Babiš, Babiš, Babiš

Úpadek politiky se jednoduše pozná podle toho, že se namísto obsahu řeší personálie. Debata se netočí kolem strategie, co a jak je třeba udělat, ale omezuje se na to, kdo bude u moci. Kdyby dnes vládnoucí garnitura ekonomických diletantů, mluvků a politických mimoňů neměla Andreje Babiše, musela by si ho vymyslet.

Babiše je nezbytné analyzovat nikoli jako osobu, nýbrž jako fenomén, politický faktor. Babiš je totiž současně důsledkem i příčinou stávající politické bídy. Důsledkem proto, že popularita Babišem založeného hnutí je logickou reakcí voličů na ideovou vyprahlost, zkorumpovanost a nekompetenci tradičních politických stran. Příčinou setrvávajícího politického marasmu je pak fenomén antibabišismu, tedy odvádění pozornosti od toho, co nefunguje, strašením něčím, co údajně hrozí.

Babiš přitom není hrozbou, ale ani řešením politické mizérie. Hrozbou není proto, že něco otřesnějšího, než Fialou zosobněný mix arogance a servility, je těžké si představit, a větší škůdci, než jací nám právě škodí, neexistují. Tudíž ani nemohou kandidovat. Řešením politické mizérie pak Babiš není proto, že se stal součástí vadného systému, vůči kterému se neodvažuje vymezit.

Proč se Babiš snaží v systému etablovat, místo aby ho zkoušel demontovat a nahradit lepším, z čehož by měli občané užitek, se můžeme jen dohadovat. Z programu jeho hnutí to není zřejmé. ANO je coby catch all party tak široce rozkročené, že neví, čí je. Být pro všechny je totéž, co nebýt pořádně pro nikoho. Jenomže politici vědí, že být konkrétní a závazně slíbit, jak naloží se získaným mandátem, neprospívá preferencím. Vždy to odradí buďto nějaké voliče, anebo sponzory. A vždy se vůči tomu vymezí konkurence a nepřátelská média. Mlžit je chytřejší.

Babiš do politiky přišel z byznysu. Měl pověst podnikatele, který jde nerad do rizika, a za úspěch vděčí hlavně tomu, že byl ve správnou chvíli na správném místě. A možná ještě instinktu, co má budoucnost a co bude vynášet. I v politice je důležité instinktivně vytušit, jak se změní vítr. Politika „kam vítr, tam plášť“ se provozuje lépe tehdy, když politik nemůže být konfrontován se svými někdejšími postoji a výroky. Není snadné chytat Babiše za slovo, protože se není moc čeho chytit.

Babiš je kompatibilní prakticky s čímkoli, co přijde. Bude-li Evropa zelená, bude zelené i ANO. Změní-li se EU z byrokratického molochu na společenství nezávislých národů, Babiš bude za vlastence. Když se nic nezmění, Babiš nepůjde proti proudu. S konzervativci bude konzervativcem, s liberály liberálem. Dá se říct, že opoziční ideově neutrální Babiš má se servilním probruselským Fialou jedno společné: Rezignaci na sebevědomou, suverénní politiku, která zájem občanů staví nad zájmy korporací.

Důstojnými tématy pro předvolební politickou diskusi by byly otázky na členství v nadnárodních spolcích, jako jsou EU, NATO, WHO či OSN. Důkladná inventura výhod a nevýhod našeho členství. Diskutovat by se mělo o tom, zda se podbízet zbrojařům, anebo vsadit na neutralitu. Svobodná diskuse by se měla vést o tom, co má být pro občana povinné, a do čeho mu stát, natož nějaký lobbista z Bruselu, nemá kecat.

Jenže místo toho, aby se před volbami řešilo, zda je normální, že stát na příkaz z Bruselu diktuje lidem, co mají jíst, čím mají topit, v čem nemají jezdit, co smějí říct a psát, anebo jak mají podnikat, řeší se, zda tady budeme, nebo nebudeme mít premiérem Babiše. A upřímně, vášeň, se kterou média, politici a navedení občané toto podružné personální dilema prožívají, je trapná. A nejen to: Celá ta posedlost Babišem vypovídá o rezignaci na politiku. Což by nebyl problém, kdybychom žili ve svobodné, otevřené, čili demokratické společnosti. Za situace, kdy žijeme v korporátní diktatuře, to ale problém je. A fatální.