Jediná poplašná zpráva na sociálních sítích a od anarchie nás dělí pár hodin

Martina: Jaké hrozby nad námi reálně visí? Když jsme si před léty povídali o blackoutech, byli jsme k smíchu. Když jsme si povídali o ekonomických otřesech, byli jsme k smíchu. Když jsme si povídali o válečných konfliktech, které jsou na spadnutí, byli jsme k smíchu. Když jsme si povídali o legální a nelegální migraci, která není udržitelná, byli jsme za rasisty. Když jsme si povídali o tom, že jsou v některých zemích na spadnutí občanské konflikty, byli jsme ve všech případech za strašáky. Myslíš si, že jsme blíž všem těmto nebezpečím?

Amar Ibrahim: Vždyť tady všechno je. Ještě jsme zapomněli na pandemii, která tady stoprocentně byla, a jeden vědec i varoval, že přijde každých 100 let, a každých 10 let něco menšího, nějaká menší chřipka. Ale další ohrožení, co já vidím, a co mi řekl jeden generál od hasičů, je nepřipravenost obyvatelstva. To znamená, že záchranný složky budou muset pomoct každému, nejenom starým lidem, nemocným, ale každému, protože na to není nikdo připraven. A další? Stačí jenom ráno napsat na internet, na nějaké sítě: „Měli byste si natankovat. Nebo byste si měli vybrat z bankomatu, asi to nebude fungovat. Mám o tom zprávy.“ A co udělá klasický Čech? Půjde si vybrat, a tato síť úplně zkolabuje. Takže si dávat pozor na tyto dezinformace, protože tím se může taky nabourat celý systém.

Martina: Říct, že nebudou fungovat bankomaty, a…

Amar Ibrahim: Všichni ráno vstanou z postele, a půjdou si vybrat. Když řeknu, že za půl dne nebude benzín a že bude na příděl, tak všichni sednou do auta a pojedou si natankovat, a tím pádem zahltí systém. Vždyť jste viděli, když začal covid, když se začaly zavírat obchody, tak lidé blbli, brali z regálů a bylo jim jedno co. Co mu spadlo do košíku, tak si odnesl.

Martina: Hlavně si kupovali desítky kil mouky.

Amar Ibrahim: A nevěděli, co s tím. Lidé přestávají vařit, nevědí co vařit. Mně lidé nevěří, že mám takové zkušenosti, že si lidé z mouky dělají kaši, a chtějí to vypít. A já říkám: „To vás nenapadlo udělat si těsto?“ „Ne“. Což je divné. A když řeknu: „Jděte pro houby, uděláme si polévku,“ tak mi přinesou jedovaté. A já říkám: „Vždyť to jsou jedovaté houby.“ A on říká: „Tys mi sebral mobil, a já tam mám aplikaci, která mi řekne, jaká houba je jaká.“ Prostě oni přestávají přemýšlet, na všechno využívají umělou inteligenci, na všechno se ptají aplikace. Není to dobré. Měli bychom se někam vrátit.

Martina: A to jsme ještě zapomněli na jednu věc – dneska si zastrašíme, viď – ale napadla mě ještě Carringtonova událost. Rok 1859, sluneční bouře, která tehdy vyřadila telegrafy, protože nic jiného nebylo. Dnes by to byla naprostá katastrofa, a vědci už říkají, že přesluhujeme a že už by tady měla znova být.

Amar Ibrahim: Ony nějaké menší jsou. Ale když si vezmeme, že na elektřinu máme úplně všechno, dneska si lidé bez elektřiny ani nezakouří, tak je to velmi… Vždycky říkám: „Buďte připraveni na to, že elektřina opravdu nemusí fungovat.“

Martina: Když se bavíme o takovýchto věcech, které mohou nastat, tak ty jsi zmiňoval loňský blackout, který trval čtyři hodiny, a zasáhl jenom část republiky. Ale poučení, které z toho vzešlo, je velmi negativní, protože lidé řekli: „No jo, trvalo to čtyři hodiny, to se dalo vydržet, a odborníci to zvládli.“ Nemáš právě obavu z toho, že ani když v Americe softwarová chyba zrušila leteckou dopravu, ani když tady nastal blackout, tak si stále zpupně říkáme: „Vždyť jsme to dali?“

Amar Ibrahim: My jsme to dali. Dali jsme to, ale jednou to dát nemusíme. Když byl ten problém s leteckou dopravou, tak jsem seděl v letadle, což byl docela zážitek. Bylo vidět, jak nikdo neví, a na letištích byli úplně mimo.

Martina: A přistáli jste na dráze podle plánu? Nebo jste někde kroužili?

Amar Ibrahim: To bylo tak, že napřed letadla nenechali startovat, byl zmatek na letišti, nikdo nevěděl, co se děje. A pak jsem si říkal: „Tady je asi něco špatně“, protože když jsem koukal, jak startuje jedno letadlo za druhým, aby to stihly, tak jsem si připadal jak na letadlové lodi. Ale ono se to může zvládnout, ale nemusí. Člověk by měl být připraven, že se zvládnout nebude muset a že taková situace může nastat.

Stačil jediný den a New Orleans po hurikánu Katrina se proměnil v džungli plnou rabování

Martina: Když se podíváme na to, jak vypadal – často to připomínám – New Orleans po hurikánu Katrina, jak vypadala Argentina po rozsáhlém blackoutu, Itálie, myslíš si, že by stačil ten jeden den na to, aby lidé začali propadat panice? Protože se říká, že od totálního chaosu nás dělí devět jídel.

Amar Ibrahim: Jedno teplé jídlo.

Martina: Říká se devět.

Amar Ibrahim: Devět?

Martina: Tři dny.

Amar Ibrahim: Já bych to už trochu zmenšil, protože pohodlnost už je jiná. Říká se devět, ale já už poslední dobou říkám, že jedno teplé jídlo, protože jak jsou lidé čím dál víc pohodlní, tak už by to možná byl problém. Státní složky nebudou fungovat k tomu, že třeba hasiči budou mít problém vyprošťovat lidi z výtahů. Lidé budou muset být disciplinovaní, protože když všichni zapnou elektřinu, tak se může přetížit síť.

Prostě přemýšlet o tom: „Hele, v pohodě, všichni se teď sejdeme doma, uděláme si černou hodinku, a nějak to dopadne.“ Přemýšlet o tom, že to nemusí naskočit hned, ale mít záložní zdroje, mít jistotu, že mám nějakou větší powerbanku, že mám doma nějakou centrálu – dneska se dělají i centrály na plyn, kombinované jak na plyn, tak i na elektřinu – že mám doma nějakou zásobu, a nespoléhám, že mi někdo přiveze hotové jídlo.

A když mám elektrickou plotnu, plynový sporák, tak bych ještě měl mít plynovou bombu s vařičem, abych si mohl uvařit, a mít to natuněný. A když mám elektrické topení, nebo plynové, měl bych mít krb a dřevo. To samozřejmě v paneláku nejde. Tak dobře, nejde to, ale tak musím mít doma aspoň spacáky. Vím, že někteří lidé, třeba když byl problém, a v zimě nešlo topení, tak si zalezli do spacáků, někdo si tam zkoušel stavět stan, postavil si v obýváku stan.

Ale stačí si na stůl hodit deky, přes stůl a vlézt pod stůl, a ležet tam ve spacácích. Prostě si někde udržet tepelný komfort. Všechno je za něco. Naši předkové v zimě spali, bydleli všichni v jedné místnosti, a nosili na spaní kulichy. A to, že doma chodíme pořád ve třech, v pěti místnostech v trenýrkách ve 22 stupních, to něco vypovídá. To zase nemůžeme říct, že by nám Evropská unie chtěla zakázat topit dřevem, protože je to neekologické. Tak buď budu chodit v kožichu, nebo se budu chovat neekologicky.

Martina: Myslím, že vzhledem k tomu, co se teď děje ve světě, kdy vybuchují rafinérie, ve městech prší ropa, tak se tady bavit o tom, jestli budeme topit dřevem, je skutečně, řekla bych, asi zbytný úhel pohledu.

Amar Ibrahim: Radioaktivně obohacená munice.

Martina: Ano. Minulá vláda vydala pro občany kartičky, jak přežít 72 hodin, a vím, že Václav Cílek to vtipně glosoval: „Sedmdesát tři by bylo lepší.“ Uklidnilo tě to?

Amar Ibrahim: Neuklidnilo. My jsme takové kartičky s Václavem připravili rok před tím, než to udělala vláda, nikdo o to zájem neměl, tak jsme to dávali zadarmo. Vzalo si to pár nejmenovaných měst, které si to daly na svoje stránky. Nikdo o to neměl zájem. Pak se s tím vyjelo, a bylo to blbě, v uvozovkách, abych to řekl slušně. Bylo to před volbami, a lidé si mysleli, že to je nějaká volební kampaň, a tak to házeli v panelácích do krabic. To, že se vydá příručka, ještě neznamená, že na to bude obyvatelstvo připraveno.

V Německu se tato příručka zpřísňuje, a už je tam, myslím, dvacet dva dní, a ne tři dny. A napsat tam, že potřebujete izolepu? Proč? Tam není napsáno proč. Tam by mělo být, proč by člověk tyto věci potřeboval. Takže je dobrý, že něco takového vyšlo, ale oni si s tím všichni umyli ruce, ale není to o tom, že všichni budou připraveni. Když se někoho zeptáte, kdo se tím nezabývá, co v tom bylo, tak zaprvé neví, kde to má, a už neví, co tam bylo.

Švédsko cvičí na krizi celý národ včetně krále, u nás jsou kryty buď zrušené, nebo v rozkladu

Martina: Když se spousty lidí zeptáš, jak o tom přemýšlejí, a zda o tom přemýšlejí, jestli se připravují, jak se připravují, tak zjistíš, že mezi dělným lidem panuje obrovská víra ve stát, že se stát postará, že to stát má přece zajištěno. Dokonce tady stále panuje víra v to, že stát má pro nás kryty. Jak se ty díváš na péči státu o občany?

Amar Ibrahim: Politici se bojí strašit lidi, nesmí se to říkat, protože by pak neměli hlasy. Takže třeba Švédsko má celotýdenní branné cvičení, takže si to pořád opakují, král a královna jsou zdravotníci, a celý národ se na to připravuje. A nemusí to být jenom válka, ale na všechno, na cokoliv. U nás nic takového neexistuje, kryty nejsou, a když jsou, tak v dezolátním stavu.

Další věc, Státní hmotné rezervy mají něco připraveno, ale dělaly se průzkumy, že by někteří ze státních složek tenkrát ani nepřišli do práce, starali se o své rodiny. Lidé by se v ohrožení neměli spoléhat na stát, že pak najednou všichni vyjdou před dům, natáhnou ruku, a budou chtít pomoc.

Když se třeba na nějaké přednášce zeptám lidí, třeba padesáti: „Kdo z vás má filtr na vodu? A není to konvice Brita.“ Tak se mi přihlásí dva. „Kdo z vás má stále natankovanou nádrž?“ Nemluvím o současné době, ale třeba před rokem.

Martina: Preppeři vždycky tankují, aby měli do plné.

Amar Ibrahim: Dobře. Ale takových lidí je hrozně málo. Lidé nemají ani potraviny. Neříkám, že byste měli mít nakoupené kamiony, nebo palety mouky. Ale když si jdu nakoupit, tak si opakuji: „Koupím si karton té věci“, a když to spotřebuji, tak si jdu pro další bednu. Já mám radši, když se to točí, protože poslední dobou si lidé hodně stěžují, že si z obchodních domů – já s tím mám zkušenosti taky – přinesou moly. Každou chvilku je mám doma, a říkám si, že to snad není možné. Takže potraviny by se měly točit. Člověk by měl přemýšlet o tom, že se bude muset přemisťovat, že na některé potraviny budu muset vydat víc energie, abych je udělal. Kuskus jenom zaleju vodou, ale rýži musím vařit dvacet minut.

Martina: Asi v jiné situaci se v mimořádných událostech ocitají lidé, kteří bydlí na vesnicích, byť už i tam jsou často jenom pohledové zahrady, nic se nepěstuje, nic se nechová, nakupuje se v Makru, ale přece jenom tento prostor skýtá možnost udělat si na zahradě třeba ohniště. Ale tady se nabízí otázka, kterou už jsi v jedné odpovědi načal: „Zůstat, nebo odejít?“ Když člověk žije ve velké aglomeraci, nebo větší aglomeraci, ve městě, kdy se rozhodnout, jestli zůstávám, nebo odcházím ke kamarádovi na chalupu, na svou, a tak?

Amar Ibrahim: Já vždycky říkám: „Vrátit se můžete vždycky. Ale odejít jenom jednou.“ Mezi preppery, a těmito lidmi jsou hrozné diskuse, protože: „Můj dům, můj hrad.“ Ale někteří lidi ani nemají kam odejít. Ale můžu poradit: „Vrátit se můžu vždycky. Jedu na výlet, vrátit se můžu vždycky.“

Martina: Ale můžeš mít byt, nebo svůj dům vyrabován.

Amar Ibrahim: Třeba teď na Ukrajině, když lidi opustili dům, tak na jednu konzervu napsali: „Jedna z nás je otrávená. Hádej jaká.“ A nikdo se jich nedotkl. Viděl jsem, že třeba v Jugoslávii to dělali tak, že převrátili ledničku, rozbili okno, rabovací banda šlo kolem a říkala si: „Tady už někdo byl.“ Jsou určité fígle. Nebo když byly záplavy, tak byly rychlosoudy, takže takovéto záležitosti. Vím, že někteří lidé toho budou hodně využívat. Ale oni vás vyrabují a přepadnou, když budou mít hlad, i když v bytě budete. Takže ničemu nezabráníte. Ničemu.

Když se obyvatelé paneláku domluví a vyklidí přízemí, promění obyčejný dům v nedobytnou pevnost

Martina: Ty se částečně zaměřuješ i na takzvaný urban survival, to znamená, záchrana ve městě. Protože „můj dům, můj hrad“ zní hezky, ale „můj byt v paneláku na Jižním Městě“ už zní hůře. Jak si lidé mohou zajistit jakousi bezpečnost a přežití, když se ocitnou ve velkém městě?

Amar Ibrahim: Když mluvíme o paneláku, tak Václav třeba vydal knížku „Ruka noci podaná“, kde mluví o tom, že když se lidé v paneláku domluví, a budou spolupracovat, tak je to docela pevnost. Vyklidí se přízemí, a udělá se z toho paneláku nedobytný hrad. Budou tam hlídky, a všechno. Když se lidé domluví.

Martina: V knize Třetí vlna od Tomáše Duška rovněž přežívají party nejprve v panelácích.

Amar Ibrahim: Ano. Nevím, kolik procent obyvatelstva v naší zemi žije v panelácích. Asi hodně.

Martina: Tři milióny lidí.

Amar Ibrahim: Takže bychom se na to také měli zaměřit. Ale lidé musí spolupracovat, a být jeden tým. Ne, že jeden ukradne jednomu pytlík rýže, v uvozovkách.

Martina: Jaká je ve světě zkušenost, že lidé začnou spolupracovat? Nebo se spíš dostavuje to, že: „Člověk člověku vlkem“?

Amar Ibrahim: Já jsem koukal, když v Americe byly někde nahoře nepokoje, nějaká střelba, tak si lidé v dotčených čtvrtích udělali svou takzvanou domobranu. Hlídali si svou ulici, a nikdo do té ulice nevlezl. Takže to funguje, když se lidé dokážou domluvit. Nesmí mezi nimi být rušivý element, ale funguje to. Když je namále, tak si lidé dokážou pomoct. Když byla na Moravě tornáda, tak jsem mluvil s jedním člověkem, který řekl: „Já jsem vyndal centrálu, a nabíjel jsem všem mobily, a všichni mi děkovali. A jednou mi v centrále došel benzín, centrála nešla, a lidé mi začali nadávat, že jsem si benzín schoval.“ Takže je to o lidech, vždycky je to o lidech.

Martina: Ale víme, že v takovýchto situacích, vždy dostávají prim lidé, kteří nemají příliš skrupule. A mít domobranu v Americe znamená být po zuby ozbrojen, a mít domobranu u nás, znamená mít v ruce pohrabáč.

Amar Ibrahim: Samozřejmě, když tam budou stát chlapi, a budou mít aspoň nějakou laťku, tak je to lepší, než když tam nebude nic. Já nemluvím o domobraně, ale třeba hlídací službu, kde bude stát pět chlapů u zapáleného sudu, tak si to lidé rozmyslí, a půjdou do ulice, kde nestojí u zapáleného sudu pět chlapů. Není to jenom o zbraních, je to o tom, že tu hraje i to, že agresor jde radši pro něj bezpečnějším způsobem ve smyslu: „Támhletu ulici nikdo nehlídá, tam se půjdeme podívat. A tamhle stojí pět frajerů u sudu, ohřívají si ruce, tak to tam asi hlídají.“ Nejde jenom o zbraně. Musíme se dívat i na druhé lidi, že oni také o tom takhle přemýšlejí.

Martina: Byť když už vznikne nějaká skupina lidí, kteří se tedy navzájem pomáhají přežít, tak je asi dobré, když najdou někoho, kdo má nějakou zbraň.

Amar Ibrahim: Samozřejmě. Když je v té skupině doktor, zubař – ale my nikdy nevíme, jak se ta která skupina vytváří. Ale nikdy nevíme, jak se ti lidé, vaši kamarádi, začnou chovat v krizi, a jestli nezklamou.

Martina: Kolik lidí by se dokázalo zorientovat, to se nedá říct přesně, ale byla by to většina, nebo menšina, když by zůstali ve městech dva tři dny bez obchodů, bez vody, bez funkčního systému?

Amar Ibrahim: To si ani nedokážu říct. Když jsem v Praze a koukám po lidech, tak někteří lidé, když mi přijedou na kurz, tak si teprve přímo z auta vybalují outdoorové oblečení, protože zjistili, že mají jenom kvádro a polobotky.

Martina: Jako že si ho vybalují nové.

Amar Ibrahim: Ano, nové. Tam jde o to, že lidé nejsou… Jak bych to řekl? Po devadesátých letech bylo připraveno 20 procent obyvatelstva, a teď si můžu troufnout říct, že je připraveno procento obyvatelstva. Ale zase, na vesnicích už se zase dají koupit domácí vajíčka, už se to zase trochu vrací. Ale nevidím to růžově. Hlavně mladí si nedokážou poradit. Stačí, když se vypnou sítě, a začnou zmatkovat.

Martina: Máš představu o tom, proč k takovéto samostatnosti nevede děti stát? A nevede k tomu samozřejmě ani dospělé. My jsme měli brannou výchovu. Byla to někdy trochu opičárna, nebo šaškárna, ale přece jen jsme se aspoň nějaké věci naučili, jako se to učí třeba děti, které chodí do skauta.

Amar Ibrahim: Samozřejmě, ve školách nějaká osnova jako branná výchova je, ale vždycky to záleží na řediteli školy. Já jsem tyto věci učil v jednom nejmenovaném gymnáziu, a vyměnil se ředitel školy, a ten už nechce, abych tam, v uvozovkách, jednou za rok přišel. Ale kdyby aspoň každý čtvrt rok byl jeden branný den, a nemusí to být o tom, že tam budou běhat v igelitových pytlích.

Chudák Drábová říkala: „Podívejte se, nic hezčího už v životě neuvidíte, když to bouchne.“ Ale ta připravenost může být v tom, že si rozdělám oheň a že vím, že jídlo neroste v obchodních domech, že dokážu někam dojít podle mapy, jak si přefiltrovat vodu, jak někoho ošetřit – jenom tyto základy by stačily. Ale není nic. Prostě je to v systému. A jde o to, že politici nechtějí lidi strašit, protože by neměli hlasy. Ale je to i v těch rodinách.

Protože já jsem jednou dal jednomu nejmenovanému časopisu zadarmo do soutěže asi pět voucherů na Family Day, na dětské dny, a nepřijela ani jedna rodina, a děti mi psaly: „Maminka s tatínkem mi vynadali. Oni s námi nechtějí být v lese. Raději půjdou do obchodního domu.“ Je to pohodlnost ve společnosti.

Bez jídla se nějakou dobu vydržet dá, ale bez čisté vody ne, a filtr by měl mít doma každý

Martina: Když se mluví o tom, co by člověk měl mít doma, ať už má jednopokojový byt, nebo velký dům, tak vlastně první, co člověka napadne, a co se řeší, je jídlo. Ale nejdůležitější ze všeho je voda. Kolik by měl mít člověk domy zásoby vody na hlavu?

Amar Ibrahim: Zásoby vody, tam to je velmi rozdílné. Někteří skladují vodu v ohromných skleněných demižonech, protože se tak voda nekazí. Když si někde doma necháte vodu, tak je taková mazlavá. I kdybych měl vodu v kanystrech, tak bych pak ještě použil filtr. Já třeba vodu vůbec neskladuju – mám filtry na vodu. Prostě si někam půjdu nabrat vodu, a přefiltruju si ji filtrem. Některé velké filtry vydrží až 2 500 litrů vody. A v pohodě se dá přefiltrovat tekoucí voda z řeky, nebo z potoka.

Martina: Pokud už tam nebude někdo, kdo řekne: Ta voda je moje, zaplať.

Amar Ibrahim: To je jako v knize od Neffa. Na to vzpomínám. Ale máme zase výhodu, že u nás všechny vody pramení, a nepřitéká k nám ani jedna voda. U nás jsou jenom prameny. U nás voda pramení, ale odnikud nepřitéká, takže nám jí nikdo nemůže zavřít. Vím, že někde jsou nějaké studánky, a další vody – zatím – i když o vodu někdy přicházíme, protože na vojenských mapách jsou modré tečky, které znamenají zdroje vody, a když je zkouším obcházet, tak už to tam není.

Martina: My jsme také šli právě v Praze hledat s Václavem Cílkem jeden pramen, a museli jsme ho vykopat. Už tam nebyl. Je pravda, že nad touto vodou se pak zrovna sliny nesbíhaly, ale když se to vezme přes filtr, tak to zkrátka jde.

Amar Ibrahim: Improvizovaný filtr, plus normální.

Martina: Improvizovaný – jaký máš na mysli?

Amar Ibrahim: Improvizovaný filtr? Stačí vzít PET lahev, rozříznout ji, dolů dát aktivní uhlí z ohniště, vyhaslé, samozřejmě, pak dát látku, písek, a nahoru mech, a tím přefiltrujeme, a zbavíme se aspoň osmdesáti procent kalu. Protože jinak by se ucpal filtr, kdybych použil kalnou vodu. Kalnou vodu nechci převařovat, nechci do ní házet tabletu. Nebo se udělá trojnožka, natáhnou se tam tři trička, nahoru se dá mech, písek, dřevěné uhlí, a tím zbavím vodu těch největších nečistot. Ale samozřejmě není pitná. Pak bych ji ještě převařoval, nebo házel tabletu, nebo filtroval, a když budeme filtrovat kalnou vodu, tak filtr ihned zacpeme.

Martina: Někdy se mi zdá, jako kdyby se společnost v přístupu k těmto věcem rozdělovala na dvě největší skupiny. Jedna to úplně podceňuje, a druhá to přehání. Mám také pár lidí, pro které se vlastně čekání na nějakou apokalypsu stalo docela důležitou součástí jejich života, a mám pocit, že když apokalypsa nepřijde, tak budou dost zklamaní. Kde najít míru, aby si člověk…?

Amar Ibrahim: Selský rozum. Žijme tak, jako žily naše prababičky, jak se žilo, jenom takhle na pohodičku. Připravit se na to. Nedávno mi někdo říkal: „Já si pamatuju, že moje babička vždycky něco měla ve spižírně. A já se ptal, proč to tam má? A ona říkala, že proto, kdyby přišla válka, za války to nebylo, tak co.“ Já si třeba z dětství pamatuji, že jsme měli každý čtvrtek sladké jídlo. A já říkal: „Proč nemáme ve čtvrtek maso?“ A až teď jsem zjistil proč: Za první světové války se nesmělo v restauracích, ani doma vařit z masa, jenom sladká jídla, a moje babi to dodržovala doteďka, nebo do devadesátých let. Tito lidé to mají v sobě.

Martina: A proč ve čtvrtek?

Amar Ibrahim: Nevím proč. Nějaký den tam dali.

Martina: Prostě si stanovil jeden den.

Amar Ibrahim: Ne. To řeklo Rakousko-Uhersko, že ve čtvrtek, tak to ve čtvrtek nebylo. V restauraci sis nekoupila jídlo s masem, a doma se to taky nesmělo dělat. Bylo nařízení. Císař pán řekl, tak bylo.

Až přestanou fungovat lékárny, rozhodne zásoba léků, čistá voda a obyčejná hygiena proti infekci

Martina: Kdyby to bylo v pátek, tak bych řekla, že je to spojeno s půstem, ale byl to čtvrtek. Jakým způsobem se připravit na to, že by přestaly fungovat lékárny, že by přestala fungovat zdravotní péče, která je nám teď dostupná v podstatě kdykoliv. Aby člověk neměl neustále kvanta zásob, kvanta léků, které procházejí, a pak se vyhazují, aby neměl kvanta obvazového materiálu, nebo spousta jiných věcí také stárne?

Amar Ibrahim: Obvaz nevadí. Ten může být starý. Já jsem použil obvaz ze šedesátých let, a nic mu nebylo. Ze šedesátých let.

Martina: Škrtidlo třeba zteří.

Amar Ibrahim: To zteří, ale ty moderní už teď ne. Staré tlakáče, na ty jsme koukali, a jsou docela v pohodě. Ale není to košer. Ale když si teď koupím obvazy, tak budou za dvacet let stejné. Nesmí na to svítit sluníčko, nesmí to být v mrazu. Ale léky, člověk by měl mít léky tak, ne že mi teď došly, a jdu si pro recept, ale mít trochu nějakou zásobu, když nějaké bere. Já jsem třeba pro matku sháněl léky, a z Japonska je poslali do Německa, a já musel pro ně do Německa, protože tady prostě nebyly.

Farmaceutické společnosti to prodají Japoncům, protože ti zaplatí víc než Češi. Takže to už se začíná stávat. Takže lidem můžu poradit: Nejděte s léky úplně na hranu, a mějte je alespoň na měsíc dopředu. Ne zase nějaké velké zásoby, protože to prochází. Ale když vaše prarodiče nějaké berou, tak ať nejdou na hranu.

Martina: Za krizí lidé neumírají jenom nedostatkem vody, jídla, nebo třeba nějakým násilným útokem, ale právě často kvůli zanedbanému zdraví, zanedbané hygieně. Každá malá neošetřená rána, pokud člověk nemá nějaký jodisol, nebo něco takového, tak hrozí sepse. Jak se stavět k této problematice?

Amar Ibrahim: K problematice tak, že by člověk neměl zanedbávat své zdraví, to znamená pečovat o své zuby, pečovat o to, co jíme. Nesmíme být zase moc vykrmení, nesmíme být zase moc hubení, protože: „Hubený budou brzo studený, a až budou hubený studený, budou tlustý hubený“, nebo jak se to říká. Takže tato stará pořekadla docela fungují. Třeba v Jugoslávii byl takový problém, když bylo obklíčení Sarajeva, že stačil malý řezanec, a rána začala hnisat. Mít doma dezinfekce, mít Betadine, což je hloubková dezinfekce.

Prostě dbát na to, že se třeba nemusí vyvážet odpadky, tak mít nějakou dezinfekci, mít doma savo. Tenkrát byl hypermangan, teď už je místo toho savo. A třeba mít doma suchý záchod, abych nemusel vykonávat potřebu třeba do pytlíků, jak to určuje stát. Tak proč nemít chemický záchod? Dneska jsou chemické záchody malé, cenově dostupné, a jsou tam dvě složky. Tak proč nemít chemický záchod, který se dá vylévat? Takže dbát na tyto věci.

Martina: To už je trochu problém s místem, protože opravdu v malých bytech toto všechno…

Amar Ibrahim: Já jsem na to koukal, on je tak malinký.

Martina: Ty to teď ukazuješ, ale v rádiu toho lidé moc nevidí.

Amar Ibrahim: Jo takhle.

Martina: Jak je asi veliký?

Amar Ibrahim: K čemu bych to přirovnal? Je to jako když dám k sobě dvě průměrně velké dámské kabelky. Není to moc velký. Sám jsem byl překvapen, že je malý. Když to dáme do litrů, tak to jsou přibližně dva dvacetilitrové kanystry posazené na sebe. A dá se všude sehnat, a objednat na různých webech. A jsou tam dvě složky, jedna dole, druhá nahoře. Nebo lidi si kupují, kdyby něco přišlo, a mají ve sklepě, to, jak na to kočky čůrají.

Martina: Kočkolit.

Amar Ibrahim: Kočkolit, ano. Ale toto je z mého hlediska lepší. Také mít namočené ubrousky, já je vozím pořád s sebou, když jedem někam na lekci, a podobně.

Martina: Tady by byl velký problém s panelovými domy, právě s kanalizací.

Amar Ibrahim: Já myslím, že se ucpe ve všech. Nemusí to být panelový dům, kanalizace není jenom v paneláku, a přestane fungovat všude.

Martina: Jenomže v paneláku to vzlíná.

Amar Ibrahim: To bude stoupat nahoru, a bude to vodotrysk.

Martina: Když říkáš, že člověk nemá zanedbávat své zdraví, tak je asi fakt důležité mít třeba v pořádku zuby, stejně jako mít třeba zásobu zubní pasty, nebo jedlé sody, tedy toho, co jsou lidé zvyklí používat na zuby. Ale zase abychom to nepřehnali, protože hlavní hrdina v románu Malevil od Roberta Merleho nakonec umírá na zánět slepého střeva. Tak bych jenom byla ráda, kdyby si lidi preventivně nenechávali odstraňovat slepé střevo.

Amar Ibrahim: Jsou lidé, kteří si nechávají vytrhávat preventivně třeba zuby moudrosti. Ale zuby si v klidu vyčistíte dřevěným uhlím z ohniště. Dneska už to prodávají za draho jako pastu v jednom obchodním domě, ale dá se to taky. A zase to nesmíte přehánět samozřejmě.

Martina: Hlavně ve městech se ne úplně vždycky dostaneš k dřevěnému uhlí.

Amar Ibrahim: Když nebude, tak si lidi budou dělat z cihel raketová kamna před domem, aby si mohli uvařit. Já myslím, že uhlí bude dost.

Martina: Jak se dělají raketová kamna?

Amar Ibrahim: Raketová kamna vznikla, když byla ropná krize ve Státech, a lidi se toho báli. Přijeďte na kurz, a já vám to ukážu. To je prostě něco jako výheň. Vyskládaný komín z cihel, jak nahoru, tak i podélně, a ze spodu přikládám, a plameny šlehají z komínu, a nahoře mám postavený hrnec. Zrovna teď jsme to dělali. To se nemusí nějak lepit, jenom se skládají cihly na sebe. My jsme to teď na urbanu dělali, a lidé byli docela překvapení. Je to normálně jako kovářská výheň. Takový komín má tah, takže to funguje dobře.

Martina: Když k tobě chodí lidé na kurz, tak to jsou lidé, kteří nad tím už přemýšlejí, prostě se odhodlají, nebo je tam někdo přihlásí, a oni jsou ochotni. Překvapuje tě někdy skupina, který vyniká svojí šikovností? Že to jsou lidé, kteří zdravě přemýšlejí selským rozumem, o kterém jsi mluvil?

Amar Ibrahim: Je to málo, je to tak 20 procent, ale je to. Od některých se i něco naučím. Oni přemýšlí sami a i řeknou: „Hele, tady to funguje tak, tady to nefunguje, tyhle prášky bys měl mít doma, z této bylinky jde vyrobit toto.“ Takže člověk někdy úplně kouká. Ale je to tak 20 procent, a zdvihá se to. Lidé o tom začínají číst, a přemýšlet.

Martina: Já třeba vím, že jsem se od tebe dozvěděla, že nejlepší podpalovadlo jsou žmolky ze sušičky, a musím říct, že je mám teď všude po kapsách.

Amar Ibrahim: A dámský tampón.

Nejdůležitější výbavou je chladná hlava, klid a schopnost počítat předem s tím nejhorším

Martina: Ano, ten se hodí na spoustu věcí, když se člověk ocitá v nouzi. Řekni mi, jaká je tvoje zásadní rada? Tři věci, které by měl udělat každý člověk teď hned, ještě dnes večer, nebo nejpozději zítra. Ale radši možná dnes.

Amar Ibrahim: Začít o tom aspoň uvažovat. Začít uvažovat o tom, že se něco může přihodit.

Martina: To znamená mentální příprava?

Amar Ibrahim: Ano. Sama jsi řekla, že před covidem a před válkou jsme byli za blázny. Ale hodně lidí mi řeklo: „Než začal covid, tak jsme tě brali tak, že jsi trochu jiný. Ale ty jsi v tom měl pravdu, člověče.“ Prostě o tom aspoň přemýšlet.

Martina: Navýšily tyto události – pandemie, válka na Ukrajině – počet lidi v kurzu?

Amar Ibrahim: Navýšily. Vždycky, když se to stane, tak už lidi vůbec nemám kam dávat. Ale pak to zase opadne, protože už se to zase uklidňuje, a já si můžu dát kafíčko na terase. Takže jsou to vlny. Začne pandemie – nárůst. Skončí pandemie, začne válka na Ukrajině – nárůst. Tato válka už je dlouho, tak už nás to nebaví. Teď je ropná krize, tak čekám, že také bude nárůst. A pak to vždycky spadne. Jsou to vlny.

Martina: Bavili jsme se o třech věcech, a ty jsi říkal – mentální příprava, vůbec si to připustit. Co dalšího bys řekl?

Amar Ibrahim: Měl by být filtr, aby každý měl filtr na vodu, protože bez vody vydržíme tři dny. Nějaké zásoby jídla, abych fakt neměl prázdnou ledničku. Jak už jsem říkal, když mám elektrický sporák, tak mít ještě plotýnku, ať si aspoň na něčem uvařím. Mít nějaký léky. Prostě základní věci. Třeba když mám brýle, tak budu mít s sebou ještě jedny rezervní brýle. Nějakou powerbanku. Když mám vrtanou studnu, tak budu mít centrálu, aby mi vodu odtamtud vytáhla, protože když je vrtaná, tak to nahoru bez elektřiny nedostanu. Prostě říct si, že když mi nepůjde elektřina, tak mít plány, abych si dokázal poradit. Ne si rovnou vzít batoh, a utíkat do lesa, ale dokázat si poradit. A hlavně se postarat o své nejbližší.

Martina: Nouze asi naučí člověka spousty věcí, ale třeba u tebe v kurzu se člověk nenaučí, jak chytit zajíce, dokonce ani jak zabít slepici, jak ji oškubat, protože se to nesmí. Jak se to tedy má člověk naučit? Má si zaplatit někde na vesnici babičku, když nemá na vesnici vlastní babičku?

Amar Ibrahim: Když zaplatí, tak už to není soukromá akce, ale veřejná, takže ta babička by také zaplatila pokutu. Takže nevím, jak by se to měl naučit. Lidé si myslí – protože jsou zblblí z filmů – že člověk něco vezme, a běží do lesa a chytne si jelena, nebo něco takového. Je to nesmysl. Uštvat zvěř je zaprvé zakázané, tedy když jdete po stopě zvěře – ale spíš by zdechl ten stopař zvěře. Ale prostě nevím, jak se to naučit. Nevím. Děti si dneska myslí, že to roste na stromech a že kráva je modrá.

Martina: Má člověk umět třeba vyvrhnout, stáhnout zvíře, které zastřelí? To jsou znalosti, u kterých vůbec není šance někde získat, pokud člověk není myslivcem.

Amar Ibrahim: Není. Řeknu to na rovinu – není. Já doporučuju lidem, aby s sebou měli aspoň herbář, malý herbář, kde jsou bylinky, kdyby došly léky, aby věděli, jaká bylinka na co je. Koupit si malý herbář a vědět, na co jaká bylinka je, nebo jestli je jedlá. Stejně se budeme chodit takzvaně pást, než abych letěl do lesa a lovil. Zvířata zase nejsou blbá. Takže asi takhle. To se nedá naučit. Zaprvé je to pytláctví, a zadruhé to prostě nejde.

Martina Já se také bojím dávat nejrůznější rady, přesně proto, aby lidé nechodili do lesa, a neučili se třeba střílet kuší na zvěř.

Amar Ibrahim: To je u nás zakázaný lov. Na Slovensku je prý povoleno – kuš a luk. Ale u nás je to zakázáno, a stejně bychom potřebovali lovecký lístek.

Martina: Ale myslivci mi říkají, že nacházejí hodně uhynulé zvěře, protože je lidé zraní právě kuší.

Amar Ibrahim: Hodně lidí to zkouší. Nebo takhle, je hodně pytláků, kdy najdeme už zasaženou zvěř, a víme, že byla ulovena pytlákem. A nejhorší jsou ti, kteří si to jdou zastřelit jenom z legrace.

Martina: Tak to ne.

Amar Ibrahim: To je hodně špatné. Prostě když tak to musím celý spotřebovat, a mám k tomu úctu. Takže toto ne.

Martina: Ty vypadáš, že všechno víš, že už jsi všechno vyzkoušel. Jakou překvapivou radu ses třeba v poslední době dozvěděl, která tebe samotného, starého praktika, překvapila?

Amar Ibrahim: Starého praktika ne, to nejsem. Taky doma chodím v županu, mám bačkory a sedím v křesle, kávovar mi dělá kávu. Teď naposled, o víkendu, jsme dělali zákopové svíčky, které vojáci, Češi, dávají na Ukrajinu, skauti. Ale to vzniklo za Rakouska-Uherska, a dostávali to rakousko-uherští vojáci do zákopů. Zákopová svíčka. Manželka vždycky vyhazovala z adventních věnců vosk, dávala to do pytle. Takže, roztavíte vosk ze svíčky, vezmete plechovku, a do tý plechovky nastrkáte ruličku z kartónu, z obyčejného papíru, a zalijete to rozehřátým voskem. Ono to ztuhne, a pak to nahoře jenom zapálíte, a hoří to čtyři, až pět hodin – podle velikosti. A lidé si tím vyhřáli místnost, a druhý den mi řekli: „Prosím tě, nemáš zase vosk? Nám tady bude zima.“ A já říkám: „Hele, vám fakt bylo teplo?“ „Opravdu se ten vzduch tady vorazil.“ Takže to není legrace. Říká se tomu takzvaná zákopová svíčka, a fakt to funguje.

Když dojdou zápalky, oheň spolehlivě založí křesadlo a zákopová svíčka, kterou zvládne vyrobit každý

Martina: Teď se vlastně dostáváme k ohni. Na to, aby sis zapálil kartón, můžeš mít u sebe sirky, ale zároveň jednoho dne dojdou. Co je nejspolehlivější?

Amar Ibrahim: Křesadlo.

Martina: Křesadlo?

Amar Ibrahim: Hodně lidí, třeba Václav Cílek, mi říká: „Já ho nemám. Já s ním neumím.“ A já říkám: „Jasný, Václave, plyn ti dojde, sirky už se nedělají v Solo Sušice, takže se ti rozpadnou v ruce, jak je vyndáš. Takže křesadlo je výborná věc, magnéziové křesadlo, ale musíte to umět. Stačí ženský tampon, žmolky ze sušičky, naloupat si papírky z kůry břízy – a umět to.“ My toto všechno na kurzech učíme, a lidé řeknou: „To je bomba.“ Křesadlem si zapálíte i plynový vařič. Křesnete jiskru, a chytí to.

Martina: Ale to musíš právě přes ty žmolky ze sušičky, nebo…

Amar Ibrahim: Ne. Normálně hodíš jenom jiskru.

Martina: Jenom jiskru – a chytne to?

Amar Ibrahim: Ano. Já si tím normálně podpaluji vařič. Stačí jiskra. Svářeči mívali taková křesadla, křísli tím, a zapálili si plamen u autogenu. Takže pustil plyn, křesnul – a jelo mu to.

Martina: Když k tobě chodí rodiny, nebo jednotlivci, dá se říct, že třeba ti, kteří jsou z vesnice, jsou šikovnější? Nebo to už dávno neplatí?

Amar Ibrahim: Už to neplatí. Platí, že ti, kteří chodí do přírody a zabývají se tím, tak jsou šikovní. Ale jinak už to neplatí. A lidé z vesnice nechodí, ale překvapivě chodí lidi z měst, manažeři, generální ředitelé, protože vědí, už se, v uvozovkách, postarali finančně o rodinu, ale kdyby se něco stalo, tak aby si dokázali poradit. Takže naopak chodí lidé z větších měst, když si to daný člověk uvědomí.

Někdy to bere legračně, někdy se doma chlubí, že si prošel pěti válkami, tam mu to manželka schválně dala jako dárek s tím, že: „Co že je tam budou učit?“ Poslední dobou lidé hodně poslouchají, a my do nich hustíme hodně informací, aby to mělo úspěch. Už děláme víc kurzů, a navazují na sebe. A zkouší si dělat Setonův hrnec, a dakotu…

Martina: Co je to Setonův hrnec?

Amar Ibrahim: Vykopeš díru v zemi, dáš tam nahřáté kameny z ohniště, a pak zabalíš do alobalu nějaký maso, nebo něco, na to dáš další kameny, a zprostředka máš tyčku, zahážeš to hlínou, tu tyč tam necháš, a pak jí vytáhneš a naleješ tam vodu. Je to takzvaný Papinův hrnec v zemi. To se musí umět. A maso se musí dělat přes noc, neudělá se hned. Třeba ho večer tam dáš, a ráno máš pečeno. A nesmíš to přehnat s vodou, abys ty kameny hned neulil, ale zase nesmíš dát vody málo, aby se maso nevysušilo.

Martina: Co je nejcennější rada, kterou můžeš předat dál, protože jsi ji dostal ty sám, nebo sis ji už vyzkoušel?

Amar Ibrahim: Vždycky jsem lidem říkal: „Doufám, že to nikdy v životě nebudete potřebovat.“ A teď říkám: „Až to budete potřebovat, pamatujte, co jsem vás tady naučil. Vzpomeňte si na mě. Protože hřbitovy jsou plné hrdinů.“ Jak mi říkal jeden voják z války: „Nebuď zase velký hrdina. Všechno s mírou. Přemýšlej. Hlavně přemýšlej, nezmatkuj.“ Prostě přijď k nám na kurz.

Martina: Amare Ibrahime, já ti moc děkuji za práci, kterou děláš, a za to, že jsme si zase mohli popovídat o jiných tvářích nebezpečí, která jsou kolem nás. Snad se s nimi nesetkáme, ale nikdy není navíc umět se sám o sebe postarat.

Amar Ibrahim: Já vždycky říkám: „Kdo je připraven, není překvapen.“ To je další rada. Já hodně děkuji za pozvání, a těším se zase někdy.

Martina Kociánová: Brzy na viděnou.

Celý rozhovor s Amarem Ibrahimem o krizové připravenosti, soběstačnosti a přežití ve městě si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.