Nebezpečný soused se znovu probouzí – Němci jsou opětovně připraveni válčit

Martina: Já ještě připomenu, že můj kolega Ivan Hoffman patřil k nejvýraznějším disidentům před listopadem roku 89. Písničkář, novinář, který v samizdatu vydával časopis Fragment K. K žurnalistice se věnoval i po revoluci ve Svobodné Evropě nebo třeba v Českém rozhlase. Takže jeho současní kritici to mají poněkud složitější. Zejména, když získal cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho odhodlání nepřidat se k hlavnímu proudu mu později vyneslo cenu Krameriovu.

Už jsem předeslala, čemu se budeme věnovat především, a hned od začátku. Ivane, mohli jsme slyšet úpění i řev, že tyto volby změní, když ne rovnou celý svět, tak naši zemi dozajista. Už jsou za námi, slunce, měsíc i hvězdy vyšly. A my začínáme viditelně pozorovat to hemžení, které nám doposud bylo skryto, protože bylo víceméně pod povrchem. Kdo, s kým, proč, možná místy i za kolik. Těšíš se na tento velký seriál, povolební seriál, o kterém nikdo netuší, kolik bude mít dílů?

Ivan Hoffman: No, ani moc ne. Já mám takový pocit, že to, co pokaždé nastane, je, že to téma, které ze začátku je výživné a je o něm co říct, se postupně tak nějak rozžvaní, a pak už se jenom mele prázdná sláma.

Nás čeká asi docela dlouhé období právě takového čekání na to, co z toho teprve vzejde. To znamená, teď to bude taková, řekl bych, trochu nuda, než se ustaví sněmovna, než bude vyjmenovaná vláda, a pak teprve bude co ke komentování.

Volby rozhodly emoce. Antifialismus byl pětkrát silnější než antibabišismus.

Martina: Nicméně komentovat už je co, protože volby dopadly, jak dopadly. Tak co cítíš?

Ivan Hoffman: No tak my jsme se zbavili Fialy. Já řekl bych, to je obrovská úleva. Volby, řekl bych, nerozhodlo nějaké racionální rozhodování. Myslím, že rozhodovaly emoce.

No a v té rozdělené společnosti se utkal antifialismus s antibabišismem, přičemž už průzkumy ukazovaly, že ta averze na Fialu je až pětkrát silnější než averze na Babiše, což bylo zajímavé, takže bylo jasné, jak to dopadne.

Ale co se netušilo, o čem jsme nevěděli, je, že dojde k tak naprosté dominanci hnutí ANO. Řekl bych, že za to Babiš vděčí samotnému závěru kampaně, kdy ten vládní tábor a s ním i vládě nadržující média hlavního proudu se hystericky vrhly na STAČILO! a SPD.

Výsledkem té úžasné dezinformační kampaně je, že Babiše po volbách nečeká nějaké komplikované vyjednávání se silnými opozičními spojenci. Mně to přijde tak, že pražské kavárně spadly hračky do kanálu, protože přišli o takovou šanci, na kterou se zřejmě těšili, teatrálně bouřit proti spolčení ANO s extremisty, komunisty.

Já si dokonce myslím, že sympatizanti STAČILO! a SPD, kteří na poslední chvíli posílili Babiše, a to možná že o 8 %, převezli pražskou kavárnu k její velké nelibosti. A demokraté zjevně neslaví, že STAČILO! je mimo parlament a že SPD je slabá. Vlastně by si teď mohli říct, jsme my to ale pitomci, že jsme opozici sjednotili za Babišem.

Martina: No, pravdou je, že zatímco měli tendenci trošku rozbít tu opozici, tak vytvořili v podstatě Čingischána.

Ivan Hoffman: Silného vůdce, ano, určitě.

Čtyři roky nekompetentní loupeživé vlády s komickým premiérem. To nejhorší, co politiku může potkat.

Martina: Co volbám předcházelo, to víme, ale navzdory tomu, že po bitvě je každý generál, zkus se tak zamyslet nad tím, co je podle tebe ovlivnilo zásadně. A mám na mysli především ten čtyřletý vhled. Ale samozřejmě můžeme do toho zamíchat i poslední čtyři týdny.

Ivan Hoffman: No, tak z jedné strany volbám předcházely čtyři roky působení. Já to říkám po celou dobu, takže to není úplně generálství po bitvě, naprosto nekompetentní asociální a loupeživé vlády, která byla ještě navíc vedena premiérem, který byl nejen slabý a bezradný, ale nezřídka také směšný, a to je v politice to úplně nejhorší.

Z druhé strany se některé opoziční strany proti vládě vymezily tak radikálně, že to některé voliče mohlo vylekat. Mám samozřejmě na mysli hlavně tedy SPD a STAČILO!, které otevřeně, a řekl bych rozumně, požadují systémové změny, přehodnocení nevýhodných mezinárodních smluv, anebo si dovolují požadovat mír.

To je všechno pěkné, ale většinová poptávka je u nás tady po mírném pokroku v mezích zákona, i když to tedy nic neřeší, a ne po revoluci, nějakém riskantním protirežimním protestování s otevřeným koncem. Takže to byl, myslím, ten důvod, že třetina občanů usoudila, že postačí vyměnit Fialu osvědčeným Babišem. Jakkoliv SPD či STAČILO! mají určitě odvážnější program, nebojácnější lidi do těch nastávajících ekonomických a politických turbulencí.

Babišův sen o jednobarevné vládě se fakticky splnil. Teď musí plnit sliby.

Martina: A jak podle tebe bude barevný parlament poté, co jednotliví lídři a také jejich šíbři usednou k jednacím stolům?

Ivan Hoffman: Tak Andrej Babiš odjakživa sní o většinovém systému, kdy odpadá nutnost kompromisů s koaličními partnery. Tak teď se mu tento sen o jednobarevné vládě, být s podporou dvou dalších subjektů naladěných na podobnou politickou vlnu, fakticky splní.

Říkám fakticky i když, to bude samozřejmě vláda koaliční, ale ti partneři nebudou příliš, řekl bych, vystupovat proti Babišovi. Budou rádi, že jsou ve vládě, že jsou při tom, no ale tím pádem se od Babiše bude očekávat, že splní předvolební sliby, neboť mu v tom nemůže bránit opozice ani koaliční partneři.

No, a Babiš slíbil leccos, těch slibů bylo hodně. Mě namátkou napadá zrušení koncesionářských poplatků. No, ale od nové vlády se dá očekávat i změna atmosféry, třeba svobody slova, cenzury politických procesů. No, a to jsou stejně důležité věci, jako stavební řízení, emisní povolenky, nebo korupce na ministerstvu dopravy.

Martina: Takže čekáš až trumpovská gesta, že bude Andrej Babiš odhazovat, kterými odmítne migrační pakt, nebo ETS2 a podobně, anebo si myslíš, že to bude takové to naše pozvolné, tiché, plyšové?

Ivan Hoffman: No, nebude to nic revolučního. Andrej Babiš bude po volbách, když už vyhrál, samozřejmě jiný, než byl v té volební kampani. Bude postupovat samozřejmě opatrně, on má tuto image už i z byznysu. Takhle ho známe, takže já předpokládám, že ta silná rétorika postupně bude slábnout, ale nebude to Fiala. Bude to prostě profesionál, který přeci jenom bude pracovat.

STAČILO! mimo parlament je cennější než ve Sněmovně. Chytří lidé jsou na politiku škoda.

Martina: Jaký osud vlastně teď čeká opozici? Ještě přesně nevíme, kdo v ní bude, ale proto se bavme nejen o té parlamentní, ale také o té mimoparlamentní.

Ivan Hoffman: Ano, musíme je rozlišit od té parlamentní, tam je to jednoduché, tam se dá čekat, že bude překážet zdržovat, protože u vlády předvedla, že něčeho pozitivního, nějaké myšlenky, nějaké vize není schopná.

Ale pak je tu ta mimoparlamentní opozice, ve které skončilo STAČILO!, a to je, stále si myslím, hnutí velice potřebné, před kterým je velká výzva pracovat na kultivaci společnosti. Tam jsou lidé, kteří myslí, kteří přemýšlejí, co by mělo být, jak by mělo být – a ti jsou pro společnost strašně důležití.

A já jsem upřímně přesvědčen, že STAČILO! doopravdy sdružuje silné osobnosti, které budou v té mimoparlamentní opozici cennější, než by byly ve Sněmovně. Ale u mě je to tak, že já mám u chytrých lidí odjakživa pocit, že jich je na politiku škoda. Kdykoliv se mě někdo chytrý ptá, že jestli bych měl do té politiky vstoupit, tak mu říkám, proč by to proboha dělal.

Slovensko vztyčuje zeď proti progresivismu. Ústava říká, že jsou jen dvě pohlaví.

Martina: Pojďme se podívat ještě k sousedům, protože ti také konají, a slovenský parlament 26. září odhlasoval změnu ústavy, ve které nově říká, že u identity, rodiny, morálky, jazyka a školství si Slovensko vyhrazuje právo na vlastní výklad, který je nadřazený mezinárodnímu, a tedy i evropskému právu. To se muselo nad Tatrou blýskat, až to bylo vidět i v Bruselu? Jak tento sebevědomý krok čteš ty?

Ivan Hoffman: Tak vesměs jde o záležitosti, které byly ještě nedávno v Evropě tak samozřejmé, že nebyl důvod je řešit, natož uzákonit. Slovenská ústava nově deklaruje, že jsou jenom dvě pohlaví, a to muž a žena. U rodičovství se uvádí označení matka a otec. U adopcí bude na Slovensku platit, že osvojení je učené pro manžele. Výjimečně může soud povolit adopcí osaměle osobě, je-li to v nejlepším zájmu dítěte.

Dále Ústava zakazuje dohody o náhradním mateřství, anebo garantuje stejné odměňování mužů a žen. Pokud jde o školy, tak tam učivo má být přiměřené věku těch žáků, a hodiny o intimním a sexuálním chování budou jen se souhlasem zákonného zástupce. To jsou všechno samozřejmosti, ale v dnešní poblázněné Evropě to nic samozřejmého není.

Martina: Právě si říkám na adresu Slovenska: je to rebel. Říkala jsem si, kdybychom měli rok třeba 1833, kdy Královská komise v Británii zveřejnila doporučení, kdy by děti od 11 do 18 let měly být zaměstnány maximálně na 12 hodin. Případně, kdybychom vylučovali zrovna italskou právničku Lidii Poët z advokacie, první právničku. Tak to bych měla nahnáno, ale právě proč se z hlasování o naprostých samozřejmostech stala prakticky politická dramata?

Ivan Hoffman: Tak u těch zákonů nejde jen o to, co se uzákoní, ale i o to, kdo zákon předloží. No, a ústavní novelu na Slovensku předložila vláda, zjednodušeně řečeno, Robert Fico v rámci své snahy, kterou už ohlásil po volbách, vybudovat zeď proti progresivismu.

To má i politickou váhu, protože na Slovensku hlavní opoziční strana se jmenuje Progresivní. No, a protože vláda usilovala i o konzervativní hlasy z opozice, tak zapracovala do toho textu ústavní novely připomínky opozičního, konzervativního KDH a Křesťansko-demokratického hnutí.

No, a před tím hlasováním se předpokládalo, že pro novelu bude 88 hlasů, a dva budou ke schválení chybět. No, a v poslední chvíli k překvapení všech se stalo, že dva opoziční poslanci z hnutí bývalého premiéra Matoviče překvapivě ten zákon podpořili. To bylo tedy vlastně pozadí toho dramatického hlasování.

Pro slovenskou opozici je konstatování dvou pohlaví jako konec světa

Martina: Bude to znamenat nějaký politický zemětřes na Slovensku?

Ivan Hoffman: Na první pohled ne, ale vlastně ta nejsilnější opoziční strana, Progresivní Slovensko, potřebuje do budoucna koaliční partnery chce-li někdy vládnout. Ona sice o pár procent vede v preferencích, ale ne na tolik, aby mohli sestavit sami vládu.

No, a jakmile potenciální partneři podpořili Fica, a navíc prošel zákon, který je opakem toho, oč usilují ti duhoví progresivci, tak jejich šance dostat se k moci je po této zkušenosti nevelká. Jedná se o jednoznačné vítězství Smeru, neboli Fica, který je formálně stranou sociálně demokratickou. Čili levicovou, ale vůči liberálům se vymezuje jako strana národní a konzervativní.

Takže pro slovenskou opozici, kterou nespojuje společný program, ale pouze je společná averze na Roberta Fica, znamená konstatování, že jsou jen dvě pohlaví, a to muž a žena, něco jako konec světa.

Martina: Ale tento konec světa nemusí nastat jenom na Slovensku, protože my si musíme říct, jak asi zareaguje Evropská unie na to, že Slovensko jasně a ostentativně povyšuje slovenskou ústavu nad unijní práva.

Ivan Hoffman: No, tak asi to neprojde bez povšimnutí, protože právě na to jsou v EU velice citliví. Je to doopravdy drzost. No, ale slovenští progresivci mají ve zvyku žalovat na Fica v Bruselu, a to se určitě stane. Šimečka, Michal Šimečka se nepochybně pokusí Slovensko nějak poškodit.

Ale jak říkáš, vzhledem k tomu, že různé tyto nezvyklosti anebo progresivní deviace, jako je 150 pohlaví, pomalu vycházejí z módy, tak na tuto menšinovou ideologii vzniká v Evropě i v jiných zemích už averze. To znamená, Slovensko se klidně může stát pro jiné země takovým příkladem k následování, takovou vlaštovkou, že to lze udělat jinak.

Vraždu Charlieho Kirka způsobila nenávistná atmosféra. Progresivisté nabíjeli pistoli.

Martina: Tak uvidíme, co to Slovensku přinese a co to potažmo přinese ostatním evropským státům, kteří by si také rádi řekli, že jejich ústava je prostě ústavou jejich států, a není nad ní nic nadřazeno. Ale pojďme se podívat teď za hranice, protože nám odtamtud v září přicházely dramatické zprávy, zejména když 10. září byl během vystoupení na Univerzitě v Utahu zastřelen Charlie Kirk, dvaatřicetiletý americký konzervativní politický aktivista, spisovatel, mediální osobnost, Trumpův spojenec. Co podle tebe ta vražda signalizuje? Proč byl zabit?

Ivan Hoffman: Tak já myslím, začněme tím, že u nás většina lidí o Kirkovi se dověděla až po jeho smrti a kvůli jeho smrti. V USA to ale byla výrazná postava v Republikánské straně. Svědčí o tom i způsob, jak se s ním loučili jeho sympatizanti, včetně prezidenta, viceprezidenta, ministrů, významných osobností během až pětihodinové akce na stadionu pro 63 tisíc lidí v Arizoně.

Já bych řekl, že u atentátu na politiky nikdy není pachatelem samotný vrah. Ta vražda je vždy důsledkem atmosféry. Jsou to vždy zfanatizovaní političtí odpůrci, kdo nabíjí zbraň, a ten atentátník už jenom zmáčkne spoušť.

No, a ve sporu konzervativců s progresivisty, to v tomto smyslu byly právě ti progresivisté, respektive demokraté, kteří jsou těmi skutečnými viníky. To vlastně oni mají na rukou krev toho Trumpova člověka. Byli to oni, kdo zlikvidovali nenáviděného republikána.

A je to patrné i z reakcí na vraždu, kdy progresivisté anebo demokraté sice řeknou, že jsou proti zabíjení, proti vraždění politických odpůrců, ale dodají, neopomenou dodat, že si tu vraždu zavražděný svým způsobem sám zavinil. No, a to je taková obvyklá argumentace.

Abych připomenul Slovensko, o kterém jsme mluvili před chvílí, kde atentátníku Cintulovi, který se pokusil zavraždit Roberta Fica a vystřílel do něj zásobník, také nabíjeli pistolí novináři, ať už z deníku N, z deníku SME, společně s Progresivním Slovenskem anebo expremiérem Matovičem. Vždy je to tak, že to, co zabije, je nenávistná atmosféra, tak to bylo i teď v Americe.

V Americe jde vždy o peníze a o to, kdo bude u moci. Trump umí přiložit do ohně.

Martina: V historii byly doby, byly epochy, etapy, kdy se to přesně takto s názorovými oponenty řešilo. Pak jsme nějakou dobu ale sázeli spíše na diplomacii, diskuzi nebo i na hádky, ale chladná zbraň se u jednacího stolu až tak často neobjevovala. Vzpomeňme si, že když byl na Slovensku zavražděn Ján Kuciak a jeho přítelkyně, tak to byla doba, kdy se rozhostilo opravdu zdrcené ticho a kdy umlkly i sociální sítě. I ty se měly nějakou tendenci tvářit po určitou dobu pietně, a to je co říci. Ale čím to, že tady se teď obě strany chovají jako utržené ze řetězu? Co to podle tebe signalizuje?

Ivan Hoffman: Tak v Americe vždy jde o peníze. To je logické a jde o to, kdo bude u moci, kdo nad těmi penězi bude mít nějaký dozor. Tak my samozřejmě vidíme, že se vede nějaký politický spor, ale na pozadí toho sporu je vždy soupeření o vliv.

Ta vyhrocená atmosféra vlastně vyhovuje oběma stranám. Politik, když je klid, když se nic neděje, tak prostě má pocit, že jako kdyby tam ani nebyl. Oni vlastně se vyžívají ve vyhrocené atmosféře, a teď je doba, kdy na obou stranách jsou velmi silné motivy nebo silné důvody pro takovou agresi.

Na jedné straně jsou to americké trendy boje proti rasismu, za práva různých minorit, menšin, a na druhé straně je to reakce republikánů, konzervativců, za které mluví Donald Trump, který opravdu umí přiložit do ohně a olej přilít. Takže myslím, že toto asi tvoří ten důvod. Navíc Amerika je v problémech, takže tehdy vášně se ještě stupňují.

Trump hrozí propuštěním 300 tisíc státních zaměstnanců. Dolar je v ohrožení.

Martina: Máš pravdu, Amerika je v problémech a také jsi zmínil ve své předchozí odpovědi, že v Americe jde o peníze, nejen v Americe, ale peníze teď stojí mezi napětí mezi republikány a demokraty. To vzrostlo kvůli jevu, na který by Američané měli být už zvyklí. Rozpočtové provizorium není žádná velká novinka, a ve Spojených státech po tomto řešení sáhli už vícekrát. Co je tedy tentokrát jinak?

Ivan Hoffman: No, tak tentokrát se zdá, že se dohoda na rozpočtu bude hledat hůř než obvykle. Trump hrozí demokratům, že do konce roku nepropustí zhruba 300 tisíc státních zaměstnanců, což je něco jiného, než když ti státní zaměstnanci jsou pouze na neplacené dovolené, protože není schválený rozpočet, s výjimkou, dejme tomu, hasičů a některých zaměstnanců, kteří jsou doopravdy nutní pro chod států, a ti chodí do práce a pracují zadarmo.

No, a toto období může trvat týden, dva, měsíc, ale kdyby trvalo déle, tak už doopravdy to všichni pocítí, tu absenci, ten výpadek státní zprávy. No, a Donald Trump hrozí, že nejen budou na dovolené, ale že 300 tisíc zaměstnanců i propustí.

No, demokraté chtějí po republikánech schválení zdravotního příspěvku pro nelegální přistěhovalce, což je vzhledem k Trumpovu úsilí zkomplikovat migrantům život v Americe. Požadavek těžko splnitelný, nereálný, a na tom se oni teď zasekli a ukazuje se, že bude-li to provizorium trvat dlouho, tak to bude doopravdy velký problém.

Jenomže, jak vidíme, Donalda Trumpa, ten si z problémů mnoho nedělá. Je to patrné z řady jeho různých riskantních kroků a prohlášení. To znamená, ta krize doopravdy vážně hrozí. Zatím tedy na to nereagují nějak příliš, řekl bych, burzy a finančníci, ale brzy možná zareagují anebo reagovat budou.

A já bych k tomu řekl, že cokoliv se děje kolem dolaru v USA, tak to samozřejmě má na finanční trhy nějaký globální vliv. No, a americký dolar už má dnes i ve finančnictví čínskou konkurenci. Na to, s čím si v Americe demokrati s republikány zahrávají, je dolar, řekl bych, oheň.

Martina: Ten nouzový režim kvůli sporům o rozpočet byl v Americe už 22krát. Našla jsem, že dosud nejdelší státní shutdown skončil až po 22 dnech, a to v lednu 1996 za úřadování Billa Clintona, kdy kvůli sporu prezidenta s Kongresem o rozpočtu muselo tehdy zůstat nuceně doma zhruba 780 tisíc státních zaměstnanců. Amerika je samozřejmě za oceánem, ale to jsou věci, které se pak vždycky nějakým způsobem promítnou i do našich životů. Tak uvidíme, co nám to přinese tentokrát.

Ivan Hoffman: Uvidíme.

Generálové musí být hladce oholení a fit. Konec wokeismu v armádě.

Martina: Taky by mě zajímalo, co nám přivede tentokrát to, že se Donald Trump postaral o rozruch i v armádě. Na jeho pověstném koberečku tentokrát přešlapovali generálové. Jak si vnímal tady tento jeho poměrně razantní krok?

Ivan Hoffman: Tak všichni si všímali, že generálové, kteří přišli na tu základnu, rozkazem museli z různých koutů světa, se tam sešli, takže netleskali, že mlčeli, a komentátoři to různě rozebírali, co to je. Jestli je to nějaký vzdor nebo tak, ale nakonec se většinou shodli v tom, že to byl projev disciplíny. Ten voják prostě přijde a poslouchá, naslouchá politikům, on slouží Americe a není tam o to, aby fandil jedné nebo druhé straně, takže nakonec to mlčení prý bylo výrazem ne šoku, ale disciplíny.

Ale já přesto bych řekl, že se něco asi dělo. Za vlády demokratů se v Americe dostalo skutečně do popředí téma menšin, jejich pronásledování, jejich práv nebo jejich zvýhodňování, no a řešilo se postavení Afroameričanů, nerovného postavení žen, postavení sexuálních menšin, no a ta hnutí za práva menšin se prosazovala doopravdy všude a neobešla ani armádu.

A ten takzvaný wokeismus, otevřenost se s nástupem konzervativních republikánů přestává v armádě trpět. A když teď šéf Pentagonu společně s prezidentem Trumpem zavolali na tu vojenskou základnu ve Virginii na tisíc generálů a admirálů, tak bylo to proto, aby jim důrazně sdělili, že s přihlížením k nějaké rasové anebo genderové rovnosti je prostě konec.

No, a oni disciplinovaně mlčeli, zatímco ministr jim vyčinil, že je naprosto nepřijatelné vidět tlusté generály a admirály v chodbách Pentagonu a na velitelských postech po celé zemi i ve světě. A ještě to dorazil tím, že říká, že to vypadá hrozně.

Martina: Musím říct, že když šéf Pentagonu Pete Hedgseth sdělil, že zavádí právě deset nových směrnic, které se týkají fyzické zdatnosti. To, co ty jsi už zmínil, že by neměli mít nadváhu, že každý voják musí být hladce oholen, nehrozí, že se mu ti vojáci, kteří, nadneseně řečeno, místy vypadají jako vojín Klinger v MASH, že se mu začnou bouřit?

Ivan Hoffman: Tak nic se nemá přehánět. A já bych řekl, že pokud se kvůli nárokům na fyzickou zdatnost budou propouštět z armády generálové, tak z toho může být více škody než užitku. Protože pokud jde o snahu nějak redukovat počet generálu, protože jich je zbytečně moc, tak pak by určitě kritériem neměla být schopnost zvednout činku, anebo zaběhnout nějaký časový limit.

Ten generál prostě v pokročilejším věku má taky nějaké velitelské zkušenosti, má nějaké strategické myšlení a je důležitější asi jeho mozek než jeho svaly. Ale Trumpovi do hlavy skutečně nikdo nevidí. Možná budou velitele brzy postradatelní, neboť i jejich práci zastane nějaká umělá inteligence. Což bych ale k tomu řekl, že to je podobné jako wokeismus. Jenom se to ještě neříká.

Martina: Mě ještě zaujalo to, že už nyní nařídil šéf Pentagonu zredukovat počet čtyřhvězdičkových generálu o 20 %. Přičemž v amerických ozbrojených silách slouží 800 důstojníků s generálskou hodností. A já jsem našla, že u nás je to 406. To je takové proporční, viď?

Ivan Hoffman: Tak uvidíme, jestli i u nás budou muset být generálové hladce oholeni.

Martina: Hladce oholení, hodně dobře běhat a hlavně, aby jich bylo míň, viď?

Ivan Hoffman: Jasně, jasně.

V Londýně stovky tisíc lidí demonstrovaly proti migraci. Britové ztrácí důvěru v systém.

Martina: Vraťme se zpátky za evropské hranice. V kampani před volbami se vytvářela poměrně intenzivně atmosféra strachu u nás. Vládnoucí strana tím samozřejmě se snažila udržet u moci mimo jiné i strašením, že nás opozice zavleče na Východ. Otázkou dne ovšem je, co nám hrozí ze Západu. V tomto případě bylo i září dost neklidné. V Londýně proběhla masová demonstrace za svobodu projevu a proti legální migraci. A my se místo o podstatě a kořenech tohoto protestu bavíme a přeme, jestli tam bylo 150 nebo 160 tisíc lidí. Co pro tebe znamenala tato demonstrace?

Ivan Hoffman: Tak máš pravdu, ten oficiální odhad byl 150 tisíc, a na druhé straně Tomi Robinson, který to zorganizoval, tvrdí, že se mu podařilo shromáždit až 3 miliony demonstrantů. To je asi nesmysl, to druhé číslo, ale to první taky. Nezávislé odhady hovoří realisticky o 300 tisících až půl milionu.

Ono nějaké představy o tom počtu si můžeme udělat porovnáním sroceními lidu, které v Londýně nastávají, když má královna narozeniny anebo pohřeb, anebo svatbu, když má princezna Diana. Tehdy vědí, kolik tam je lidí a umějí to porovnat.

Já bych řekl, že z těch záběrů shora na ten dav proudící Londýnem je především zřejmé, že Angličanům doopravdy vadí, co se v jejich zemi děje. Politici, zdá se, mají větší strach z těch imigrantů, kteří jim přerostli přes hlavu, než Angličanů, které stíhají za to, že jim vadí rostoucí kriminalita a ukazují prstem na její pachatele.

Ta nespokojenost se živí i s ekonomickou situací, kdy se stále více lidí propadá do chudoby. Takovým jasným důkazem, že se něco v Británii děje, je ztráta důvěry v politický systém. Ten byl po léta založen na střídání konzervativců a labouristů. Nikdo třetí prakticky neměl ve volbách šanci.

No, a dnes dokladem té frustrace je růst podpory strany Nigela Farage, Reform UK, která už má preference 30 až 35 %, a to už je doopravdy znamení velké nelibosti s těmi dvěmi dosud vládnoucími stranami.

Francie je zadlužená a Macron bez vize. Sladká země kolonií je pryč.

Martina: To, že si přejeme jít na Západ, je pochopitelné už dlouho. Minimálně od 60. let. Ale otázka je, aby bylo kam, protože ani Francie, sladká Francie už není to, co bývala. Těžko tam můžeme očekávat popletu četníka v Sain-Tropez, Belmondo ani coby policajt ani coby rošťák neměl moc šancí ustlat si v Boloňském lesíku. A tak i Francie zažila obrovské protesty. Co si myslíš, že přijde z této země k nám?

Ivan Hoffman: Tak máš pravdu. Stály vlny. Metra, zavřené byly nemocnice. Stávkovali studenti. V ulicích sta tisíce demonstrantů a terčem té nevole byl zejména prezident Emmanuel Marcon, někdejší miláček levicových progresivistů.

Je potřeba k tomu říci: Macron během necelého roku instaloval do funkce už třetího premiéra. Všichni tři podali demisi, aniž by měl nějakou ucelenou představu, jak řešit problémy země. Důvodem je výsledek posledních voleb, kdy dvě vítězné strany anebo dvě vítězné strany v parlamentu jsou pro Macrona nepřijatelné, a tak stále hledá někoho mimo ně, který by byl schopen vládnout. Ale to prostě nejde.

Francie je dramaticky zadlužená. Lidem se nechce absolvovat dramatické reformy kvůli něčemu, co nezavinili. Důsledkem toho je, že už dnes mezinárodní ratingové agentury snižují Francii v hodnocení. Podle společnosti Fitch dává rating dokonce na nižší úroveň, než máme my.

Jednou z takových příčin, kterou se uvádí, příčin ekonomické krize jsou právě liberálové, jako je Macron, kteří tlačili na liberalizaci veřejného sektoru. Cíleně vyváděli průmysl mimo Francii. Opakovaně přesvědčovali své občany, že najít si práci může přece každý. Každý si může udělat nějaký start up a začali ničit ten existující systém péče o starší generace.

To samozřejmě je problém, protože právě ten systém zaručoval francouzským důchodcům, že jsou v Evropě nejzdravější, občansky nejaktivnější, žijí nejdéle. Prostě ten systém měl své klady, a liberálové ho zlikvidovali.

Tak problém Francie bude dále v tom, že podobně jako v Británii a Německu nezvládli migraci. S tím je spojena kriminalita, islamizace. Francie navíc patří k zemím, které bohatly z kolonií a nikdy se nenaučily žít pouze za své. Tak teď, když ztrácí zbytky vlivu v Africe a současně doplácí s celou Evropou na politiku v Bruselu, tak to doopravdy s Francií vypadá bledě. Ta sladká Francie, o které si mluvila, ta je doopravdy pryč. Dokonce někteří soudí, že už jsme Francii ztratili.

Německo je v krizi a připraveno válčit. Stává se z něj znovu nebezpečný soused.

Martina: Kde je tvá čapka, Marianno? Když už jsme se rozhodli nenechat na nikom nit suchou, tak se podíváme ještě na Německo, za jehož spolkovou zemi jsem svým způsobem považováni. Tedy kromě těch platů a dobré nutelly a spousty dalších německých samozřejmostí, které u nás ještě dlouho samozřejmostmi nebudou. Podle aktuálního průzkumu by AfD vyhrála volby do Spolkového sněmu, ale zdá se, že stejně tak blízko jsou také k tomu, aby byli jako strana zakázáni. Řekni mi: Má se cenu dál bavit o procentech? Má to smysl? Kam to vede?

Ivan Hoffman: Tak ano. Smysl to má. Vypovídá to o atmosféře v té zemi. Německý tisk nás teď velice řeší, jestli jsme dobře volili, anebo ne. A tak když už si nás oni všímají, tak asi je logické abychom si i my všímali, co se u nich děje. A já bych řekl, že sledovat Německo je nezbytné. Je to tradiční, řeknu, i nebezpečný soused.

Z těch nových informací jsou asi nejdůležitější dvě. A ty spolu souvisí. Tou první jsou čísla signalizující krizi. Je to míra nezaměstnanosti, která dosáhla v září 6,3 %. Vysoká. HDP klesá už třetí rok v řadě a tam je potřeba říci, že na rozdíl od Německa jinde hospodářství roste. Eurozóna o 0,8 %, USA o 1,3 a Čína o 4 % roste HDP navzdory obchodní válce se Spojenými státy. Tak to je jedna věc.

Druhá. V září citoval německý magazín Der Spiegel průzkum veřejného mínění, podle kterého 64 % Němců přeje zvýšení výdajů na obranu. 80 % Němců má pozitivní vztah k armádě a roste ochota válčit. Ta je na 50 % a ve všech věkových skupinách nachází širokou podporu zavedení nové formy základní vojenské služby.

Já bych řekl, že toto jsou Němci, jak je z historie známe. Nebezpeční, militarističtí, rozpínaví. Je dobré si jich všímat, protože to je doopravdy nebezpečný soused.

Martina: Tak když už nic nemůžeme dělat, tak aspoň si jich budeme všímat.

Ivan Hoffman: Tak, jako oni nás. Ano. Recipročně.

Los Lojza a česká pohostinnost. Možná jsme předobří.

Martina: Abychom neskončili takto ponuře a svým způsobem lehce bezmocně, tak pojďme si zase dát zvířátko na konec, jak je to ostatně už naše oblíbená kratochvíle, Ivane. Zdá se, že příslovečná česká pohostinnost a otevřené dveře přilákaly z Polska losa evropského. Ostatně ani se mu nedivím, když to evropské má už v názvu. Máme Schengen, tak co by se nevydal třeba na Slovácko? Náš poutník na cestě Polsko – Zlínsko – severní Morava dostal dokonce pěkné české jméno Lojza. Sledoval jsi, Ivane jeho pouť?

Ivan Hoffman: To se nedalo nesledovat, protože z nouze o dobré zprávy byl tento los sledován vlastně všude a má velké sympatie a kolem toho, jak se k nám dostal, se dokonce vedla docela vážná diskuze. Jak byl uspán, přenesen, nešel po svých. Což je trošku chyba, no. Mělo se to nechat na něm. Má svůj vlastní rozum, ale stalo se.

Martina: V každém případě pak ať si někdo stěžuje, že se k migrantům chováme nevhodně, viď?

Ivan Hoffman: My se k nim chováme vhodně a řekl bych, že to je takový velký domácí mazlíček, kterému se dostává dobrého zacházení, a já bych k tomu jenom poznamenal, že nedávno se objevila taková zpráva, že ještě nikdy se nestalo, že by kvůli nějaké krizi lidé začali šetřit na krmivu pro domácí mazlíčky. A údajně prý teď se to děje.

Přišel na to nějaký výrobce krmiv, kterému klesla poptávka po prémiových krmivech v Německu. Němci začali šetřit na domácích mazlíčcích. Tehdy my přicházíme a nemáme problém se dobře postarat o velkého domácího mazlíčka losa.

Martina: Jestli mi nejsme předobří, viď?

Ivan Hoffman: Jsme. Určitě.

Martina: Musíme se podívat pravdě do očí, jakkoliv je příjemná.

Ivan Hoffman: Dobře.

Martina: Ivane, moc ti děkuji za ohlédnutí za měsícem září a také kousíčkem října a budu se na tebe těšit zase na začátku listopadu, kdy se společně podíváme jaké, určitě dobré zprávy nám přinese říjen. Děkuji ti moc za toto setkání a děkuji ti za tvé postřehy, které jsou jedinečné.

Ivan Hoffman: Také zdravím tebe i naše posluchače.