Příliš levný útok a příliš drahá obrana

Člověk nebude tak chytré zvíře, za jaké se považuje. Zatímco jiným predátorům pomáhá přežít pud sebezáchovy, člověk je schopen tento důležitý instinkt potlačit. Servou-li se dva lvi, nejde o život, protože slabšímu v jednu chvíli dojde, že je slabší, a ustoupí. Silnější pak nemá potřebu slabého zahubit jen proto, že to je v jeho silách.

Člověk se ovšem do rvačky s jiným člověkem vybavil zbraněmi všeho druhu, včetně těch hromadného ničení. To nejde příliš dohromady s jeho nechutí kapitulovat, je-li slabší a s nechutí ušetřit slabšího, lze-li ho zahubit. Při takovéto mentalitě je sklon k násilí sebevražedný. Lidstvo může doplatit na to, že je v rukou politiků, kteří hledí jen co by komu zničili a přitom jim chybí pud sebezáchovy.

Ještě relativně nedávno byl systém kolektivní bezpečnosti jištěn dohodami dvou hlavních jaderných mocností. Vedle jaderného odzbrojování, snižování počtu nukleárních hlavic, bylo důležité, že si nepřátelé nechali vidět na prsty, aby jeden druhého nemohl překvapit. Ještě důležitější byla dohoda neinvestovat do protiraketové obrany. Důvod byl jak ekonomický, obrana je násobně dražší než útok, tak bezpečnostní: kdo se neumí ubránit, nezaútočí. Výsledkem byla studená válka jaderných velmocí čili mír, kterému se těšili i sovětští a američtí vazalové.

S koncem studené války jako by ztratil smysl mír. Svět je vtahován do válečného víru. Je stále snadnější a levnější zaútočit. Je stále komplikovanější a nákladnější se ubránit. Šance nebýt poražen je ale větší než šance někoho porazit. Přibývá těch, co nerespektují stará pravidla a slábne schopnost silných vynutit si poslušnost. Čím je svět složitější, civilizovanější, propojenější, tím snazší kořistí je pro barbary. A vlivných, prominentních barbarů mezi politiky přibývá a za své barbarství se nestydí.

Roste obliba snadných cílů. Zničit plynovod, poškodit rafinérii, potopit loď anebo vypálit sklad nikdy nebylo snazší. Devastovat něco, co nikdo nebrání, protože ho nenapadlo, že by měl, dá menší práci než organizovat tankovou bitvu. Válčí-li se bez pravidel a dovoleno je cokoli, činí to politiku primitivnější, bezohlednější a také odpornější, než jakou byla v éře, kdy se za legitimní cíle považovaly jenom ty vojenské.

Konflikt, ve kterém se cílem stane odsolovací zařízení, přehrada, most anebo čistička odpadu, působí jako projev škodolibosti a zlomyslnosti. Neničí se výlučně zbraně a jejich obsluha, ale také něco, co útočníka neohrožuje, něco, co je užitečné a čeho je na rozdíl od zbraní škoda. S normální válkou, se kterou si běžně spojujeme zášť, krutost, anebo odvahu, hrdinství to nemá mnoho společného. Útoky na snadné cíle způsobují velkou škodu, ale nemívají mnoho obětí. Nebezpečné jsou tím, že konflikt eskalují, oddalují vyhlášení vítězů a poražených. Nic ale nelze eskalovat donekonečna. Kdo to s drážděním hada bosou nohou přehání, riskuje, že bude nakonec jaderně vyhlazen.

Co mají války na Ukrajině a v Perském zálivu společného, je troufalost slabších a bezradnost silnějších. Teoreticky je možné, že si silnější řeknou „moudřejší ustoupí“. Pravděpodobnější ale je, že neustoupí. Než prodělávat na drahé obraně proti levným útokům, je levnější odpovědět na levné dróny atomovkou a vyřešit problém z jedné vody na čisto. Tahle konstelace levného útoku a drahé obrany prostě nemá dobrou prognózu. A přizve-li se k tomu umělá inteligence, odpadne i šance, že člověk na poslední chvíli použije selský rozum.