Logika eskalace

U každého konfliktu nastane moment rozhodování, zda v něm pokračovat ve víře ve vítězství, anebo z něj vycouvat, protože riziko prohry je neúnosné. Řeč je o poslední možnosti učinit racionální, svobodné rozhodnutí, než aktér sporu začne být událostmi vlečen. Rozeznat ten moment je těžké, většinou je až z odstupu patrné, kdy se subjekt sporu stal jeho objektem a obětí.

Většina konfliktů do stavu, kdy je nelze zastavit, nedospěje. Tím pádem se o nich nemluví. Všímáme si požárů, co už nejdou uhasit. Jsou to spory, které živí a zesiluje eskalace. Nezávislému pozorovateli se eskalace může jevit jako neodpovědnost. Chyba úsudku. Vždyť pokud dosud vynaložené úsilí nepřineslo požadovaný výsledek, a naopak vyvolalo protiakci, lze logicky predikovat, že eskalace povede pouze k ještě silnější protiakci. Pokud se navíc spory vedou bez pravidel, volným stylem, či jak se dnes říká hybridně, anebo asymetricky, konflikt má potenciál eskalovat až do úplného zničení a sebezničení soupeřů.

Nejhorší konflikty jsou současně nejabsurdnější. Při pohledu na bilanci katastrofy se její příčina jeví jako prkotina. Vidí to všichni, kromě těch, co si jdou po krku. Jsou mimořádně vzteklí, když se jim radí situaci neeskalovat. Vidíme zoufalce, kteří se octli v pasti, v bludném kruhu násilí.

Eskalaci berou jako povinnost, úkol, jako otázku cti, jako dluh vůči těm, o které přišli. K eskalaci nedochází ve víře, že se něco napraví, nýbrž z pocitu, že jediné, na čem záleží, je pomsta, odplata.

Je třeba zmínit i eskalaci v režii cyniků, kteří v konfliktech sledují nějaký konkrétní zištný zájem. Některé konflikty eskalují proto, že jejich aktéři byli obelháni třetí stranou, slibem pomoci, která se pak nedostaví. Věrolomnost spojenců je větší malér než nepřátelství protivníků. Spojenecké závazky se uzavírají v míru. Když pak dojde ke konfliktu, dojde na přísloví, že košile je bližší než kabát.  Spojenci, kterému není pomoci, se nepomáhá, respektive cynicky pomáhá jen tolik, aby nekapituloval.

Zájem na stupňování konfliktu vůbec nemusí souviset s předmětem sporu. Není výjimečné, že někdo podporuje obě strany v konfliktu, který se mu podařilo záludně vyvolat. A je zcela běžné vydělávat na cizím neštěstí. V irácko-íránské válce 1980–1988, kdy obě strany podporovali Američané, si Iráčané s Íránci podávali dveře v Československu, které oběma stranám prodávalo munici. Když dnes v Perském zálivu eskaluje konflikt mezi Izraelem, USA a Íránem, vzpomínka na minulost ožívá. Arabští šejkové správně tuší, že to není jejich válka, a než by si u Američanů nakupovali zbraně proti Íránu, budou se držet bokem, jak jen to bude možné.

I u eskalace platí, že kdo s čím zachází, s tím také schází. Neodpovědět na agresi je legitimní strategie, jak přežít a vnutit agresorovi vlastní scénář konfliktu, ve kterém se nestřílí. Ve Venezuele se to takto vyvinulo proto, že agresor nevyvraždil vedení napadené země a neučinil eskalaci nevyhnutnou. Obecně platí, že vyhnout se sebevražedné eskalaci lze jen tehdy, když to agresor akceptuje. Což není případ Íránu. Izrael v této válce sleduje zničení Íránu a nemá žádný plán B. Írán je rovněž v situaci, kdy upřednostňuje vyřešit letité handrkování s USA a Izraelem z jedné vody načisto.

Už není pochyb o tom, že Írán v odvetě za napadení zničí Američanům byznys, a Izrael se pro Američany stane trnem v patě. Nakonec půjde o to, kdo koho na Blízkém východě vyhladí. Zda se Peršanům podaří vyhladit Židy, anebo Židům vyhladit Peršany. Írán není Gaza, a pokud chce Netanjahu udělat z Teheránu parkoviště, bude se inspirovat Hirošimou. Eskalace má prostě neúprosnou logiku, a od jistého bodu je to jednosměrná cesta, na které se blbě otáčí.