Od čeho tady není stát

Z řečí, které vedl předseda ODS na jejich stranické sešlosti, se pozornosti dočkal citát, že „stát zde není od toho, aby vodil lidi za ručičku“. Pikantní je, že právě za to je současná vláda kritizována pravicovými ekonomy, podle kterých jsme od Fialova týmu svědky „soft socialismu,“ anebo „již z poloviny socialistického kapitalismu“. Neprivilegovaná většina občanů ovšem Fialovi rozumí tak, že vláda kašle na lidi. A přijde jí to zcela v pořádku.

Určitě není na škodu si ozřejmit, od čeho tady stát není, a od čeho stát je. Začněme tím, že stát není nějaká obluda, co jde člověku po krku, protože to my, občané, jsme sami sobě státem. Jako jiné státy je i ten náš definovaný mezinárodně uznanými hranicemi, společným jazykem a zákony, především pak ústavou konstatující státní svrchovanost.

Až v dalším významu toho slova jsou státem míněny instituce, které si občané zřizují a které financují, aby jim zajišťovaly servis. Ne všechno se hodí řešit individuálně, něco je praktičtější řešit společně. Určitě má smysl přispívat formou daní na kolektivní bezpečnost, na vzdělávání, zdravotnictví a na sociální služby zaměřené na pomoc lidem potřebným. Stát je zde proto, aby svému občanovi podal pomocnou ruku, je-li to třeba.

Nakonec se státem myslí také státní byrokracie, která se občanovi plete do života, obtěžuje ho různými příkazy, zákazy a regulacemi. Jedná se o zcizení státu, nešvar, jehož viníkem jsou politici, kteří místo servisu pro občany vykonávají nad občany dozor. Činí tak formou protistátních zákonů, a zaplevelováním tuzemské judikatury přejímáním cizích hloupých nápadů. U politiků je třeba rozlišovat, kdy slouží občanům, a jejich činnost lze vnímat jako službu státu, a kdy občany poškozují službou cizím zájmům, takže vyvíjejí činnost protistátní.

Stát zde není od toho, aby z něj profitovali paraziti. Těmi se chybně označují lidé slabí, kteří nejsou schopni spolufinancovat servis, který stát poskytuje občanům. Skutečnými parazity jsou lidé nestoudně bohatí, kteří bezpracně hromadí zisky na úkor občanů, kteří se živí prací. Typickým parazitem je globální obchodník, který si účtuje nemravně vysokou marži. Parazitem je banka, která poskytuje lichvářské úvěry, a cílevědomě zadlužuje občany a celé státy. Parazitem je nadnárodní korporace, likvidující lokální soběstačnost a následně těžící z monopolního postavení a kartelových dohod.

Za současné situace, kdy se státy staly vlastnictvím kapitálu, který je ovládá skrze zprivatizované politiky, ztrácí smysl dobře míněná zásada: „Neptej se, co stát může udělat pro tebe, ale ptej se, co ty můžeš udělat pro stát.“ Prvním předpokladem návratu důstojného a užitečného státu je jeho převzetí občany do společného vlastnictví. To samozřejmě vyžaduje upřímnou víru, že bonusem bude lepší státní servis, než jakého se nám dostává za vlády politiků, jako je výše citovaný předseda Fiala, kterého si vodí za ručičku lobbisté korporací odněkud z Bruselu či Washingtonu.

Náš stát má zkušenost s dvěma různými režimy, zajišťujícími pro občany servis různými způsoby. Oba režimy, tedy lidovou demokracii a liberální demokracii (anebo také byrokratický socialismus a globální kapitalismus) přitom zdiskreditovala stejná systémová vada – neochota politiků zeptat se občanů, jaký servis od státu poptávají, čili absence respektu k názoru občanů, od čeho stát není, a od čeho je. Aby si občan mohl vážit svého státu, musí být subjektem, nikoli objektem politiky. Musí mít možnost vyjádřit se v referendu k zásadním otázkám ve věci národní suverenity: Má smysl zůstávat v EU? Je bezpečné být v NATO? Chceme se starat o nelegální migranty? Chceme být za každou cenu zelení? A především: Je nějaký důvod, proč bychom o těchto otázkách měli nechat rozhodovat nějakého arogantního narcise, anebo fabrikanta provozujícího z jakéhosi rozmaru politický alibismus? Protože od toho tady stát určitě není.