Milí posluchači, vítejte u pravidelného hodnocení uplynulého měsíce. Mnozí jste se ptali, kam se nám ztratil červenec. Tady je odpověď: Rozhodli jsme se vzít tentokrát celé prázdniny šmahem, z jedné vody načisto. Tentokrát se tedy ohlédneme rovnou za dvěma měsíci. Ani letos nám nebyla o prázdninách dopřána okurková sezona. Naši představitelé zjevně nechtějí, abychom vyšli ze cviku, a tak schvalují o prázdninách akcelerační oblasti pro výstavbu větrných parků – a do toho stihnou zvednout ruku pro Chat Control1. A našinec se nestačí divit. Naštěstí byl kolega Ivan Hoffman celé prázdniny na stráži, a tak jediný problém je, že jsme nevěděli, čím dřív začít. Ivane, moc ráda tě po prázdninách slyším, dobrý den.
Ivan Hoffman: Já také zdravím, hezký den.
Martina: A ještě musím jako vždy připomenout, že můj vzácný kolega Ivan Hoffman patřil k nejvýraznějším disidentům před listopadem 1989. Slavný písničkář a novinář, který v samizdatu vydával časopis Fragment K. Po revoluci se s nadšením vrhl na žurnalistiku ve Svobodné Evropě nebo třeba v Českém rozhlase. To mu vyneslo Cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho odhodlání nepřidat se k hlavnímu proudu mu později vyneslo Cenu Krameriovu. A na Slovensku se stal prvním držitelem Ceny Silvestra Krčméryho. Tak, teď už víte, s kým máte opět tu čest.
A já se na tebe, Ivane, obracím a začnu přeci jen prázdninově. Protože letní čas, to jsou mimo jiné takzvané fesťáky. A letos jich bylo nepočítaně. A zdálo se, že ty důležité stihl pan prezident navštívit snad všechny. Řekla bych, že vznikl takový něžný vztah, že prezident miluje kulturu, a kultura zbožňuje politiku, tedy ve zosobnění pana prezidenta. Jak jsi tento festivalový čas a tuto symbiózu a souznění užíval ty?
Ivan Hoffman: No, tak při pohledu na prezidenta, kterému se tleská na hudebních festivalech, nebo spíše při pohledu na festivalové publikum, které tleská prezidentovi, to skutečně vypadá, že politika a kultura k sobě přirozeně patří. To jsi řekla pěkně. Pamětník si nicméně vybaví termíny kulturní politika, anebo politizace kultury. A je v tom kontrast s dobou, kdy na hudebních festivalech panovala atmosféra protestní, alternativní, latentně protirežimní. Mně ten potlesk pro současného prezidenta připadá jako politická anomálie a kulturní tragikomedie v jednom.
Já si to vysvětluji tak, že dorostla generace nezatížená historickou pamětí, chatrně vzdělaná a postrádající životní zkušenost. No, a když je takováto cílová skupina konfrontována s produktem profesionálního politického marketingu, sličným prezidentem motorkářem, co trousí triviální moudra a jehož je plná televize, tak je z toho láska na první pohled.
To dnešní festivalové publikum má logickou slabost pro prezidenta, který je v jedné osobě lídrem opozice, rebelem bez příčiny, a řekl bych i takovým vrchním v liberálně demokratické pražské kavárně. No, a také reprezentantem módní strany války. A přesně takový prezident má potenciál stát se idolem křepčících militantů na palubě Titaniku. To je moje definice.
Martina: Tak ty sis to tedy hned na začátku opravdu srovnal, a já nemohu nenavázat, protože prezident se stal nejenom miláčkem festivalových fanoušků, ale zdá se, že se stal také idolem herců. Když se objeví ve Varech, tak lidé volají „hrdino“, tedy nejenom herci, ale i návštěvníci. A mnoho herců vystupuje na jeho podporu, aniž by se mu něco dělo. A mě by zajímalo, co se nám to tedy děje s kulturou, když si tak okatě začíná s politikou. Ty jsi to už trochu vysvětlil, ale přece jen toto, co se děje nyní dobrovolně, to si za svůj život, poměrně už dlouhý, nepamatuji.
Ivan Hoffman: Kdykoliv se kultura zaplete s politikou, tak riskuje svoji kulturnost. Ono je vcelku jedno, jak se to zapletení přihodí. Když si oficiální umělci podepisovali Antichartu, nesouhlas s manifestem, který přitom nečetli, tak to bylo servilní a nedůstojné. Když pak oficiální umělci sehráli roli sametových revolucionářů, tak to byl v jejich podání kýč.
No, a když se nyní seriálové herečky a aktivističtí pěvci politicky angažují na podporu chudáka pana prezidenta, tak je to směšné, je to pitomé. Ale řekl bych, že vlastně jen vzácně se v historii umělci osvědčují jako avantgarda ohlašující novou dobu. Většinou postaru reprezentují tu stávající. Takže ten stav u nás není nijak ojedinělý.
Já bych řekl, že k politizaci kultury nedošlo náhodně. Ti komedianti se osmělili kibicovat do politiky až poté, co úpadek politické kultury učinil z politiky pokleslé divadlo. Takže vlastně jeviště, na kterém jsou doma. Všechno do sebe najednou zapadlo. Zpolitizovaná festivalová sešlost, umělci, co se rozmarně dali na politiku, no a voják, co jakýmsi omylem zabrousil do politiky a skončil na Hradě. Výsledkem je takové demokratické panoptikum, ve kterém jsou kultura i politika k vidění jako kuriozity.
Martina: Tak ty říkáš politika jako špatné divadlo. Mě zase napadá jenom už poněkolikáté onen výrok Dagmar Havlové, který ale řekla ve zcela jiné souvislosti: Umělci opět nezklamali. Myslím, že to můžeme při pohledu na to, co se odehrává právě třeba na zmíněných festivalech, znovu zopakovat.
Ale pojďme se podívat na další dějinnou událost. 8. srpna byla Praha opět kulisami dalšího pochodu LGBTQ. Mottem bylo mnohoznačné „časy se mění“, což je tedy skutečně pravda. Jen nevím, jak konkrétně to v tomto případě organizátoři mysleli. Prosím tě, ty jsi tomu porozuměl?
Ivan Hoffman: No, tak pochody těchto lidí, kteří mají potřebu demonstrovat svou jinakost, jsou už docela běžné. To, co stále není úplně jasné, je, co je jejich smyslem. Tak to se ptáš asi správně. Organizátoři tyto srazy prezentují jako boj za lidská práva, účastníci jako příležitost být se svou sexuální jinakostí mezi svými. A také, oni to i přiznávají, jako seznamku, příležitost najít si snáze homosexuálního partnera nebo partnerku.
Společensky jde o důležité téma, protože jde o ochranu minorit, anebo naopak o averzi vůči minoritám. Jsou menšiny, které u většiny vzbuzují soucit, menšiny, ze kterých jde strach, a jsou menšiny, které jsou z pohledu většiny pro ostudu. A řeknu takový příběh, který s těmito křepčícími lidmi nesouvisí: když zkoušel stát před lety záludně ušetřit na dávkách pro handicapované, tak se sešli před ministerstvem práce a sociálních věcí slepci a měli takový transparent, „jsme slepí, ale nejsme blbí“. A sympatie veřejnosti samozřejmě nepatřily ministerským úředníkům ani politikům, a především nikoho nenapadlo podezírat tu slepeckou menšinu z exhibicionismu.
U těch duhových pochodů je to naopak a je úplně nápadné jejich mediální pokrytí. Já si tu přízeň médií nejspíše spojuji s tím, že homosexuálové jsou velice početně zastoupeni mezi novináři, anebo s tím, že liberální média mají přímo vášeň pro ventilaci všeho, co je tabuizované a divné.
Martina: Tebe zaujalo nápadné mediální pokrytí. Já teď budu trochu počtář a mě zaujalo finanční pokrytí, protože duhové pochody a doprovodný festival dlouhodobě nejenom politicky podporuje, ale také finančně dotuje Praha. Dotace a granty schvaluje zastupitelstvo hlavního města Prahy a mě by zajímalo, jestli sis třeba zjistil nebo zjišťoval, kde se rok co rok bere ta ochota? A vlastně jsem si položila i otázku, nevím to, zda je Prague Pride výdělečný, a možná by třeba v současné době tu občanskou finanční injekci ani nepotřeboval. Jak to vidíš ty?
Ivan Hoffman: Já nevím, jestli toto vůbec Praha řeší. Já mám pocit, že Praha prezentuje tu duhovou sešlost jako významnou politickou událost. No, a co by laikovi neznalému kontextu mohlo připadat jako přehlídka obscénností, které na veřejnosti nemají co pohledávat, to „je lidskoprávní manifestací hodnot, jako jsou tolerance a respekt k odlišnosti“. No a to, co zvenčí vypadá jako lascivní křepčení exotů, je ve skutečnosti „protestem proti všem formám útlaku, totalitním praktikám a autoritářství kdekoliv na světě“.
Z toho politického hlediska je ta akce, a teď cituji, příležitostí oslavit odvahu, talent a odhodlání LGBT+ lidí, kteří se setkávají s diskriminací, nenávistí nebo násilím kvůli tomu, kým jsou. Jde prý o to, že by každý měl mít možnost žít otevřeně, autenticky a beze strachu.
No a tahle politická záštita minoritní duhové veselice je důležitá, je zásadní. Bez ní by si většinová veřejnost myslela, že to je celé jenom o deviantním sexu. Takže tady bych řekl, že objektivně je třeba uznat, že diskriminace a násilí vůči homosexuálům existuje. Víme, že důslední islamisté shazují homosexuály ze střechy na beton. Takovýmto způsobem je zabíjejí. Čerstvě do sešlosti této sexuální minority najel autem islámský aktivista v Německu. Jenže islamisté ovšem příležitostně masakrují i mládež v tanečním klubu, křesťany na vánočním trhu anebo novináře v humoristické redakci. Takže homosexuálové zkrátka nejsou extra ohroženým druhem.
Já bych řekl, že nesrovnatelně ohroženější minoritou jsou dnes v Evropě nepochybně Ukrajinci v branném věku, kterým hrozí pronásledování na útěku za to, že nechtějí zemřít ve válce. Ten homosexuál, co demonstruje za právo žít otevřeně, autenticky a beze strachu, se dobývá do otevřených dveří. Většinová společnost tu jeho úchylku neřeší, a pokud není Ukrajinec anebo pacifista, tak se nemá čeho bát.
Martina: Ivane, já se obávám, že ty jsi celé ty dlouhé prázdniny brousil pero. Tak se teď podíváme na jinou, řekněme ohroženou skupinu. Joseph Murphy svého času řekl: „Nikdy nepřipusťte, aby váš duch odešel do důchodu. Odchod do důchodu je začátek nového dobrodružství.“ Myslím, že Joseph Murphy neměl tušení o dobrodružné cestě českých občanů důchodem, a myslím, že čeští důchodci jsou ti, kteří by mohli Murphyho učit, a spoluobčané v důchodovém věku by mohli vyprávět legendy. Alexandr Vondra nedávno k důchodům v pořadu Česká politika řekl: Důchodci spotřebovávají, neprodukují, stojí ten zářez v rozpočtu za to? Tak jak bys na to, důchodče Ivane, odpověděl? Na tuto něžnou, hluboce lidskou a solidární, sugestivní otázku?
Ivan Hoffman: A teď to bude problém, to bude odpověď ve vlastní věci. Já bych řekl, že ta myšlenka, že důchodci spotřebovávají, neprodukují a zvyšovat jim důchody znamená vyhazovat miliardy komínem, není originální. Jde o politický evergreen, který míří na konkrétní cílovou skupinu, a to na voliče, spíše mladé liberály, no a zaručeně oslovuje sebestředné egoisty.
Jenomže i důchodci jsou zajímavá cílová skupina, a usilovat o jejich hlasy je politicky stejně legitimní. Vstřícnost k důchodcům s ohledem na skutečnost, že je minulá vláda vzala na hůl a znehodnotila jim třetinu úspor, nepochybně nezůstane u voličů bez odezvy, i když o nějakou adekvátní kompenzaci způsobené újmy se nejedná ani náhodou.
Ta snaha ušetřit na důchodcích je jádrem ekonomické disciplíny, která si říká důchodová reforma. Čím vášnivěji politici šermují takovými těmi demografickými prognózami, statistikami, grafy produktivity či bilancí státního dluhu, tím jsou podezřelejší ze záludného rozdmýchávání mezigenerační nevraživosti. Ta je tradičně živená lidskou závistí.
Politici rádi líčí důchodce jako parazity, na které mladí musí dřít, kvůli kterým se musí uskromňovat. Jenomže ta představa, že když se někomu vezme, jinému bude přidáno, je zcela naivní. Peníze, o které Fialova loupežná družina připravila důchodce, vyletěly komínem. Poprali se o ně zbrojaři s developery, s lichváři a spekulanty. Tedy cokoliv stát ušetří na občanech, to zmizí právě v tom komíně, v té černé díře, kterou se občanům vyhrožuje.
Martina: Ty jsi předeslal, že budeš vlastně vystupovat ve své věci. A já bych tedy podotkla, že i tak jsme na vás, důchodce, dost hodní, protože vás stále necháváme volit. Jsou i tací v naší společnosti, jako například investor Václav Dejčmar, který přišel vpravdě s progresivním návrhem. Říká: Stejně jako vylučujeme z voleb jednu velkou skupinu lidských bytostí, a to jsou mladí lidé do 18 let, tak posledních 18 let života by se také nemělo volit, řekl pan Dejčmar. A v jeho úvaze by se oněch 18 let mělo odečítat od statistiky naděje dožití, což u mužů činí 77,5 roku. A my, ženy, bychom k urnám mohly chodit až do 83 let, a něco přes. Já pevně věřím, že to byl vtip a jenom snaha za každou cenu rozvířit mediální hladiny, ale zároveň si pokládám otázku: Co když ne? Protože, milý zlatý, ty už by sis příliš nezavolil.
Ivan Hoffman: Tak tomu rozumím. No, ta rezignace na mezigenerační solidaritu je asociální a je krátkozraká. Jakmile se k ní ale politici uchýlí, a většinou jde tedy o tu partu probruselských liberálů, tak to má politické důsledky. Důchodci, kteří spotřebovávají a neprodukují, mají ve společnosti, respektive v politickém systému, nezastupitelnou a zřejmě klíčovou roli. Disponují životní zkušeností, která je předurčuje korigovat ve volbách neuvážené preference zpovykaných progresivců. Důchodci ve volbách vyvažují extrémy, brzdí ideologické fanatismy. A já bych řekl, že jsou to právě ty seniorní volební hlasy, kterými se ve společnosti jakž takž udržuje historická kontinuita. To je, myslím, nesporné.
Martina: Jak už jsem říkala, já chci pevně věřit, že muselo jít o svého druhu provokaci, že něco takového člověk hlavou nevymyslí. Ale velmi seriózně se diskutuje o snížení hranice věku pro volební právo. Diskutuje se hodně, a přímluvných hlasů, které by byly pro to zavést volební právo od 16 let, je také mnoho. Mimochodem i prezident pléduje za snížení volebního věku na 16 let. Ten, který se sám omlouvá tím, že když ve 23 letech vítal okupační vojska, tak byl nezrale mladý. Jeden se v tom ztrácí. Jak vnímáš toto posouvání spodní hranice pro volební právo ty?
Ivan Hoffman: Politik se řídí tím, co pro sebe považuje za výhodné. Já nic víc bych v nápadech pana prezidenta neviděl. Nicméně když si vzpomenu na sebe v šestnácti, tak jsem byl chytrý jak rádio. A ve 23 letech jsem na své generaci s nelibostí konstatoval konformitu s režimem. Takže pan prezident podle mě nebyl ve 23 letech nezrale mladý. Byl prostě konformní s režimem, ve kterém dělal kariéru. A teď předstírá, že se za to stydí.
Martina: Když si vzpomenu, co se říkalo za mých mladých let, a je to právě částečně ta doba, o které mluvíš, tak všude byla hesla „mladí vpřed“. Mladým patří svět, mladým patří budoucnost, což dává svým způsobem logiku, protože valnou část věcí děláme právě pro naše děti. Nebo si to alespoň myslíme. Tak komu patří budoucnost podle tebe?
Ivan Hoffman: Budoucnost každopádně patří důchodcům. Vymezit se proti těm dnešním je vzkaz pro ty budoucí. Protože dokud lidé nebudou nesmrtelní, a to zatím ve výhledu není, tak budou stárnout, budou nezbytně svou životní dráhu uzavírat jako důchodci, kteří již samozřejmě spotřebovávají, a moc toho už neprodukují. Ale v tom nejsou sami. Za ty miliardy vyhozené komínem se podle zmíněné logiky mohou považovat i peníze pro děti a mladistvé. Spotřebovávají a neprodukují rovněž lidé handicapovaní nebo na mateřské. Určitě lze o vyhazování peněz komínem diskutovat v případě mezd poslanců a senátorů. Přemýšlet, zda něco produkuje armáda byrokratů. A není do očí bijícím vyhazováním peněz komínem financování volnočasových aktivit pana prezidenta a jeho manželky? To bych k tomu všechno poznamenal. A především jsou to dnešní důchodci, kteří vyprodukovali a vybudovali vše, co se zde po změně režimu zprivatizovalo anebo zcizilo. Takže řekl bych, že jde o poslední generaci, která si důchod doopravdy odpracovala.
Martina: Ivane, já se taky snažím.
Ivan Hoffman: Dobře, dobře.
Martina: Každé prázdniny si připomínáme datum 21. srpna roku 1968. Letos jsme mohli číst v novinách titulky: Den, kdy se osvoboditel změnil v okupanta. Srpen 68 ukončil snahu o socialismus s lidskou tváří. Výročí ponížení, zmaru a beznaděje. Jak sis na toto nechvalně známé výročí vzpomínal ty?
Ivan Hoffman: Okupace Československa vojsky v srpnu 1968 je samozřejmě po půlstoletí zaváta nánosem účelových dezinterpretací a dnešním propagandistům se ta okupace hodí jako alibi pro obecnou rusofobii. Kdyby se drželi historické pravdy, tak by nemohli srpnem 1968 strašit děti před spaním ani jejich rodiče. Pro ty lidi, kteří prožili druhou světovou válku, vítězný únor, padesátá léta a posléze uvolněnou atmosféru let šedesátých, byl ten srpen 1968 především tragickým nedorozuměním.
Já pamatuju, že jedno z hesel spontánně napsaných na pražských ulicích bylo „Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil“. To, co československá veřejnost vnímala jako revitalizaci socialismu, obrodný proces, to vyhodnotili Sověti, a s nimi i jejich satelity, s výjimkou snad Jugoslávie a Rumunska, jako kontrarevoluci.
Ale podstatné je, že poptávka po změně režimu na kapitalistický byla v roce 1968 prakticky nulová. Ti okupanti, především tedy Sověti, čili Ukrajinci a také Rusové, nám tenkrát nevnutili socialismus ani komunismus. Oni vnutili Československu socialismus bez lidské tváře. Byrokraticky fungující, ale dogmatický a nevkusný. A zavedli nad ním prostřednictvím zdejších kolaborantů dozor. To je to, co se tenkrát opravdu stalo.
Martina: O tomto aktu se mluví jako o ztrátě státní suverenity. Tu jsme ztratili vícekrát. A ta moje otázka zní, zda se to dá v některých případech srovnávat. A teď nepůjdu do fatálních okamžiků, třeba roku 1938. Zůstanu víceméně v současnosti a připomenu například Lisabonskou smlouvu. Tu prezident Klaus ratifikoval jako poslední hlava státu ze všech členských zemí EU, protože se stále snažil tento proces legálně pozdržet. A po podpisu řekl, že Česká republika tímto okamžikem ztrácí svou suverenitu. A tak se vracím k té otázce. Dá se to srovnávat? Přišli jsme o suverenitu vícekrát i bez tanků?
Ivan Hoffman: Určitě ano. Ta státní suverenita existovala v sovětském bloku pouze formálně a z hlediska geopolitiky byl československý pokus o vlastní originální socialistickou cestu naivní. Na tu konvergenci, sbližování režimů, ještě nedozrál čas. Navíc Západ neměl zájem o atraktivní socialismus u konkurence a Východ v něm nespatřoval příležitost, ale zbytečné riziko. Takže dá se říct, že si Československo okupaci vlastně vykoledovalo, ale nedoplatilo na ni samo.
Ta okupace Československa fatálně kompromitovala socialistické a komunistické strany v západní Evropě, srpen 68 se bral jako důkaz, že socialismus prostě už nelze reformovat. A my můžeme jen spekulovat, kudy by se ubírala historie, kdyby do Československa nevyjely sovětské, polské a maďarské tanky. V Evropě rozdělené železnou oponou by ideální byla neutralita, jenomže na neutralitu je třeba mít kuráž a sebevědomí. A té se u nás, u politiků, nedostávalo ani po listopadu 89. Tedy taky byla šance nepřidat se k nikomu, jít vlastní cestou.
Martina: Kuráž a sebevědomí, ano, obojí je potřeba k tomu jít vlastní cestou, a zdá se, že ze specifické vlastní cesty jsme vždy měli poněkud nahnáno. Dá se tedy říci, že ani z těch okupací jsme se nepoučili, jak už jsem zmiňovala, a nechali jsme si ochotně dát jenom jiný postroj?
Ivan Hoffman: Tak v srpnu 68 Československo ztratilo státní suverenitu, kterou ovšem reálně nedisponovalo. Jakmile ji dvacet let poté díky rozpadu východního bloku nabylo, tak se jí vzdalo dobrovolně. A to přistoupením Česka i Slovenska k Evropské unii a k NATO. No, a místo s vojenskou okupací Moskvou, se kterou se většina občanů Československa časem smířila, je dnes většina občanů Česka a Slovenska smířena s ekonomickou okupací Bruselem, respektive Německem.
No a když se s tímto vědomím ohlédneme do minulosti, tak vlastně nedává smysl někdejší národní sebelítost, že jsme se stali obětí intrik na geopolitické šachovnici. Když jsme měli šanci dokázat, že máme na víc než být vazalem, tak jsme předvedli, že na to nemáme. Takže se zdá, že jsme uvykli údělu být čísi periferií. Protože ta generace okupovaná Moskvou byla ponížena, ale byla soběstačná. No, a ta dnešní generace okupovaná německým Bruselem je vytunelovaná a závislá. Takže vlastně nekolaborujeme z donucení, no a dohlížení z tanků není potřebné, protože kolaborujeme s pílí.
Martina: Pojďme se vydat za hranice, přestože ani tam tedy není nikterak optimistická situace. Z Ukrajiny se o prázdninách stal de facto vnitrozemský stát. Od konce července letošního roku nevplula do ukrajinských černomořských přístavů ani jedna zahraniční loď. Nikdo blokádu formálně nevyhlásil, žádný admirál neposlal flotilu zatarasit vjezd do přístavu. Stalo se to jinak.Mezi 20. červnem a 20. červencem Rusko zasáhlo 28 civilních plavidel v oblasti velké Oděsy, rejdaři si spočítali riziko a lodě přestaly přijíždět. Znamená to, že dnes už, Ivane, není třeba klasické námořní blokády, tedy válečných lodí v přístavu? Stačí vysoké pojišťovací riziko soukromých lodí, a země je rázem bez přístupu k moři?
Ivan Hoffman: Je to tak. Zajímavé je, že tato situace nevyvolala větší zájem mainstreamových analytiků, protože při naprosté ruské vzdušné převaze nejsou Ukrajinci schopni přístavy ubránit. Takže není žádný rozumný důvod předpokládat, že ochromení námořní dopravy je pouze dočasné. Naopak je pravděpodobné, že Ukrajina už přes Oděsu nic nevyveze ani nedoveze, a to nikdy. Stane-li se Oděsa opět přístavním městem, už nebude ukrajinským, ale ruským.
Martina: Jaký bude důsledek toho, že námořní obchod Ukrajiny ustal? Jaký to bude mít dopad pro ni, pro její export a případně pro cílové země exportu?
Ivan Hoffman: Tak jako vnitrozemský stát bude Ukrajina ekonomicky neatraktivní pro své západní sponzory, protože pro Black Rock či Vanguard nedává smysl investovat do ukrajinské půdy či nerostů, když nelze vyvézt obilí ani železo. Z vojenského hlediska bude komplikovanější zásobovat Ukrajinu odříznutou od moře zbraněmi a střelivem. No, a protože Rusové současně loví ukrajinské lokomotivy, tak vyhlídky na porážku Ruska jsou mizivé. Kromě pěchoty dojdou i zbraně a munice.
I bez moře ovšem Ukrajina zůstává zajímavá pro západní politiky a samozřejmě pro zbrojaře. Ukrajinou se straší a odůvodňuje militarizace Evropy. Pro NATO je pak boj s Ruskem do posledního Ukrajince výhodný, podle hesla „z cizího krev neteče“. Západ má zájem na poškozování a vyčerpávání Ruska, ale ta cena, kterou platí Ukrajinci, ta Západ netíží. Od začátku je jasné, že Západ pomáhá Ukrajincům válčit v předem prohrané válce. Na Ukrajině se odehrává asistovaná sebevražda. Západ asistuje ukrajinskému sebezničení. Takže já bych řekl, že co se tváří jako pomoc trpícímu, je ve skutečnosti čirý cynismus.
Martina: Už pátým rokem se neználkové i odborníci vyjadřují k tomu, jak to nakonec s Ukrajinou dopadne, co ji čeká. Nutno dodat, že ty ses od svých prognóz nikterak neodchýlil, a čas ti spíše dává za pravdu. Doznala tvá prognóza nějakých změn teď ve světle nových událostí?
Ivan Hoffman: Ta cesta Ukrajiny od mezinárodně garantované neutrality ke státní nicotnosti se ztrátou moře neskončí. Tady reálně hrozí, že Ukrajina dříve či později přijde o svá západní území, která kdysi patřila Polsku, Maďarsku a Rumunsku. Všechno to má jeden důvod. Ten sen ukrajinských nacionalistů předělat ukrajinské Rusy na banderovce a zavléct je na Západ byl stejně naivní, jako sen Rusů předělat ukrajinské banderovce na Rusy a zavléct je na Východ. Výsledkem této strkanice je rozvrácený stát, jehož občané se rozutekli do světa. Svět už na Ukrajince pohlíží přes prsty a spekuluje, jak je poslat zpátky na Ukrajinu na smrt, před kterou utekli.
Takže jak dlouho bude Oděsa součástí vnitrozemské Ukrajiny, respektive kdy bude přičleněna k Rusku, to už je dneska otázka pro generály. Už to není téma politického vyjednávání. Ale řekl bych, že když se bude v budoucnu vyprávět historie Oděsy, tak za ten den, kdy Ukrajina Oděsu ztratila, bude určitě považován 2. květen roku 2014. To je den, kdy banderovci upálili desítky Rusů v Domě odborů.
Martina: Ivane, musím říci, že ty jsi skutečně neustoupil ani píď od tohoto svého názoru, protože jestli si vzpomenu, že jsme spolu dělali rozhovory na toto téma právě oněch pět let zpátky, tak si dovolím říct, že to vidíš pořád stejně. Opravdu ses v ničem třeba nemýlil?
Ivan Hoffman: Já nevím, možná v něčem ano, a pokud ano, tak asi jsem byl občas optimista a myslel jsem si, že některé věci se prostě nemůžou stát, a pak se staly. Ale zvítězila skepse, takže pokud jsem se mýlil málo, tak jsem asi větší skeptik než optimista.
Martina: Těžko říct, jak jsme opravdu informováni o tom, co se v současné době děje na Ukrajině, v Kyjevě. Podívejme se po jiném informačním servisu, protože zatímco donedávna jsme byli informováni takřka v přímém přenosu, jak pokračuje konflikt Spojených států a Izraele s Íránem, tak najednou příval informací ustal. Těžko říct, zda proto, že ustaly vzájemné útoky. Amerika se tváří, že konflikt vyhrála, a stejný pocit vítězství prezentuje i Írán. Řekni mi, co je blíže skutečnosti a jak rozumíš aktuální situaci na tomto pravděpodobně stále válečném poli?
Ivan Hoffman: Tak od ostré střelby přešel Donald Trump na ostrou, a občas i vulgární rétoriku a může mít k tomu více důvodů. Buďto Trumpovi došly rakety, nebo mu došla kuráž, anebo dostal rozum. Íránci se Američanů zjevně nebojí. Na výhrůžky odpovídají výhrůžkami a předvedli, že nemluví do větru. A doopravdy jsou nebezpeční. Tak Trump musí zvážit, kam až může s eskalací zajít. Už teď je ale jasné, že útok na Írán přišel Spojené státy draho. Jednak ekonomicky, ale především ztrátou prestiže. V Íránu se názorně ukázalo, co se stane, když má moc politik, který hledí jen na to, co by komu zničil, a přitom mu chybí pud sebezáchovy. To je případ Trumpa.
Martina: Říká se, že když se dva perou, tak třetí se směje. V tomto případě to skutečně neplatí, pokud jako toho třetího vezmeme Evropu. Írán se nechal slyšet, že zaútočí na americké vojenské cíle v Evropě, pokud budou Spojené státy pokračovat v eskalaci konfliktu. Řecko proto začalo přesouvat protivzdušné obranné systémy Patriot do okolí základen Severoatlantické aliance. Vedení NATO vzkázalo, že je připraveno čelit jakékoliv hrozbě. Myslíš si, že se nakonec mocnostem opravdu podaří přenést na evropský kontinent více válečných ohnisek?
Ivan Hoffman: Doopravdy to hrozí. Já bych řekl, že koncem studené války jako by ztratil smysl mír. Svět je vtahován do válečného víru a je stále snadnější a levnější zaútočit. Přitom je stále komplikovanější a nákladnější se ubránit. Ta šance nebýt poražen je větší než šance někoho porazit. Přibývá těch, co nerespektují stará pravidla, a slábne schopnost silných vynutit si poslušnost. Čím je svět složitější, civilizovanější, propojenější, tím snazší kořistí je pro barbary. A těch vlivných, prominentních barbarů mezi politiky přibývá a za své barbarství se nestydí.
Takže já bych řekl, že aktuální hrozba spočívá v tom, jak roste obliba snadných cílů. My vidíme, že zničit plynovod, poškodit rafinerie, potopit loď anebo vypálit sklad nějakého zboží nikdy nebylo snazší. Devastovat něco, co nikdo nebrání, protože ho nenapadlo, že by měl, dá menší práci než organizovat tankovou bitvu. No, a válčí-li se bez pravidel a dovoleno je cokoliv, tak to činí politiku primitivnější a bezohlednější. Ty války na Ukrajině a v Perském zálivu přinesly troufalost slabších a bezradnost silnějších.
Takže teoreticky je možné, že si silnější řeknou, že moudřejší ustoupí. No, ale podle mě pravděpodobnější je, že neustoupí, protože než prodělávat na drahé obraně proti levným útokům, je levnější odpovědět na levné drony atomovkou a vyřešit problém z jedné vody načisto. To může být situace jak Američanů v Íránu, tak i Rusů na Ukrajině. No, a tahle konstelace levného útoku a drahé obrany prostě nemá dobrou prognózu. No, a přizve-li se k tomu ještě umělá inteligence, tak odpadne i šance, že člověk na poslední chvíli použije selský rozum.
Martina: Ivane, zkusíme nějakým způsobem naše povídání odlehčit?
Ivan Hoffman: Můžeme to zkusit.
Martina: Máš něco, co tě potěšilo o prázdninách?
Ivan Hoffman: No tak moc ne, protože u nás bylo strašlivé sucho, takže jsme spíš trpěli nepřízní přírody a sledovali kolem sebe vegetační zmar.
Martina: Dobře, já se nebudu pokoušet z tebe dostat nějaké práškové veselí. A zůstanu ještě v Americe, byť z jiného důvodu. Bývalý hlavní vládní imunolog Spojených států, Anthony Fauci, si užil pozornost, po které, jak se ukázalo, toužil. Byť o tento druh popularity asi nestál. Před americkým Kongresem vypovídal opakovaně, přičemž jedno z nejpozoruhodnějších slyšení proběhlo koncem července 2026 před senátním výborem. A přestože se Fauci během slyšení v Senátu více než stokrát odvolal na pátý dodatek ústavy, který zaručuje, že nikdo nemůže být v žádném trestním případě nucen svědčit sám proti sobě, tak jsme se z jeho deníku, který si psal, a z otázek třeba Randa Paula dozvěděli o praktikách před covidem a v době covidu asi více, než mnozí chtěli slyšet. Co nového ses dozvěděl především ty?
Ivan Hoffman: No, tak především to, že covidová lež má dlouhé nohy. Tak obelhaní, poškození a zesměšnění lidé opravdu nestojí. Ta reakce na ten skandál v americkém Kongresu byla minimální a slabá. Je to tím, že obelhaný člověk je alergičtější na ty, co se nenechali obelhat, než na ty, co ho obelhali. Takže zločinci se mohou na své oběti spolehnout. Namísto veřejného pobouření došlo na stockholmský syndrom.
Nicméně přibývají informace o tom zločinném pozadí pandemie, o cenzuře, manipulaci veřejného mínění, o podvodech i korupci provázející očkování klinicky chatrně testovanými preparáty. No, a také roste tlak na zveřejnění dosud utajovaných dat a informací. A ta Fauciho reakce v americkém Kongresu, to nebyla reakce experta. To byla reakce pachatele. Faucimu reálně hrozí trestní stíhání, i když ho Joe Biden preventivně omilostnil. Fauciho právníci už oznámili založení fondu, do kterého se budou sbírat peníze na jeho obhajobu, protože se předpokládá, že bude hodně drahá, tak zřejmě chtějí, aby nepřišli o své honoráře.
Takže to je situace, kterou pozorujeme. Já bych řekl, že se asi nedá s jistotou říct, že Anthony Fauci byl hlavou této covidové mafie. Určitě ale byl její tváří. Předurčovalo ho k tomu 45 čestných doktorátů, úctyhodná publikační činnost anebo práce pro několik amerických prezidentů. No, a jak se říká, úpadek nejlepších je nejhorší.
Žádný jiný dealer v historii lidstva neprodal přes 13 miliard dávek očkování, navíc namnoze lidem, které to zdravotně poškodilo. Postupně vychází najevo, a to je na tom docela šílené, že smyslem lockdownů, které Fauci poradil politikům, nebyla ochrana lidí před nákazou. Byla to obava, že si lidé vytvoří přirozenou imunitu proti viru dříve, než se rozjede vakcinační byznys.
Martina: Já doufám, že ten fond, do kterého se budou sbírat peníze na Fauciho obhajobu, bude veřejný, protože by mě opravdu zajímalo, kdo přispěl.
Ivan Hoffman: Ano, dá se to předpokládat.
Martina: To uvidíme. Nedá se Americe popřít, že se tam v tomto smyslu alespoň něco děje, protože naše odborná veřejnost, a vlastně i laická, prokazuje v tomto případě větší rezistenci než virus covidu na očkování. Po všech těch Fauciho slyšeních odebralo ministerstvo spravedlnosti razítko soudního znalce genetičce Soně Pekové, která měla oprávnění poskytovat znalecké posudky v oblasti molekulární genetiky, biologie a mikrobiologie. Já chápu, že ona se zásadně provinila už ve dvou věcech. Jako první označila covid-19 za virus, který vznikl v laboratoři, a navíc pak dokázala testovat na covid v řádu sta korun, čímž velmi rozlítila laboratoře, které úspěšně rozjížděly covidový byznys. Takže věci se odhalují, víme více, a výsledkem je, že Soňa Peková přijde o kulaté razítko. Ani se neodvolává, ani to nekomentuje. Myslíš, že už je to jakási rezignace?
Ivan Hoffman: Tak odebrání razítka soudního znalce je součástí snahy udržet při životě covidovou lež. Důvody nejsou odborné, ale politické. Připomeňme, že Andrej Babiš se sice za to covidové působení omluvil, řekl, že byl obelhán, no ale lidé, kteří ho obelhali, působí ve zdravotnictví nadále, jako by se nechumelilo. Takže Soňa Peková správně soudí, že nemá smysl handrkovat se o úřední štempl s odborně nekompetentními lidmi, kterým nejde o nalezení pravdy, ale o jejich reputaci.
Martina: Zdá se, že se v tomto případě může mluvit o boji s větrnými mlýny, protože žádná fakta nepřesvědčí. Ale když už mluvím o boji s větrnými mlýny, tak nás pravděpodobně čeká tento boj doslova. Za předpokladu, že se občané, starostové měst, vesnic rozhodnou nedovolit výstavbu větrných elektráren ve velkém ve svém okolí, což se chystá. Současná vláda se kasá tím, že počet akceleračních oblastí snížila na 11, ale tento krok lze považovat jen za kouřovou clonu. Ano, současná vláda musí dohrávat partii, kterou rozehrála ve velkém vláda minulá. Ale řekni mi, nečekali jsme od současné vlády přeci jen více? Třeba že tento ekonomický, energetický a ekologický nesmysl stopne?
Ivan Hoffman: Mimochodem, na té kouřové cloně je zajímavé, že na Slovensku tu kouřovou clonu provedli tak, že ze sedmi akceleračních zón nechali jenom jednu.
Martina: Ale pozor, Ivane, to je jenom návrh. To je další kouřová clona. To je jenom návrh. Ale my už to všichni bereme jako hotovou věc, a přitom tomu tak není.
Ivan Hoffman: Uvidíme. Ano, přesně tak. Já bych řekl, že na tom, co se děje kolem těch občasných zdrojů energie, je dobře vidět, že nemění-li se systém, je jedno, kdo v něm vládne. No a v systému, ve kterém žijeme, se všechno točí kolem peněz. Ať už je u moci Fiala, anebo Babiš. Ta větrná monstra se u nás neprosazují proto, že jsou ekologická. Je prokázáno, že jsou naprosto neekologická. Také jsou prokazatelně neekonomická. Bez garance státem dotované výkupní ceny elektřiny by je žádný developer nestavěl. A větrníky jsou pak navíc nebezpečné, poškozují lidské zdraví, hubí ptáky, devastují krajinu a jsou škaredé jak noc. No, ale stavět se budou proto, aby stát nepřišel o miliardy podpory z Evropské unie. Politici upřednostňují peníze před veřejným zájmem, a to proto, že za veřejný zájem považují peníze. Oni jsou posedlí penězi. No, a nejviditelnějším symbolem této zvrácené posedlosti teď budou, s velkou pravděpodobností, 270 metrů vysoké Babišovy větrníky.
Martina: Je pravda, že ony nejsou Babišovy, ale pokud se k tomu nepostaví jinak, tak to tak budoucnost vnímat bude.
Ivan Hoffman: Postavené za Babiše, jo?
Martina: Ano, ano. A myslíš, že to občané opravdu dovolí? Je ještě čas na to, aby, neřeknu ani nám, řeknu jim, došlo, že si tak nechají zničit to nejcennější, co máme, naši krajinu, naši zem?
Ivan Hoffman: Já bych řekl, že občané v dotčených oblastech se už brání. No, a jak přibývají informace ze zahraničí o tom, jaké jsou s větrníky problémy tam, kde se stavěly ještě v dobré víře, že to je dobrý nápad, a teď se rozebírají a od budování dalších větrných parků se ustupuje, tak řekl bych, že odpůrci tohoto zvěrstva nejsou bez šancí.
No, ale z druhé strany ani nemají vyhráno, protože na své straně nemají vládu. Ten boj proti větrníkům vypadal fakt jako boj s fialovci, kteří se spojili s developery, a nyní to vypadá na boj s Babišem, který se spojil s developery. No, a mohu-li k tomu učinit takový provokativní politický komentář, tak řeknu, že tohle by se nestalo, kdyby ve vládě bylo hnutí Stačilo!
Martina: Ty říkáš, nemají na své straně vládu, ale víš co? Odpůrci větrných elektráren mají na své straně nás dva.
Ivan Hoffman: No, možná ještě s tím něco uděláme. Musíme se na to připravit.
Martina: Ivane, musíme zůstat věrni naší tradici veselého zvířátka na konec. V poslední době jsem si všimla, že máme nějak štěstí na medvědy. Byť tento je kreslený a k veselí nemá až tolik důvodů. Ukrajina uvalila sankce na autory a distributory animovaného seriálu Máša a medvěd. Ukrajinská ministryně kultury Teťjana Berežná seriál označila za nástroj ruské propagandy a obávají se, že seriál, který na Ukrajině patřil na sociálních sítích dlouhodobě k nejsledovanějším dětským pořadům, představuje hrozbu pro národní bezpečnost. Myslíš, že na tom může něco být, anebo je to projev jisté bezvýchodnosti?
Ivan Hoffman: Tak je to projev nenávisti ke všemu, co je ruské. Ukrajinci by samozřejmě mohli nahradit Mášu s medvědem Kačerem Donaldem, ale asi nejlépe by národní bezpečnost zajistili vytvořením dětského seriálu, kde by v hlavní roli bylo nějaké ukrajinské zvíře. Já tedy nevím, zda takové mají. Pokud ne, tak by si ho měli rychle vymyslet.
Martina: Pravdou je, že pokud tak budou pokračovat, tak za chvíli po svých šarvátkách s Polskem budou muset zakázat Bolka i Lolka. Ono ostatně těch titulů bychom asi našli více.
Ivan Hoffman: Myslím, že jim zbudou čeští pohádkoví hrdinové, třeba Křemílek s Vochomůrkou anebo Včelka Mája. Ty by mohly projít i na Ukrajině.
Martina: Tak doufejme, že pařezová chaloupka je neškodná. Ivane, já ti moc děkuji za tvé zevrubné ohlédnutí za červencem a srpnem. Byly to vpravdě horké měsíce, nejen co se klimatu týče. Věřme, že se v tom dobrém slova smyslu ochladíme třeba v září a že nedostaneme žádnou ani klimatickou, ani geopolitickou studenou sprchu. Moc se na tebe těším.
Ivan Hoffman: Dobře, také v to doufám. My s tím nic moc udělat nemůžeme, ale pokud ta studená sprcha přijde, tak ji oceníme.
Martina: Dobře, Ivane, těším se na tebe a za měsíc opět na slyšenou. Milí posluchači, mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Všechny příspěvky s Ivan Hoffman
Diskuze: