Psychedelické změny na Blízkém východu se blíží, a Evropa u toho nemá žádné slovo

Martina: Když se podíváme na konflikt, který jsme dnes už několikrát zmínily, kdy je izraelsko-americká válka namířena nikoli proti arabské zemi, ale proti následovníkovi Perské říše, Íránu – co si myslíš, jakou celkovou situaci to může vyvolat ve světě? O čem to svědčí? A jak to čteš ty jako člověk, který tam strávil 32 let?

Eva Filipi: Myslím, že všichni to vnímáme tak, že tím, jak se uzavřel Hormuzský průliv, jsme zjistili, že jsme velmi zranitelní, zvláště Asie a Čína. O celém tomto konfliktu by se dalo mluvit hodiny a hodiny, nicméně myslím, že výsledkem bude opravdu to, co jsme před chvilkou zmínily – změna bezpečnostní architektury Blízkého východu. Tam je totiž patrných několik věcí. Jednak Izrael, premiér Netanjahu není spokojen s tím, že se v Ženevě jedná mezi Amerikou a Peršany prostřednictvím Pákistánu.

Martina: V době, kdy budeme vysílat náš rozhovor, už bude jasné, jak tato jednání dopadla.

Eva Filipi: Ano, možná ano, možná ne, tato jednání mají probíhat asi dva měsíce. Ono to není jednoduché. Zajímavé je, že probíhají na hoře ve Švýcarsku, kterou vlastní katarský emír. Takže proč mluvím o bezpečnostní architektuře nového Blízkého východu? I proto, že Katar si umístí tato jednání do vily nebo hotelu, který vlastní. Čili celá tato architektura je dnes úplně jiná. A jak tato jednání dopadnou, to zatím nikdo neví.

Ale zase, když si pustíš, Martino, jednotlivé kanály, co kdo říká, tak už dnes tam bylo, že Írán opustil jednání. Není to pravda. Čili u pokrývání těchto událostí člověk musí opravdu vědět, kde je opíratelná informace, protože jsou tam ti, kteří si přejí, aby tato jednání nedopadla dobře – což je zčásti i Izrael, protože ještě potřebuje likvidovat Hizballáh v Libanonu. Takže je velmi těžké mít skutečnou, aktuální informaci.

Já jsem se zamýšlela nad tím, že vlastně Izrael, Izraelité a Starý zákon jsou o Persii, i narození Ježíše je protknuto Persií, protože mudrci, kteří přinesli dary, přišli z Persie. Říká se, že astrologie zoroastrismu jim řekla, že to je alternativa pro židovský národ, a to je Ježíš. Čili na tomto poli je to strašlivě zajímavé, jak se Izraelité a Peršané vlastně po celou dobu existence prolínali. A jak už jsem někde říkala, mým snem je, že si zase Židé a Peršané podají ruku. Kéž by toto byl výsledek celé této kampaně.

Izrael jadernou zbraň má, a kdyby ji získal i Írán, nepoužil by ji, jenže takový názor není vítán

Martina: Ty rozumíš dobře i americké diplomacii, protože jsi s nimi byla v úzkém kontaktu. Pochopila jsi, proč Spojené státy vstoupily do války s Íránem? Americký prezident Donald Trump, když vstupoval do úřadu, deklaroval, že chce války především ukončovat, ale následováním Izraele při bombardování Íránu pomohl rozpoutat nejhorší konflikt v regionu za poslední desítky let. Chápeš jeho motivaci?

Eva Filipi: Neznám americkou diplomacii. Stoprocentně to bylo v období, kdy tam nebyl Donald Trump, i když za jeho prvního období ano, to byla dobrá diplomacie. Při vstupu do druhého mandátu opravdu velmi zkritizoval neokony, jestřábí politiku Ameriky, velmi zkritizoval, že se vstupuje do války, která stojí zbytečné miliardy, a byl proti jakémukoli intervencionismu. Nicméně Írán už byl pro Donalda Trumpa v trajektorii od roku 2018, v trajektorii jeho myšlení. Protože tehdy odstoupil od jaderné dohody s Íránem, a vlastně tato trajektorie běžela dál. Je to trochu obhajoba Donalda Trumpa, co teď říkám, protože to samozřejmě bylo šokující – i pro mě – že tyto útoky byly zahájeny. Protože člověk má tendenci číst politiky podle toho, že co říkají, to se splní. Takže ano, v tomto ohledu to bylo překvapivé i pro mě.

A snažila jsem se v tom hledat nějaký hlubší smysl než ten, že jde o jadernou zbraň. Jednak víme, že Chameneí vydal fatvu, takže oni měli zákaz vyrobit jadernou zbraň. Ale Peršan uvažuje ve staletích, a my uvažujeme ve čtyřletých volebních obdobích. Já si myslím, že jaderná zbraň je především hrozba pro Izrael. Bibi Netanjahu opakovaně mluví o tom, že ji Írán nesmí mít. Nicméně celá tato otázka – teď se úplně odkláním od jaderných zbraní – je také v tom, že Izrael ji má. A kdyby ji měl Írán, tak si nemyslím, že by ji použil. Ale to je můj soukromý názor, který není úplně vítán.

Martina: Rozhodně to Izrael ani Amerika nechtěly riskovat.

Eva Filipi: Nechtěly to riskovat, ale dobře. Co k tomu říct – je to překvapivé, teď se jedná. My často vycházíme z informací, které jsou jen nahozené, a já bych potřebovala sedět v kapse Donalda Trumpa v ten moment, kdy něco rozhoduje. Myslím, že interpretace jeho prohlášení je zbytečná, myslím, že nemáme ztrácet čas tím – jak to vidíme u některých novinářů – že vytahují to, co řekl teď. To jsou interpretace, a stejně nejsme v rozhodovacím procesu. Ráda bych v rozhodovacím procesu byla, protože bychom mohly také něco poradit.

Martina: Tak v nějakém rozhodovacím procesu jsi v naší vládě – k naší domácí diplomacii se teprve dostaneme – kde můžeš něco poradit, a třeba jsi i vyslyšena. Ale mě by zajímalo, co může tento konflikt napáchat v budoucí spolupráci. Protože ty jsi tady popisovala jistou – teď to přeženu – love story mezi saúdskoarabským princem a Donaldem Trumpem.

Eva Filipi: Ano, řekněme tomu love story.

Jediná íránská raketa vyřadila digitální uzel v Emirátech a lidé si nemohli objednat ani Uber

Martina: Ale přesto, že bohaté ropné monarchie jsou převážně na protiíránské frontě, tento konflikt samozřejmě bedlivě sledují a vidí, jak a zda se Íránu daří vzdorovat západní přesile. A pokud jsem si to tak různě načetla, tak v arabských očích je zásadní neztratit tvář. Nepodařilo se teď Američanům tvář ztratit? Protože tento konflikt je stále zvláštní tanec, ve kterém všichni tvrdí, že vyhráli, a skoro to vypadá, že všichni prohrávají.

Eva Filipi: Ano. Jeden analytik teď řekl, když se scházeli ve Švýcarsku, že vítěz nepřicházel ani z jedné strany, ani z Ameriky, ani z Íránu. Jak analyzovat tento konflikt, kdo zvítězil a kdo nezvítězil? Máme kolem toho hodně napsáno, ale to, co je určitě důležité a čeho si musíme všímat, je to, že Írán svým způsobem odolal obrovské vojenské mašinérii – obrovské – a bombardoval různé cíle v zálivových státech.Moc zajím avé je, že v Emirátech bombardoval AI uzel pro digitální komunikaci, což znamenalo, že lidé nemohli použít karty, nemohli si objednat Uber, což je kolaps tohoto druhu. To je naprostá novinka, že do budoucna budeme muset chránit digitální uzly, protože ta íránská raketa to tam v Emirátech skutečně zlikvidovala. Takže to je třeba další moment.

Další je, že Saúdská Arábie s Íránem měly od roku 2023 dohodu zprostředkovanou Čínou. Je potřeba zmínit, že Čína má velkou ruku v zálivových státech, nebo v jejich diplomacii. My to tady nemáme, protože to nesledujeme, nebo to naše média příliš nekomentují. Na Hormuzském průlivu se ukázalo, že Asie, a poté Čína, by propadala, protože Čína má 90 procent svých dodávek ropy z Íránu. A tím, že Donald Trump byl za čínským prezidentem, tak tam nepochybně muselo dojít k nějaké dohodě. Čína samozřejmě může dovážet přes železnici, a tak dále. Ale to, co chci říct, je, že ve výsledku i ty státy, které byly po dekády americké, především z bezpečnostního, ale i jiného hlediska, začnou, jak my u nás moderně říkáme, diverzifikovat. My také budeme diverzifikovat byznys, a oni určitě budou diverzifikovat nejenom byznysově, ale i politicky, takže to už nebude jen Washington, kdo tam bude mít upper hand. A myslím, že tohle Donaldu Trumpovi odpovídá, to on chce. On nepotřebuje mít v Zálivu upper hand, on potřebuje investice ze Zálivu, protože oni mají ropu a mají peníze. Čili on to nepotřebuje politicky prodávat, že má navrch, protože svět se nám proměňuje.

A jak už jsem říkala na začátku, bezpečnostní architektura – nejen bezpečnostní – bude na Blízkém východě lehce jiná, a to také odpovídá Donaldu Trumpovi. Protože si říká: Proč je nenecháme, ať si vybudují – on říkal nation building – proč máme budovat tyto národy? Vždyť oni jsou Arabové a muslimové a jsou schopní si své národy vybudovat. Takže já si myslím, že výsledek, jak ses ptala, bude určitě znamenat velkou proměnu Blízkého východu. A my vidíme, že tato proměna probíhá na celém světě. Donald Trump pouze reagoval na to, co se děje na celém světě, a trochu to přiživil.

Čínská diplomacie do válek nechodí, protože Číňané vědí, že válka ničí, a oni ničit nechtějí

Martina: Kdo podle tebe z tohoto konfliktu v Perském zálivu vychází jako vítěz, aniž by byl vlastně protagonistou této války? Kdo zvítězil, přestože se bojů nezúčastnil? Ty jsi svým způsobem zmínila Čínu.

Eva Filipi: Ano.

Martina: Saúdská Arábie? Kdo bude profitovat? Turecko? Nebo Spojené státy?

Eva Filipi: Tak Spojené státy profitují ze zálivových peněz, to každopádně. Profitovat v jakém smyslu? Politickém? Já myslím, že tato proměna je tak hluboká, že už víme, že Čína má politicky a diplomaticky – a i pokud jde o byznys – hodně dobře našlápnuto. Jaký bude mít vliv politický a diplomatický, to je těžko říct. Čínská diplomacie je střízlivá, vnímavá a nejde do válek, protože Číňané vědí, že válka ničí, a oni nechtějí ničit.

Martina: A také plánují na staletí.

Eva Filipi: A také plánují na staletí, stejně tak jako Peršané, jako Íránci.

Martina: Po kom všem se mohou bohaté arabské země začít poohlížet, pokud v jejich očích Amerika utrpěla jistou reputační škodu? Protože si najednou možná mohli princové a emírové říci, že ani bohaté masivní nákupy amerických zbraní, ani zřizování základen je nemusí v případě konfliktu ochránit.

Eva Filipi: Tak to je, ano. Tak to je. A já si nemyslím, že dochází k výměně, že teď tady byl Washington, a teď tady máme Peking. Úplně takhle rychle to nepůjde. Před několika dny jsem zahlédla informaci – a první informace mi vždycky přijdou zběsilé – že se Izrael nabídl Emirátům, že by je vojensky chránil. Takže ta architektura skutečně může doznat psychedelických změn.

Dobře, tak Američané tam mají základny, ale podle mě je tam Amerika, Trump, v podstatě ani moc nechce. Víme, že se stahuje z Evropy, a teď, když tam utrpěli nějaké škody na základě íránských raket, tak proč by tam ty základny měli mít? To by odpovídalo Trumpovi. On potřebuje peníze, on potřebuje byznys, on tam nepotřebuje platit, platit, platit. Takže v Saúdské Arábii, v Emirátech, bylo hodně patrné, jak se tamní luxus najednou začal proměňovat jako domeček z karet, když tam Íránci začali bombardovat letiště v Kuvajtu a další, Američany. Tak co to je?

Já samozřejmě nevím, jak íránské revoluční gardy, případně mladý Chameneí nebo další íránští představitelé, teď uvažují, co všechno budou považovat za přínosné. Ale ve Švýcarsku se teď vytvářejí nějaké technické skupiny, a to samozřejmě bude strašně složité, protože se poprvé sešel Američan J. D. Vance s někým z Persie, z Íránu – poprvé napřímo. Tam se vždycky scházeli mimo, vždycky přes mediátora, který běhal z jedné místnosti do druhé a přenášel informace, a teď to už bylo takhle fyzicky.

Takže jestli se nějakým způsobem dohodnou – bylo by to velmi dobré – tak by se Blízký východ skutečně mohl částečně uklidnit. Kdyby se i zálivové státy domluvily s Íránem, že: „Dobře, tak tady už nemáme Američany tak úplně na oku, tak už nás nechte být.“ Je to opravdu mozaika proměnných. Je to jako písky, když jdete po Sahaře, a teď se vám to tam valí, protože informací je moc. A hlavně je opravdu, Martino, důležité si dávat pozor, kdo co říká, protože vždycky je v tom záměr. Je to velmi složité, ale je to opravdu velká proměna.

Evropa nemá páky ani vliv, jen přijímá a vyděšeně zírá, jak se svět přerovnává bez ní

Martina: Evo Filipi, jestli to správně chápu, tak ty izraelsko-americko-íránský konflikt vnímáš jako produkt geopolitických změn a změny bezpečnostní architektury, a nikoliv jako příčinu. Ale přesto všechno to sehrává velkou roli. Řekni mi, kdo myslíš, že tento konflikt nejvíc odnese? Protože jednoznačného vítěze jsme nedokázaly stanovit. Ale možná se ten, kdo na to doplatí, rýsuje mnohem patrněji.

Eva Filipi: Záleží, v jakém ohledu myslíš, že na to doplatí. Jak myslíš, že na to doplatí?

Martina: Ekonomicky, bezpečnostně.

Eva Filipi: Ekonomicky – to jsme už viděli, že to je ropa a plyn.

Martina: Jak jsme křehcí.

Eva Filipi: A jak jsme křehcí, ano. K tomu se přidává tato AI. Tedy že jsme křehcí i tak, že potom stačí jedna raketa do toho uzlu, a jsme druzí. Čili ekonomicky jsme důsledky viděli. Hormuz by měl teď fungovat, čili ropa a plyn asi nějak potečou. Vidíme opravdu, že jsme – naše západní civilizace – velmi křehcí. Já nevím, jak teď uvažovat, dělat analýzu, kdo to odnese. Co si myslíš ty, kdo to má odnést? Kdo to má odnést, nebo kdo to skutečně odnese?

Martina: Nejsem odborník ani diplomat, ale vidím, že to odnáší Evropa.

Eva Filipi: Jasně, ano.

Martina: Vidím, že to odnáší Evropa a…

Eva Filipi: Tak Evropa. Ale, Martino, Evropa je ztracená už delší dobu. Evropa vlastně už nemá do ničeho co říct. To už vidíme delší dobu, že Evropa nemá ani páky, ani nic neovlivní, jen přijímá a vyděšeně zírá. Proto se Vance a Trump do nás tak pouští: „Co vy tam děláte?“ Čili já nevím, jak teď protknout Evropu třeba s Blízkým východem. My už jsme to odnesli v letech 2015–2016 migrační vlnou, takže celý tento konflikt vlastně u nás je, a my tam nemáme žádné slovo.

Prezident Macron, už rezignovavší Starmer a Merz a všichni – když něco Trump řekne, tak řekneme: „Tak my tam dáme miny.“ My už bohužel nemáme co říct, my nejsme žádný hráč. My jsme na Blízkém východě trpěni. Zvláště unijní politici, zahraniční služba – ale to myslím, že nebudou politici rádi slyšet – jsou v blízkovýchodních státech přijímáni, ale v podstatě jsou trpěni. To už je známý fakt, že Evropa ztratila možnost cokoliv ovlivňovat. Je to velmi skeptické, ale je to tak.

Z Evropy se stal světový domlouvač hodnot – a kuvajtský emír na to odpověděl šesti oběšenci

Martina: Ty jsi 32 let pracovala na Blízkém východě jako diplomatka, velvyslankyně, chargé d’affaires. Když se tak podíváš zpětně, dokážeš vysledovat, jakými kroky se Evropa dopracovala k tomuto statusu světového strpěnce?

Eva Filipi: Hezky řečeno, „světový strpěnec“, to je pěkné. Když si vezmu naše 90. léta, po „sametu“, tak skončila studená válka a všichni jsme si mysleli, že to bude jenom a jenom lepší. Byly dekády unilaterálního světa, mezi něž se taky počítala Evropa jako Západ s velkým Z, protože jsme porazili Rusko, tehdejší Sovětský svaz, a teď už bude jenom dobře, protože naše univerzální hodnoty zvítězily, a zvítězí i ve zbytku světa. A tam se podle mě začíná lámat pohled Evropy, kdy Evropa začala uvažovat stejným způsobem jako Washington, a možná ještě agresivněji. To znamená, že my budeme domlouvat všem okolo, jak se mají chovat, co mají dělat a jaké hodnoty jsou správné. A jestliže toto chcete provozovat nějakou dekádu, dvě dekády, a máme rok 2026 – viz arabské jaro a proměny těchto diktátorských režimů – tak si vysloužíte přízvisko „strpěnce“, nebo: „Dobře, jste ta Unie.“ A je to vlastně hrozně smutné.

„Strpěnec“ je hezké slovo: „Ano, my vás přijmeme, vaši delegaci.“ Protože my už nemáme ani peníze, Evropa už je ekonomicky zvláštní, takže my ani nemůžeme přeplatit některé režimy, abychom si k něčemu pomohli. Poraď mi, třeba se k tomu můžou přiřadit další momenty, ale toto myšlení, které jsem tam od devadesátek prožívala, i celá naše zahraniční politika po dobu třiceti let vlastně nepřináší výsledek, který jsme měli v hlavě. A to mi hrozně nedělalo radost, protože si myslím, že bychom měli být přátelé, ať už má někdo takové náboženství, nebo jiné.

Nicméně je to oboustranné, protože potom, když máte radikální islám, tak jsme byli schopni radikálnímu islámu říkat: „To se nedělá, tak to tedy ne. Vy musíte mít ty a ty hodnoty, které vyznáváme my,“ a to je podle mě cesta do pekel. V tomto ohledu to myslel Trump, když řekl: „Nechte je dělat, co chtějí, ať si to tam nějak uspořádají.“ Nevím, jestli jsem ti odpověděla, ale jeden z faktorů určitě je ten, že my jsme domlouvači, vykladači našich hodnot, a že jim tedy domluvíme, aby se tak chovali.

Nevím, jestli jsem ti vyprávěla o delegaci Komise v Kuvajtu – pokud ano, tak mě stopni. Oni tam přišli s tím, že my jako Evropa vysvětlujeme mnoha dalším státům na Blízkém východě, a nejen tam, že musí zrušit trest smrti, protože je nehumánní. A tak byla delegace Komise v Kuvajtu a vysvětlila Kuvajťanům: „Emíre, tohle nesmíš, protože trest smrti musí být zrušen.“ A druhý den ráno Kuvajt, emír, pověsil šest Kuvajťanů, aby to Komise viděla. Čili to už je odpověď na to, proč jsme trpěni, a ne jenom trpěni, ale: „My vám ukážeme. My kvůli vám nemůžeme zrušit trest. Proč to dělat kvůli vašim modrým očím?“ A asi tak, je to nedobrá politika.

Martina: Myslím, že za Václava Havla se tomu začalo říkat „hodnotová politika“.

Eva Filipi: Tehdy se tomu začalo říkat hodnotová? Já nevím, jestli spíš slovo „hodnotová“ nebylo za minulé vlády hodně překřikováno a vykřikováno. Ano, přesně tak.

Martina: A také se dříve říkalo, že ten, kdo má ropu, si od nás – tedy od Západu – zaslouží demokracii. Ale dnes už se přece jenom asi hraje poněkud jiná hra. Ty ses stala externí poradkyní ministra zahraničí Petra Macinky. Co panu ministrovi radíš ohledně situace na Blízkém a Středním východě?

Eva Filipi: Martino, ta skupina poradců je čerstvá. Musím říct, že kdyby mi ministr zahraničí, případně tato vláda, nebyl v zahraniční politice názorově blízký, tak bych tuto roli nikdy nesehrála. Asi mi rozumíš. Chtějí pootočit zahraniční politiku do pragmatismu, do národních zájmů a tak dále, do toho, co tam mají. Já jsem si přečetla Motoristy a jejich program, a kdyby mi jejich pohled nevyhovoval, tak bych toto místo nikdy nepřijala. Vážím si toho. Teď si to v podstatě sedá a přemýšlíme nad tím dál.

Celý rozhovor s bývalou velvyslankyní Evou Filipi o proměně bezpečnostní architektury Blízkého východu, o roli Číny v Perském zálivu a o ztrátě evropského vlivu si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.