Pilulka na všechno vede k pasivitě, klíč ke zdraví přitom nosíme v sobě

Martina: Jsem moc ráda, že tě tady mám – a ne poprvé. My jsme si, Kristino, povídaly o možnostech západní medicíny i jejích limitech už v minulosti. Ty jsi, jak jsem zmínila, pracovala léta na misích, kde, dá se říct, člověk opravdu nemá svůj život ve svých vlastních rukou a neví, zda přežije den. A tak si říkám: kde se uprostřed bojů nebo běsnění přírody, létajících kulek, lavin a horolezců zrodilo tvé přesvědčení, že máme sílu si co nejvíc pomáhat my sami?

Kristina Höschlová: Právě tam. Lidé někdy nahlížejí na tuto mou cestu medicínou jako na překvapivou, ale já naopak vnímám, že je naprosto plynulá a přirozená a že to, čemu se teď věnuji, úplně ladně vyplývá z mé předchozí zkušenosti. Myslím, že je to právě proto, že mě celou dobu velice přitahovala medicína, která má hodně blízko ke kořenům. To znamená, kdy je člověk opravdu odkázán na své smysly, kdy je nucen hodně improvizovat, kdy je hodně věcí jinak – což byly typické záležitosti v rámci mé praxe u horské a válečné medicíny.

V těchto chvílích si o to víc uvědomujete, jak můžete využívat vlastních smyslů, a to jak při diagnostice, tak při léčbě, a co všechno lidský organismus a lidská mysl dokážou.

Myslím, že nebýt této praxe, tak bych se tomu, čemu se věnuji teď, možná ani nevěnovala. Tím chci říct, že právě během horské a válečné medicíny jsem objevila neskutečný potenciál, který každý v sobě má. Je to potenciál sebeléčebný a sebeopravný, a proto jsem nyní tolik motivována předávat lidem inspiraci, aby s tímto potenciálem uměli pracovat.

Komplementární medicína není alternativa, ale nové větve stromu, který vyrostl příliš rychle do výšky

Martina: K tobě do MEHANY chodí lidé proto, aby zjistili, co si se sebou mohou počít, a ty na ně, jak říkáš, posvítíš baterkou, abys zjistila, ve kterém koutě jim můžeš pomoci. Zároveň, jak jsem zmínila, k tobě chodí také zdravotníci, a to by mohlo znamenat velký posun pro klasickou západní medicínu. Když jsem viděla název MEHANA, což je zkratka pro „Medicina in Harmonia cum Natura“, tak jsem o tebe měla chvíli strach. Říkala jsem si, že navzdory všem tvým lékařským zkušenostem se najednou můžeš ocitnout v hledáčku jakožto alternativa a esoterika, což jsou pro takzvané seriózní lékařství zapovězené termíny.

Kristina Höschlová: Náplní MEHANA Institutu je komplementární medicína, a komplementární medicína je jasně definovaný pojem, případně se jí říká také integrativní medicína. Komplementární medicína má i v západním světě své katedry v akademických institucích – ve Spojených státech existuje Národní institut komplementární medicíny – takže je to vlastně součást západní medicíny. V současné době je už publikováno několik milionů vědeckých studií, které přístupy komplementární medicíny popisují.

Jedná se o nefarmakologické a neinvazivní léčebné postupy, jejichž účinek na zdraví je podložen současnou vědou. Tyto přístupy velice často vycházejí z jiných významných medicínských tradic, a to především z čínské a ajurvédské medicíny. „Integrativní medicína“ je pojem, který popisuje, jak tyto neinvazivní a nefarmakologické postupy můžeme začleňovat do konvenční medicíny.

Takže to, co děláme, opravdu není alternativou. Není, protože se stále opíráme o západní medicínu, která má – a to je velice dobré si uvědomit – spoustu předností. V posledním století se vyvinula velice významně vertikálním směrem, takže vůbec není účelem nějak negovat její pokrok. Ale když vám strom moc rychle roste do výšky, tak aby byl stabilní, musí se rozkošatit do šířky. A horizontální větve, které se pak dotýkají i větví stromů jiných medicínských tradic – to je přesně komplementární medicína. Proto považuji komplementární medicínu za směr blízké budoucnosti západní medicíny.

Lékaři mohou léčit jen tím, čemu lidé věří, a proto už ani u nás nemohou ignorovat posun hodnot

Martina: To zní velmi nadějeplně. Mluvila jsi o silných stromech, a aby silné stromy byly silnými, musí mít silné kořeny, a ty se rodí ve větru. O tom, že komplementární medicína je součástí západní medicíny, jsme si povídaly už při minulých setkáních. Přesto víme, že ve Švýcarsku funguje holistická medicína, v některých západních zemích je velmi protežovaná čínská, v Británii jsou to třeba homeopatika. Ale u nás ne až tak, a proto jsem se chtěla zeptat – než se dostaneme ke konkrétním radám nebo poznatkům –, jestli se to už dostalo i k nám? Protože to, že to tak někde ve světě je, ještě neznamená, že u nás je obecně ochota toto v medicíně aplikovat.

Kristina Höschlová: Ochotu vnímám, vnímám tady také rychlý vývoj. Sledujeme, jak se západní medicína velice rychle vyvíjí v jiných zemích, kde je to přesně tak, jak říkáš. Konkrétně třeba ve Švýcarsku tyto komplementární techniky už tvoří běžnou součást léčebných strategií v různých nemocničních zařízeních. Ve Spojených státech už je to také hodně rozšířené a i ve vědecké a lékařské společnosti jsou tyto přístupy už dávno prosty jakýchkoliv pejorativních nálepek. I renomovaní vědci nyní velice otevřeně vystupují s novými poznatky v rámci právě těchto komplementárních přístupů.

U nás to vidím velice pozitivně, protože přesně tak, jak jsi zmínila, máme čtyři roky nějakých zkušeností, a právě v posledním roce se o naši činnost čím dál více zajímají lékaři a absolvují naše kurzy a přednášky. V současné době mám pozvání aktivně se účastnit jedné odborné konference zaměřené na pacienty s roztroušenou sklerózou. Dále jsem byla pozvána do školicího střediska záchranné služby jednoho kraje, také jsem dělala webinář pro zaměstnance Všeobecné zdravotní pojišťovny. To všechno jsou pro mě známky, že se i odborná společnost – chtě nechtě – otevírá trendu, kam se společnost vyvíjí.

Upřímně řečeno, je to v zájmu všech, protože my můžeme lidi léčit jenom tím, čemu věří, a proto – chtě nechtě – musíme jako lékaři sledovat posun hodnot ve společnosti. A to, že se tyto hodnoty vyvíjejí a mění a že jsou dnes jiné, než byly před deseti lety, je nasnadě. Podřezali bychom si pod sebou větev, kdybychom to ignorovali a hráli nějakou hru, že děláme něco, co se dělalo před 50 lety. Takže jsme k tomu jakožto západní lékaři dotlačeni poptávkou ze strany společnosti.

A tendence, které napovídají tomu, že komplementární medicína je budoucím směrem západní medicíny – nebo bude její součástí –, vidíme v tom, že ve společnosti všeobecně, v různých odvětvích, je trend k nezávislosti a soběstačnosti. Což je přirozené, protože doba je nevyzpytatelná, strašně moc věcí je proměnných, a lpět na vnějších berličkách, když jsou předmětem neustálé změny, vyvolává úzkost. Proto lidé v různých aspektech lnou k tomu spolehnout se spíš sami na sebe. A když tento aspekt překlopíme do západní medicíny, tak je to přesně ono: naučit lidi, aby si uměli pomoct s tím, co už mají k dispozici.

Pilulka na všechno i přístroj hlídající spánek vedou ke stejné pasivitě, klíč ke zdraví přitom nosíme v sobě

Martina: Přestože se všichni, a společnost jako taková, vyvíjíme v přístupu ke svému tělu, mysli a zdraví, zdá se mi, jako bychom stále šli trošičku ode zdi ke zdi. Na jedné straně nezájem o svou tělesnou schránku, ignorování vnitřních stavů a princip „pilulka na všechno“. A na druhé straně posedlost zdravím, která je někdy až komická, protože se stává náplní veškerých diskusí a životního stylu, který je možná i trochu sebeterorem: jsou tady spousty rad o tom, kterak musíme denně vypít pokud možno deset litrů vody, jinak zemřeme. Řekni mi, jak se v tom zorientovat? A jak najít důvěru v sebeléčebné schopnosti našeho těla a mysli, což je jedna z tvých základních premis?

Kristina Höschlová: Ano, upřímně řečeno, ty extrémy, které popisuješ, jsou úsměvné. Za jeden extrém považuji zbaštit jakýkoliv doplněk, pilulku, co mi kdo napíše, a nepřemýšlet nad tím. A druhý je mít různé digitální přístroje, které mi pípají a radí, jakou svačinu mám sníst.

Martina: V noci tě to vzbudí, aby ti to oznámilo, že jsi právě hrozně tvrdě spala.

Kristina Höschlová: Pokud to někoho baví, pokud ho to těší a má to jako náplň, tak bych mu to nebrala. V dobách nouze a hladomorů by ale lidé tento rozmar, myslím, brzy opustili. Oba extrémy mají jedno společné: je to pořád jenom odvolávání se na nějaké vnější stimuly, pořád jenom čekám něco zvenku, že mi někdo poradí, že mi to někdo řekne. V tom vidím společného jmenovatele, a to je maximální pasivita u obou těchto extrémů. Je to pasivita, protože pořád čekám, kdo mi co poradí, kdo mi co řekne, co pípne, a v tom osobně klíč ke zdraví nevidím, protože dřív nebo později obě tyto cesty vždycky narazí.

Klíč ke zdraví vidím ve vnímavosti a v nějakém pohledu dovnitř. A proč je to v současné době tématem? Protože jsme všichni vystaveni neskutečně, nepřeberně vysokému počtu stimulů, pořád na něco reagujeme, a čím víc na něco reagujeme, tím méně zbývá prostoru na komunikaci se svým tělem, se svou myslí, se svou vnitřní pravdou – a tam je pochopitelně klíč.

A proč? Dám jeden příklad, který by mohl ukázat, proč vlastně máme klíč v sobě. Když se narodí miminko, tak je to zalepený uzlíček se zavřenýma očičkama, a postupně během roku vidíme, jak se tento uzlíček začne rozbalovat. Pak už je schopné se převalit, lézt po čtyřech, pak si sednout a potom začít chodit. A pak se postaví a funguje. Tak kde to přece je? Kdo mu to řekl? Kdo ho to naučil? Je to nějaký program, jak má tělo fungovat, který máme všichni zapsán v buněčné paměti.

Vezměme si, že tento program o tom, jak má tělo fungovat, je správně, a máme ho v sobě všichni. U miminka mu v tom většinou nikdo moc nebrání, rodiče ho do ničeho nekroutí: „Teď se postav. Teď lez.“ Prostě ho nechají, a ono se to děje samo.

A ten samý princip působí i v momentě, kdy je tělo nějak vychýleno z rovnováhy – tento program, regulační systém tam je, aby zase všechno přivedl do rovnováhy. A my mu můžeme pomoct právě tím, že ho nebudeme přebíjet různými nápady a stimuly a nebudeme ho kroutit a manipulovat. Je to vlastně stejné, jako když kroutím živý plot. To častokrát neznamená, že všechny tyto postupy jsou a priori škodlivé, ale dřív nebo později – pokud bychom následovali ty extrémní postupy, o kterých jsi mluvila – se dostaneme do situace, kdy narazíme, a pak nám stejně nezbude nic jiného, než se spojit s tímto programem, který v sobě máme, tedy se sebeléčebným potenciálem.

Martina: Když jsem na hodinách zpěvu nad tím moc spekulovala – nejenom dech, ale jak to posadit, kam to posadit, kam s tónem –, tak mi někdy paní profesorka říkala: „Nech to zpívat.“ A já mám pocit, že ty nám teď říkáš: „Nech to žít.“

Kristina Höschlová: I „nech to zpívat“ je krásné. Vlastně i tak by se to dalo říct. Ano, pardon, motto knížky je „Nebát se žít“. A to je přesně odpověď na to, jak jsi mluvila o módě různých doporučení a tak dále.

Martina: Omezení.

Kristina Höschlová: A já právě proto ráda propaguji jednu ze tří rad, co udělat pro zdraví: vnímavost, humor a nebát se žít. Protože k čemu vám to je, když se řídíte všemi možnými dietami, a pak už smrtka klepe na dveře?

Když vypneme analytický mozek a začneme si všímat dechu, podvědomí dostane prostor tělo opravit

Martina: Ty říkáš: „Od invazivity k vnímavosti.“ Já si myslím, že největšího násilí se dopouštíme většinou sami na sobě. Vzhledem k tomu, že ty jsi také nesmírně vytížená, aktivní a ocitala ses ve velmi nestandardních životních situacích, ať už jako horská lékařka, nebo ve válečných zónách, řekni mi, jakým způsobem se můžeme v běžném životě – který nám pořád něco diktuje a málokdy můžeme udělat to, co zrovna v tu chvíli chceme – propracovat k vnímavosti? Aspoň částečně, abychom dokázali napětí a věčné „musím“ vystřídat nějakou odměnou, která je pro naše zdraví a duši dobrá.

Kristina Höschlová: Pokud jsme unavení, vyčerpaní, jde na nás chřipka, tak jsme všichni zažili situaci, kdy se nám podaří hluboce, výživně se vyspat. Typickým příkladem je: přijdu unavená z túry, spím na horské chatě, ráno se vzbudím a je mi najednou líp. To je indicie o tom, kde se odehrávají sebeopravné mechanismy a vůči čemu mám být vlastně vnímavá. A tento prostor je v našem podvědomí, protože ve chvíli, kdy spím, vypnu analytický mozek – takové to, co musím, co mi kdo udělal, kdo mě štve, co je ještě potřeba. Ve chvíli, kdy zlomková vědomá část vědomí, která tvoří pět procent, spí, se vytvoří prostor pro podvědomí, aby mohlo tělo zase opravit.

Je tedy dobré si nejdřív definovat, vůči čemu mám být vlastně vnímavá. Asi se shodneme – jak jsem hovořila o programu, díky kterému miminko ví, jak se má z uzlíčku během roku dobrat k tomu, aby začalo chodit –, že to jsou všechno mechanismy, které probíhají na podvědomé úrovni, a že děje našeho vědomí převážně probíhají na podvědomé úrovni.

Třeba podvědomé pohnutky, což můžeme vidět u lidí, kteří pořád na všechno nadávají a jsou hodně negativističtí. Ale když s takovým člověkem zatřesete, zjistíte, že si to už ani neuvědomuje a že už je to jen narativ, který tam běží. A přitom je to milý člověk, který třeba i řekne, že je hezký den, ale pořád má nějaké negativistické projevy, což jsou vlastně zautomatizované procesy, které se pak zapisují do podvědomí.

Naším cílem je tedy posvítit si naším vnímáním do těchto prostor. A tato cesta vede všemi úkony, kdy si svým vědomím posvítím na věci, které dělám podvědomě. Podvědomě třeba dýchám, protože nad tím nikdo moc nepřemýšlí. Neuvědomuji si postavení svého těla v prostoru. Teď sedím na židli, ale nepřemýšlím nad tím, jestli jsem nahnutá víc doleva, doprava, jestli sedím víc na levé straně zadku, nebo na pravé, a tak dále.

Chci tím říct, že všechny momenty, kdy najednou přestanu reagovat na vnější podněty a začnu se soustředit třeba přesně na to, jak dýchám, a začnu i podvědomé procesy ovládat vůlí – to znamená, že začnu dech regulovat podle nějakého rytmu –, to už je brána, nebo baterka, kterou si posvítím, a zjemňuji si vnímavost.

Další věc jsou všechna cvičení, která slaďují dech s pohybem. Normálně nad tím nepřemýšlím: dám ruku nahoru, dolů, a nevím, jestli jsem se u toho nadechla, nebo vydechla. Ale mnoho cvičení je směřováno k tomu, abych slaďovala své pohyby s dechem. Další cvičení jsou skvělá na balanci, udržení rovnováhy a vnímání polohy v prostoru. Takže možností, jak zjemňovat svou sebevnímavost, máme od rána do večera, i během svého běžného pracovního dne, mnoho.

Martina: Někdy stačí si jenom uvědomit, co právě teď dělám.

Kristina Höschlová: Přesně tak. Třeba jsou to nuance – že ráno otevřu dveře, nadechnu se zhluboka ranního vzduchu, a už jenom to, že si uvědomím jeho chlad, jeho vlhkost, vůně, co tam jsou… Řeknu si: „Jé, už cítím podzim,“ a podívám se na oblohu. To nám vůbec neubírá čas v našich pracovních záležitostech. Jdu do práce a můžu se podívat na oblohu a jenom zavnímat, jak jsou tvarovány mraky, odkud kam plují, v jakých vrstvách plují, jak dneska svítí sluníčko.

Stejně tak na jaře, to je úžasné, a zase je to jenom záležitost cesty do práce. Zaposlouchám se do ptáků a podívám se, odkud zpívají, v kolik hodin začínají zpívat, kdy začnou mizet. Málokdo si třeba uvědomuje, že v červenci už většina ptáčků zahnízdila, tak zpívají mnohem méně.

Martina: Už se nepotřebují projevovat.

Kristina Höschlová: A vezměte si, že všechny tyto věci jsou přesně ty chvíle, kdy se na chvilku zastavíme a vypneme reaktivní mysl, kde furt jede jenom: „Tenhle mě zase naštval. A tady ten je blbej. A tenhle je zelenej, tady ten je modrej, a tenhle se divně tváří.“ Tohle tam často jede tak, že si to ani neuvědomím. Je to velký balast.

Martina: A hlavně: „Já musím.“

Kristina Höschlová: Ano, a zase jsem něco udělal špatně. Ale tyto momenty vypnutí reaktivní mysli jsou ukotvením v přítomnosti, je to jenom vnímání, jenom zostření smyslů v přítomnosti, a zároveň i pohled do těla. Samozřejmě existují i další kontemplativní techniky. Třeba na našich seminářích hodně pracujeme s tím, že po nějaké cvičební seanci je vždycky moment ztišení, kdy každý z účastníků zavře oči a najednou vnímá, co daná pohybová seance způsobila v těle, protože to tam samozřejmě spustí nějaké změny.

Takže to je – jak se tomu říká – bodyscan, kdy se člověk na chviličku zastaví, a to můžeme udělat všichni stokrát denně. Je to možné třeba, když jedu autem a zastavím na červené. Můžu si říct: „A jak se cítím? Jak sedím? Jak dýchám?“ A zase se můžu zadívat na oblohu.

Toto můžeme aplikovat několikrát denně. Jsou to malé krůčky, ale tyto krůčky nám pomohou dostat se do ztraceného kontaktu s vnitřní pravdou. Miminko je v přímém, intenzivním kontaktu s vnitřní pravdou, s vnitřním ukazatelem, protože děti tam nemají rušičku, ale my už jsme od toho většinou hodně odříznutí. Tyto vteřinové vhledy jsou jakási malá okýnka, a pokud se je naučíme začleňovat, tak se nám znásobí a otevře se nám neskutečné pole sebedůvěry.

V tu chvíli postupně přestaneme panikařit z toho, že: „Teď se něco děje. Je to dobře, či nedobře? A mám jíst teďka mrkev, nebo okurku?“ Nebo: „Mám si vzít bundu a mám běžet 5, nebo 6 kilometrů?“ Toto přestane a postupně získáte neskutečnou důvěru, protože konečně začnete slyšet hlásek, který na vás celou dobu mluví, ale vy jste ho neslyšeli. A ve chvíli, kdy ho začnete vnímat, tak nepochybujete.

Kniha není návod k přečtení naráz, ale nástroj, který otevřete podle měsíce i podle toho, co právě potřebujete

Martina: Uvěřit tomu, že naše tělo mnohdy dokáže pomoct samo sobě, zejména když ho vyzbrojíme myslí. Tvá kniha „Lékařem jste i vy“ k tomu vysloveně vybízí a je plná informací – nebudu říkat „rad“, protože ty nemáš ráda, když se mluví o radách, protože si každý pro sebe může vzít něco jiného. Tvoje postřehy jsou tam o to cennější, že jsou velmi podloženy tvým vlastním životem a tvou vlastní zkušeností.

Jednotlivé možnosti, kterými si můžeme pomoct, jsi v knize rozdělila podle dvanácti měsíců v roce na dvanáct nástrojů dostupných v přírodě kolem nás a dalších dvanáct dosažitelných v naší mysli a v našem těle. Některé jsme už zmínily, ale třeba se jim budeme věnovat trochu zevrubněji. Říkala jsem si: „Dvanáct měsíců – to se nabízí. Ale také to mohlo být 365 kapitol, nebo čtyři podle ročních období, nebo dvě velké podle suché a mokré stravy.“ Proč jsi zvolila dvanáct měsíčků?

Kristina Höschlová: Tato kniha má samozřejmě nějakou linku, pokud se čte od začátku do konce. Ale a priori jsem ji koncipovala tak, aby to byla knížka, kterou máte při ruce a kterou si můžete příležitostně otevřít, protože vám může být užitečná pro danou situaci, ve které se nacházíte. Třeba máte zrovna rozpoložení: „Tak teď bych se chtěla zase zdokonalit v nějaké technice, jak si mohu pomoct sama.“ A protože se pokaždé nabízí něco jiného a je třeba květen, tak se podívám, co mám k dispozici teď.

Martina: Ale je říjen, tak se podíváme, co máme k dispozici v říjnu.

Kristina Höschlová: Říjen? Myslím, že tam je hudba a lesní terapie?

Japonci změřili, co s námi dělá les, a po třech dnech mezi stromy vzrostl počet obranných buněk o polovinu

Martina: Les a hudba, ano. Lesní terapie, které se věnuješ. O lese a jeho ozdravných schopnostech se mluví a píše čím dál více. Třeba o tom, že existují jakési lesní internety a jak spolu komunikují kořeny a mycelium. Ale řekni mi: co si můžeme odnést z lesa kromě hub?

Kristina Höschlová: A borůvek.

Martina: A borůvek a čerstvého vzduchu. Jak postupovat při lesní terapii, aniž by ji člověk vnímal ve smyslu „teď jdu právě na terapii“?

Kristina Höschlová: Z lesa si toho můžeme odnést spoustu. Já si vždycky vzpomenu na jeden podcast, který jsem natáčela s člověkem, který by svou vizáží rozhodně nenapovídal tomu, že chodí ven, natož do lesa. A padlo téma lesní terapie, já jsem o tom hovořila a on říkal: „To je jasný, to všichni víme.“ Vím, že mě to tehdy velmi překvapilo, protože jsem si v duchu říkala: „Byl někdy v lese?“ To jenom na okraj.

Martina: Promiň, to je důležitá poznámka, protože o spoustě věcí máme pocit: „No jasně, to všichni víme. Včera jsem byl ve Stromovce, takže jsem byl v lese.“

Kristina Höschlová: Pro pochopení toho, jak les působí na náš organismus a jak to popsat současnou vědou, myslím, nejvíc udělali Japonci. Tam totiž někdy v 80. letech vláda přidělila ministru zemědělství zvláštní roli. Bylo to v době, kdy se tam hodně rozvíjela modernizace, digitalizace, a Japonci začali mít pocit, že jsou hodně odříznuti od přírody. A tak si řekli: „To není zdravé. Pojďme udělat nějakou kampaň, abychom lidi, kteří jsou obklopeni jenom přístroji a městy a jsou zavřeni v budovách, vrátili do přírody.“

Tento ministr se rozhodl udělat velkou kampaň a propagovat to, aby lidé chodili ven, propojil se s vědci, a tak vznikla celá záležitost lesní terapie, která je tam teď velkým pojmem. Zřejmě tam byla i velká podpora od vlády, a to i finanční, aby se investovalo do výzkumů, proč je dobré, aby lidé byli v lese. Název tohoto přístupu je shinrin-yoku a tento název je už znám i v západních zemích.

Tyto studie popisovaly kupříkladu to, jak skupině 20 lidí odebrali krevní vzorek a změřili hladinu stresových hormonů a hladinu imunitních buněk. Protože imunitní systém, jeho funkčnost, lze kvantifikovat podle různých mediátorů imunitního systému. Pak tito lidé absolvovali – nejednalo se o nic zvláštního – pobyt v lese: chodili po lese, byli v lese, kde třeba měli i nějaké seance, diskuse, třeba nějaká lehká cvičení, ale zkrátka je nechali mezi stromy. A to po různých intervalech. Některé studie to měřily po třech hodinách, některé po dvou dnech, po třech dnech – těchto studií jsou tisíce.

A vezměme si, že třeba po třech dnech takového pobytu byl znovu odebrán krevní vzorek – často se k tomu ještě měřil krevní tlak, tep, srdeční funkce – a srovnávalo se to. Těch vzorků je strašně moc, jsou to tisíce, možná i desetitisíce vzorků, na základě kterých se popisovaly ty změny.

Obecně se výsledky, které jsou konzistentní, nejvíc projevovaly na funkčnosti kardiovaskulárního ústrojí a imunitního systému. V případě kardiovaskulárního ústrojí vždycky poklesly veškeré projevy stresových vzorců, to znamená, že se upravovaly arytmie a krevní tlak. V oblasti imunity existuje dokonce jedna studie, která popisuje, že počet NK buněk, natural killer cells – což jsou buňky velice důležité pro imunitní systém, protože likvidují patogeny –, stoupl až o 50 procent po třech dnech pobytu v lese, což je neskutečně významné. Další projevy jsou snížení deprese, snížení úzkostných poruch, takže i velký dopad na mentální zdraví. Je toho spousta.

A teď jsme si kladli otázku, nebo vědci si kladli otázku, a možná si ji klademe všichni: Čím les vlastně léčí? Jedna věc je nasnadě – sama jsi to zmínila – je tam čerstvý vzduch. Dobře. Fotosyntéza. Jenomže v zimě les nefotosyntetizuje.

Martina: A přesto uklidňuje, přesto vydává jakousi zvláštní sílu a v člověku vzbuzuje mír.

Kristina Höschlová: A je tam ještě jedna materiální věc: v letním odpoledni je v jehličnatém lese neskutečně vysoké procento volatilních látek, silic, které jsou bohaté na terpeny, takže mají dezinfekční účinky na dýchací cesty. Říká se dokonce, že i procházka jehličnatým lesem v letním odpoledni je dezinfekční balzám, který je účinnější, než kdybych si nakapala nějaký éterický olej do odpařovače. Ale tyto účinky byly popisovány i v podzimních měsících, tedy i mimo letní odpoledne, i mimo jarní a časně letní měsíce, kdy les nejvíc fotosyntetizuje.

Stromy v únorové mlze nereptají a jejich klidné, synchronizované pole ladí to naše, ať chceme, nebo ne

Martina: I když je les smutný? I když je v únoru takový…

Kristina Höschlová: Mně smutný nikdy nepřijde. Mě právě třeba v únoru velice motivuje. V těchto ponurých měsících mě les vlastně rozradostňuje proto, že tam jdu mezi stromy a najednou si uvědomuji, že já jsem v rezistenci, že já si tady nadávám, že je pořád mlha, že je ošklivo, že je ráno v devět ještě tma a pak už je zase ve tři tma a že je sychravo a zima. Ale mně vždycky neskutečně pomůže, že stromy pozoruji a vidím, že jsou úplně v pohodě, že je to naprosto nevzrušuje a dávají svým postojem najevo, že jsou v totálním souladu s vrtochy přírody. Ony vlastně projevují totální soulad s tím, že tam projde vichřice nebo že teď bylo zase sucho.

Já jsem i teď, na konci suchého léta, chodila lesy a můžu říct, že první, co člověka napadne, je: „To je hrozný. Je sucho, jsou žluté listy.“ Ale když jdete dvě, tři hodiny a jste vnímaví, tak máte pocit, že stromy jsou s tím sladěny, že to prostě berou tak, jak to je. A vidíte neskutečnou regenerační schopnost. Takže kdybychom se vrátili do vědecké roviny… Ne, ne, ne, já to potřebuji dopovědět.

Martina: Ano, promiň.

Kristina Höschlová: Protože to je pointa, ke které bych ráda dospěla. Pořád si tedy klademe otázku: Čím to, že les má takhle prokazatelně a měřitelně prospěšné účinky na zdraví? A odpověď, která zbývá, je říkat: „Tak dobře, silice, kyslík. Tak co by to bylo ještě dalšího?“

Stromy jsou živé organismy, pochopitelně mají svou DNA, která u všech živých organismů emanuje elektromagnetické pole. Elektromagnetické pole může být buď synchronní – to si můžeme představit jako vlnění, které má ladné a pravidelné vlny –, nebo naopak rozvrkočené, nesynchronizované. Když se to měří u člověka, tak rozčilený člověk nebo člověk pod vlivem stresu a úzkosti má nesynchronizované vlnění elektromagnetického pole. A člověk milující, pokojný má vlnění krásné, synchronizované.

Stromy ho mají očividně synchronizované a mé elektromagnetické pole interaguje s elektromagnetickým polem stromů. Pochopitelně to jinak nelze, tomu se nelze ubránit, to bych musela být v nějakém skafandru, takže chtě nechtě dojde k nějaké interakci těchto polí. A takhle se vysvětluje, že se moje pole vyladí na pole stromů.

Celý rozhovor s lékařkou Kristinou Höschlovou o komplementární medicíně, sebeléčebném potenciálu těla a mysli a léčivé síle lesa si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.