Covidový příběh 5 let poté

U informování o covidu-19, nemoci, která svět obrátila na ruby, od počátku hrála hlavní roli politika. Politici se sice při přijímání opatření, bezprecedentně omezujících ústavně zaručená práva občanů, odvolávali na zdravotní experty, ale z pestrého portfolia vědců, lékařů a hygieniků naslouchali těm, kteří je podporovali v represi. K té mají politici sklon jaksi geneticky a zde se jim nabídla možnost, o jaké generace jejich předchůdců mohli jenom snít.

Covidový příběh nikdy nebyl dopovězen. Z celosvětové pandemie vyléčil skutečné i domnělé pacienty ze dne na den Vladimir Putin, který poslal ruskou armádu na Ukrajinu. Z médií se vytratily covidové statistiky, covidoví experti a politici s úlevou vzali zavděk válkou, v naději, že jejich covidové běsnění bude zapomenuto. Smrtící viry ze dne na den přestaly děsit. Lidé odložili roušky, skoncovali s očkováním a začali postaru umírat na nemoci, které je mořily před covidem. Zavládlo mlčení, jehož příčinou je nejspíše stud. Miliardám lidí po celém světě je nepříjemné si přiznat, že ze sebe nechali udělat pitomce.

Páté výročí začátku covidu se slaví bez větších emocí. Americká Sněmovna reprezentantů ve své závěrečné zprávě o vyšetřování pandemie dala za pravdu „konspiračním teoretikům“, když rehabilituje čínské netopýry a konstatuje, že virus pochází z laboratoře, nebo výzkumného incidentu. Představitelé veřejného zdraví a Bidenova iniciativa se zapojili do dezinformačních kampaní, aby potlačili pravdu o úniku z laboratoře. Očkování, uzavírání škol nebylo podpořeno vědou a lockdowny, a roušky byly nanic. Při realizaci vládních programů se podvádělo a plýtvalo, a reakce vlády ekonomicky poškodila jednotlivce, komunity a podniky… Kdo si myslí, že tato oficiální zpráva zatřese veřejným míněním, nejspíše bude zklamán. Nezatřese.

Že politikům naletěli občané, je důsledkem toho, že se nechali oklamat novináři. A co je nejabsurdnější, že pravdu neviděli doktoři. Veřejnost přehlédla, že silné názory k tématu pronášejí lidé, kteří sice mají doktorské tituly, ale neumějí se podívat do mikroskopu. Ani u novinářů, ani u doktorů nemá smysl očekávat sebereflexi. Ti první se marnivě považují za pilíř demokracie, ti druzí za pány nad životem a smrtí. Lepší komplice si politici nemohli přát. Na jejich loajalitu mohou spoléhat i poté, co se objevují důvodná podezření o neblahých následcích netestovaných preparátů, vnucených důvěřivé laické veřejnosti.

Covidový příběh má od počátku jak své propagandisty, tak i pochybovače. Propagandisté ovládli média hlavního proudu se svým netopýřím příběhem či vírou v zázračnost vakcín amerických farmaceutických predátorů. Na pochybovače zbylo prostředí nezávislých médií, kam nedosáhla režimní cenzura. V éře internetu a sociálních sítí ovšem nelze říct, že oponentní názory byly nedostupné. Informace o alternativní léčbě anebo alternativní prevenci si nacházely své publikum a mnoho lidí bylo díky nim ušetřeno riskantní vakcinace. Většina lidí ovšem mainstreamové masáži podlehla, protože korektní odborná diskuse veřejně neproběhla, a nahradilo ji zesměšňování, vytěsňování či kriminalizace oponentů.

I na covidovou kauzu pak lze pohlížet optikou psychologického průzkumu Martina Schwalbeho ze Stanfordské univerzity, který zkoumal filtrování zpráv lidmi podle toho, zda potvrzují jejich názory na svět, či nikoli. Průzkum ukázal, že filtrování zpráv není výsadou extrémistů a mediálních negramotů. Politickému zkreslení nejvíce podléhají lidé, kteří jsou podle svých slov nejvíce objektivní. Konzumace jednostranných zpráv spojená s přesvědčením o vlastní objektivitě neustále posiluje politicky vyhraněný pohled. Schwalbe říká, že větší problém, než lživé zprávy, je nedůvěra k pravdivým zprávám, co nepasují do politického světonázoru.

Pravda o covidu to vždy bude mít těžké, protože je to pravda nechtěná. Pro pravdu se každý nejvíc zlobí. Každý. Nejen usvědčení lháři, podvodníci či užiteční idioti.