Být součástí něčeho, co nekončí, nýbrž trvá

Opět lze jen obdivovat schopnost, jak dokážete zahájit daným tématem v prvním odstavci a v druhém navázat obviňováním z daného evropskou unii a západní demokracie. V tomto článku pranýřování Vašeho universálního viníka, který může za vše zlé na tomto a možná i na onom světě, je poněkud silnější než v článku Nekřesťanské hodnoty. Ze slohového hlediska lze vyzdvihnout to, že jste se dokázal v předposledním odstavci vrátit k původnímu tématu i když za cenu opětovného až bezbřehého obviňování stávajícího systému.

Bohužel nadále trvá zcela neobjektivní bipolarita v hodnocení. Stále trvá až tolkijenovské dělení světa na zlé skřety a dobré elfy. Toto zjednodušení světa sice může zkratkovitě pomoci, ale jednoduše neodpovídá realitě. Svět naštěstí není tak jednoduchý jako v románech J.R.R. Tolkiena.

Zajímavou ale nepřekvapivou je úvaha o právu silnějšího. Otázkou však je, kdy se svět v historii neřídil právem silnějšího. Obávám se ale, že v historii lidstva se nenajde období, kdy by toto pravidlo neplatilo. Samu historii lze do jisté míry popsat jako snahu společenských struktur (od rodů po státy) o prosazení svého pohledu na realitu. Tímto není rozhodně dnešní doba jiná než jakákoli jiná. Jediné, o čem se dá hovořit jako o specifickém v kontextu tohoto století je fakt postupné obměny ve vedení tohoto závodu, kdy Ruskou federaci postupně ve vedoucím tandemu střídá Čína. Ovšem z dlouhodobého hlediska se jedná o přirozený jev. V tomto směru však předjímat, jak moc Čína touží se na špičce osamostatnit či ne a jak by se v případě osamostatnění reálně chovala ke svému okolí nelze. Závěry tedy, že se Čína chce či nechce stát hegemonem jsou čistý subjektivní konstrukt.

Za zmínku stojí rovněž čtvrtý odstavec v kontextu s posledním. Zde se jen letmo zastavím u západní kultury a jejich militárních médií. Asi je vhodné si definovat tento pojem. Pro jednoduchost využiji Wikipedie, která čerpá z K. Žaloudek, Encyklopedie politiky:

• „Militarismus (z lat. militaris, vojenský) je takové pojetí a praxe politiky, v němž stojí na předním místě vojenská síla a armáda. Ve vnitřní politice se projevuje vysokými výdaji na armádu a zbrojení, zdůrazňováním významu armády, vyzvedáním její prestiže, masovými přehlídkami, účastí vysokých důstojníků v politice a zejména válečnickou rétorikou vedoucích představitelů státu. V zahraniční politice znamená tendenci k násilnému řešení sporů, případně i expanzivní a dobyvačnou politiku.“

Domnívám se, že toto pro vyvrácení teze, že míra militarismu a militantnosti médií lze dělit dle světových stran. Militarismus je společný pro všechny mocnosti a do jisté míry by se bez něj nikdy mocnostmi nestaly. Ke zvážení pak ponechávám úlohu militarismu v systémech a státech, které o své výsadní postavení na jevišti dějin pomalu přichází. K zamyšlení pro nezaujatého čtenáře je jistě i Vaše zvolání, jak bude multipolární svět vznikat po zlém…

V posledním odstavci hovoříte o nutnosti vize, která dává životu smysl. To je podle mě jistě správná myšlenka. V tomto ohledu se plně ztotožňuji. Bohužel, stejně jako v článku Nekřesťanské hodnoty zůstává u prázdného zvolání. Obávám se, že se jedná o dnes zcela běžnou formu a praxi, která má pouze dát do kontrastu výše rozvedenou nihilistickou skepsi.

Celý článek působí dojmem kázání. Konečný teistický požadavek po transcendentní zkušenosti je poslední větou vygradován do absolutna, což osobně považuji za chybu. Obávám se, že tyto absolutní soudy jsou příliš zjednodušující a svědčí snaze zakončit co možná bombasticky, ale bez hlubšího noetického zkoumání. Ono dogmatické „je to takto a basta!“ bez důkladné kritiky zavání totalitou. V kontextu předešlého pak totalitou teokratickou. Tímto obdobím však lidstvo prošlo již v minulosti a dobou osvícení se od této totality odtrhlo. Teologická dogmata nahradila dogmata národní, mezinárodní, politická, filosofická a vědecká. Člověk tak má mnoho, čeho může být součástí. Zde však cítím touhu k návratu zpět. Hlavním nástrojem tohoto couvání je pak glorifikování minulosti či systémů. Toto se pak zjevně děje bez nutné kritiky.

Jak říká Čapek v hovorech s T. G. Masarykem v kapitole Myšlení a život – O mýtu:
• „Znova říkám kritickost není skepse. Pochybování není počátkem myšlení, jak se soudí. Od přírody je člověk důvěřivý, řekl bych věřivý. Věří smyslům, obrazivosti a paměti, věří rozumu, citům, snahám a vůli, věří nejen sobě, ale i jiným; věří slepě, dětinně naivně. Víte, jak nekriticky dovedou lidé věřit ještě dnes.“

Vyvážený kriticizmus je tak asi tím, co vašim článkům Nekřesťanské hodnoty a tomuto zásadně chybí. Chápu, že novinářská práce neumožňuje patřičně hluboké rozbory a vhledy, ale ona plytkost v stále a stéle opakovaném obviňování těch samých ze všeho zavání až psaním zakázkovým, prvoplánovým a povrchním.