Jste soběstační? Vypněte si doma elektřinu, vodu, plyn, schovejte kartu. Jen tak to zjistíte

Martina: Ještě jen předešlu, že Amar se narodil v Česku, žije v Česku a sám o sobě říká, že je Čech jako poleno, přestože je napůl Peršan. Amare, když začnu tím, co jsem předeslala v úvodu, zážitkem, který absolvuje stále více lidí: člověk odlétá na dovolenou, ať už s cestovkou, nebo na vlastní pěst, a má pocit, že má všechno pod kontrolou. Má karty, letenky, domluvený hotel. Jenže tento pocit kontroly může být, jak vidíme, do značné míry jen iluze. Řekni, jak nebezpečná je právě tato bublina bezpečí, kterou si představujeme, že máme, když odlétáme na dovolenou?

Amar Ibrahim: Tato bublina může kdykoli splasknout. Vždycky by si měl člověk uvědomit, když letí nebo jede do nějaké země, jestli ta země není takzvaně v červených číslech, jestli není nebezpečná.

Martina: To označuje ministerstvo zahraničí.

Amar Ibrahim: Označují to i zahraniční agentury. Člověk by si měl zjistit, jestli se třeba kolem dané země už nepohybují letadlové lodě, klidně měsíc předtím. Teď třeba hodně lidí odrazuji od cesty na Kubu, protože tam to začíná být trochu husté. Kluci, co odtamtud přiletěli, říkali, že jediné platidlo, které jim fungovalo, byly dvě krabice brufenu, a měli za ně všechno.

Martina: Tam se nedá koupit skoro žádný lék. A ty ve svých poznámkách zdůrazňuješ, že člověk by si neměl myslet, že když má kartu, tak má všechno.

Amar Ibrahim: Tak určitě. Karta i bankomat mohou přestat fungovat. Člověk by měl mít nějakou hotovost, a nejlepší je mít dvě měny. Ne samozřejmě českou korunu, s tou je zbytečné vyjíždět, ale jak dolary, tak eura. To je jedna věc.

Martina: A pokud možno, částečně v hotovosti.

Amar Ibrahim: Tak, o tom mluvím, v hotovosti, mimo kartu. Ale měl by mít i něco na výměnu. Teď jsem mluvil s chlapem, který se potřeboval dostat z konfliktu v jedné nejmenované zemi, a hodně mu pomohl karton cigaret. Rozdával krabičky cigaret. Dal pas a k tomu krabičku cigaret, a otevíralo mu to dveře. Obyčejná krabička cigaret.

Martina: Takže i nekuřáci by si měli do cestovního zavazadla zabalit nějaké drobnosti. Co ještě se dá dobře zpeněžit, když člověk odlétá na dovolenou?

Amar Ibrahim: Spíš vyměnit. Zpeněžit se dá nějaké zlato, menší slitky, samozřejmě ne kilový řetěz na krku. Hodně lidí létá třeba s drahými hodinkami. Když někam povezu zlato, mohou zjistit, že ho mám, a nemusí mě pustit, nevím, jestli na to existuje nějaký zákon. Ale drahé značkové hodinky mi na ruce nechají, a když mi dojdou peníze, dobře je prodám v nějaké zastavárně. To je tip jednoho člověka.

Já vždycky říkám, že od první světové války existují asi čtyři platidla pro chvíli, kdy přestane fungovat měna: tabák, káva, alkohol, a já k tomu v dnešní době přidávám ještě cukr. Lidé mi na kurzu říkají: „Jak mě můžeš do čtyřiadvaceti hodin vypnout? Já jsem úplně v pohodě.“ A druhý den ve dvanáct hodin, začínáme v pět večer den předtím, jim dochází cukr. Jsou zvyklí na litr, dva koly denně, házejí do sebe sladké tyčinky, a já jim je nedám, dám jim jen pár brambor k jídlu.

A najednou jim dojde cukr a úplně se zpomalí. Takže dnes je platidlem i cukr. V Asii mu říkají bílá droga, nebo nějak podobně.

Bezstarostná dovolená je iluze, i v klidné Evropě může kdykoli vypuknout konflikt

Martina: Amare Ibrahime, když nás teď někdo poslouchá a říká: „Já jedu s dětmi, s celou rodinou na dovolenou do Řecka, tak mi tady nevyprávějte takovéhle nesmysly.“ Nebo do Jugoslávie, do nějakých evropských zemí. Samozřejmě, když se budeme bavit o Indickém oceánu, o ostrovech, tam mohou nastat tajfuny nebo cunami a podobné věci. Ale jsou země, kam odjedeš klidný a nebudeš mít ve svém zavazadle to, co jsme vyjmenovali, ani nebudeš mít na ruce drahé hodinky?

Amar Ibrahim: Nikdy nevíte, kdy se co kde stane. Podívejte se, v bývalých zemích Jugoslávie jsou doteď třenice, jsou tam bezpečnostní jednotky, já jim pořád říkám modré helmy, které hlídají bezpečnost, protože ve vztazích mezi Bosňáky a … se může stát cokoliv. Zrovna minulý rok se tam něco dělo.

A když jedu na dovolenou, samozřejmě si s sebou nemůžu vzít některé věci, ale je dobré na to myslet. Vždyť lidé nemají hotovost ani tady v Čechách. To se mi na kurzu stává běžně, někdo ode mě něco chce: „To by se mi líbilo, kolik to stojí?“ Řeknu cenu a oni na to: „To nezaplatím.“ Protože nemají hotovost.

Teď jsem slyšel, že v nějaké severské zemi chtěli od letošního roku hotovost úplně zrušit. Nevím přesně kde, a minulý měsíc to bylo zase opačně, že lidé by doma hotovost mít měli.

Martina: Švýcaři si v březnu v referendu odhlasovali právo na hotovost.

Amar Ibrahim: To určitě, protože jde o to mít něco v ruce. Hodně lidí vyjíždí a řekne: „Dobře, pojedu na dovolenou, ale autem. Jedu do Turecka.“ Říkám: „To je neuvěřitelné.“ A on: „Vždycky se můžeš vrátit.“

Vždyť to vidíte, přestala létat letadla, když začala válka v Íránu, a někteří lidé, kteří letěli třeba z Thajska, letěli pět dní místo dvou. Nikdy nevíme, co se stane. Nikdo nám nezaručí, kde vypukne nějaký vojenský převrat, třeba jako v Turecku asi před deseti lety.

Martina: Ani se nemusí stát nic politického. Vzpomeňme, není to tak dávno, abychom si to nepamatovali, když bouchla, nebo spíš jen blafla sopka Eyjafjallajökull a nemohlo se létat, takže letadla nevzlétla.

Amar Ibrahim: Na to jsem si ani nevzpomněl, že tam mohou být přírodní katastrofy. Svět se hodně boří. Vidíme u nás tornádo, vidíme záplavy a povodně, takže se může stát cokoliv: ekonomický kolaps v dané zemi, převrat i přírodní katastrofa. Vždy se může něco stát, a je dobré myslet na to, že i když jedeme s cestovkou, nemáme zaručeno, že je všechno v pohodě.

Martina: Rodiny velmi často jezdí na dovolenou finančně úplně nadoraz, to znamená, že účet je vymetený. Dovolil by sis jet na dovolenou, kamkoliv letět, a nemít žádný záložní zdroj?

Amar Ibrahim: Určitě ne. Když někam jednou za čas letím, pojistím se na nejvyšší pojistku a nechám si zkontrolovat třeba zuby, protože zubní ošetření je v některých zemích docela drahé. Lidé si na dovolenou ještě berou půjčky, protože letěl soused, tak musím taky. To je neuvěřitelné, a přitom to není tak důležité.

Četl jsem nějakou úvahu o dopadu ropné krize a o tom, jak se dotkne České republiky. Nebudou hnojiva, stojí lodě s kontejnery, s léky, a bude to mít dlouhodobý dopad. A jak se to dotkne Čechů? Autor řekl: „Tak přestanu létat na drahé dovolené.“ Takže asi tak.

Martina: Ale víš, jak se ti uleví, když takhle přemýšlíš? Máš všechno bez starostí.

Amar Ibrahim: Někteří lidé jsou kvůli tomu nervózní, v uvozovkách zpocení, když o tom se mnou mluví. Říkám jim: „Hele, ty to neovlivníš. Můj praděda šel do první světové války a vrátil se až za pět let jako legionář. Babička neovlivnila, že druhého pradědu zavřeli do Flossenbürgu, do koncentráku. Tyto věci prostě neovlivníte, tak se s tím netrapte. Jen se na to připravte.“

V krizi jeden zamrzne a druhý jedná, ale i hrdina si pak musí sednout a vydýchat to

Martina: V takové situaci je asi velmi důležité zůstat psychicky vyrovnaný, odolný. Když jsme na dovolené, většinou jsme uvolnění, necháme se postrkovat průvodci nebo cestovkami, a mnozí považují za odpočinek to, že konečně vypnou svá čidla i instinkty, a nejsou stále ve střehu. K tomu by dovolená měla sloužit. Ale může přijít nenadálá situace. Co s tím? Jak to trénovat, aby se člověk rychle psychicky aktivoval, ale ne tak, že propadne panice?

Amar Ibrahim: To se trénuje těžko, vlastně se to natrénovat nedá. Můžeme se bavit o ošetření člověka při autonehodě. Jsou dva typy reakce na adrenalin: jeden člověk, i když je trénovaný, najednou zamrzne, zkamení, nehnete s ním a musíte na něj řvát: „Podrž mi to! Podej mi obvaz!“ A druhý má zdravý adrenalin a takzvaně hobluje.

Já jsem se jednou přichomýtl k autonehodě a v hlavě jsem si přepnul na to, že je to cvičení: „Jeď, je to cvičení.“ Nejsem žádný Chuck Norris, ale pak jsem si sedl a jel jsem v pohodě. Všechno se vyřešilo, sanitky odjely, já jsem sedl do auta, a najednou cítím, že se mi začíná motat hlava a dělá se mi špatně. Říkám si: „Je to tady, teď to z tebe vyprchává.“ Tak jsem zastavil, sedl si na deset minut a vydýchal to.

Nikdo není hrdina. To, že se někde v rohu rozklepete a pak rozbrečíte, na tom není nic špatného. Ale když se něco stane, musíte jednat, musíte se snažit. A základ je rodina, postarat se o svou rodinu.

Martina: Můj známý byl před několika dny v Jižní Koreji, kde také přelétávaly drony, museli i do krytu, a spousta lidí dostala záchvat paniky, protože na to nebyli vůbec připraveni. Už jen to, že museli do krytu, pro ně bylo zdrojem obrovského stresu. Pak si zběsile kupovali letenky a ty byly během několika minut za astronomické sumy. Ty říkáš, že se na to nedá připravit. Ale přece jen, co je zdravý přístup, aby se člověk něco o sobě dozvěděl, aby alespoň trochu věděl dopředu, s čím u sebe může počítat?

Amar Ibrahim: Je to jednoduché, ať přijde ke mně na kurz. Lidem sebereme mobil, dáme jim jen základní věci, a tak zjistí, na čem jsou závislí a kde mají rezervy. Teď jsem tam měl chlapa, který po dvou kilometrech nemohl ujít už ani metr, prostě neměl kondici. Říkám mu: „Jsi dobře vybavený, máš s sebou skoro všechno, byl jsi na urban survivalu, ale na tomhle bys měl zapracovat. Tady je tvůj limit, tvoje slabina.“

Někdo zjistí, že to nedá bez tabáku. Ptám se: „Kdo z vás kouří?“ A jak už lidé přestávají kouřit, z dvaceti se přihlásí jeden a řekne: „Já dám krabičku denně.“ Říkám mu: „Tak v sobotu odpoledne přestáváš mluvit.“ A opravdu v sobotu přestal mluvit. Tuhle závislost tam lidé poznají, takže je dobré vyzkoušet, jaké to je.

Martina: Proč přestal mluvit?

Amar Ibrahim: Protože mu došel tabák. To se mi stává často, kuřáci, kteří hodně kouří, mají po čtyřiadvaceti hodinách absťák a přestávají komunikovat, myslí jen na to jedno. Takže by si lidé měli zjistit, kde mají mezery. Třeba někteří sportovci jsou dobře vymakaní, ale jsou zvyklí každé dvě hodiny do sebe nacpat energetickou tyčinku, a když to neudělají, tělo vypíná.

Když se mě lidé zeptají: „Jak zjistím, jestli jsem soběstačný? Můj dům, můj byt,“ říkám: „Vypněte si elektřinu, vyhoďte pojistky, zavřete vodu, vypněte přívod plynu, schovejte někam platební kartu a žijte jen z toho, co máte doma: z potravin, z léků, z vody. A zkuste, jak dlouho vydržíte. Pak zjistíte mezery, co vám chybí, a to pak můžete doplnit.“

I na pláž patří malé evakuační zavazadlo s vodou, doklady a hotovostí pro každý případ

Martina: My jsme teď utekli do přežití, ale já nás pořád chci zachránit na dovolené, takže se k tomu vrátím. Posluchače jen upozorním, že jsme si spolu povídali už několikrát, takže i ve starších rozhovorech najdete vysloveně prepperské rady. K některým se vrátíme, některé zopakujeme, protože v tomto případě je opakování opravdu matkou moudrosti. Ale teď nové téma, jak přežít na dovolené. Jak se mají lidé připravit, když jedou třeba i jinam než do nebezpečných lokalit? Když se někdo rozhodne, že pojede do Pákistánu, asi musí počítat s tím, že ho mohou potkat nejrůznější věci. Ale ty říkáš, že velká překvapení nás mohou potkat kdekoliv. Radíš registrovat se do systému DROZD. Proč a kdo?

Amar Ibrahim: To by mělo být dobré, protože byste měli dostávat informace na mobil. Když se v dané zemi něco děje, měla by přijít SMS, takže budete informováni. Vy totiž nemusíte rozumět tamním médiím, nebo ta média nemusí fungovat. Největší problém byl, když lidé volali na nějakou linku a bylo to hodně zpoplatněné, což by mělo být zadarmo…

Martina: Snad šedesát korun za minutu.

Amar Ibrahim: Což je neuvěřitelné.

Martina: Že vás ministerstvo zahraničí zkasíruje, když jste v nouzi, to je zvláštní.

Amar Ibrahim: To je velmi smutné. To je jedna věc. Druhá věc, když jedeme do nějaké země, měli bychom dodržovat její zákony. To znamená, že v muslimských zemích by ženy měly nosit šátek přes hlavu a neměly by chodit v minisukni. Ale zase, když tito lidé přijedou k nám, měli by se chovat stejně a dodržovat naše zákony.

Hodně lidí mi říkalo, že měli problémy, protože měli s sebou v některých zemích vytištěnou mapu nebo mapu na tričku, a hned byli bráni jako špioni. Bavíme se o sovětských postkomunistických republikách. Vždycky lidem říkám: „Je sice moderní vytisknout si mapu na tričko a někam vyrazit, ale budete bráni za špiony. A když se někde fotíte, dejte pozor, ať se nevyfotíte tam, kde by vás mohli…“

Martina: U vojenského objektu nebo nějakého strategického, i u letiště.

Amar Ibrahim: I u letiště a podobných věcí, dávejte na to pozor. Já jsem teď byl v El Alaminu, kde jsme přistávali, a říkám: „Nefoťte, jsme na bývalém vojenském letišti, které je přes léto turistické, a mimo sezónu vojenské.“

Člověk by měl být připravený, když někam letí. Když půjdu na pláž, vezmu si malé zavazadlo, kde mám vodu, nějaké sušenky, hotovost, nabitý telefon, powerbanku, a tam mám i doklady zkopírované na flešce, kdybych o ně přišel. Při požárech v Řecku lidem shořely doklady. Takže buď doklady na nějaké zakódované flešce, je to malinké, můžete to mít třeba jako šperk, nebo na nějakém úložišti, aby se to dalo dohledat. A když máme děti, mít s sebou samozřejmě léky.

Martina: Stále s sebou mít malé evakuační zavazadlo? I na pláž?

Amar Ibrahim: Samozřejmě. Cokoliv se může přihodit, a není to nic velkého. Když si vezmu vodu, léky a důležité věci, mám je u sebe. Třeba budu muset někam do krytu. Vždyť se lidé schovávali v Izraeli, když byli na dovolené, byli zavření v krytech a věci si nechali v hotelech. Hotely se zavřou, a když se všechno otevírá na karty, pak se k tomu nedostaneme.

Martina: Doporučuješ, když jedeme do jakékoliv země, zjistit si dopředu kontakt na naše zastupitelství, na ambasádu?

Amar Ibrahim: Určitě, ten kontakt bych si zjistil. Myslím, že to udělá skoro každý, je to normální a velmi důležité. Jeden pán, bývalý voják, mi říkal, že se vždycky ukázalo, že když diplomaté, a nemusí to být diplomaté země, ze které pocházíte, začnou z dané země evakuovat své rodiny a děti, znamenalo to, že se něco připravuje. Prostě koukat kolem sebe. Takové zajímavé věci.

Ostnaté dráty a vojáci se samopaly na pláži jsou jasný signál, že něco není v pořádku

Martina: Jaké země bys teď jako turista považoval za zbytečné riziko? Kam bys necestoval? Je nějaká taková země?

Amar Ibrahim: Kam bych necestoval? Někteří lidé jezdí s batohem do Pákistánu, tam je to v pohodě. Třeba Írán býval hrozně bezpečná země, lidé jsou tam vstřícní, pohostinní, hned tě pozvou. Všechny tyto východní země tě pozvou: „Odkud jsi? Pojď k nám na jídlo,“ a ty nesmíš odmítnout, protože jsi host, jsi něco vzácného.

Třeba bych nenavštívil některé africké země, protože podle toho, co vím od svých známých, tam v některých zemích začíná být obrácený rasismus. A když se vyjíždí do nějakých resortů, sami vidíte, proč jsou obehnané ostnatým drátem a proč v noci po pláži chodí vojáci se samopaly. Asi tam něco není v pořádku. Není to vidět, když si toho člověk nevšimne, takže se nesmíte koukat jen na pěkné věci, na obložené stoly. Když jsou někde ostnaté dráty, všude hlídky, a v noci vás z pláže vyženou vojáci se samopaly, tak je tam asi něco špatně.

Martina: Ty jsi teď nejmenoval úplně konkrétní země. Asi by bylo dobré přemýšlet i nad tím, kde máme mezipřistání. Já jsem třeba mnoho let velmi chtěla jet na ostrov Sokotra, ale tam se letí přes Jemen, kde byla pořád horká půda, a pak se začalo létat jinudy. Ale řekni mi, jak by měla vypadat celková příprava na lokalitu, do které jedu, i když jedu do hezkého resortu, i když jedu na Kanáry, kde je hned vedle ostrov La Palma, o kterém se stále mluví jako o sudu s prachem, protože je to jedna velká sopka. Takže se mohou dít různé věci.

Amar Ibrahim: Hlavně si o té zemi něco nastudovat a vědět, že se něco takového může stát. Je to velmi těžké. Mít kontakt na ambasádu, být nahlášený na DROZDu, mít hotovost. Protože když přestanou létat letadla a já budu mít nějakou hotovost nebo něco, čím zaplatím, můžu si pronajmout auto, nebo tam za pár šupů nějaké auto koupit, a odjet.

Martina: Pokud existuje cesta po souši.

Amar Ibrahim: Jasně, jestli existuje cesta po souši. Proto mi někteří lidé říkají: „Ty nelétáš, ty se bojíš lítat.“ A já na to: „Nebojím se lítat, ale kdyby se něco stalo, potřebuju se dostat domů.“ A po souši se dostanu ze zemí jako Itálie, Jugoslávie, i z Turecka přijedete autem, ze Španělska, z Portugalska.

Martina: Z Řecka také.

Amar Ibrahim: Z Řecka také, samozřejmě. Dbát na to, mít cestu záchrany. Vědět, že když se něco stane… Nevím, jak teď lidé létali, museli si kupovat letenky…

Martina: Pokud byli s cestovkou, postaraly se o ně některé cestovky. Ale ti, co byli na vlastní pěst, těm prostě letenky propadly, pokud vím.

Amar Ibrahim: Letenka stála pro jednoho člověka třeba dvacet tisíc, a když tam byla šestičlenná rodina… Mluvil jsem s jedním bankovním úředníkem a ten říkal, že někteří bohatší lidé, kteří měli resorty dole v Kuvajtu a v podobných státech, volali svým bankovním správcům: „Navyšte mi tarif na kartě,“ a pronajali si tryskáč, stál asi čtvrt milionu nebo kolik. Takže tihle lidé na to mají, ale taky se odtamtud chtěli co nejdřív dostat.

Martina: To nás nepotká.

Amar Ibrahim: Stoprocentně. Na to se můžeme dívat.

Praha vydržela jen čtyři hodiny bez proudu a lidé už začali kopat do výloh obchodů

Martina: Ocitáme se v situaci, v jaké se před pár týdny ocitlo mnoho Čechů. Kamarád se vracel z Malajsie asi o deset dní později, nejdelší dovolená v životě, a také nejdražší. Když se člověk ocitne v situaci, která je abnormální, ať už přírodní katastrofa, změny v zemi, ekonomický kolaps, nebo třeba země, kde nepůjde elektřina, co je pro něj nejdůležitější v prvních hodinách? Člověk buď začne panikařit, nebo má naopak druhý extrém a řekne si: „To je v pořádku, to se spraví, stačí si sednout a počkat.“ Kde je nějaká zdravá míra?

Amar Ibrahim: Zdravá míra je uklidnit se aspoň na pět minut, pokud zrovna nezačne hořet v budově, a takzvaně to rozdýchat. Trochu se uklidnit, srovnat si to a začít o tom uvažovat zdravým rozumem. Nezačít panikařit, ale ani si neříkat, že to možná bude v pohodě. Jak se loni v Praze na čtyři hodiny vypnula elektřina…

Martina: Ano, to bylo výchovné.

Amar Ibrahim: Lidé se začali chovat docela divně. Začali kopat do výloh obchodů, protože je prodavačky nechtěly pustit, nefungovaly jim dveře…

Martina: A ani nefungovaly terminály.

Amar Ibrahim: Nic nefungovalo.

Martina: Nepípneš zboží.

Amar Ibrahim: Lidé začali být po čtyřech hodinách nervózní. Po pouhých čtyřech hodinách začali být nervózní a panikařit. Já vždycky říkám, že je lepší odjet na chalupu, jak to udělalo hodně lidí za covidu. Vrátit se můžeme vždycky.

Samozřejmě, dostat se z Prahy je problém. Stačí, aby přestaly fungovat semafory nebo se staly dvě bouračky, a půl Prahy stojí. Vím o lidech, kteří mají kolo, elektrokolo nebo motorku, a za Prahou zaparkovanou starší dodávku s vybavením. Celá rodina ví, kam má dorazit, a pak vyjedou na chalupu. Říkají si: „Co když se z města nebudu moct dostat? Vrátit se můžu vždycky, kdyby třeba dlouhodobě nešla elektřina.“

V krizi musí někdo převzít velení, zatleskat a rozdat úkoly, jinak propukne panika davu

Martina: Ve všech katastrofických filmech je vidět, jak všichni opouštějí velké aglomerace, a všechno stojí, nikdo se nehne, protože kolony jsou nekonečné…

Amar Ibrahim: To je i s přírodními katastrofami. U nás je to ale takové, že lidé zůstávají na svém písečku. Hodně lidí, to vidíme při záplavách, pak musí vyzvedávat vrtulník ze střech, protože nechtějí opustit svůj domov. Kdyby přišla nějaká velká přírodní katastrofa jako v katastrofických filmech, všechno se ucpe, to je pravda. Ale mít zdravý rozum, nezačít zmatkovat, ale ani si neříkat, že to bude v pořádku a někdo se o nás postará.

Martina: Sám říkáš, že v krizi rozhoduje psychika, že všechno je v hlavě, a když ztratíme odhodlanost, jsme připraveni prohrát. Ale co si počít, když zmatkují lidé kolem tebe? Psychologie davu, davová psychóza.

Amar Ibrahim: Včera jsem to zrovna řešil. Měl jsem nějaké školení kvůli bezpečnosti a tam mi řekli, že musí být přítomen nějaký vedoucí, nějaký šéf, který to koordinuje. Vidím to na svých kurzech, je tam někdo, kdo zatleská a řekne: „Hej, bude to v pohodě. Ty jdi pro dřevo, ty se uklidni, zvládneme to.“ Je to jako když někdo vystoupí v televizi a řekne národu: „Bude to v pořádku.“ Třeba to tak být nemusí, ale ten člověk uklidní situaci. Když lidé vidí, že tam je někdo, kdo tomu rozumí, uklidní se i ostatní.

Ale musí tam někdo být. Když budou všichni vyděšení, zůstanou vyděšení pořád. Třeba přede mnou jednou spadl nějaký pán a lidé jen stáli. Přišel jsem, podíval se jim přímo do očí a řekl: „Ty jdi pro sanitku, ať vědí, kudy mají přijet. Ty běž pro tablet.“ Přímo takhle rozkazovat: „Pojď, uděláme to, víme, co máme dělat, přestaneme zmatkovat.“ Když je tam někdo takový, trochu se to podaří. Ale když tam nikdo není, je to špatné, všichni začnou řvát: „My tady umřeme.“

Martina: To znamená, že v každém z nás by měl být potenciál člověka, který začne ostatní uklidňovat. Ale na to nemá každý, a naučit se to úplně nedá.

Amar Ibrahim: To je pravda, každý je nějaký, je to o zdravém adrenalinu. Taky nejsem žádný Rambo, taky by mě něco vykolejilo. Ale musím se nastartovat. V lidech je nějaký pud sebezáchovy, pud přežití, takže to člověk dá. Lidé mi říkají: „Přišel jsem, viděl ty vybydlené budovy, tys nás tam nahnal, bylo to příšerné. A druhý den jsem si na to zvykl a jsem spokojený.“ Organismus si zvykne. Hodně lidí nebo vojáků mi řeklo: „Byl jsem normální student, šel jsem do armády, a po sedmi dnech mi bylo jedno, jestli stojím ve střevech svého kamaráda. Už mi to bylo jedno.“

Martina: Po sedmi dnech? Tak rychlá je adaptace člověka na abnormalitu?

Amar Ibrahim: Je to strašně rychlé. Vidím to na dětech. Na zimu si tělo za dva tři dny zvykne. Zepředu odcházejí mobily a vracejí se myšlenky, které máme v sobě po prarodičích, a různé aplikace mizí do dáli, najednou si na ně člověk ani nevzpomene.

Orientaci podle papírové mapy bychom se měli učit ve školách, dnes ji nezvládáme

Martina: Co když se člověk ocitne v zemi na vlastní pěst a třeba z bezpečnostních důvodů vypnou mobilní sítě? Jak se chovat? Jak si poradit, komu jít naproti, kam jít?

Amar Ibrahim: Tak to je svízelná situace. Jít na ambasádu, když se tam dostanu. Nebo většinou požádat místní lidi o pomoc. Hodně lidí, co takhle cestují, má fotku své rodiny a fotku svého městečka a řeknou: „Hele, já taky mám rodinu, mohli byste mi pomoct? Vy máte taky děti.“

Martina: Nad fotkou rodiny se dojme.

Amar Ibrahim: I nad fotkou města, třeba: „Vidíš, tady žiju, fakt bych potřeboval pomoct.“ Protože ne všichni jsou takzvaně zlí. Ale když člověk takhle cestuje a stane se, že se vypnou mobilní sítě nebo navigace… Třeba v Polsku kamarádi cestovali autem a kvůli dronovému ohrožení se spustily rušičky, a oni říkali, že si znovu koupili papírovou mapu a autoatlas.

Martina: Ale v tu chvíli, jak říkáš, když máš papírovou mapu, jsi potenciální vyzvědač.

Amar Ibrahim: Je lepší koupit si tu mapu přímo tam. Ale zase, zrovna včera mi někdo řekl: „Jak koupíme mapu? Mapy už skoro nikde nejsou.“ Určité věci mizí, jako zmizely telefonní budky, takže si dnes nekoupíte mapu ani na benzince.

Martina: Je pravda, že můj oblíbený obchod na Senovážném náměstí, jen s mapami, kde jsi koupil cokoliv, už není.

Amar Ibrahim: Já vím, ten tam byl.

Martina: A pak bychom se měli v mapě umět orientovat.

Amar Ibrahim: Samozřejmě víme, že to nejde zoomovat jako v mobilu. Ale s tím mají lidé velký problém, protože mají všechno na hodinkách, na mobilu, a když jim dáte mapu a zeptáte se: „Umíte tu mapu aspoň…?“

Martina: Zorientovat?

Amar Ibrahim: Zorientovat. A on s ní tam točí a já říkám: „Hm, tak takhle asi ne.“ Tam je slabina. Ale za to ti lidé nemůžou, za to může společnost, protože tohle by se mělo učit ve školách. Když poslední dobou přednáším ve škole, sami studenti mi řeknou: „Proč to není předmět?“ Protože už vědí, že je to důležité.

Martina: Tato otázka je možná trochu navíc, protože buď máš auto a dostaneš se po souši, nebo nemáš. Ale je nějaká strategie, jak se dostat rychle domů? Teď narážím na svého kamaráda v Jižní Koreji, který chtěl, aby mu příbuzní zajistili okamžitou letenku, ale protože nevěděl, kdy se dostane na letiště, letenky se vyprodaly a třikrát zdražily, než řekl, že tam opravdu bude a bude moct letět. To už byla letenka o desítky tisíc dražší. Je nějaká strategie návratu? Kdy si začít pomáhat?

Amar Ibrahim: S těmi lety je to velký problém. Vzdušný prostor se může kdykoliv zavřít. Když byl v Americe útok na Dvojčata, zavřel se vzdušný prostor. Když vybuchla ta sopka, zavřel se vzdušný prostor. To jsou věci, které neovlivníte. Vím, že se jeden známý z jedné nejmenované země dostával stopem. Vzal obyčejnou krabičku cigaret, začal s ní mávat a normálně odjel stopem, protože všude žijí normální lidé. Hodně lidí mi říkalo, že s návratem byl hrozný problém, že se opravdu dostávali zpátky deset dní a že v životě už nikam nepoletí.

Než někde vykopneš dveře, zkus radši zaklepat, respekt k cizí zemi rozhoduje o přežití

Martina: Ano, na tom se shodli všichni. Vzpomínám si, že když tady seděl plukovník Klinovský a vyprávěl o svých zkušenostech z misí v Afghánistánu a v Jugoslávii, říkal, že američtí vojáci mají speciální předmět, kulturní specifika. A říkal: „Abych ti to popsal, učí se, že než vykopneš dveře, je dobré na ně zkusit zaklepat.“ Jak se připravit na lokalitu, do které poletím, abych ji vnímal nepředpojatě a nedíval se na místní jako na partu ubožáků, kteří mají jen hezkou přírodu nebo památky, ale s respektem? Jak se na to připravit?

Amar Ibrahim: Nesmíme tamní lidi urazit. Já jsem viděl příručku americké armády o tom, jak se chovat v Iráku, mám ji doma a vydám ji. Nesmíte si tam dát nohy na stůl, to je největší urážka, ukázat podrážky. Když strhli sochu Saddáma, mlátili ji botami, to je největší urážka, protože botami chodíme po špinavé zemi. Takže nesmí vidět podrážky. Když někdo přijde s manželkou, ne že jí hned budu podávat ruku a objímat ji. Ona sama musí natáhnout ruku, nebo jí to musí dovolit manžel. Musí se dodržovat zákony dané země.

Martina: To znamená – nastudovat si je.

Amar Ibrahim: Dneska člověk najde všechno, umělá inteligence umí úplně všechno, když to tam zadáte. Já ji samozřejmě nepoužívám, protože aby mi fungoval mozek, tak ji nepoužívám. K tomu ještě něco řekneme. Když vám třeba nabídnou jídlo, neměl bych ho odmítnout. I když se to nedá jíst, je to ošklivé a voda je opravdu špatná, nesmím to odmítnout, abych ho neurazil, dává totiž to nejdražší, co má. Celý den lovil a pracoval, aby se mohl najíst, a dává to tobě. Takže když jídlo odmítnete, urazíte ho.

Třeba v arabské zemi nesmíš úplně vylízat talíř, jak ho vylížeš, hned přistane další porce. Musíš trochu nechat a krknout si, a tím dáš najevo, že máš dost. To jsou určitá specifika, která my Evropané nevnímáme. Takže se na tyto věci připravit. Tu příručku jsem viděl, jsou i další a je tam spousta zajímavých věcí. Než vykopneš dveře, zaklepej. Výborně.

Martina: Ty říkáš, že se spoléháme na to, že se všude napijeme, na každém rohu si koupíme jídlo, a když něco potřebujeme, hned to najdeme v mobilu. Myslíš, že tahle samozřejmost, kterou jsme přijali za svou, nás do budoucna činí zásadně zranitelnými?

Amar Ibrahim: Velmi. Žijeme v bublině. Vidím to na lidech, odejdou ode mě z kurzu a už přemýšlejí, co si objednají domů k jídlu. Proč si ho neuvaří? Říkají: „Nemám ledničku, koupil bych od tebe tu bednu od firmy, co je dělá, ale nemám ji kam dát.“ Architekti dnes v bytě ani neudělají spižírnu, musím ji mít pod postelí.

Martina: Taková spižírna v bytě by tě při dnešních cenách přišla na milion.

Amar Ibrahim: Stoprocentně. Já vím, já vím.

Martina: Je to tak.

Amar Ibrahim: Lidé si nechají přivézt jídlo, nákup i všechno, co si objednají, a jsou úplně zpohodlnělí. A jak s oblibou říkám, my na záchodě splachujeme pitnou vodou. Přístup k pitné vodě má asi dvacet procent obyvatelstva Země.

Měl jsem teď na kurzu člověka, který se tím zabývá, a řekl mi, že někde v Černé Hoře a v některých státech už je problém, aby voda z kohoutku byla pitná.

Celý rozhovor s Amarem Ibrahimem o přežití na dovolené i ve městě, o tom, jak otestovat vlastní soběstačnost, a o zranitelnosti moderní společnosti si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.