O jaderných hlavičkách

Bylo krásné jarní ráno, všude voněly kvetoucí stromy, bzučel hmyz a ptáci při jitřní opeře opěvovali svět, co nikdo nemá. Ten s modrou oblohou, se zelení, s rozličnou vodou v řekách i mořích. Děti vstávaly do škol, otcové do zaměstnání, zvířata čekala na svůj příděl, tu ještě někdo pospával, tam šel zase někdo teprve spát, mladá maminka se milovala s tatínkem, dědeček dopil kávu s mlékem a babička zadělala na kynuté knedlíky k obědu. Ulice měst se probouzely do lidského lomozu a na venkově kokrhali kohouti z dálky i do dálky. Kdyby jeden zapomněl, jak krásný máme svět, jak voní, umí se smát a léčí nemocné duše, právě teď, v tenhle okamžik, by musel procitnout a pomyslet si to samé. Svět má však i svá podivná místa, jako jsou sila na jaderné střely. Jedna taková toho dne vykoukla z jedné strany, a na straně druhé se hned objevila hlavička jiné. No, hlavička. Spíš to byla hlavice. A hned volala na tu první:

„Jak se jmenuješ?“

„Nataša,“ zvolala ta první a zeptala se: „A ty?“

„Já jsem Katy,“ hrdě odpověděla ta druhá a podezřívavě opáčila: „Copak, že vykukuješ, Natašo?“

„Nu, koukám, kam bych se poslala, kdybychom se někdy nějak nedohodly.“

„To já už taky koukala,“ chlubila se Katy.

„A našla jsi?“ vyzvídala Nataša.

„To víš, že našla. A ty? Už máš taky vybráno?“

„Mám, já i celá moje rodina,“ usmála se Nataša.

„Taky mám rodinu, Natašo,“ usmívala se povzneseně Katy. „A dobře vykrmenou, to mi věř.“

„Věřím, Katy, věřím. Však i já mám v rodině samého cvaldu, co si rád provětrá křidélka,“ řekla posměšně a zablikala kontrolkou na stanovišti.

„Jen si zablikej, Natašo! Taky mám něco k pobavení.“ A Katy spustila sirénu.

A jak to blikalo u Nataši a hučelo u Katy, náhle se objevil chlapeček s píšťalkou a foukl do ní. Nataša se zarazila, Katy se taky lekla – a v tu ránu bylo po blikancích i houkancích. Obě střely své hlavice sklonily k malému klukovi.

„Co tu děláte rambajz? Rušíte zvěř a lidi. A já si chci taky v klidu hrát,“ pokáral přísně obě kluk, co mu z kalhot koukal kapesník. Nataša zavrtěla tou svou hlavicí a jen tak zasyčela:

„Kluku, ty máš tedy odvahu.“ Kluk jen pokrčil rameny a podíval se na Katy, která se ušklíbla:

„Chtěl bys vidět velkou houbu, kluku otravná?“

„Jakoupak houbu,“ zeptal se kluk, strčil si prst do nosu a ještě zahuhňal; „Já houby nesbírám, protože je neznám.“ Katy i Nataša se zasmály. „Co vy jste vlastně zač, že tu vystrkujete ty svoje velké – velké …?“

„Hlavice,“ skočila mu do řeči Nataša. A Kety se ji jala trumfovat:

„V těch našich hlavicích je taková síla, že by tě odfoukla jako pírko, vypařila jako kaluž.“

„A spálila jako papír,“ dodala Nataša a zablikala na silu vším, co tam bylo. Kluk koukal, jakoby nevěděl co, ale on už asi tušil, protože ať se to zdá jakkoliv padlé na hlavu, děti ve své nevinnosti tuší víc, než si myslí třeba taková vychytralá stará hlava.

Kluk najednou sáhl do kapsy, vytáhl píšťalku, strčil ji do pusy a zapískal. V cukuletu se na obloze objevilo veliké hejno ptáků a ti začali doslova bombardovat Natašu i Katy tím, čím ptáci rádi bombardují místa, kde se vyskytují. Náměstí, dvorky, pole, louky střechy domů a vrcholky stromů. Během chvilky nastalo tak silné ptačí bombardování, že se Katy schovala do sila a Nataša ji následovala. Obě za sebou zavřely poklopy a ptáci bombardovali a bombardovali, ale nikomu se nic nestalo, protože ptačí bombardování je sice nepříjemné, dost dobře i nechutné, ale nic to nedělá než jen nepořádek, co musí někdo uklidit, aby nebylo všude nabombardováno. Když se celé to mohutné hejno ptáků vybombardovalo, nebylo vidět poklopy, pod nimiž se schovávaly Nataša a Katy se svými hlavicemi, protože na nich byl napadaný ten bombardovací materiál.

Kluk zapískal na píšťalku a z výšky se k němu snesl pták velebombarďák a zašvitořil rázně ptačím hlasem:

„Dej nám chvilku, kluku. Něco sezobeme a vyrazíme bombardovat ty trouby, co nám chtějí ze země udělat houbovou polévku.“ Zamával křídly, rozletěl se do dálky a všichni ptáci ho následovali. Za chvíli bylo hejno v nedohlednu, kluk strčil píšťalku do kapsy, zakroutil hlavou a šel si po svém.

Když tak přemýšlím nad tou nabombardovanou hromadou, pod kterou spí Nataša a Katy, říkám si, jestli by nebylo dobré neuklízet to. Nechat to tak, ať si tam ty holky s jadernými hlavicemi odpočívají v klidu a míru.

A s tímhle zvláštním, poněkud nepohádkovým koncem se s vámi loučí a svůj signál vysílá Michal Gulyáš.