Diverzifikace hlavy

Diverzifikace znamená rozdělení, rozložení, rozčlenění, rozrůznění a souvisí s obavou, že vsadit vše na jednu kartu je nerozum. Diverzifikace snižuje riziko. Má to ale háček: kdo neriskuje, nevyhraje. Kdo chce pořádně vydělat, odmítá diverzifikaci coby zbytečnou brzdu.

O diverzifikaci se toho hodně namluvilo kolem plynu. Evropa ho ve velkém výhodně nakupovala z Ruska, ale čím více si Rusko ošklivila, tím i sílily hlasy, že kvůli energetické bezpečnosti je třeba dovoz plynu diverzifikovat. Vedle ruského plynu se začal nakupovat také drahý americký. Američany trápila evropská závislost na ruském plynu natolik, že preventivně přátelsky zlikvidovali podmořské potrubí z Ruska.

Svět je ale v pohybu, Američané jsou rozpínaví a téma energetické bezpečnosti se vrací. Evropa musí řešit závislost na americkém plynu, poté, co si ruský zakázala. A diverzifikovat americký plyn lze v praxi jenom tím zakázaným ruským, který Evropa bez tak stále nakupuje, i když předstírá že ne.

K plynu ještě tolik, že odstřihnout se od levného zdroje je ekonomicky chybné, odstřihnout se od drahého je ekonomicky racionální, energeticky bezpečné ovšem není jedno ani druhé. Energeticky bezpečný je pouze mix levných dodávek od předvídatelného nepřítele a drahých dodávek od záludného spojence. Aby se ovšem do praxe prosadila tato elementární logika, musel by se nejprve diverzifikovat obsah hlav, které Evropu řídí.

Evropu ze zálohy řídí hazardéři, kteří ve vidině momentálního zisku prosadili obchodování na burze, místo dlouhodobých kontraktů. Energetická destabilizace Evropy je důsledkem tohoto hazardu, ale platí i opak, že hazard je příležitostí z nestability profitovat. Pod rouškou zajištění energetické bezpečnosti se zkrátka bezpečněji krade. Evropu ekonomicky ruinuje fikce energetické bezpečnosti.

Problém s diverzifikací je samozřejmě obecnější. Jde o to, že u většiny lidí fungují hlavy v jakémsi základním černobílém nastavení. Taková hlava osciluje mezi buď, anebo. Je puzena volit z protichůdných alternativ, aniž by je svedla kombinovat. V černobílém režimu kdo není přítelem, je automaticky nepřítelem. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Z čeho není zisk, toho není škoda, protože vše je buďto nezbytné, anebo na odpis. Představa, že je bezpodmínečně nutné zvolit stranu, k někomu se přidat a od někoho se distancovat, vychází z představy světa jako barikády, světa odsouzeného k permanentnímu konfliktu, který vylučuje smír, toleranci, kompromis, koexistenci či neutralitu.

Smutnou ilustrací, co mají hlavy fungující v černobílém režimu na svědomí, je Ukrajina. Obsedantní ukrajinská potřeba zvolit mezi Ruskem a Západem způsobila státní převrat, občanskou válku proevropského ukrajinského západu s proruským ukrajinským východem, a nakonec zástupnou válku kolektivního Západu s Ruskem prostřednictvím Ukrajinců. Profitovat mohli Ukrajinci pouze z neutrality. Volbou jedné strany zvolili konfrontaci, jejíž důsledky jsou bída, rozvrat, masová emigrace, a ztrátu ukrajinského východu s tím, že zbytek Ukrajiny bude neutrální, anebo nebude.

Odhadnout míru rizika není jednoduché, a pro diverzifikaci rizika je třeba nejprve diverzifikovat hlavu. Z primitivního plochého černobílého režimu přepnout na sofistikovanější prostorové barevné vnímání světa. Jenomže myšlení, jak známo, bolí. Je přirozené, že vždy budou v menšině hlavy, které si dají tu práci přemýšlet v širších souvislostech, předvídat možné důsledky a na základě toho neriskovat, neopouštět jisté pro nejisté.

Jenomže nechat rozhodování na diverzifikovaných, opatrných hlavách, znamená zvolit nudu. Člověk je netrpělivý, touží po tom, co nemá, a nikdy nemá dost. Černobílé hlavy zřídka ocení stagnaci, nehybnost, neměnný řád. Ocení ho vlastně pouze v jedné specifické konstelaci. Po katastrofě způsobené špatným odhadem rizik. Tehdy, když kolem sebe vidí mrtvoly svých blízkých uprostřed hořících trosek.