Škodit své zemi a plnit přání Bruselu nevede k respektu, ale k despektu

Martina: Jak vlastně může vystupovat naše země, která je malá, je – co se týká zdrojů, co se týká technologií – svým způsobem momentálně ne až tak významná? Jak vlastně můžeme vystupovat? Máme slepě podporovat naše současné spojence ve všem, co dělají?

Eva Filipi: Já ti rozumím.

Martina: Jak může vypadat naše sebevědomí?

Eva Filipi: Myslím, že my vojensky, případně politicky, jako středně velká země, nemůžeme hrát prim, nemůžeme opravdu mít představu, že se podílíme na celosvětové politice. To určitě ne. Jednak si myslím, že naším zájem je, aby Česká republika prosperovala. Čili vracím se k otázce byznysu. Říká se, že se musíme věnovat i jiným zemím, ale to je obecné klišé, ale na to, že se budeme věnovat tomu, abychom se mohli věnovat po stránce byznysu jiným zemím, musíme mít produkci, a pokud ji budeme mít, tak určitě. Takže zaprvé už nemůžeme nic určovat, a ani si nemyslím, že to, že jsme v Evropské unii – ale ty znáš můj skepticismus, pokud jde o Evropskou unii – že bychom měli být tou krásnou součástí Evropské unie, která má nádhernou politiku. Vůbec si to nemyslím. Možná bychom se do budoucna měli hodně věnovat sousedům, a zkusit nikoli něco kodifikovat, to ani ne, protože já se vždycky bojím, že jak se něco kodifikuje, tak je to možná pak už jenom na papírech. Chce to jenom se pohybovat a být živí, pořádně živí. Moje kritika za minulé vlády byla, že jsme měli Ukrajinu a byli jsme hodnotoví, a to je pro mě něco, co neplatí. Kdo nás za to obdivuje? Jsme miláčky Západu, když říkáme, že Zelenskyj je úplně nejlepší? To je všechno jen povrch. Čili bychom se měli podívat dolů, zvážit naše možnosti, ale určitě dělat něco – jak se tomu vznešeně říká – národní zájmy. Kéž by. A trochu souznění, ale toho je v České republice čím dál míň.

Martina: Ty jsi říkala, že česká diplomacie si musí odpovědět především na otázky, jak dokázat, aby naše země byla více prosperující, bezpečnější a stabilnější. Ty jsi něco z toho už teď řekla. Ale jak si vlastně na všechny tyto tři otázky odpovídáš ty? Říkáš věnovat se sousedům, uvědomit si, kde je naše místo, přestat pěstovat hodnotovou politiku a vychovávat svět.

Eva Filipi: Vychovávat jiný svět – to je spíše směšné.

Martina: A jak zajistit prosperitu? Jaká je v současné době – kdy implementujeme Green Deal a OZE, obnovitelné zdroje energie – o kterých bývalý ministr dopravy pan Budínský řekl, že jim říká „občasné zdroje energie“ – tvá rada, abychom prosperovali? Možná, že tě teď trápím.

Eva Filipi: Ano, protože nějaké prostředí pro prosperitu, to je na ekonomy, což já nejsem. Ale dívala jsem se na koncepci zahraniční politiky, kterou přijala minulá vláda v květnu 2025 před volbami, což je špatně, protože to pak je dokument, který platí. Takže je potřeba se podívat na koncepci. Myslím ne mnoho slov, nebýt v diplomacii, v zahraniční politice, mnohomluvný, neopakovat stále nějaká slova, ale zestručnit, dát do krátkých vět a přemýšlet, co je prospěšné. Ale to je potom na víc hlav, a jedna z nich může být tvoje, že nám poradíš.

Martina: Já se ptám, hledám správné otázky a hledám lidi, kteří umí dát odpovědi. Když jsme srovnávaly hodnotovou politiku, tak pokud vím, tak té se tady předchozí vláda věnovala naprosto příkladně. Pak tady byly jiné druhy, jako třeba diplomacie všech azimutů, jak ji prosazoval například Miloš Zeman. Kdo jiný, než ty, by měl zhodnotit, jak by měla vypadat diplomacie, která bude potřebám naší země odpovídat nejvíce?

Eva Filipi: Opět se vracím k tomu, že bychom se měli s moudrými hlavami podívat na to, jaký máme rozsah diplomacie a zahraniční politiky a zvážit, co všechno Česká republika dělat má, a co dělat nemá. Protože když si to vezmeme, tak my máme po světě 132 úřadů, s generálními konzuláty možná i víc. Takže zvážit, zdali agendy, které patří zahraniční politice, nejsou příliš široké, a jestli odpovídají velikosti České republiky. Já bych nechtěla být minimalistická, ale dost se mi honí hlavou, že mohou být třeba státy, kde nemáme takový zájem, nebo nemáme vlastně žádný zájem. Tedy, jestli to neudělat trochu stručnější a trošku menší. Nevím, to by mě teď určitě kolegové přizabili, protože každý chce být v nějaké zemi, sloužit v nějaké zemi, a být diplomatem. Ale asi víš, co mám na mysli, tedy zeštíhlit, protože jestli někdo někde sedí a posílá domů reporty, které opisuje z novin, tak to můžu dělat tady v Praze. Ale tyto úvahy byly za každé vlády. Nevím, jestli byly za Lipavského, to si nemyslím, ale každá vláda by měla začít šetřit. A tyto úvahy opakovaně probíhaly, a vždycky se nějaké úřady zavřely, aby se za další vlády zase otevřely, a zavřely se jiné. Trochu se nad tím usmívám, protože už mám institucionální paměť. Nicméně ohledně diplomacie, nebo tedy zahraniční politiky, bychom měli zvážit a dát do souvislosti globální proměnu, globální transformaci. To znamená, že máme Čínu, Rusko, jak už jsme říkaly, ano, Ukrajina – jednou to skončí, máme Asii. A teď jde o to jít spolu se střední Evropou, se sousedy, nebo i sami. Ale co udělat s Bruselem, to je velký otazník, protože tam můžeme dostávat ránu mezi oči. Bude Evropská unie někdy fungovat lépe, nebo jde o reformu, nebo o rozpuštění? Takže to jsou úvahy, které jsou na tuto jednu hlavu příliš velké. Já ti neodpovím.

Martina: Když se na to podíváš jako diplomatka s desítky let trvající zkušeností, tak naše země se za minulé vlády, ale i v předchozích letech, velmi často chovala – jak jsi to pojmenovala – tak, abychom se zavděčili, abychom se stali…

Eva Filipi: Hodnými.

Martina: Hodnými, miláčky. Řekni mi, existuje v mezinárodních vztazích něco jako vděčnost?

Eva Filipi: Ne.

Martina: Ne?

Eva Filipi: Ne. Ze zásady ne. A pokud ji někdy máme, tak jen zvolna. Záleží na tom, jak to myslíš – vděčnost. Kupříkladu my dosud zastupujeme Spojené státy americké v Damašku, doposud to pokračuje, takže tehdy je skutečně slovo „vděčnost“ na místě, a skutečně si toho Washington velmi vážil, protože jsme udělali dobré konkrétní kroky. Kromě politických povídání jsme pomáhali lidem a vytahovali je z vězení. Čili to je druh vděčnosti.

Martina: Ale odsud posud.

Eva Filipi: Ale odsud posud. Já sama jsem to viděla v Bruselu na svých ramínkách, že když řekneš „ano“ něčemu, co se ti opravdu nelíbí, tak si vůbec nemyslím, že ti někdo bude blahopřát, a bude tě mít rád. Naopak si myslím, že v těchto mezinárodních vztazích platí sebevědomí a jasná vize toho, co chci.

Poškozovat vlastní zemi a plnit přání Bruselu nevede k respektu, ale k despektu. Mezi státy neexistuje přátelství, ale jen zájmy.

Martina: To znamená, že poškodit svoji vlastní zemi tím, že splním třeba přání Bruselu, vede spíš k despektu.

Eva Filipi: Určitě. Určitě k despektu. Je to moje zkušenost a i moje vyznání. Je to tak.

Martina: To znamená, že my, jakožto malá země, nebo řekněme střední, musíme vědět, že platí zásada velmocí, že neexistují žádná přátelství, ale pouze zájmy.

Eva Filipi: Zájmy, přesně tak, ano. Národní zájem není sprosté slovo. Ti hodnotoví by to považovali za špatné, dehonestující slovo. Ale není. A je to tak. Je to samozřejmě méně idealistické, pokud máme rádi pravdu a lásku, a pokud chceme souznění, tak to zní všelijak. Ale přesně takhle to funguje. A opravdu právě toto mi na bruselských zasedáních vadilo, nebo když jsem pak viděla naše politiky, kteří tam řekli „ano“ i věcem, které opravdu byly i proti našim zájmům, protože vděčnosti se nedočkáš, a nějaké odměny už vůbec ne. Čili sebevědomá politika, a také mít vizi. Skutečně nelítat od rána do večera v nějakých bodech, že teď řeknu to, teď možná toto, ale mít vizi, mít jasnou vizi, mít vizionáře, což snad třeba i někdy mít budeme, kteří řeknou: „Ano, sebevědomá politika.“ Ale musí se to udržet, protože je hodně tlaků, zvláště zevnitř země, ve které žijeme.

Martina: Zevnitř?

Eva Filipi: Myslím hlavně zevnitř.

Martina: Já myslím, že z tebe teď mluví zkušenost z ministerstva zahraničí, protože si říká, že jsou budovy a úřady, které jsou opravdu toxické.

Eva Filipi: Tak to samozřejmě. Musím říct, že na ministerstvu zahraničí je aktuálně mnoho těch, kteří vyznávají politiku minulé vlády, a s tím se těžko pracuje. Ale opravdu sebevědomí, a vědět, co chci, a propojit to s těmi, kdo by smýšlel podobně. Myslím teď třeba se sousedy.

Martina: Máš na mysli především Visegrád?

Eva Filipi: Visegrád má teď trochu problémy, i když se snažíme. Myslím, že Maďarsko, Polsko mají teď trošku problémy. Ale je tady mnoho dalších iniciativ, jako Patrimonium Sancti Adalberti, a další a další. Já tam vidím, že to je roztříštěné a že by to chtělo se soustředit třeba do jedné krátké, malé platformy a zkusit něco vymýšlet. Baví mě, že tady lidé vymýšlejí, že tady nejsou lidé, kteří by si sedli k televizi, a otevřeli dvanáctku, ale že jsou tady různé tyhle platformy, kterých je, podle mě, docela dost. A to je dobře.

Martina: Ty jsi naznačila, nebo přímo pojmenovala, že v některých investicích v zahraničí se s námi prostě vůbec nepočítá. Myslíš si, že ještě můžeme navázat na to, co jsme mívali, a byli jsme pořád stejně malí, nebo velcí. Ale třeba Střední východ je typický příklad toho, kdy jsme tam vzhledem k velikosti měli poměrně významné postavení, třeba výstavba investičních celků. Každý známe někoho, kdo za minulého režimu říkal: „Náš táta je na montáži v Egyptě.“ Nebo vývoz expertů z různých oborech. Mimo jiné třeba vývoz zbraní, a přijímání zahraničních studentů. Víme, kolik jsme jich tady měli. Řekni mi, můžeme na to ještě navázat? Může se to obnovit? Existuje nějaká země, ze které bychom si měli vzít v tomto příklad?

Eva Filipi: Ano, to je řada otázek. Ano, za minulého režimu byla Sýrie obestavěna. Cukrovary, a Irák totéž. Byl to zase vývoz revoluce minulého režimu, čili to bylo pořád to samé. My jsme vyváželi revoluce. Mysleli jsme si, že Sýrie bude socialistická. Irák bude socialistický, ale nic takového se nemůže stát. Samozřejmě, že už před válkou v Iráku existoval tento druh otázek, tvrzení: „Máme na co navázat.“ Já bych nerada brala aktuálně našim byznysmenům iluze, ale opět jsem trochu skeptická. My už, myslím, tohle ani neumíme. Nevím, jestli ještě umíme postavit cukrovar. Nevím, jestli umíme postavit plynovod.

Martina: Prodat a zbourat jsme je uměli. Ale jestli ještě stále máme kompetenci je stavět, stavět sklárny.

Eva Filipi: Já se obávám, že už to úplně není pravda, pokud jde o naše majetky, produkční firmy. Teď ale opravdu bych tady musela mít ekonoma, který mi řekne: „Nemáš pravdu, tohle nám patří, vyrábíme plynovody.“ Něco takového může být. Nevím, teď se do Sýrie snad – zatím to nebudu říkat – chystá…

Martina: Chystá…?

Eva Filipi: Chystá ministerstvo průmyslů, snad Chemoprojekt, a tak dále. Čili já dávám do balance, jednak slovně, že bychom chtěli. A za druhé – umíme to, máme na to? Že bychom politicky chtěli, protože jsme tam kdysi byli, tak to je asi pravda. Ale máme na to? A myslím, že už je přerušeno to, třeba v Sýrii, kdy tam spolu s Čechoslováky stavěli, a byli vděční, ti tam dneska už nevládnou. A Šarovi Česká republika vůbec nic neřekne. Navíc my nemáme peníze, ale on je také nemá. Já si myslím, že by jednou variantou bylo, kdyby třeba Emiráty platily, a my dodávali, a dělat něco trojstranného. O tom už jsem přemýšlela dříve, nejenom dnes.

Martina: Ale to je vrchol diplomacie.

Eva Filipi: Ale já si, Martino, jenom nejsem jistá, jestli to ještě umíme. Určitě řadu věcí ano, ale v jiných produktech, asi už ne to, co jsme uměli v těžkém průmyslu. Zbraně asi umíme, ale nevím, jestli budou chtít. Asi jo, to myslím, že by Strnad jistě měl. Ale ne v Sýrii, protože tam nejsou peníze. Skutečně moje jediná lehce normální diplomacie byl Libanon, protože tam nebyla válka. A v Libanonu jsem skutečně byla svědkem, kdy oni nabízeli velké projekty, a vždycky to padlo na české straně. Tam jsem poznala, že už to asi úplně neumíme. Ale tím nechci říct, že to tehdy bylo úžasné. Bylo, ano, ale já jsem v tomhle trochu skeptik, protože už jsem zažila Irák, a to byla stejná prohlášení typu: „Budeme tam, protože máme na co navázat.“ Tak jsme tam byli, a poslali jsme Američanům i expertní tým, otevřeli jsme úřad. A máme v Iráku něco dobrého? Hodně byznysu? Nejsem si úplně jistá. Čili můj skepticismus vychází ze zkušenosti. My máme určitě řadu úplně výborných produktů, ale nevím, jestli je to těžký průmysl. To by mi řekl nějaký expert.

Martina: Ministerstvo zahraničí prochází jistými změnami. Jak ty vidíš naši diplomacii? Měli by páteř naší zahraniční služby tvořit především kariérní diplomaté? Nebo když jsi hovořila o zeštíhlování, je možná čas hledat schopné lidi, kteří by hájili naše zájmy i mimo „zamini“?

Eva Filipi: To je správná otázka. My nemáme systém politických nominantů. To, že se to děje, je pravda, ale vždycky je to jenom opravdu malá vrstva diplomatů, kteří přicházejí s tou, či onou vládou. Viz Adam Vojtěch, velvyslanec ve Finsku. A kariérním diplomatům se opravdu političtí nominanti nelíbí. Na druhé straně si všimni, že po volbách v Americe všichni velvyslanci dávají rezignační dopis, a nový prezident je buď nechá, nebo nenechá, a pošle si tam svoje lidi. Čili to jsou dvě závaží na miskách vah: Jestliže chci mít někde svého člověka, aby hájil to, co právě chci s tou zemí udělat, tak ho tam pošlu. Čili buď spřízněné duše zevnitř domu, nebo ať skutečně pan Macinka určí – nevím, jestli chce – někoho do zemí, kde bychom potřebovali posílit vědomí o České republice.

Martina: Které to podle tebe jsou?

Eva Filipi: Podle mě určitě Peking, určitě Washington, tedy velmoci. I Rusko. Kdo dál? Budeme přemýšlet, kdo dál. Určitě velmoci, protože, jak už jsem říkala, úřady někde, to nejsou prázdniny, nebo by to neměly být prázdniny pro politického nominanta. Jestliže je politický, tak musí hájit, jako to dělá Tom Barrack, Ankara, Sýrie, a trochu i Libanon a Irák, protože ten ví, co Trump chce, a tak to řeší. Takže u kariérních diplomatů je to otázka, protože oni by měli bez přemýšlení dělat to, co chce vláda. V mém případě to nikdy nebyla pravda, protože jestliže se mi něco nelíbilo, co dělá vláda, tak jsem šla za ministrem a řekla jsem mu, že to je špatně, a tento postoj k Turecku je úplně špatně, a musíte jít tak a tak, nebo bych rezignovala. To byl můj případ ze začátku Sýrie. Takže buď rezignuješ, nebo budeš reportovat fakta. Takže tam jde o to, že kariérní diplomat je jistě profesionální, zkušený, ale také o to, zdali souzní s tím, co přinesla proměna vlády, protože myslím, že tady teď přichází jiná zahraniční politika, nebo je aspoň na papíře, aspoň je v hlavách. Zatím se nestihlo mnoho.

Diplomat by se neměl zamilovat do země, kde působí

Martina: Ty jsi působila v Sýrii, jak už jsem několikrát říkala, 13 let. O takovýchto těžkých misích se říká, že by tam velvyslanec měl být dva roky, maximálně tedy bývají čtyři, protože pak v těchto prostředích údajně může dotyčné diplomaty postihnout jev, kterému se říká localitis. To znamená údajný důsledek příliš dlouhých misí, kdy diplomat začne ztrácet odstup od země, v níž působí, a postupně přejímá její rétoriku, zvyklosti, myšlení. Ale o tvé delší setrvání v Sýrii právě opakovaně žádaly Spojené státy, protože Praha v Damašku vykonávala takzvanou US Protective Power. A to jsou teď dvě otázky: Myslíš si, že tě také potkalo localitis? A co vlastně po tobě Američané chtěli? Co Spojené státy žádaly? Pokud to není tajné?

Eva Filipi: Tak za prvé, ano, to jsem už slyšela, zvlášť v článcích, které mě potřebovaly dehonestovat, že jsem se sblížila s tamním režimem a že jsem se stala jednou z nich. To je nesmysl. Jednak jsem byla vybavena z předchozích štací, už jsem věděla, co je diplomacie, o čem to je. Za druhé, jestliže diplomat jede do kulturně odlišné země, nebo třeba ne kulturně odlišné, ale odlišné země, neměl by se zamilovat. Já jsem se do žádné země, kde jsem sloužila, nezamilovala. Je to možná dáno i tím, že člověk je nějak uzpůsoben – nemůžeš tu zemi milovat, může ti být bližší. Třeba mně to bylo blízké tím, že Syřané jsou autenticky laskaví, a to já mám ráda, když jsou lidi laskaví. Ale nemůžeš se ztotožnit s tím, že tam jakoby patříš. Nepatříš tam, jsi Středoevropan, ale musíš tam žít, a musíš pochopit tok jejich myšlení a to, že se s nimi stýkáš, a musíš mít kontakty, protože máš úkoly. A to především od Američanů, případně od Evropanů, nebo z Londýna, když jsem tam pracovala na doktorovi Khanovi. Takže bez kontaktů bys byla ztracena. Takže musíš navázat kontakty, které jsou navzájem důvěryhodné. Ty nesmíš, nemusíš říkat všechno, ale musíš vzbudit důvěru, abys pak dosáhla toho, že ti toho Kevina Dawese pustí z vězení. To jsou příběhy. Čili já si opravdu nemyslím, že jsem souzněla s tamním režimem. Já jsem jenom věděla, že je sice diktátorský, ale že se tamním komunitám daří docela dobře, a tak dále. A nemyslím si, že současný režim je výhra. Odstup si musíš zachovat v každé zemi, kde sloužíš. Samozřejmě, že když jsi ve Vídni, tak nic takového řešit nemusíš.

Martina: A co po tobě Spojené státy opakovaně žádaly?

Eva Filipi: My jsme měli jednak konzultace, i politické konzultace. A tak, jak mě už znáš, a víš, co říkám, tak jsem se nikdy nesnažila Američanům říkat, co chtějí slyšet. Stejně tak jsem to neříkala Bruselu, Paříži nebo Berlínu. Prostě jsem jim sypala fakta, a to, že si nejsem úplně jistá, jestli to dělají dobře. Čili to je jedna stránka věci. Za druhé jsou to tedy otázky humanitární, konzulární, kdy jsme měli třeba seznam uvězněných Američanů, případně jiné evropské národnosti, a ty musíš jít a vysvětlit syrské autoritě – což byl prezident Asad – že by měli tyto lidi postupně propustit, aby se dostali domů. A to už je hodně citlivá diplomacie.

Martina: Říct mu, že je to v jeho vlastním zájmu.

Eva Filipi: Ano. Myslím, že Američané hodně dbají na své občany. Tak myslím, že každý stát, ale u Američanů je to výrazné.

Martina: Jo, pokud nemá ebolu, to ho pošlou k nám.

Eva Filipi: Pokud nemá ebolu.

Martina: Když má ebolu, tak odsud posud, můj milý občane.

Eva Filipi: A repatriace. Repatriovali jsme asi 250 Američanů. Takže za prvního mandátu Donalda Trumpa to bylo velmi intenzivní, přestože mu Deep State a John Bolton říkali, že to nesmí, tak on si už tehdy dělal, co chtěl. A oni mu říkali, že s Asadem nesmí nic, protože to je diktátor. Ale on je neposlouchal. Takže diplomacie z naší, české strany, byla hodně zajímavá a hodně intenzivní, a to bylo strašně povzbuzující. Proto jsem, Martino, nevnímala to, že tam jsem tak dlouho, protože mě to strašně bavilo, když jsem měla tyto úkoly. A také to, že se pak ve výsledku může stát něco dobrého v mezistátních vztazích, tak tě to hrozně baví. Ne, že by se úplně něco stalo, ale drobné věci, o kterých zatím nebudu mluvit, se děly.

Martina: Tak třeba jednou.

Eva Filipi: Jednou.

Martina: Evo Filipi, napadlo mě – protože v našich médiích se za Bašárem Asadem zavřela voda, a nevíme o něm vůbec nic – že je asi v Moskvě.

Eva Filipi: Je v Moskvě.

Martina: Sleduješ jeho osud dál? Víš o něm něco víc?

Eva Filipi: Nevím. V Moskvě je taky drůzka, kdysi moje oblíbenkyně, která pochopila, že nemůže být proti režimu, ale nechce být také s režimem, a tak tehdy vytvořila platformu Demokracie za něco – hezky se to jmenovalo. A byl to takový typ, který křičí na checkpointech: „Já jsem svobodný občan.“ Vždycky měla velký výstřih. A tu sleduji na facebooku. A ona je tam ne přímo u Asada, ale je také v Moskvě. Takže tam sleduji, co se děje. On asi bydlí v nějakém dobrém velkém bytě. Nevím přesně, jak je na tom jeho krásná žena Asmá – Nádherná růže Blízkého východu, písková, nádherná – s leukémií. Je těžce nemocná. Jeho děti, už dnes vlastně dospělé, jsou tam také. Myslím, že asi nebude mít oční kliniku, po které toužil. On netoužil být prezidentem, ale chtěl mít oční kliniku, ale asi ji nemá. A myslím, že to musí být hodně komplikované, že on, jako osoba, osobnost, po tolika letech vládnutí musel odejít.

Martina: Utéct.

Eva Filipi: Utéct, byl donucen utéct. Tak to myslím, že je pro něj asi osobně mizerné. To myslím, že by asi žádný diktátor nechtěl prožívat. A že jich je.

Martina: Evo Filipi, osobní otázka na závěr: Když má člověk za sebou tak úspěšnou kariéru, nota bene ve službě pro stát – neměl by ji završit vysokou ústavní funkcí? Já se zeptám tedy úplně rovnou: Postavila by ses v prezidentském klání současnému nájemníkovi Pražského hradu už jen kvůli tomu, že jeho přístup k zahraniční politice se poněkud liší od současné linie naší diplomacie? Prezident Pavel se nechal slyšet, že nevidí nikoho, kdo by ho mohl důstojně nahradit, takže to bude muset asi znovu vzít on sám. Zvládla bys mu ulevit jeho těžké břímě?

Eva Filipi: Nešťastník, tak on nikoho nevidí. Martino, těžko. Těžko.

Martina: Ale to nezní jako rozhodné „ne“.

Eva Filipi: Ne, Nevím, na to se těžko odpovídá. To mě především strašlivě zarazilo. To ne. Někdo mladší, třeba ty.

Martina: Já říkám rozhodně: „Ne“. Ale zkus o tom přemýšlet. A milí posluchači, vy také.

Eva Filipi: Martino – věk.

Martina: Evo Filipi, já ti moc děkuji za tvůj nadhled. Za to, že jsi stále při věci, ačkoliv už v těch destinacích nejsi, a že nepolevuješ, a stále v sobě cítíš potřebu služby vlasti. Moc ti za to děkuji.

Eva Filipi: Děkuji, Martino. Děkuji za tato slova. Děkuji.

Eva Filipi ukázala, že vliv ve světě se nezískává kázáním o hodnotách, ale schopností rozumět tomu, jak přemýšlejí druzí. Celý třídílný rozhovor s někdejší velvyslankyní v Sýrii o proměnách Blízkého východu a o tom, jaký to má dopad na nás – si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všechny díly najdete také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme – i díky vám můžeme otevírat témata, která jinde nezazní.
Přejeme vám klidné dny a jasnou mysl – a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.