosti tahají za nitky, a mají obrovskou sílu, mají neskutečné finance, a mají samozřejmě drápy a chapadla rozprostřené po všem, co si můžete představit.

A není tajemstvím, že jedním z těchto lídrů – a je jich samozřejmě daleko víc – je Klaus Schwab, šéf Světového ekonomického fóra v Davosu. A ten to řekl naprosto na rovinu. Zaprvé napsal knihu, která se jmenuje „The Great Reset“, Velký restart, kde popisuje, co by se mělo dít, a to samozřejmě hrozně hezkými slovy.

Ale já jsem ho slyšel mluvit live v nahrávce z roku 2018 právě v Davosu na World Economic Forum, a on tam jasně řekl, že je nutná depopulace planety, a vyjmenovával důvody, jakými se to má stát. A řekl naprosto jednoznačně, že se to má stát pandemiemi a jejich terapií, vyvoláváním válek a jejich umělým prodlužováním, likvidací střední třídy, to znamená soběstačnosti jednotlivých států a průmyslu, a pochopitelně migrantismem, to zní blbě, ale asimilací úplně jiných kultur do Evropy a do západní civilizace, protože tím je narušena rodina.

Proč máme genderismus a 153,5 pohlaví? Protože je to útok na rodinu, a rodina je naprostý základ nejenom státu, ale celé existence. To není o tom, že někdo si opravdu myslí, že je 150 pohlaví, to je jen relativizace institutu rodiny, protože rodina je to, na čem každý stát a každá kultura stojí.

Takže to je tento balíček, který má za úkol udělat – a vůbec nepřeháním, když řeknu, že je to – sofistikovaný digitální koncentrák 21. století. Velice jemný, ale to vůbec neznamená, že je méně zrůdný. Depopulace planety, a ze zbytku udělat otroky u vesel, kteří drží hubu a krok, a pár lidí z toho má obrovskou moc a ještě větší peníze. Bohatí ještě víc bohatnou, chudí ještě víc chudnou.

Green Deal. Co je Green Deal? Green Deal není o tom, že chceme zachraňovat planetu a máme jezdit v elektrických autech. Green Deal je o tom, abychom nejezdili vůbec, a s tím souvisí takzvaná 15minutová města. Je to opravdu vymyšleno absolutně skvěle.

Neříkám, že zrovna konflikt na Ukrajině je přesně o tom, že Klaus Schwab zvedl telefon, a zavolal Putinovi: „Hele, prosím tě, už to jdi řešit na ten Donbas,“ tedy že to je nějaký záměr. Ale když pro to vytvoříte podmínky, tak se potom tyto věci dějí dominovým efektem.

A tato krakatice má skutečně strašně dlouhá chapadla. A i když se proti tomu zvedají vlny, a to nejen tady u nás, ale samozřejmě i v Evropě je spousta vrcholných politiků, kteří proti tomu otevřeně vystupují, ať proti celku, nebo aspoň proti jednotlivostem, a to velice tvrdě, tak mainstream a tato mašina jede pořád dál. A mám pocit, že se nám, kteří jsme proti tomu, to zatím nedaří zastavit, ale akorát házíme pod kola štěrk a snažíme se ji zachytit. A někomu to utrhne ruku, a někdo to trošku přibrzdí, ale ta mašina zatím, bohužel, pořád jede dál.

Realita je tak šílená, že jí lidé odmítají uvěřit, vidí jen stín jako v Platónově jeskyni

Martina: Petře Zusko, je zvláštní – a vlastně na to teď také upozorňujete – že už nemáme na co nového přijít. Oni nám to všechno řekli. Tyto věci jsou už dávno ve veřejném prostoru, ať už ve formě knih, ať už otevřených rozhovorů Billa Gatese, nebo Klause Schwaba, nebo výroků evropských komisařů. Ale většina populace se tváří, jako kdyby to neslyšela, nerozuměla tomu. A když to přeložíte, nebo převyprávíte vlastními slovy, tak se stáváte třídním nepřítelem.

Petr Zuska: Dezinformátorem a třídním nepřítelem. Já si myslím, že tady hrají důležitou roli dva aspekty. Za prvé, spousta lidí nemá informace. Já se tomu nedivím, protože často třeba nemají čas si informace získávat, a občas se podívají na zprávy, nebo nekoukají vůbec na nic. Ale ty nejhlasitější věci k nim vždycky nějak proniknou, a oni se podle toho řídí, a mají pocit, že to takhle je. Bohužel spousta lidí skutečně nejde do hloubky, a nezjišťuje si informace z mnoha zdrojů. To je první věc. Je to určitá lenost. Lidé jsou zvyklí přežvýkávat to, co je jim dáno.

Martina: A zahlcení informacemi je obrovské.

Petr Zuska: Samozřejmě, zahlcení informacemi. A když si někdo řekne, že do toho půjde hloub, tak najednou zjistí, že informace nejsou dvě nebo tři, ale i třeba dvacet.

Martina: A protiřečí si.

Petr Zuska: A to není jednoduché se v tom vyznat. Je to jako Platónova jeskyně. I to, o čem tady mluvíme – a to si myslím, že patříme k těm, kteří toho vědí trošičku víc – tak možná vidíme jen ten stín toho celého. A druhá věc je, že lidé jednak nezískávají informace, a jednak – a s tím jsem se setkal velice často – že realita totiž tohohle celého, těch devět desetin ledovce pod hladinou, je tak šílená, že normální člověk, když mu začnete říkat, jak to vlastně je, a kde jsou kořeny toho všeho, vám řekne, že ses zbláznil, že to přece není možné.

Oni si myslí, že toto není možné, že to nemůže nikdo dopustit. Tito lidé si často myslí, že to přece vláda nemůže udělat, že přece vláda takhle nemůže myslet. Pořád věří v něco, že tady je nějaká entita, která zajišťuje nějakou celosvětovou spravedlnost a které jde o to, aby se oni, běžní lidé, nebo my všichni, měli dobře, a vůbec nechápou, že to tak vůbec není. Je těžké to pochopit.

Abych se tady nehrál na nějakého mudrce, tak já jsem se o politiku, až na nějaké výjimky, nikdy nezajímal. Ty výjimky se týkaly toho, že když jsem byl šéfem baletu Národního divadla, tak se tam občas na nejvyšších místech děly personální změny, kdy ministr kultury ze dne na den vyhodil generálního ředitele, a to bez udání nějakého relevantního důvodu. To byl moment nespravedlnosti a unfair play, kdy jsem hned vyskočil a začal bojovat. Ale to bylo pár věcí.

Jinak jsem se o politiku nikdy nezajímal. Já jsem ani často nevěděl, kdo je prezidentem, nebo kdo je u nás předseda vlády. Třeba když jsem byl v Kanadě, tak mi to bylo úplně jedno. Svět byl trošku víc napravo, trošku víc nalevo, a samozřejmě se děly věci pod povrchem, které jsem neviděl, a ani mě nezajímaly. Ale jak jste říkala, vstal jsem ze židle v momentě, kdy to v roce 2020 začalo být tak do očí bijící, že jsem se najednou tak trošku probudil, a říkal jsem si: „Hergot, tady něco smrdí, toto není možné.“ A pak na to začaly navazovat další věci. Okolo spousty lidí prošlo celých těchto pět let, všechny věci, které se dějí, a oni si myslí, že je všechno v pořádku a že to někdo nakonec nějak zařídí. Samozřejmě, někdo to nějak zařídí, ale otázka je: Jak?

Za covidu antivaxer, za války proruský, kdo zpochybní vládu, stává se třídním nepřítelem

Martina: Covid mnohé lidi rozdělil, mnohé aktivoval k veřejným vystoupením za nejrůznějším účelem, proti plošné vakcinaci, případně proti lockdownům. Vystupovali i jiní umělci, jako třeba zpěvák Daniel Landa, Ilona Csáková, herec Ivan Vyskočil. A jiní naopak projevili absolutní oddanost tehdejší vládě, jako třeba Petr Čtvrtníček nebo Jan Hrušínský. Vy jste tedy musel vlastně absolvovat určitou cestu do disentu uvnitř vaší profesní scény. Pociťoval jste to někdy vysloveně na vlastní kůži?

Petr Zuska: Takhle, nemůžu se stěžovat, že bych byl nějak vyloženě diskriminován. Já jsem nejenom začal mluvit veřejně, ale psal jsem otevřené výzvy všem divadlům a divadelním institucím. Asi dvě jsem napsal.

Martina: Pozor, vy jste vyzval v roce 2021 k občanské neposlušnosti umělců, a chtěl jste, aby se 12. března, v den ročního výročí první uzávěry, znovu otevřela divadla navzdory omezením. To jenom doplňuji, že jste šel, skoro bych řekla, na hranu.

Petr Zuska: Toto bylo takové všeobecné, a rok na to jsem jim to napsal znova s trošku jiným zněním, a tam šlo vyloženě o konkrétnější věci. Vysvětloval jsem jim, že jde o nepouštění lidí bez vakcinačního certifikátu do divadel. A vysvětloval jsem to jak z medicínského hlediska – i když jsem samozřejmě laik, ale už tehdy okolo mě bylo tolik vědců a doktorů, že už jsem to znal nazpaměť, a věděl jsem přesně, jak to je. A samozřejmě okolo mě bylo i dost právníků, takže jsem jim řekl, že je to i právně nemyslitelné, a samozřejmě i medicínský nesmysl, a tak dále.

Takže já jsem tyto výzvy napsal dvě, a bylo vždycky zajímavé, jak většina divadel vůbec neodpověděla. A když někdo náhodou odpověděl, tak se vší slušností, ale v tom smyslu, že když je něco potřeba, tak je dobré táhnout za jeden provaz. Takové to „ke šťastným zítřkům“, jak se to tehdy říkalo: „Společně to zvládneme“, a tak dále. Takže já jsem se už tehdy ocitl na jakési černé listině umělců, a do dneška jsem bílá vrána, nebo černá ovce – i když já jsem ovcí odmítl být, a proto jsem se tam ocitl.

Ale že bych byl nějak vyloženě perzekvován, to ne. Pochopitelně mi ubylo práce, a začal jsem se v této bublině cítit trošku, malinko odstaven, i když práci jsem pořád dostával. Vím ale o nějakých konkrétních pár věcech, kdy konkrétní umělci se mnou zrušili spolupráci, a to dokonce nejen v této zemi, ale třeba i ve Finsku. Finský národní balet, pro který jsem před lety, asi před 15 lety, něco už dělal, chtěl nějakou mou starší věc, jednoaktovou, a já jsem řekl: „Ano.“

A teď jsme začali negociace, a najednou z jejich strany přišlo, že je problém, protože jsem údajně proruský a proputinovský, a že oni, jako oficiální státní scéna Finska, která stojí jasně na té správné straně, nemůžou spolupracovat s člověkem, jako jsem já. Já jsem na to tehdy odpověděl, že jsem v životě neadoroval Putina, v životě jsem nic takového nenapsal, ani neřekl, ale že tady, v této zemi, je to tak, že když někdo něco řekne proti systému, nebo proti současné vládě – tedy té minulé…

Martina: Dokonce jenom proti nošení roušek.

Petr Zuska: Nebo to. Ale to už nebyl covid, to už bylo potom. To bylo samozřejmě za války na Ukrajině.

Martina: Promiňte, já jsem tím jenom chtěla říct, že bylo velmi často kladeno rovnítko, že vy jste antivaxer, a proto jste pro Putina. Ono se nám to tak nějak propojilo.

Petr Zuska: Jo, zpětně se to propojilo. Samozřejmě, ti, co byli antivaxeři, tak ti jsou pro Putina. To je úplně jasné. Já jsem říkal, že jsem nic takového v životě neřekl, ale prostě pokud jsi proti systému, a máš výhrady k tomu, kam se třeba moje země v tuhle chvíli ubírá pod vedením téhle vlády, tak jsi automaticky proputinovský.

A dokonce jsem klukovi, který tam šéfuje, napsal – znám ho, je to Mexičan, a několikrát pro mě dělal, když jsem šéfoval v Praze: „Javiere, představ si, kam nás to dostali. Ptal jsem se tě někdy, když jsi pro mě dělal v Praze, jestli jsi pro Che Guevaru, nebo pro kačera Donalda, nebo já nevím? Samozřejmě, že ne. Nepřipadá ti to absurdní?“ A on mi odepsal: „Radši budu absurdní, ale upřímný.“

Martina: Dobro se prostě musí prosadit.

Petr Zuska: Dobro se musí prosadit.

Martina: Tomu se nedá nepodlehnout.

Petr Zuska: Za každou cenu.

Martina: A jak se člověk najednou cítí ušlechtile. Mně to připomnělo, tuším, text, který jste použil v „Sólu pro tři“: „Kdokoliv se v něčem odlišoval, byl množstvím rozdrcen. Je špatné, když člověk drtí stádo, ale největší zotročení je jinde – když stádo drtí člověka.“ Není to ze Sóla pro tři?

Petr Zuska: Ne. Sólo pro tři je inscenace z roku 2007, a tam byly čistě texty, buď zpívané v originále, nebo říkané třemi herečkami – francouzskou, ruskou a českou – a byl to Brel, Vysockij, Kryl. Sólo pro tři. Tam žádné jiné texty nebyly.

Martina: Z Malé modlitby?

Petr Zuska: Toto je z představení z Estonska, které se jmenuje Little Prayer, a tam to říkají dva herci live. Je to jejich příběh, který je složen z myšlenek velkých lidí. A toto konkrétně je Exupéry. To je čistý Exupéry. Já jsem to samozřejmě musel někdy trošku zohýbat, takže to nejsou citáty v pravém slova smyslu, aby to působilo jako organický dialog dvou lidí.

Martina: Ale myšlenka je to nosná a aktuální, až to pěkné není. Když už jsem vzpomenula „Sólo pro tři“, tak to bylo vaše představení, jak už jste říkal – Brel, Vysockij, Kryl. Všichni uvedení byli výsostnými básníky, a o všech v určité individuální míře platila slova, že se angažovali, že jim to, co žijí, a co se děje kolem, není jedno. Řekněte mi, nebyl už tam trošku v Petru Zuskovi zakopán rebel, když si vybral zrovna tyto tři bardy?

Petr Zuska: Já jsem konkrétně Brela, Vysockého, Kryla znal a vnímal téměř už od dětství. Každého v souvislosti s něčím jiným, ale znal jsem je od velice útlého věku. Samozřejmě mě fascinovali určitou nekompromisností, a pochopitelně byli všichni tři rebelové, i když z jiných kultur a z jiných aspektů toho, proti čemu se stavěli. Pochopitelně Vysockij a Kryl jsou si, díky tomu, že byli z východního bloku, podobnější. U Brela je tam zase národnost – Vlámové, Francouzi, a tak dále.

Možná, že to zní příliš velikánsky, ale měl jsem z nich pocit, že jsou to bojovníci za lidství, za nějakou čistotu, za svět, kde faleš nemá místo, za autenticitu. Nejenom jejich poezie, ale i charisma v hlase, a jejich projev je hrozně autentický. Já jsem si je vybral proto, že se mi do toho výběru úplně přirozeně tito tři sešli. Pochopitelně tam musel být i Čech, protože jsem Čech, a Vysockij byl jasný. A Brel taky. Mimochodem, Brela jsem dělal x let předtím.

A legrace je – nevím, jestli jsem tehdy byl rebel – že asi půl roku před premiérou, nebo tři čtvrtě roku, se stalo, že vyhodili ze dne na den ředitele Národního divadla bez udání důvodu. Já už jsem se toho tady dotkl. A já jsem samozřejmě tehdy byl první na barikádách, a začal jsem za něj bojovat. A všichni mi říkali: „Hele, nerejpej do toho. To není tvoje věc. Ty tady jako šéf baletu zůstaneš, proti tobě nikdo nic nemá. Prosím tě, drž hubu, protože jinak žádné Sólo pro tři neuděláš, a vylijou tě taky.“ A já jsem si v tu chvíli uvědomil, že jestli budu držet hubu, tak vůbec nemám šanci s těmito třemi pracovat. To prostě nejde. Takže už jsem si na to sáhl už před tím obdobím pěti let. Ale to byly jenom takové legrácky ve srovnání s tím, co se děje teď.

Celý rozhovor s tanečníkem a choreografem Petrem Zuskou o rozdílu mezi Evropou a Evropskou unií, o umění bezbranném proti lži a o sofistikovaném plánu světových elit si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.